Seděla schoulená v pokoji na pohovce a ramena se jí otřásala pláčem. I když bylo parné léto a teplé sluneční paprsky pronikaly otevřeným oknem do pokoje, tak nedokázaly prozářit a prohřát chlad, který se usídlil v dívčině srdci.
Z jejích zelených očí se řinuly slzy a stékaly jí po tváři dolů a ona se je ani nesnažila zadržet. Svět jí připadal zlý a krutý. V hlavě se jí usadilo jedno velké a neodbytné PROČ? a ona na něj nedokázala najít žádnou odpověď. A ani její náznak, který by jí pomohl objasnit to, co se stalo mezi ní a Michalem.
Michal bydlel na druhém konci města a narazili na sebe na jedné přednášce. Báře se zalíbil na první pohled. Byl vysoký, štíhlý. Tmavě hnědé vlasy se mu stáčely na ramenou do prstýnků a z tváře se na ni dívaly upřímné hnědé oči. Ty oči byly tak zvláštní. Nemohla od nich odtrhnout svůj zrak. Přemýšlela, co před ní skrývají. Bolest? Smutek? Připomínaly jí oči zraněného zvířete, kterému někdo ublížil a ono se bojí další rány.
„Ahoj, já jsem Bára,“ představila se a pokračovala: „Můžu si sednout vedle tebe?“ „Ahoj, já jsem Michal,“ odpověděl a usmál se na ni. Ukázal na vedlejší židličku a řekl: „Prosím.“ S úsměvem mu poděkovala a sedla si vedle něj. Přednáška byla zajímavá a Bára při ní zjistila, že Michal je nejen hezký, ale také hodný a chytrý kluk. Oba dva překvapilo, kolik toho mají společného a jak dobře si rozumí. Začali se pravidelně vídat.
Nikdy se spolu nenudili. Na spoustu témat měli společný názor a bylo jim spolu dobře. Přesto se Bára nemohla zbavit pocitu, že Michal před ní něco skrývá. Vypadalo to, jako by se bál jí dát najevo svoje city a pocity. Netušila proč a trápilo jí to. Vždycky, když přišla řeč na téma láska, snažil se řeč zavést jinam. Dlouho si dodávala odvahu, až se ho jednou zeptala přímo: „Míšo, máš mě rád?“ zahleděl se na ni. V jeho očích se zase objevil ten výraz zraněného zvířete, kterému někdo ublížil a ono čeká další ránu.
I když musel s takovou otázkou počítat, nebyl na ni připravený. Podíval se na ni takovým pohledem, po kterém ji bodlo u srdce. „Víš, Báro, já nevím,“ odpověděl jí tiše. Zůstala na něj překvapeně hledět. „Jak, to že to nevíš? Vždyť jsi říkal, že je ti se mnou dobře.“ Navzdory horkému letnímu dni se po této odpovědi roztřásla zimou. Tuhle odpověď nečekala. „Proč?“ To bylo jediné nač se zmohla. V duchu si přehrávala ty nejčernější scénáře a cítila, jak jí začínají po tvářích stékat slzy.
Michal jí začal vyprávět, jak kdysi chodil s dívkou, kterou miloval, ale která mu velmi ublížila a on se bál navázat nový vztah, protože se bál, že se bude opakovat scénář z předchozího vztahu. Potom jí podal ruku a řekl: „Barunko, děkuji ti za všechno. Určitě si najdeš někoho, kdo tě bude mít rád, s kým ti bude dobře.“ „Ale já si nechci nikoho jiného, hledat! Mně je s tebou dobře. Já tě miluju!“
Tu poslední větu téměř vykřikla. „Promiň,“ To bylo jediné, nač se Michal zmohl. Otočil se odcházel. „Míšo, stůj! Počkej na mě!“ Volala za ním, ale on dělal, že neslyší a rychle odcházel. Přes slzy ani neviděla na cestu. Nevěděla, jak se dostala domů. Schoulená na posteli se snažila svůj žal vyplakat a přemýšlela, jak Michalovi pomoct.
Věděla, že je to její Láska s velkým L, taková, která se potká jednou za život a nehodlala se jí za žádnou cenu vzdát. Bude muset vymyslet, jak Michalovi pomoct. Jak mu dát najevo, že to s ním myslí upřímně, a že mu od ní žádný podraz nehrozí. Bude muset vymyslet, jak mu vrátit důvěru, kterou někde ztratil. Věděla, že jí čeká těžká práce, ale nehodlala to v žádném případě vzdát.
Láska se nedá vynutit, přes to vlak nejede. Ale zlomené srdce bolí a to tak, že velmi a dlouho. Zvlášť v tomhle věku.
Teprve po hodně dlouhé době si jedna s nadhledem dokáže říct, že vlastně za to ani nestál. A dovolí si se znovu zamilovat a ta láska vydrží (a drží 🙂 ) už dlouhých 52 let….
K tomu velice gratuluji..naši byli spolu 54 let. Pro oba to byl druhý pokus…pro maminku po dlouhodobém vztahu, který nevyšel, pro tatínka poté, co ovdověl.
Někdy opravdu vyjde až druhý pokus. Gratuluji ke spolecným letům.
No když se chlap sekne, tak se s tím hne dost těžko. V tomhle věku to jsou navíc ty absolutní pravdy. No jo.
Tohle nevyšlo, nedá se nic dělat
Láska se nedá vynutit.
Takhle si mohou pomáhat kamarádi, tam to funguje. Dokonce si myslím, že pomoc kamaráda opačného pohlaví může být opravdu účinná.
Jednostranný cit však vede k vyhoření a zahořklosti pomáhajícího a vlastně i nepříjemným pocitům toho, kdo pomoc dostává – když nemůže cit oplatit, je vlastně v pozici věčného dlužníka.
Jenže to se těžko vysvětluje, když je někdo mladý a moc zamilovaný…
Ano, láska se nedá vynutit. Ale pokud vnitřně Bára cítila, že je to ten pravý, tak bylo jasné, že se pokusí udělat všechno proto, aby jejich vztah zachránila. Vím, že láska bývá slepá, ale pokud ona měla od jeho kamarádů, pozitivní zpětnou vazbu, tak její úsilí zachránit vztah bylo na místě. Jinak souhlasím, že láska bývá slepá a mnohdy je zbytečné a dokonce velmi nebezpečné vztah zachraňovat.
Jinak díky za silný příběh, skvěle napsaný!
Děkuji za pochvalu.
Nicméně k poslednímu odstavci: NE, Ne a ještě jednou NE. Bára by se měla vypořádat se svým zklamáním a jít dál…jestli se s Michalem ještě někdy potkají, možná bude debata na otevřenější úrovni.
Pokud ne, dal jí možnost čestného ústupu. Možná takhle rozhodl osud a měla by jeho hlas poslechnout. Kdo to nezažil, neumí si představit, léčit někoho z citového zklamání. Je to náročná práce a stane se, že člověk dává ze sebe a nic nedostává. Jen vytáhl toho druhého z bahnitého rybníku, postavil ho znova na nohy a pak ho musí nechat jít jeho cestou. Když takhle pomáháte jako kamarádi, je ta investice oboustranná a dopadne to v pohodě. Když se do toho zamotá jednostranný cit, je zhusta zaděláno na malér.
Souhlasím, ale možná si Michal uvědomí, co pro něj Bára udělala, pochopí, vyhledá ji a jejich vztah nabere úplně jiný směr. Kdo ví?
Láska se nezakládá na vděčnosti…
a nedá se ani vynutit…
Ano, to je pravda. Ale pro Báru toto nepochopení bude velmi bolestná zkušenost. Příště to bude možná ona, kdo se bude bát navázat další vztah, protože si bude pamatovat, že v tom předchozím jí její otevřenost nevyšla, a proto není na místě.
I ona by si o tom mela s nekym promluvit – v zasade ona trosku tlacila na pilu ale on ji k tomu daval naznaky
Tyhle rány v srdci vyléčí jedině čas…někdy i nová láska tak velká, že přehluší velké zklamání z předchozího vztahu.
Trpělivost a vlídný odstup, to může pomoci. Michal ale zjevně neměl odvahu se znova otevřít novému vztahu. Možná měla následovat otázka “ Myslíš, že se někdy vzpamatuješ natolik, že budeš moci mít někoho rád?“ Pokud by odpověď zněla „Ne, netroufám si na to“, pak by se podle toho Bára měla zařídit a nedělat si naděje. On, pravda, mohl vyjádřit hned ze začátku jasněji, že jí nemá co nabídnout, protože ta jizva mezi třetím a čtvrtým žebrem vlevo se možná nezahojí nikdy.
Děkuji za zajímavou myšlenku. Michal by so skutečně o tom potřeboval s někým popovídat. Možná jeho zranění bylo natolik veliké, že se bál znovu navázat vztah, protože měl strach, že další vztah dopadne jako ten předchozí.
Zásadní věc – převozník si musí udržet odstup. nesmí se naplno citově angažovat, protože si natluče 🙁 Bára nemínila být převoznicí, šla do toho naplno a Michal nebyl zralý na to, dát jí ze sebe všechno.
Ono je něco jiného, když se takhle potkají zralí lidé, s více zkušenostmi, schopní mluvit o svých pocitech. Pochopila jsem, že naši hrdinové jsou teprve mláďata, max do 25. To je ještě pohled na všechno „černá bílá sem tam šedá“.
Když to tam není, tak to tam prostě není.
Prvně jsem se vdávala, protože jsem moc chtěla rodinu. Vyrostla jsem bez otce jen s maminkou. A moc jsem chtěla úplnou rodinu pro moje děti. Až moc úporně.
Žádná velká láska to nebyla a ani chemie nefungovala.
Moje intuice mě varovala, ale já byla mladá dvacetiletá dívka a nevěřila jsem jí.
Neměli jsme společné zájmy a byli jsme i z rozdílných rodin. Měli jsme 2 syny. Zpočátku to šlo, ale pak to začalo skřípat. První manžel si našel jinou a nás opustil. Tehdy mě to bolelo, především kůli dětem .
A dnes si říkám, je dobře, že odešel.
Já se vdala po 10-ti letech znova a jsem šťastná.
A můj první manžel je se svojí druhou manželkou taky šťastný.
Může to vyjít i napodruhé.
Ano, může to vyjít napodruhé. Ale může se také stát, že se rozejdou, a pokud jsou si souzení, tak se k sobě po čase vrátí. Životní cesty jsou nevyzpytatelné a mnohdy jim nerozumíme.
Michal je trubka. Nejsou všichni lidé stejní a s tímhle přístupem bude nadosmrti sám. Taky se mohla Bára urazit, a měla by na to právo. Protože jemu nějaká mrcha ublížila a on jí s tou mrchou hodil do jednoho pytle. Má štěstí, že je Bára andělská duše a chce mu pomoct a přesvědčit ho, trubku jednoho, že nejsou všechny holky stejné. Jestli tomu andělovi ale ublíží ještě víc, najdu ho a dostane do zubů, aby se probral.
Michal by potřeboval terapeuta a ujasnit si, svoje myšlenky a co od života chce. Probrat s někým svoje zranění a začít věřit tomu, že ne všichni jsou stejní.
Ano, dejme tomu, ale pak jí nemá říkat takové věci jako „je mi s tebou dobře“ protože taková čistá duše jako je Bára si pak samozřejmě představuje lásku. Tuhle větu si kamarádi neříkají.
to máš pravdu, TOTO si kamarádi neříkají. Ti si říkají “ jsi fajn kámoš“. Ale věta “ je mi s tebou dobře“ je začátek…neznamená automaticky vyznání lásky.
A mimochodem – čistě přátelství mezi ženou a mužem existovat může a je to prokázáno. Moje i Davidova zkušenost.
Díky za povídku, nakonec s poměrně optimistickým závěrem. Jen netuším, jestli je Bára připravená i na prohru. Lepší verze špatného konce je „kamarádi jsou taky prima“. Opravdu by mě zajímalo pokračování.
To zní jako výzva popřemýšlím o pokračování.
a horší verze lepší verze je, že „kamarádi jsou taky prima“ a Bára je láskou na hadry a snaží se to nedávat najevo, zatímco Michal si postupně díky tomu vyléčí svoji zasaženou duši a je vděčný za bezvadnou kamarádku. 🙁