Katedra astrální magie. Pár momentů potom, co Helga oznámila, že jejich bývalá kolegyně byla včera brutálně zavražděna. Astrální mágové mají pověst blouznivců, kteří občas zabloudí do reality. Helga kolem sebe vidí spoustu ostrovů sama pro sebe. Zaražené ticho.

 

 

„Znali jste ji spoustu let. Potřebuji od vás vědět všechno. Kdo byli její přátelé, kdo byli její nepřátelé. S kým se stýkala. Měla nějakou známost?“

„Známost?“ ozve se jeden muž kolem čtyřicítky. „Kdepak. Věnek byl jediný muž jejího života. Vždycky říkala, že tomu tak zůstane, že je šťastná ženská a nikoho jiného nechce. Starší syn má dvě děti a třetí na cestě. Mladšího syna má přímo tady v Budči, je to třída, dělá botaniku. Luciana šla do důchodu, aby se jim mohla věnovat. Když ještě bylo teplo, jezdila s nimi na chalupu.“

„Kde měla na chalupu?“

„Někde na severu u Trutnova. Ale teď tam bývá jen její neteř.“

O neteři dosud nepadlo ani slovo. „Jak se jmenuje?“

„Olhanová, jako Luciana za svobodna. Drahomíra, tuším?“

„Ne, Drahuše.“

„Drahotuše.“

 

„Prisková měla chalupu někde v Podkrkonoší. Pošli Vratislava k jejímu synovi pro klíče,“ řekne Helga Jeremiášovi přes odznak.

Půjčení klíčů znamená povolení ke vstupu do domu pro případ, že na chalupě nikdo není. Stačí, aby Vratislav během převzetí klíčů vyslovil Karlovo jméno nebo je nechal na jeho stole.

„A neuvěříš, co jsem zjistila. Olhanová je její neteř. Už s ní někdo mluvil?“

„Zatím jsme ji ani nenašli,” přizná Jeremiáš. „Na poslední adrese už nebydlí. Podle bývalé spolubydlící se odstěhovala někam do Podkrkonoší na vesnici. Adresu nevěděla. Dala mi na ni číslo, pod kterým je registrovaná opuštěná studna ve Chvalči u Trutnova.“

Takže používá přesměrování hovorů.

„Musí bydlet nejvýše deset kilometrů od Chvalče.“ Přesměrování na delší vzdálenost nefunguje. „Možná bydlí přímo u tety na chatě?“

„To jsem se nedozvěděl. Jen že je to starý dům se sadem a zrenovovanou studnou s modrým nátěrem… a masivní magickou ochranou. Pokud nic nenajdeme na katastru, budeme muset projít okolní vesnice.“

Když Helga ukončí hovor, všimne si Zikmunda Diviše, který sedí na vedlejším okně.

„Nechtěl jsem rušit,” řekne on.

„Nerušíte. Na něco jste si vzpomněl?“

Diviš přikývne. „Asi jsem našel tu Aleksandrovu fotku.“

 

Karel před malým obchodem s potravinami v Radvanicích otevře kovovou krabičku na cigarety. Poslední. Sedne si na volnou lavičku a vytáhne sáček s tabákem a cigaretové papírky. Prošel Chvaleč a dvě nejbližší vesnice bez výsledku. Pokud Olhanová nechce být k nalezení, bez adresy ji nenajde, ani kdyby stál přímo před jejím domem.

Odznak se zachvěje. Karel vezme nedobalenou cigaretu do jedné ruky a zapne vysílačku. „Ano?““

„Ahoj.“ Jeremiáš. „Našel jsem statek se sadem v Dolním Adršpachu. Ještě loni byl napsaný na Lucianu Priskovou a pak zmizel z evidence. Její příbuzní nedokázali říct, kde je, ani zakreslit to do mapy.“

„To je hodně důkladně zabezpečení.“

„Ale klíče jsme sehnali. Máš je na stole.“

 

Dveře do Aleksandrova pokoje jsou pootevřené. Když Helga prochází kolem, nakoukne dovnitř. Nikdo. Divišův pokoj je asi dvakrát větší. Dvojpostel, dva psací stoly, dvě šatní skříně, všechno zrcadlově uspořádané. Na stole u dveří je rozpracovaná numerologická mřížka a spousta rukopisných poznámek. Diviš otočí papír mřížkou dolů, kopne pod stůl zapomenutou ponožku, vezme od stolu židli a přisune ji k druhému stolu, na kterém leží otevřené fotoalbum.

„Blbnuli jsme s foťákem před koncertem. Ty fotky viděli jen kluci a žádná nechybí. Nechápu to.“

Jednu fotku Helga poznává. Na dalších dvou se Aleksandr schovává za lipový list.

„Kde jste to fotil?“

Diviš se podívá na následující stranu. „V Berlíně. Loni v březnu.“

„Dělo se poslední dobou kolem Aleksandra něco neobvyklého?“ zeptá se Helga.

„Ne. Jak to myslíte?“

„Ověřovala jsem u budečské ostrahy to včerejší napadení,“ řekne Helga a pozorně sleduje jeho reakce. „Nic nenahlásil. Tušíte proč?“

Diviš k jejímu překvapení rezignovaně pokrčí rameny. „Já mu říkal, ať to nahlásí.“

„To myslíš vážně?“ donese se k nim zvýšený dívčí hlas s nádechem ublíženosti.

Před sousední chatkou stojí Naděžda Slepičková, Aleksandr a vysoká tmavovláska. Rozhovor pokračuje dál. Helga sotva slyší jejich hlasy, slovům nerozumí. Naděžda má založené ruce a tmavovláska vypadá nešťastně. Aleksandr stojí zády z Helze a vlasy má rozházené přes bavlněnou šálu. Helga se přinutí odtrhnout pohled od něj a soustředit na fotografie.

„Nomen onem,“ ušklíbne se Diviš z okna. „Pardon,“ vyhrkne vzápětí.

„Co se mezi vámi stalo předevčírem v hospodě?“ zeptá se Helga. Byla by škoda takovou příležitost nevyužít.

Diviš zvedne oči ke stropu. „Ani se neptejte. Začala mít řeči o mojí sestře a pak, jestli se s námi v chatce Aleksandr nebojí ohnout pro mýdlo. On na to, že se bojí, že je blbost nakažlivá. Pak se šel projít, protože mu nebylo dobře. Přišel bledý jako vápno a chtěl nakreslit na krk muří nohu. Ta nána se ještě urazila, že jdeme domů.“

Helga přejede pohledem všechny tři fotografie s Aleksandrem. „Na téhle je mu nejlépe vidět do tváře,“ poznamená. Někdo si důkladně vybíral. „Kdo je vyvolával?“

„Jezdím s nimi na Staré Město do fotolabu.“

„Víte název a adresu?“

„Stříbrná kočka. Fotomag.“

 

Karel dojde téměř do poloviny Dolního Adršpachu, než potká prvního člověka. Je doba oběda.

„Dobrý den, hledáte někoho?“ zeptá se stará paní s motykou v ruce.

„Dobrý den,“ odpoví Karel a nasadí nerozhodný úsměv. „Hledám Drahotuši Olhanovou. Měla by tady někde bydlet.“

„Drahotuše Olhanová?“ nakrabatí paní čelo.

„Tmavovlasá. Mladá. Pěstuje stromy. Bydlí ve starém domě.“ Karel se soustředí na klíč na stole v kanceláři. Nahmatá ochranné kouzlo. Opatrně je rozčeří.

„Už vím,“ zatetelí se paní. „Nastěhovala se na Priskovic barák. Udělala na něm hromadu práce úplně sama, ale ta holka se tam upachtí. Barák je na rozpadnutí, potřebuje chlapskou ruku.“

„Kde bydlí?“

„Támhle,“ rozmáchne se sousedka k rozlehlému pozemku na svahu. Pozemek má dřevěný plot s podezdívkou. Plaňky jsou natřené na žluto.

 

Svatava vyjde ze dveří chatky a podá Aleksandrovi Čáry černé a velemocné. „Budeš z toho mít průšvih?“ zeptá se tiše.

Než on stihne odpovědět, cvakne klika Naděždina pokoje. Naděžda pohlédne na knihu, kterou Aleksandr právě schovává v kapse. „Proč sis ji půjčovala od něj a ne v knihovně?“ zeptá se. Zase ten tón.

Aleksandr předstírá, že ji vůbec nevidí. On si to může dovolit, ale Svatava s Naděždou bydlí v chatce.

„Nemám přístup do oborové –“

Aleksandr zarazí Svatavu gestem, schová knihu pod bundu a ohlédne se. Vyšetřovatelka z Vyšehradu se zrovna baví se Zikmundem.

„Průšvih mám tak jako tak,“ řekne Aleksandr. „Díky.“

„Co po vás ta ženská zase chce?“ pronese dotčeně Naděžda.

„To není tvůj problém,“ odsekne Aleksandr.

 

Karel vezme za kliku branky do sadu. Zamčeno. Soustředí se na klíč na stole v kanceláři. „Odemkni,“ řekne. V zámku to cvakne. Karel se zastaví mezi vrátky a ohmatá ochranná kouzla. Hladká, chladivá, sahající do výšky, opřená o vzduch a napojená na plot. To není běžná ochrana proti zlodějům jablek. Bez klíčů nebo pozvání by neprošel.

V korunách stromů to zašumí, jako kdyby se zvedl vítr. Je bezvětří. Karel se rozhlédne. Jeden strom je napůl prořezaný a stojí u něj žebřík a kolečko se seschlými větvičkami, na kterých jsou ledabyle pohozené zahradnické kleště a pilka.

„Je tady někdo?“

Zaklepe na domovní dveře. Zvonek nikde. Žádná jmenovka ani domovní číslo. Žádná reakce. Karel zaklepe ještě jednou a rozhlédne se.

Cosi ho uhodí zezadu do hlavy.

 

VII

 

Nástěnka začíná vypadat jako gordický uzel. Živlový pentagram má u cípu ohně a vzduchu dvě oběti, u země a prázdnoty po jedné a u vody nic. Zatím. Případy se odehrály po sobě počínaje zemí po směru hodinových ručiček. Jen Břetislav Ježek nezapadá do vzorce.

„Vyhodil bych ho,“ navrhl Vratislav. „Patrně ani nezmizel na Samhain.“

„Nemůžeme ho vyloučit, dokud s ním nebudeme mluvit,“ řekne Helga. „Co jsi o něm zjistil?“

„Byl svobodný, měl tajnou známost, o které jsem nic nezjistil. Dva a čtvrt roku nazpátek přerušil kontakty s matkou. Bydlel načerno na Žižkově, majitel bytu ho rok neviděl a nepamatuje si, že by někdy viděl jeho známost, ale do bytu nechodil, protože mu Ježek platil nájmy složenkou na poště. Loni nezaplatil za říjen, majitel se mu nemohl dovolat, takže se začátkem listopadu šel na byt podívat. Obvolal jsem zbytek rodiny včetně otce. Všichni se shodli, že o něm roky neslyšeli.“

Helga nakreslí šipku mezi Priskovou a Olhanovou a připíše k ní slova „chalupa“ a „neteř“. Další šipku mezi Kosturaka a Albrechta, nápis „Fotomag“. K Kosturakovi, Priskové a Albrechtovi přikreslí budečskou spirálu. Od Albrechta nakreslí šipky k Priskové a Lechové a připíše k nim otazníky.

„Co jste zjistili o Lechové?“ zeptá se.

„Sedmadvacet, svobodná, koncipientka v právní kanceláři na Starém Městě. Bydlela sama v garsonce. Měla milence, ale ten má spolehlivé alibi. Žádné neobvyklé chování, žádné výhrůžky nebo nepřátelé, o kterých by se vědělo. Dostudovala v pětaosmdesátém, jinak žádné spojení s Budčí. Předloni na Samhain odešla z práce s několika kolegy na sklenku. Kolem jedenácté odešla, domů podle svědků nedorazila.“

„Neobvyklé chování?“ ozve se Vratislav.

Jeremiáš přikývne. „Albrecht i Olhanová od loňského Samhainu značně změnili životní styl a přerušili kontakty s rodinou i přáteli. Ježek rok před zmizením také, zničehonic odešel z Budče. Totéž Prisková, odchod do důchodu před pár měsíci.“

Budečští profesoři chodí do výslužby velmi výjimečně. Karlově babičce je snad devadesát a stále tam učí.

„Co dělal Ježek v Budči?“

„Asistenta na katedře černé magie,“ odpoví Vratislav.

„Počkej, tady je spojení. Kosturak studuje černou magii.“ Helga v duchu udělá několik propočtů. Ježek odešel z Budče v srpnu 1990, loni na Sahmain zmizel. Aleksandr je ve čtvrtém ročníku. Studovat na budečské vysoké začal na podzim 1989. Rok se mohl potkávat v Budči s Ježkem. Helga přikreslí šipku mezi nimi, připíše k ní „černá magie“ a k Ježkovi spirálu.

„Mohl by Kosturak být náš člověk?“ zeptá se Vratislav. „S Lechovou se mohl potkat v Budči.“

„Nemohl,“ namítne Jeremiáš dříve než Helga. „Do Budče přišel až v devětaosmdesátém. Předtím studoval v Karélii.“

„Takže můžeme s ostatními spojit jen Albrechta, respektive člověka, co se za něj vydával.“

„S Ježkem taky,“ řekne najednou Vratislav.

Na nástěnce není žádná šipka. „Jak?“

„Ježek i Albrecht končili vysokou ve stejném roce, museli se znát aspoň od vidění.“

Helga přikreslí další šipku a k ní otazník. „Albrecht byl loni na Samhain napaden a možná zavražděn. Ježek zmizel tentýž den. Za Albrechta se někdo vydával, možná aby zakryl souvislosti.“ Helga ustoupí o pár kroků s pocitem, že se jí celé schéma rozpadá pod rukama. „Za rok s tím přestal. V případě Ježka to mohlo být stejné. Olhanovou zatím nikdo jako pohřešovanou nehlásil.“

„Potřebujeme rozluštit čáry, které používat vrah,“ ozve se Jeremiáš. „Jinak s případem nehneme. Mohl si oběti vybírat náhodně.“

„Vrátím se ještě dnes do Budče a vyrazím z Kosturaka tu knihu. Dostali jste odpověď z Oděsy?“

„Zatím ne,“ odpoví Vratislav.

„Popožeň to,” řekne Helga. „Kosturak něco skrývá nebo někoho kryje. Na dobu vraždy Priskové má alibi děravé jako cedník. Neohlásil na ostrahu to magické napadení ze včerejška a místo toho se pokusil o protiútok. Nepovedlo se mu to, skončil na ošetřovně.“

 

„Navrhuji prověřit ještě jednou firmu Fotomag,” ozve se Jeremiáš. „Všechny oběti jsou z Prahy, některé ze Starého Města, Kosturakova fotka nemusela být jediná, která k nim přišla na vyvolání.“

„Udělej to. Víš o někom, koho by ses mohl zeptat na čáry z místa činu?“

„Jdu na pivo s bývalou spolužačkou. Řekl jsem jí, že jsem něco objevil v knihovně.“

„Skvělé.“ Helga ucítí zachvění na krku. Někdo volá na odznak. „Moment,“ řekne a přijme hovor. „Karle?“

„Tady ústředna. Nějaká žena naléhavě shání Vrbenského, ale on není na příjmu, mám vám ji přepojit?“

„Ano,“ odpoví Helga. „Millerová, vyšehradská kriminálka,“ řekne, jakmile uslyší spojení linky.

„Dobrý den.“ Rozrušený hlas. „Můžu mluvit s vyšetřovatelem Vrbským? Vrbenským?“

„Momentálně tady není. Jsem jeho zástupkyně.“

„Kde je?“

„To vám říct nemůžu,” odpoví Helga.

„Můžete mi aspoň říct, jak vypadá?“ zeptá se žena. Hlas se jí třese.

Chce zjistit, zda se někdo nevydává za Karla. Parádní načasování. „Metr osmdesát, štíhlý, hnědé oči, delší hnědé vlasy, kolem čtyřicítky. Nosí černý kabát a šátek na krku.“

„Vysoký mág? Voda?“

„Ano… Kdo volá?“

Volající ukončí hovor.

 

Aleksandr Kosturak dočte text na stránce 81 a odloží knihu na postel. Otřese se. Někdy nedokáže zastavit svou vlastní obrazotvornost. Zavře dveře pokoje, načrtne několik čar na zrcadlo a napíše číslo. Už je zná nazpaměť. Plocha zrcadla zůstane slepá. Aleksandr nikdy neviděl její tvář, ani nezná její jméno. Zatím.

„Ahoj,“ ozve se z druhé strany dívčí hlas.

„Ahoj.“

„Zníš nějak divně. Co se stalo?“

„Něco hodně špatného. Máš doma Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati, že?“

 

Drahotuše Olhanová poskládá kousek gázy, nalije na něj ostře fialovou tinkturu a podá jej Karlovi. „Přidržte si to na ráně,” řekne.

Vytáhne ze skříňky další dvě lahvičky a odlije z nich do sklenice s vodou. Všechny lahvičky jsou popsané tímtéž rukopisem se sklonem doleva. Olhanová je uklidí, zavře skříňku a sklenici přisune po stole Karlovi. Musí dělat jedno po druhém, protože v levé ruce drží kladivo.

„Lektvar pro hojení ran a proti bolesti. Motá se vám hlava?“

„Ne.“

Karel si přitiskne gázu na temeno a sykne bolestí. Tinktura je cítit po lihu. Zvedne ze stolu sklenici. Snaží se nepolít.

Olhanová se posadí naproti. Má na sobě úzké černé tričko a pracovní kalhoty. Bundu a rukavice si před chvílí sundala. Šátek z vlasů ne.

V místnosti je poměrně teplo. Karel si svlékne kabát. Olhanová ho sjede pohledem od hlavy k patě. Obezřetně, zkoumavě, bez špetky ženského zájmu, jako kdyby si prohlížela dobře fungující stroj. Není na to zvyklý.

„Očekávala jste jinou návštěvu?” promluví Karel.

Olhanová sevře kladivo oběma rukama. „Nenapadlo mě, že máte klíče.”

„Napadl vás jiný způsob, jak bych mohl projít brankou?”

„Nevěděla jsem, že mě zrovna teď budete hledat,” řekne ona a vyhne se Karlovi i pohledem.

Karel má na jazyku hned několik otázek. Vysloví tu nejjednodušší: „Proč?”

„Vaši kolegové uzavřeli případ loni v prosinci,” řekne ona. „Od té doby se nic nedělo.”

„Váš případ zůstal otevřený.”

Olhanová zpozorní.

„Pachatel se nepřiznal a nebyl dostatek důkazů k jeho usvědčení,” dodá Karel.

„Protože to neudělal,” vzdychne Olhanová.

„Byl usvědčen z vyhrožování, nebezpečného pronásledování a napadení.” Obsah spisu.

Olhanová chvíli mlčí. Kladivo ještě neodložila. „Lubor do mě byl zamilovaný,” řekne pak a zabodne pohled do zdi vedle Karla. „Odmítla jsem ho, ale nedokázal se s tím vyrovnat. Pořád volal a posílal vzkazy, párkrát mi stál pod okny, když byl opilý. Nechtěl mě zabít.”

„To ho neomlouvá, je dospělý a příčetný. Co to přepadení u vás doma?”

Ona mlčí. Rozváže uzel na šátku. Jednou rukou.

„Nechcete si odložit to kladivo?” prohodí Karel konverzačním tónem.

Olhanová nereaguje.

„Kdo vás přepadl loni na Samhain?”

„Nevím.“ Zavrtí hlavou. Příliš rychle. Záchvěv paniky.

„Schováváte se před ním.”

„Ano.” Vstane a opře se o okno vedle Karla.

„Kdy jste naposledy mluvila s Lucianou Priskovou?“

Olhanová se zatváří překvapeně. „Minulý týden. Proč se ptáte?”

„Vaše teta je nezvěstná,” řekne Karel pomalu. „Včera bylo v umělé jeskyni v Grébovce nalezeno mrtvé tělo. Máme důvod se domnívat, že je to ona.”

Olhanová na něj několik sekund nevěřícně zírá. Pak zbledne jako stěna, upustí kladivo a beze slova odejde z místnosti.

 

Helga si obléká kabát, když jí spojovatelka přepojí další hovor. „Millerová.“

„Kosturak.“

Helga se zarazí uprostřed pohybu. „Ano?“

„Neruším?”

„Ne,” odpoví Helga a usměje se do odznaku.

„Mám pro vás tu knihu.“ Odmlka, ale Helga ví, že ještě nedomluvil. „Je to série vražd, že?” dodá pak a jeho sebejistota je najednou pryč.

„Ano,“ řekne Helga opatrně. „S nikým o tom nemluvte. Přijedu za vámi. Nikam nechoďte, dokud nedorazím, ano?“

„Přijedete osobně? To rád slyším.“

 

Ateliér Fotomag sídlí v honosném starém domě se zdobným kamenným balkónem. Dům stojí přímo na maličkém náměstí. Vzduch kolem kašny s vodotryskem je prosycen kapičkami vody, jako kdyby zase pršelo. Odpolední slunce se odráží v oknech prvních pater. Náměstí už zalévá stín. Z kamene kašny čiší starodávný klid a shovívavost. Jeremiáš po něm přejede prsty. Pozdrav.

„Kdo se dostane k negativům?“

„Jen naši zaměstnanci,“ odpoví ředitelka dotčeně.

„Máte fotografie ve výloze.“

„Nikdy se nám nic neztratilo.“

„V tom případě vás musím požádat o seznam zaměstnanců z posledních čtyř let.“

Ředitelka si založí ruce a přehodí nohu přes nohu. „Dám vám cokoliv vyjma soukromých údajů našich zákazníků,” řekne ostře, „pokud se nic nedostane do novin a nebudou nám tady chodit vaši kolegové v uniformách.“

„Samozřejmě. Kdybych vám poslal fotky, je možné zjistit, zda byly pořízeny u vás?“

„To nebude tak jednoduché. Znáte jméno zákazníka?”

„Ano,” odpoví Jeremiáš.

Ředitelka se křečovitě usměje. „To je dobře,” řekne. „Náš archív totiž zabírá celé druhé patro.“

 

Vratislav se zrovna přezouvá z tenisek do podzimních bot, když se rozvlní voda v kamenném umyvadle v koutě kanceláře.

„Kopytovyč. Dobrý den.“ Němčina. „Volám kvůli Kosturakovi. Jak se píše jeho křestní jméno? S O nebo A na začátku?“

Vratislav se obrátí k nástěnce. „Aleksandr s A.“

„Aha.“ Tón hlasu se změní a Vratislav má dojem, že teplota v místnosti klesla o několik stupňů. „Ten je čistý jako lilie.“

„Co jeho nejbližší rodina?“

„K těm nic nemáme. Zavolejte na interní inspekci.“

Inspekce má na starost vnitřní vyšetřování. Tady něco nehraje. Ať už je to cokoli, od Kopytovyče se nic nedozví.

 

Olhanová postaví na stůl dva hrnky čaje, sedne do křesla a obejme si ramena. „Chcete do toho čaje med? Cukr nemám.”

„Ne, děkuji.”

Olhanová přikývne. Uhladí si vlasy dozadu. „Co se stalo mé tetě?” zeptá se.

Výslech právě dospěl k bodu zvratu.

„Snažím se na to přijít,“ řekne Karel. „Pomůžete mi?“

Olhanová stiskne hrnek oběma rukama. „Pokusím se,” odpoví.

„Potřebuji vědět, kam jste v Praze chodila a s kým jste se vídala. Ve spisu není všechno. Měla jste nějakou známost?“

„Ne.“ Otázka je jí nepříjemná, ale nelže.

„A předtím?“

„Dlouho nic.“ Něco nechce říct.

Karel jí dá čas. „Jak dlouho?“ zeptá se pak.

Olhanová zabodne pohled někam do linky za Karlem. „Je to trochu složitější.“

„Jestli jste loni něco neřekla do protokolu, řekněte to teď.“

Povzdech. Otrávený, ne smutný. „Nic jsem nezatajila. Žádnou vážnou známost jsem neměla. Prostě to nikdy nevyšlo, měli jsme příliš odlišná očekávání.“

„Odkud znáte Lubora?“

„Z kavárny. Bydleli jsme kousek od sebe. Od loňského června jsem ho neviděla.”

„Tehdy vás napadl?”

Přikývne. „Ano.” Znechucení. Žádná známka strachu, který ji donutil odejít z Prahy, důkladně zabezpečit dům a vzít násadou motyky po hlavě prvního člověka, který projde skrz magickou ochranu den před Samhainem.

„Co se stalo?”

„Vyrazil dveře, když jsem pootevřela. Rozsekl mi čelo. Zbavila jsem se ho. Přísahal pak, že už o něm nikdy neuslyším.”

Karel se napije. Čaj je přelouhovaný. „Přestal vás pronásledovat?” zeptá se.

„Nevím.” Odmlka. „Na podzim jsem začala mít znovu pocit, že mě někdo sleduje. Nikoho jsem neviděla.”

„Při jaké příležitosti?“

Ona přemýšlí. „Šla jsem od zákazníka s nemocným ořešákem. Pak cestou z Budče. Jednou nebo dvakrát, když jsem byla doma. Pak jednou na Starém Městě.“

„Byla jste tam za prací?“

„Ne. Dávala jsem vyvolat film. Dělala jsem fotodokumentaci léčby stromu s chronickou otravou.“

„Byla jste na těch fotkách?“ zeptá se Karel.

„Já?” Olhanová zvedne obočí. „Vlastně ano. Na jedné jsem držela u stromu metr.“

„Kde jste je nechávala vyvolat?“

„Ve Fotomagu,” odpoví bez váhání.

„Jak často jezdíte do Budče?“

„Poslední rok vůbec. Předtím jsem jednou týdně učila sebeobranu.“

Karel vytáhne z vnitřní kapsy bundy obálku s fotkami. „Znáte někoho z nich?“

„Neznám.” Olhanová odloží na stůl fotku Lechové a zastaví se pohledem na Kosturakovi. „Toho ano. Jeden semestr ke mě chodil na sebeobranu.“ Albrecht. „Toho neznám.“ Pohlédne na další fotografii a zbledne.

„To je on,“ hlesne. „Napadl mě loni na Samhain.“

Podá fotku Karlovi. Je na ní Břetislav Ježek.

 

VIII

 

Helga projde portálem do areálu budečské školy vysoké magie a pocítí lehkou závrať, když překročí hranici do skryté dimenze. Zhluboka se nadechne, upraví si šálu a vykročí směrem ke koleji hadů. V ten moment ji zabrní odznak připnutý ke svetru. Helga sáhne pod šálu a stiskne jej. Vratislav má volat každou chvíli. Vyhledat v záznamech jednu osobu přece nemůže kolegům na oděské kriminálce zabrat půlku dne.

„Dobrý den.“ Kaminski. „Volám kvůli tomu tělu ze včerejška.“ Prisková. „Její magická síla byla zablokována krátce před smrtí. Proto jste z ní nemohla nic odečíst.“

Helga málem zakopne o kořen. Radši se zastaví. „Nerozumím. Takže nebyla odebraná?“

„Byla,“ odpoví Kaminski rychle. „Včera jste se ptala, proč se vám nepovedlo nic odečíst. Odebranou magii byste poznala, pokud ne vy, pak Vrbenský určitě ano.“

Než Helga odpoví, vyloví z paměti detaily jejich včerejšího rozhovoru. „Jak se to pozná?“

„Velmi špatně.“ Nezní to jako pokus o vtip. „Nesignifikantním narušením v citlivé oblasti magických drah.“

Magické dráhy jsou neviditelné a přirovnávají se často k nervové nebo cévní soustavě. Také mají citlivá místa.

„Našla jste nějaké čerstvé zranění? Tupý úder, komoce mozku?“

„Tělo bylo spálené na uhel, nemůžu to vyloučit,“ odpoví Helga a posadí se na zídku mezi kolejemi vlků a hadů. Mezi zemi a oheň. „Jak se zablokuje něčí magická síla?“

„Stačí způsobit otřes tupým úderem do citlivého místa. Obvykle se uvádí hlava u prázdnoty a vody. Ruce a zápěstí u ohně.“ Aleksandr Kosturak nosí rukavice. „Hrudní koš nebo čelist, někdy hlava u vzduchu. Paty nebo kotníky u země. Neplatí to obecně.“ Karel je voda a chrání si krk.

Helga se rozloučí, překročí zídku mezi kolejemi a zapřemýšlí, kde vázne komunikace s oděskou kriminálkou.

 

„Chtěla jsem být na setmění doma. Dávám svíčky na okna. Dělám to tak každý Samhain. Měla jsem velmi intenzivní pocit, že mě někdo sleduje. Posledních několik dnů. Ne během Samhainu.”

Samhain je výjimečný den z mnoha důvodů. Hranice mezi světem živých a mrtvých jsou nejtenčí. Kdo nemá čisté svědomí vůči mrtvým, slyší za sebou tiché kroky.

Venku se zvedá vítr a těžké kapky buší na okna. Olhanová pohledem zkontroluje, zda jsou všechna zavřená. Karel mlčí a poslouchá.

„Chtěla jsem počkat, zda to přece jen po Samhainu nepřestane. Když jsem ten večer šla od uzlu Sítě domů, někdo mě uhodil loutkovým kouzlem.”

„Jak silným?” zeptá se Karel, když Olhanová chvíli mlčí.

„Nevím.”

„Šum v hlavě, krvácení z nosu nebo uší, prasklé žilky v oku?”

Olhanová zavrtí hlavou. „Jen pocit vaty. Jako když máte uvnitř lebky vatu. Šla jsem pěšky do Grébovky. Trvalo mi to možná dvacet minut. V grottě byla tma. Nechápu, jak jsem vyšla schody, neviděla jsem na krok. Ten člověk na mě čekal nahoře.”

„Co měl na sobě?” zeptá se Karel.

„Je to důležité?”

„Ano.”

„Mikinu s kapucí na hlavě a kalhoty, všechno černé. Pohorky. Delší vlasy, pod uši, jako máte vy.” Odmlka. „Na zemi byly nějaké čáry. Pustil mě, podíval se mi na bradu a chtěl mě uhodit. Vykryla jsem ránu. Byl to reflex.”

„Přitom jste se vyvlékla z loutkového kouzla?”

Olhanová si obejme ramena. „Nevím. Stalo se to rychle.” Znervózní. Chce to mít rychle za sebou, ale neví, co říkat.

„Pak jste utekla?” zeptá se Karel, ač zná odpověď.

„Ne. Přerazila jsem mu ruku. Šel okamžitě k zemi. Pak jsem utekla. Šla jsem hned na Vyšehrad. Zbytek už asi znáte.”

„Neznám,” opáčí Karel a ona viditelně znervózní. „Odstěhovala jste se sem kvůli němu?”

Olhanová přikývne a promne si čelo. „Řekla jsem vašim kolegům všechno. Dokonce jsem jim dala popis. Poslali mě domů, jeden strážník mě doprovodil, ale dál se nedělo nic. Nevěděla jsem, kdo to je ani proč mě napadl. Měla jsem strach. Bála jsem se vyjít z bytu. Teta mi nabídla, že můžu bydlet tady. Do Prahy jezdím jen na zakázky a přes den. Teď druhou polovinu října jsem si vzala volno.”

„Proč zrovna teď?“ zeptá se Karel.

„Kdo by čaroval na Samhain, pokud to kouzlo nevyžaduje?” řekne ona. „Jestli mě bude hledat znovu, udělá to teď.” Povzdech. Pohled stranou. „Nesmí mě najít. Nemám proti němu šanci.”

 

Když Helgu dělí od Aleksandrovy chatky pár desítek kroků, přitočí se k ní vysoká dívka s tmavým závojem vlasů a širokou šálou kolem ramen. Naděždina spolubydlící. „Můžu s vámi mluvit?“ zeptá se šeptem a střelí očima směrem ke své chatce. Když Helga souhlasí, dívka ji odvede k lavičkám mezi stromy.

„Tu knihu jsem měla od Aleksandra půjčenou já,“ vysype bez okolků. „Prosím vás, nikomu to neříkejte. Měli bychom oba průšvih. Jsem v prváku, nemám k ní přístup.“

Helga zvedne oči k nebi. „Měli jste to říct hned. Zbytečně maříte vyšetřování.“

Dívka se zatváří provinile. Zdá se, že tenhle výraz používá často.

„Jak se jmenujete?“

„Svatava Divišová,“ odpoví dívka váhavě.

Divišová? „Máte něco společného se Zikmundem Divišem?“

„To je můj bratr.“

„K čemu jste tu knihu potřebovala?“

Ona se ošije. „Studuji historii. Zajímala mě středověká černá magie. Aleksandr se v tom docela vyzná.“

„Bydlíte s Naděždou Slepičkovou?“ změní Helga téma.

Její výraz je naprosto výmluvný.

„Jak vychází s Aleksandrem?“

„Naděžda to má těžké,“ odpoví Divišová vyhýbavě.

„Má důvod lhát při ověřování jeho alibi?“

Divišová zabodne pohled do země. „To snad ne,“ vyhrkne.

Ubytování v chatkách není celoročně pevně dané. Kdyby Divišová chtěla, odstěhovala by se od Slepičkové pryč. Něco ji tam drží, možná pocit viny, možná spasitelské sklony.

„Vyšetřujeme vraždu. Pokud lhala, dělá to z ní podezřelou,“ řekne Helga. „Mají za sebou rozchod?“

Divišová si povzdechne a zavrtí hlavou. „Nikdy spolu nechodili. Ona chtěla, ale… Aleksandr chtěl chodit se mnou.“ Zaváhá a pohlédne na Helgu. „Já s ním nic neměla. Nemohla jsem jí to udělat.“

 

Jeremiáš uslyší cvaknutí kliky a spustí nohy z dřevěné bedny na zem. Rychle si napíše datum nástupu Jeronýma Albrechta do firmy Fotomag – prvního prosince 1991 – a vyhlédne mezerou mezi policemi. Je to ředitelka.

„Pane Ditrichu? Odcházím domů. Kdybyste cokoli potřeboval, dole je večerní recepční.“

Sraz se spolužačkou z vysoké má za půl hodiny o dvě ulice dál. Ještě je čas pracovat. Jeremiáš se znovu skloní nad evidencí a nalistuje přelom října a listopadu. Samhain byl ve čtvrtek. Jeremiáš spočítá jména. Jedno chybí.

Pořádně se podívá na středu. První tři jména mu nic neříkají. Čtvrté je napsáno lehkým rozmáchlým rukopisem. Břetislav Ježek. J v příjmení začíná povědomou vlnkou.

Jeremiáš založí stránku rukou a nalistuje zpátky první prosinec.

Ježek a Albrecht mají nápadně podobné písmo.

 

Aleksandr má uklizený pokoj, na stole otevřenou prastarou knihu a vedle tři papíry s nákresy čar. Papíry založí do knihy a vezme ze stolu rukavice a pouzdro na křídy.

„Musíme jít do aleje. Tady to nebude fungovat,“ řekne.

„Na sezení venku je trochu zima,“ podotkne Helga.

On se podívá z okna. Obloha je potažená těžkými mraky. „Máte pravdu.“ Kouzlem posune stůl doprostřed pokoje, sedne si na postel a ledabylým mávnutím ruky přisune Helze židli.

„Na co jste si vzpomněl?“ zeptá se ho Helga.

„Podíval jsem se na ty stránky, které vás zajímaly.“

„Tušíte, kdo vás včera napadl?“

„Ne.“ Zdá se, že nad tím ani nepřemýšlel. „Dneska večer zapalujeme venku v koleji vatru. Je to tradice. Přijdete se podívat?“

„Neměl byste se tady cítit bezpečně.“ Helga ukáže bradou směrem k centrální budově. „Vrah může být z Budče. Ovládá vysokou magii.“

„Vysokou a černou jako uhel.“ Aleksandr otevře knihu a přisune ji Helze. „Tohle jste hledala, že?“

Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati. Dlouhý nicneříkající název kouzla. Helga prolistuje následujících osm stran. Nákres je hned na té druhé. Helga vytáhne z kabelky kopii Karlova nákresu z Grébovky.

Několik čar chybí. V knize.

„Můžu se podívat?“ zeptá se Aleksandr.

„Ne.“ Helga vytáhne z kabelky čtyři čisté listy papíru a začne kouzlem kopírovat stránky z knihy.

„V té knize chybí nákresy,“ řekne Aleksandr.

„Jak to víte?“

Vedle nich se plní textem druhá strana prvního listu.

„Zkusil jsem si to rozkreslit podle návodu.“ Pohlédne na svoje náčrty a jeden přisune doprostřed stolu mezi ně. Prsty si přejede po nechráněném zápěstí. „Je to orientované kouzlo. Mág musí stát vně. Tady.“ Propiskou udělá křížek. „Sem se umístí oběť.“

Helze přeběhne mráz po zádech. „Co má to kouzlo udělat?““

„Přenese magickou sílu z oběti na mága. Je značně komplikované a náročné. Asi bude proveditelné jen při vysoké hladině magie, možná jen na Samhain. Jednodušší by bylo použít černou křišťálovou kouli. Ale tohle umí něco navíc. Promísí magii oběti s vaší. Zní to dost nemožně, že?“ Aleksandr se usměje, jako kdyby jí vyprávěl něco zábavného.

Oheň, země a vzduch najednou, vzpomene si Helga. Vlasy z Albrechtova bytu. „Dá se to udělat vícekrát?“

„Jak rychle za sebou?“ zeptá se pohotově Aleksandr. „Efekt je permanentní, pokud oběť umírá po celou dobu provádění kouzla. Není to tak jednoduché. Kouzlo se nedá stihnout rychleji než za dvě minuty. Nesmí vám zemřít moc brzy ani moc pozdě, ale nesmí přežít, pokud byste v jakémkoli okamžiku kouzlo přerušila.“

„Těsně za sebou?“ nadhodí Helga. „Co když někdo chce propojit magii více živlů?“

„Nevidím důvod, proč by to nešlo. Musel by dodržet pořadí podle živlového pentagramu. Je třeba jít po obvodu.“

„Na které stránce to je?“

Aleksandr se ošije. „V téhle knize to není.“

„Co všechno jste zjistil?“ pobídne ho Helga. Je na nohou skoro dvanáct hodin. Už se nedokáže soustředit na jeho hlas, ale může mu pomoci, aby se rychleji zamotal do vlastních lží.

On sklopí oči k náčrtům, usměje se a strčí za ucho pramínek vlasů, který mu spadl do tváře. Tužkou přikreslí do obrazce několik dalších čar. „Magie je oboustranně propojená s myslí. Pokud kouzlo uděláte správně, získáte vzpomínky oběti. V téhle modifikaci můžete přenos vzpomínek zablokovat, ale nikdy nebudete moci využívat celý magický potenciál oběti. Určitě byste nemohla používat čáry. Magie se nepropojí s hlavou.“

Helga pohlédne na kouzlo z Grébovky. Tyhle čáry tam nejsou. Vrah oběti ukradl magii i vzpomínky.

„Na předposlední straně je ještě jedna úprava.“ Aleksandr přikreslí několik dalších čar. Tyhle Helga na svém nákresu má. „Pořádně jsem nepochopil, jak funguje, ale měla by na vás přenést i tvář oběti. Myslím, že zcela změní vaši podobu včetně tělesné stavby. Budete vypadat jako oběť.“ Odmlka, zamyšlený pohled do nákresu. „Budete to potřebovat?“

Helga konečně najde řeč. „Možná ano. Díky.“

Aleksandr jí přisune oba listy. Když po nich Helga sáhne, předkloní se a konečky prstů se dotkne její ruky. „Cítíte se tady bezpečně?“ zeptá se s úsměvem.

 

„No nazdar,“ řekne Jeremiáš a schová náčrt kouzla zpátky do kapsy od bundy.

„Otázka je, zda je to prakticky proveditelné,“ řekne zamyšleně Leona Zviková. „Kdes to našel?“

„V jedné staré knize.“

„Aha,“ kývne Leona. Když Jeremiáš přerušil postgraduál, většině spolužáků řekl, že spravuje knihovnu na Vyšehradě. Kdyby se rozneslo, kde pracuje doopravdy, už by nikdy nikde nedostal žádnou podpultovku.

„Proč myslíš, že to není proveditelné?““

„Nemám představu, jak by se to udělalo.“ Leona studovala čáry. „Zkus se zeptat profesorky Baborákové, ta ví úplně všechno.“

„Co si myslíš ty?“

Leona zamyšleně sáhne po tupláku. Když zjistí, že je prázdný, mávne na hospodského. „Bylo by to sakra obtížné i pro mága první úrovně a patrně by ho to psychicky odrovnalo.“

Jeremiáš zamyšleně hledí do svého piva. „Je to vratné?“

„Nevidím důvod, proč by být nemohlo. Mělo by stačit smazání znaků živlů v opačném pořadí.“

„Teoreticky,“ dodá Jeremiáš.

„Následky vratné nebudou.“

Jeremiáš pomyslí na záhadné vlasy v laboratoři a poposedne. „Takže to kouzlo je k ničemu. Možná propojíš moc všech pěti živlů a ovládneš magii jako nikdo před tebou, ale spíš se přitom zblázníš.“

 

Karel přehlédne nástěnku. Přibylo na ní několik poznámek. Rukopisy Helgy a Jeremiáše. Jeremiáš psal na dálku, jeho písmo se ještě zeleně leskne.

Karel propojí Olhanovou a Ježka a přikreslí vykřičník. Vedle Ježka je nakreslený rámeček s popisem jeho záhadné přítelkyně. Měl prý u sebe její fotografii. Světlé vlasy po ramena, zelené oči. Olhanová vypadá úplně jinak. Karel sjede pohledem k právní koncipientce Lechové zmizelé před dvěma lety. Popis by odpovídal. Karel propojí Ježka s Lechovou a připíše otazník. Poslední chybějící spojení. Karel odstoupí od schématu a podívá se na celek. Dotkne se svého temene. Zabolí to.

Pohlédne na Ježkovu fotografii. Rovné tmavé vlasy. Takové nedávno viděl v laboratoři. Sundá fotku z nástěnky a sáhne po odznaku.

„Přepojte mě prosím na Kaminského,“ řekne spojovatelce.

Když dokončí hovor, sundá Ježkovu fotku ze stěny a vydá se do laborky. Výtah je v přízemí a nerozjíždí se. Karel se opře o zeď a přejede si konečky prstů po temeni. Výtah se ani nehne. Karel seběhne dolů po schodech do suterénu, do laborky. Záhadné vlasy z Albrechtova bytu najde okamžitě. Jsou rovné a tmavé. Zrovna skládá dohromady porovnávací kouzlo, když za ním cvakne klika. Kouzlo nechá ležet. Je obtížné, zdlouhavé a nespolehlivé. Kaminskému stačí se pořádně podívat.

„Tady to je,“ řekne mu Karel. Pozdravy a formalitami se nezdržuje. Pro Kaminského je to nesmysl a ztráta času. Pro Karla teď taky. „Je to živý člověk, ale nedokážu odečíst živel.“

Kaminski přikývne a položí si fotku na dlaň. Pak sebou trhne a oči se mu rozšíří. „Co to ksakru…“ Zamrká a nadzvedne obočí. „Jak se jmenuje?“

„Břetislav Ježek.“

„Oheň. Ne, počkejte. Ještě země, vzduch, prázdnota. Promíchané.“ Zarazí se. „Ne. Propojené. Něco podobného jsem viděl včera. Ty vlnité vlasy.“

Karel vytáhne misky s oběma druhy vlasů z Albrechtova bytu. „Myslíte tyhle?“

„Ano.“

„Můžete to porovnat?“

Kaminski položí fotku na stůl a vezme misku s tmavými vlasy. „Oheň a země.“ Pohlédne na fotku. „Nevidím shodu. Je to hodně komplikované.“ Odloží misku, zamrká a promne si spánky. Senzorické přetížení. Další vzorek už nepřečte.

„Co jste viděl včera u těch světlých?“ zeptá se ho Karel.

„Jakých světlých?“ zeptá se Kaminski.

Karel ukáže na Albrechtovy vlasy.

„Trojúhelník.“ Teď je řada na Karlovi, aby nechápal, o čem je řeč. „Oheň, země a vzduch. Propojené do trojúhelníku.“

Karel vytáhne z kapsy zápisník a nakreslí do něj trojúhelník. Do vrcholů nakreslí znaky pro oheň, zemi a vzduch. „Myslíte tohle?“

„Ano.“

Karel přikreslí další bod, propojí jej se všemi třemi vrcholy trojúhelníku a připíše k němu znak pro prázdnotu. „Viděl jste něco takového na Ježkově fotce?“

Když Kaminski přikývne, Karel připojí znak pro vodu a propojí jej se všemi ostatními. Na papíru vznikne protáhlý pentagram s propojenými vedlejšími vrcholy.

„Máte čas jít k nám na oddělení?“ zeptá se Karel. „Něco vám chci ukázat.“

IX

 

Aleksandr přinese sklenici vody pro Helgu a další pro sebe. Obě postaví na stůl, zamyšleně přistoupí ke knihovně a přejede rukou po hřbetech knih. Jako kdyby je hladil.

„Pořád nemáte tušení, kdo na vás včera zaútočil?“ prohodí Helga. „Nikoho jste neviděl, nic jste nenahlásil na ostrahu, nikam jste ten večer už nešel, ale v noci jste byl viděn na ošetřovně s polámanými žebry. Trváte na tom?“

Aleksandr tři vteřiny zírá do knihovny. Pak řekne: „Špatně jsem vykryl bojové kouzlo při tréninku. Myslel jsem, že to s vaším vyšetřováním nesouvisí.“

„S kým jste trénoval?“

„Se Zikmundem.“ Určitě lže.

„Když se teď zeptám Zikmunda, potvrdí to?“ prohodí Helga.

Jemné zavrtění hlavou. Pramínek vlasů mu spadne do obličeje.

„Co jste dělal doopravdy?“ pobídne ho Helga.

„Chtěl jsem zjistit, co na mě zaútočilo,“ řekne Aleksandr pomalu. Obrátí se ke knihovně a ukáže na hřbet jedné knihy. Démonologie.

„Měl jste příznaky posednutí?“ Náhlá slabost, horečka, dezorientace a halucinace. Každý budečský středoškolák ví, co to může znamenat, a že má okamžitě vyhledat pomoc. Pokud vás napadne vyšší entita, můžete skončit velmi špatně.

„Ne,“ řekne on. „Nemám tušení, co to bylo.“

„Ukažte mi, co jste viděl.“

„Pojďte sem.“ Odvede Helgu k zrcadlu. Vezme si rukavice a objeví se v odrazu těsně za jejím levým ramenem. „Podívejte se,“ řekne a shora dolů přejede Helze dlaní před očima.

V zrcadle vpravo za ní se objeví lidská silueta. To je to jediné, co je na ní lidské. Helga zahlédne povědomé části tváří, ale když se na ně zaměří, zmizí jí. Všechno se vzápětí rozplizne do beztvarého vzdáleně lidského obrysu. Dvě tváře v jedné. Záblesk ženské postavy.

 

Karel zakroužkuje fotografii a profil Břetislava Ježka na nástěnce. „Identifikovala ho jediná oběť, která přežila útok a viděla ho. Je evidován jako nezvěstný od loňského listopadu, ale prakticky ho nikdo neviděl od předloňského září. Pětkrát ho kontaktovali strážníci kvůli oznámení o pohřešované osobě, které podala jeho matka. Tvrdil jim, že s ní přerušil styky. Nijak dál ho neprověřovali. Bydlel v podnájmu na Žižkově. Majitel bytu ho minulý listopad nahlásil jako pohřešovaného. Tentokrát se nenašla jediná stopa, kromě záznamu na speciálním pavilonu nemocnice na Vinohradech, kde ho na Samhain ošetřili po údajném úrazu.

Od vraždy Lechové se nestýká s rodinou, jeho přátelé z Budče ho neviděli, co podal výpověď. Od loňského Samhainu používal Albrechtovu podobu a vydával se za něj.”

Kaminski se opře o psací stůl a přehlédne pentagram na zdi. Ukáže na otazník u data zmizení Jeronýma Albrechta. „Co znamená tohle?“ zeptá se.

„Byl ohlášen jako pohřešovaný včera ráno. Podle Millerové je mrtvý mnohem déle.“

„Millerová se určitě nespletla,” řekne Kaminski okamžitě.

„Ověřovali jsme to. Patrně je mrtvý už od loňského Samhainu. Tehdy byli napadeni Olhanová a Albrecht. Oba jsou vzduch. Olhanovou asi považoval za snadný cíl, ale přepočítal se.” Karel si mimoděk sáhne na temeno. „Vyvlékla se z loutkového kouzla, praštila ho a utekla. Nechal se ošetřit v nemocnici, ale musel vědět, že má málo času, protože ho Olhanová viděla. Pravděpodobně měl vyhlédnutého i Albrechta, z nemocnice odešel zpátky do Grébovky a zaútočil na něj. Zahlédla ho policistka na pravidelné obchůzce. Ježek jí smazal paměť. Na její zmizení by se okamžitě přišlo. Pak odešel k Albrechtovi do bytu, vydával se za něj a nastoupil zpátky do Fotomagu. Až bude hotový srovnávací test, budeme mít potvrzeno, že ty vlasy z Albrechtova bytu jsou jeho.“

Kaminski bez zaváhání vezme ze stolu křídu, zakroužkuje Albrechta a Priskovou a spojí je k sobě. „Tohle je první oběť?“ zeptá se a ukáže na Lechovou.

„Ano, zmizela předloni na Samhain,“ odpoví Karel a uvědomí si, že začal z prostředka. „Ježek učil v Budči černou magii. Patrně ukradl v knihovně Čáry černé a velemocné s čarami pro krádež magie. Předloni v létě z Budče odešel a nastoupil do firmy Fotomag. Mohl si tak vybírat oběti a dostat se k jejich fotografiím. Možná je měl vytipované už v Budči.“

Kaminski zakroužkuje Lechovou a spojí ji s Ježkem a Albrechtem. Pentagram dostává obvodové linky.

„Prisková je poslední,“ řekne Karel. „Zavražděna včera v noci.“

Kaminski přikreslí prázdný kruh k cípu vody, spojí jej s Priskovou a ukáže na Kosturaka u cípu ohně. „Jak víte, že tohle není nezávislý případ?“

„Jejich fotografie jsme včera našli pohromadě při prohlídce bytu,“ odpoví Karel.

„To datum útoku je správně?“ zeptá se najednou Kaminski. Když Karel přikývne, couvne dva kroky od nástěnky a zabodne pohled do schématu. „Ty fotky jste našli včera?“

„Ano,“ odpoví Karel nechápavě.

„Takže u sebe neměl Kosturakovu fotku,“ řekne k jeho překvapení Kaminski. „Zjevně ji nepotřeboval. K čemu je schovával?“

Karel přejede očima schéma a málem mu ujede sprosté slovo. „Z druhé strany si napsal jejich živly a monogramy,“ řekne. S monogramy se nedá čarovat. Potřebujete jméno.

Jméno je identita. Kaminski si to své hlídá jako oko v hlavě.

„Má v hlavě vzpomínky čtyř lidí. Ty fotky si nechal, aby neztratil ponětí, kdo je.“

Kaminski prudce zvedne hlavu a přejede očima celé schéma. „Jak poznáte, které vzpomínky nejsou vaše?“ zeptá se najednou.

„Nepoznám,“ odpoví Karel. „V tom je ten problém. Pravé a falešné vzpomínky jsou stejně reálné, nejdou oddělit. Musíte si uvědomit, že něco nesedí.“

Chvíli oba hledí na schéma.

„Vrah i oběti zapadají do stejného profilu,“ řekne pak Karel. „Všichni jsou mágové první úrovně. Bydlí sami, nemají stálého partnera. Nejsou v pravidelném kontaktu s nejbližší rodinou. Introvertní osobnosti.”

„Kosturak bydlí na kolejích,“ podotkne Kaminski. „Nezapadá do profilu. Proč si vybral jeho?“

„Je to poslední oběť,“ odpoví Karel. „Ježek si ho vytipoval už před rokem a půl. Chce jeho magii, jeho znalosti a jeho vzhled. Je mu jedno, že se na tuhle vraždu okamžitě přijde. Směřují k tomu všechny plány. Je přesvědčený, že se mu pak nemůže nic stát.“

 

„Takže to chce dokončit letos.“ Kaminski hledí na prázdné místo u živlu vody. Nemá jméno.

Zatím.

 

 

Za soumraku se ještě více ochladilo. Alexandr půjčil Helze zimní kabát. Odznak připnula ke svetru, aby nebyl vidět. Vlasy zastrčila za límec a přetáhla si přes hlavu kapuci. Na její vnitřní straně našla Aleksandrův vlas. Kabát lehce voněl po něm. Rozrušilo ji to víc, než je zdrávo.

Studenti hadí koleje připravují vatru, bečku s pivem a hrnec svařeného vína. Helga jim zamává a vydá se ke studni. Musí vyřídit dva telefonní hovory.

Začne tím méně příjemným. „Dneska na mě nečekej,“ řekne Kryštofovi. Vlastní hlas jí zní bezvýrazně.

„Co se stalo?“

To myslíš vážně? chce se jí zařvat. „Asi vůbec nic.“ Záblesk pasivní agrese. „Přespím v Budči. Někoho tady sleduju.“

„Dobře,“ odpoví on. Helze připomene Slepičkovou.

Helga ukončí hovor a zavolá přes odznak Karlovi. „Chci zůstat přes noc v Budči,“ řekne. „Pro jistotu.“

„Vytáhla jsi z něj něco nového?”

Helga mu to řekne.

„Tohle vypadá jako velmi zdeformovaná magická aura, nebo částečně zablokovaná vzpomínka. Prohlédla jsi jeho mentální bariéry?“ zeptá se najednou Karel.

„Ne,“ přizná Helga.

„Radši to udělej,” řekne Karel.

„Udělám to.”

Helga schová odznak a povzdechne si. Za zády slyší jásot a praskání čerstvě zapáleného ohně.

 

„Jsem v pořádku,” řekne Andrea do telefonu. „Jen teď nechci být sama. Nemůžeš u mě přespat?“

„Dneska to vážně nejde. Promiň,“ povzdechne si David a střelí očima po člověku, který přešlapuje u dvířek telefonní budky. Na Davidův vkus je moc blízko. „Doma to neokecám. Stavím se zítra, ano?“

Andrea na druhé straně chvíli mlčí. „Dobře,“ řekne pak a položí sluchátko.

 

Helga si nalije jednu naběračku svařeného vína. Už není ve službě a nehodlá si nalhávat, že za jejím rozhodnutím zůstat v Budči stojí pracovní povinnosti. Aleksandr je v bezpečí. Pokud se rozhodne vytratit ven, nezabrání mu v tom. Pokud se někdo pokusí zaútočit na něj před očima desítek budečských, buďte mu vlaštovky milostivy.

Když Helga vrátí naběračku do kotlíku, zahlédne ve frontě Naděždu Slepičkovou. Dívka okamžitě uhne pohledem, opustí frontu a zamíchá se do davu.

Na jedné dřevěné lavičce sedí zástupce ředitele budečské školy Michalec. Helga se s ním pozdraví a přisedne si. Pohledem vyhledá Aleksandra, který sedí na zemi opřený o strom a oběma rukama drží hrnek svařáku. On zvedne hlavu a opětuje její pohled. V oranžovém světle ohně mají jeho vlasy zlatavé odlesky.

„Jak probíhá vyšetřování?“ zeptá se Michalec nenuceně. Usměje se. Ne očima.

„Jak se to vezme. Je možné od vás získat seznam žijících absolventů první úrovně, živel voda a možná oheň?“

„Nemožné vám zařídit nemůžeme, ani kdybychom chtěli,“ odtuší Michalec. „O to ostatní nás můžete bez obav požádat.“

Aleksandr přijde blíž k ohništi, napije se z hrnku a zahledí se skrz plameny na Helgu. Vatra se konečně rozhoří. Aleksandr na moment zmizí Helze z dohledu. Když plameny změní směr, je pryč.

 

Karel si zapálí, hodí sirku do odpadkového koše a vydá se chodníkem kolem parku nahoru do mírného kopce. Neprší, ale chodníky jsou mokře lesklé a vítr je cítit Samhainem. Hladina magie je zase o něco vyšší než včera.

Promne si zátylek a rozhlédne se. Má nepříjemný pocit, že na něj někdo upřeně zírá. Zahlédne trojici adolescentů na lavičce a jednoho duchem nepřítomného pejskaře. Je to jen pocit.

Típne cigaretu a jde domů.

 

Helga překročí práh chatky. Aleksandrovo pozvání dál stále platí. Dveře pokoje má pootevřené. S někým mluví na dálku. Helga slyší jen jeho polovinu hovoru a rozumí každému třetímu slovu. Jeho hlas zní jinak. Ať už umí česky sebelépe, je to pro něj pořád cizí jazyk. Cizí země. Cizí lidé. Možná se v Budči cítí bezpečně, ale nikdy tady nebude doma.

Zaklepe na dveře. Aleksandr rychle ukončí hovor.

„Nechtěla jsem rušit,“ prohodí Helga, usměje se a opře o dveřní rám. „Používáte k hovorům zrcadlo?“

„Ano,“ řekne on a posadí se na postel. „Je to praktičtější než pořád zapalovat svíčky.“

Oheň má blízko k prázdnotě. Helga se ohlédne do chodby. Vypadá to, že jsou v chatce sami. Nejlepší čas udělat, o co ji požádal Karel během posledního telefonátu.

„Máte chvilku?“

„Samozřejmě.“ Vyzývavý úsměv.

Helga se zastaví pět kroků od něj. Pro jistotu. „Jak dobře se vyznáte v telepatii?“

„Je moc daleko od ohně.“ Zdá se, že ho sebejistota opustila. „Mám základy. Proč se ptáte?“

„Včera jste odrazil útok.“

„Bránit se umím.“

„Ubráníte se zásahu do paměti?“

„Záleží…“ Zmlkne, zajede si rukou do vlasů, pohlédne někam do zdi a zavrtí se.

Helga mu dá chvíli čas. Pak řekne: „Musíme vyloučit, že se včera nestalo právě tohle.“

Aleksandr zavrtí hlavou. „To nemůžete,“ vyhrkne.

„Pochopitelně ne bez vašeho souhlasu,“ řekne Helga smířlivě. „Nepůjdu přes mentální bariéry. Umím to zjistit jinak.“

„Jak?“ hlesne on.

„Zásah do paměti se projevuje drobnými fyzickými změnami v kontaktních místech. Musím vám sáhnout zezadu na krk.“

Aleksandr pomalu přikývne, sundá šálu a odhrne vlasy z krku. Helga mu položí konečky prstů zezadu na krk. Kůže pod její rukou je napjatá.

„Musíte být v klidu, jinak nic nenajdu.“

On si svlékne rukavice a promne zápěstí. Helga se na chvíli přestane soustředit. Pak rychlým rozhodným pohybem přejede po kontaktních místech. Nenahmatá nic.

„Našla jste něco?“ zeptá se Aleksandr.

„Ne.“ Helga se pokusí o povzbudivý úsměv.

„Musím na vzduch.“

 

Aleksandr přinese dva hrnky plné horkého svařeného vína a posadí se vedle Helgy.

„Děkuji.“

On chvíli zírá do plamenů. „Nic víc mi opravdu říct nemůžete?“ zeptá se pak.

„Nemůžu.“

„Takže můžeme jen čekat, jestli si pro mě přijde až sem.“

Helga se pokusí o povzbudivý úsměv. „Pokud zůstanete tady za ochrannými bariérami, jste v bezpečí.“

„Ale to nevíte jistě. Nevíte o nikom, kdo to kouzlo dokončil.“

„Vy ano?“

Přes jeho tvář cosi přelétne. „Jak to myslíte?“

„Studujete černou magii.“

„Aha… to ano.“ Něco tají. Určitě.

Chvíli oba mlčí.

Pak se Aleksandr zvedne na nohy. „Jestli je tady nemalá šance, že tohle je moje poslední noc, chci si ji náležitě užít.“ Usměje se na tančící dav okolo vatry. „Nechcete tady celý večer sedět, že ne?“

 

Andrea si uvědomí, že už půl hodiny zírá do televizní obrazovky, aniž by vnímala film. Ještě pořád jí lomcuje vztek na Davida. Tajil magické nadání i před manželkou? Dnes jí dal přednost. Nejen dnes. Nikdy se nerozvede. Andrea taky ne. Možná jemu natruc.

 

Vypne televizi a jde do ložnice pro polštář a peřinu. Když si přehazuje peřinu přes rameno, někdo zazvoní. Andrea jde ke dveřím. Na sousedku, která potřebuje půjčit cibuli, je už pozdě.

Ve dveřích od bytu nechala zastrčené klíče. Tak proto zvonil.

Andrea chvatně odemkne a otevře dveře. „Davide?“ zašeptá do setmělé chodby.

 

Žhnoucí uhlíky sálají do okolí. Dav řídne a tempo tance zvolňuje. Čtveřice hudebníků z hadí koleje nasadí línou melodii.

Aleksandr přitáhne Helgu blíž a přitiskne své čelo na její.

X

 

Helga procitne do ranního šera, odsune ze zad štíhlou mužskou ruku a přetočí se na bok. Aleksandr se v polospánku přisune k ní, obejme ji kolem pasu a zaboří jí tvář do vlasů. První náznak svítání za oknem. Slunce vyjde nejdříve za hodinu. Helga zavře oči. Ještě chvíli se chce cítit krásná a žádoucí. První sex za celý říjen. První nevěra za celý vztah s Kryštofem.

Z polospánku ji vytrhne sotva znatelná vibrace v podlaze. Někdo volá. Helga se odtáhne od Aleksandra a zvedne odznak i se svetrem. Mimoděk se zakryje dekou. „Ano?“ zašeptá.

„Ahoj,“ ozve se z druhé strany Jeremiáš. „Jsi ještě v Budči?“

„Jsem. Co se děje?“

„Přijeď na Vinohrady. Máme další vraždu.“

Když na sebe chvatně navléká spodní prádlo, Aleksandr se posadí a sáhne po hromádce oblečení na židli. „Musíš odjet?“

„Výjezd k další vraždě.“

On se zarazí uprostřed pohybu. „Mám očekávat návštěvu z Vyšehradu?“ zeptá se pak. Bez úsměvu.

„Máš neprůstřelné alibi,“ sdělí mu Helga.

Aleksandr si navleče tričko. Horní okraj nápisu na přední straně je Helze povědomý.

„Tohle tričko si neber,“ řekne mu Helga a narovná si rolák svetru.

„Proč?“

„Máš ho na fotce od vraha.“

Když Helga připíná odznak k límci kabátu, Aleksandr ji obejme a přitiskne svou tvář k její. „Uvidíme se ještě?“ zašeptá.

„Zavolám ti.“

„Zítra odjíždím z Budče,“ řekne on váhavě.

„Kdy se vrátíš?“

On se odtáhne. „Jen na závěrečné zkoušky,“ odpoví.

Helze se sevře žaludek. „Kdo o tom ví?“

„Netajil jsem to. Skládal jsem zkoušky v předtermínech. Od prvního listopadu mám přerušené studium.“

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Je to důležité?“ zeptá se Aleksandr překvapeně.

„Možná ano,“ povzdechne si Helga. „Kam odjíždíš?“

„Nemůžu o tom mluvit.“ Aleksandr zabloudí pohledem k zrcadlu. „Jinak nepojedu nikam.“

„Budeš muset,“ řekne mu. „Přežil jsi útok sériového vraha, který absorboval znalosti a magickou sílu tří vysokých mágů. Pokud to zkusí znovu, bez budečských bariér proti němu nemáš sebemenší šanci.“

Aleksandr na ni hledí, jako kdyby mu teprve teď došlo, co se děje. „Musím s někým mluvit,“ vypadne z něj. „Kolik máš času?“

„Žádný, mám výjezd. Zavolej mi.“

„Počkej,“ řekne Aleksandr. Vezme Helgu za ruce a řekne: „Má kouzla se tě nikdy nedotknou.“

Silné prastaré zaklínadlo. Helze přeběhne mráz po zádech.

„Co jsi mi zatajil?“

On zavrtí hlavou. „Pro všechny případy,“ řekne.

„Nevycházej z Budče do dnešní půlnoci.“

„Nevyjdu.“ Zajede Helze jednou rukou do vlasů a druhou pod kabát, prudce ji políbí a zaboří jí tvář do krku, a vzápětí se odtáhne a provokativně usměje.

Helga popadne dech, zapne si kabát, zakryje odznak a vyrazí ven. Ze sousední dívčí chatky na ni naštvaně hledí Naděžda Slepičková.

 

Na tmavých kamenných schodech sedí Karel a pobledlý muž s cigaretou v ruce. Helga si vzpomíná, že ho viděla předevčírem během zajišťování místa činu v Grébovce. Jmenuje se David Prokop a pracuje u kriminálky.

„Chtěl jsem ji zkontrolovat, pro jistotu,“ říká zrovna Prokop. Vloží cigaretu mezi zuby a dvakrát naprázdno cvakne zapalovačem.

Karel škrtne sirkou a připálí mu. „Dveře jste otevřel vy?“ zeptá se.

„Ano.”

„Klíčem?”

Přikývnutí. „Moje žena se to nesmí dozvědět,“ hlesne.

„Co jste dělal dál?“ ptá se Karel a naznačí Helze, aby chvíli počkala.

„Všiml jsem si krve v chodbě,“ řekne Prokop. „Běžel jsem do obýváku. Vždycky spí v obýváku.“

„Sahal jste na něco?“

Prokop zavrtí hlavou. „Já se tam nevrátím,“ vyhrkne. „Kopl jsem omylem do té krabičky, ležela předtím vedle postele. Zatřásl jsem s ní. Pak mi to došlo.“

Helga si navleče rukavice a vejde do bytu. Zaschlé tmavé kapky krve na linoleu vedoucí do ložnice. Poblikávající televize. Pach spáleniny z odpadkového koše. Zuhelnatělý kus látky. Helga přehlédne ložnici. Papírová krabička na zemi. Dva prázdné blistry.

Přivřené oči mrtvé ženy na posteli hledí přímo na Helgu. Několik kapek krve na polštáři. Helga opatrně nadzvedne její hlavu. Krvavá skvrna pod uchem. Zaschlá krev v nosních dírkách a v uchu. Tenký krvavý proužek na zátylku těsně pod vlasy. Vede odnikud nikam a náhle končí. Někdo jí otřel krev z tváře a krku.

 

„Andrea Sojková, dvacet devět let. Policistka. Svědkyně vraždy Jeronýma Albrechta.“ Jeremiáš pověsí na zeď fotografii oběti a přikreslí šipku mezi ni a Albrechta. „Narafičená sebevražda předávkováním léky na spaní. Příznaky zbytečně silného loutkového kouzla, všechny ostatní magické stopy pečlivě uklizené.“

„Je vdaná a nemá magické nadání, neodpovídá profilu,“ ozve se Vratislav. „Modus operandi taky nesedí.“

„Vdaná byla jen formálně,“ odpoví mu Karel. „S manželem nežila. Měla ženatého milence, ale ten má alibi. Manžel nemá alibi ani magické nadání.“ Karel zakroužkuje červenou barvou jména Sojkové, Olhanové a Aleksandra. „Je to jediná svědkyně, která nebyla za ochrannou bariérou. Vraha neviděla, oběť a čáry ano. Musel zjistit, že jsme mu na stopě. Začal panikařit, snaží se zlikvidovat svědky.“

„Měli bychom zmáčknout Kosturaka,“ řekne Vratislav. „Jestli v tom jede s ním a varoval ho…“

„Po Grébovce chodí posílené hlídky a mají mapu míst, kde by se Ježek mohl pohybovat,“ namítne Jeremiáš. „Patrně je viděl. Kosturaka bych z Budče netahal, minimálně dokud nebude po Samhainu.“

„Prověřila jsi, co dělal včera večer a v noci?“ zeptá se Karel Helgy.

„Neopustil Budeč, vyjma jednoho mezistátního hovoru žádné kontakty s vnějším světem,“ vysype Helga. „Po Samhainu odjíždí z Budče. Zatím nevím kam, pokouším se to zjistit.“

Jeremiáš se přestane houpat na židli a střelí očima po Karlovi, který zpozorní a zvedne oči k pentagramu na zdi.

„Mohla to vědět Prisková?“ zeptá se Karel.

„Teoreticky. V létě odešla do důchodu.“

Mohla. Skládal všechny zimní zkoušky v předtermínech.“

„Jestli to věděla ona, ví to i Ježek. Možná se kvůli tomu rozhodl urychlit plán. Co to stopovací kouzlo?“

Jeremiáš se zavrtí na židli. „Nefunguje, Ježek je dobře zaštítěný. Zkoušel jsem úplně všechno.”

„Co ta srovnávačka?“

„Shoda,” odpoví Helga. „Vlasy z Albrechtova bytu jsou Ježkovy. Musel si hřeben přinést s sebou a v Albrechtově podobě ho používat dál. Bohužel vlasy jsou nepoužitelné, nepodařilo se mně ani identifikační kouzlo.“

Vratislav zabloudí očima k pentagramu na zdi. U cípu vody je prázdný kruh. „Co teď?“ nadhodí.

„Jděte domů,” řekne Karel. „Nic víc udělat nemůžeme.”

 

Helga za sebou zavře dveře kuchyňky a zavolá Kryštofovi. Opře se zády o linku vedle dřezu. Nemá chuť ho vidět. Ne po včerejšku. Nemá chuť mu nic vysvětlovat. Něco se změnilo. Helga neví, co přesně a jak. Kryštof neví vůbec nic. Aleksandr je o deset let mladší než Helga a zítra odjíždí ze země. Byl to jen úlet bez budoucnosti po osmiletém úletu bez budoucnosti.

Kryštof není doma. „Dneska na mě nečekej. Protáhne se nám to tady do noci,“ řekne Helga na záznamník, ukončí hovor a dá vařit vodu na kávu.

Hladina změní barvu. Někdo jí volá.

„Dostal jsem svolení.“ Aleksandr. Nezní šťastně. „Stále potřebuješ vědět, kam odjíždím?“

„Ano,“ řekne Helga. Voda začíná vařit. Helga vytáhne hrnek a nasype do něj lžičku instantní kávy.

„Přijal mě do učení velmistr, specialista na černou magii,“ řekne Aleksandr. „Udělal výjimku. Nebere žáky mimo svou vlastní rodinu. Neměl jsem o tom nikde mluvit.“

Helga málem přelije hrnek. Neví, zda je to dobrá nebo špatná zpráva. „Jsi s ním v kontaktu?“ vypadne z ní nakonec.

„Ano,“ odpoví Aleksandr váhavě.

„Ty čáry, které jsi mi včera ukazoval, jsi konzultoval s ním?“

Zaváhání. „Dalo by se to tak říct.“

„Zeptej se, jak to zablokovat nebo zrušit na dálku.“

„Pokusím se. Je na zasvěceních v Karélii.“

 

Samhain v Budči. Aleksandr se po kolena brodí v magii a má pocit, že kdyby se sehnul a nadechl, zalkne se tou obrovskou silou. Než se sehne k papíru na zemi a začne kreslit, reflexivně se nadechne.

Vražedné kouzlo z Čar černých a velemocných tady v Budči nebude fungovat. Příliš moc ochranných bariér. Přesto si dává pozor, aby čáry na papíře nedotáhl k sobě.

„Musíš jít po obvodu kruhu a skončit, kde jsi začal,“ říká mu dívčí hlas v zrcadle. „U vrahova živlu, ne u živlu první oběti.“

„Opačným směrem?“

Chvíli je ticho. „To je jedno. Oběma směry to funguje stejně. Hlavně musíš jít po obvodu a začít na správném místě.“

„Aha,” kývne Aleksandr. „Co když nevím, kde začít?”

Tlumené kroky. Tam a zpátky. „Když jsem venku, vidím začátek. Zevnitř ho nevidím.”

„Když chci kouzlo otočit, musím jít po obvodu.“ Aleksandr si podepře bradu. „Jak ale zjistím, kde začít?“

„Můžu vytvořit dvojče kouzla,“ pronese ona zamyšleně. „Funguje to jen jednosměrně. Uvidím změny, ale nemůžu ovlivnit originál.”

 

Jeremiáš zapne odznak a požádá o přepojení na Karla Vrbenského. Uprostřed věty si to rozmyslí. Přejede pohledem nákres vražedných čar z grotty.

Zívne, sáhne po hrnku s kávou a vylije jej přímo na nákres.

 

Aleksandr si poněkolikáté stáhne rukávy bílého druidského hábitu co nejníž. Má odhalená zápěstí a cítí se nepříjemně. Magie rozechvívá vzduch a má příchuť ohně. Zasvěcující velmistr pohlédne Aleksandrovi do očí. On opětuje pohled a uzavře mysl.

„Ještě nejsi připraven,“ řekne velmistr a pokyne překvapenému Zikmundovi.

Nadechnout, odsunout stranou myšlenky. Musí se uklidnit. Musí se uklidnit.

Když hledí do ohnivé stěny, zdá se mu, že plameny mají černé odlesky.

Zikmund je na druhé straně. Tvář má plnou překvapení z nového světa.

„Jsi na řadě.“

Aleksandr se zhluboka nadechne a nakráčí do ohnivé stěny. Plameny ho pohladí po tvářích a po zádech mu přeběhne mráz.

 

Karel si přitáhne šálu ke krku a vykročí směrem k parku. Z Vodárny se dá za pár minut dojít pěšky do Grébovky. Trasu má za poslední dny projitou už několikrát.

 

Helga projde davem nových mágů. Poslední adept má zasvěcení za sebou, začaly oslavy. Helga zahlédne známou tvář. Aleksandrův spolubydlící Zikmund Diviš. Když volal Helze, byl rozrušený. Ještě pořád je.

Helga popadne dech. „Kde je?“ zeptá se.

„Tady.“ Diviš pokyne k lavičce.

Čekala změnu. Nečekala takhle velkou změnu.

„Ahoj,“ řekne on. Jeho magie dostala černavé odlesky. Teplé světlo vatry mu ve tváři kreslí nepřirozeně ostré stíny.

„Co se stalo?“

„Vím, jak vypadá,“ hlesne Aleksandr.

Helze přeběhne mráz po zádech. „Viděl jsi ho? Kde?“

„Předevčírem. Byl to jen záblesk. Vzpomněl jsem si až teď.“

„Kdy sis vzpomněl?“ Helga se posadí vedle něj.

„Zasvěcení. Cítil jsem oheň,“ řekne Aleksandr a dotkne se své tváře. „Vybavilo se mi to velmi jasně.“

„Co se ti vybavilo?“

Diviš se nadechne, ale Aleksandr ho zarazí mávnutím ruky. „Chtěl jsem zjistit, kdo mě ohrožuje,“ řekne. „Hned ten večer jsem šel do aleje a nakreslil zaměřovací ankabu. Chtěl jsem ho chytit a uhodit bojovým kouzlem. Je mnohem silnější, než jsem myslel. Dostal jsem ránu.“ Dotkne se žeber napravo. „Poslal mi výhružnou vizi. Přijde si pro mě. Vím, jak bude vypadat.“

 

Karel se rozhlédne se. Dvě lavičky jsou obsazené. Starší muž a trojice středoškoláků. Všichni mimo doslech. Karel kolem sebe natáhne zkreslovací oponu.

„Můžu mluvit,“ odpoví Helze do odznaku. „Co ti řekl?“

„Na něco si vzpomněl při zasvěcení. Předevčírem v noci zahlédl vrahovu podobu, když se na něj pokoušel zaútočit. Popis nesedí na žádnou oběť, o které víme. Zrovna pracujeme na portrétu.“ Zaváhá, v jejím hlase se něco skrývá. „Uvědomil si to až po zasvěcení. Mluvil dost nesouvisle, byl v šoku, ještě když jsem dorazila do Budče.“

„Pošli ten portrét na strážníky a na oddělení,“ řekne Karel.

„Určitě. Zůstanu tady. Pro jistotu.“

Karel zakryje odznak šátkem, zruší zvukotěsnou oponu a promne si bolavý zátylek. Příliš málo odpočinku. Zalije ho únava. Nezvyklá. Ne nepříjemná. Ucítí vlhkost na ušním lalůčku. Nepřítomně ji otře prstem. Krev.

XI

 

Helze začíná být zima. Přešlapovat na místě nepomáhá. Měla dojet domů pro svetr. Nebo si nějaký půjčit od Aleksandra. Zajímavý nápad.

Podívá se mu přes rameno. V bloku je náčrt tvaru obličeje, linie vlasů, detailně rozkreslené oči a nos, náznakem obočí. Příliš málo detailů. Může to být kdokoliv.

„Zkus se zaměřit na zvláštní znamení.“

„Měl zvláštní šálu. Neumím ten vzor popsat.“

„Zaměř se na tvář. Šálu si může převléct.“

Aleksandr poposedne a uhladí si vlasy. „Tvář taky,“ řekne.

 

Karel projde klikatou pěšinkou, opustí park a vydá se ulicí do kopce. Drobné kapičky deště na tváři. Měkké listí pod nohama. Měkká vata hřejivé otupělosti. Najednou šlápne do prázdna. Obrubník. Ztratí rovnováhu. Musí se chytit mladého stromku. Z nosu mu skane další krůpěj krve. Vatou projde nepříjemné ostré bušení, ale hned je zase pryč.

Křižovatka. Chodník. Další park. Schody dolů. Dotkne se zábradlí. Nemá rukavice, ale necítí chlad. Necítí vůbec nic.

Listí. Odlesky v kalužích.

Brána do Grébovky.

Potkává dva strážníky dělící se o termosku čaje a posílá je pryč.

Nerovná cestička se topí ve tmě, křivé kamenné schody, bláto, mokré kusy kamene. Rozbitá kašna. Napůl rozebraný plot. Policejní páska. Nadzvednout. Magická opona. Projít nenápadnou prasklinou. Někdo mu připravil cestu.

Točité schodiště ho vede nahoru, v absolutní tmě neví, kam jde, ale jde správně.

Světlo z výklenku.

Ohnivá sféra zavěšená ve vzduchu. Na zemi čáry. Karlovi jsou mlhavě povědomé. Ženská silueta. Staré ruce. Tvář profesorky Luciany Priskové.

 

Aleksandr podá Helze blok s portrétem a sáhne po svařeném víně. Pořádně se napije. Ruce mu mrznou i přes rukavice. Oči sotva udrží otevřené.

„Co?“ vyhrkne Helga. Aleksandr by přísahal, že se jí vytratila barva z obličeje.

„Znáš ho?“

„To je můj šéf. Mág první úrovně, voda. Do prdele.“ Helga odběhne a začne mluvit do odznaku.

„Co se stalo?“ ozve se Zikmund.

Helga je rozčilená, vrtí hlavou a přechází sem a tam.

„Další na řadě je voda,“ hlesne Aleksandr a otočí do sebe zbytek svařeného vína. „Ten zmetek si vyhlídl vyšehradského vyšetřovatele. Chce mu ukrást magii i podobu. Chce se za něj vydávat.“

„Bariérami neprojde, i kdyby se vydával za policajta,“ namítne Zikmund. „To nedává smysl…“ Ohlédne se po Helze. „Doufám, že ho stihla varovat.“

Helga se chvatně vrátí k nim. „Nemůžu se mu dovolat,“ řekne. „Musím jet…“ Dojde jí dech. „Musím zavolat posily. Zůstaň tady, hlavně nikam nechoď.“

Aleksandr najednou ví, co má dělat.

Popadne Helgu za paži. „Pojď se mnou,“ řekne rychle. „Zavoláme pomoc.“

 

Karla cosi vytrhne z měkké otupělosti. Leží na kamenné podlaze. Umělá jeskyně v Grébovce. Oranžové světlo ohnivé sféry kreslí na stěnách mihotavé stíny. Karel chce vyskočit na nohy. Nemůže se pohnout. Něco se stalo s jeho krkem. Zalije ho panika.

Prisková – Ježek – Albrecht – Lechová – možná sám neví, kdo je – drží v jedné ruce křídu a v druhé ohnivou sféru. „Je divné být v ženském těle,“ prohodí.

„Jste Břetislav Ježek,“ řekne Karel.

Ježkovým postojem něco přelétne. Nečekal to. „Ty můžeš mluvit?” ušklíbne se.

„Tohle nebude fungovat.“ Pachuť krve na jazyku. „Voda je zrcadlo.“

Karel zavře oči a soustředí se. Musí se stát vodní hladinou a otočit směr kouzla. Možná to nebude fungovat, ale nic jiného udělat nemůže.

Žár ho zalije jako přílivová vlna.

 

Když Aleksandr píše číslo na zrcadlo ve svém pokoji, zakrývá Helze výhled. Zrcadlo změní barvu a oslepne. „Nejsem tady sám, neříkej své jméno, neukazuj svou tvář,“ vychrlí Aleksandr na zrcadlo.

„Kdo je to?“ zeptá se Helga.

„Příbuzná velmistra,“ řekne Aleksandr přes rameno. Vymění si několik vět ve své mateřštině s měkkým altovým dívčím hlasem. Schoval její tvář, ne její hlas. Hlasu může být šestnáct let.

„Jak se jmenuje tvůj šéf?“

Helga zaváhá. Černokněžníci z východu nejsou žádná ořezávátka. Aleksandrovy rodiny se bojí i oděská kriminálka. Ta dívka může být kdokoli. Aleksandr zavolal o pomoc jí, ne své rodině.

„Kouzlo mám tady připravené. Můžu je spojit jako dvojčata.“ Vyslovuje opatrně, jako kdyby češtinu nikdy doopravdy nepoužívala. „Nemůžu je zavřít na dálku, ale vím, co on musí udělat.“

„On to ví taky,“ odpoví Helga bez váhání. „Naši lidé jsou na cestě. Pomůžete nám?“

„Potřebuji jeho jméno.“

Helga ucítí zachvění odznaku. Chňapne po něm.

„Helgo?“

Karel!

„Kde jsi…“ Přerývavý nádech. „Kdo je tam?““

„Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Něco špatně,“ odpoví on. „Země místo ohně. Pořadí, špatně. Co mám… dělat?“

Helga setřese mráz z ramen a obrátí se k zrcadlu. „Jmenuje se Karel Vrbenský,“ řekne jednoduše.

 

Prázdnota. Vzduch. Mžitky před očima. Vdechne nasládlý pach spáleného masa. Země. Nedotýkej se čar. Oheň. Uvnitř něj.

„Karle.“ Neznámý hlas.

„Co…“ Hrdlo má jako vysypané pískem. Nevidí nikoho, nevidí nic.

Je mu zima a zalévá ho studený pot. Kolik času uplynulo?

„Karle, mluv se mnou. Máme málo času. Nedotýkej se ohně ani vody. Zruš základ kouzla. Povedu tě.“

„Nemůžu,“ zašeptá.

„Musíš. Jsem příliš daleko.“

„Oheň ve mně, pořád.“ Rozkašle se. Umělý kámen studí jako led.

„Dostanu to z tebe pryč. Slibuji. Znám tvé jméno, najdu tě. Teď musíš zrušit základ kouzla.“

 

Helga obejde Ježkovu zuhelnatělou mrtvolu a povzdechne si. Magicky pozměněná těla se obvykle po smrtí vrátí do původní podoby. To jeho ne. Vypadá jako identická kopie Luciany Priskové, včetně chybějící magické aury. Leží na místě vraha, ne oběti. Obrácený směr kouzla. Břetislav Ježek několik dnů přebýval v těle cizího člověka s hlavou plnou vzpomínek čtyř lidí. Děsivá představa. Nestačilo mu to. Chtěl Karlovu magii, jeho vzpomínky, jeho tvář. Chtěl si přijít do Budče pro Aleksandra. Dokončit kruh. Dokonalý živlový pentagram. Karel se ubránil. Naštěstí.

„Karel smazal čáry živlů v pořadí země-vzduch-prázdnota. Měl začít ohněm,“ řekne Jeremiáš.

„Udělal bys to správně?“ zeptá se Helga přes rameno.

„Nevím.“

Ona schová ruce do kapes a zachvěje se. Prozradila Karlovo jméno a nemá tušení, komu. Čeká ji uzavírání případu a vedení celého oddělení, dokud Karla nepustí z nemocnice. Je strašlivě unavená.

Když vychází ven, vyhýbají se jeden druhému pohledem.

 

Erik Kaminski nehne ani brvou, když ucítí závan vzduchu a magie Vilemíny Roztočilové. Neobrátí se k ní. Zírat jinému člověku do očí je pro něj nepříjemné. Vilemína to ví.

„Co ses dozvěděl?“ promluví ona.

Erik hledí oknem do nemocničního pokoje. Nehybné tělo. Dýchací přístroj. Molitanový límec na krku. Propojená síla dvou živlů.

„Vrbenského citlivé místo je krk. Vrah neuhodil plnou silou, aby ho rovnou nezabil. Nefungovalo to, ale pokračoval. Nechtěl změnit plán nebo si příliš věřil.“

Povzdech. „Co to udělalo s Karlem?“

Proto ho sem poslala. Erik se už poněkolikáté soustředí na Vrbenského magickou auru. Vypadá pořád stejně. Část Karla Vrbenského a část Břetislava Ježka. „Jeho magie je propojená — promísená — s cizí.“

„Neoddělitelně?“

Erik neodpoví.

„Jak z něj dostat tu cizí magii?“

„Včera jsem se Vrbenského zeptal, jak rozpozná své vlastní a cizí vzpomínky,“ řekne Erik opatrně. „Řekl mi, že jsou stejně reálné a není možné je izolovat a oddělit. Vzpomínky tvoří lidskou osobnost. Magie je provázaná s osobností.“

„Chceš říct, že nijak,“ povzdechne si Vilemína.

„Magickou sílu je možné odebrat nebo zapečetit.“ Erik si založí ruce. Rozhovor se ubírá nepříjemným směrem. „Víš, co to znamená.“

Vrbenskému by zbyl jen stín nadání, se kterým se narodil a prožil celý dosavadní život. K tak drastickému řešení se sahá pouze v krajních případech.

„Bude v pořádku,“ řekne Vilemína. „Určitě.“ Odmlka. „Doufám.“

 

Epilog

 

Paní Ježková si otře slzy a přitáhne fotografii Miloslavy Lechové blíž k očím.

„To je ona.” Povzdech. „Je to ta samá fotka. Může za to ona, že? Ona ho do toho navezla.”

Někdy je lepší milosrdná lež. Někdy.

„Ne,” odpoví Vratislav. „Byla jeho první obětí.”

Paní Ježková horečně zavrtí hlavou. „Museli jste se splést. Takový nebyl. Proč by dělal něco tak strašného?”

 

Karel vyčaruje drobný plamínek nad špičkou ukazováku. Chvíli na něj zírá a v hlavě má prázdno. Pak zatřese rukou, jako kdyby hasil sirku. Plamínek zhasne.

 

„Takže odjíždíš?“ řekne Helga do vodní hladiny.

Aleksandr má na sobě svetr s rolákem a vlasy sčesané a zastrčené za uši. Sluší mu to. „Můžeme si kdykoli zavolat,“ odpoví.

„Můžeme.“

Asi je to rozloučení.

Helga chvíli hledí do dřezu, než napíše na hladinu Kryštofovo číslo. „Ahoj,“ řekne jednoduše. „Je po všem. Do hodiny jsem doma.“

 

 

Jeremiáš mávnutím ruky přesune pentagram ze zdi na prázdnou stránku vyšetřovacího spisu. Fotografie zatím vyskládá na stůl. Ježkovu odsune bokem od ostatních.

Ze stránky na něj zírá prázdné místo u cípu vody. Někdo je včera dokonce zakroužkoval.

Jeremiáš je nechá prázdné.