Dnešní povídka navazuje na předchozí knihy našeho oblíbeného autora, píšícího mj. pod pseudonymem Alex Walló. Když se čtenář nemůže dočkat pokračování, co mu zbývá, než sepsat příběh sám…

S autorovým výslovným svolením Vám tedy předkládám nápad, jak by mohly pokračovat osudy hlavního hrdiny a jeho žen.

 

 

Praha, květen, čtvrtek podvečer.

 

Seděl jsem v jednom křesílek pro hosty ve výstavní galerii a přihlížel, jak pozvaní umělci prezentují svoje mazaniny a kresby. Nevyznám se zrovna dvakrát ve výtvarném umění – poznám jen, co se mi líbí a co ne. Jenže majitelem téhle galerie kousek od centra Prahy je můj kamarád Michael a na něj jsem tu čekal, až bude moci rozpustit umělecké hemžení a půjdeme spolu někam zlepšit si náladu pár panáky nebo dobrým vínem.

Jo, opravdu se jmenuje Michael, Michael Rys. Donedávna jsem myslel, že jméno v téhle podobě nosí jen Michael Kocáb a Michael Jordan. A don Michael Corleone, abych nezapomněl. Na rozdíl ode mne, který ho užívám jako pseudonym, on je Rys skutečně. Někdy spíš ocelot, když bereme v úvahu usilovnost lovu. Ale o tom později.

 

Teď právě předal slovo a mikrofon jinému řečníkovi a se sklenicí minerálky v ruce se přišel posadit ke mně.

„Ufff,“ pronesl s úlevou. „Konec oficialit. Teď si budou čechrat pírka sami a já si můžu jít po svých.“

Starostlivě na mně pohlédl.

„Co je? Vypadáš, jako když ti sebrali motorku i s rukavicema, helmou a humorem.“

„No jo, vlastně.“ Nemusel říkat nic dalšího. Zase jsem byl momentálně bez lásky. A bez karet, bez pozice a bez nápadu, jak by asi řekli hráči pokeru. Zkrátka v háji.

Alice odjela na stáž do Německa a jak to vypadá, hned tak se nevrátí.  Proběhlo pár schůzek, výletů na motorce a pak najednou přišla s tím, že dostala pozvání do Heilbronnu nebo do Heidelbergu nebo kam… na univerzitu, kde nabízejí postgraduální studijní program k oboru, kterému se věnovala. Naše rozloučení bylo vlažné, vůbec ne takové, jaké bych si představoval od lásky, co čerstvě zahořela.

Chudák já. Co jsem komu udělal, že se ve vztazích motám jako moucha v pavučině? Linda…Patricie… Alice… vždycky to skončí špatně.

 

„Potřebuješ převozníka,“ pronesl rozhodným hlasem Michael.

„Vypadám snad, že jsem se přešaltoval na kluky nebo co?“

„No dobře, tak převoznici. Nebo aspoň kamarádku, se kterou by sis pokecal o životě.“

„Mám Káju.“

„Káju vynech. Ta má teď Kamila a ten tě prohodí dveřma, jestli mu do ní budeš kérovat.“

 

„Přestaň.“

Něco v mém pohledu ho přimělo zarazit proud argumentů na moji adresu.

„Tobě je vážně smutno, co?“

Něco nezřetelného jsem zamručel. Vyložil si to jako souhlas.

„Potřebuješ k sobě normální ženskou, pohodovou, chytrou, veselou…třeba jako támhletu?“ Ukázal hlavou k jednomu z obrazů, který si právě prohlížela samotná návštěvnice.

 

„Tuhle? Blázníš?“

Můj a Michaelův vkus se, co se týká žen, diametrálně liší. Jeho přitahují ženské… jak to říct…pevně stavěné, nevychrtlé a vnadné. Zatímco já mám rád pružné štíhlé laně.

„No, zato tebe ty tvoje modelkovské typy přivedou do hrobu, když ne dřív do blázince. Ne zrovna jemně mi připomněl můj někdejší pobyt na koronárce kliniky na Vinohradech.“

 

 

Michaela znám asi dva roky. Přišel na jednu moji autogramiádu pro podpis pro svoji tehdejší přítelkyni nebo milenku, to jsem nebádal. Slečna zmizela z jeho života pomalu dřív, než stačil uschnout inkoust na věnování, protože víc, než jemu do očí hleděla na jeho zlatou Visu. A upřímně? Ukažte mi chlapa, který tohle má rád.

My dva jsme si ale padli do oka a od debaty o vztazích k něžnému pohlaví přešlo na závažnější témata – motorky, lítání na větroních, free diving a spoustu dalších.

 

Jak moc se liší náš vkus na ženy, o to víc ladíme ve značkách lihových nápojů. Legendario
a Guiness jsou naši králové a k tomu třetí – rocková muzika.

 

„Víš co, kamaráde?“ pronesl rozhodným hlasem. „Dívej se a uč se od Mistra.“

Povzdechl jsem si. Je to marný, on ji prostě okouzlí a přivleče. Rezignoval jsem a vyčkával věcí příštích.

Stalo se, jak jsem předpokládal. Michael dotyčnou oslovil a představil se jí coby majitel. Chvíli konverzovali nad psychedelickou změtí barev na obrazu, ve které já osobně neviděl vůbec nic, zato ona zřejmě něco vtipného, protože za chvíli se oba, smějící se, přesunuli ke mně.

Zblízka vypadala přesně podle Michaelova vkusu. Klidná a vlídně sebejistá. Měla hladkou tvář i krk a pevné paže v šatech bez rukávů. Na krku měla jakýsi extravagantní šperk. Kolem očí jemné vějířky, když se usmála. Jenže taky na prsteníčku další výstřednost – snubní prsten.  Naprosto nepřehlédnutelný a zářivý. Zjevně práce na zakázku. Galerista to sice mohl ocenit, já v mém momentálním citovém stavu těžko.

Nejradši bych Mika na místě prohodil i s jeho nápady některým z vystavených obrazů.

Nicméně ukázalo se, že četla moje knížky a dokonce byla i na autogramiádě. „Když neznám autora osobně, nemusím mít jeho vlastnoruční podpis“, poznamenala. „Důležitá je knížka.“ Odpustil jsem si trapnou a sebestřednou otázku, jak se jí líbily.

Vzhledem ke kroužku na prstu se nabízela jiná fádní otázka a čekal jsem odpověď ve stylu
„ Manžel má moc práce“ nebo „Manžel na umění moc není“.

Místo toho řekla překvapivě: „Čekám na neteř, právě se vrací ze studií v Londýně a chtěla vidět tuhle galerii, když jste zrovna otevřeli. “

„A vaše knížky má ráda, až zjistí, že se s vámi setká osobně, budeme muset letět do nejbližšího knihkupectví. Ona je bude chtít podepsat, usmála se. Za chvíli tady bude, psala mi, že sedí v taxíku z letiště.“

 

A pak se otevřely vstupní dveře a mě málem zaklampovala aorta, protože v nich se zjevila Víla. Mladší kopie ženy, která seděla vedle nás. Štíhlá, ne hubená, držení těla jako tanečnice. Nohy až do nebe. Ne krásná na první pohled, ale okouzlující. Velké modrozelené oči. Uhladila si letmým pohybem vlasy z a rozhlédla se okolo sebe. Spatřila svoji tetu a radostně na ni zamávala. Ta se zvedla a šla jí naproti. Dámy se uvítaly objetím a polibkem na tvář. Přišly k nám a já nebyl mocen slova, jen jsem se dokázal stejně jako Michael zdvořile zvednout a přijmout podávanou ruku.

 

Měla jemný, a přesto pevný stisk a dívala se mi do očí se zájmem a zjevným potěšením, že vidí svého oblíbeného autora. Zaznamenal jsem potměšilý Mikův pohled. „Střela rovnou do srdce, co? Příště mi věř.“ Přisvojil si elegantně body, na kterých neměl sebemenší zásluhu, ale přál jsem mu to.

 

Jmenovala se Laura. Stejně jako její teta byla přirozená a měla příjemné chování vzdělané mladé dámy z dobré rodiny. Kolem nás korzovali milovníci umění a my klábosili o všem možném.
V jednu chvíli požádala Laura – Laurel, jak ji oslovovala teta – Michaela, aby ji provedl po galerii. Nejradši bych je spolu nikam nepustil. Ať je tady a mluví se mnou. Její teta se na chvíli omluvila, že si potřebuje vyřídit telefonát. Myslím, že spíš instinktem vystihla, že potřebuji být chvíli sám a urovnat si myšlenky, pádící jak ovce z kopce. Nebo mraky před bouřkou, to je jedno.

Ježíši! Co budu dělat, jestli je zadaná? Nebo, nedej Bože, rovnou vdaná a snubní prsten si do letadla nevzala? A kromě toho…kolik jí může být? Její teta vypadala skvěle, což mohlo být dáno luxusní usilovnou péčí nebo vynikajícími geny. Některé ženy snad nestárnou. Takže mladé dámě může být kolem dvacítky, možná plus pět šest let.

Ale co já? Tohle je život a realita, ne černobílý film ze 40.let.

„Užívej si, dokud je to hezký, i kdyby ti lhala“, řekl by asi Michael. Jo, tak tohle mám už ale za sebou ve vícero verzích. Děkuju, už ne.

 

 

O tři týdny později zase sedíme v galerii, tentokrát se skleničkami Legendaria a mlčíme každý o svém.

„Jsi idiot,“ protrhl ticho Michael. „Vsadím se, že za ty tři týdny od výstavy jsi Lauře ani jednou nezavolal, nenapsal. Neposlal jsi jí ani kytku, ten profláknutý artefakt?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To je ztracený. U takové holky nemám šanci.“

„Ty jseš ztracenej!“

„Nech toho a radši mi řekni…potkal ses s tou…“

„S Luisou? Jo, potkal. Byli jsme posedět ve Slávii. Kafe a nealkoholické víno.“

„To existuje?“

„Existuje. Byla v Praze autem, tak cokoliv jiného odmítla.“

„A?“

„A nic. Je vdaná. S tím nic nenadělám.“ Konstatoval to a tvářil se jako vlk, co se zrovna chystá toužebně výt na Měsíc.“

„Seděl jsem tam naproti ní a díval se, jak mluví, na tu nenamalovanou pusu a představoval si…“

„Hrozný věci, jak tě znám“, doplnil jsem.

„Potkal jsem ji minulý týden s manželem, šli z Katastrálního úřadu. Normálně se ke mně hlásila
a představila nás. Musel by být slepej, kdyby neviděl, jak to se mnou cvičí.“

„Třeba je na to hrdý, že se jeho žena líbí?“

„Můžu si jenom malovat, že za mnou přijde sama do galerie a budem si hrát u každýho obrazu jinak…“

Napřáhl jsem na něj ruku se skleničkou, naštěstí prázdnou.

„Nech toho! Okamžitě! Nebo ji po tobě hodím.“

„Promiň, Dany, nějak mi to nedošlo.“

„To jsme dopadli. Jeden nesmělej, druhej zoufalej. Asi založíme spolek.“

Podíval se na mne a začali jsme se oba jako na povel chechtat, dva blázni. Pak zvážněl: „Ale ty“, ukázal na mne výhružně ukazováčkem. „Ty máš u Laury všechny šance. Tak do toho a nepokaz to, proboha! Co na tom, že ty jsi starý pařez a ona mladá kost? Vždyť neznáš její preference – třeba ji mladí kluci nudí. Jenomže to nezjistíš, když se o nic nepokusíš, ty zoufalče!“

„A nemohl bys třeba lehce zasondovat u Luisy?“

„Ne, kamaráde, tak to bych teda nemohl. To bys to odpískal dřív, než by vůbec něco začalo.“

Znám ho jak svoje běžecké boty. Už s ní mluvil.

„Hele, jediný, co mi mezi řečí prozradila, že se Laurel rozhoduje mezi dvěma nabídkami – tady nebo další Londýn, ještě není rozhodnutá napevno.“

Zavyl jsem jako šakal: „Bože, ne! Už zase?“

„Říkám, není rozhodnutá. Ta nabídka tady je prý o něco lepší. Jediný, co pro tebe můžu udělat,
je zavolat jí hned teď a předám ti telefon… Uvidíme.“

 

 

„Laura Blažková“, ozval se na druhém konci ten vyrovnaný hlas, co jsem si pamatoval z našeho prvního setkání tady.

„Michael Rys, Galerie KusKovu, dobrý den.“

„Pane Rysi! Ráda vás slyším.“

Zdálo se mi to, nebo tu samohlásku malinko protáhla a oslovila ho „pane Reesi“? Můj oblíbený seriál z produkce CBS a jedna z jeho hlavních postav.

„Vaše teta si tady minule rozmýšlela obraz… chtěl jsem se jen zeptat, jestli už se rozhodla?“

„Ne, myslím, že teď zařizovala nějaké záležitosti s pozůstalostí po jednom strýcově klientovi.
Ale můžu jí to připomenout.“

„To byste byla velice laskava. A jak se máte po návratu do Čech?“

„Výborně, díky. Právě se rozmýšlím o nové práci. Londýn nebo Praha. A probíhám knihkupectví
a antikvariáty, protože nemůžu sehnat Danielovu prvotinu. Chtěla jsem si ji nechat od něj podepsat, ale asi mám smůlu.“

„Mám mu říct, aby vám zavolal, až ho potkám? Určitě si pár výtisků doma nechal.“

„Skvělé, ráda bych se s ním potkala, než zase odjedu, pokud padne výběr na Londýn.“

„Domluveno.“

Oba zavěsili a Michael po mě hodil okem. „Tak, máš to, ty nepodařený Casanovo. Jestli jí nejpozději dneska večer nezavoláš, už nikdy žádný Legendario.“

 

Sebral jsem veškerou odvahu, co mi zbyla, a ještě to odpoledne jsem Lauře zavolal…

 

Jsem nejšťastnější chlap na světě. Po té první schůzce u kávy, kde jsem se jen díval, jak mi něco vypráví a nevěřil té klice, že je tu opravdu se mnou, jsme se začali vídat pravidelně. Přizpůsobil jsem svůj pracovní program tomu, abych s ní mohl být tak často, jak jen byla svolná. V praxi to znamenalo, že po nocích jsem psal a ve dne se vídal s ní.

Nakonec přijala nabídku na práci v Praze. Je s tím spojené cestování do Holandska do sídla firmy a minimálně jednou za půl roku do Států. Ale už jsem se nebál. Pravidla byla nastavena jasně a od začátku a oba jsme hráli fér.

Postupně jsem se od ní dozvěděl o jejích vztahových karambolech – nebylo jich moc. Měla jeden dlouhodobý vztah ještě na vysoké škole, ale ukončili ho oba po vzájemné dohodě. Ona potřebovala zjistit, co vlastně od života a práce chce, kdežto on už měl nalinkováno. Dodnes jsou přátelé a obě rodiny se společensky stýkají. Nic proti ničemu.

Pak dvě krátké lásky – těm prý, jak zpívá TEAM, nikdo neušel. Tam v jednom případě už Laura přesně věděla, co si chce počít se životem, a i když byla hodně tolerantní, nerozhodnost v téhle stránce pro ni byla u přítele nepřekročitelná. Ve druhém případě přes počáteční nadšení nezafungovala chemie, takže nebylo moc co řešit.

Já byl do ní blázen od prvního okamžiku, kdy jsem ji uviděl v těch dveřích. S rozevlátými vlasy, nadšením při pohledu na obrazy, tím uklidňujícím hlasem. Snesl bych jí modré z nebe. Nikdy by mne nenapadlo, že mně bude těšit s někým jen tak být. Procházet se, držet se za ruce, dívat se na úplně obyčejné věci. Laura dokázala udělat z nejmenší drobnosti něco úžasného. Jen to, dívat se, jak vstává z křesla, váže si hedvábnou šálu, aby jí nepoletovaly vlasy při projížďce lodí, jak pokládá šálek s kávou, líčí si svoji hebkou pusu rtěnkou, byla čistá radost.

A ty oči! To bude běh na dlouho trať, zpívá v jedné staré písničce Lucie. Přál jsem si, ať to nikdy neskončí. Zkušenosti občas zarýpaly, ale já je vždycky zahnal. Nic jsme spolu ještě neměli, nechal jsem první impuls na ní. Byl jsem připravený dát jí tolik času, kolik potřebuje. Krásným věcem se má dát volný průběh, aby se samy vyvinuly, jak je to nejlepší. Netušil jsem, že mě čeká něco tak úžasného, že na to nezapomenu do konce života. Bohužel pro mne, netušil jsem tehdy spoustu dalších věcí.

 

 

Jsme na výletě za Prahou.

 

„To je paráda, už jsem skoro zapomněl, jak je osvobozující cestovat městskou dopravou za město,“ pronesl jsem zaujatě.

Laura se zachichotala. „Miluju příměstské autobusy. Víš, že jeden jede až do Kutné Hory?“

„Ne, to jsem nevěděl. Pojedeme tam?“

„To bychom mohli. Třeba příští týden v sobotu.“

„Jsme kousek od domu strýce a tety, tady za rohem. Mohli bychom je vytáhnout ven na víno, co říkáš? Už jsem se s nimi dlouho neviděla.“

„To zní dobře.“

Plán nám trochu narušila Luisa, stojící před domem s velkou cestovní brašnou a vyhlížející taxi.

„Zlatíčka, kde se tu berete?“ zavolala na nás s potěšením v hlase.

„Jsme na výletě a došli jsme až sem…Napadlo mně, jestli nechcete s námi zajít na víno k Liškám na vinici, ale to dnes neklapne, jak vidím.“

„Přesně tak“, přikývla Luisa. „David odletěl do Londýna a já taky letím – na vlak do Ostravy. Máme tam čtyřdenní školení o GDPR. Ale klidně jděte dál a buďte tu jako doma – vždyť jsi tu doma.“

„Pa, Luisi… zastavíme se, až se vrátíte, ano?“

„Pa, zlatíčko.“

Nasedla do přistaveného taxíku a zamávala nám na rozloučenou.

„Neříkáš jim teto a strýčku?“ Zeptal jsem se jen tak ze zvědavosti a taky trochu, abych zahnal rozpaky. Jestli půjdeme dovnitř, budeme sami dva v celém domě a já váhal, jestli už je ten správný čas na všechno, co by se mohlo stát.

„Jak kdy,“ usmála se. “Našim taky říkám mami a tati nebo jménem. Pojď dál. Jsem tu opravdu doma – mám v patře svůj byt. Naši byli pět let pracovně v Africe, a já jsem sem vždycky jezdila, když mi bylo doma smutno. Můžu přijet kdykoliv, i když už mám vlastní bydlení v Praze.“

 

Dům byl úhledná, citlivě zrekonstruovaná vilka z třicátých let, pohodlně zařízená směsí repasovaného a nového nábytku, včetně dvou anglických koupelen vybavených nejmodernější sanitou, s velkou zahradou a bazénem v přístavbě. Sedli jsme si se džbánem vody s citrusy a něčím k zakousnutí na terasu a povídali si o všem možném. Nemožné jsem zatím vynechal. Když se začalo stmívat, rozsvítili jsme svíčky a dívali se, jak nad zahradou lítají poštolky a můry.

Na tolik věcí bych se byl chtěl zeptat – včetně toho, jestli o mě stojí se vším všudy, ale nějak mi scházela odvaha. Na chvilku se omluvila a když se vrátila, přinesla s sebou bílé víno a dvě skleničky.

Setmělo se úplně. Laura se zvedla z křesla, vzala mně za ruku a bez dalšího odvedla dovnitř domu, do svého bytu v mezipatře. Rozhlížel jsem se po útulném studiu, které v každém ohledu neslo pečeť její ruky. Teď je ten moment, který rozhodne o všem. Tolik zkušeností a nevím, co si počít. Ona stála a dívala se na mě se směsí váhání a něčeho, co jsem nedokázal rozklíčovat. Pak jí v očích svitlo rozhodnutí a jediným plynulým pohybem si stáhla šaty přes hlavu.

„V životě jsem neviděl nikoho kouzelnějšího než jsi ty,“ řekl jsem zjihle.

 

Malinko se usmála, políbila si prst a přitiskla mi ho na nos. Tím drobným gestem si mě k sobě připoutala jako řetězem. Nemohla tušit, co to pro mě znamená – nenápadná scéna z jedné z mých nejoblíbenějších knih. V tu chvíli jsem věděl, že nebude existovat nikdy nikdo jiný, koho bych chtěl víc milovat a ochraňovat. Napořád. Dokud o tebe bude stát, přišeptl mi hlas rozumu. Zaplašil jsem ho.

V hedvábném povlečení jsme opatrně zkoumali jeden druhého. Laura byla proti mně nezkušené koťátko, ale měla nádherné nápady a já se v jejím objetí úplně rozplynul.

 

 

Druhý den měla program mimo kancelář, nebyla vázaná časem a já si na ten den taky nic nedomluvil. Dopřáli jsme si pomalou klidnou snídani. Pozoroval jsem ji, jak se otáčí v kuchyni, a přitom jí neužitečně asistoval. Což v praxi znamenalo, že jsem ji každou chvíli objal a šeptal jí, jak je krásná a úžasná. Seděli jsme na terase a vychutnávali si společné ráno. Díval jsem se na ni, jak upíjí kávu, ulamuje kousky croissantu, nabírá třešňovou marmeládu lžičkou. Olízla ji jako malá dívenka a spiklenecky na mne mrkla. Vzpomněl jsem si, jak si se mnou hrála v noci a nedokázal jsem téměř polknout sousto.

Dívala se na mne, ale nepronesla tu otázku – pramáti všech otázek. Protože na co myslím, bylo nad slunce jasné. Měl jsem ta dvě slova napsaná na čele. Pochopil by to i Eskymák.

Naplánovali jsme si program na další dny. Procházku, kino, víno a čaj, zmrzlinu, cokoliv. Pak… bylo jisté, že strávíme zbytek večera u jednoho nebo druhého doma. Ještě u taxíku jsem ji ujišťoval, že je to nejskvělejší, co mne v životě potkalo a že jsem nejšťastnější člověk na světě jen tím, že ona je se mnou. To bylo ve středu dopoledne.

 

V pátek po obědě jsem dopsal závěrečné písmeno synopse plánované novely, kterou ze mě už měsíc mánil můj vydavatel, abych zaplnil čas, který zbýval do schůzky s mojí láskou. Nevidět se s ní každý den bylo k nepřečkání. Ještě zkouknout maily, jestli tam není něco ohledně vydání mých starších knih a bude čas vyrazit do města.

 

Zpráva byla označená vykřičníkem, a ještě dalšími příznaky důležitosti. Takhle mi nikdo maily neposílá. Instinkty na mně ječely, ať ji neotvírám, smažu ji a zapomenu, že jsem ji kdy viděl ve schránce. „Nech to zlaté pero ležet, budeš s ním mít jenom samé trápení…“ jak je to v té pohádce.

Ještě ve chvíli, kdy jsem přiblížil myš na pokyn „Otevřít“ a nastal kratičký výpadek proudu, jaký je tu občas i třikrát za odpoledne, byla šance zastavit tok věcí příštích. Jenže já varování neuposlechl.

 

Milý Danieli,

 

vím, že toto budete číst velice nerad, ale nemohu Vás nechat na pochybách o tom, co za Vašimi zády činí lidé Vám nejbližší.

 

Cože? Zamrkal jsem a nedocházelo mi, co to může znamenat. Mail pokračoval:

 

Váš přítel Michael Rys, majitel galerie KusKovu, se pravidelně schází s Laurou Blažkovou, Vaší partnerkou. Vztah trvá přibližně tři měsíce, po které spolu navštěvují různé společenské akce a zůstávají poté buď u pana Ryse nebo u slečny Blažkové doma.

 

Naposledy se spolu takto setkali a pak odjeli do bytu pana Ryse tento týden ve čtvrtek. Náhoda tomu chtěla, že byli viděni osobou, která zná jak Vás, tak je oba, aniž to oni zaznamenali. Ze všech okolností je naprosto zřejmé, že mají spolu poměr.

 

Je zajisté na Vás, jak s touto informací naložíte. Je mi však proti mysli nezpravit Vás o podstatné skutečnosti, která by Vám mohla uškodit.

 

S pozdravem

 

Místo podpisu jakási grafická šifra.

 

Co… co to má znamenat, proboha? Co to je za nesmysl? Přece jsem s Laurou byl tenhle týden u jejího strýce a tety… v jejich domě za Prahou a prožili jsme nejkrásnější noc mého života. Právě v úterý. To přece není možné…

Nebo snad… to váhání, které měla v očích, když se na mne dívala. Že by to znamenalo nejistotu v tom, jestli si nás má pustit k tělu oba? Ale ne, ty oči, to bude běh na dlouhou trať. Jako paranoidní princ na tebe žárlím, zvučelo mi v hlavě na přeskáčku.

A Michael, kterému bych svěřil k opatrování i vlastní sestru, ten že by si začal něco s kamarádovou láskou?

 

Jenže červotoč už v mysli hlodal. Dva dny po našem krásném setkání jsme se měli s Laurou potkat ve Františkánské zahradě a pak jít do kina. Místo Laury volala Luisa, že Lauru odvolali do práce a musí odjet do Brna, mobil nechala u nich, uvidíme se v pátek. Volal jsem Michaelovi, jestli nepůjdeme na kafe – přišla hláška „Uživatel je nedostupný“.

 

Byla to opravdu jen náhoda? Za sochou jsem tenkrát viděl mihnout se šaty, podobné těm, co měla na sobě posledně a dlouhé zvlněné tmavé vlasy… Nevěnoval jsem tomu pozornost. Teď mi mozek našeptával jiné vysvětlení.

 

Celý týden jsem vydýchával tu šílenou zprávu a důsledky, které z ní vyplývaly. Neodpovídal jsem na zprávy a telefonáty jsem vytípával všem bez výjimky. Pak jsem se rozhodl jednat.

 

Zažil už jsem ledacos a spoustu scén ze života jsem za tu dobu, co píšu, vyfabuloval. Dělník literatury jinak ani fungovat nemůže. Tohle bych nevymyslel ani v nejhorších snech – a že těch nočních i denních můr bylo požehnaně, když mne odkopla Linda, pro kterou bych tenkrát snad i dýchal – ať to zní jakkoliv nadneseně.

Co cítím? V první chvíli všechno překryla neskutečná bolest na hrudi. Vím, že to není od mého pocuchaného srdce. Tohle říká hlava. Dýchal jsem jako přehřátý pes a tlak ustal. Místo toho se dostavil vztek. Strašný a zuřivý. Tak to ne. Tentokrát nebudu jen tupě stát na terase, apatická beztvará bytost, bez myšlenek, ztracená a zoufalá. Tentokrát to vyřeším po svém. Jestli potom skončím zase na koronárce, je mi fuk.

Dal jsem si proti svému zvyku studenou a pak téměř ledovou sprchu, oblékl jsem se a vyrazil do Kusu Kovu. Až s jeho majitelem dneska skončím, zůstanou z Kusů jen špony.

 

V galerii bylo nečekaně živo. Úklidová četa v počtu tří žen a majitele kmitala v jedné části na leštění podlah a přesouvání panelů pro nové grafiky. Ve druhé se procházelo pár lidí.

Michael vykoukl zpoza plenty a zamával, že je za okamžik u mě. Jen jsem mu pokývl. Chladný vztek nepotřebuje spěch. Klidně počkám, až všichni odejdou.

 

„Ufff,“ uvítal mne svým oblíbeným citoslovcem. „Souborná výstava. Zase další vernisáž, další pochvalné řeči, prosecco poteče proudem. Ale ten chlapík je opravdu dobrej, bude se Ti to líbit. Kreslí mandelinky, chápeš to? Přijdeš i s Laurou?“

 

Vyslovením jejího jména odemkl závoru, co jsem ještě v sobě měl.

S Laurou? Myslíš mojí bývalou lásku Lauru, kterou jsi mi dohodil? Abys ji tady mohl provádět a až se já nebudu dívat, šeptat jí, kde a kdy se znova uvidíte, abyste si spolu užili?“

„Nebo třeba hned, pěkně v zastrčeném koutě galerie, kam nikdo nepřijde, se k sobě tisknout, hm? To přece taky není k zahození, ne?“

 

„Ty tvoje kecy, jak máš rád udělaný, pěkně narostlý ženský! Výjimka se najde, co? A že je zrovna kamarádova, co na tom?“

 

„Jsi normální parchant. Mizernej hajzl. A já ti věřil. Víš o mým životě víc, než moje vlastní rodina.“ Zvedl jsem hlas do nepatřičných výšin, až se lidi začali ohlížet.

 

Ztišil jsem a syčel na něj nadávky, které jsem nepoužil snad od pravěku. Poručík od dělostřelců by se divil, možná i červenal.

 

Zíral na mě doslova s otevřenou pusou. „Time, Dane, time, prosím tě. Co se děje? Co se ti stalo? Pojď ke mně do kanceláře, vysvětlíš mi to.“

 

„Nepůjdu nikam do zázemí. Teď a tady ti řeknu, jakej jsi prašivec. Kdo to slyší, je mi lhostejný. Ty ses taky nezastavil před ničím. A Luisa, co? Jednu oblbovat sladkejma řečma o umění a druhou svádět kamarádovi pod nosem?

Myslíš fakt, že jsem idiot? Za koho mě máš? Myslel jsi, že se nic nedozvím a ty se mi budeš za zády smát, jak sis pěkně zadováděl?“

 

Lidi ze zadní části galerie mezitím odešli, jen se po nás znepokojeně ohlédli. Stáli jsme proti sobě jako dva vzteklí psi. Až na to, že Michael očividně vůbec nechápal, o čem mluvím. Jenže mě už bylo všechno jedno. Včetně toho, jak mě zase začíná pálit za hrudní kostí. Už jsem se neovládal
a řval jsem na něj:

 

‚Ty… Ty… nemám slov, co jsi to za šmejda. My dva jsme spolu skončili. Svině, převlečená za kamaráda.“ Napřáhl jsem ruku, abych ho praštil a nechal ji zase spadnout.

 

„Je všechno v pořádku, pane majiteli?“ přiblížil se člověk z ostrahy.

„Nic se neděje, zvládnu to sám. Díky“, odehnal ho Michael mávnutím.

„Dane, prosím tě, co …“

 

Neměl jsem už co dodat. Nechal jsem ho tam stát s nedořečenou větou a vyběhl jsem ven.

Ušel jsem jen pár metrů a musel jsem se opřít o zeď v nejbližším domě. Byl mi zle jako snad nikdy v životě. Srdce zběsile bušilo a v hlavě jsem měl mlhu. Černou a hustou jak blata po setmění.

 

Jak dlouho jsem tam stál, nevím. Dveře se vedle mě otevřely a já jimi málem propadl do chodby. Chlapík, který vyšel, mě drapl za paži a otočil tváří k sobě. Vysoký jako já a vymakaný, vlasy přilepené k hlavě prozrazovaly čerstvou sprchu. Hasič? Paramedik? Měl na sobě oranžové kalhoty, tričko a bundu přes rameno, kterou bez okolků hodil na zem.

Místo otázky rovnou zkonstatoval:

„Nejste v pořádku. Bydlíte někde poblíž? Ne? Zavolám záchranku. Neměl jste nedávno srdeční příhodu?“

 

„Ne, ne, nechci nikam“, s námahou jsem ze sebe vypravil. Při představě, že se zase podívám do tváře svému kardiologovi a budu muset odkývat jeho nabádání, jak se mám vyhýbat stresu a zdravě žít, se mi před očima znova zatmělo. Těžko někomu cizímu vysvětlovat, že jsem dostal šlupku do srdce, na kterou je kardiolog a vůbec jakýkoliv doktor krátký.

 

Můj zachránce to vyhodnotil jinak, protože mě manévroval k nejbližší lavičce ve stínu a přiměl mě tam sednout. Když jsem podruhé a razantně odmítl jakýkoliv odvoz kamkoliv, vyčkal u mě aspoň tu dobu, než jsem se uklidnil a začal dýchat pravidelně. To už na něj čekal odvoz do práce.

„Nechám Vás tady, ale slíbíte mi, že hned půjdete ke svému doktorovi. Jinak Vás bereme s sebou s kolegou teď a bez diskuse.“

 

„Slibuju. A díky, Už to bude v pořádku. Já…jen jsem se rozčilil. Kvůli obchodu“, zalhal jsem.

„Dobře.“ Ještě se od auta ohlédl a když viděl, že se zvedám z lavičky a kráčím k zastávce tramvaje, zamával mi a odjeli.

 

O tři čtvrtě hodiny později jsem seděl po další vlažné sprše na terase, proléval se minerálkou bez příchuti a sčítal škody. Bez karet, bez pozice…atd. zkrátka v háji. Což je, jak jsem zjistil, oblíbená hláška mého souseda, toho poldy ze třetího patra. Jestlipak mu bylo taky tak zle, když ho postřelili?

 

Když jsem vytahoval láhev z lednice a uviděl tam nakrojený citron a sklenici se svazkem máty, pozůstatek Lauřiny minulé návštěvy v mém bytě, byl jsem zase na hadry. Takhle připravovala džbánek s vodou. Plátky citronu, stonek máty, led a okurka…Vždycky se smála, když jsem se potají připlížil a pustil jí kostku ledu za krk… A já blázen čekal a nic si k ní nedovolil.

 

Dost. Nebo se opravdu složíš. Poručil jsem si. Sprcha a minerálka za chvíli udělaly svoje, já se zklidnil do modu Chladný kalkul. Zbývalo jít si to vyříkat s Luisou. Která sice zdánlivě za nic nemohla, ale moje uvažování ji v tu chvíli zařadilo na seznam pachatelů.

 

Nač to odkládat. Vyřídím to ještě dneska, pokud ji zastihnu doma. Zahnal jsem násilím vzpomínku na moji první návštěvu v jejich domě, neplánovanou a krásnou. Je to pryč, tak je to pryč.

Kája by řekla „Budeš mít námět na další knížku“. Tu ovšem do toho tentokrát tahat nebudu. V tom měl ten parchant Michael pravdu – má Kamila a prožívá právě období zamilovanosti a vzájemného sžívání. Do toho jí nemůžu hodit balík špíny, jak ho někdo hodil po mě.

 

Za další dvě hodiny mne taxík vyložil před domem Rackových.

 

Luisa mne uvítala, přívětivá jako vždycky, s radostí, že mě vidí. Stál jsem tam, v hale jejich elegantního, přívětivého domu a ječel na ni obvinění ze všeho možného. Mlčela a nechápala. Jen dvakrát otevřela ústa, aby něco řekla, ale já ji nepustil ke slovu.

Vykřičel jsem na ni všechno svoje zklamání ze svého mizerného, zpackaného milostného života.

„A vy taky…vy a Michael. To vám nevadí? Je z vás úplně…

Došel mi dech i slova.

„A co je na tom špatně, vysvětlíte mi to?“ ozvalo se za mnou. Luisin manžel se na mne díval vážně a s klidem, v příkrém rozporu s tím, co právě vyslechl na účet svojí manželky.

Měřili jsme se pohledy. Byl to ten typ sporého, podstatného chlapíka, co se nemusí rvát, protože jeho okolí okamžitě ví, že ho má brát vážně. Klidná nezdolná síla. Medvěd baribal. Přistoupil ke své ženě a objal ji kolem pasu. Přitiskla se k němu a usmála se. Vyzařovala z nich vzájemná důvěra a láska, kterou nic zvenku nemůže narušit. Zamrazilo mne z toho. Kdy naposled
a vůbec kdy jsem něco takového zažil já?

„Váš přítel obdivuje moji ženu. Byl bych vážně blázen, kdyby mne to mělo pohoršovat nebo bych žárlil. Věřím svojí ženě. A vy moc dobře víte, že Michael ctí určité meze.

Ale to, co jste tady vyslovil na adresu Michaela a Laury – za to bych Vás měl vyprovodit zamčenými dveřmi. Laura je naše neteř a urážíte i sám sebe, když o ní takto hovoříte.

A mimochodem – jste úplně vedle. Minulý týden byl Váš přítel se mnou a Luisiným bratrem v Londýně na obchodním jednání.

Majitel banky, ve které byla Laura na stáži, chtěl prodat něco ze svojí sbírky a nakupovat moderní umění – obrazy a grafiky – do nového sídla. Je to Slovák, přál si obchodovat s někým z České republiky nebo ze Slovenska. Laura mu doporučila KusKovu a Michaela.

Posílali jsme vám odtamtud mail s fotkami. Vy jste ho nečetl?“

Uvědomil jsem si, že do mailu jsem nenakoukl dobře čtyři dny, jak se mnou cvičily emoce. Okamžitě jsem otevřel schránku na mobilu a projel zprávy z posledních dní. Luisa a její manžel se na mne dívali a čekali.

Bylo to tam. Maily. Fotky. Michael, Luisin manžel a další neznámý chlapík v obleku, zjevně onen bankéř. A nimi nová budova banky a obchody…taxíky, bobík kohosi oslovuje a ukazuje mu cestu. Michael ukazuje palec nahoru a šklebí se do objektivu mobilu. Čas a místo. Zůstal jsem stát jako socha.

„Na vašem místě bych se ptal, kdo vám sdělil tu informaci“, poznamenal David Racek.

Musel jsem být bílý jako křída.

„Je vám dobře?“ zeptala se Luisa. „Nechcete se posadit? Sklenici vody?“ Tak zdvořilá potom, co jsem na ni vysypal…

„Ne, ne, musím jít.“ Vypadl jsem z jejich domu naprosto konsternovaný. V hlavě mi vířily myšlenky černější než Guiness. Co jsem to, proboha, udělal?

 

Kdo měl, u všech rohatých, důvod se takhle pohrabat v mém soukromí, na to přijít netrvalo ani pár sekund. Ten mail, že kterého přišla ta zpráva… vybavilo se mi, odkud ho znám. Ale proč? Proboha proč? Už o mně přece nestála. S tím odjela. A hlavně – co teď s tím?

Věděl jsem jediné – jestli je někde tady v Čechách, nesmím ji potkat.

Kde byla Laura v té době? To je vlastně jedno – pracovně v Brně nebo kdekoliv jinde… ale určitě ne s Michaelem. Prošel jsem si všechny zprávy a maily, které mi poslala, zmatená mým mlčením. Na žádnou z nich jsem nereagoval ani slůvkem, natož abych jí poskytl vysvětlení svého odstupu a nezájmu.

V posledním mailu, který mi poslala, byl odkaz na koncert její oblíbené kapely, na kterém jsme byli spolu a stručný text:

Dane, Ghost jsou skvělá kapela. Ghosting je na nic… Měj se dobře. Laura.

 

Já idiot. Jsem král všech trotlů. Tohle se přece nedělá a nikdy to nebyl můj styl. Jenže teď už je po všem. Pochybuju, že by mi někdy odpustila, že jsem se k ní choval jako největší zmetek. Užít si,
to ano. Ale jinak žádný důvěrnosti. Takhle to z jejího pohledu muselo po té nádherné noci v domě jejího strýce a tety a mojí následné tvrdé ignoraci vypadat a já to nijak nevysvětlil. Nenapadá mne nic, čím by tahle trhlina šla zaletovat. Takže jsem zůstal zase sám? Už to tak bude.

 

 

Následující půlrok jsem přežil vlastně nevím jak. Psal jsem a chodil běhat. Sám nebo s kondičním trenérem. Káju jsem z toho vynechal a vymluvil se na něco, co označila jako blbé, ale moje a spokojila se s tím.

To minimum volného času, co mi zbývalo, jsem se snažil prospat, abych nemusel myslet na to, jaký jsem pitomec. Sny si ovšem nedaly poručit a pravidelně se v nich otvíraly dveře do Kusu Kovu v zářivém květnovém odpoledni… Zhubnul jsem asi deset kilo a šedivé vlasy jsem přestal počítat.

 

Vydal jsem tři knížky. Byly plné dopravních nehod, násilí, dárcovství krve a emočních zvratů. Kritici se předháněli ve výkřicích o znovuzrození autora, inovativním přístupu a vcítění se do postav. Čtenáři psali komentáře a recenze, nedočkaví na pokračování poslední z nich, o peripetiích vztahu na dálku mezi finskou profesorkou literatury a českým počítačovým technikem. Já měl největší chuť nechat všechny sežrat medvědem.

 

Můj nakladatel a zároveň letitý kamarád zářil spokojeností – prodeje letěly vzhůru jako raketa, manželství s Franckou zdárně kvetlo… Můj kardiolog se radoval už méně.

„Danieli“, pronesl vážně po poslední kontrole,“ jestli nezvolníte tohle vražedné tempo, do půl roku

vás tady máme znova, tentokrát už na větším zákroku. Dávejte na sebe pozor. Léky máte, jak vidím, užíváte, ale ty hodnoty se mi hrubě nelíbí.“

Pak mi doslova vnutil poukaz na třítýdenní pobyt v lázních. „Na srdce jsou Poděbrady,“ pravil se svým nezaměnitelným humorem.

„Dobrý nápad“, zhodnotil můj nakladatel při večeři, na kterou mne pozvali s Franckou na oslavu našich úspěchů.

„Poděbrady. Lázně. Co tam proboha budu dělat?“ pronesl jsem do pléna.

„Co by – procházet se po kolonádě, pít léčivé vody, rehabilitovat… Poděbrady mají krásný lázeňský park. Parník jezdí do výletní restaurace na Soutoku.“

„Copak mi je 100 let?“

„Ber to z té lepší stránky. Třeba tam napíšeš další knížku. Mohl by sis pro změnu střihnout detektivku z prostředí vážených hostů…“

„To snad radši ne – v jeho současném stavu je schopný tam vyhubit půlku pavilonu.“ oponovala Francka.“ Radši napiš o lázeňském manželství a citových zmatcích z toho… jak ty to umíš.“

„Lázeňský manželství? O tom jsem jakživ neslyšel, vysvětli mi to. Něco takového vážně existuje?“ zeptal jsem se.

„Jasně, to je naprosto nevinná instituce a v lázních se to děje odjakživa,“ jala se objasňovat neznámý mě institut, který české právo ani ekonomika jaksi neznají. Francčin táta léta strádá potížemi se srdcem a vysokým tlakem – ředitel stavební firmy, žádný div. Do Poděbrad jezdí pravidelně, takže Francka měla informace z první ruky. Její táta tam ovšem brával na svoje pobyty i manželku, Francčinu macešku, ředitelku školy, která si tam jako samoplátce restaurovala pocuchané nervy.

Pak se na mě podívala se starostlivým výrazem a pronesla:

„Kašli na to, měl by sis tam hlavně odpočinout a vypustit všechno z hlavy. Vypadáš poslední dobou spíš jako chrt, ne jako rys. Jako beránek už vůbec. Je to jenom tím pracovním tempem nebo se něco děje, o čem nevím? A jestli můžeme nějak pomoct…“ šťouchla do manžela, který dozajista doteď vůbec nepřemýšlel o tom, proč vypadám, jak vypadám a proč píšu jako ďábel výtvory, jaké ze mě nikdy nepadaly.

 

Máma, Kája a Francka – tyhle tři na člověku poznají i to, co on sám ještě netuší. Otevřít si věštírnu, můžou seknout s prací a jsou do konce života zajištěné.

„To bude v pohodě, neřeš to, Franci,“ dostal jsem ze sebe. Moc mi to nevěřila, ale už se nevyptávala.

Káje jsem napovídal, že ji nechci obírat o čas s Kamilem a máma mi spolkla výmluvu na spoustu práce s novými knížkami. Když jsem naznačil, že podle té poslední by mohl vzniknout scénář k filmu, byla nadšená a pravila, ať aspoň obden zavolám a přijedu, jak budu moct. Sama teď měla starostí nad hlavu s rekonstrukcí knihovny, kterou vedla, když se jí podařilo s odkazem na syna – slavného spisovatele – vysápat z krajských peněz dotaci na přestavbu včetně nového počítačového vybavení a velkorysého doplnění katalogu. Co na tom, že otcové kraje o mojí osobě nejspíš v životě neslyšeli.

 

Po návratu z lázní mi skutečně bylo podstatně líp – po fyzické stránce. Jinak jsem o sobě ztratil všechno dobré mínění, s čímž lázně nepomůžou. V Praze se mi zůstávat nechtělo, v tom člověka líně plynoucí čas v malém městě namlsá.

 

Mámin domek na vesnici… vyrostl jsem tady, žil tady tak dlouho, že i potmě a se zavřenýma očima dokážu vyjmenovat, kudy kam a kde kdo bydlel před lety. Je mi tady vždycky dobře a teď tím spíš klid působil jako balzám na moji rozhozenou existenci, protože jsem tu byl sám. Knížku z lázní jsem nakonec opravdu napsal a dobře se prodávala – prý byla jako pramen léčivé vody, psali čtenáři. No, ať každý má, co rád. Když můžu, posloužím.

Máma se nechala inspirovat a koupila si relaxační pobyt na celé tři týdny. Po dokončené rekonstrukci si to vážně zasloužila. Slavnostní znovuotevření bylo ve velkém stylu a poslala mi z něj videozáznam. Slušelo jí to na něm a právem se těšila obdivu panáků z kraje i sousedů – ti to ovšem mysleli upřímně. Z mámina pohledu jediný mráček na celé věci byla moje nepřítomnost – neodvážil jsem se jí ukázat v ne dosud zrekonstruovaném stavu. Zajistil jsem jí místo mne účast jiné spisovatelky, pocházející z našeho kraje, kterou obdivovala ještě víc než mě, čímž jsem to dostatečně vyžehlil.

 

Byl krásně líný den a konečně jsem si začal připadat trochu v pohodě. Kafe vonělo po celém domě – opravdová brazilská káva od jednoho čtenáře. Vykročil jsem s hrnkem v ruce ke dveřím do předzahrádky, když se za nimi objevila čísi silueta.

Nabírala elegantních tvarů, až se z ní vyloupla moje bývalá láska Alice. Za normálních okolností – ne, že bych na ni měl extra náladu, ale kafe bych si s ní dal. Jenže teď…

Otevřel jsem dveře s neutrálním výrazem.

„Ahoj, Dany, jak se máš? Doslechla jsem se v Praze, že jsi u mámy, tak jsem přijela za tebou, pronesla sladce. Jsem tu teď na tři týdny, pak se zase vracím do Německa.

Hmmm, kafe. Voní hezky… máš i pro mne? A vypijeme si ho tady venku?“

Pronesla to svůdně a podívala se na mne s výrazem Sirény, co láká námořníky do hlubin. Tenhle pohled jsem si pamatoval. Asi ho má nacvičený jako masku. Vůči mně už nedával žádný smysl, po takové době, a hlavně po všem, co se odehrálo od jejího odjezdu.

 

„Co tady děláš, Alice? Nestačilo ti, cos provedla, ještě…“

Přerušila mne hlasem, ze kterého přeběhl mráz po zádech.

„Přišla jsem se podívat, jak se ti daří, broučku. Jasně, byla jsem to já, kdo ti poslal tu zprávu. A jak vidím, měla úspěch.“

Bože, dej mi, bezvěrci, sílu, ať na ní nevychrstnu celý ten hrnek horkého kafe a pak ji neshodím do silnice.

„Když tě nemám já, nebude tě mít nikdo.“

„Ale proč, Alice, proč?“ vysoukal jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Přece jsi o mně už nestála.“

„Protože to tak chci. A když něco chci, bude po mém. Pamatuj si to, lásko moje.“

 

Kriste Pane… tohle že je ta Alice, do které jsem se kdysi skoro zbláznil? Sofistikovaná, uhlazená, veselá, vtipná a vzdělaná holka? Co se to s ní stalo? Jestli byla taková vždycky a já to nestihl za tu krátkou dobu poznat – hysterka, co miluje spřádat intriky, vyvolávat napětí a dramata. Nemůže vystát, že bych byl šťastný. To je šílené.

 

„Díky za kafe, už se nemusíš namáhat. Stačilo mi vidět, jak se tváříš.“

Měj se báječně, Dany. Neboj, budu pořád na dohled. Natáhla ruku a pohladila mě po tváři. Ucukl jsem, jako by mě spálilo sluníčko.“

Otočila se a odkráčela. Po chvíli jsem zaslechl zvuk motoru a byla pryč.

 

Další dny se snažím vzpamatovat z vědomí, komu jsem to vloni padl do drápů. Pak se vrátila máma z lázní a já ze všech sil předstíral radost nad svými spisovatelskými úspěchy a nepředstíral nefalšovanou radost nad úspěchy jejími. Po týdnu jsem raději odjel zpátky do Prahy, protože jak známo, mámy jsou jako vědmy a ta moje zvlášť, jak shora předesláno – netrvalo by dlouho a pochopila by, že mám zase jizvu mezi třetím a čtvrtým žebrem vlevo.

 

Tři týdny poté…

 

Na terase s notebookem hledám inspiraci, co zrovna nepřichází. Loudám se do kuchyně pro minerálku nebo ledový čaj. Na mobilu svítí zpráva ze známého čísla.

Stručné oznámení: „Pokud tě to zajímá, kamaráde bývalý, Laura dnes v 15,45 odlétá do Spojených států… Michael“.

Je 14,45. Mobil ležel celou dobu v kuchyni, protože nechci s nikým mluvit. Vystřelím jako z praku, sprcha, obléknout, taxík. Bez přemýšlení, co na místě a co potom, jestli Lauru ještě zastihnu před odletem.

 

Pozdě. Cestující už nastupují. Poznávám na dálku šaty, které měla na sobě při našem prvním setkání. Dveře se zavírají, stroj roluje ke startu. Připadám si jako Humphrey Bogart v Casablance.

Letadlo nabralo výšku a odplulo do oblak. Takhle nějak se to píše v románech, ne? Stál jsem tam a díval, se jak mizí. Chtělo se mi brečet, nadávat a skučet smutkem a zklamáním nad tím, že jsem ztratil další šanci na krásný vztah. Že jsem od sebe odehnal lásku dřív, než vůbec stačila rozkvést.
A tentokrát za to můžu jednoznačně a neodvolatelně jen já sám.

Někdo mi položil zlehka ruku na rameno. Otočil jsem se bleskem a…

Ne, nebylo to jako v thrillerech, kdy hrdina posadí milovanou bytost do letadla nebo vlaku, aby ji ochránil a ona tajně vystoupí, aby pak čelili nepřízni osudu spolu. Za mnou stála Luisa Racková.

Dívala se na mne svýma modrozelenýma očima. Lauřinýma očima. Podala mi malou bílou obálku.

 

„Od Laury, pro vás. Otevřete to“, usmála se na mne povzbudivě.

V obálce byla jen malá kartička a na ní pár slov psaných rukou:

„Dane, pravděpodobně tě miluju, i když jsi takový beran. Vrátím se za tři měsíce a pak mi k tomu můžeš říct svůj názor. Podpis – Laura a nakreslené srdíčko.“

 

Podíval jsem se na Luisu.

„Na shledanou, Dane“, řekla mile a obrátila se k odchodu.

Zůstal jsem stát u obřího okna plny nejistoty a zmatku, ale taky naděje. Tři měsíce… to se dá vydržet. A už teď vím, co řeknu. A hlavně udělám.

 

KONEC ???

 

Ne, tohle ještě není konec, ani zdaleka. Mám tři měsíce na to, abych zrestauroval svoji pošramocenou sebeúctu a vymyslel, jak se vypořádat s tou mrchou Alicí. Nemíním jí dovolit, aby mi dál ničila život a aby se snad pokoušela motat kolem mne a lidí, kteří jsou mi blízcí, i když jsem je momentálně ze svého života odehnal.

Možná se pokusím vysvětlit všechno Michaelovi. Napravit vztah s Rackovými bude další quest. Obrovská kytice z nejvyhlášenějšího pražského květinářství, kterou jsem poslal Luise s upřímnou omluvou za scénu, kterou jsem uspořádal u nich doma, věc uhladila, ale úplně nevyžehlila. Vzápětí mi přišla stručná zpráva „Děkuji, jsou krásné“ a smajlík.

 

Celý půlrok jsme na sebe nikde nenarazili. Já, jak už jsem řekl, seděl doma a psal nebo běhal po trasách, kudy nikdo ze známých nechodil. Mohl jsem jim být ukradený, omluva proběhla, neměli jsme nic společného.

Nedokázal jsem si pomoci a masochisticky sledoval dění kolem KusKovu. Na Facebooku a webu galerie se objevovaly fotky a videa ze všech pořádaných akcí. Rackovi se jich pravidelně účastnili, oba sladění a nenápadně elegantní, vyzařující vzájemnou lásku.  Luisin zaměstnavatel dokonce některé z výstav a tvůrčích dílen sponzoroval. Michael hleděl na Luisu s neskrývaným obdivem a ona se potěšeně usmívala. Platonický obdiv, co pohladí, ale neškodí. Jak jsem v tom mohl vidět něco jiného? Jen kvůli jedné kamarádově poznámce na její adresu? Šířila kolem sebe dobrou náladu a lidi vyhledávali její blízkost. Vždyť i mně samotnému bylo v její společnosti příjemně…

V posledních měsících se vedle Michaela objevovala půvabná baculka s dlouhými medově hnědými vlasy a zlatistýma očima, nápadně podobná Davidovi.

Vygooglil jsem si ji. Jmenovala se Leona Racková a pracovala v Archivu hlavního města Prahy, měla na starost PR a propagaci. Jméno sedělo jako ulité – opravdu připomínala mladou lvici. Rackovi, pokud jsem věděl, děti neměli, takže nejspíš Davidova neteř. Michael ji držel za ruku a vypadal šťastně jako nikdy.

A do téhle veselé, přátelské rodiny jsi mohl patřit, nebýt takový kráv, sdělil jsem sám sobě. Dřív myslet a ověřit si informace, než udeříš.

Už se stalo… posbírat střepy… špony z kovu a jít dál. Kam, to je ta otázka.

 

V první řadě vyřadit ze hry Alici. Připomínala se mi se železnou pravidelností tu z Německa, tu z Čech při pracovních cestách sem. Pár nápadů bych měl, ale vlci se v Praze vyskytují jen v ZOO. Tudy cesta nepovede. Na žádnou z jejích zpráv jsem pochopitelně nereagoval.

 

 

Jít na policii se mi nechtělo – stalking se prokazuje velice obtížně, o tom jsem ledacos četl. Navíc bych do věci zatáhl Rackovy a Lauru, a to jsem za žádnou cenu nechtěl. David by se při svých kontaktech s Aliciinými útoky hravě vypořádal. Stačily by mu dva tři telefonáty. Jenže… To už by byl skutečný konec. Jestli Lauře doteď neporadili, že s pitomcem mého kalibru nemá ztrácet čas, pak by to určitě udělali a věřím, že by je poslechla.

 

Tak čas běžel a najednou tu byl den D… Lauřin návrat ze Států. Váhal jsem, jestli se jít znemožnit při příletu na letiště, kde určitě budou rodiče a David s Luisou, možná i Michael a Leona. Napsala, že si poslechne můj názor na věc a já jí toho měl hodně co vysvětlovat.

Bude lepší počkat, dát si schůzku a předtím jí napsat. Nevěřím tomu, že bychom dokázali navázat tam, kde jsme tak nešťastně skončili. Ale aspoň malinkou šanci bych si snad zasloužil… doufám.
A i kdyby ne, musím se jí omluvit a vysvětlit…

 

Dva dny před Lauřiným příletem přišel do schránky mail od Alice a téhož odpoledne se zjevila u mých dveří ona sama. Neměl jsem vůbec v úmyslu se s ní bavit, natož ji pozvat dál. Sladce se usmála a stručně konstatovala:

„Vrací se ti ztracená láska z ciziny, viď, broučku? No, nemysli si, já vím všechno.“

 

Jak se to sakra vůbec mohla dozvědět? Od koho? Nikdo z těch, kdo o Lauřině cestě věděli, by jí nic neprozradil, vůbec ani by jí neodpověděli na pozdrav, kdyby tušili, o koho jde.

 

„Přemýšlíš, jak jsem to zjistila, že ano? To bys neuhodl. Na personálním oddělení mají vždycky přesné informace a já dokážu být přesvědčivá, navíc, když se oháním zvučným jménem univerzity. Tvoje Laurinka není zrovna z bezvýznamné rodiny, každý rád vyhoví přátelům nebo obchodním partnerům jejího otce.“

Bezděčně mi tím podala informaci, kterou jsem nikdy vědět nepotřeboval. Já miloval Lauru, ne její společenské postavení.“

„Neopovažuj se vůbec vyslovit její jméno, jinak…“

„Jinak co? Ty mi nemáš jak ublížit. Na to nemáš. Zapomeň na to, kocourku. Já vždycky vyhraju.“

 

Připadal jsem si, že stojím tváří v tvář zmiji. Nebo jedovatému pavoukovi. Toho připomínala ze všeho nejvíc. Krásná, dokonalá, smrtící.

Tahle hra je asi předem prohraná. Nemám šanci, dokud bude Alici bavit si se mnou pohrávat. Zatáhl bych do její pavučiny všechny, na kterých mi záleží. Sbohem, Lauro…

Jestli jsem měl doteď aspoň nepatrnou naději, že mi moje láska snad odpustí a budeme třeba jen přátelé, právě zhasla jako dohořelá svíčka. Vydoloval jsem ze sebe poslední rezervy sebeovládání a odpověděl jí bezvýrazným hlasem:

„Díky za lekci, drahá. Teď vím, kdo jsi a zařídím se podle toho. Ušetři mě laskavě svojí další přítomnosti.“ A zavřel jsem jí dveře před nosem.

Z horního patra se ozvalo klapnutí dveří u některého ze sousedů. Udělala sis reklamu, milá Alice, pomyslel jsem si jízlivě.

Opřel jsem se o dveře zevnitř a chtělo se mi umřít.

 

Ozvala se obrovská rána zvenku, až jsem nadskočil. Práskly vchodové dveře. Hlasy lidí a dupot na chodbě mne přiměl otevřít a podívat se, kam sousedi běží jak k ohni.

Nebyl jsem daleko pravdy. Na výjezdu z parkoviště se válela položená černorudá Honda s povědomým potiskem na nádrži, pomlácená srážkou s terénní Hondou na hlavní silnici. Její řidič se právě skláněl nad postavou, ležící nehybně na asfaltu.

Kriste Ježíši, to ne!

 

 

„Potřebujete pomoc?“ vyhrkl jsem na řidiče Hondy.

„Volejte sanitku, hned“, křičím na přihlížející. Ani jsem nemusel, koutkem oka vidím souseda
ze třetího patra. Byl venku z nich nejdřív a pokývne mi. OK, tak tohle neřeším.

„Ne, nesundávejte jí helmu, počkáme na doktora.“ Naštěstí vím, co a jak, zkušenosti z motorky jsou k nezaplacení.

„Alice? Slyšíš nás?“

 

Alice je při vědomí, snaží se nám něco říct. Na první pohled se zdá, že zlomeného nemá nic. Je v šoku a určitě se udeřila do hlavy.

„Vjela mi tam, viděl jsem ji na poslední chvíli, musela letět tak osmdesátkou. Šílená nebo co? Vždyť vyjížděla z parkoviště!“ nechápe řidič Hondy.

„Sanitka už jede a dopraváci tu budou taky hned“, přichází k nám soused Syrový. „Zůstaňte tu oba. Pane Beránku?“ obrátí se na mně: „Vy tu řidičku znáte?“

„Znám, ano.“

„OK, sdělíte posádce nacionále. Kdo jste viděl, co se stalo?“

Okolo se záhy utvoří hlouček zvědavců. Syrový pokrčí rameny. Klasika. Pomoci by neuměli, ale musí být u všeho.

Sanitka a dopraváci. Řidič auta líčí, jak se to seběhlo a já postávám a přihlížím, jak zdravotníci stabilizují Alici a nakládají ji do sanitky.

Doktor je přesvědčen, že jde o moji partnerku a uklidňuje mne, že bude v pořádku. Udělají RTG, sono, magnetickou rezonanci, aby vyloučili poranění hlavy. Můžu zavolat za dvě-tři hodiny. Operace snad nebude nutná.

 

Nacházíme Aliciny doklady a kartičku zdravotní pojišťovny, to je dobré. Taky kartičku asistenční služby pro motorku. Volám tam a za půl hodinky přijíždějí pro pomlácenou krásku. Nakládají ji s citem, vidno, že jeden z nich je motorkář. Beru si doklad, nechám ho doručit Alici do nemocnice.

 

Všemu tomu přihlíží můj soused. Počítám, že má taky svoje životní zkušenosti – je to zjevné, když se na mne podívá, poklepe mi na rameno a zeptá se jednoduše a prostě: „Budete v pohodě?“

„Nevím“, říkám.

„Jedu do práce za hodinu. Pojďte, dáme si kafe a můžu vás pak vzít do nemocnice. Věci jsou někdy složité,“ dodává. Takže to byl on, kdo slyšel můj a Aliciin dialog mezi dveřmi.

 

Pijeme kávu, silnou tak, jak bych si ji sám neuvařil a mlčíme. Přemýšlím, co se asi mohlo stát. Alice nejspíš v rozjaření, jak mi pěkně zavařila, nakopla mašinu a neuvědomila si, že je na vedlejší – co na vedlejší, mimo vozovku! A má dát přednost všem okolo. Nebýt to zrovna terénní Honda, do čeho se napasovala, ale nějaká městská nákupní taška na kolech, odnesli to oba.

 

Alice je mrcha, ale takhle jsem se jí opravdu zbavit nechtěl. Jenže mi tím zkomplikovala život ještě víc. Nedokážu pustit nehodu z hlavy a ani se nepřesvědčit, že je v pořádku. Navíc, někdo se musí postarat o motorku a já neznám nikoho z Aliciny rodiny ani kamarádů. Takovou skvostnou mašinu nenechám někde povalovat na sběrném parkovišti. Někdo musí jednat s pojišťovnou a servisem.

 

Já jsem snad prokletý. Nemůžu mít klid, normální život, práci, vztah. Čert aby to vzal!

 

No nic, dávám se do zařizování. Volám do nemocnice a tážu se s maximálním sebezapřením, jak se daří Alici. Doktor je ochota sama, jelikož je taky motorkář – motorkář, kam se podíváš. Kromě toho četl moje knížky. V tom rozrušení jsem se mu nejdřív představil svým spisovatelským jménem. Alice je jen děsivě potlučená, ale měla kliku, hlava je v pořádku, zlomeniny žádné, žádné vnitřní zranění. Moment – takže ta můra mne označila za svého partnera a dala svolení k poskytování informaci!

„Zkušená řidička“, konstatuje doktor. Krásně to položila na bok. Nebudu vám lhát, pane Beránku, jít do toho auta čelem, nebylo by to dobré…“ No, to mi nemusel říkat. Je spoustu takovejch, co kliku neměli, jak zpívá Dan Landa.

„Můžete přijít na návštěvu, jak se vám to bude hodit. Paní magistru si tady necháme pár dní na pozorování, kdyby něco, jen opravdu pro jistotu. Bude bez následků. Jen…“

Teď se zarazil jak hřebík do ostění.

„Co je, pane doktore?“

„No, jak bych to řekl…bude to dozajista tím utrpěným šokem, stává se to často.

Paní se… ehm… nedokáže vyjadřovat.“

„Cože?“

„Koktá. Nemluví plynule. Jak říkám, pane Beránku, nemusí to být trvalého rázu. Trpělivost a časem to může odeznít. A nakonec…“ dovolil si mimo protokol důvěrné sdělení. „Není to hezké, mít doma lepší polovičku, která toho moc nenamluví?“

„Děkuju vám, pane doktore“, řekl jsem z celého srdce upřímně. „Díky i za naději.“

„Rádo se stalo. Takové povzbudivé zprávy podávám rád.“

„Na shledanou.“

Spíš ne – asi se bude divit, když se u Alice ani jednou neobjevím, ale nějak si to přebere. Třeba tím, že koktavou doma mít nechci.

 

Alice koktá. No tak to je trefa do černého. Manipulátorka, co nemůže pořádně mluvit. Zářný příklad antagonistického rozporu. Nepřeju jí to. Bude se muset uchýlit výhradně k psanému projevu
a vědecké činnosti v zatuchlých archivech vědeckých ústavů. Jak bude přednášet, ví Bůh…
A hlavně, koktající manipulátorka, která přijde cosi dramatického vykládat obětem svého ničivého zájmu, je spíš k smíchu nebo k politování.

Nechtěl jsem se doktora ptát, jestli se tím úderem do hlavy mohlo třeba něco přenastavit… že by Alici konečně došlo, že nemůže s lidmi mávat jako startovacím praporkem na rallye veteránů. Mít takovou kliku, dal bych snad na modlení. Zatím mi musí k radosti stačit, že se mi prostřednictvím fakulty, kde přednášela před odjezdem na stáž, podařilo vypátrat jejího nevlastního bratra a hodit mu pomyslně na hrb veškeré administrativní i technické detaily nehody.

„Nemá jezdit jako čuně“, konstatoval jen lakonicky a převzal si ode mne veškerou agendu. Další jeho komentáře na adresu drahé sestřičky byly nepublikovatelné, i kdybych byl proslulý poručík od dělostřelců. Rohatým i štětinatým zvířectvem se jen hemžily. Zmije růžkatá bylo ještě eufemistické označení a s tím jsem se plně ztotožnil.

 

O dva dny později…

 

Tak tak že jsem se vzpamatoval z adrenalinové nálože kolem Aliciny nehody a byl tu ten den. Od rána pochoduju po bytě jako lev v kleci a nevím, jak se zachovat.

Na uvítací mail po dlouhé době doma mi Laura odpověděla a souhlasila se schůzkou. Cítil jsem se jako strašný zbabělec, ale požádal jsem ji, jestli bychom se mohli setkat ve Františkánské zahradě. Pak třeba káva, zmrzlina… možností kolem je spousta. Původně jsem přemýšlel o tom, vidět se u jejích příbuzných, aby měla zázemí, kdyby došlo na slzy. Ať má u sebe někoho, kdo jí bude oporou. Pak jsem ten nápad zavrhl. Pravděpodobnější bylo, že mi moje láska hodí na hlavu plechovku s kávovými sedlinami nebo že mne Rackovi vyrazí hned od branky… Jak se blížil čas setkání, byl jsem čím dál nervóznější a napadaly mne samé nesmysly.

Nakonec jsem se vzpamatoval a začal jsem vymýšlet jedinou adekvátní věc – a sice květinu. Tady je vidět, jak jsem byl po dlouhém odloučení naprosto zvalchovaný, stará literatura tomu praví tumpachový. Vytanulo mi, že Laura miluje hortenzie. Tudíž jsem obstaral tu největší a nejkrásnější, jakou jsem v zahradnictví uviděl. Patřil k ní i obal z terakoty. Vypadal jsem, šílenec, jako kvetoucí keř na pochodu, když jsem se blížil k místu setkání. K tomu se ten květináč pěkně pronesl. Jak tohle dopadne… Proč jen jsme se nesetkali u Rackových? Nebo u Laury doma?

S tváří zabořenou mezi výhonky jsem kráčel cestičkou. Chtěl jsem postavit květináč na okraj fontánky, když vtom jsem periferním viděním spatřil mihnout se květované šaty. Ty šaty, které měla při našem prvním setkání a které se mi vybavily, trollovi, na tohle místě v mých podezíravých představách.

„Dany?“ Oslovila mě tím svým hebkým hlasem, o kterém se mi posledních x měsíců zdálo noc co noc.

„Lori…“ ztratil jsem řeč při pohledu na ni. To jsi teda tvrďák, řekl by Michael.

Teď nebo nikdy…

„Lásko moje. Dovolíš mi, abych ti to všechno vysvětlil?“

 

Zaváhala… a pak přikývla se šibalskou jiskrou v očích.

„Nejdřív mi vysvětli, co je tohle“, ukázala na obrovský květináč.

„To – to je pro tebe. Vím, že je máš ráda.“

Zacukaly jí koutky a pak se rozesmála nahlas. „Vypadal jsi úchvatně, s tou náručí plnou terakoty, nositeli květin“, pronesla zcela vážně. „Ale je krásná… kam ji dám?“ Pohladila kulatý temně růžový květ.

„Kamkoliv. Jen když mi ji nehodíš na nohu. Za to, jaký jsem byl osel.“ Slova ze mě hrnula jako vodopád.

„Budu o tom přemýšlet, to by šlo, ne?“ odpověděla.

„Určitě,“ přikývl jsem. „Jen když se mnou budeš mluvit. Prosím.“

 

Podívala se na mě tím pohledem jako tenkrát večer v domě za Prahou a přistoupila o krůček blíž. Postavil jsem tu terakotovou věc pod fontánu a uzmul si ji do náruče. Jako bychom se byli viděli naposled včera. Neodtáhla se. Vydechl jsem úlevou.

 

Tak strašně jsi mi chyběla. Málem jsem bez tebe umřel. To jsem chtěl říct, ale nedokázal jsem to vyslovit.

Malinko se odtáhla, podívala se mi přímo do očí a řekla pevně: „A teď chci slyšet přesně, co se stalo.“

 

Stáli jsme u fontány, socha po nás sem tam stříkla vodou a já mluvil a mluvil. Vlastně to bylo tak jasné a prosté, jako dech. Byla to šance. Šance na nový začátek, který už si nenechám nikým zkazit a pošlapat. A Laura mi ji dala.

Dostal jsem se až k vylíčení toho, jak do toho všeho zapadá Alice a co upředla za záludnou síť.

 

V tu chvíli udělala Laura něco nadobro neuvěřitelného. Právě kolem projížděl zahradník s kárkou, plnou propriet k údržbě záhonů a trávníků. Popadla můj květinový dárek a zastavila toho dobrého muže se slovy: „Prosím vás, můžete vzít do zítřka do opatrování člena naší rodiny?“ Díval se na ni jako na obrázek. Poté přikývl a naložil hortenzii na kárku.

„Zítra po obědě pro ni přijedeme, ano?“ zavolala na něj. Zamával na ni na souhlas.

 

Nechápal jsem, co má za nápad.

Popadla mne za ruku: „Pojď. Kde leží Alice? Na Karláku?“

Zmateně jsem přikývl. „Ano, na ortopedii.“

„Jdeme.“

Fakultní nemocnice na Karlově náměstí je spletitý areál budov. Na ortopedii jsem párkrát byl, když mne zlobilo koleno po pádu na motorce, čemuž se člověk zkrátka nevyhne, když jezdí. Alice ležela v jednolůžkovém nadstandardním pokoji. Lauřinu kouzlu a vytříbenému jednání ošetřující lékař neodolal a navigoval nás k jejímu dočasnému obydlí s tím, že pacientka by měla odpočívat, ať ji nerozrušíme.

Zírala na nás nevěřícně. Já na ni lhostejně, až s odporem. Ne tak Laura.

„Dobrý den, Alis,“ pronesla mile. „Myslím, že se neznáme. Jmenuji se Laura Blažková a mám
v úmyslu zůstat Danielovou přítelkyní. Ráda bych vás ujistila, že na tom se nic nezmění, i kdybyste
o nás dvou a našich přátelích napsala scénář k hollywoodskému filmu. Tedy si šetřete síly a dech
na podstatnější věci. Umím se o sebe postarat sama, nepotřebuji, abyste mi s tím pomáhala.

Určitě jste mne pochopila?“ otázala se konsternované Alice s úsměvem.

 

„Jjjjaa… Aa… Ano, Jiiiis. Jistě.“ Vykoktala ze sebe oslovená.

 

„Tak to jsem velice ráda. Popřeji vám teď brzké uzdravení a budu ráda, když se už nesetkáme. Mějte se pěkně. Půjdeme, lásko?“ obrátila se na mě s něžným úsměvem.

„Měj se, Alice,“ dodal jsem a vycouval ze dveří.

 

Bez další konverzace jsme se propletli labyrintem nemocnice a vyšli na chodník u botanické zahrady Na Slupi.

 

„Alice?“ obrátila se ke mně Laura. „Alice? Who the Hell is Alice?

 

„Pojď, musíme najít místo na naši hortenzii…“

 

 

KONEC

 

 

 

 

 

Odkazy na knihy autora:

 

Muž vdaných žen – Alex Walló (p) | Databáze knih

Lízat mraky – anotace, info o knize, novinky | Databáze knih