Rok 1985. Vyšehradská kriminálka prověřuje podezřelé úmrtí na jihu Čech.

 

 

Voda je temná a kalná a táhne. K sobě. Dolů. Do zimy. Do tmy. Do ticha. Když si Petr Klein před chvílí stoupl na břeh a podíval se dolů, měl dojem, že rybník nemá dno a že on sám ztrácí rovnováhu; raději se otočil a vrátil zpátky. Petr se vody nebojí. Ale má respekt k živlům, které nezná.

Petr je z Tábora. Rybníků jsou v okolí mraky, ale do většiny z nich by nestrčil nohu. Je zvyklý na čistou, průzračnou vodu bazénů, v jakých ještě na policejní akademii trénoval plavecké styly a snil o olympiádě.

Do tohohle rybníka by nestrčili nohu ani místní. Jako kdyby na konci dvacátého století věřili na vodníky. Jakmile se rozkřiklo, že je v rybníku mrtvola, najednou se přestali bát a začali tlačit kolem policejní pásky.

„Můžu vidět tělo?“ zeptala se vyšetřovatelka Millerová ze zvláštního oddělení v Praze. Zvláštně vypadá určitě. Je bledá a celá v černém, má dlouhou sukni a těsný tenký svetr.

Petr nadzvedne plachtu, aby se Millerová mohla podívat na tělo. Čumilové zacouvají, jako kdyby se báli, že na ně mrtvý Honza Svoboda vyskočí zpod plachty. Není na něj hezký pohled. Dvanáct hodin ve vodě změnilo lidskou tvář v modré oteklé cosi pokryté kousky vodních rostlin.

S Millerovou to ani nehne.

„V kolik hodin odešel domů?“

„Podle hodin v hospodě asi v jedenáct večer,“ odpověděl Petr.

„Chodil tudy sám často?“

„Ne,“ ozval se z hloučku čumilů kluk kolem dvacítky. „Chodí na pivo s Pepou Krejčím a Davidem Němcem.“

„Chodívají touhle cestou?“ zeptala se Millerová.

„Včera bylo jasno,“ odpověděl kluk vyhýbavě. „Co vím, tak choděj po silnici.“

Mezi lidmi to zašumí.

Millerová vstala, strčila si za ucho pramen vlasů, který jí utekl z uzlu, a vstoupila na molo. „Kde přesně jste ho našli?“

„Asi metr od mola, směrem k nám. Byl zamotanej ve vodní trávě, jen ruka koukala nad hladinu.“

Ona se sehnula a podívala do vody.

„Slečno, dávejte si pozor,“ ozval se z hloučku nakřáplý hlas. „Ten rybník je prý prokletý. Honza není první, kdo se tady utopil.“ Česneková baba. Petr už o ní párkrát slyšel. Prý má kolem domu rozvěšený česnek proti upírům.

„Není prokletý,“ odpoví Millerová. „To bych poznala.“

Česneková baba z ní bude mít radost.

 

Když si Millerová prohlížela fotografie v zasedačce táborské kriminálky, Petr šel uvařit kafe do kuchyňky. Přišel za ním jeho o deset let starší kolega Ivan, podíval se, zda je v konvici dost vody i pro něj, a vytáhl ze skříňky svůj hrnek.

„Je ti jasný, jak to dopadne, že,“ prohodil.

Petr se na něj nechápavě podíval. „Doteď jsem netušil, že nějaké zvláštní oddělení existuje.“

„Jednou jsem s nimi měl tu čest, tos tady ještě nebyl. Odřeli jsme všechnu práci, pak zničehonic přišlo zvláštní oddělení, sebrali nám případ, všechno odvezli a od té doby ticho po pěšině.“

„Zvláštní oddělení nechodí zničehonic, ale protože nám někdo z místní policie poslal hlášení,“ promluvila Millerová ode dveří. „Přebíráme jen to, co spadá do našeho oboru.“

Petr něco plácl a podal jí hrnek s kávou. Ivan se tvářil, že tam vůbec není.

 

 

Druhý den přijela Millerová po obědě a vyžádala si pitevní zprávu. Ivan jí bez řečí podal složku a nabídl kafe. Se soudním ráno mluvil. Žádný důvod pro sebrání případu se nekonal.

„Krevní výrony a oděrky v oblasti krku bez strangulace, voda v plicích,“ zamumlala Millerová. „Takže udušení z utopení. Pohmoždění krku, které ho nezabilo.“

Ivan pokrčil rameny. „Říkal jsem vám to.“

„Do zítřejšího rána by se měly objevit pohmožděniny,“ odtušila ona.

„Vy jste soudní?“

„Něco na ten způsob. Co se říká po okolí o tom rybníku?“ zeptala se náhle.

„Oblíbený místo sebevrahů a opilců,“ řekl Ivan. „Za posledních nějakých šest let jsme odtamtud vytáhli tři utopence. Lidi začali vymýšlet všelijaké teorie a v noci se bojí chodit okolo.“

„Třeba?“ vybídla ho Millerová. Neznělo to jako předstíraný zájem za účelem udržení konverzace.

„Šest let nazpátek místní holka. Podle svědků to vypadalo na sebevraždu, nezanechala dopis na rozloučenou, cizí zavinění jsme neprokázali. Před pěti lety muž, který nedaleko kempoval s kamarády. Zdravý, sportovec, žádné sebevražedné tendence. Večer ani nic moc nepili, pak ráno vstali a našli ho ve vodě. Loni to bylo nejhorší. Sedmnáctiletý kluk. Jel s kamarády z diskotéky a bylo mu špatně, takže mu zastavili a nechali ho jít ven z auta samotného. Hádejte, jak to dopadlo.“

Millerová poslouchala, míchala kafe a hleděla do pěny.

„Pochopitelně, mezi místníma už je to prokletý rybník, který si každý rok vyžádá oběť,“ uzavřel to Ivan.

„Všechna ta úmrtí byla beze svědků?“ napadlo Millerovou.

„Přesně tak. Lidi se okolo bojí chodit sami.“

„Chodil okolo Honza Svoboda?“

Petr se zavrtěl. „To netuším. Vždycky chodil z hospody s dvěma kamarády z téže vesnice. Jen tentokrát asi šel sám, ti dva byli zrovna někde pryč.“

„Už jste s nimi mluvili?“

„S jedním už ano, druhý přijel teprve včera v noci. Jedu za ním dneska. Chcete se připojit?“

 

Davida Němce zastihli ještě v práci. Směna mu skončila před dvaceti minutami, ale šel si teprve odpíchnout odchod a měl mokré vlasy. Když uviděl Millerovou a Petra, zrychlil krok a tiše je pozdravil. Petr si vzpomněl, že ho zná od vidění z plaveckých tréninků.

„Jak dlouho se znáte s Janem Svobodou?“

„Osmnáct let… vlastně skoro devatenáct. Od první třídy.“

„Jak dobře jste se znali?“ Millerová popadla býka za rohy.

„Dobře. Jezdili jsme spolu do školy, ještě s Pepou Krejčím. Chodíme každý týden na pivo.“

„Chodíte často zkratkou kolem rybníka?“ Teď už to řekla v přítomném čase. Jako předtím David.

„Už roky ne,“ odpověděl rychle David. „Vždycky chodíme po silnici. Netuším, co tam Honza dělal.“

„Dřív jste tam chodili?“

„Kdysi. Než se tam zabila Pepova holka.“

„To zní dost nepříjemně,“ podotkla Millerová.

„To mi povídejte. V noci by mě k rybníku nikdo nedostal ani za zlatý prase.“

 

„Co je vlastně váš obor?“ zeptal se Petr Millerové, když jeli autem k rodičům mrtvého Honzy Svobody.

„Cokoliv abnormálního,“ odpověděla. „Tohle nevypadá na abnormální případ, ale ještě musím prověřit pár věcí.“

„Jsme na místě.“

„Počkám.“

Jak jinak, pomyslel si Petr, když zavíral dveře od auta. Do rozhovorů s rodiči obětí vražd se nikdo nehrne.

 

Helga počkala, až Petr Klein zmizí za brankou na zahradu, a sáhla po odznaku připnutém k límci kabátu. Odznak vypadal vypadal na pohled úplně nevinně, ale byl vybavený spoustou užitečných kouzel. Mimo jiné přímým spojením na vyšehradskou kriminálku.

„Přepojte mě prosím na vyšetřovatele Vrbenského,“ řekla, když se z druhé straně ozvala spojovatelka.

„Ano?“ ozval se po chvíli hlas šéfa oddělení vražd.

„Pořád nemám nic konkrétního,“ odpověděla. „Zavražděný nebyl čaroděj, žádní čarodějové v rodině ani nejbližším okolí. Zatím žádný podezřelý. Žádná místní kletba. Jen zbytková magie na těle a vodní trávě, ve které bylo zamotané.“

„Jakého druhu?“ zeptal se Karel.

Vodní plochy a toky mají své magické obyvatele. Umělé jihočeské rybníky nevyjímaje.

„Nelidská,“ řekla Helga. „Rozhodně ne vodník. Za posledních šest let se tam utopili další tři lidé. Na shodu okolností je to poněkud hodně.“

„Vidíš pod hladinu?“

„Příliš kalná voda.“ Helga je vzduch. S vodou si nerozumí. Dosáhne jen tam, kam vidí očima.

„Přijedu za tebou.“

 

V márnici byla pěkná zima. V márnicích z pochopitelných důvodů obvykle bývá zima.

Helga počkala, až zřízenec odkryje tvář a krk utopeného Jana Svobody. Viděla ho už u rybníka. Ale stejně vtáhla vzduch mezi zuby a trhla sebou. Podlitiny už se vyjevily v plné kráse. Nikde nepřipomínaly lidské ruce a pokrývaly celé tělo.

„Měl v sobě jedno pivo,“ řekl soudní lékař. „Zabilo ho udušení z utopení a docela se před smrtí namáhal. Detaily máte ve zprávě.“

Helga se zaměřila na Svobodovu pravou ruku. Rybniční bláto za nehty. Řezance od trávy na prstech. Zápěstí obtočené tenoučkou tmavou linkou.

„To nevypadá jako podlitina od provazu.“

„Napadá vás, jak to mohlo vzniknout?“

Soudní zavrtěl hlavou. „Nevzpomínám si, že bych někdy něco takového viděl.“

„Já taky ne,“ přiznala Helga. Nadechla se. „Tohle budeme muset převzít.“

Přelétla znovu pohledem podlitiny. Ať už je způsobilo cokoliv, lidské ruce to nebyly.

 

 

„Vážně myslíte, že to k něčemu bude?“

Petr si připadal jako blázen, když zastavoval před domkem a bylinkovou zahrádkou Česnekové baby. Proč chce Millerová mluvit zrovna s ní?

„Nemusíte chodit se mnou,“ odpověděla.

Petr přesto šel. Dům vypadal jinak, než tvrdili místní. Ze stropních trámů visely svazky vonících bylin. Starožitný dřevěný stůl, ubrus s jednoduchou modrou výšivkou, kachlíková kamna se sporákem. Všude spousta papírových sáčků s modrobíle malovanými nálepkami popsanými starobyle kudrlinkovým písmem. Z okna výhled přímo na dřevěnou sušárnu na ovoce.

Nikde žádný česnek proti upírům.

„Dobrý den,“ řekla Millerová. „Millerová, kriminální policie. Chci se vás zeptat na Jana Svobodu.“

„Bára Červenková. Těší mě. Vydržte chvilku. Zrovna chystám zboží na trhy.“

„Klein,“ vzpamatoval se Petr z aha momentu.

Paní Červenková uvolnila kousek stolu a dvě židle.

„Co prodáváte?“

„Bylinky, koření, koláče. Sušené ovoce, když je zrovna sezóna. Ovoněné dřevem, ale na kamínkách mám termostat. Moderní technologie nejsou k zahození.“

„Taky na Vyšehradě používáme rychlovarné konvice,“ řekla kdovíproč Millerová. „Taky mají termostat.“

„Tušila jsem to,“ odpověděla Červenková a Petra přepadl dojem, že mu něco důležitého uniklo. „Moc vám asi nepomůžu. Chodím tady ve vsi jen do obchodu a za dcerou. Dáte si čaj?“

Do místnosti přišla drobná mourovatá kočka, otřela se Petrovi o nohy a zamňoukala. Petr si ji posadil na klín. Zvyk.

Millerová se posadila naproti ní. „Chodí místní nakupovat k nám?“

„Tak různě. Hlavně děti pro koláče. Každé ráno, než jim jede autobus do školy. Mohla bych podle nich seřizovat hodiny. Ale mladý Svoboda sem nechodil. Vždycky byl zdravý jako řípa.“

Kočka začala hlasitě příst.

„Nedělo se kolem něj nic podivného?“ zeptala se Millerová.

„Určitě ne, to bych se dozvěděla.“

„Ani kolem rybníka?“

Petr zpozorněl. Kočka zamňoukala. Obě ženy se unisono podívaly na něj a pak jedna na druhou

„Kdysi tam byla plovárna,“ odpověděla paní Červenková. „Ale roky se o ni nikdo nestaral, zakalila se a zarostla. Poslední roky odtamtud loví jednu mrtvolu za druhou. Jeden rok Linda Jarošová, druhej pak nějaký trempík, třetí Tonda Málek… a začaly se rojit povídačky.“

Millerová se předklonila a postavila hrnek zpátky na stůl. „Kdo je Tonda Málek? To jméno slyším poprvé.“

„Kluk ze sousední vsi. Už jako dítě ukradl na co přišel, máma z něj byla zoufalá. Nakonec skončil v lochu za nějaké vloupačky. Když ho pustili, chtěl si najít práci, ale nikdo už mu nevěřil ani nos mezi očima. Nakonec ho jednoho rána našli v rybníce. Prý se zabil.“

„Co si o tom všem myslíte vy?“ pobídne ji Millerová.

„Nechodím tam. Nic pořádného tam neroste.“

„Vždyť to vyšetřovali policajti z kriminálky,“ řekla paní Červenková mimoděk.

Kočka ulovila Petrovu ruku a jala se ji zakousnout.

„Nenechal totiž dopis na rozloučenou. Linda taky ne. Zdeněk — její táta — si dodnes myslí, že ji někdo zamordoval. Nikdy se s tím nesmířil. Zůstal chudák na světě sám. Žena mu umřela a rodiče už dávno nemá. Matka mu utekla snad někam do Ameriky, když byl ještě malej. Byla to krásná ženská a skvělá zahrádkářka. On je celej po ní, zlatej chlap. Nikdo další s nadáním ve vsi není, co vím.“

Nadání? zapřemýšlel Petr, ale kočka dotčeně mňoukla o pozornost.

„Zajdu za ním.“

Červenková se nakloní k Millerové a pošeptá jí: „Zeptejte se spíš víl v lese. Ony se lidem neukazují, ale vidí všechno. Dohlíží mi v lese na bylinky. Nechávám jim u pramene koláče.“

Houby víly, pomyslel si Petr. Místní lišky si musely pochutnat.

„Asi mně nic jiného nezbude.“ Millerová se pousmála, sklonila hlavu a podívala se někam do čaje.

„Měla byste jít sama, jinak se neodváží přijít. Chcete ochranný sáček? Namíchám vám ho cobydup. Nebo se zastavte večer. Zrovna mně tady kyne těsto na koláče.“

Když odcházeli, kočka nespokojeně zamňoukala a drápky se zavěsila na Petrovu levou nohavici.

 

 

Když Petr přišel po obědě zpátky do práce, dorazil právě Millerové šéf. Jmenoval se Vrbenský a Bára Červenková by ho nepustila ani na zahradu. Pohyboval se s tím druhem samozřejmé elegance, o jakém si Petr mohl nechat jen zdát, příliš nemluvil a Petrovi z něj běhal mráz po zádech.

Teď byly čtyři hodiny a Petr přemýšlel, jestli se zbláznil onebo nebo všichni kolem.

Vrbenský stál na břehu prokletého rybníka a dlouho upřeně zíral do vody. Pak si klekl na molo, párkrát rozčeřil vodu a jednou na ni položil dlaň. Nakonec si stoupl na okraj mola zády k nim a dlouho zíral do vody, jako kdyby čekal, až se z ní vynoří – něco – a stáhne ho pod hladinu.

Petr vytáhl z batohu poznámkový blok a začal v něm listovat. Najednou zachytil koutkem oka pohyb. Vrbenský se vracel k autu.

„Nic nevidím,“ řekl Millerové. „Teď to nemá cenu. Zkusím to večer.“

 

Petr zaparkoval auto na služebně a zašel dovnitř za Ivanem.

„Tak co?“ zeptal se Ivan zvědavě.

„Nemám tušení. Ten Vrbenský je asi nějaký senzibil či co… byl jsem s Millerovou u té bylinkářky a ta si ještě vzpomněla na nějakého Málka.“

Ivan se plácl do čela. „Ta má lepší paměť než já. Jsem idiot. Nepojedeš znovu okolo?“

„Okolo rybníka?“

„Okolo Červenkové. Dochází nám ten černý čaj.“ Ivan vyprskl smíchy a ukázal na modrobílou nálepku na papírovém sáčku. „Kam sis myslel, že pro něj jezdím?“

 

Stmívá se. Konečně.

Helga seděla na břehu v trávě a občas se podívala k lesu. Zmiňovala se, že jí nějaká místní čarodějka podívala o vílách. Les je pěstěný a vzdušný, vílám by se tady dařilo.

Víly nemají mysl tak nepodobnou lidské, aby Karel nevycítil jejich přítomnosti. Nebezpečné stupně vílího metamorfismu jsou nápadné už zdálky. Nikde v okolí žádná divoženka nežije, natož bludička.

Karel nechal boty a kabát v trávě a sedl si na okraj mola. Jedno utonutí se dá odepsat jako náhoda. Dvě jako shoda okolností. Tři jako velký podezřelý otazník. Pět už zní jako magická past, která funguje jen za tmy na osamocené oběti.

Soustředil se na hladinu. Vlnění. Žádné změny. Ani za světla nedohlédl na dno a teď se zdá, že rybník ani žádné nemá.

„Žádné časované kouzlo nevidím,“ řekl.

„Já taky ne.“

Ochladilo se. Karel vstal, aby si mohl dojít pro kabát.

Chyba.

Spíš vycítil než uslyšel pohyb za sebou. Helga sebou polekaně trhla.

Otočit se už nestihl.

 

Navky se rodí ve vodách z duší magicky nadaných bytostí, které zemřely násilnou smrtí. Nejsou to duše zemřelých v pravém slova smyslu. Nemají lidské myšlení; jsou zredukovány na jedinou silnou emoci, tu, která jim pomohla na svět. Většinou je ovládá strach – pokud byly zavražděny – nebo smutek – pokud se zabily samy.

Tuhle ovládá nenávist.

První, co Karel cítí, je pronikavý chlad. Prostupuje jeho tělem, ubírá mu síly. Karel zdálky vnímá, jak se mu navka snaží rozdrtit hrtan, ale nemá na to dost síly. Okolo tváře a dlaní se mu obtáčí vodní tráva a zařezává se do kůže. Pod konečky prstů cítí studené bahno.

Voda je Karlův živel. Nemůže v ni ztratit orientaci. Nemůže zpanikařit. Nemůže se reflexivně nadechnout. Ví, že je těsně vedle pilíře mola. Ví, kde se nachází navka. Voda je plná podivně známé magie. Karel roztahuje prsty a volá ji k sobě.

Napřáhne magii k navce a vší silou uhodí. Je to nečekaně jednoduché. Pak se chytí pilíře a vytáhne nahoru. Je to neuvěřitelné těžké.

Nemá tušení, jak se dostal na břeh. Helga ho táhne dál od vody. Je tady příšerná zima. Karel se klepe jako osika. Nedokáže se ani soustředit na kouzlo k odpuzení vody. Musí ji ze sebe dostat dolů, hned.

Navka natahuje pařáty z rybníka, nemůže na břeh, je rozzuřená. Helga vykřikne jakési zaklínadlo. Šplouchnutí. Karlovi hučí v hlavě, nevidí nic, jen kalnou vodu, vzduch je těžký a studený a svět se rozplývá v mlze.

Trhne sebou. Je to nevědomý pohyb, jako když se probudíte z nepříjemného polosnu, ve kterém padáte ze schodů. Voda. Dolů. Pryč. Ode mě. Sáhne si do vlasů. Má je suché. Ale je tady přece voda, je všude kolem něj. To je moje vlastní magie, uvědomí si.

Helga ho pleská po tvářích. „Vrať se. Prober se. No tak.“

Její magie mu tančí po kůži, lehká jako víla, vrací mu do těla cit a teplo. Helga má tvář staženou soustředěním. Karel zamrká a zvedne ruku k tváři. Je mu pořád zima.

Ona se narovná a rysy její tváře se zase uvolní. „Je zpátky ve vodě,“ řekne. „Co to bylo?“

„Navka.“

„Zatraceně. Můžeš vstát?“

„Snad ano.“

Přetočí se na bok a posadí. Helga mu podává kabát.

„Byl jsi asi deset minut mimo, vůbec jsem tě nemohla probrat,“ řekne Helga a vrhne podezíravý pohled na rybník. „Táhla tě zpátky. Musíš pryč. Zvládneš cestovat vzduchem?“

Karel si zapne kabát až ke krku. Je mu pořád zima. Zamne si ruce. Bolí to. Necítí žádné teplo.

„Karle?“

„Zvládnu,“ odpoví rychle a až přehnaně přikývne. „Určitě ano.“

 

Uvařil si čaj do půllitrového hrnku. Omotal si kolem krku teplou černobílou palestinu, kterou obvykle nosil v zimě, ale zima mu byla pořád. Hlavně za krkem. Místo, kterého se dotkla navka, prý nelze žádným způsobem zahřát.

Všechno to dávalo smysl. Helga se poptala místní bylinkářky, a ta tvrdila, že s výjimkou posledních šesti let se u rybníka nic podivného nedělo. To souhlasí. Navka je duše v čekací době na rozcestí. Pokud se na ní někdo neslituje a neumožní jí odejít na onen svět, stane se po sedmi letech bludičkou, zlomyslnou a ošklivou bytostí, která v plné síle ovládá vílí kouzlo.

Navky vznikají jediným možným způsobem. U rybníka musel zemřít násilnou smrtí někdo magicky nadaný. Karel pracuje na kriminálce přes deset let. Na žádný takový případ si nepamatuje. Musí zapátrat kolem těch mrtvých obyčejných. Někdo z nich obyčejný nebyl. První dva byli těhotná místní dívka a výletník kdovíodkud. Dívka tady má rodiče a bývalého přítele. O turistovi musí být záznamy na policii. Za jeho rodinou pošle Helgu.

Jezdili na kolech po jižních Čechách, utábořili se na dohled od rybníka, nasbírali kameny a větvičky a rozdělali táborák, aby si mohli opéct buřty na večeři. Netušili, že je cosi sleduje. Číhá. Na jednoho z nich. Toho, který sbíral proutí u rybníka, šlápl do vody a noha mu uvízla v bahně, které ho táhlo dolů do hlubiny, ale vytáhl nohu ven a utekl jí. Volá ho k sobě zpátky. A on poslechne. Uprostřed noci bere baterku a jde se podívat k rybníku. Vodní hladina se podivně zdeformuje, natahuje po něm spáry, táhne ho dolů do bahna. On se snaží bránit klackem, který pořád drží v ruce. Neví, že navka nemá tělo a téměř ani duši. Má jen magii a tou ovládá vodu, rostliny a bahno.

Karel zalapal po dechu a vymrštil se z pohovky. Čaj se rozlil po stole, na zem a na Karla. Je půl jedné v noci. Musel na chvíli usnout.

Do koupelny ho doprovodil nepříjemný pocit ze snu. Karel pustil teplou vodu a vyhrnul si rukávy, aby si mohl opláchnout zátylek. Pak strnul a polilo ho horko.

Kolem zápěstí měl obtočené stéblo vodní trávy.

 

Helga napínala oči do noční tmy. Už půl hodiny seděla s papírovým sáčkem sušené máty v kapse a košem lučních květin a po boku u lesní studánky, kde Bára Červenková nechává koláče vílám. Čekala a tajně doufala, že nečeká marně.

Víly jsou plachá stvoření, ale když si někoho oblíbí, jsou poměrně družné. Oblíbily si Báru Červenkovou. Znají ji desítky let, ví, že je čarodějka. Tak proč se před ní schovávají? Odešla babička Lindy Jarošové skutečně na západ? Nebo se vrátila zpátky do lesa?

Rozpustila si vlasy, vzala jeden pramínek a začala plést copánek. Přidala pár květů heřmánku. Nejhezčí květiny nechá vílám. Podržela konec copánku a opatrně se rozhlédla.

Byly dvě. První, menší zrzka, se odvážila přisednout k Helžiným květinám. Vysoká tmavovláska zůstala nerozhodně stát mezi stromy.

„To je od tebe hezké,“ zasmála se zrzka, vzala květ čekanky a zvědavě se naklonila nad koš. „Tady voní koláče od Báry!“

Helga opatrně vytáhla květiny a krabičku s koláči. „Kolik tady máš sester?“ zeptala se nenuceně.

„Kolik sester máš ty?“ opáčila tmavovláska a posadila se ke studánce z druhé strany. „Pokud chceš hrát na pravdu, první se ptáš a první odpovídáš.“

„Jednu,“ řekla Helga popravdě.

„My taky!”

„Kde je vaše třetí sestra?“

„Neukazuje se místním,“ odpověděla zrzka.

“Ale já nejsem místní.“ Helga jí věnovala úsměv. „Nic jim neprozradím. Ani Báře. Přijde vaše sestra?“

„Pokud ji zavoláme,“ odtušila zrzka a rozpustile pohodila hlavou.

„Zavoláte ji?“

„Možná,“ řekla zrzka a znělo to jako flirtování.

„Budeš za to něco chtít,“ řekla Helga. Možná slib, možná přísahu, možná drobnost.

„Ještě jsem nelíbala lidskou ženu,“ řekla zrzka. Tmavovláska se zahihňala.

Helga si oddechla. Ženy ji nikdy nezajímaly a v kapse má sáček s ochrannými bylinami. „Platí,“ odpověděla.

Zrzka měla pleť jako alabastr, voněla po jehličí a květinách a její rty chutnaly jako ranní rosa. Pak se smíchem vyskočila na nohy a dotkla se kůry nejbližšího stromu. „Počkejte na nás s těmi koláči!“ řekla a zmizela.

 

Karel si zajel oběma rukama do vlasů a hodil do umyvadla další chuchvalec vodní trávy. Přilepila se mu na prsty a nechtěla dolů. Podíval se na sebe do zrcadla. Sinalá kůže a unavené oči. Kouzlem poslal vodní trávu do horoucích pekel.

Pustil naplno teplou vodu, nabral ji do dlaní a opláchl si obličej.

Nebyl to dobrý nápad.

Najednou je zpátky. Kalná voda mu naplnila ústa. Zadrží dech. Schoulí se do sebe. Zespoda ho studí dlaždice. Shora pálí světlo. Kolem krku se mu stahuje smyčka z vodních řas. Roztřese ho dávivý kašel. Málem si prokousne jazyk.

Opře se o vanu. Má pocit, že každou chvíli začne zvracet. Voda ho zradila.

To je hloupost, jsi přetažený a v šoku, oznámil rozum, ale jsou chvíle, kdy je vám titul z psychologie na houby.

Po pěti minutách se odvážil vstát.

Roztřesenýma rukama zapálil svíčku. Jednoduchá, ale účinná ochrana proti zlovolným entitám. Propiskou si na hřbet ruky nakreslil muří nohu. Uklidil rozlitý čaj a uvařil si nový. Našel mátu i pelyněk. Kombinovat se můžou. Nejspíš to nebude k pití. Možná to ani nepomůže. Vzal z kredence i konvičku. Chce to pořádně silný čaj.

 

Třetí víla měla průzračné modré oči a v nich ozvěnu dávného smutku.

“Bára si mě ještě pamatuje,“ řekla. „Poznala by mě. Sestry za ní nechtěly chodit beze mě.“

„Máš ve vesnici muže?“ zeptala se Helga opatrně.

„Máš ty muže?“ vmísila se zrzka. „První se ptáš, první odpovídáš.“

„Nemám.“

„Já také ne.“ Modrooká zesmutněla. „Už dávno umřel. Mám syna.“ Víly nestárnou a nemívají děti. Obojí je pro ně naprosto cizí.

„To mě mrzí,“ řekla Helga. „Jak se jmenuje tvůj syn?“

„Zdeněk.”

„Jaroš?“

„Ano.”

Její dvě rozpustilé kamarádky ztichly.

Nejvyšší čas změnit téma.

„Máte sestry ve vodě?“ zeptala se Helga.

Víly se po sobě polekaně podívaly.

„U lesa je rybník, ale…“

„Tam nechoď!“ vykřikla zrzka.

„Žije v něm něco zlého,“ doplnila tmavovláska. „Nechodíme se tam koupat.“

„Nesmíš tam jít. Ubližuje to lidem.“

Modrooká mlčela a hleděla do země.

„Ublížilo to tvé vnučce?“ zeptala se jí Helga.

„Ne.“ Modrooké se zachvěl hlas. „Ublížil jí člověk.“

 

„Dali jste kolem toho rybníka bariéru?“ zeptal se úředník z evidence magických bytostí.

„Ano,“ odpověděl Karel a snažil se neznít podrážděně. Byl utahaný a měl zvýšenou teplotu. Možná vydrží bdít do večera. Co se stane pak?

„Víte, kdo to byl?“

„Místní dívka, která zemřela před šesti lety. Matka jejího otce je víla. Co s tím budete dělat?“

Úředník se zavrtěl v křesle. „Naposledy jsme tady v Čechách měli navku ve dvacátých letech a nebyla tak agresivní. Sebevrah. Přitahoval k tomu jezeru sebevrahy. Ale… někde máme zprávu o výskytu takhle agresivní navky v osmnáctém století. Tak jako tak ji budu muset najít, až se na to půjdeme podívat.“

„Kdy?“ vyjel Karel netrpělivě.

Nepochopení.

„Kdy se půjdete podívat po té zprávě?“ zeptal se Karel a nevěděl, jestli je unavený, nebo začíná přicházet o rozum. „Vyřešíme ho ještě dnes a sepíšeme vám zprávu. Jen nám musíte říct, co dělat.“

Úředník na něj vrhl zoufalý pohled kancelářské krysy. „Počkejte chvíli, najdu vám ji,“ řekl.

 

„Mám půl hodiny času. Pak musím do práce.“

„Tak dlouho vás zdržovat nebudu,“ řekla Helga.

Zdeněk Jaroš byl sympatický muž s milým úsměvem. Měl oči po matce a zahradu plnou pěstěných zdravých stromů a bujných trsů bylin.

„Pojďte dál.“ Ustoupil od branky, aby mohla Helga dovnitř.

Mimoděk si prohlédla stěny. Zažloutlé staré rodinné fotky. Černě zarámovaná fotografie mladé ženy. Linda. Spousta kreseb lesních scenérií. Jaroš tam asi tráví spoustu času. Cítí se tam bezpečně, jako kdysi u mámy, ale neví o ní. Kdysi přece emigrovala na západ.

„Jsem z oddělení vražd,“ vysvětlí mu Helga. „Jde o vaši dceru.“

Povzdech. „Tušil jsem to,“ přizná.

„Otevřeli jsme případ,“ řekla Helga pomalu. „Mám důvod jej vyšetřovat jako vraždu. Prý jste podezíral Lindina bývalého přítele.“

„Pepu Krejčího.“ Pod stolem si překřížil nohy.

„Proč si to myslíte?“

„Udělal jí dítě a pak se na ni vykašlal.“ Zkřivil ústa stejně jako před chvílí, když vyslovil jeho jméno. Moc to k němu nesedí. Moc mu to nejde. „Ona si to chtěla nechat, i kdyby měla zůstat sama. Nechtěla se zabít.“

 

Karel sledoval, jak se Helga nahýbá nad vodou a prochází po mole, jako kdyby se nechumelilo. Ona to necítí, nic ji netáhne do vody. Nemá nervy nadranc a v sobě tři litry silného černého čaje a dvě dávky životabudiče.

Karel si promnul čelo. Zpod rukávu vykoukl stvol máty, který si ráno omotal kolem zápěstí. Linda Jarošová bývala vnučkou víly. Máta chrání proti vílímu kouzlu. Mohla by pomoci.

Koho se navka dotkne, toho posedne. Obětí svou posedlá se stane, dokud ta bude dýchat. Zuřivost její roste, až nakonec upouští od svých zvyků a útočí za bílého dne, kdy nemá sil, leč mysl oběti spoutati a k sobě do hlubiny přivésti dokáže.

„Myslíš, že se ukáže?“ zeptala se Helga přes rameno, když dokončila bariéry.

„Určitě. Čeká na mě už dvanáct hodin.“ Karel vstal a pomalu se vydal k bariéře. Z hladiny nespustil oči ani na okamžik. Zastavil se metr a půl od břehu. Blíž si netroufl.

„Ukaž se,“ řekl.

Mohl by se podívat dál, pod vodu, někde tam určitě je. Čeká. V bahně, v chladu, v klidu. Vypadáš unaveně, říká mu. Nechceš si konečně odpočinout?

Je tam. Čeká.

Nádech, výdech, nádech, výdech. Karel nemůže dýchat, musí zpátky do vody. Další krok. Bariéra je na dosah ruky.

„Karle!“

Trhl sebou. „Kde je?“

„U bariéry,“ odpověděla Helga a ukázala na pableskující čáry.

Voda se začala podivně vlnit.

Z vody se vynořilo beztvaré chapadlo složené z kalné vody, bláta a vodní trávy a narazilo do bariéry. Chapadlo následoval zbytek těla. Vzdáleně se podobalo člověku – mělo trup, dvě ruce a hlavu. Navka je připoutaná k vodě. Může libovolně měnit tvar jako voda, ale nemůže vyjít ven.

„Nedosáhneš na mě,“ řekl Karel beztvaré změti, která se po něm se syčením natahovala. Může risknout ještě jeden krok. „Jsi Linda Jarošová?“

Navka ztuhla. Na konci paží se objevily prsty, tvář dostala ústa a nos a oči.

„Linda. Takhle se jmenuješ.“ Takhle se jmenovala.

„Pojď za mnou,“ zasyčelo to.

„Proč?“ Jeden malý krůček. K ní.

Vrhla se po něm, narazila na bariéru a se vzteklým syknutím se stáhla. „Vzal jsi můj život, já vezmu tvůj,“ zavrčela.

„Kdo ti vzal život, Lindo?“

Narovnala se a její tvář dostala lidský tvar. „Kdo jsi?“ zeptala se.

A byla pryč.

 

Helga vypnula motor auta a zahleděla se na Karla. Až na běžné příznaky nevyspání vypadal naprosto v pořádku. Karel se vždy uměl výborně ovládat.

„Půjdu tam,“ řekla a vystoupila z auta.

Otevřel jí Krejčí starší. Syna viděla přes jeho rameno, stál u schodů a čekal, co se bude dít.

„Dobrý den. Jsem Helga Millerová.“ Zvedla ruku s průkazkou. „Potřebuji mluvit s vaším synem.“

Otec ustoupil a Krejčí mladší se protlačil do dveří. „Ano?“

„Potřebujeme, abyste se námi jel k tomu nešťastnému rybníku,“ řekla Helga.

„Já tam nebyl šest let…“

„Tak půjdete dnes,“ řekla Helga nesmlouvavě.

Krejčí mladší spolkl námitky a vzal si z věšáku bundu.

 

Blížilo se poledne. Nejnevhodnější doba pro vyvolávání mrtvých s vílí krví. Karel si stoupl pár kroků od bariéry. Navka skrz ni neprojde. Karel také ne.

„K vodě nejdu,“ řekl Pepa Krejčí.

„Proč?“ zeptal se nenuceně Karel.

„Předevčírem se mi tady utopil kamarád,“ vymáčkne ze sebe Pepa Krejčí.

„Je v márnici,“ řekla Helga.

„Co myslíte, že se mu stalo?“ zeptal se Karel.

„Já nevím,“ vyhrkl Pepa. „Normálně tudy nechodíme. Možná zabloudil a spadl do vody.“

„Mohl spáchat sebevraždu?“

Pepa po Karlovi udiveně střelil očima. „Honza? Proč by to dělal?“

„Proč to udělala vaše dívka?“ pokračoval Karel.

„Já s tím nemám nic společného!“ vykřikl Pepa. „Vůbec jsem tady nebyl!“

„Nikdo vás nepodezírá z Honzovy vraždy,“ řekl Karel jakoby mimochodem.

„Co?“ vypadlo z Pepy. „Cože?“

Karel se obrátil zády k Pepovi a přišel těsně k bariéře. „Pojďte za mnou,“ řekl přes rameno, „uvidíte, kdo zabil vašeho kamaráda.“

Pepa Krejčí na něj asi dvě vteřiny zíral s přihlouple otevřenými ústy. Pak se vzpamatoval a pomalu došel ke Karlovi.

Karel mu nevěnoval jediný pohled. „Lindo, ukaž se. Přivedli jsme ti ho.“

„Vy jste se zbláznil,“ hlesl Pepa.

Navka se vynořila se vzteklým syčením. Místo hlavy měla dvě další končetiny podobné chapadlům chobotnice. Pepa sebou trhnul a Karel stiskl jeho paži. Helga přiběhla k nim. Karlova tvář byla zkroucená námahou a oči měl chladné a temné jako dvě hluboké studny. Helga zkontrolovala bariéru.

„Vy nikam nejdete,“ sykl Karel a Pepa se otřásl. „Rád tě zase vidím, Lindo.“

Dvojice chapadel se stáhla. Objevila se hlava, ženský obličej, vlnité vlasy, končetiny dostaly klouby. Bezbarvá žena stojící po kolena ve vodě.

„Poznáváš ho?“

„Jeho ano,“ řekla navka. „Tebe ne.“

„Kurva,“ vydechl Pepa.

„Nehýbejte se. Nemůže na vás,“ řekl Karel chladně. „Vy jste ji zabil, že? Čeká na vás. Když jde v noci někdo kolem břehu, myslí si, že se vracíte. A pak zjistí, že to nejste vy, ale pro toho chudáka už je pozdě.“

Pepa horečně zavrtěl hlavou. „To není možné,“ řekl.

„Tak se podívejte pořádně,“ pronesl Karel ledově.

„Vzal jsi mi život,“ řekl přízrak. Lidský hlas. Usmívá se. „Já vezmu život tobě.“

„Nemůžete přece –“

Karel mu zaryl prsty do předloktí a Pepa radši zmlkl.

„Může,“ usmál se na něj přízrak a mezi rty měl černou prázdnotu, „musí. Dá mi tebe místo sebe. On si zaslouží žít. Ty ne.“ Dívčina tvář se zkroutila vztekem, lidské rysy zmizely, lidský tvar zakolísal.

„Čekáš tady na mě,“ zašeptal Pepa zkroušeně. „Já to věděl. Já to kurva věděl.“

„Nic jsi nevěděl,“ odpověděla navka a její hlas byl od nerozeznání od lidského. „Čekala jsem na tebe hodinu, zatímco ty jsi někde chlastal, abys měl žaludek zbavit se nepohodlné holky a vlastního dítěte…“ Zmlkla, odvrátila se a zakryla si oči.

„Nechtěl jsem! Nevěděl jsem, co mám dělat! Netušil jsem, že tam pořád ještě budeš čekat!“

„Vážně?“ protáhla ona posměšně. „Nechtěl ses hádat? Nechtěl jsi mi držet hlavu pod vodou?“

„Chtěl jsem se utopit,“ vyhrkl Pepa. „Hned druhý den. Nezvládl jsem to. Byl jsem moc zbabělý. Nedokázal jsem se ani jít udat.“

Navka se ušklíbla. Lidský výraz. „Nikdy by sis nezničil život.“

Pepa horečně zavrtěl hlavou. „Není den, abych na tebe nemyslel. Nevěřil jsem, že mi to projde… neprošlo mi to. Honza je mrtvý kvůli mně. Co mám dělat? Já nevím, co mám dělat.“

„Teď musíš pykat ty,“ řekla navka.

„Přiznám se,“ řekl Pepa přiškrceně. „Budeš pak mít klid?“

Navka přikývla.

A zmizela.

„Co se stalo?“ vyhrkl Pepa.

Karel pustil Pepovu ruku, klesl na kolena a schoval tvář v dlaních. Helga nasála vzduch. Čistý.

„Je pryč,“ řekl Karel. Zvedl se na nohy a pohlédl na Pepu. „Ale pokud nedodržíte slovo, tentokrát si vás najde.“

Pepa zavřel oči. Věděl, že ho čeká vazba, soud a vězení.

„Půjdeme.“

Karel sundal ze zápěstí stvol máty.

„Jestli si chceš jít odpočinout, vyřídím to za tebe,“ řekla mu Helga.

Vděčně se na ni usmál. „Díky,“ řekl.