Letos jsem se ke své lítosti velmi míjela s tématy. Buď nepřišel žádný nápad, jak s tématem naložit, nebo zpracování kulhalo na všechny čtyři 🙂 a nedalo se zveřejnit. Jak se dřív psávalo: Předkládám tedy laskavým čtenářům DMD roku 2025.

Zavzpomínejme na dobu minulou, kdy byl Vítek ještě dítě.

Téma: Důsledky osvěty

„Máří, pojď sem honem,“ volá z fortny Ctibor a hlas mu přeskakuje utajovaným smíchem. „Něco hrozného se nám tlačí do hradu.“
Stará chůva bručí něco o nanicovatých dědcích, co si nevědí bez ženské rady, ale přesto pospíchá k fortně.
„Vítku,“ tiskne si ruku na srdce, „jak to vypadáš? Voda z tebe jen crčí, tady za uchem ti visí nějaký žabinec… a jak smrdíš…“ nakrčí nos. „Co jsi kde prováděl, že ses tak zmáčel?“
Chlapec stojí, oči sklopené.
„Tak dozvím se to?“ hartusí Máří.
„Víš…“ říká potichu Vítek, „bratr Metoděj vyprávěl, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Chtěl jsem to zkusit.“

Téma: Masážní techniky

„Ještěže jsi přišla tak rychle,“ šklíbí se Ctibor pod ježatými vousisky, „bál jsem se, že se na hrad tlačí vodník a chce se tu usadit.“
„Nech planých řečí, mluvko, a radši mi dones ze studny dvě vědra vody. Musí se vykoupat. A ty pamatuj,“ obrací se Máří k Vítkovi, „tu zmáčenou halenu a nohavice od bahna si vypereš.“
Máří se zdálo, že Vítek divně nese ruku a kulhá. Vzala věchet a začala jej mýt. Přitom pečlivě prohmatala všechny klouby a svaly, aby se ujistila, že nemá nic zlomeného. S úlevou jej poplácala a silou nešetřila. Na pohlazení bude čas večer.

Téma: Zlatý mravenec (konspirační teorie)

Vítek se stočil do klubíčka na houni blízko topeniště. Po dvou ledových koupelích jej teplo brzy uspalo. Probudily jej dívčí hlasy. Svatava s Dorotkou přebíraly hrách a předstíraly, že o Vítkovi nevědí. Máří sice splnila slib a o Vítkově zážitku nikomu neřekla, zato povídavý Ctibor nemlčel.
„Povídala bába popelářka,“ ztišila hlas Dorotka, „že v dutině stromu nad tůní jsou zlatá vejce labutí královny.“
„Kdo ví, co viděla.“
„A slyšelas o obřím mraveništi? Mravenci prý nejsou černí ani červení, ale docela zlatí. Jen to neříkej před Vítkem, ještě by lezl na strom a spadl do tůně,“ mrkla Dorotka.
„Nebo do mraveniště.“

Téma: Hlava v oblacích

Děvčata se smíchem vyběhla z kuchyně a Vítek si uvědomil, že se stal terčem jejich pobavení.
„Jen počkejte, vy treperendy, však já vám ten smích brzy oplatím,“ protáhl se Vítek, prohrábl oheň a zadíval se do jeho plamenů. Ve svých představách viděl hrdinské činy, o kterých tak rád vyprávěl Ctibor, i ty, o nichž neméně poutavě mluvil bratr Metoděj – o pasáčkovi Davidovi a jeho boji se lvem, o třech mládencích, kteří neuposlechli příkazy krále, který se vzepřel Bohu…
Vítek se nemohl rozhodnout, jestli chce být radši hrdinou v boji, nebo věrným služebníkem Božím.
„Tak či tak, ty sojky budou žasnout.“

Téma: Sluneční paprsek

Vítek se vymotal ze svého pelíšku u ohně. Byl čas na podvečerní úkoly. Brada se mu klepala, ale plakat ho nikdo neuvidí. Běžel nejdřív donést psům vodu. Přitom přemýšlel, jak se těm posměvačkám pomstít.
Jenže… neříkal posledně bratr Metoděj, že nad hněvem nemá zapadnout slunce? Hm, už zachází. Ne, já se nehněvám, jen je mi to líto… Hm, platí to i o lítosti? Hm…
Vítek nese koš drobného dříví a vzpomíná si, jak mu Dorotka onehdy pomohla… A Svatava mu vždycky dá na kaši víc medu…
Vítek si připomíná to dobré a je mu, jako když do sklepa zasvítí slunce.

Chůva Máří vzpomíná. Na Cimburk přišla se svou paní, odchovala její děti a vnučku.

Téma: Začarovaná partie – rodinná sága

Dvě dívenky se měří pohledy. Dlouhé copy, jedny tmavé, druhé jako dozrávající obilí. Černé copy se uklánějí své paní. Zakrátko se dvorec ozývá dívčím smíchem a komůrka zlatých copů slyší mnohá šeptaná tajemství.
Den svatební. Černé copy strojí nevěstu a chystají stěhování. Když v novém domově zazní dětský pláč, nejlépe jej utiší černé copy. Čtyři robátka poznávají svět v náruči ženy, jejíž černé vlasy pomalu prokvétají. Běh života sevře rty do přísné linky. Je třeba vychovat sirotky. Nedlouhé štěstí střídá tragédie. A po letech další siroty potřebují útěchu a výchovu.
Paní má, byla bys hrdá na své děti i vnoučata.

Téma: Lamač srdcí

Běta sedí v kapli, ruce sepjaté v klíně, a hledí na rakev. Dostala příkaz modlit se za duši mnicha Silvestra. Místo modlitby však vzpomíná, jak k němu musela zavést svého Vašíka a jak z citlivého a veselého chlapce vyrostl nelítostný fanatik Na druhém Bětině synovi, Martinovi, se Silvestr podepsal jinak. Vzpurný chlapec měl při zřídkavých návštěvách záda a ruce rozšlehány do krve. Časem se naučil nevzdorovat, ale brzy utekl. Dlouho o něm nikdo nevěděl, dokud sám nevyhledal bratra… Bernarda, hořce křiví rty Běta.
Z Bětiny stále pohledné tváře hledí staré oči.
Ten v rakvi jí i jejím dětem zlomil srdce

Hrnčíři Metodějovi se konečně podařilo vydat se na dlouho plánovanou cestu. (Měla jsem v úmyslu letos psát hlavně o Metodějově cestě do Prahy. Výsledek – toto jediné drabble.)

Téma: Křoví

„Proč mě dnes ta nůše tak tíží?“ brumlá nespokojeně Metoděj a rozhlíží se, kde by si mohl na chvíli odpočinout. „Není přece těžší než jindy. Tady,“ snímá své břemeno a usedá k houštině planých trnek. Ochutná jednu a hned vyplivne. Je trpká až běda.
Je druhý den na cestě a už se mu stýská. Nejraději by se vrátil, ale už tolik slyšel o tom betlémském kazateli a tak dlouho cestu odkládal. To ten starý Bořivoj se svými otázkami jej tolik zdržel. Podzim na krku, do zimy musí být zpátky.
Rovná popruhy, uhlazuje plachetku a pomalu vstává.
Je čas jít dál.

Toto téma nás zavádí hluboko do minulosti.

Téma: Slavná poslední slova

„Adame, svěřuji ti svůj nejvzácnější poklad,“ říká chvatně Jan. Adamovi plně důvěřuje, stejně jako by důvěřoval rodnému bratru. Adam i kočí Vacek jsou osvědčení a věrní. Zpráva, kterou Adam přinesl, nutí Jana, aby, ač nerad a s velkými obavami, uspíšil návrat z návštěvy u Kateřininých rodičů. Jan ví, že bratr Jakub by jej zbytečně nepobízel k rychlosti. Co si zas ten strýc Vladan vymyslel? Ještěže už byli připraveni na cestu. Jan tedy sám pojede na koni napřed a vůz pomaleji za ním.
Poslední objetí a rychle odjíždí.
„Neboj se, tatínku,“ slyší ještě z dálky zvonivý chlapecký hlásek: „Já maminku ochráním.“

A něco na odlehčení (když už jsem nedokázala témata uplatnit v 15. století, dostalo se ke slovu i zelené koťátko)

Téma: Jeden z nejlepších tanečníků disco

Lízínka, už dávno ne zelené koťátko, ale bílá kočička, vyskočila na stůl u okna a pátrala, jestli neuvidí některého svého opeřeného kamaráda. Přitiskla nosík ke sklu, ale hned ucukla. Sklo studilo a celá zahrada byla bílá.
Ano, támhle je vrabeček Vrabčák. Letí ke krmítku plnému ptačích dobrot. Lízinka si radši dá šunku nebo sýr, ale vrabečci mají jiné chutě.
„Co to ten Vrabčák dělá?“ žasla Lízinka. Létá nahoru, dolů, od třešně k ořešáku a zpátky, teď dokonce udělal něco, čemu Kamilka říká pirueta.
Nesedí na plotě vrabčí slečna ze sousední zahrady?
Je tam! A Vrabčák se předvádí. Inu, ješitný chlap.

Téma: Tchynin jazyk

Lumpík s Montíkem se ženou ke dveřím. Jejich hlasové orgány jedou na plné pecky, jak říkává dědeček.
Kamilka utíká hned za nimi. Takto vítají jen paní pošťačku. Ta má pro kluky vždycky nějakou dobrůtku a pokaždé věnuje hodnou chvíli mazlení. Holčička se opatrně podívá kukátkem a pak otvírá. Pejskové se tlačí jeden přes druhého, aby nepřišli o pamlsek a pohlazení.
Kamilka bere dopis a utíká za maminkou.
„Mamííí, kdo to píše?“ ptá se zvědavě.
„Nezapomněla jsi pozdravit?“ otvírá maminka dopis. „Néé,“ přešlapuje netrpělivě holčička.
„Přijede babička z Přelouče,“ usmívá se maminka. Určitě přiveze nějakou specialitku. Babička má pořádně mlsný jazýček.