Devět drabble. Některá jsem psala na blogové téma týdne, některá na témata naší šuplecí drabble akce 4D, něco jako drabble na přání. A to poslední, je malé překvápko, protože už se kdysi dávno tady na DeDeníku objevilo.

Téma: Nahý jak červ

Dobrou noc

„Tyhle byly poslední, už nemám vůbec nic, jsem úplně nahá!“ žalovala nešťastně s holými pažemi vztaženými k nebi. „Je mi chladno, život ze mne mizí. Asi brzy umřu,“ plakala a nevěděla, jestli kapky, které jí stékají po štíhlém těle, jsou její slzy nebo déšť měnící se pomalu ve sněhové vločky.

„Jdi, ty hloupá,“ zaslechla najednou konejšivý hlas nesený větrem. „Neumřeš, Jen si na chvíli zdřímneš a nabereš sílu. A až se vzbudíš, dostaneš úplně nové šaty. Nejdříve růžové, pak zelené. A ještě jedny s rudými drahokamy. Teď tě přikryju bílou peřinkou.“

Přestala plakat. „Opravdu?“

„Opravdu,“ odpověděl laskavě. „Dobrou noc, jablůňko.“

Téma: Hlasy v hlavě

Hlídačovo hlášení

Hle… hlubokomyslný hlod:

Hlavnímu hlídači hlásky Hluk, Hlaholu Hlavičkovi, hluboce hloubají hlavou hlasité hlasy. Hleď! Hlídej hlavně hlínu, hliník, hlouček hlohů, hlubotisky.

Hlavička hladí hladkou hlaveň. Hlídá…

Hlavnímu hlídači hlásky Hluk, Hlaholu Hlavičkovi, hloubá hlavou hlásek: Hlad… Hledej… Hladový hlídač hluše hledí. Hlídá.

Hlásek hloubá hlasitěji: Hlad! Hledej! Hladový hlídač hluše hledí. Hlídá.

Hlavičkovou hlavou hlučí hlouček hlasitých hlasů: HLAD! HLEDEJ!! Hladovějící hlídač… hledá.

Hlasy hlučí… Hlasy hlučí hlasitěji: Hlad! HLAD!!

Hlad hlodá, hlídač hledá…

Hleď, hlupáku! Hlávka, hlízy, hlemýždi!!

Hlídač hltá, hltá… hladu hladina hluboko.

Hlavní hlídač hlásky Hluk, Hlahol Hlavička, hlásí: Hledím! Hlídám hlínu, hliník, hlouček hlohů, hlubotisky…

Poznámka: Hluk – vesnice na jihu Moravy. Hlod – nářeční, či slangový výraz pro vtip (vtipnou příhodu), kec.

Téma: Klíč

Klíčový okamžik

Stál v předsíni. Na zádech batoh, u nohou velký kufr, v ruce naditou sportovní tašku. V druhé ruce držel malý klíč v červeném plastovém kabátku. Nejistě se usmál a položil ho na poličku pod zrcadlo.

Nevěděla, co říct, jak se tvářit, jak se vůbec cítit. Odcházel. Nadobro.

„Nenecháš si ho ještě?“ vypravila ze sebe, „myslím tím… že se můžeš třeba vrátit… domů.“

„Ty víš, že nechci. Nejde to. Jednou bych stejně odešel.“

Věděla. Snažila se neplakat, ale nepovedlo se.

Pustil tašku a objal ji.

„TEĎ jdu domů. A v neděli přijdu na oběd. Na návštěvu. Nebreč… mám tě rád, mami…“

Téma: Ohlušující ticho

Nejhorší dva dny

Ticho na něj hlasitě křičelo z každého kouta jeho garsonky. Hulákalo, když si chystal jídlo. Mučilo ho, když si otevřel pivo. Večer nemohl usnout, špatně spal a ráno se probudil s bolestí hlavy a něčím, co se podezřele podobalo kocovině.

Během dne se všechno dál zhoršovalo. Už nemohl ani jíst, a pivo mu chutnalo jako zvětralá moč. Jen seděl a tupě zíral na hodiny na zdi. Měl pocit, že se každé poskočení minutové ručičky ozývá jako rána z děla. Rezignovaně očekával další neprospanou noc…

Zítra už naštěstí jeho neskutečné trápení skončí. Bude pondělí a přijde opravář na tu zatracenou televizi.

Téma: Staré známé dveře

Pokušení

Stále tě miluju. Vím to. I když se snažím samu sebe přesvědčit, že už je to minulost, že je mi bez tebe mnohem lépe. Schválně chodím do práce delší cestou, abych tě nemohla spatřit. Protože bych mohla znovu propadnout kouzlu tvého tmavého těla, mohla bych znovu zatoužit v extázi ochutnat to lahodné s… Ne! Nesmím podlehnout. Nesmím se vrátit na začátek své strastiplné cesty.

Snad, možná, až dosáhnu vysněného cíle, až znovu obléknu konfekční velikost 36, mohla bych, jen jednou, jedinkrát, jít do kanceláře starou cestou. Projít známými dveřmi cukrárny, a úplně klidným vyrovnaným hlasem říct: „Jedno čokoládové suflé, prosím.“

Téma: Mezera

Pomalu, jednoduše a srozumitelně, prosím…

„Máájtgaptvéénttrajantpláátfrmm!“ Už to trvalo celý měsíc. Ráno pravidelně nastoupila do metra na cestu tam a večer zase na cestu zpět. A na každé stanici reproduktor zahlásil: „Máájtgaptvéénttrajantpláátfrmm!“ pětkrát ráno a pětkrát večer. Svou primitivní angličtinu se naučila používat docela efektivně. Ale hlášení v londýnském metru ne a ne rozklíčovat. Nedokázala vůbec rozeznat jednotlivá slova.

Souprava zastavila v její stanici. Probrala se z dřímoty, vyskočila a vrhla se ke dveřím v posledním možném okamžiku. Zavadila podpatkem o mezeru mezi vagonem a nástupištěm a rozplácla se jako přerostlá žába. V té chvíli jí mozek konečně přehrál to zpropadené každodenní hlášení zpomaleně: Mind-the-gap-between-the-train-and-the-platform.

Poznámka:“Mind the gap between the train and the platform,“ znamená: Dejte pozor na mezeru mezi vlakem a nástupištěm. A ještě – název drabblíku přeložený do angličtiny byla tehdy nejpoužívanější věta hrdinky tohoto minipříběhu 🙂

Téma: Životní poslání

Poslání k posrání!

Kam jsi mě to, živote, do prdele zase poslal! Chtěl jsem si jen tak jezdit na koni po prérii, sem tam ulovit bizona, tuhle zastřelit drzého indiána, támhle vykrást banku, oslavit to v saloonu s hezkou holkou…

Ale to ne, zase prej musím bejt odpornej správňák. S rudochama se budu bratřit, do saloonu zajdu, jen abych tam ubalil komusi pěstí, a ženské? Sotva mi nějaká padne do oka, hned mi ji autor zabije. Mrcha jedna nepřejícná!

A to jméno – Old Shaterhand…

I když, moh jsem dopadnout i hůř. Jeden kolega se jmenuje Limonádový Joe a jezdí jako cesťák s Kolalokou.

Téma: Jak jsem vyháněl(a) zimu

Ty následky…

Za letošní divnou zimu asi můžu já. Po zkušenostech z loňska jsem si totiž koupila pořádnou lopatu na sníh.

A výsledek? Málem ani vločka.

Taky jsem za okno dala krmítko. To vedlo k tomu, že je tak krásně, že sýkorky si potravu najdou jinde a moji nabídku ignorují.

Minulý týden jsem si pořídila teplou bundu s kapucí. A co se nestalo. Teplota venku stoupá a v novinách napsali, že je zima definitivně za námi…

Takže se pokusím zařídit i nádherné léto. Jak? V supermarketu zdaleka obejdu regál s opalovacími krémy.  Nakoupím naopak několik pláštěnek, deštník, gumové holínky a pořádný svetr.

A tady je to slíbené překvapení. Nevím už který rok to byl, možná dokonce 2015 nebo 2016. Dede vyhlásila výzvu: Pojďte si hrát, aneb drabble je zase tady.

Zadala tři témata: Zkouška, A uviděl jsem tisíce hvězd, Tak do toho jsem šlápnout nechtěl.

Nemohla jsem si vybrat, tak jsem prostě do jednoho drabblíku nacpala témata všechna tři.

Nic to není

Zkouška… je to jen zkouška, jestli to zvládnu, nebo se sesypu. Opakovala jsem si a šlapala po cestičce z jednoho konce parku na druhý a zase zpět. Pořád dokola…

Stmívalo se a nade mnou začínaly jedna po druhé pomrkávat hvězdy. „Neboj se, dáš to,“ snažily se mi dodat odvahu. „Prostě se nadechni a šlápni do toho!“

ČVAACH!!! Najednou jsem stála po kotníky v blátivé louži, zamaskované spadaným listím. Vlhkost mi vzlínala po kalhotách a já se smála a smála. Jasně, že to dokážu. Je to tak jednoduché! Zvedla jsem nohu, trošku to mlasklo a byla jsem zase na pevné zemi.