Věnováno Juraji Herzovi, díky za úžasné filmy.

Sophia dokončila na počítači zprávu o posledním vyšetřování a s úlevou stiskla myší tlačítko pro uložení zprávy do databáze, když jí zazvonil mobilní telefon. Na displeji se jako identifikace volajícího objevil komisař. Asi má dojem, že toho mám málo, pomyslela si s trpkostí unavená Sophia a přijala hovor.
„Detektive, pokud nemáte nic důležitého, přijďte ke mně.“
„Jdu hned.“ odvětila Sophia.

Vstala od počítače, vyšla ven na hlavní chodbu budovy madridské Policía Nacional a rychlým, pevným krokem došla až ke kanceláři svého nadřízeného komisaře. Dveře byly otevřené, kromě komisaře tam seděl i asi čtyřicetiletý muž kterého Sophia neznala.

„Pojďte dál detektive a zavřete za sebou prosím. A posaďte se.“ Komisař ukázal na poslední volnou židli. Sophia se posadila. Přestože byla zvědavá, skryla to a trpělivě čekala, až si komisař dočte jakýsi papír, který držel v ruce. Cizí muž mlčel, pouze na Sophii krátce pohlédl velmi zvláštníma očima. Levé oko měl hnědé a pravé modré. Sophia se mu do očí dívala o pár sekund déle, než bylo nutné, ale ten muž na to byl evidentně zvyklý a jeho výraz zůstal neutrální.

Konečně komisař odložil dokument, který si četl a oslovil anglicky cizího muže.
„Kapitáne, toto je detektiv Sophia Calderón.“ Pak se otočil na Sophii. „Detektive, představuji vám kapitána Miroslava Tomka z pražské kriminální policie. Přijel k nám s jistým… hm… problémem a já bych byl rád, kdybyste mu s ním mohla pomoci. Není to rozkaz, je to prosba, ale…“ komisař chvilku zvažoval pokračování svého monologu. „…ale považujte to za naléhavou prosbu, žádá nás o to naše velvyslanectví v České republice.“

Sophia nevěděla co na to říci, proto krátce přikývla v očekávání dalších informací. Komisař se ale zachoval velmi podivně, zamkl konzoli svého počítače, vstal od stolu a šel ke dveřím. Tam se otočil a řekl: „Kapitán vám všechno vysvětlí, já… já s tím nechci nic mít. Až se domluvíte, zaklapněte za sebou dveře.“ Pak odešel a zanechal konsternovanou Sophii o samotě s neznámým mužem, který jí byl představen jako český kriminalista. Sophia se na něho otočila: „S čím vám mohu pomoci, kapitáne?“

Český policista chvíli zvažoval odpověď. Nakonec řekl: „Víte, je mi to trapné, pokud seznáte, že… řekněme… není třeba se mou záležitostí zabývat, pochopím to, nicméně… ono vás to stejně dožene a já jsem tady proto abych vás včas varoval.“ dokončil tajemně. Tvářil se vážně a tón jeho řeči byl tichý a nesmělý, Sophia neměla dojem, že by to byl šílenec, který jel takovou dálku otravovat madridskou policii kvůli nesmyslu. Zejména pokud za tím stojí španělský velvyslanec v Praze. Nicméně pohled jeho dvoubarevných očí Sophii zneklidňoval. On si toho byl zřejmě vědom, protože oči sklopil.

„Pojďme do mé kanceláře kapitáne, nechci to řešit tady a potřebuju nutně kávu.“, řekla nakonec Sophia, vstala a vedla kapitána zpět do své kanceláře.

Kráčel dva kroky za ní a celou dobu držel v ruce kožený kufřík. Když Sophia kartou odemkla kancelář a ukázala mu na malé křeslo a stolek v rohu, vstoupil za ní dovnitř, krátce se rozhlédl a kufřík na stolek položil. Sophia došla ke svému pákovému kávovaru v opačném rohu místnosti a připravila si espresso. Pak vyjmenovala 8 druhů kávy a s tázavým pohledem se otočila na kapitána Tomka. Ten se pousmál a řekl: „Třeba capuccino, děkuji. Mimochodem, tenhle hezký stroj na kávu tu máte všichni?“
„Ale kdepak, ten je můj soukromý, na kávě jsem existenčně závislá.“ Odvětila Sophia, postavila nápoje na stolek, přitáhla si ke stolku svou židli a posadila se naproti kapitánovi.
„Tak znovu, s čím vám mohu pomoci?“

A kapitán Tomek začal vyprávět příběh, který se stal nejpodivnějším případem, jaký kdy Sophia řešila. Mluvil tichým hlasem, jehož tón byl unavený, až skoro smutný.

„Asi před dvěma lety se u nás objevil a začal působit fenomén, který po celou tu dobu marně pronásleduji. Zabíjí řidiče. Jedná se o havárie zvláštních aut, která se nikde nevyrábí, jejichž státní poznávací značky nejsou registrované v žádné databázi, přijedou odnikud a zmizí neznámo kam. A zůstávají po nich mrtví řidiči, s velmi specifickými dvěma zraněními. Sedřené měkké tkáně na patě pravé nohy a propíchnutá stehenní tepna. Všichni zemřeli na totální vykrvácení, v jejich tělech se našly jen bezvýznamné zbytky krve. Jenže ta krev se nikde nenašla.

Nenašly se ani vraky těch havarovaných aut, protože z nějakého nepochopitelného důvodu je firma dokáže odtáhnout dřív, než se k nim dostane policie či oficiální odtahová služba. Byly zaznamenány dokonce i případy kdy byl vrak bez skrupulí odvážen ještě s mrtvolou řidiče uvnitř. Pak zmizí neznámo kam. Sledujeme-li jej na kamerách, na jedné ho ještě vidíme projíždět, na další už ne.“ Kapitán se napil svého cappuccina.

„Jak si to vysvětlujete? Nemůže to být technická chyba?“ využila Sophia přestávky v kapitánově líčení.

„Jednou, dvakrát snad, ale pokaždé?“ odpověděl kapitán otázkou.

„Dobře, pokračujte prosím.“

Kapitán otevřel kufřík a podal Sophii pitevní protokoly. „Toto jsou do angličtiny přeložené protokoly o pitvě obětí, jejichž těla se podařilo zajistit.“

Sophia si dokumenty zběžně prošla, ocenila jejich důkladnost a souhlasila, že ta zranění jsou nezvyklá.

„Vzbudil jste mou zvědavost kapitáne, mám slabost pro sci-fi.“ tvrdě prohlásila Sophia. „Co výpovědi svědků?“ Kapitán chápavě přikývl.
„Nikdy jich není zrovna mnoho a znáte to jistě sama. Co svědek, to mírně odlišná výpověď, ale shodují se vždy jen na tom, že havarované auto bylo černé, divné, jeho zvuk je rovněž divný a jeho značku nebyli schopni rozeznat, shodují se jen na velkém červeném F vpředu na masce chladiče.“
„Nic jiného o tom autě nevíte?“ Sophia nedokázala skrýt lehké pobavení.
„Ale ano… když jsem ho pak poprvé uviděl, pochopil jsem zmatené pocity těch, kteří ho viděli.“ Kapitán sáhl do kufříku a vyndal fotografii formátu A5. Podal ji Sophii. „Tohle je fotografie toho auta náhodně pořízená v Praze na jedné z ulic v centru. Není jediná, mám jich ještě několik, z kamer, od jiných fotografů, ale tahle je nejlepší. Nejvíc vypovídající.“
Sophia vzala fotografii do rukou a se zachvěním si prohlížela černé sportovní auto které přestože mělo zvláštní, nezvyklé tvary a křivky, celkový dojem byl spíše nenápadný. Tento zjevný rozpor ve vizuálním dojmu ji zaujal. Dojem z pohledu do „očí“ toho auta byl nepopsatelný. Hlavní sadu světel mělo umístěnou tak neobvykle, že Sophia měla pocit očí hledících na ni zpod kápě. Něčím ji ten vůz zneklidňoval ale ne nepříjemně, naopak. Skoro proti své vůli řekla: „Hezké auto.“
„Viďte…“ zašklebil se kapitán Tomek, natáhl ruku a neočekávaně sebral fotografii Sophii z ruky a otočil ji bílou stranou vzhůru. Sophia se okamžitě vzpamatovala. „Hledali jsme postupně u všech automobilek na světě. Nikdo nic podobného nevyrábí ani nikdy nevyráběl. A to nám trvalo dlouho, auta už vyrábí i kdejaký kutil v malých sériích, ty dohledat bylo nejzdlouhavější.“

Sophia chápavě přikývla. „No… historka je to více než zvláštní, kapitáne ale už bychom se mohli dostat k tomu, proč jste tady a jak vám mohu pomoci.“
Kapitán Tomek se znovu napil z šálku a pak řekl: „To auto už lidé dvakrát viděli tady v Madridu, detektive. Jednou vám dokonce projíždělo skoro pod okny, na Promenádě infantky Isabel.“

Sophia na kapitána chvilku zírala se směsicí protichůdných pocitů. Vypadal klidně, spíše unaveně, působil inteligentně, ne jako šílenec. V Sophiině nitru se svářily dvě touhy. Jedna Sophiina část byla ukrutně zvědavá chtěla slyšet další podrobnosti, druhá část toužila popadnout toho člověka za límec a pořádným kopancem ho vyprovodit z budovy za to, že plýtvá jejím časem. Už mohla být doma. A ta druhá část počala nabývat vrchu.

„Kapitáne, celé to na mě působí spíš jako námět na výborný film. Juan Antonio Bayona je prý teď volný.“

Kapitán Tomek se zatvářil zoufale a začal mluvit naléhavým tónem a jeho oči dostaly horečnatý lesk.
„Detektive, poprvé se tohle auto objevilo u nás před téměř pětačtyřiceti lety. Ne pochopitelně přesně tohle, vypadalo tehdy jinak. Když jsem vyšetřoval už druhou podivnou havárii, ředitel záchranky mi půjčil staré deníky lékaře pražské záchranné služby, jakéhosi doktora Marka. Tohle auto tehdy zabilo jeho kamarádku, automobilovou závodnici Miloslavu „Mimu“ Weberovou. A nebyla jediná. Auto se účastnilo dokonce Rallye Škoda, mělo podivnou havárii, spekulovalo se o záměně mrtvé řidičky za jinou závodnici. Doktor Marek pak zasvětil celý život hledání toho zatraceného auta. Podařilo se mu dokonce setkat s obchodní zástupkyní výrobce. Tehdy se tolik neskrývali, a to auto bylo známé jako Ferat.“
Teď už Sophia vyprskla smíchy. „Rozumím, nosferatu, nemrtvý. Kapitáne, já opravdu nevím, jak jste dokázal přesvědčit našeho velvyslance, aby vás doporučil, ale já na tohle skutečně nemám čas.“
Kapitán Tomek se ale vůbec neurazil a s naprostým klidem odpověděl: „Jak jsem ho přesvědčil? To bylo velmi jednoduché. Jeho dcera se v tom autě zabila. Její pitevní protokol máte před sebou, je mezi těmi, které jsem vám nechal úředně přeložit.“

Sophia se okamžitě přestala smát. Kapitán Tomek vstal z křesla.
„Víte, tehdy před lety byli oběťmi toho auta vesměs závodníci. Dnes je to taková poměrně nesourodá směsice influencerů, bohatých nihilistů a různých sběratelů extrémních zážitků, prostě lidí, kterým příliš nezáleží dokonce ani na vlastním životě jen když budou mít k dispozici něco tak exkluzivního, jako je ten plechový vrah na té fotce. Netuším, jak je nahánějí. Připouštím, že jsou to vesměs málo sympatičtí lidé, ale nikdo si nezaslouží umírat jen kvůli tomu, že si přál mít pěkné auto. Tu fotku si klidně nechte, jestli se vám líbí, ale nekoukejte na ni moc dlouho. Neřeknu vám, co zjistil doktor Marek a co si myslím i já. Protože vy na to brzy přijdete sama.“
Kapitán vytáhl z peněženky navštívenku a položil ji na stolek a neubránil se mírně ironickému tónu. „Bydlím v hotelu, který jsem tam připsal, kontakt na mne tam máte. To, kdybyste třeba zjistili, že tohle není jen filmový námět pro vašeho slavného režiséra, ale syrová a pěkně hnusná realita. A vy to zjistíte, detektive. Zjistíte to, protože to auto tady někde je. Na shledanou.“ A odešel.
Sophia po jeho odchodu zůstala celá zkoprnělá chvíli sedět na židli.

Bartholomeo Astonvilla se řítil po dálnici v krásném novém autě a vychutnával si úžasnou jízdu. Auto, přestože se řítilo rychlostí více než 200 kilometrů za hodinu (to jen odhadoval, protože auto nemělo tachometr ani otáčkoměr) po nepříliš kvalitní dálnici, neslo se plavně jako královna silnic. V sedadle z měkké kůže se cítil jako v nejlepším křesle. Volant padl do ruky tak skvěle, že se Barthymu nechtělo ho pustit.

Řidič zánovního mercedesu se chvíli pokoušel držet s Barthym krok, ale stačilo lehce sešlápnout plyn a auto vystřelilo kupředu a nechalo mercedes daleko za sebou. A to jen za cenu mírné bolesti v patě. Barthymu ale začínalo být špatně. Dělaly se mu mžitky před očima a cítil nepříjemnou slabost. Uvědomil si, že by měl zastavit, ale pamětliv varování, které dostal od tajemné ženy, co mu vůz předávala, přemohl se a pokračoval v jízdě. Její slova mu rezonovala v hlavě. „Pokud včas dojedeš až na určené souřadnice, tenhle černý démon je navždy ve tvých službách. Pokud zastavíš dřív, vůz ti sebereme a nikdy ho už neuvidíš.“

To Barthy nechtěl a nemohl dopustit. Měl úžasný pocit, že jeho celoživotní posedlost sportovními auty konečně dojde naplnění. Dával jim vždy přednost především. Před přáteli, před ženami, před sebou samým. Ale časem ho omrzela Lamborghini, Ferrari, omrzelo ho dokonce Bugatti Veyron. Ale tohle černé auto s velkým F na přední masce si ho podmanilo prakticky okamžitě tak, jako žádné jiné v minulosti. Až tak, že cena za jeho řízení mu nepřipadala nijak vysoká.

Jen kdyby mu alespoň nebylo tak moc špatně! Pohlédl na displej hodin na palubní desce a na větší displej s online mapou polohy. Velká červená čísla mu říkala, že má čas už jen 18 minut. Sakra, nestihne to! Pohlédl na tlačítko spouštějící prý cosi jako forsáž u stíhaček. Je to prý nebezpečné. Ale já nechci, aby mi ho vzali!!! Bartholomeo Astonvilla malátnou rukou stiskl tlačítko. Vůz se vymrštil vpřed jako raketa a Barthy vykřikl, když ucítil bolest ve stehně….

Sophia rychlou sérií úderů tloukla do boxovacího pytle, když si všimla, že kousek od ní stojí kolega a zřejmě čeká až se Sophia unaví. Přestala bít a rukou uklidnila houpání pytle.
„Chtěl jsi něco, Juanito?“
„Jo, ale čekám až se vyřádíš, nerad bych jednu schytal.“ Odpověděl kolega a podal Sophii jakýsi dokument. Sophia si stáhla rukavice, odhodila je směrem ke své tašce u stěny, vzala podávaný list papíru a začetla se do něho.
„Hm a co má být? Podezřelá dopravní nehoda na dálnici, to je věc civilní gardy.“

„Obvykle asi ano, ale konkrétně tohle komisař nařídil předat tobě a máš se tím prý začít zabývat bezodkladně.“ Odvětil kolega a raději o krok poodstoupil, když uviděl Sophiin nevraživý pohled zpod světlé ofiny. Sophia si četla hlášení, a přestože byla rozpálená tréninkem, začínalo ji mrazit v zádech.
„Můžeš pro mne něco udělat? Já se osprchuju, převléknu a ty zatím dojeď na tuhle adresu…“, chvíli se přehrabovala ve své blůze, uložené v tašce, až vytáhla z kapsy Tomkovu navštívenku. Podala ji kolegovi.

„Dojeď na tuhle adresu a přivez toho člověka k nám.“

Kolega vizitku chvíli studoval.

„Mám ho předvést k výslechu?“

„Ne, proboha, slušně ho požádej mým jménem. Mluví anglicky.“

Miroslav Tomek si utřel horkým jižním sluncem rozpálené čelo a chmurně si prohlížel poškozená svodidla, a přeraženou informační ceduli, ze kterých se policejní technici snažili zjistit, cokoliv se dalo.
„Musím připustit kapitáne, že vaše předpověď se naplnila a netrvalo to ani dva dny. Řidiči, kteří nehodu viděli se shodli na tom, že to auto svištělo určitě hodně přes dvě stě a najednou prostě řidič jakoby usnul. Vyjelo ze silnice, narazilo do svodidel, vymrštilo se do vzduchu, začalo dělat kotrmelce, v letu přerazilo návěstidlo a dopadlo sem. Záznam z kamer už nám poslali, celá havárie je na něm vidět, jenom naši technici nemohou přijít na to odkud to auto na dálnici vjelo.“
Sophia se nejistě podívala na Tomka, co tomu říká. Ten pohlédl na tělo zakryté plachtou.
„Kdo je to?“
„Je to Bartholomeo Astonvilla, 37 let, bez stálého zaměstnání. Nepotřeboval pracovat, zdědil po rodičích prosperující firmu a značný nemovitý majetek, vše prodal a začal obchodovat se sportovními auty. Jeho firma se jmenovala Barthy No Limits, ale zkrachoval. Moc se mu nedařilo, protože se s těmi auty nerad loučil.“

„A co se stalo tady?“

Sophia si povzdechla. „Jako byste to předpověděl, kapitáne. Támhle ten člověk zastavil a zavolal záchranku a snažil se poskytnou první pomoc.“
„Umí anglicky?“
„Ano, je to Angličan.“
„Promluvím si s ním.“
Tomek rozvážně přistoupil k opodál stojícímu vyplašeně se tvářícímu svědkovi. Byl menší, obtloustlý, měl chytré oči.
„Dobrý den. Jsem kapitán Tomek, kriminálka Praha. Mohl byste mi prosím ještě jednou vylíčit, všechno, co se tu stalo? Stačí bez velkých podrobností, vím, že jste to už vyprávěl španělským kolegům ale potřebuji to slyšet alespoň v hrubých rysech od vás, moc vás o to prosím.“
Angličan přikývl. „Ano jistě… Ten černý sporťák jel jako šílenec, chlap za volantem musel usnout, protože vyjížděl z dráhy nenápadně, celkem plynule a jeho auto asi nemělo zapnuté hlídání jízdy v pruzích. Znáte to, lidi si to vypínají. Troubil jsem na něj aby se probral, ale nebylo to nic platné. Nikdy jsem neviděl takové kotrmelce! Tak jsem zastavil za krajnicí a běžím k tomu autu, po cestě volám záchranku. Jenomže pak…“ Angličan se zarazil a nechápavě kroutil hlavou.
„Pokračujte prosím, ničeho se neobávejte.“
„Támhle odtud přijel vlek.“ Angličan ukázal na souběžnou menší silnici. „Takový černý tahač bez označení. Vyskákali z něho čtyři chlapi v černých maskách a začali to nabourané auto nakládat, ještě s tím člověkem uvnitř, chápete to? Snažil jsem se jim v tom zabránit, ale strčili do mě až jsem spadl támhle do křoví a rozšlápli mi mobil. Nelžu vám, pane, za pět minut byli s tím autem pryč. Toho chudáka nakonec prostě vytáhli a pohodili u cesty. Čekal jsem u něho než přijela sanitka, ale řeknu vám, bylo mi všelijak.“

Sophia přistoupila k nim a podávala svědkovi fotografii vozu, kterou jí Tomek nedávno přenechal.
„Bylo to tohle auto?“
Angličan vážně přikývl.
„Jste si jistý?“
„Ovšem. To se nedá splést. Co to je za auto, prosím vás?“
Sophia neodpověděla. „Nadiktujte prosím támhle kolegovi své jméno, bydliště a kontakt. Pak můžete jet domů. Moc vám děkujeme.“
Když Angličan odešel, Sophia přistoupila ke kapitánovi.
„Po předběžném ohledání lékař od záchranky i náš koroner konstatoval smrt vykrvácením stehenní tepnou, propíchnutou hodně ostrou jehlou. Byl dolámaný a potlučený, to ano, ale koroner si myslí, že vykrvácel už předtím než se tak dotloukl v tom autě. S jistotou to prý řekne až po…“

„…po pitvě,“ dořekl za ni Tomek. Oba se na sebe usmáli.
Sophia chvíli pozorovala mlčícího Tomka.
„Tak už se mi vysmějte a řekněte, že jste to říkal.“
Tomek se znovu zatvářil vážně. „Za koho mne máte, detektive?“

Sophia a kapitán Tomek spolu seděli už nějakou chvíli nad záznamy vyšetřované nehody z dopravních kamer. Černý vůz se mihnul rámem, silueta řidiče nejasná, registrační značka nečitelná. Jako by se auto pohybovalo jinou rychlostí než zbytek světa. Nebo jiným časem. A následující kamera už zachytila jen děsivou nehodu černého vozidla, které po nárazu do svodidel odletělo v kotrmelcích mimo záběr.

„Už kolegové zjistili odkud na dálnici najel?“
„Ne, je to záhada. Ale za chvilku by měl přijít Juan s tím co zjistili z Astonvillova mobilu.“

„Máte jeho mobil?? To by byla unikátní příležitost. Mobily obětí jsme nikdy nemohli zkoumat, protože pokaždé zmizely.“ odpověděl vzrušeně Tomek. „Byla by to jejich první chyba po dvou letech.“

„No, Astonvilla měl dva. Zmizel jeden, který měl na sebe registrovaný u Movistar, no a tenhle ten druhý s předplacenou simkou zřejmě ti chlapi naštěstí přehlédli.“

„Ahoj, Soph,“ ozvalo se ode dveří. Juan tam stál s kávou v jedné ruce a flashdiskem v druhé. Měl na sobě tričko s logem Linux Is Not A Crime. Nejistě se podíval na Tomka.
„Máme něco relevantního, Juanito?“ zeptala se ho skepticky Sophia.
„Ano. Ten telefon byl sice zničený, ale z čipu se nám podařilo informace dostat. No, koukni se sama.“

Podal jí flash disk. Sophia jej zapojila do služebního počítače a otevřela jediný soubor – šifrovaný archiv. Juan jí mezitím vysvětloval: „Byla tam jedna zajímavá komunikace. End-to-end šifrovaný chat, přístup přes Onion síť, skrze Tor. Dost stará škola.“
Sophia se zatvářila nechápavě, ale Tomek jen nešťastně vydechl: „Temný web.“
Sophia se na něj podívala. „To myslíte tu část internetu, kde si lidé kupují drogy, vraždy a falešné pasy?“
Tomek s prosbou v očích pohlédl na Juana. Ten přikývl a pokračoval: „To je taková slavná nálepka. Ale je to spíš stínový svět. Míň pravidel, víc tajemství. V tom chatu mu někdo nabízel možnost, cituji – „dostat se k věci, která je jediná svého druhu.“ Souřadnice, čas, instrukce… a věta: „Cenou je bolest, odměnou je nesmrtelnost na čtyřech kolech.“

Sophia se zeptala: „A jak se k tomu dostal?“

„Ten odkaz nefunguje, přístup byl jednorázový. Ale adresa vedla na virtuální tržiště s názvem BlackOctane. Neexistuje žádný záznam, že by to fórum někdy bylo registrované na běžném webu. A název se nikde jinde neobjevuje. Ale já si zazálohoval DNS záznam, takže se tam možná dokážu znovu dostat. Bude to chtít čas.“

Sophia přikývla. Otočila se na Tomka: „Víte, když Juanito říká možná, myslí tím určitě, ale nechce slibovat nic nelegálního.“
„A ještě jedna věc,“ dodal Juan a podal Sophii vytištěnou stránku s fragmentem komunikace. Znovu si přečetla zprávu, kterou Barthy dostal jako poslední:

„Až ho uvidíš, poznáš. Až si sedneš, nebudeš chtít nikdy vystoupit. Až se rozjedeš, nebude cesty zpět.“

Věta byla španělsky ale Sophia ji kapitánovi přeložila. Pak vzala do ruky fotografii auta a položila ji vedle výpisu. Černý stroj se díval přímo na ni, zdálo se, že vyzývavě.

„Tak dobře. Jak jste řekl, kapitáne. Nikdo si nezaslouží umřít jen proto, že si přál jezdit v pěkném autě. Jdeme jim po krku.“ Tomek se místo odpovědi zlověstně usmál.

Večer spolu dlouho seděli v Sophiině kanceláři a probírali, jaké mají možnosti. Na stole leželo už šest hrnků od kávy, čtyři patřily Sophii.
„Samozřejmě, že kamery po celém Madridu po tom autě teď pasou, nebojte se, kapitáne.“
Tomek skepticky mávl rukou. „Kdyby to bylo tak jednoduché, detektive. Myslíte, že jsme tohle v Praze nevyzkoušeli? Jenže ten zatracený vampýr se vždycky objeví jakoby odnikud zmizí do nikam.“
Sophia si zamyšleně hrála s fotografií černého auta.
„Nedívejte se na ni, pokud nemusíte,“ poznamenal záhadně Tomek.
„Víte, kapitáne, normálně bych vás odbyla. Nejsem lehkověrná, ale zatím se plní všechno co jste předpověděl, musím se vám omluvit, že jsem vás nebrala vážně.“ řekla Sophia měkce.
Tomek jen mávl rukou. „Neomlouvejte se, detektive, ona je to opravdu hrozná fantasmagorie…“ přetřel si rukou obličej a pokračoval: „…jenže já v ní žiju už dva roky.“
Sophia ho chvíli se sympatiemi pozorovala. „Jsem Sophia.“
Upřel na ni svůj dvoubarevný pohled a usmál se. „Mirek.“
„Mirek? Ale komisař říkal…“
„Miroslav lze říci také jako Mirek.“
„Dobře Mirku. Prosím tě, opravdu si myslíš, že to auto jezdí na krev?“

Tomek vytáhl jakýsi omšelý starý sešit a podal ho Sophii. Ta jím zalistovala.
„To je česky, ne? Co si s tím mám počít?“
„To jsou deníky, o kterých jsem ti už říkal. Deníky doktora Marka z pražské záchranky, staré skoro pětačtyřicet let.“ Tomek si vzal od Sophie sešit zpět do rukou a otevřel jej.
„Poprvé se s ním setkal při dopravní nehodě a než stihl řidičku ošetřit, stalo se mu přesně totéž, co zažil ten náš pohotový Angličan. Kde se vzal, tu se vzal, přijel tahač, s ním cizí sanitka a celkem bryskně doktora Marka odstavili.“
„Pokračuj.“
„Ta firma, jmenovala se F-motors, se tehdy vlastně vůbec neskrývala, doktor Marek dokonce jednou mluvil s jejich obchodní zástupkyní, kterou popisoval jako vychytralou a ironickou. Ta mu sama nabídla, aby se tedy pokusil svá podezření dokázat, že mu nebude bránit.“
„A?“
„Nevím, já u toho nebyl. Z deníků vyplývá, že mu přímo nebránili v ničem, ale hráli s ním takové šachy, že nedokázal naprosto nic a ještě posloužil jejich reklamě. Ale v jednu chvíli musel být opravdu něčemu blízko protože ho velmi nevybíravě zastrašovali. V koloně na dálnici ho vzaly mezi sebe dva kamiony a totálně mu zdemolovaly auto. Unikl, ale jen tak tak. Byl přesvědčen, že to bylo naaranžované divadlo a že ho nikdo ve skutečnosti zabít nechtěl. Jenže v té chvíli to tak nevypadalo a to víš… nemohl si zavolat policii na pomoc, protože mobilní telefony, respektive jejich rádiová obdoba, tehdy už sice existovaly ale běžný člověk je v autě neměl.“
„Takže?“
„Já vím, Sophie, to jsem odbočil. Promiň. No prostě doktor Marek se pak primárně snažil pomoci své kamarádce Mimě, která upadla do spárů té firmy a začala pro ně působit jako soutěžní jezdkyně. Nepodařilo se mu to a Mima se v tom autě zabila úplně stejně jako ten váš Barthy. Zřejmě dobrovolně.“
„Smutné, ale nic z toho přímo nedokazuje, že to auto má motor na krev.“
„Nic, ani doktor Marek si tím do konce života nebyl jistý, ale připouští to jako jediné možné vysvětlení. A když se nad tím vším poctivě zamyslíš, Sophie… ani tady na jiné nepřijdeš.“
„Že nepřijdu?“ usmála se šibalsky Sophia.
Tomek úsměv oplatil: „Našli vaši technici na místě Barthyho havárie, byť i jen stopu po benzínu, naftě, motorovém oleji nebo třeba ethanolu?“
„To ne.“
„U nás v Praze také ne, ani jednou. A co stav toho těla? Co řekl koroner?“
„No, v podstatě zopakoval to co už jsme věděli. Že zemřel na totální vykrvácení, ke kterému došlo už před tím, než si při té havárii zpřelámal kosti. Navíc v sobě neměl ani mililitr, muselo k tomu dojít silným podtlakem.“
„Našla se někde ta krev?“
„Ne,“ nerada připustila Sophia. „Do hajzlu Mirku, vždyť je to ale absurdní!“
„Víš, co řekl Sherlock Holmes?“
„Nechoď na mně s Holmesem, chceš abych tě praštila? “
„Nechci. Tak jinak. Occamova břitva.“
Sophia mlčela a nervózně Tomka pozorovala. Pak ukázala na podivnou část Markova deníku, kde bylo rozmáchlé, nepravidelné písmo, časté škrtance a v jednom místě i natržená stránka.
„To není tak důležité, to je popis Markova snu,“ odvětil Tomek.
„Můžeš mi to přeložit, prosím?“
Tomek krátce zaváhal ale pak přikývl a začal překládat:
„Zase ten sen. Vždy stejný. Vždy stejně děsivý. Opuštěný autosalon, úplně prázdný, kromě něj. Toho auta. Stojí na otočném podstavci, ticho, stíny, jen on – Ferat. Když vejdu, rozsvítí se reflektory. Ne světla. Oči. Sledují mě. Kamkoli se pohnu, otočí se za mnou. Jako by věděl. Jako by mě čekal. Vždycky čeká. Vždycky ví.

Přiblížím se. Cítím pod kapotou tep – ne zvuk motoru, ale dýchání. Jako by to nebyl stroj. Jako by žil. Vytáhnu nůž, rozříznu kapotu. Je to měkké. Ne kov. Spíš kůže. Vsunul jsem ruku dovnitř. Sevřelo mě to. Ne železo. Svaly. Šlachy. Zuby!!! A pak motor – slyším vysoké otáčky. Řve. Jako by mě chtěl pohltit.

Ruka mi zůstává celá, ale pokaždé se vzbudím s pocitem, že už nejsem celý já. Když se podívám na dlaň, vždy si na okamžik myslím, že tam uvidím krev.“

Dál potom píše že se od té doby už nikdy nedokázal bez zachvění přiblížit k motoru žádného auta,“ dokončil Tomek.

Sophia si skryla tvář do dlaní. V dálce, jako by ztichlými ulicemi projelo něco černého…
„Nechme toho,“ řekla Sophia nakonec. „Pojďme spát, oba zkusíme vymyslet další postup. Máš jak se dostat do hotelu?“
„Vezmu si taxík.“
„K čertu s taxíky. Zavolám hlídku, aby tě odvezli.“

Druhý den se sešli už v sedm ráno na chodbě komisařství, protože je tam zastavil unavený Juan. „Ahoj Sophie. Dobré ráno, pane kapitáne…“ pozdravil Sophii a oslovil Tomka. „Když jste u vás zkoumali, proč není to vaše auto vidět na kamerách, přesněji řečeno proč někdy vidět je a někdy není, k čemu jste dospěli?“
Tomek se krátce zamyslel a pak chtěl odpovědět, ale Sophia je oba přerušila: „Dovnitř. Dovnitř oba… hned… nejdřív kafe, nebo nekomunikuju.“ A rázně nasměrovala oba muže do své kanceláře. Tomek se podíval trochu vyplašeně, ale Juan svou kolegyni znal, takže jen protočil oči a čekal až se Sophia napije kávy.

Tomek pak pobaveně sledoval, jak se Sophiin výraz mění postupně z ospalého na slastný a ze slastného na soustředěný. Sophia si jeho pohledu všimla a zakřenila se.
„Takže… Uvažovali jsme o adaptivních nátěrech odrážejících světlo, ovšem jev vyžaduje nestálost, respektive spuštění funkce mizení on demand, možná i  nezávisle na vůli řidiče. Naši technici se pokoušeli najít v místech haváriích zbytky elektrochromní nátěrové hmoty, která se dá aktivovat elektrickým impulsem, ale nikdy se nic takového nepodařilo nalézt, možná proto, že tyhle materiály nejsou zrovna běžné, navíc když nevíte přesně co hledáte…“ pokrčil rameny Tomek. Juan chápavě přikývl a řekl: „Dobře, něco vám ukážu,“ řekl a přešel k Sophiinu počítači. „Smím?“
Sophia mu bez odpovědi odemkla konzoli a o půl kroku poodstoupila, zakývala na Tomka, aby se k ní přidal. Tomek přešel k ní a se zájmem sledoval, jak Juan vyvolává záznamy z dálničních kamer. Tomek stál za ním s rukama založenýma na prsou, jeho tvář nebyla nepodobná výrazu šachisty čekajícího na tah soupeře. Dotýkali se se Sophií vzájemně lokty a ani jeden z nich se neodtáhl.

„Tady jsme to auto ještě viděli… “, řekl tiše Juan. „Vidíte… projelo. Další kamera… teď to přijde… tři, dva, jedna…“ Juan stiskl mezerník a obraz zamrzl. Všechno na něm ale bylo tak, jak mělo být. Vozidla v pohybu, světla z aut, čitelné značky. Ale uprostřed pruhu… prázdno. Jakési… ticho v obraze.
„A teď další snímek,“ řekl Juan.

Obraz poskočil o jediný snímek. Silnice byla stejná. Jenže černý vůz, který měl projet před objektivem, tam nebyl. Ani stopy po pohybu. Ani odlesk. Jen drobná porucha světla v jednom rohu záběru, jako by se tam kamera na zlomek vteřiny „zadýchla“.

Sophia se naklonila blíž. „Zmizelo? Vždyť je to třetí kamera v řadě.“
„Přesně takhle se to chovalo u nás,“ chmurně poznamenal Tomek. „Nepřišli jsme na to, proč.“

„Ani jste nemohli, pane kapitáne, informoval jsem se, máte starší typy kamer. Tady jsem to mohl analyzovat podrobněji.“ odpověděl Juan. „Tohle není chyba signálu. Ani klasická porucha. V tom místě došlo k rušení.“
„Rušení?“ zopakovala Sophie a pohlédla na Tomka. Ten jí opětoval nejistý pohled.

Juan si upravil brýle a začal klepat na klávesnici. „Tady… analyzoval jsem jas, barevný rozsah a hloubku pole. V místě, kde měl být ten vůz, došlo k interferenci v několika pásmech najednou. Starší kamera by to mohla přejít jako artefakt, ale když jsem přefiltroval záznam přes polarizační simulaci, vylezla tahle stopa.“ Na monitoru se objevila tmavá, téměř průsvitná silueta – nejasná, rozmazaná, ale tvarem připomínala sportovní vůz.

„Takže byl tam,“ konstatovala Sophia tiše.

„Byl. A někdo – nebo něco – ten záznam potlačilo. A teď pozor: tahle interference není náhodná. Je to přesně lokalizované, časované na vteřiny. Podle mne jde o nějaké lokální pole, které při aktivaci narušuje elektromagnetické snímání kamer. Dalo by se to udělat – s dost pokročilou technologií.“
Tomek se pohnul poprvé od začátku přehrávání. „Ale ne s běžně dostupnou. Ani armáda neumí takhle přesně maskovat konkrétní objekt za jízdy.“
„Přesně tak. To není jen rušení. To je rušení se záměrem. A pokud to zvládá auto i tahač, tak to znamená, že…“

„Že ta technologie není určena k tomu, aby zakrývala auto před náhodným svědkem,“ dokončila za něj Sophia. „Ona má zabránit jakémukoli záznamu.“

Juan přikývl a přepnul obraz zpět na standardní pohled.
„A nejlepší na tom je, že rušení se aktivovalo přesně v místě, kde by kamera měla zachytit značku nebo přední masku auta. Jako by věděli, odkud přijde pohled. A že se budeme dívat zrovna sem.“

Sophia se podívala na Tomka. „Myslíš Mirku, že to auto… samo ví, kde je sledováno?“

Kapitán chvíli mlčel, pak tiše odpověděl: „Nevím, Sophie. Ale u nás v Praze jsme nikdy neměli víc než pár stínů na skle. A tenhle záznam… to je zatím nejvíc, co jsme kdy měli. Juane, položím vám teď otázku za milion.“
„Ptejte se, pane kapitáne.“
Tomek se nadechl a třesoucím se hlasem se zeptal: „Jste schopen na základě dat z těchto analýz naprogramovat kamery tak, aby nás dokázaly automaticky upozornit na průjezd toho auta, když je maskované?“
„Ano jistě, to není složité.“
Tomek zavřel oči a chvíli to vypadalo, že omdlí, Sophia ho raději chytila za ruku.
Juan se střídavě díval na Tomka a na Sophii.
„No, co je?“ zeptala se ho tvrdě Sophia. „Chceš pomník, nebo co?“ její oči byly studené.
Juan se zatvářil zmateně. Sophia se rozesmála. „A taky že ho dostaneš, Juanito, jsi skvělý!!!“ Plácla ho dlaní do zad divže nespadl ze Sophiiny židle. Tomek ho zachytil a pomohl mu se narovnat. „Pokročil jste nějak v tom, jak se dostat na to virtuální tržiště na temném webu, kde si auto objednal ten poslední mrtvý?“
„Tam jsem řekněme… na dobré cestě, ale teď se potřebuju jít vyspat.“
Tomek se otočil na Sophii: „Království za takového technika.“
„Ty máš království?“
„Já ne. Ty máš.“

Křižovatky, kruhové objezdy, mosty, dálniční nájezdy, dálnice. Stovky elektronických a tisíce živých očí pátraly po podivném černém autě s červeným F na přední masce. Ty elektronické oči skenovaly prostor pomocí Juanova algoritmu. Důkladně. Neúnavně. Nepřetržitě.

Sophia a kapitán Tomek spolu večer seděli v kavárně a Tomek líčil jak se mu před rokem podařilo auto vystopovat na dálnici, ale ani celá smečka policejních superbů a octavií ho nedokázala dohonit. Nakonec objevili, jako obvykle, jen rozbitá svodidla a mrtvého řidiče. A novináři a televize Tomka div neukřižovaly. Sophia kontrovala vyprávěním jak jednou dopadla pachatele několika brutálních znásilnění a protože při zatýkání kladl odpor, trochu mu polámala pár kostí a nakonec byla ráda když nevyfasovala vyšší trest než on.
Tomek se náhle zaposlouchal do orchestrální hudby hrané v rádiu a uchechtl se.
„Co je ti k smíchu?“ ptala se Sophia.
„Tuhle písničku nazpívala jedna naše zpěvačka a jela točit videoklip sem k vám někam na pláže Costa Brava či kam.“
„No a co?“
„No, ona ta píseň je původně italská a v refrénu se tam zpívá „tornero“, což italsky znamená vrátím se. No ale po vašem to tuším znamená soustružník a teď si představ tu ženu, jak se s roztaženýma rukama točí po pláží což měl být asi tanec a huláká… pardon, zpívá, soustružník…“
Tomek nedopověděl, protože Sophia slzela smíchy.
„Ano, přesně takhle se tam lidé chechtali.“ dokončil nakonec. „Nesměj se tolik Sophie, koukají se na nás.“ Tomek bezděčně položil dlaň na Sophiinu ruku. A Sophia tu svou ruku neodtáhla ani po chvíli. Když ji pak později doprovázel domů, bojovala s pokušením pozvat ho k sobě a tušila, že on na to možná čeká. Nakonec se neochotně rozešli.

Druhý den ráno se konečně v Sophiině kanceláři objevil Juan s tím, že je schopný kontaktovat fórum BlackOctane na temném webu.
Sophia a Tomek se na sebe dívali a ani jeden z nich to nechtěl říct nahlas. Nakonec tu odvahu měl Tomek: „Potřebujeme volavku.“
„Na co volavku?“
„Myslím tím návnadu, tak se to u nás říká, protože ten pták má v češtině podobné jméno jako je sloveso volat na někoho. Neuvědomil jsem si hned, že je to idiom.“
„Mirku nezbláznil ses náhodou?“
„Sophie víš stejně dobře jako já, že tady můžeme sedět ještě pěkně dlouho než se znovu objeví. U nás byla rozmezí mezi haváriemi klidně i dva měsíce. A i když teď máme šanci je vidět, tak to stejně neznamená, že dokážeme včas zabránit smrti dalšího milovníka adrenalinu který si myslí, že vydrží dostatečně dlouho napájet motor vlastní krví.“
„Dej už pokoj s tou krví, je to pitomost!“ otráveně mávla rukou Sophia.
„Nehádejte se…“ vmísil se do hovoru Juan. “Raději mi řekněte, jestli je mám oslovit.“
Sophia chvíli váhala a podívala se na Tomka.
„Vyšetřování řídíš ty, já tu nemám žádné pravomoci, ale chceš-li můj názor, tak musíme.“ řekl tiše kapitán. Sophia přikývla.

Noční kancelář osvětlovalo jen modravé světlo monitoru a zbytkové světlo pouliční lampy venku. Juan s očima červenýma z neustálého sledování dat odtáhl poslední okno a obrátil se k Sophii: „Myslím, že jsme to prolomili. BlackOctane má systém přístupových zón – každé ID má jiný profil. Tohle,“ ukáže na obrazovku s přehledem profilových klíčových slov, „je soubor, který odpovídá profilu všech předchozích řidičů: adrenalin, rebelie, sebevědomí, narcismus, podprahový sklon k sebedestrukci.“
„Takže co?“ zeptal se Tomek. „Vytvoříme profil dalšího idiota a čekáme, jestli si pro něj přijde černý duch?“
Juan se na Tomka podíval mnohoznačně a opatrně odpověděl: „No… naservírujeme takový profil. A použijeme třeba vaše jméno, jen se to nesmí dozvědět komisař nebo Sophii degraduje na pochůzkářku a mne rovnou zastřelí.“
Sophia se odvrátila od okna. „Když ho přijmou, přijde instrukce – místo, čas. My tam budeme. A uvidíme, co se stane.“

Kapitán Tomek si pomalu rozepnul první dva horní knoflíky u košile a řekl: „A jestli moje jméno nepřijme?“
„Pak víme, že si vybírá. Že to není náhoda. A že je to osobní,“ odvětila Sophia.

„A co když to spíš prostě prokouknou? Co když mají něco jako čich na skutečný zájem?“
„Pak jste nejlepší návnada, pane kapitáne. Vy o tenhle případ máte zájem dost skutečný.“ Juan se usmál.
„Dva roky jim jdeš po krku. Třeba to bude stačit, aby tě konečně vyzvali k tanci,“ doplnila Sophia.
„Takže ano?“ zeptal se Juan. Tomek přikývl. Sophia ho vzala za ruku.
Juan se otočil zpět k počítači a spustil komunikaci s tržištěm BlackOctane.

„Kapitáne Tomku. Mysleli jsme, že už se nikdy nezeptáš. Pojď si pro nás, když máš odvahu. Un perro muerto. Hala 14. 00:03.“

Tato česká věta výsměšně zářila na monitoru počítače. Tomek zaklel. Neuvěřitelně sprostě protože věděl, že Sophia ani Juan mu neporozumí.
„Mirku, co je to??“ Sophia mu tiskla ruku tak, že to Tomka dost zabolelo, ale nesnažil se vymknout. Jen oběma kolegům tu větu přeložil. „Co je to Un perro muerto?“ zeptal se pak ještě.
„Chcíplý pes, tak se tu říká opuštěné průmyslové zóně, má se to bourat a bude tam solární park.“ odvětila Sophia.

Kapitán Tomek s černými myšlenkami sledoval Juana, který mu instaloval pod košili baterii, mikrofon a GPS lokátor, vše integrováno velmi zajímavě do jediného zařízení.
„Mirku, prosím tě, ne aby ses pokoušel kohokoliv z nich zadržet, v první fázi nám jde jen o to, získat to zatracené auto,“ naléhavě říkala Tomkovi Sophia. „Zásahovka je tam jen proto aby tě chránila, kdyby se něco zvrtlo, ale současně nemůže být moc blízko, protože podle toho, co jsi nám o nich řekl, a co koneckonců už předvedli i tady, mají perfektní orientaci v okolí svého auta.“
„Neboj se, Sophie, jsem v operativě už skoro dvacet let, snad dokážu…“ nedokončil Tomek protože Sophia ho vzala za obě ruce a přerušila ho: „To je mi jedno jak dlouho kde jsi! Jestli se ti něco stane, přerazím tě!“
Tomek za živý svět nemohl přijít na to, co by jí na tohle odpověděl, tak jen opětoval stisk jejích rukou. Juan si toho nevšímal a vsunul Tomkovi do kapsy miniaturní sluchátko.
„To si pak strčte… “
„Kam??“
„Do ucha, pane kapitáne. Až budete sedět v tom autě.“
„Mirku, jsi si jistý? Mohli… a měli… bychom to zorganizovat jinak.“ tiše se zeptala Sophia.
Tomek pokrčil rameny. „Nejsem. Jenže já jediný vím, jak to auto na lidi působí a umím se tomu už bránit.“
„Jak to myslíš?“
„Musela jsi to přece sama cítit, když ses dívala na tu fotku.“
Sophia se zamyslela a vzpomněla si na zvláštní pocit zaujetí, až atraktivity toho designu. Jako kdyby v té chvíli nebyla schopná si udělat nezaujatý názor, prostě jen chtěla… Ten pocit pominul, až když jí Tomek fotografii sebral a otočil jí bílou stranou nahoru.
„Náš forenzní psychiatr to nazval neuro-vizuálním programováním. Je to jeho vlastní termín. Užívá se to už roky, v reklamě, v architektuře, v uživatelském designu. Tvary a barvy vyvolávající podvědomé reakce. V designu toho auta to bylo dovedeno k dokonalosti… “
„Nech si tu přednášku.“ Sophiin hlas zněl otráveně, ale pohled, který upírala do Tomkových dvoubarevných očí říkal – bojím se o tebe.

„Hotovo, pane kapitáne.“ Juan poodstoupil a usedl k svému notebooku, aby propojil zařízení pod Tomkovou košilí s policejním systémem. „Musíme počítat s tím, že naše spojení odhalí, disponují evidentně nesmírně pokročilými technologiemi. Proto se zaměřím na to, aby ho alespoň nebyli schopni dešifrovat… “ mumlal Juan, zatímco jeho prsty se po klávesnici počítače jen míhaly, jako prsty virtuoza po klaviatuře koncertního křídla.

Na Sophiině počítači, kde byla stále aktivní komunikace s virtuálním tržištěm BlackOctane, se v Juanově diskusním vlákně objevil nápis:

Kapitáne Tomku, jsi připravený? Ferat ano. Hala 14, 00:03.

Původně distribuční hala stála na okraji přístavu u řeky jako torzo industriálního kostela. Zchátralá vrata, popraskaný beton, nefunkční kamery. Uvnitř bylo ticho, vlhko a zářila tam modrá led světélka, která tam očividně nepatřila. Miroslav Tomek prošel vstupem o půlnoci, přesně tři minuty před stanoveným termínem. Rukou občas podvědomě zabloudil do míst, kde nosíval zbraň. Teď ji samozřejmě neměl. Bylo to obrovské riziko, ale Tomek cítil, že by měl dodržet pravidla hry. Připadal si tam jako kdyby vstoupil do říše mrtvých stínů. Se světem živých ho spojovala jen malá krabička pod košilí

Uprostřed haly stálo auto. Černý vůz s matným lakem a křivkami, které pohlcovaly světlo i myšlenky. Ferat. Vedle auta stála žena. Vysoká, oblečená v přísně střiženém kabátu, polovinu tváře a jedno oko měla zakryté vlasy. Neusmívala se.
„Přišel jsi,“ řekla tiše česky. Její hlas měl podivný akcent – nebyl cizí, ale nepatřil nikam. „Myslela jsem, že vezmeš nohy na ramena.“
„Už jsem se od vás něco naučil.“ odvětil Tomek, jen aby řeč nestála.
„Takže máš rád výzvy? Rychlost? Sílu?“
„Mám rád pravdu.“
Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Žena uhnula pohledem, jako by něčemu naslouchala.
„Škoda, že jsi zůstal policajtem. Že sis nechal to, co máš pod košilí a díky čemuž nás slyší tví přátelé. Mohls už sedět za volantem.“
„A co jako? Předala bys mi klíče a popřála mi šťastnou cestu?“ Tomek mluvil sebevědomě, ale doslova umíral strachy. Uvědomil si totiž, že jejich českému rozhovoru naslouchající Sophia nerozumí. Nepochyboval o tom, že ta žena ho oslovila česky přesně z tohoto důvodu a on, aby na začátku nevzbudil podezření, musel na to přistoupit.
Žena se usmála. Poprvé, ale nebylo v tom nic lidského.
„Ty už klíče máš. Jen sis to ještě neuvědomil.“
Zatímco mluvila, uslyšel Tomek kdesi v dálce na opačném konci haly pohyb. Kroky nohou v těžkých botách. Dva, možná tři lidé, kteří Tomka obkličovali. Neřekli jediné slovo.
Tomek se bleskurychle obrátil. Uviděl záblesk a uslyšel rachot výstřelu, kulka proletěla nedaleko něj a odrazila se od auta. Ferat nereagoval. Tomek se vrhl se k zemi.

Sophia se zoufale rozkřičela do mikrofonu: „Volavka pod útokem! Sokol 1 a Sokol 2 vpřed! Sokol 3 v záloze!“
Zazněl další výstřel, po něm třetí. Hrudky betonu se rozstřikovaly kolem Tomka, který se zoufale snažil odkutálet do bezpečí. Najednou se octl před dveřmi Feratu. Vycítil příležitost, otevřel dveře, které naštěstí nebyly zamčené a vsoukal se do auta. Tomek instinktivně zuřivě hmatal kolem volantu po spínači, ale nikde žádný startér, žádné tlačítko. Nicméně se rozsvítil palubní displej a na něm červeně zářilo jen jediné slovo: „Přijato.“ Na karoserii Feratu zabubnovaly další dopadající kulky. Tomek horečně vytáhl z kapsy sluchátko a strčil si ho do ucha.

Motor se probudil – ne hlasitě, ale jako kdyby se zhluboka nadechl. Ozval se svištivý tón, jakási organická vibrace, a Tomek sebral všechnu odvahu a sešlápl plynový pedál. Zaječel hrůzou a bolestí když ucítil jak cosi prorazilo jeho botu a ohromující silou se mu přissálo k chodidlu. Nicméně Ferat sám rozsvítil světla, poslušně se rozjel a Tomek zamířil ven z haly. Několik mužů se ho pokoušelo zastavit výstřely do pneumatik, ale kulky svůj cíl minuly.

Projel skrz rozbitou výjezdovou bránu haly, zatímco vzadu za sebou slyšel slábnoucí zvuky přestřelky mezi zásahovými jednotkami a muži od tajemné firmy. V zrcátku zahlédl ještě jednou ženu. Stála nehnutě, její obličej už nebyl vidět. Posléze zmizela jako přelud. Tomek se nyní mohl a měl zachovat podle plánu, odvézt Ferat do bezpečí a počkat na policisty. Ale …nějak nemohl. Bolest v chodidle už byla jen mírná a to auto…Tomek si uvědomil, že to auto je…okouzlující. Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, vymanévroval z opuštěné průmyslové zóny a zamířil na výpadovku z města. Nevšímal si křiku zoufalé Sophie ve sluchátku.
„Mirku! Kam si myslíš že jedeš? Zastav proboha!“
Sophia přepne kanál. „Sokol 3! Dožeňte to auto! Za každou cenu, Alvarezi, použijte to nejlepší, co máme, na mou odpovědnost! Nevíme kde přesně je, to auto odrušilo GPS signál, ale kamery ho už vidí, musel jet kolem Argüelles na A6, musíte být rychlí!“
Na dálnici Tomek neustále zrychloval a ani si příliš nevšímal toho, že se za ním objevila dvě policejní Maserati.
„Ale nechte ho být, detektive Calderón. Jede za nesmrtelností,“ ozval se ženský hlas rovněž Tomkovi ve sluchátku. Akustický signál zjevně stále fungoval. „Jeďte kapitáne Tomku! Jeďte! Ferat vám slouží, je jen váš!“
„Jak se nám sakra dostali do signálu??!“ pochopila Sophia okamžitě co se stalo. „Juanito proboha vyhoď ji odtamtud! Mirku neposlouchej jí!“
„Jeď! Jeď rychleji, Ferat tě dokáže udělat nesmrtelným, veze tě k úžasné extázi. JEĎ!“
Tomek se začínal třást slabostí, ale zvyšoval rychlost.
Policejní Maserati se zapnutými sirénami zatím příliš nezaostávaly, ale ani se jim nedařilo vzdálenost zkrátit.
Juan se otočil od počítače: „Dobrý, je pryč! Mluv na něho!“
„Mirku! Mirku, prosím tě bojuj! Bojuj s tím! Přece tě teď nedostane!“ Sophii se třásl hlas.
Auta se dál řítila dálnicí. Na palubním displeji Feratu se rozblikala červená šipka ukazující tlačítko zapnutí forsáže. Tomek k němu váhavě natáhl ruku.
„Mirku prosím tě… zastav.“
Ferat i obě Maserati prolétly mimoúrovňovým křížením.
„Co si myslíš, že mě tu teď necháš??? ZASTAV KURVA!!!!“ zaječela Sophia hlasem ostrým jako břitva a Tomek se s trhnutím probral. Sebral zbytky sil, oderval chodidlo od pedálu a šlápl na brzdu. Ferat se dostal do nekontrolovaného smyku, ale jeho vynikající podvozek ho udržel na silnici. Auto se divoce točilo a když kříslo o svodidla, uvolnilo spršku jisker. Obě policejní Maserati i několik dalších aut se mu o vlásek vyhnula a policisté začali brzdit za krajnicí. Zesláblý Tomek se snažil zvládnout hrozný smyk, nakonec svedl Ferat do únikového prostoru, jakéhosi slepého sjezdu z dálnice. Ferat zastavil a zmrtvěl.
„Mirku… Mirku co se děje? Jsi v pořádku?“
„Ano…“ Tomek zaúpěl, trhl klikou od dveří a vypadl z auta.
Juan se znovu otočil na Sophii. „Blíží se jejich kamion, naše upravené kamery ho chytily, ty dvě hlídky nemusí stačit!“
Sophia okamžitě vytáhla telefon a volala nouzovou linku dálničního oddělení civilní gardy. Juan zároveň rozsvěcel na všechna dálniční návěstidla nápis STOP s červenými vykřičníky. Obě policejní Maserati dojela k Feratu a zaujala postavení, kterým mu bránila odjet. Policisté se ihned vrhli na pomoc Tomkovi ležícímu na zemi a lapajícímu po dechu. Jeden vytáhl ze svého auta velkou lékárničku.
„Já jsem v pořádku, zajistěte ten vůz, určitě si pro něj jedou, za žádnou cenu jim ho nesmíte vydat!“
„Uklidněte se pane kapitáne, voláme lékaře.“ odpověděl policista, zul Tomkovi proraženou botu a snažil se mu zastavit krvácení z chodidla. Tomek omdlel.

Komisař Cárdenas křičel na Sophii až mu selhával hlas.

„… nejenže jsou noviny i televize plné jak té šílené přestřelky v průmyslové zóně, tak honičky toho cvoka, z Česka s našimi auty, ale já ještě musel na kobereček k vrchnímu radovi a vyslechnout si jaký jsem imbecil, že netuším, co se mi děje na oddělení! Jemu zase přesně to samé řekl ministr!“
Sophia se nedala:
„Pokud vím tak jste mi na začátku jasně řekl, že o tom nic vědět nechcete!!!“ vřískla jako samice pantera bránící mládě. „A na Mirka… kapitána Tomka se vůbec neosopujte, díky němu máme to auto, k němu patřící tahač a pochytali jsme osm lidí z té zločinecké organizace! Kdybyste to ráčil organizovat vy, máme místo toho tak leda další mrtvé!“
Komisař zbledl, pak zrudl, Sophia a Juan čekali, jestli ještě zezelená. Nakonec zaburácel divže se řeka Manzanares nevylila z břehů: „VEN! OBA! A tohle bude mít ještě důsledky, s tím počítejte!!! Já vás normálně odtud vyrazím a zařídím, že u policie už nebudete dělat ani uklízečku! Ať to stojí, co chce!“
„Řekl flašinetář, a šel si za dva centy koupit varhany!“ zaječela Sophia.
Komisař Cárdenas měl strašnou chuť se na Sophii vrhnout, ale věděl, že před ním stojí vítězka policejního přeboru v thai-boxu a ovládl se.

„Bylo to zlé?“ zeptal se Tomek a vzal Sophii za ruku, zatímco seděli ve své oblíbení kavárně, kam došli přímo z nemocnice.
„Ne víc než obvykle. Ale ty! Říkal jsi, že působení toho auta zvládneš!“
„Podcenil jsem ho.“
„Strašně jsi mě vyděsil, nejradši bych ti jednu vrazila!“
Místo toho ho jemně pohladila po tváři. „Jak ti je?“
„Dobře, jen ještě nemohu moc došlápnout,“ ukázal na francouzskou hůl opřenou o stěnu. „Doktor říkal, že to potrvá. Kde máte to auto?“
„V laboratoři, zkoumají ho naši technici v čele s Juanitem, ale domnívám se, že nám ho dlouho nenechají, protože tohle je věc… No, počkej až ho uvidíš. Pojeďme raději hned, mám takové tušení, že u nás brzy zaklepou zvláštní zmocněnci armády, řeknou děkujeme, přebíráme to a v životě se s tím autem už neshledáme.“
„To by mi ani nevadilo“, zabručel Tomek, těžce vstal od stolu a přitáhl si francouzskou hůl.“ Mě spíš jde o ty gaunery, co za tím stojí. Ale vidět Ferat v klidu bych chtěl. Myslím, že po těch letech si to zasloužím.“

Interiér laboratoře byl sterilní a chladný, ale vůz, který stál uprostřed, působil jako vetřelec z jiné reality. Ferat – temný, tichý, jako by spal s otevřenýma očima. Juan stál vedle něj v bílém plášti a v očích měl nepokoj. Sophia a Tomek pomalu přistoupili. Kolem vozu byly rozestavěné přístroje, diagnostika, kabeláž. A vedle nich… něco, co připomínalo biologickou vitrínu.
„No, pane kapitáne,“ začal Juan tiše, „tak tady máte výsledek toho nočního rodea. Popravdě ještě nikdy jsme nezkoumali něco, co by se tolik bránilo být pochopeno.“
„Bránilo?“ zvedl obočí Tomek.
„Ano. Některé části systému jsou izolované, nečitelné. Elektronika je vysoce kvalitní nicméně vypadá standardně. Ovšem většina funkcí je uzavřena v organickém jádru. To… je tady.“
Juan ukázal na průhledný tubus s hustou tmavou hmotou uvnitř. Měnila tvar, jako pomalu pulzující mozek ponořený do živného média. Kolem byly elektrody a mikrosondy.
„To je motor?“ zeptala se Sophia.
„Je to organoid. Biologická jednotka. Vypěstovaná podle všeho zřejmě z kmenových buněk, ale podle našeho testování má i neurální aktivitu. Reaguje na podněty. Vyvíjí se. Má cosi jako paměť.“
„Paměť.“ zopakoval Tomek tiše a díval se na jemně pulsující objekt. Bleskla mu hlavou myšlenka. Vzpomínáš si na mne? Honem ji zaplašil. Co když… co když ta myšlenka nebyla moje?

Juan přikývl. „Neskladujeme tu jen pohon. Skladujeme zkušenost.“ Ukázal na schéma na displeji jednoho z počítačů na stole u stěny laboratoře. „Ten organoid je napojen na přenosové kanály vedoucí do předních a zadních náprav. Ne přes převodovku. Přes bioelektrický transformátor principiálně podobný tomu, který známe u svalových vláken. Impulzy vyvolané přítomností živin – v tomhle případě lidské krve – spustí reakci, která pohání soustavu.“

Sophia se zamračila. „Takže skutečně je palivem krev. Mirku odpusť.“ Tomek ji místo odpovědi jen pohladil po rameni.
„Přesněji řečeno katalyzátor“, pokračoval Juan. „Krev aktivuje organoid. Ten vyvine výkon, který je transformován v pohyb auta. Zplodiny látkové výměny prostě vyletí výfukem. Výkon se dokonce výrazně zvyšuje, když je řidič… v emoční zátěži. Panická reakce, bolest, strach.“
„To teda sedí,“ poznamenal Tomek tiše. Sophia mu stiskla ruku.
Juan přešel ke stolku a sebral z něho vymontovaný pedál. „Tady je zařízení pro sání krve. Z trubičky vyjede rychlostí 100 km/h tenhle průbojník, prorazí botu a poraní chodidlo. Nesahejte na to, je fakt ostrý, má wolframovou špičku. Pak se stáhne a k chodidlu se přitiskne tenhle exhaustor, který vstříkne řidiči lokální anestetikum a zahájí sání. Nenápadné, ale účinné.“
Sophia cítila, jak ji brní pravé chodidlo.
Juan pokračoval: „Našli jsme i druhý systém, ve spodní části sedadla se pravděpodobně aktivuje forsáž, jakási výkonnostní špička. Aktivuje se tlačítkem vedle palubního displeje. Napíchne stehenní tepnu a… “ Juan nepokračoval, protože viděl jak Tomek zbledl.
Sophia raději změnila téma: „A co to klamání kamer?“
Juan odložil pedál. „Tak to je hodně zajímavé, člověka, který to zkonstruoval bych rád poznal.“
„Já taky… “, zavrčela Sophia. „Abych mu mohla vyrazit jeden zub po druhém.“

„Rušička je… fascinující.“ Nevšímal si jejího výlevu Juan. „Kombinace lokálního EM pole a polarizační vrstvy na karoserii, která odklání světlo. Ale hlavní trik je v tom, že auto vysílá rušící signál, který napadá firmware okolních zařízení. Místo, kde Ferat projede, se v záznamu stává slepým bodem – výpadek ne ve zrakovém, ale v datovém poli.“
Chvíli bylo ticho. Tomek se díval na auto, pak tiše prohodil:
„Takže to není jen stroj. Je to… něco mezi. Mezi strojem, člověkem a démonem.“

Juan ještě něco zapisoval do tabletu, když Sophia poodstoupila od vozu. Stála v rohu laboratoře, ruce složené, oči upřené na Ferat. V laboratoři panovalo napjaté ticho.

„Měli bychom ho zničit,“ řekla nakonec tiše Sophia.

Juan zvedl oči. „To je technicky možné. Ale ne bez rizika. A ne bez důsledků.“

„Nemluvím o důsledcích. Mluvím o odpovědnosti.“

Tomek mlčel. Znal ten tón. Tón člověka, který cítí, že se dívá na věc, kterou neměl nikdy vidět.

Juan si sundal brýle. „Sophie… rozumím. Ale tohle není přece jediné auto. Ta organizace má technologii. Proces. Infrastrukturu. Tohle… “ Juan ukázal na Ferat „je jen jedna manifestace.“

„A kolik dalších takových jezdí po silnicích? Kolik dalších lidí už…“ zarazila se. „My máme aspoň jeden kus. Můžeme se učit. Můžeme hledat slabiny.“

„Doteď se učil on na nás,“ řekl tiše Tomek.

Sophia ho chvíli sledovala. Pak se otočila zpět k vozu. „Jestli je tohle válka… pak je to první zajatec.“
Sophii pípl mobil. Podívala se na displej a otevřela příchozí zprávu.
„No výborně. Jdeme ke komisaři. Všichni tři.“

Komisař Cárdenas seděl ve své kanceláři s mužem v uniformě.
„Tohle je comandante Sanchez, armádní zmocněnec Národní bezpečnostní sekce pro technologické hrozby. Detektiv Calderón, kapitán Tomek, seržant Urrutia. Comandante chce s vámi mluvit.“
„Bez vás, komisaři.“ odměřeně pronesl voják. Anglicky, s čímž se komisař neobtěžoval.
Komisař Cárdenas se bez dalšího zdvihl a okamžitě odešel.
„Tak spusťte, comandante…“, začala bez okolků Sophia. „Řekněte nám, že případ přebíráte a nám už do toho nic není.“
Voják se usmál. „Tak napůl, posaďte se. Aha, vy nemáte kam, ten chlap tady ani nemá dost židlí.“
Sophia rezolutně nasměrovala kulhajícího Tomka k jediné volné židli, totiž komisařově, a sama si se zadostiučiněním sedla na komisařův stůl. Juan se uchechtl, protočil oči a se založenýma rukama se opřel o stěnu.
Comandante Sanchez se při řeči díval střídavě na všechny tři. „Nebudu dělat okolky. Máte pravdu, detektive, v tom, že tento případ přebírá armáda, ale protože vy tři jste na tom odvedli zatraceně velký kus práce a víte o tom už víc než kdokoliv jiný, chceme abyste na tom pracovali dál. Jen se nebudete zodpovídat Cárdenasovi, ale armádě a dostanete k dispozici i její zdroje. Vás, detektive a vás, seržante, vaši nadřízení uvolní. Jak je to s vámi, kapitáne, zatím nevím, ale snad by se to na pražském prezídiu také dalo zařídit, koneckonců jste po více než čtyřiceti letech první, kdo se za Feratem honil. Pokud se toho nadále nebudete chtít účastnit, pochopím to, ale v tom případě vás poprosím, abyste nás teď také opustil.“
Tomek ale seděl nehybně jako socha a Sophia se na něj usmála a její teplý pohled říkal „věřila jsem ti.“
„Myslel jsem si to“, pokračoval Sanchez. „Momentálně se snažíme vystopovat technologické zázemí firmy a zjistit jejich motivace, máme k obojímu několik důkazů, které vám za chvilku předám, ale je jasné, že za tím stojí někdo hodně mocný a nepředstavitelně bohatý. Jednu konkrétní informaci vám řeknu hned. Bude to zajímat hlavně vás, kapitáne.“
Voják se na chvilku odmlčel ale pak pokračoval: „Můžete nějak popsat tu ženu, od které jste měl přebrat Ferat?“
Tomek se kousl do spodního rtu. „Moc dobře ne, byla tma. Vysoká, dělala majestátní dojem, přísnost, strohost, ale to byl jen vizuál. Způsob její řeči byl spíš pateticky básnivý. Hlas a přízvuk neurčitý. Tvář zpola zakrytá vlasy běžné tmavší barvy. Uměla česky, ale to mnoho nedokazuje.“
„Naopak, to dokazuje víc, než si myslíte. Máte u sebe ty deníky doktora Marka?“
Tomek se zatvářil udiveně.
„Ano ano, víme o nich. Tak máte?“ mírně netrpělivě zopakoval otázku Sanchez.
„U sebe ne, jsou v trezoru v Soph… v detektivově kanceláři.“
„Mám je přinést?“ otázala se Sophia.
„Ne, zatím ne.“ Odvětil comandante Sanchez. „Kapitáne Tomku, hledal jste u vás data o těch dřívějších obětech Feratu o kterých jste se dočetl v deníku? Třeba jejich fotografie.“
„Ano jistě, máte na mysli někoho konkrétního?“
„Mám, ale chtěl bych abyste si to uvědomil sám, budete mi pak spíše věřit.“ odvětil záhadně voják. „Koho vám ta žena připomínala?“
„Nikoho, v životě jsem ji…“, Tomek se zarazil a zbledl. „Proboha… “ Sophia ho upřeně pozorovala s neklidem v očích.
„Ale to je holá nemožnost.“ řekl třesoucím se hlasem Tomek. Sophia a Juan ho nikdy neslyšeli takto mluvit, jeho hlas byl vždycky tichý ale pevný.
„Jen pokračujte, kapitáne“, pobídl ho Sanchez.
„Louisa Tomášová… podle všeho zahynula na Rallye Škoda v roce 1981 a spekulovalo se o její záměně za Mimu Weberovou a nikdy nevyšlo najevo kdo vlastně tehdy Ferat řídil.“
„Nebyla mrtvá,“ odvětil Sanchez.
„Ale to není možné, i kdyby to tehdy přežila, bylo by jí přes osmdesát let a na to ta žena vážně nevypadala.“ řekl Tomek už svým normálním hlasem.
„Sám máte s Feratem osobní zkušenost a ona ji měla opakovaně. Mnohokrát. Víte, kdo Ferat řídí častěji a přežije to, ten se, řekněme, změní. Ta žena už dnes není… tak úplně člověk.“
Sophia nejdřív chtěla vyprsknout smíchy ale ovládla se, protože posledních několik dní byla svědkem takových divů, že už nebylo na místě se čemukoliv smát. Juan měl ve tváři pozorný a vědoucí výraz.

„Proto taky pro ni nebyl problém, aby mluvila česky, kapitáne Tomku,“ dokončil comandante Sanchez.

„Ano… je jí hodně podobná, teď si to uvědomuji. Tedy… je a není… těžko se to vyjádří slovy, já ji nikdy osobně nepotkal, byl jsem tehdy dítě, znám ji jen ze starých novinových fotek, proto mi to hned nedošlo.“ řekl Tomek.
„Děkuji vám, kapitáne Tomku. Vaše potvrzení nám ještě chybělo.“ usmál se Sanchez.
„Jak je možné, že ani vy s vašimi zdroji… odpusťte comandante… ale ani vy nedokážete zjistit odkud a jak operují majitelé Feratů? Kde a jak je vyrábějí? Není na Zemi místo, kde by se tak velký podnik mohl schovat. V dnešní době,“ poprvé se ozval Juan.
Comandante Sanchez ho chvíli pronikavě pozoroval a pak řekl: „A proč myslíte, že motory Feratů jsou vyráběny na Zemi?“
Rozhostilo se ticho. Šílené, nervózní, hlasité ticho. Sanchez sáhl do kapsy a vytáhl externí disk který podal Juanovi. „Podívejte se na obsah tohoto disku v soukromí a na izolovaném počítači.“
„Co je tam?“ zeptal se Juan.
„Pravda. A vy tři si pravdu zasloužíte, navíc… Někdo ji bude muset znát až se Ferat znovu objeví.“

Sophia a Tomek stáli na parkovišti vedle Sophiina Seatu.
„Odvezeš mě do hotelu?“ zeptal se Tomek.
„Ne.“ Odvětila Sophia, přistoupila až k Tomkovi. Pomalu se navzájem objali. Sophia s jistotou, Tomek trochu nesměle.
„Ještě mám pořád na tebe vztek za to, jak jsi mne vyděsil tehdy v noci,“ zašeptala mu do ucha.
„A co mohu udělat proto, abys ten vztek mít přestala?“
„To si rozmyslím, prozatím pojedeme ke mně a já tě za trest znásilním tak, že zapomeneš i jak se jmenuješ.“ Políbili se.
Tomek o tom během polibku zauvažoval a bleskurychle dospěl k názoru, že mu na jeho jméně zas nezáleží tolik, aby si ho bránil.
„Boj s upíry teprve začal Mirku.“ dodala Sophia. „Musíme si odpočinout.“

KONEC