Rok 1992. Vyšehradské oddělení vražd vyjíždí k brutální vraždě beze svědků a ještě netuší, že je čeká boj s nebezpečným protivníkem.

 

Lucka zatlačí na železná vrata s nápisem „Havlíčkovy sady“ a z kovového skřípění jí přeběhne mráz po zádech. Vrata a vzduch jsou ještě vlhké po nočním dešti. Lucka nakoukne do parku a za sebou slyší prchající kroky. Blbečci. Však oni se vrátí.

Lucka se protáhne mezi vraty a schová v nejbližším křoví. Katka a Honza si špitají u brány. Mohla by na ně bafnout, ale to by nebyla taková zábava. Přikrčí se za kamenem. Ti dva se rozhlížejí na všechny strany. Tři kroky a jsou u ní. Lucka se tiše natáhne a popadne Katku za nohu.

Katka zavřískne. „Seš pitomá!“

„Dobře ti tak, nemáš mi zdrhat!“

„Tak dost!“ okřikne je nejstarší Honza.

Tajná výprava je v ohrožení. „Schováme se do jeskyně,“ navrhne Lucka.

„Tam žádná jeskyně není, děláte si ze mě srandu,“ prohlásí Katka.

„Jsou tam dokonce dvě. Pojď.“

Jdou kolem polorozpadlé kašny, na které roste tráva, otevřenou brankou a dolů pod podloubí.

„To není jeskyně, ty vypadají úplně jinak.“

„Je umělá,“ vysvětlí Honza.

Světlo baterky sotva stačí, aby viděli, kam šlapou. Schody jsou úzké a točité s mokře studenými stěnami. Katka a Honza ani nedutají. Ze schodiště vyjdou do široké haly, ven na terasu a doleva do úzké chodby. Jeskyně je pár kroků nalevo. Lucka posvítí baterkou dovnitř.

„Podívej,“ řekne Katce.

„Co je to na zemi?“

„Kde?“ Lucka posvítí dolů. Na zemi je cosi podlouhlého.

„Co tam máte?“ nakoukne jí přes rameno Honza.

„Nějaké spálené dřevo.“

„Holky… to není dřevo.“

 

Andrea Sojková se podívá přes zábradlí terasy a stáhne si kapuci policejního pršipláště do čela. Jeden kolega ze služebny zrovna natahuje pásku a druhý mluví s nějakým člověkem z kriminálky. Andrea ho nezná. Byla by radši za Davida Prokopa, ale v polorozpadlé grottě se zuhelnatělou mrtvolou za zády  berete kohokoliv.

Andrea se podívá se do třímetrového výklenku, ve kterém před pár desítkami minut místní děti našly tělo. Zahlédne na podlaze nějaké kresby, ale hned je to pryč. Musí se opřít o stěnu. Je jí na omdlení.

Někdo se objeví na schodech a Andrea se přinutí zaostřit na něj. Tmavé oči, delší tmavé vlasy, asi metr osmdesát. Tmavý kabát a kostkovaný šátek kolem krku. Drobné kapičky ve vlasech.

„Vrbenský,“ řekne a natáhne paži k Andree.

Jméno jí nic neříká. „Sojková. Můžu vidět váš průkaz?“

Vrbenský nehne ani brvou a zvedne do výšky očí legitimaci. Vyšehradská kriminálka? Na Vyšehradě není žádná kriminálka.

„Půjčíte mi baterku?“

„Ano,“ zareaguje Andrea se zpožděním. Vrbenský se na ni zkoumavě zadívá. Andrea uhne pohledem. Má dojem, že jí ten chlap vidí až do hlavy.

Vrbenský si prohlédne výklenek, sehne se a natáhne ruku k zuhelnatělé hlavě. Andree se zvedne žaludek. Musí na vzduch.

Na schodech se objeví David Prokop. Vlasy má rozcuchané a šálu nakřivo. Sluší mu to.

„Ahoj,“ řekne Andrea a ukáže očima k výklenku.

„Kdo je tam?“ zeptá se David.

„Nějaký Vrbenský z vyšehradské kriminálky.“

David viditelně znervózní, beze slova se otočí a nakoukne do výklenku. Tělo spálené na troud, ale kolem žádné známky požáru. Žádné saze na stropě.

„Potřebujete mě tady?“ zeptá se Vrbenského.

„Ne, díky. Za chvilku dorazí lidi od nás.“

Něco se děje. David odvede Andreu na terasu a nalije jí horký čaj do víčka termosky.

„Díky,“ špitne Andrea. „Co je zač?“

„Vyšehradský,“ odpoví David. „Pracujou v utajení. Drž se od nich dál.“

Vrbenský se objeví vedle nich. „Vy jste našla tělo při obchůzce?“ prohodí.

Andrea zavrtí hlavou. Ten nepříjemný pocit je zpátky. „Našly to místní děti.“

„Všimla jste si něčeho podezřelého? Čehokoliv?“

„Ne.“

„Chodíte sem na obchůzky pravidelně?“

„Ano.“

„Omluvíte nás na chvíli?“ zeptá se Vrbenský Davida.

David vypadá, jako kdyby chtěl něco namítnout, ale nakonec poslechne.

Vrbenský se obrátí k Andree. „Teď můžeme mluvit na rovinu,“ řekne. „Jste si jistá, že jste tady nikdy nic podezřelého neviděla?“

Andrea zamrká. Zahlédne čáry. Skládají se jí před očima a zase rozpadají. Na okamžik se rozpadat přestanou. Čáry, ohnivá koule vznášející se ve vzduchu a postava se zakrytou tváři. Bezvládné tělo na podlaze. Andrea potřese hlavou. Až bude zpátky na služebně, musí si dát pořádné kafe.

Vrbenský jí podává vizitku. „Kdybyste si na něco vzpomněla, zavolejte mi.“

 

Helga Millerová v polospánku zašátrá po miniaturní vysílačce na nočním stolku.

„Ano?“ Práce. „Jedu tam.“

Když tiše vytahuje ze skříně oblečení, Kryštof se zavrtí na druhé polovině postele.

„Nemáš dneska volno?“

Helga zvedne oči ke stropu a beze slova vytáhne ze skříně černý svetr a sukni. Každý vztah se dříve nebo později dostane do fáze, kdy se vezmete, nebo rozejdete. Helga nechce ani jedno.

 

O půl hodiny později si klekne k zuhelnatělému tělu v umělé jeskyni a bez otálení začne hledat magické stopy. Začíná u hlavy. Většina stop bývá na hlavě. Kouzla pro ovládání mysli, zmatení, omámení nebo oslepení. Helga nahmatá povědomou čerstvou stopu a povzdechne si. Většina případů není komplikovaná. Známý vrah, známá oběť, známí svědkové, žádná odlehlá místa ani zohavené mrtvoly. Když se nemáte čeho chytit, můžete si vypomoct magií, ale má to nemalý háček.

Karel si zrovna zapaluje na terase.

„Našla jsem stopu po telepatickém kontaktu,“ řekne Helga. „Je tvoje, že?“

„Ano.“ Dotknout se nejvyšší vrstvy myšlenek dokáže každý čaroděj, pokud má aspoň špetku nadání a určitý cvik. Zdatní telepati se dostanou dál. Telepati první úrovně jako Karel Vrbenský dokážou sejmout nejvyšší vrstvu i z mrtvé mysli. Přetržené obrazy, pocity, myšlenky.

„Doufám, že to k něčemu bylo,“ povzdechne si Helga a vrátí se do výklenku.

 

 

„Karel tě potřebuje na výjezdu.“

Jeremiáš Ditrich zvedne hlavu od rozepsané dokumentace. Asi se přeslechl.

„Nech to ležet a běž. Potřebujem někoho, kdo se vyzná ve vyšší magii. Kromě toho na mě dole čeká hlášení o pohřešované osobě.“

„Proč to děláš ty?“ zeptá se Jeremiáš. Pohřešovaní patří na oddělení strážníků.

„Ten člověk zmizel včera večer,“ odpoví Vratislav. „Patrně teď leží v Grébovce.“

„Z čeho to plyne?“

„Ze zkušenosti, vědátore,“ ušklíbne se Vratislav. „Většina pohřešovaných se najde během pár desítek hodin, pokud se vůbec najdou. Musím kouknout do kartotéky a promluvit s klukama, jestli včera něco neviděli. Dělám to vždycky já.“

Jeremiáš si zaváže boty a sáhne na stojáček mikiny. Vysílačka je na místě. Popadne bundu a vyrazí k výtahu. První výjezd, na kterém je třeba jeho expertiza. Vůbec z toho nemá radost.

 

Když Jeremiáš dorazí na místo vraždy, mrtvola už je pryč. Helga taky. Karel ne. Jeremiáš si nasadí rukavice, projde vchodem a zadoufá, že teď neudělá nějakou botu.

„Žádné stopy ohně na stropě ani na podlaze,“ řekne do záznamu. Připadá si jako cvok, když se vybavuje s očarovanou propiskou a blokem. „Žádné vizuální magické stopy…“

Konečky prstů přejede těsně nad podlahou. „Rovnoměrná hladina magie.“ Nepřirozené a vysoce nepravděpodobné. „Někdo čistil stopy.“ Každé poledne a půlnoc magie kulminuje a pak se rozkolísá. „Určitě to nebylo dříve než dnes po půlnoci.“

Jeremiáš se sehne a položí dlaň na zem. Podlaha se s ním nechce bavit. Není divu, jeskyně je umělá. Jeremiáš požádá o pomoc a čeká. Nic. Jeho pohled přitáhne smítko pod kamenným umyvadlem. Jeremiáš tam popožene světelnou sféru.

„Křída.“

Jeden strážník mu pohotově podá papírový sáček na důkazy a pinzetu.

„Žádné stopy po čarách?“ zeptá se Karel.

Jeremiáš přejede dlaní těsně nad podlahou. Musel něco přehlédnout. „Nemůžu je potvrdit ani vyloučit,“ řekne opatrně.

Karel zamyšleně kývne. V ruce otáčí kovovou krabičku na cigarety. „Pokračuj.“

Jeremiáš prohlédne strop a stěny. Stejný výsledek. Vrah po sobě důkladně uklidil. Jeremiáš si protáhne záda a jde ven na terasu. Karel se opírá o kamenné zábradlí a hledí někam skrz rozbitou dlažbu.

„Přehlédl jsem něco?“ zeptá se ho Jeremiáš.

„Ne.“ Karel se obrátí ke strážníkovi, který postává u výklenku a čeká na instrukce. „Zavolejte Davida Prokopa.“

Oba mlčí, dokud strážník neseběhne ze schodů.

„Odečetl jsi něco z kamenů?“ zeptá se pak Karel.

„Ne. Naprosté prázdno. Tohle místo je dokonale vyčištěné.“

 

II

 

„Tohle nemá ve zvyku. Je na něj spoleh. Že by jen tak zmizel a nikomu nic neřekl, to mu není podobné.“ Augustýna Vitališová rozpačitě poposedne a založí si ruce.

Paní Vitališová bydlí na Smíchově a přišla oznámit, že pohřešuje svého bratra. Jeroným Albrecht, dvaatřicet let, svobodný, bezdětný, vysoký sto osmdesát devět centimetrů, středně hnědé vlnité vlasy, zelené oči, žádné zvláštní znamení, žádné zdravotní problémy ani závislosti. Může teď být na pitevně zuhelnatělý k nepoznání. Může být kdekoliv. Může být pohřešovaný jen svou sestrou.

„Jaký je živel?“

„Vzduch.“

„Má důvod se skrývat?“

„Nevím o ničem.“ Zní to nešťastně.

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

„Někdy na jaře. Co má novou práci, dost se změnil. Nevídá se s rodinou ani kamarády.“

„Kdy jste se dozvěděla, že je nezvěstný?“ zeptá se Vratislav.

„Dnes ráno. Volali od něj z práce, že už druhý den nepřišel a nebere hovory.“

„Kde pracuje?“

„V ateliéru Fotomag na Starém Městě. Vyvolává tam fotky.“

„Máte tušení, kde by mohl být?“

Zavrtění hlavou. Bezvýrazný pohled zabodnutý do stolu.

 

Oddělení strážníků je v přízemí. Oddělení vražd ve čtvrtém patře a márnice v suterénu. Vratislav jde do márnice, dokud má ještě údaje o Jeronýmu Albrechtovi v živé paměti. Mrtvý v márnici bude pravděpodobně on.

Helga mu pokyne, aby vstoupil. Tělo na pitevním stole je napůl odkryté a na stolku u stěny rozložená hromada tinktur a nástrojů. Vratislav cítí směsici formaldehydu a spáleniny, ale možná je to jen sugesce.

„Tak co?“

„Nic moc jsem nezjistila,“ odpoví ona. „Celé tělo je spálené na troud. Odebrala jsem pár vzorků tkání z kostí. Doufám, že budou použitelné. Podle zbytku kostry je to žena, kolem šedesáti let.“

 

Jeremiáš Ditrich uvidí mrtvolu jen na fotografii během porady. Pomyslí na Helgu, jak tráví hodiny v pitevně s něčím, co člověka jen připomíná, a udělá se mu trochu nevolno.

„Prozkoumala jsem stopy magie na těle,“ promluví Helga a Jeremiáš se trochu lekne. „Je to živlový oheň. Okrajové části těla jsou spálené víc než vnitřní. Žádné jiné zranění, jen stopy krve kolem uší a nosu. Nemůžu vyloučit silný zásah do hlavy.“

„Chceš říct, že ji někdo upálil zaživa?“ ozval se Vratislav. „Musel ji zatraceně nenávidět.“

„K profilaci pachatele se dostaneme,“ řekne Karel.

Helga na něj vrhne zvláštní pohled a pokračuje: „Zkouška živlu neukázala nic. Magická síla je stopová, to je několik hodin po smrti v pořádku, ale ta stopa neobsahuje žádnou informaci.“ Helga kývne na Jeremiáše. „Dokázal bys s tím hnout?“

„Nevím,“ přizná Jeremiáš.

„Požádám Roztočilovou, aby za tebou poslala specialistu,“ řekne Karel. Přejede si rukou po zátylku. Vyčaruje nad stolem iluzi. Je to výklenek v grébovské grottě. Liší se čarami na podlaze a přítomností dvou nejasných lidských siluet. Jedna leží bezvládně na zemi a vypadá jako muž. Druhé nejde vidět do tváře přes staženou kapuci.

„Tohle je z jednatřicátého října loňského roku.“

„Co to sakra –“ ujede Jeremiášovi.

„Nemám tušení, nikdy jsem takové kouzlo neviděl,“ odpoví Karel. „Už je mám překreslené. Prozkoumej to.“ Karel pootočí iluzi. „Vratislave, podívej se po oběti v pohřešovaných. Vezmi si na to tolik lidí, kolik potřebuješ. Nemáme tělo, ale máme svědkyni, místní policistku. Během obchůzky si všimla světla nahoře v grottě, šla se tam podívat a vyrušila pachatele. Zablokoval jí paměť.“

Karel zruší iluzi, zamrká a zase si promne zátylek. Helga poposedne a vymění si varovný pohled s Vratislavem. Jeremiáš má dojem, že mu něco ušlo.

„Nic jiného zatím nemáme. Pusťte se do toho hned. Možná tady máme —” Karlovi se náhle zkroutí tvář bolestí. Chytí se za čelo a padne nazad. Do ticha se ozve rána, když narazí zády do stolu.

Helga přiskočí k němu, přetočí ho na bok, jednou rukou podrží jeho rameno a druhou mu podsune pod hlavu. „Ven,“ sykne na Jeremiáše a obrátí se na Vratislava. „Pomoz mi s ním.“

 

Andrea stočená v křesle sleduje, jak David vaří kafe. Ona přemýšlí o dnešním podivném rozhovoru s Vrbenským a vyšehradské kriminálce. David zalévá kávu ve filtru. Ve vzduchu visí otázky. Spousta otázek.

„Odkud znáš Vrbenského?“ prolomí ticho Andrea.

„Nemůžu o tom mluvit,“ odpoví David vyhýbavě. Takhle rozpačitý nikdy nebyl. Andrea ho zná půl roku. Když ho viděla poprvé, opíral se o zeď a zrovna si zapaloval. Ještě byla tma a když David škrtl zapalovačem, Andrea z něj zahlédla v záblesku světla jen tvář a ruce. Hezké ruce.

„O čem dalším nemůžeš mluvit?“ zeptá se Andrea. Nechce znít vyčítavě. Moc se to nepovedlo. „Promiň. Co jsou zač? Tajné služby?“

„Jak se to vezme,” odpoví David. „Jsem jejich styčná osoba. Dávám jim vědět, když narazím na něco podivného. Někoho pošlou, on se na to podívá, a buď případ přeberou, anebo ne. Udělal bych to i dneska, ale někdo od vás ze služebny to stihl dřív.“

Andrea prohledá kredenc. Potřebuje do sebe dostat něco sladkého. Najde načaté balení křupek. Nasype si do kafe další lžičku cukru.

„Za kým chodíte, když se vám stane něco divného?“

„Za Petrem Malým, proč?“ odpoví Andrea bez váhání. Pak jí to dojde. „To on je zavolal?“

David zamyšleně přikývne. „Proč s tebou Vrbenský chtěl mluvit?“

„Ptal se, jestli jsem neviděla něco podezřelého.“

„Na to se mohl zeptat přede mnou.“

„Bylo to celé divné,“ povzdechne si Andrea. „Než jsem stihla cokoli říct, dal mi vizitku a odešel.“

David zpozorní. „Co jsi mu chtěla říct?“

„Něco se mi vybavilo,“ řekne Andrea nejistě. „Já nevím. Něco divného jsem zahlédla před rokem. Vzpomněla jsem si až dnes. Není to ani v hlášení. Netuším proč.“

David se málem polije kafem. „Do prdele,“ ujede mu.

 

Jeremiáš jde na oběd s Helgou. Vratislav šel se strážníky a Karel zůstal v kanceláři. Jeremiášovi to nevadilo. S Helgou občas zašli na pivo po práci. Když ještě bylo večer teplo, vysedávali na lavicích pod širým nebem. Helga má ráda čerstvý vzduch. Je to její živel.

„Co je s Vrbenským?“ nevydrží to Jeremiáš, když čekají na domácí zázvorový čaj.

„Účet za dnešní ráno. Tys to nevěděl?“

Karel se občas dívá se do cizí hlavy bez souhlasu dotyčného. Magie má svou cenu. Jakmile překročíte hranici, za každý krok dříve nebo později zaplatíte.

„Vypadalo to jako epileptický záchvat,“ řekne Jeremiáš.

„Dnes ano.“

Servírka postaví na stůl džbán vonící zázvorem a medem a dva hrnky.

„Jak to myslíš?“

„Vrací se mu, co hledal. Obvykle si všimne prvních příznaků a zavře se do kanceláře. Dneska si nevšiml.“

„Ty ano,“ řekne zbytečně Jeremiáš.

„Všimla, ale nic s tím nemůžu dělat.“ Zpětné nárazy nelze obejít ani zmírnit. „Postup je prakticky stejnej jako u epileptického záchvatu. Snažíš se zabránit, aby si neublížil ještě víc. Jednou se uhodil hlavou o kamenné umyvadlo a skončil v nemocnici s otřesem mozku.“

„Co když nic nenajde?“

„Pak si tím vším projde zbytečně.“

 

Vratislav vstane ze židle a protáhne se. Začíná ho bolet za krkem. Obličeje na fotkách mu splývají dohromady. Zabodne pohled do zelené travnaté plochy za oknem. Prý to pomáhá unaveným očím. Vratislav má pocit, že něco přehlédl. Tohle ho vždycky dovede naštvat. Už mezi strážníky byl hrdý na svůj široký přehled o místní galerce a dobrou paměť na lidi, díky kterým ho ostatně povýšili na kriminálku.

„Mám ho,“ ozve se najednou Jirka. Jirka je o dva roky starší a patří do staré party, se kterou Vratislav chodí na pivo dodnes.

„Ukaž.“

Jirka přisune k sobě fotku Jeronýma Albrechta a Karlův portrét oběti z minulého roku.

Vratislav uznale hvízdne. „To je on!“

„Počkej, to není možné,“ řekne Jirka. „Ten chlap je pohřešovanej teprve od včerejška.“

 

Helga zaslechne cvaknutí kliky a rychle se otočí. Neslyšela nikoho klepat. Na dveře laborky a pitevny se vždycky klepe. Uvnitř může někdo provádět citlivé testy.

Do dveří vejde vysoký muž v džínové košili oblečené přes šedý rolák. Kaminski z démonologie. Kdysi snad pracoval na oddělení vražd. Snad. Helga ani nezná jeho křestní jméno.

„Dobrý den,“ řekne Helga, protože Kaminski mlčí. „Něco se děje?“

„Ne.“ Dívá se na ni, jako kdyby na něco čekal. „Kde je to tělo?“

„Které myslíte?“

„To, u kterého nemůžete určit magickou úroveň.“

Když Helga přikývne, Kaminski se beze slova obrátí ke stolu, odtáhne plachtu a natáhne se k spálené mrtvole. Helga ho zavčasu popadne za zápěstí. Vykroutí se jí tak prudce, že Helga málem ztratí rovnováhu.

„Nesah…“ Helga ztratí dech. „Nedotýkejte se toho.“

„Tohle mi nedělejte,“ řekne on ostře.

„Promiňte,“ hlesne Helga, couvne, opře se o stůl a sleduje, jak Kaminski zády k ní natahuje ruku nad mrtvolu a vyrovnává dlaň. Helga si promne zápěstí.

„Prázdnota. První úroveň,“ řekne Kaminski a bez rozloučení odejde.

 

„Myslím, že na tebe už se utajení nevztahuje,“ řekne David Prokop. „Když jsi mluvila s Vrbenským, měla jsi pocit, že ti vidí až do hlavy?“

„To je přesné,“ odpoví Andrea.

„Nebyl to pocit.“

„Cože?“ vypadne z ní.

„Odečetl ti to z hlavy, proto jsi mu nemusela nic říkal.“

„To myslíš vážně?”

David přikývne. „Vrbenský je čaroděj. Loni ti někdo zablokoval vzpomínku. Vrbenský ji odblokoval.“

Andrea se nadechne. „Tohle už na mě moc,“ řekne. Zavře oči. Zatraceně, teď to všechno to dává smysl. Divná vražda, Vrbenský a jeho chování, náhlá vzpomínka, všechno. Ten chlap se jí přehraboval v hlavě. Z té představy se jí udělá nevolno. „To není možné. To nejde.“

„Umí to málokdo. Vrbenský zrovna ano.“ David vytáhne z krabičky cigaretu, ale nezapálí ji.

„Odkud to všechno víš?“

David chvíli mlčí a otáčí cigaretou ve vzduchu. Pak ji pustí. Cigareta se otáčí dál.

„Jak jsi to udělal?“ zeptá se dutě Andrea. Nedokáže myslet.

„Mám slabé nadání pro magii.“ David položí cigaretu zpátky na stůl. „Neumím ani ohnout vidličku. Patří to ke mně. Narodil jsem se tak.“

 

Augustýna Vitališová překročí pohozenou hračku a uklidí kus dětského oblečení. Asi tříletý chlapec vyběhne odněkud z koupelny a vrazí do ní. Druhé dítě spí v kolébce zabalené do bílého povijanu s vyšívanými žlutými květy a zelenými lístky. Chlapec se schová za mámu.

„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ řekne Karel rychle.

„Mně to nevadí.“ Chlapeček se na ni pověsí a zakňourá. „Jste z kriminálky. Strážníci nechodí v civilu. Proč hledá mého bratra kriminálka?“

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

Paní Vitališová něco pošeptá synovi a ten se rozběhne do pokoje. „Nevím přesně. V červnu. Možná v květnu.“

„To je docela dlouho,“ řekne Karel.

„Na něj ne. Kdybych mu občas nezavolala, vůbec o něm nevím. Nikdy se sám neozve.“

„Kdy jste spolu mluvili naposledy?“ zeptá se Karel.

„Asi před měsícem.“

„Vzpomenete si na někoho, s kým se vídá?“

Ona zavrtí hlavou. „Než jsem jela na Vyšehrad, obvolala jsem půlku rodiny a všechny jeho přátele. Někteří o něm neslyšeli víc než rok.“

„To vás muselo vyděsit,“ poznamená Karel.

Povzdech. „Napadlo mě, jestli si nechce něco udělat.“

„Takže poslední rok se uzavřel do sebe, nevídá rodinu ani přátele, změnil práci.“ Karel počká na přikývnutí. „Co se stalo před rokem?“

„Nevím o ničem,“ odpoví Vitališová překvapeně. „Proč se ptáte?“

„Lidé mohou takhle reagovat na traumatické situace,“ pronese Karel zamyšleně. „Před rokem byl v Praze přepaden neznámý muž. Popis sedí na vašeho bratra.“

„O tom bych se dozvěděla,“ řekne ona okamžitě. Pak znejistí. „Nahlásil by to. Určitě.“

„Jaké jste měli vztahy předtím?“

„Moc blízcí jsme si nikdy nebyli.“ Povzdech. „Nesvěřoval se mi.“

„Zajímá se o děti?“ Karel ukáže bradou na kolébku. Miminu nemůžou být víc než tři měsíce.

„Dříve se zajímal. Teď už ne. Mladšího syna ještě ani neviděl.“

 

III

 

Byt Jeronýma Albrechta je zamčený obyčejným klíčem a chráněn běžnými kouzly, která rozlousknete rychle, pokud máte školení z Vyšehradu a stejný živel jako obyvatel příbytku. Vratislavovi to netrvá ani třicet vteřin. U vysokého mága by čekal daleko složitější zabezpečení.

Vypadá to tady, jako kdyby se Albrecht měl každou chvíli vrátit. Africká fialka na parapetu má vodu v misce pod květináčem. Dva hrnky a talíř na odkapávači. Na stole nedopitý hrnek čaje a noviny s kolečkem od kafe. Dnešní datum.

Dnešní noviny?

Vratislav prohlédne dveře. Žádné stopy po vloupání. Otevře všechny šuplíky. Nikde žádné peníze ani cennosti. V jednom šuplíku je hromádka fotek. Na první mladá žena, na druhé Albrecht, na třetí žena ve středních letech a na poslední mladý kluk. Vratislav je opatrně vytáhne a vloží do papírového sáčku.

Prohlédne si knihovnu. Na první pohled to vypadá, že nic nechybí. Vrstvička prachu je přerušena u hřbetu staré knihy. Vratislav ji vytáhne. Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati. Helix 1476. Vratislav ji obrátí v ruce. Mezera po vytržených listech. Kniha putuje mezi důkazy.

Na umyvadle leží vlhký zubní kartáček a v polici jemný hřeben. Albrecht měl husté kučeravé vlasy.

Vratislav vezme z koupelny zubní kartáček a hřeben a zapne vysílačku v odznaku. „Přepojte mě na strážníky,“ řekne. „Někdo tady byl.“

 

Vratislav podá Jeremiášovi starou knihu čar a fotky rozloží na prázdném psacím stole, kam si občas Jeremiáš odkládá věci. Vedle té Albrechtovy položí portrét od Karla.

„Už je to všechno prohlédnuté, můžeme na to sahat,“ řekne. „Ukazoval jsem je strážníkům. Nikoho neznají.“

„Které hovado takhle ničí knihy?“ pronese znechuceně Jeremiáš, když si všimne vytržených stránek.

„Koukni na to.“

„Já kouknu na ty fotky,“ řekne Helga a skloní se nad stolem. Chvíli se soustředí na Albrechta. Magická síla se dá odečíst i z fotografie. Velmi hrubě, ale přinejmenším zjistíte, jestli je dotyčný obyčejný nebo čaroděj a zda je ještě naživu.

„Už nežije. Déle než tři dny.“ Magická síla se vytrácí postupně.

„Počkej,“ zarazí ji Vratislav, „předevčírem byl ještě normálně v práci. Jsi si jistá?“

„Jsem,“ odsekne Helga podrážděně.

„Co jsem sakra řekl?“

„Promiň.“ Vratislav za to nemůže. „Měla jsem nepříjemnosti s Kaminským z démonologie. Div mi nepřerazil ruku, když jsem se ho dotkla. Kromě toho nebere hovory.“

„To je u něj normální. Bejt na pěst.“

Helga kývne a soustředí na další fotku. Je to mladá žena, pětadvacet až třicet, tmavě blond vlasy po ramena, zelené oči. „Tahle je taky mrtvá.“

„Já se obvykle leknu, když na mě někdo nečekaně sáhne,“ prohodí Jeremiáš.

„Už jsi někomu zlomil ruku?“

Helga je poslouchá na půl ucha a hledí na další fotku. Má z ní divný pocit. Žena kolem šedesátky. Šedé oči, šedivé rovné vlasy. Mrtvá. Maximálně jeden den. Helze přeběhne mráz po zádech. Zaměří se na živel. Prázdnota.

„Ksakru,“ oznámí Helga kanceláři. „Tohle může být naše mrtvá z Grébovky.“

„Tak tohle je dost divný,“ řekne Jeremiáš.

„Musíme identifikovat ty ostatní. Co nejdřív. Jinak se nikam nehneme.“

Muži na poslední fotce je plus mínus dvacet let. Šedomodré oči. Světle hnědé vlasy po ramena.

„Tenhle je naživu,“ řekne Helga.

 

Helga vezme několik žádostí o sledovací kouzla a vyjede výtahem do šestého patra. Kontrolní komise má sedm členů. Jedna z nich je Vilemína Roztočilová, šéfka kriminálky, ostatních šest pracuje porůznu na všech možných odděleních. Cedulka s nápisem Kontrolní komise se stěhuje po budově podle toho, kdo z nich má zrovna službu. Teď je zrovna u démonologů.

Kaminski vyjde na chodbu a zavře za sebou dveře. Nemá odznak. Proto se mu nedá dovolat. Když mu Helga stručně vysvětluje, proč přišla, Kaminski si stáhne oba rukávy přes zápěstí.

„Potřebujeme zjistit lokaci, jméno, pohyb jedné osoby, o které nic nevíme, máme jen fotografii,“ vysvětluje Helga a nemůže se zbavit dojmu, že má Kaminski rolák naruby. Nemá.

„Proč?“ Přímá otázka. Žádný přímý pohled.

„Jeho fotku jsme našli v bytě pohřešovaného mága. Spolu s fotkami několika dalších lidí, kteří jsou po smrti, jedna z nich je patrně dnešní mrtvola z Grébovky.“

Kaminski si od ní vezme žádosti, místo do zdi začne koukat do nich a z kapsy košile vytáhne propisku. „Je podezřelý?“ zeptá se.

Helga zaváhá. „Může vědět něco důležitého.“

On beze slova na všechny papíry načmárá nečitelnou parafu.

„Ještě jedna věc.“ Žádná omáčka. „Nemohla jsem změřit magickou sílu ani živel toho těla v márnici.“

„Ano, proto mě tam Roztočilová poslala,” přisvědčí Kaminski beze stopy zájmu. Tváří se, jako kdyby na něco čekal.

„Obvykle to dokážu. Proč to dneska nešlo?“ zeptá se Helga.

„Byl to jen otisk.“ Podívá se Helze do očí. Na malý moment. „Magická síla už byla pryč. Vyvanutá nebo odebraná.“

Vyvanutí je otázka několika týdnů po smrti. Tohle může rovnou vyloučit. Odebraná? Slyšela ještě na vysoké o takových případech. Těžcí psychiatričtí pacienti. Karel pracoval pár let v Bohnicích. Poznal by to okamžitě. Helga ne.

Opožděně si uvědomí, že jí Kaminski podává zpátky papíry a zírá na její zápěstí.

„Máte modřinu,“ poznamená on.

Helga se nervózně usměje. „Asi jsem se o něco praštila v laboratoři.“

„Ne,“ řekne Kaminski. „Málem jsem vám zlomil ruku.“

 

Helga si vytáhne zip mikiny až ke krku a sleduje, jak se na bílém fotografickém papíře objevují obrazy. Všechny jsou stejné. Mladý muž v křiváku a bílém tričku s logem jakési hudební skupiny. Z loga je vidět jen horní okraj. Kožený náramek se cvoky na zápěstí. Dlouhé vlasy. Tenké kožené rukavice. Takové metloši běžně nenosí.

„Všimla sis těch poznámek na druhé straně?“ zeptá se Jeremiáš, když bere fotky a připojuje je k připraveným kouzlům.

V pravém horním rohu je tužkou nakreslený jednoduchý symbol pro oheň, pod ním dva otazníky a spirála.

„Ne. Co je to?“

Jeremiáš ukáže na ostatní tři fotografie z Albrechtova bytu. Jsou otočené lícem dolů. Na jedné je symbol pro vzduch, pod ním písmena JA, na třetím řádku cosi nečitelného. Na druhé symbol pro prázdnotu, velké omega, písmena LMP. Na třetí symbol pro zemi a písmeno L.

„Co myslíš, že to znamená?“

„Nemám tušení. JA mohou být monogramy Jeronýma Albrechta. Ale proč by psal vlastní monogramy na fotku, kterou nikomu nedával?“

„Živel je vždycky nahoře.“

„Třeba je to důležité,“ chytí se toho Jeremiáš. Odsune stranou dosavadní poznámky a nakreslí do vzduchu pentagram. Začne prázdnotou u horního cípu a pokračuje po směnu hodinových ručiček vodou, ohněm, zemí a vzduchem. Rozmístění budečských kolejí. Helga se přistihne, že sleduje pohledem tahy pentagramu. Prázdnota, oheň, vzduch, voda, země. Pořadí živlů podle váhy. Jeremiáš si kouzlem přivolá fotografie, rozmístí je podle živlů a opíše poznámky z rubu.

„Chybí voda. Ale je to takhle přehledné.“

„To ano,“ řekne Helga a ukáže fotografii mladíka v křiváku. „Tenhle je ještě naživu. Mohl by být mezi pohřešovanými. Hledali jste ho?“

„Vratislav prošel všechno dva roky nazpátek.“

Na skříni stojí krabice a hromada prohlédnutých složek. Helga se podívá do krabice a vytáhne zbývající hlášení. „Ještě tady zůstanu a kouknu na zbytek.“

„Mám ti pomoct?“

„Ne, jdi domů. Aspoň jeden z nás musí zítra být použitelný.“

 

Světlo pouličních lamp se odráží v dešťových kapkách a na mokrém chodníku. Žádná známka lidské přítomnosti, až na modravý svit televize v několika oknech. Kovová brána se hrozivě tyčí do výše a za ní je černá tma.

Karel si stoupne pod strom a vytáhne cigaretu. Když si večer potřebuje vyčistit hlavu, chodí na procházku do parku u Vodárny. Dnes se vydal ke Grébovce, celou ji obešel a prohlédl všechny čtyři brány. Dvě se dají otevřít zatlačením. Další dvě mají zrezivělý zámek, který už dlouho nikdo neotvíral. Plot lze při troše snahy přelézt hned na několika místech.

Když škrtá sirkou, má pocit, že ho někdo pozoruje. Rozhlédne se. Pocit je pryč. Nikde nikdo. Karel zakryje cigaretu rukou a vydá se zpátky domů na Vodárnu. Chvilku se ještě prochází po místním parku. Doma ho tak jako tak už pár let nikdo nečeká.

Očekávaný klid stále nepřichází.

 

Helga sebou trhne a probudí se. Srdce jí bije jako splašené. Nezřetelné střípky nepříjemného snu na hranici mezi bděním a spánkem definitivně zmizí do ztracena.

Umyvadlo. Někdo volá.

„Ahoj, kde jsi?“ Kryštof.

„V práci,“ zamumlá Helga a promne si oči. „Dneska se to trochu protáhne.“

„Je půl deváté.“

„Už? Dorazím do hodiny. Pátrám po svědkovi.“

Otevře další složku a přitáhne si k ní fotku neznámého mladíka. Nepotřebuje ji. Tu tvář už zná nazpaměť. Prohlédne znovu předchozí složku. Žádná shoda. Nikdo ho nehledá. Zatím. Možná bude Helga zítra ohledávat jeho mrtvolu.

Když odchází, bezmyšlenkovitě si fotku strčí do kapsy kabátu.

 

Aleksandr Kosturak nastrká do kapes těžkého zimního kabátu ochranné rukavice z ještěrčí kůže, křídu, nůž a poskládaný papír s nákresem zaměřovací ankaby. Vezme z věšáku šálu. Měl by si zakrýt obličej.

„Jdeš na ostrahu?“ zeptá se ho Zikmund z vedlejšího pokoje. Aleksandr zvedne oči od zavazování tkaniček. V pokoji je tma, svítí jen jedna lampa a v kuželu jejího světla se Kamil naklání nad skripty. Zikmund má na sobě pyžamo a mhouří oči.

„Ne,“ odpoví Aleksandr.

„Měl bys to nahlásit,“ trvá na svém Zikmund. „Nevíš, co se stalo.“

Za ním Kamil zvedá hlavu od skript.

„Vím, co se stalo. Za chvilku jsem zpátky,“ řekne rychle Aleksandr, natáhne si rukavice a vyjde ven z chatky.

Vdechne chladivý vlhký vzduch. Blíží se Samhain. Hladina magie je vysoko. Aleksandr jde do aleje, mimo ochranné magické bariéry budečské školy. Najde rovné místo. Zakryje si šálou tvář a přetáhne kapuci přes hlavu. Rozloží nákres a hledá po kapsách křídu. Sotva vidí. Nemůže si dovolit rozsvítit.

S papírem v levé ruce nakreslí na zem zaměřovací ankabu. Složí papír a vezme nůž.

„Kdo mě hledá?“ pronese. „Jsi-li stará žena, buď mou rodnou matkou, jsi-li starý muž, buď mým rodným otcem, jsi-li mladá žena, buď mou rodnou sestrou, jsi-li mladý muž, buď mi věrným bratrem!“

Záchvěv, jako závan tepla z vatry. Funguje to. Aleksandr se zhluboka nadechne, sevře rukojeť nože a vstoupí do ankaby. Řízne se do dlaně. Krev otře o střenku.

„Tato krev není má krev. Tato krev je tvá krev.“ Bezmyšlenkovitě stáhne šálu dolů. Nesnáší cokoli na obličeji. Špičkou nože vyryje do středu ankaby útočné kouzlo. Vnitřním zrakem zahlédne nezřetelnou lidskou siluetu, která zakolísá a zvedne ruku v obranném gestu.

Odražené kouzlo zasáhne Aleksandra do žeber a vyhodí ho ven z ankaby. Nádech je jako otočit spoustou nožů zabodnutých do hrudi. Cítí přítomnost neznámého. Napůl. Vleče ho všem na očích skrz hadí koleje k ohništi, je den a nikdo nehne prstem, se strachem odvracejí oči, neznámý popadne Aleksandra za vlasy a strčí mu hlavu do plamenů. Aleksandr vdechne oheň do plic – napůl, napůl je ještě pořád tady, večer v aleji vedle ankaby – nasaje svůj vlastní živel a vytrhne se z iluze.

Sáhne si na obličej. Nemá kůži spálenou na škvarek.

 

Andrea si odnese polštář a peřinu na pohovku v obýváku. Když je v posteli sama, je jí tam smutno. David je s rodinou.

 

IV

 

Helga se probudí v půl šesté. Chvíli hledí do setmělé ložnice a pak po špičkách odejde do kuchyně. Kryštof má lehké spaní. Za chvíli přijde rozcuchaný a v pyžamu a bude se ptát, co se děje.

Kouzla, která včera vytvořil Jeremiáš, se vyvíjejí dvanáct hodin. Dřív, než v šest, nebudou hotová. Helga odepne z kabátu odznak s vysílačkou. Včera přišla domů tak utahaná, že ho zapomněla přendat na noční stolek. Jedna kapsa kabátu je napnutá. Helga z ní vytáhne fotku. Neznámý ze včerejška.

Položí fotku i odznak na stůl a nalije si sklenici vody. Vytáhne z fotky magickou auru. Živý. Nic víc. Fotka nenapoví, kdo je, kde žije a co ví.

„Ty už jsi vzhůru?“ promluví na ni Kryštof ode dveří. Ukáže bradou na odznak na stole. „Volali ti z práce?“

„Ne.“

„Kdo je to?“

„Kdo?“ Fotka na stole. „Případ ze včerejška.“

„Takže jdeš do práce?“ Kryštof se posadí naproti ní a brzy pochopí, že se nedočká odpovědi. „Jak dlouho to takhle hodláš vést?“

„Kam jinam bych měla jít? Je to moje práce.“ Helga nemá chuť se hádat. Teď vážně ne.

„Já vím,“ řekne otráveně Kryštof. „Jsi v tom nejlepší, jsi zástupkyně šéfa na elitním oddělení a baví tě to. Jenže život není jen kariéra. Jsme spolu sedm let, jsi ženská a je ti třiatřicet –“

„Dvaatřicet,“ odsekne Helga a jde se do ložnice obléct.

„Skoro třiatřicet.“

„Tobě je skoro pětatřicet. Co z toho plyne?“ zeptá se Helga, když si obléká halenku. Nechtěla se hádat.

„Jak dlouho ještě hodláš chodit z práce v půl desáté večer?“

„Nezobecňuj.“

„Nechci se vracet do prázdného bytu,“ pronese Kryštof a zní jako umíněné dítě. „Takhle to vážně dál nejde. Záleží ti na mně vůbec?“

„Jak tohle spolu souvisí?“ vylítne Helga. „Ženit se nechceš, děti nechceš, je ti jedno, co bude za týden, sedm let ti nevadí, že se jednou za měsíc zdržím v práci, a teď si myslíš, že stačí udělat nechutnou scénu a já se přetrhnu, abys měl denně teplou večeři?“

Když si Helga připíná odznak a dává fotku do kabelky, Kryštof demonstrativně mlčí a hledí z okna.

 

Do práce dorazí ve čtvrt na sedm. Na mapě Evropy na zdi je několik rozplizlých světélkujících skvrn. Modré světýlko lokačního kouzla bezradně poletuje nad mapou. Helga se sehne nad papírem. Žádné jméno, ani hrubé obrysy písmen.

„Krucinál!“ zařve Helga a mrští kabelkou na stůl.

Ani jedno kouzlo neprošlo přes magickou ochranu. To znamená, že se neznámý nachází na místě se silnými magickými bariérami. Na tom nic zvláštního není, stačí, aby studoval v Budči. Běžné zabezpečení budov by ale nemělo znemožnit identifikaci a stopování. Na to je třeba silný osobní štít. Tohle už zvláštní je.

Helga napustí vodu do dřezu v kuchyňce. Na Vyšehradě se nachází místnost se studnou, ale Helga si nepamatuje, kdy tam naposledy byla. Většinu hovorů vyřizuje přes odznak nebo dřez v kuchyni.

Zástupce ředitele budečské školy Michalec se tváří, jako kdyby si nemohl vzpomenout, odkud ji zná.

„Dobré ráno. Millerová, kriminální policie Vyšehrad,“ řekne mu Helga. „Potřebuji ověřit jednoho studenta. Nemám jméno, jen fotografii.“

„Pošlete mi ji,“ odpoví Michalec.

Helga položí fotku na hladinu vody. Hladina se zavlní a změní barvu.

„Je to náš student,“ řekne Michalec po chvilce a pošle fotku zpátky.

„Děkuji. Musíme ho vyslechnout, patrně je to důležitý svědek. Během dneska k vám někoho pošleme. Máme vážné důvody se domnívat, že mu hrozí nebezpečí. Neměl by opouštět Budeč. Můžete mu to říct?“

„Rozhodně ano.“

Helga se opře čelem o skříňku. Nic víc udělat nemůže.

 

V laboratoři čeká pánský hřeben a rozježený zubní kartáček z bytu Jeronýma Albrechta. Hřeben je velmi hustý a má tenké zuby.

„Tímhle by se Albrecht v životě neučesal,“ řekl včera Vratislav, když přišel z prohlídky bytu a přinesl oba předměty Helze do laboratoře.

Helga vytáhne pinzetou vlasy z hřebenu. Dva druhy vlasů. Jeden dva nepoddajné. Trochu více rovných a tmavších. Všechny mužské. Albrechtova sestra tvrdila, že bydlel sám. Měl tajného spolubydlícího? Tajnou známost? Leccos by to vysvětlovalo.

Oddělí jeden tmavší vlas a položí jej na nehořlavý tác. Zjistit jméno je snazší z vlasů než z fotografie. Sáhne do police po tinktuře. Jedna kapka na vlas. Helze se zdá, že vsakují nezvykle pomalu. Škrtne sirkou a přiblíží vlas k plamenu. Vlas se s nepříjemným zápachem kroutí a rozpadá. Popílek se pomalu přesouvá po stříbřitě lesklé ploše s vyleptaným vzorem. Pak se zastavuje a zůstává poskládán do tmavých písmen. Částečky se semknou k sobě do linek tenkých jako vlas. Měly by vytvořit jméno.

Měly by.

„Co to ksakru…“ ujede Helze.

 

„Co to ksakru je?“ zeptá se Jeremiáš, když se pořádně podívá na linky na tácu.

„Doufala jsem, že mi to povíš ty.“

„Rozptyl by rozmazal linky, zkreslení nahodile mění písmena, odraz by neukázal vůbec nic. Tohle se mi stalo jen jednou, když jsem omylem smíchal dva vzorky.“ Jeremiáš se zatváří, jako kdyby kousl do citronu. Nesnáší své vlastní chyby. „Co ty druhé vlasy?“

 

„Udělaly naprosto totéž. Asi budou Albrechtovy. Chtěla jsem aspoň zjistit živel, ale nepovedlo se ani tohle.“

„Takže odsátá magická síla?“

„Nemám tušení.“ Helga si povzdechne. „Budu to muset zkonzultovat s Kaminským.“

„Vyvolám mezitím fotky.“

 

Vratislav zaklepe na dveře kanceláře strážníků a nakoukne dovnitř. Jirka Lípa na něj zamává od stolu, kde má zrovna rozepsané hlášení, hrnek s čajem a fotku v obyčejném šedivém rámečku. Vratislav se nakloní nad fotkou. Tvář pozná okamžitě. Viděl ji na fotce z Albrechtova bytu.

„To je ona,“ řekne. „Co o ní víme?““

„Luciana Prisková, šedesát čtyři let, bytem v domě U podkovy na Starém Městě. Od léta v důchodu, do té doby učila na budečské škole astrální magii. Vdova, dvě děti. Ohlásili to syn a snacha. Vezli jí na víkend vnoučata. Nebyla doma a od předvčerejšího dopoledne ji nikdo neviděl.“

„Díky, pošli mi pak hlášení nahoru,““ kývne Vratislav a vezme zarámovanou fotografii. „Budeš to ještě potřebovat?“

 

Helga připraví dvě skleněné laboratorní misky se vzorky vlasů a kartáček položí do sterilní kádinky. V hlavě jí doznívá ranní hádka. Stačí zvládnout další setkání s Kaminským a poradu na oddělení a může vyrazit do Budče pátrat po neznámém mladíkovi.

Kaminski dorazí asi za minutu. Košile přes tričko a kalhoty s kapsami na stehnech? Ten opravdu neřeší, co si ráno obleče. Správný přístup. Nic po ránu neřešit.

„Zjistila jste jméno?“

Helga zavrtí hlavou. On vůbec nezvedne oči od vzorku. „Ne,“ řekne Helga nahlas.

Kaminski si položí jednu misku s vlasy na dlaň. „Nemůžu na to dosáhnout,“ řekne. „Půjčíte mi rukavice?“

„Ochranné?“

„Nechci kontaminovat vzorek.“

Helga mu podá pár tenkých jednorázových rukavic ze skříně. Pak sleduje, jak Kaminski zvedá Albrechtův vlas z misky do výše očí a převrací jej ve vzduchu.

„Je to lidský vlas?“

„Prosím?“

„Určitě ano,“ odpoví si Kaminski sám. Helga se přistihne, že si prohlíží jeho levou duhovku. „Vypadá to jako oheň, země a vzduch dohromady.“

„Co to znamená?“ zeptá se Helga.

„Nemám tušení.“

 

„Co je tohle?“ zeptá se Karel, když si všimne živlového pentagramu na stěně v kanceláři mladších vyšetřovatelů.

„Na všech fotkách je jako první napsán živel. Ta písmena jsem nerozluštil. Tohle,“ ukáže na vzduch a Albrechtovu fotku, „by mohl být monogram Jeronýma Albrechta. U ohně byly dva otazníky.“

„To jsou monogramy,“ ozve se Vratislav. „Oběť ze včerejška se jmenuje Luciana Marie Prisková. LMP. Foto souhlasí. Bývalá budečská profesorka, bydlela na Starém Městě. To omega je podkova, je to zkratka pro adresu.“ Ukáže na zemi, mladou ženu a písmeno L. „Tohle je Miloslava Lechová. Zmizela přede dvěma lety přesně na Samhain. Živel souhlasí.“

„U ohně je spirála a chybí monogramy,“ promluví Helga. „Ten kluk studuje v Budči a má na sobě ochranné kouzlo proti identifikaci.“

„Aha, díky. Našel jsem dva případy, které by s tímhle mohly souviset,” pokračuje Vratislav a na nástěnku přidá fotografii muže s rovnými tmavými vlasy a oříškovýma očima. „Břetislav Ježek, věk jednatřicet let, technik ve firmě Fotomag. Naposledy viděn loni na Samhain na zvláštním oddělení vinohradské nemocnice. Přišel s hromadou pohmožděnin a zlomenou rukou, tvrdil, že to byla nehoda, po ošetření odešel domů.“

„Fotomag?“ ozve se Jeremiáš. „Tam přece pracoval Albrecht.“

„To bylo první, čeho jsem si všiml. Abrecht nastoupil až měsíc potom, co Ježek zmizel.“

„Prověřil bych to,“ trvá na svém Jeremiáš. „Mohli se znát. Jsou stejného věku a pracují ve stejném oboru.“

„Prověř to,“ řekne mu Karel. „Co ten druhý případ?“

„Magický útok loni na Samhain. Drahotuše Olhanová, osmatřicet let, botanička na volné noze.” Vratislav vytáhne další fotku. Žena se závojem hustých tmavých vlasů. „Dostala silný zásah loutkovým kouzlem. Dotáhlo ji až do Grébovky, ale dokázala se ubránit. Případ je uzavřený. Pachatel se nikdy nepřiznal. Od ledna sedí za vyhrožování a nebezpečné pronásledování.“

Helga se zahledí na obě nové fotografie. „Olhanová je určitě naživu,“ řekne. „Ježek taky.“

„Kdo ho nahlásil jako pohřešovaného?“ zeptá se Karel.

„Je hlášený hned šestkrát,“ odpoví Vratislav a přisune Karlovi Ježkovu složku. „Pětkrát matkou mezi předloňským říjnem a loňským listopadem, ale vždycky ho za pár hodin ho našli na podnájmu na Žižkově. Pak jeho domácí loni v listopadu. Od té doby je nezvěstný.“

Karel přikývne. „Podívej se na to. Zatím ho budeme brát v patrnost. Jeremiáši, co ty čáry?“

„Nepohnul jsem s nimi. Jsou podobné kouzlům z Čar černých a velemocných, ale neshodují se ani s jedním. Knize chybí pár listů, před nimi jedno kouzlo končí a za nimi začíná další. Má razítko budečské knihovny.“

„Něco dalšího? Helgo?“

„Ano,” odpoví Helga. „Tělo Priskové mělo odebranou magii. Vzorky vlasů z Albrechtova bytu nelze identifikovat ani zjistit jejich živel. Specialista na magické úrovně odečetl z jednoho dva živly a z dalšího tři. Vyfotila jsem pokusy o identifikaci, chci to poslat na Budeč. Možná by mohli vědět, co za kouzlo tohle způsobuje.“

„Budeč je jediné spojení mezi nimi, o kterém víme,“ řekne najednou Jeremiáš. „Albrecht chodil do Budče do knihovny, náš neznámý metalák studuje v Budči a Prisková tam pracovala ještě pár měsíců před smrtí. Máme obskurní středověké kouzlo z Grébovky, podivnost na vzorcích vlasů a odebranou magii. Jaká je pravděpodobnost, že náš člověk nemá nic společného s Budčí?“

„Souvislost s Budčí může být druhotná,“ řekne Karel a všichni se otočí k němu. „Všechny oběti za sebou měly zasvěcení, byly mágové první úrovně a žily samy, takže se na jejich zmizení nepřišlo okamžitě. Profiloval jsem vraha. Je opatrný, nechce na sebe upozornit. Pracuje nejspíš sám. Pravděpodobně studoval vysokou školu. Má velké plány. Je patetický. Myslí si, že je chytřejší než my.“  Karel přejede pohledem knihu, nákres kouzla a několik složek na volném stole. Knihu posune směrem k Helze. „Olhanovou si vezmu na starost já. Helgo, ty pojedeš do Budče. Vratislave, ty prověř Ježka. Jeremiáši, dej dohromady seznam lidí, kteří by mohli o něco vědět o našich záhadných čarách. Kolik lidí v Budči ví, že tady pracuješ?“

„Nešířil jsem to,“ odpoví opatrně Jeremiáš.

„To je dobře. Zkonzultuj to kouzlo neoficiálně.“

 

V

 

Helga nenápadně zkontroluje odznak bezpečně schovaný pod límcem kabátu. Nechce zbytečně přitahovat pozornost. Student před ní skládá do batohu knihy a odchází. Helga je na řadě.

„Millerová, kriminální policie,“ řekne tiše děvčeti u pultu. „Potřebuji zjistit, kdo si půjčoval tuhle knihu.“

Knihovnice otevře Čáry černé a velemocné na poslední straně a chvíli hledá v regálu. „Tuhle knihu nemáme v evidenci,“ řekne. „Podívám se ještě do odpisů.“

To mi ještě scházelo, proběhne Helze hlavou. Neexistuje dokonalé magické zabezpečení knihovny. Na zloděje a vandaly je každé kouzlo krátké. I slavná budečská knihovna při každé revizi objeví desítky zmizelých nebo zničených knih.

Knihovnice se vrátí s evidenční kartou. „Knihu odepsali před dvěma lety. Poslední čtenář ji vrátil v roce 1988.“

Před čtyřmi lety.

„Kdy jste zjistili ztrátu?“

„Dvacátého července 1990.“

„Díky. Knihu vám teď vrátit nemůžu, dokud neuzavřeme případ.“ Helga věnuje knihovnici povzbudivý úsměv a vrátí knihu zpátky do papírového sáčku na důkazy. „Můžu si okopírovat evidenční kartu?“

„Jistě.“

„Kolik výtisků jste měli celkem?“

„Dva.“

„Můžete mi půjčit ten druhý k nahlédnutí?“

„Je zrovna vypůjčený u studenta. Můžeme vám ho zavolat.“

„Zajdu za ním sama. Jak se jmenuje?“

Knihovnice se podívá do karty. „Aleksandr Vasyljovyč Kosturak. Čtvrtý ročník vysoké, kruh hadů.“

Na Budči se studenti dělí do kruhů podle živlu. Hadi jsou oheň. Neznámý fanoušek metalu je taky oheň. Pokud knihovnice zná Kosturaka, mohla by znát i jeho.

Helga přisune fotku knihovnici. „Znáte ho?“

„Ano, to je on,“ přisvědčí dívka. „Aleksandr.“

 

Když Augustýna Vitališová otevírá dveře, přidržuje si na boku dítě.

„Nezdržím vás dlouho,“ řekne jí Karel. „„Včera jste říkala, že jste obvolala bratrovy přátele.“

„Ano.“

„Nezmínil se někdo o jeho spolubydlícím?“

„Jakém spolubydlícím?“ Nepředstírané překvapení.

„Vypadá to, že u vašeho bratra někdo bydlel.“

„Nemám tušení.“

Karel vytáhne z kapsy fotky z bytu Jeronýma Albrechta. „Poznáváte někoho z nich?“

Ona nepřítomně pohoupe dítě na boku. Na neznámého metaláka a Lechovou reaguje zavrtěním hlavy. „Ta paní je mi povědomá. Neučí na Budči? Tohle je Jeroným.“

Karel jí ukáže rub fotky s rukopisnými poznámkami. Vzduch, JA, nečitelný text pod ním.

„Poznáváte tohle písmo?“

„Ne.“ Je si naprosto jistá.

 

Helga studovala na Budči dvanáct let a koleje zná jako vlastní boty. První dva stupně bydlela v koleji jestřábů, protože její živel je vzduch. Na vysoké začala studovat léčitelství, vodní obor. Na začátku prváku se přistěhovala ke spolužačkám do koleje štik. Bylo to spíše pravidlo než výjimka. Vysokoškoláci se sestěhovávají podle oborů, ne podle živlů. Aleksandr Kosturak studuje černou magii a bydlí v koleji hadů s jedním spolužákem z oboru, dvěma alchymisty a numerologem.

Helga zaklepe na dveře chatky a mimoděk si všimne ochranné čáry na prahu.

„Ano?“ ozve se z druhé strany zastřeně.

„Millerová, kriminální policie. Hledám Aleksandra Kosturaka.“

Ve dveřích se objeví rozcuchaná hlava. Rozšířené zorničky, zarudlá víčka a závan marihuany. „Já jsem Zikmund Diviš a vy jste kdo?“

Helga zachytí pohyb za jeho zády. Přeběhne jí mráz po zádech. „Millerová, vyšehradská kriminálka.“

„To by mohl říct každej,“ opáčí Diviš a založí si ruce. „Ukážete mi průkazku?“

„Už jdu,“ ozve se zevnitř chatky. Čeština s přízvukem. Rozšířené zorničky. Vytahaný svetr a seprané džíny prodřené na kolenou. Vlasy jen po bradu.

Diviš ho zarazí. „Počkej.“

„Co potřebujete?“ zeptá se Kosturak, vyjde ze dveří a stoupne si zády ke stěně.

Helga zaloví v kabelce. „Máte půjčenou tuhle knihu?“

On se sotva podívá na titul. „Někde bude. To jste přišla kvůli knize?“

„Potřebuji se na něco podívat. Je to důležité.“ Helga vrátí knihu do kabelky. „Máte zajímavé koníčky. Jezdíte často po metalových koncertech?“

„Proč se ptáte?“ zeptá se Kosturak.

Helga sklopí oči ke kabelce, aby mohla vytáhnout fotografii z koncertu. Kosturak najednou přiskočí k ní a popadne ji za čelo. Je rychlý. Ne dost. Helga má za sebou magické zasvěcení, které značně zkracuje reakční dobu. Popadne ho za zápěstí, zkroutí mu je na hranici vymknutí, škubne směrem dolů a dlaní druhé ruky prudce zatlačí proti jeho levému rameni. Kosturak ztratí rovnováhu, reflexivně se chytí Helžiny ruky a dá jí tím skvělou příležitost chytit ho za druhé zápěstí, srazit na kolena a zkroutit mu ruce za hlavou. On znehybní a schová se za magický štít.

„Kurva!“ vzpamatuje se Diviš.

„Doklady mám v kabelce, můžete si mě ověřit,“ řekne rychle Helga. Napětí v těle pod jejíma rukama povolí. Může ho pustit. Aleksandr se zvedne na nohy a promne si obě zápěstí. Vypadá lehce otřeseně.

Helze je jasné, co má dělat. „Koukej vystřízlivět,“ řekne a nakreslí před něj několik jednoduchých čar. Kosturak zbledne, chytí se za krk a zaběhne do chatky.

Diviš zkříží ruce před obličejem a zacouvá do chatky. „Já nic nepil!“ vykřikne.

Helga mu podá policejní průkaz a odkryje odznak na kabátě. „Chcete si mě ověřit?“

 

Jeremiáš vytočí číslo na firmu Fotomag ze Starého města, kde pracovali Jeroným Albrecht a Břetislav Ježek. Zvedne to ředitelka.

„Ditrich, vyšehradská kriminálka,“ představí se Jeremiáš. „Vyšetřujeme zmizení pana Albrechta. Kdy jste ho viděla naposled?“

„V úterý v pět odpoledne,“ odpoví ona bez mrknutí oka.

Podle Helgy je Albrecht mrtvý minimálně od pondělního večera. Možná ještě déle.

„Víte to jistě?“ zeptá se Jeremiáš.

„Určitě. Můžete si to ověřit, evidujeme příchody a odchody.“

 

Zikmund Diviš vrátí Helze zpátky její průkaz. „Omlouvám se,“ řekne. „Poslední dobou toho bylo moc i na mě. Natož na Aleksandra.“

„Znáte se dlouho?“

„Od prváku. Přes tři roky.“

Helga vytáhne Kosturakovu fotku z koncertu. „Nevíte, kde byla pořízena?“

V koupelně syčí sprcha.

Diviš ukáže na horní okraj loga na tričku. „Určitě na nějakém koncertě Scorpions.“

„Víte přesně, kdy to bylo?“

„Nemám tušení. Můj přítel by to mohl vědět, pamatuje si všechno.“

„Jak se jmenuje?“ zeptá se Helga.

„Kamil Procházka. Teď by měl být na semináři z numerologie.“

„Kdo fotil?“

„Já,“ řekne Diviš opatrně. „Fotím na každém koncertě.“

„Můžu ty fotky vidět?“

„Mám je u sebe, ale je jich fakt hodně,” odpoví Diviš váhavě. „Najdu vám to.“

Sprcha přestane syčet.

„Hned jsem zpátky,” řekne Diviš a zmizí v chatce. Polohlasný hovor, dvojí klapnutí dveří, kroky a Diviš je zpátky. „Aleksandr už se zcivilizoval. Můžete dál.“

„Díky,“ usměje se na něj Helga a překročí práh chatky a ochrannou čáru. „Kde je jeho pokoj?“

„Tamhle.“

Dveře jsou pootevřené. Aleksandr Kosturak sedí na posteli, má na sobě džíny a tričko a přes ramena ručník. „Pojďte dál,“ řekne, zvedne hlavu a prohrábne si zvlněné mokré vlasy. Na tom pohybu je cosi přitažlivého.

„Ochranná čára na prahu není standardní kouzlo. Umístil jste ji vy?“

On přikývne.

„Máte na sobě permanentní ochranná kouzla. Z jakého důvodu?“

„Mám je celou dobu, co tady studuji,“ odpoví Kosturak neochotně. „Rodina se o mě bála.“

„Ta čára na prahu není starší než tři dny.“

Kosturak si opře ruce o kolena. „To přece není trestné.“

„Ne, ale napadení vyšetřovatele ve službě ano. O co jste se pokoušel?“

„Byl jsem opilý.“ Drobná disharmonie v hlase. Něco tají.

„Na tohle jsem se vás neptala,“ řekne Helga ostře.

„Myslel jsem…“ Nadechne se. „Něco — někdo — mě včera napadl.“

Helga sotva zachová klidnou tvář. „Kdo to byl?“

„Nevím.“

„Kdy se to stalo?“

„Večer. Asi v půl sedmé,“ řekne on.

„Tady v Budči?“

Kosturak zavrtí hlavou. Jeden pramínek se mu přilepí k čelu. „Šel jsem s kamarády na pivo do Zákolan.“

„Jak se jmenují ti kamarádi?“

„Zikmund Diviš, Kamil Procházka a Naděžda Slepičková,“ vysype bez váhání.

„Jak to napadení vypadalo?“

Kosturak střelí očima do chodby a zkříží si zápěstí. „Loutkové kouzlo. Prolomil jsem je zevnitř.“

„Počkejte, řekněte mně to všechno od začátku.“

„Seděli jsme na pivu,“ pronese on. „Bylo mi divně, šel jsem si opláchnout obličej. Začala mi téct krev z nosu a uší. Cítil jsem takovou zvláštní otupělost.” Zmlkne a otřese se. Zásah loutkovým kouzlem v první chvíli není nepříjemný. Než oběť pochopí, co se děje, zpravidla bývá pozdě. Krvácení z uší a nosu odpovídá prudkému zásahu.

„Co se dělo dál?” pobídne ho Helga.

„Viděl jsem se v zrcadle.“ Loutkové kouzlo poznáte na pohled podle prázdných očí. „Nemohl jsem se pohnout.“

„Byl někdo s vámi?“ zeptá se Helga.

On zavrtí hlavou. „Ne. Musel jsem udělat protikouzlo sám.“

„Co jste dělal pak?“ zeptá se.

„Šel jsem zpátky ke stolu, řekl jsem Zikmundovi, že potřebuji magickou ochranu.“ Mimoděk se prsty dotkne kůže těsně pod uchem. „Půjčil si tužku od Naděždy.“

„Jaký druh ochranných kouzel použil?“

„Muří nohu a keltský kříž,“ odpoví Kosturak bez váhání. Krk mu zakrývají rozcuchané pramínky vlhkých vlasů. Helga odolá nutkání je odhrnout a podívat se po stopách magie a tahů tužkou.

„Pak jste se vrátili do Budče?“ zeptá se Helga.

On přikývne.

„Vyšel jste od té doby ven?“

„Ne.”

„Máte tušení, kdo na vás mohl útočit?“

Kosturak zaváhá. „Ne,“ řekne pak.

Je načase změnit směr výslechu. Helga mu podá fotky z Albrechtova bytu. „Ten útok na vás má patrně spojitost s případem, který právě vyšetřuji. Znáte někoho z nich?“

„Profesorka Prisková. Tyhle dva neznám.“ Oči se mu rozšíří leknutím. „Proč je tady moje fotka?“

„Snažím se to zjistit,“ řekne Helga. „Vzpomínáte si, kde a kdy byla pořízena?“

„Nevím. Koncerty jsou vždycky na stadionech.“ Hledí na fotku a mne si zápěstí.

„Podívejte se na detaily. Poznáváte to oblečení?“

On znovu přeběhne fotku očima. „Náramek se mi rozpadl letos v květnu. Křivák mám asi dva roky. Od předloňského jara.“

„Chodíte takhle oblečený na každý koncert?“

Přikývnutí.

„Rukavice nosíte taky?“

Aleksandr se ošije. „Ano.“

„Byl jste včera mezi půlnocí a osmou ráno v Budči?“

„Ano. Spal jsem. Před osmou jsem šel na přednášku.“ Silná disharmonie, pravděpodobně lže.

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„Spolubydlící z chatky a spolužáci na přednášce.“

Na dobu vraždy profesorky Priskové má alibi děravé jako cedník.

„Dobře,“ přikývne Helga. „Vzpomenete si, co jste dělal loni na Samhain?“

„Byl jsem na oslavách jako každý rok. Proč se na to ptáte?“

„To je běžný postup,“ řekne rychle Helga. „Musím vás požádat, abyste neopouštěl areál školy, dokud případ neuzavřeme. Jde o vaši bezpečnost.“

Aleksandr je jedna velká nedůvěra.

„Jestli jste si vzpomněl na něco důležitého, řekněte mi to teď,“ dodá Helga.

On zvedne oči k regálu s knihami. „Znám dobře tu knihu, kterou sháníte,“ řekne. „K čemu ji potřebujete? Třeba se obejdeme bez ní.“

„Co je na stránkách 74 až 81?“

„Stránky si nepamatuji.“

„Zavolejte mi hned, jakmile ji najdete.“ Helga mu podá vizitku. „Oblečte si něco nenápadného, v čem běžně nechodíte.“

Aleksandr vytáhne ze skříně šedou mikinu na zip. „Může být? Už jsem to na sobě neměl roky.“

„Nedávejte si kapuci na hlavu. Omezí vám zorné pole a hůř uslyšíte.“

„Na jakém oddělení pracujete?“ zeptá se Aleksandr. Zůstane stát zády k Helze, ale hledí na její odraz v zrcadle ve dveřích skříně. Obleče si mikinu a rukávy pečlivě stáhne přes zápěstí. Šedá mu sluší.

„Vraždy,“ řekne Helga jednoduše.

On si urovná mikinu i vlasy. „Jak se to stalo?“ zeptá se po chvíli mlčení do zrcadla.

„Na co se ptáte?“

„Říkala jste, že vyšetřujete vraždu.“

„To není důležité.“

Aleksandr se obrátí čelem k Helze. „Pokud to není důležité, proč nemám vycházet z Budče?“

„Vyšetřování je tajné, ale tohle vám říct můžu. Oběť byla upálena zaživa.“

On zbledne, položí si ruku na krk a dvakrát polkne. „Podívám se po té knize,“ řekne pak.

 

„Co když je Albrecht mrtvý už dlouho a někdo se za něj vydával?“

„To je blbost,“ prohlásí kategoricky Vratislav.

„Je to menší blbost, než že chodil do práce, když už byl prokazatelně po smrti,“ opáčí Jeremiáš.

Vratislav pokývá hlavou. „Tak jaká je tvoje teorie? Určitě se nemůžeš dočkat, až mně ji vyklopíš.“

„Nic světoborného jsem nevymyslel. Stačila by iluze, pár dní si toho nikdo nemusel všimnout. Albrecht trávil většinu pracovní doby v temné komoře nebo ateliéru.“ Jeremiáš vyhledá pohledem evidenci příchodů. Albrechtova šéfová přičinlivě okopírovala i minulý týden. „Jenže důkazy skřípou, a to jsme ještě ani nenašli tělo.“

„Počkej,“ zarazí ho Vratislav. „Právě jsi přišel na způsob, jak mohl být Albrecht zároveň doma a minimálně tři dny po smrti. Co ti na tom skřípe?“

Jeremiáš mu přisune evidence docházky. „Koukni na jeho písmo.“

„Máš lupu?“

„Už jsem na to koukal. Písmo je všude totožné.“

„Dokonale zfalšovat podpis na fleku nemohl,“ uvažuje nahlas Vratislav. „I dobrému padělateli to trvá dlouho. Evidence docházek se ale kontrolují jednou za měsíc, nikdo si toho zatím nemusel všimnout.“

Jeremiáše něco napadne. „Vyžádám si evidenci docházky za celou dobu, co tam pracoval,“ řekne.

„Ukaž.“ Vratislav si přisune fotku z Albrechtova bytu a otočí ji rubem s poznámkami nahoru. „To je jeho písmo?“

„Mohlo by být. Kouknu na to lupou.“

 

„Odcházeli jsme asi v půl šesté,” prohlásí Naděžda Slepičková. Bydlí v sousední chatce a hlas má plný obvinění a ublíženosti. „Aleks šel s námi.“

„Kdy jste se vrátili?“

Slepičková pokrčí rameny. „Nevím. Snad kolem sedmé.“

„Stalo se něco neobvyklého, když jste byli mimo Budeč?““

„Ne.“

„Byl Aleksandr s vámi celou dobu?“

„Nevím,“ řekne Slepičková s hranou lhostejností.

„Proč jste se vraceli už kolem sedmé?“

„Aleks se chtěl vrátit do Budče. Ti dva šli s ním a nechtěla jsem tam sedět sama.“

„Chtěl se vrátit do Budče?” opakuje po ní Helga. „Řekl vám důvod?”

„Proč by to říkal mně?” pronese Slepičková významně ublíženým tónem a Helga se obrní trpělivostí.

„Co si myslíte vy?”

Slepičková se potěšeně usměje. „Měl natržený ret a odřenou ruku,” řekne. „Ale já radši nic nevidím ani neslyším, nechci mít problémy.“

Helga se zhluboka nadechne, aby udržela klidný tón. Dochází jí trpělivost. „Jak to myslíte?“

„Jestli někde přišel k úrazu, tak jsem u toho nebyla, ale nedivila bych se.” Návrat k ublíženému tónu.

„Proč byste se nedivila?“ zeptá se Helga a má chuť se Slepičkové zeptat, copak si marně slibovala od podvečerního piva s mileneckou dvojicí a jedním hezkým nezadaným klukem.

„Kolem něj je toho hodně divného,” odpoví Slepičková.

 

VI

 

„Nic o něm nevím,“ řekne matka Břetislava Ježka. Založené ruce, nesouhlas, nakrabacené čelo. „Kdyby se objevil, zavolala bych vám. Musela jsem podat oznámení několikrát, vždycky jste mi řekli, že je v pořádku, ale nikdy se neozval. Zbláznil se do nějaké ženské a všechno hodil za hlavu.“

„Měl známost?“ zeptá se Vratislav. „Znáte její jméno?“

„Ne, ani mi ji nepředstavil. Vykašlal se kvůli ní na vlastní rodinu a dokonce nechal dobré místo v Budči.”

„V Budči?” opakuje Vratislav překvapeně. „Co dělal v Budči?”

„Asistenta na katedře černé magie,” povzdechne si Ježková. „Je velmi chytrý, ale odjakživa slabý a zakřiknutý. Na Budči byl spokojený. Docela jsem se bála, co bude, až dostuduje. Měla jsem takovou radost, když dostal to místo! Byl nadšený, jaké možnosti má před sebou, a všechno to zahodí kvůli jedné blondýně.”

„Takže jste ji viděla,” prohodí Vratislav.

„Jen na fotce.”

„Jak vypadá?” zeptá se Vratislav.

„Vlasy po ramena, zelené oči, o pár let mladší než on. Úplně obyčejná holka, a takhle si ho omotala kolem prstu.”

„Řekl vám o ní něco bližšího?”

Paní Ježková nešťastně zavrtí hlavou. „Měl její fotku u sebe, viděla jsem ji náhodou, kdy přišel oznámit, že odchází z Budče. Snažila jsem se mu domluvit, ale nebyla s ním rozumná řeč. Od té doby o něm nevím.”

„Stýká se s příbuznými z vaší nebo otcovy strany?” zeptá se Vratislav opatrně.

„Určitě ne,” odpoví důrazně Ježková. „S otcem se setkal jen jednou. Nechtěla jsem, aby se dozvěděl, že jsem ho měla se ženatým mužem, ale víte, jak to chodí. Když mu bylo sedmnáct, tajně ho vypátral a navštívil. Vrátil se rozčilený a odmítl se o tom bavit.”

„Dáte mi jeho jméno a adresu?”

Povzdech. „Je to nutné?”

„Musíme prověřit všechno.“

 

 

Kamil Procházka vyjde ze seminární místnosti katedry numerologie a tiše za sebou zavře. Zahledí se na Helžin odznak. „Jste tady kvůli Aleksandrovi?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Helga. Zaloví v kabelce a potlačí nutkání nespouštět Procházku z očí. „Poznáváte tuhle fotografii?“

Procházka si pozorně prohlédne každý detail. „To je z koncertu v Berlíně,“ prohlásí. „Loni osmnáctého března.“

„Jste si jistý?“

Procházka přikývne. „Určitě. To šedé vzadu je korba náklaďáku, byl zaparkovaný pod stromem hned u stadionu. Zašívali jsme se tam před koncertem.“ Podá fotku zpátky Helze. „Pamatuji si všechno. Někdy je to spíš na škodu.“

„Jak dlouho znáte Aleksandra?“

„Dva roky a měsíc. Co jsem se nastěhoval k Zikmundovi. Předtím jsem ho prakticky neznal.“

„Proč si myslíte, že jsem přišla kvůli němu?“

„Předevčírem ho někdo napadl,“ odpoví Procházka bez váhání.

„Kdy?“

„Kolem šesti čtyřiceti večer a pak asi v půl deváté.“

Dvakrát? „Byl jste u toho?“ zeptá se Helga překvapeně.

Procházka zavrtí hlavou. „Vždycky se to stalo, když byl sám a mimo ochranné bariéry. Stalo se mu něco?“

„Je v pořádku. Proč vycházel z Budče v půl deváté večer?“

„Nevyšel z Budče, šel jen do aleje. Vrátil se asi v půl desáté a vypadal strašně, nemohl ani chodit. Zikmund ho odvedl ke zdravotníkům.“ Zmlkne.

„Odkud víte, že šel do aleje?“ zeptá se Helga.

Procházka sebou trhne leknutím. Evidentně prozradil, co neměl. „Nechal tam kouzlo,“ odpoví opatrně.

„Viděl jste to kouzlo?“

Procházka přešlápne. „Nevzpomínám si. Smazal jsem to a vypadl, než mě někdo nachytá.“

„Trváte na tom?“

Nervózní přikývnutí.

„Bude lepší, když mi povíte všechno,“ řekne Helga. „Lhaním nepomůžete Aleksandrovi ani sobě. Máte výbornou paměť na detaily. Netvrďte mi, že si nepamatujete kouzlo, které jste předevčírem uklízel.“

„Byl to nějaký druh ankaby,“ vysype Procházka nešťastně. „Víc opravdu nevím.“

„Chodíte se studentem černé magie.“

„Je to teoretik. Aleksandr taky.“

Černá magie se na Budči studuje teoreticky. Nikdy nevíte, kdy narazíte na někoho, kdo ji používá v praxi a nemá čisté úmysly.

„Můžete ji nakreslit?“

Procházka si od ní vezme blok a odepne propisku od kapsy košile. Rozhlédne se. Jako podložku použije okenní parapet. Základní kružnici nakreslí přerušovanou čarou. Když črtá čáry, ani jednou nezaváhá.

„To je zaměřovací ankaba,“ řekne Helga a zjistí, že se jí ulevilo.

 

„Ahoj.“ Jeremiáš zvedne hovor okamžitě. „Jak jsi dopadla?“

„Mluvila jsem s naším neznámým. Aleksandr Kosturak, dvaadvacet let, o Samhainu ho čeká zasvěcení. A teď se podrž – má z budečské knihovny půjčený druhý výtisk té Albrechtovy knihy a prý ho někam zašantročil. Nemá alibi na včerejší noc. Tvrdil, že ho večer někdo magicky napadl, když byl mimo Budeč. Dva svědkové to potvrdili, ze třetí jsem nedostala rozumné slovo. Šla jsem se zeptat na ostrahu a ošetřovnu. Ostraze nic neohlásil, zato na ošetřovnu ho v noci přivedl spolubydlící s dvěma zlomenými žebry a hromadou pohmožděnin, všechno magického původu. Měli bychom ho prověřit.“

„Zavolám na oděskou kriminálku. Už jsi byla za astrálními mágy?“

„Zrovna tam jdu.“ Nepříjemné rozhovory se nemají odkládat. „Byl někdo za její rodinou?“

„Karel. Oba synové jsou z obliga. Jeden je od pondělka na botanické expedici někde v Pyrenejích a druhému potvrdila alibi manželka. Ani jeden není oheň.“ Váhavá odmlka.

„Co se děje?“ zeptá se Helga.

„Jde o Albrechta. Podle kolegů v práci a evidence příchodů byl v úterý odpoledne ještě naživu. Porovnal jsem písmo v evidenci příchodů za poslední dva týdny a na fotkách z jeho bytu. Je to všechno stejné písmo.“

„Podívám se na to ještě jednou, až se vrátím. Mohla jsem se splést.“

„Nespletla. Albrechtova sestra potvrdila, že to písmo není jeho.“

 

Pokračování zítra