Potkali se u pokladny. On, mladý kluk v rozervaných džínách s náušnicí v uchu. Obě jeho předloktí zdobilo výrazné tetování. Dlouhé hnědé vlasy mu splývaly až na záda a rámovaly obličej, z něhož se na svět dívaly modré oči. Byl vysoký, stará paní, stojící vedle něho, mu nedosahovala ani do půlky paží.
Mezi potravinami, které vyskládal na pás, bylo i pár kočičích konzerv a několik pytlíků granulí. „Hele, Honza zkouší nové druhy potravin. To je drůbeží? A s hovězí příchutí už jsi zkoušel? Jakpak to asi chutná? Musíš nám to potom říct, abychom to mohli vyzkoušet,“ ozval se jeden z výrostků stojících nedaleko a ukazujíc na kluka u pokladny se hlasitě rozesmál. Také ostatní se rozesmáli.
Mladík, platící nákup, přešel tuto scénku mlčením. Skupinka ho dál provokovala. Všichni čekali, že se dotyčný vůči jejich řečem ohradí, ale on si jich vůbec nevšímal. „Nechte jej na pokoji a běžte si po svých!“ ozvala se paní v řadě za ním. Sama nevěděla, proč se ho zastala.
Když se otočil a podíval se na ni, tak v jeho pohledu bylo cosi vlídného, laskavého. Nedokázala si spojit jeho zevnějšek s přátelským pohledem blankytně modrých očí. Potom se na něj omluvně usmála a řekla mu, aby si z toho nic nedělal. „Nebojte, nic si z toho dělat nebudu,“ odvětil mladík. „Děkuju, jste moc milá. Snad se ještě potkáme.“ S těmito slovy se s ní rozloučil a odešel.
Paní zaplatila a odcházela s nákupem domů a celou cestu přemýšlela o podivuhodném setkání. Ten chlapec jí nešel pustit z hlavy. Vždycky si myslela, že takoví, kteří mají tetování a náušnici, jsou nepřizpůsobiví a zlí, ale tento mladík působil velmi milým a přívětivým dojmem.
Za pár dní byla pozvána na návštěvu ke kamarádce. Vždycky se k ní těšila. Bohunka už špatně chodila a vždy byla ráda, když přišel někdo, s kým si mohla povídat. Také Bohunka se Helenu těšila. Ty dvě se znaly z nemocnice, kde obě, než odešly do důchodu, pracovaly jako zdravotní sestry. Helena koupila po cestě pár lineckých koleček, které měly obě rády a zanedlouho už zvonila u dveří své kamarádky.
Když se otevřely dveře, zůstala překvapeně stát. Ve dveřích stál Honza a za ním se objevila Bohunka, přicházejíce pomalými kroky ke dveřím. Pozdravila přítelkyni a otočila se směrem k chlapci se slovy: “Toto je Honza. Pracuje jako dobrovolník u místní charity a chodí mi na nákup a dělat společnost, abych nebyla tak sama, když dcera nemůže přijít.“ „My se známe,“ odpověděla jí Helena. „Potkali jsme se v obchodě,“ řekla a vyprávěla za jakých okolností se spolu setkali.
„To jsi moc hodná, že jsi se ho zastala. On je moc hodný.“ „Pojď si sednout do obýváku,“ zvala přítelkyni paní domácí. „Honzík ti zatím uvaří kávu.“ „Něco jsem k té kávě přinesla,“ řekla Helena a vytáhla z tašky balíček, v němž byly zabaleny čtyři linecké koláčky. Bohunce se rozzářily oči, když uviděla obsah balíčku. „Jen jsem nepočítala, že tu nebudeš sama. Kdybych věděla, že tu máš návštěvu, tak jich vezmu víc.“
Omluvně se usmála. Bohunka hned přispěchala s nápadem, že si každý vezme jedno kolečko, a to poslední rozdělí na třetiny. Byl to dobrý nápad a všichni s ním souhlasili. Honza přinesl kávu a přisedl si k oběma dámám, které si mezitím vyprávěly o událostech, jež se staly od jejich posledního setkání. Po příchodu mladíka se řeč stočila na něj. Bohunka si jej nemohla vynachválit. „Honzík je tak moc milý, hodný a trpělivý. Když někam jdeme, přizpůsobí se mému tempu, nespěchá.“
„Bohunko, tolik chvály si ani nezasloužím,“ odpovídal s úsměvem. „Bydlí na kolejích. Studuje vysokou školu,“ pokračovala dál v mladíkově představování. „Tví rodiče na tebe musí být pyšní,“ řekla Helena. Na Honzově tváři se objevil smutek. Z jeho očí se dala vyčíst bolest. „Nemám rodiče ani žádnou rodinu, vyrůstal jsem v dětském domově,“ řekl tiše. „To mě mrzí,“ řekla Helena a pohladila jej po ruce. Honza jim vyprávěl svůj příběh.
Jeho maminka se potkala s nějakým klukem na zábavě, ani nevěděla, jak se jmenuje. Něco spolu vypili a potom skončili u její kamarádky v bytě. Ráno, když se vzbudila, byl už pryč. Za pár týdnů zjistila, že je těhotná. Na potrat jít odmítla, ale rozhodla se po porodu miminka vzdát. Když se narodil, tak ho nikde nečekala nachystaná postýlka, ani hřejivá náruč. Z porodnice putoval do kojeneckého ústavu a potom do dětského domova, kde vyrůstal. O otci nic nevěděl a matku taky nepoznal. Maminku hledal, ale když ji našel, tak byl ze setkání s ní zklamaný. Vůbec o syna nestála. Měla svůj svět a on do něj vůbec nezapadal. A tak jejich setkání skončilo dřív, než mohlo pořádně začít.
Po vyprávění se v pokoji rozhostilo ticho. Každý byl sám se svými myšlenkami. Bohunka se dívala na ty dva. Věděla, že Helena nemá žádnou rodinu a teď, když zjistila, jak je se svými nejbližšími na tom Honza, tak si moc přála, aby ti dva byli jedna rodina. Představila si, jak si spolu večer povídají, jak spolu chodí na procházky, bydlí. Bezděčně se usmála, ta představa byla krásná, moc krásná na to, aby se splnila. „Zázraky se dějí,“ připomněla si v duchu a doufala, že tento se stane.
Ticho přerušila svou otázkou Helena. Zajímalo ji, pro koho tehdy kupoval granule s kočičími konzervami, kdo byli ti výrostci, kteří se mu smáli a odkud je zná. „Když chodím k dědečkům a babičkám, tak jich má dost domácího mazlíčka. Ale někteří už nemůžou jít do obchodu, tak jim slíbil, že součástí nákupu, který pro ně pořídí, bude i krmení pro jejich zvířecí parťáky,“ odpověděl Honza a pokračoval: „Tu partu znám díky svému dobrovolničení. Ten, kdo na mě pokřikoval, se jmenuje Tom. Je to vnuk jedné paní, které jsem chodil na nákupy.
On a jeho rodiče s ní bydleli v jednom domě, ale jako by pro ně vůbec neexistovala. Nezajímalo je, jak se má, jestli něco nepotřebuje. Bydlela v přízemí a měla tam svůj maličký byt, dva pokoje, kuchyň, koupelnu a záchod. Bylo v něm útulně.“ Vyprávěl dál. Potom jim ještě řekl, jak bylo staré paní líto, že se její nejbližší chovali tak chladně. „Tom byl jedináček a nač ukázal prstem, to měl. Dělal ze sebe někoho, kým nebyl. Ostatní se s ním bavili jenom proto, že rozhazoval peníze na všechny strany. Přišli na to, že když mu budou pochlebovat, tak jim bude věnovat svou pozornost, a tak toho využívali.“ „Nebo spíš zneužívali,“ neodpustila si Bohunka. Helena souhlasně přikyvovala hlavou.
Potom se podívala na hodiny a chystala se pomalu k odchodu. Čas strávený s kamarádkou vždycky rychle utíkal. Rozloučila se s Bohunkou a obrátila se k Honzovi. „Jsi moc milý kluk. Budu ráda, když se zase uvidíme,“ řekla mu na rozloučenou. „Když vám bude smutno, tak mi zavolejte. Dám vám svoje číslo,“ řekl a snažil se nedat najevo radost, kterou mu svým pozváním způsobila. Odcházeli zároveň a on se nabídl, že jí udělá doprovod, protože mají kus cesty společný. Z rozhovoru, který spolu vedli, se stará paní dozvěděla, jaké bylo jeho dětství v dětském domově, jaké jídlo je jeho oblíbené, která barva se mu líbí.
Helena ráda pekla. Když ještě chodila do práce, tak tam nosila svoje voňavé výtvory a byla za ně náležitě odměněna velkou pochvalou. Ale teď už nepekla, nebylo pro koho. Honza jí vnukl nápad. „Když máš tak rád sladké,“ řekla a obrátila se k němu, „tak přijď v neděli na oběd. Něco dobrého uvařím a upeču,“ slíbila mu. Pak se zeptala: „Máš v neděli volno?“ Kývl hlavou na souhlas. Na rohu ulice se jejich kroky rozcházely, každý zamířili jinam, ale předtím si ještě domluvili hodinu, kdy má v neděli přijít na oběd a s tím se rozešli.
Helena se přistihla, že se po dlouhé době těší na víkend, na neděli. Od té doby, co odešla do důchodu, brala volné dny jako nutné zlo. Všichni kolem ní vyprávěli, co budou s rodinou, nebo se známými podnikat o víkendu a potom se dělili o své zážitky, jen ona neměla nikoho. Bývala zvána ke svým přátelům a známým, aby se zúčastnila jejich akcí, ale pořád to nebylo ono. I když cítila, že je tam vítaná, každý se s ní bavil, tak v hloubi duše snila o tom, že by měla někoho, s kým by mohla trávit společné chvíle jen tak, prostě s ním být, vnímat jeho přítomnost a být za to vděčná.
Přiznávala si, ač velice nerada, že jí bývá smutno, že jí chybí společnost druhého člověka. Proto se tak těšila. Po dlouhé době měla zase pro koho vařit. V pátek ráno se vzbudila s pocitem, že se dnes něco stane. Nedokázala si to vysvětlit, ale věděla, že její intuice ji nezklame. Po obědě se ozval zvonek. Šla otevřít, bydlela v prvním patře, a tak do přízemí seběhla rychle. Když otevřela dveře, zůstala překvapeně stát. Za dveřmi stál Honza s přepravkou pro kočky v ruce a z očí mu tekly slzy. „Honzo, co se děje? Zeptala se v předtuše nepříjemných událostí.
Paní Malčíková, které jsem chodil na nákupy, zemřela a v bytě po ní zůstala kočička. Její rodina prohlásila, že ji nechce, a proto ji buď pustí, anebo nechají uspat. Je to ještě koťátko, má třičtvrtě roku. Vzpomínám, jakou měla radost, když jsem jí kočičku donesl. A teď tohle.“ Slzy, z jeho očí, se kutálely po tváři a on se ani nesnažil je zadržet, nebo otřít. „Pojď dál,“ pozvala ho. „Uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Přišli do bytu a Honza postavil přepravku s kočkou na podlahu. V tašce měl její oblíbení hračky, granule, misky na jídlo a na vodu, i s kočičím záchodem a náplní do něj.
Helena si kočičku prohlédla. Moc se jí líbila. Byla krásná, tříbarevná. Uši měla černé, na zádech rezavé fleky s mourováním, zrzavý ocásek, bílé bříško a krásný růžový čumáček. Jmenovala se Cilka. Chvíli přemýšlela a potom se obrátila k přepravce a otevřela ji. „Nechám si Cilinku, bude doma tady,“ řekla a dívala se, jak kočička opatrně vykukuje ven a prohlíží si pro ni neznámé prostředí. „Babičko, ty jsi skvělá!“ zvolal Honza, obejmul starou paní a najednou se zarazil.
Také ona zůstala překvapeně stát. Podívala se po něm a viděla, jak se červená. Z očí jí vyhrkly slzy a přes ně se usmívala. „Klidně mi můžeš tykat, říkat babičko nebo Heleno, jak se ti to bude líbit,“ řekla mu. Cílinka bude naše, budeme se o ni starat spolu. Pomůžeš mi s ní, vid.“ Přikývl a znovu ji objal. Spolu nachystali kočičce pelíšek, krmení i záchod. Ta se chvilku rozkoukávala v neznámém prostředí, ale zanedlouho už se chovala tak, jako kdyby tu byla doma odjakživa.
Pozorovali ji a potom Honzu něco napadlo. Obrátil se na Helenu: „Babi Helenko, uvař, prosím, kávu. Za chvíli jsem zpátky.“ „Kam jdeš?“ zeptala se. Ale Honza se jen usmíval. Věděl, že nedaleko je cukrárna a pospíchal do ní, aby vybral něco dobrého ke kávě. Když se vrátil, měla babička už kávu uvařenou. Sedli si spolu ke kávě a čas jim ubíhal v příjemném rozhovoru. Potom ji pozval na procházku. Byla šťastná, on také. Už nebyli každý sám, ale měli jeden druhého, oběma se splnil sen o rodině.














Moc pěkná povídka o samotě, naději a odvaze, odvaze vpustit si do života nového člověka.
O samotě něco vím, i když o jiné než té Helenině, a o té odvaze také.
Dojemný a hezký příběh, díky za něj. Mám nějaké depky teď a tahle povídka byla léčivá.
❤️
To je tak krásné! Jsem dojatá a moc jim přeju, že se našli a je jim spolu dobře. Rodina nemusí být jen pokrevní svazek, může být spojením dobrého srdce a čisté mysli.
Děkuji, Majko (heart)
Děkuji za pochvalu
Děkuji za pochvalu.
Moc hezké vyprávění.
Samota je zlá a já jsem vděčná osudu, že mám rodinu a hlavně báječného a skvělého vnuka.
Děkuji.
Samozřejmě, že rodiny mohou vznikat i jinak, než pokrevním příbuzenstvím. Potíž je v tom, že třeba takové staré paní by hned její okolí začalo říkat: dej si na něj pozor, chce tě jen využít, okrade tě, nakonec tě vyhodí z bytu… Lidé mívají často spoustu „starostí“ o své sousedy!
Lidé pak začnou pochybovat – co když mají ti sýčci pravdu? A co já, snesu tu mít někoho cizího, když jsem už zvyklý být sám a mít svůj klid?
Někdy ty řeči, cizích i vlastní pochybnosti, mohou mít pravdu, jindy ne… Prostě v reálném životě si starší člověk jen málokdy opravdu pozve někoho domů.
Takže se takový příběh hezky čte… 🙂 Je to o naději.
Máš pravdu DEDE, hezky se to čte, ale v reálu by to bylo těžší.
Člověk je nedůvěřivý.
A nevím, jestli bych to dokázala, přijmout cizího člověka.
Setkala jsem se s t8m několikrat, že z člověka, kterého odsuzovali kvůli vzhledu, se vyklubal velmi milý a příjemný člivěk. Naopak ten, kdo velmi pečlivě dbal na svůj zevnějšek, tak při bližším poznání se ukázal jako zlý a závistivý člověk.
Ano a mám na to téma příklad: Když jsme nechali vyměnit v bytě mých rodičů stará okna za nová plastová, přišel dvoučlenný tým oknařů. Ten jeden vypadal běžně všedně, druhý byl vysoký, dvě výrazná tetování, dredy do půlky zad. Svěřil se následně, že ve firmě proto na něj koukají skrz prsty, ale nechávají si ho tam. Nám dredy a tetování nevadí, na funkci to opravdu nemělo vliv. Ti dva provedli práci tak, že nakonec vedoucí obchodního oddělení vodila ostatní zájemce z domu, aby se podávali, jak vypadá precizní práce. A my jsme rádi svolili 🙂 Je legrační, že po tomto se přestali na chlapíka ve firmě divně dívat 😀 Co vím, udělal se potom pro sebe a daří se mu.
Jak jsem slýchala od lidí, co pracuji s lidmi… dnes existují hromady mizerně oblečených úspěšných lidí a hormady vypulírovaných dobře oblečených podvodníků
Dede, máš pravdu. Je to naději. A potřebujeme ji všichni.
Tady už bylo vyhodnoceno přítelkyní babičky, která Honzíka znala. Jinak je to samozřejmě jisté riziko a sázka do loterie…leč člověk nesmí soudit podle prvního dojmu a je třeba zkoumat a pak vyhodnotit 🙂
Psychologie prvního dojmu je velice ošemetná, člověk se může opravdu grandiosně seknout.
Ano, je to tak. Taky už se mi to párkrát stalo
Jojo, to bývají řeči, jak jeden skončí osamělý a zapomenutý, pokud nemá děti… ale realita je vždycky složitější.
Tak tady měli nakonec štěstí všichni. I ta kočička.
Rodinu buď dostaneme anebo si ji vybíráme. Mám to štěstí, že bych si vybrala ty samé lidí, co jsem dostala. Hrdinové této povídky si vybrali, tak doufám, že dobře.
Po optimistickém čtení přeji všem krásný den.