K pití kávy jsem nikdy moc netíhnul, byl jsem spíš čajový typ a tento zvyk jsem si udržel, i když jsem pracoval na úřadě, kde se káva konzumovala po hektolitrech. Pak mě osud zavál do neziskového sektoru a já jsem v rámci české rozvojové pomoci vyjel na měsíc jako dobrovolník na Blízký východ. Byla to pro mě jiná planeta a kulturnímu šoku nezabránil ani třídenní adaptační kurz organizovaný ministerstvem zahraničí.

Občas jsem si chodil rovnat myšlenky do všudypřítomné pouště a jednou jsem zabloudil do skalního města, kde jsem se po pár hodinách naprosto ztratil. Kolem mě se všude tyčily pestrobarevné pískovcové skály, mezi kterým se jako chodbičky klikatila úzká údolíčka vymletá v pískovci časem, vodou a větrem. Nikde nikdo, jen slunce, vítr a písek. Vádí mě zaváděla stále dál a dál do nitra skal a já začínal mít obavy, protože jsem se do pouště moc dobře nevybavil. Když slunce stálo nejvýš, došla mi voda. Zvažoval jsem, co dál. Vrátit se po stopách nešlo, protože je zavál prach. Co vyšplhat na skálu a určit směr? Tento nápad jsem rychle zavrhl. Lézt po stěnách neumím, a kdybych se zranil, nikdo mě tu nenajde.

Už jsem propadal zoufalství, když na mě vykoukla z římsy hlava beduínky. Strašně jsem se lekl. Ženě mohlo být čtyřicet, ale taky klidně sto. Vrásčitý tmavý obličej toho mnoho neprozradil. Muselo jí být hned jasné, že moje kulatá, rudá a zpocená tvář do pouště jaksi nepasuje. Posunkem mě pozvala k sobě. Nahoru vedly tesané schody a na jejich konci byla malá jeskyně, před kterou ležel rozložený koberec. Jazyk se mi lepil na patro. Požádal jsem arabsky o vodu: „Ma-an?“ Žena zavrtěla hlavou a prohlásila: „Kahwa!“

Posunkem mi naznačila, abych se posadil, a zmizela v jeskyni. Pak se vrátila s očazenou džezvou vyrobenou snad z dělostřelecké nábojnice a do dvou malých odřených durytek rozlila černohnědý nálev. Durytky měly patinu generacemi užívané nádoby, ovšem bez omývání. Voda je v poušti vzácná a beduíni s ní neplýtvají. V duchu jsem zvažoval, zda je lepší břišní tyfus nebo smrt žízní. Volba nebyla zas tak těžká. Opatrně jsem se napil. Nos i ústa mi zaplnila nepopsatelná směsice vůní a chutí. Káva voněla prachem pouště a kořením, snad karadamonem, snad kasií, a chutnala mírně slaně.

Ani po letech nedokážu popsat ten pocit, který se mě tenkrát zmocnil. Pocit, že nade mnou bdí síly, na které můj rozum nestačí. Seděli jsme pak mlčky, pili kávu a já prožíval velice intenzivní radost ze života. Přemýšlel jsem, čím bych ženě její pomoc oplatil, ale neměl jsem u sebe nic víc než prázdnou trekovou termoláhev, i tak byl dar obřadně přijat. Beduínka mě pak doprovodila k hlavnímu údolí, odkud už to nebylo zpátky do civilizace daleko. Jen na mě jen kývla a zmizela jak džin v prachovém víru.

Od té doby piju kávu. Tedy to, co se za kávu nabízí. Tu pravou arabskou, na beduínský způsob, vařenou na oslím trusu ve staré nábojnici, tu si budu vždy připomínat, jako tu starou beduínku, co mi zachránila život.