Tato povídka je psána jako vzpomínka na letce čs. perutě RAF. Minulost oslovuje přítomnost, aby historie nebyla zapomenuta…příběh, který mi zazněl v hlavě jednoho dne při debatě na Dedeníku.

 

Plzeň, dům rodiny Lanšádlových, 2019

„Jonáši? Podal bys mi, prosím, krabici s knoflíky?“

Právě příchozí mladý muž v uniformě se nahnul, aby políbil na tvář dámu, zavalenou kupou hedvábné látky, spadající ze šicího stolku až na zem. Natáhl se na skříň a položil před ni otevřenou krabici s pestrou sbírkou knoflíků rozličného stáří a velikostí.

„Ahoj, mami. Co to šiješ?“

„Upravuji si šaty po babičce na tu sobotní akci. Půjdeš s námi?“

„Co se koná v sobotu?“

„Kdes byl doteď, bráško? Nějak ti v té Praze vymazali paměť, ne?“ pronesla z bezpečné vzdálenosti drobná zrzka, namotávajíc přitom na dlaň šňůru od kulmy.

„A ty sis zase připalovala vlasy kulmou, jak koukám,“ pronesl s předstíranou vážností její bratr.

„Musela jsem si vyzkoušet účes, co nosila prababička, ne? Ty a táta to máte jednodušší. Učešete si havla, nasadíte klobouk a jdete.“

„No a kam že to vlastně jdeme?“

„Ježíši, brácho! V sobotu je oslava výročí osvobození Plzně, zapomněl jsi?“

Jonáš se plácl do čela. „Zapomněl, Sári. Jak na včerejší sny. Myslel jsem, že se to koná až za 14 dní. Takže jdu fofrem shánět, co na sebe. V tomhle civilu jít nemůžu,“ pohladil rukáv svojí ryze současné letecké uniformy.

Zmizel ve svém mini bytě, odkud bylo po chvíli slyšet klapnutí dveří a polohlasné „Ahoj všichni, jdu
na lov!“

Bazar starého pana Kožíška byl královstvím všech milovníků historie. Dědeček Jonášova spolužáka opravoval staré spotřebiče, schraňoval muzeální kousky všeho druhu – od bicyklů po ruční kávovary z 30. let minulého století, a kromě toho provozoval menší půjčovnu oděvů. Kdo sháněl
na poslední chvíli stylové oblečení na jakoukoliv akci, mohl se spolehnout, že tady se určitě obejde.

„Buď zdráv, Jonášku, sluší ti to! Jak se mají páni rodičové a mladá dáma?“

„Báječně, právě jsem přijel na víkend a hned mě překvapili, že oslava je už teď, ne za 14 dní.“

„Tak to je – přijede i delegace z Oregonu, historický spolek vypátral potomka pamětníků, představ si to. Hledáš nějaké oblečení, viď? To je ale smůla, všechno mi vybrali ze spolku. Jak já bych ti pomohl…“

Starý pán se zamyslel. „Už to mám.“

„Za kostelem, v té úzké uličce, víš kde. Je tam bazar mého někdejšího kolegy ze Škodovky. Jsou čtyři odpoledne, určitě bude sedět na židli před obchodem a kouřit viržinko. Řekni, že tě posílá Kilián
a on už něco vymyslí.“

„Kilián? Vy jste přeci Josef, pane Kožíšku?“

Starý pán se usmál. „To je stará historie…říkali mi tak u skautů, to už si pamatuje málokdo. Kdyby se tě ptal, tak on byl Bubo.“

„To mi někdy budete vyprávět, platí?“

„Platí. A těším se, jak se potkáme v průvodu na oslavě.“

Jonáš poděkoval a vydal se naznačeným směrem. Uličky Plzně jsou ve starém městě spletité
a tady snad nebyl ani jako dítě, když si s kamarády hráli na všechno možné.

Podle návodu nakonec našel výkladec s cedulí, jen majitel s viržinkem chyběl. Židle a popelník stály opuštěné před otevřenými dveřmi. Jonáš si začal připadat jako ve světě Harryho Pottera. Za chvíli se odněkud vynoří Hagrid s kotlíkem nebo…

Dodal si odvahy a vstoupil do obchůdku.

„Je tady někdo? Halo? Pane Bubo?“

„Jo, už jdu!“ zahalekal odkudsi z přítmí mladý hlas. Na Jonáše se uculilo mládě v tričku se Spitfirem
a velkorysých kapsáčích.

„Děda šel do lékárny, došly mu kapky do ucha, tak to tady hlídám. A pak říkal, že se zastaví u dědy Lukáše, se zvonkem na ten jeho vehikl, kolo z roku třicet. Můžu nějak posloužit?“

„Posílá mě…“

„Jo, pan Kožíšek, vím. Jak jste řekl Bubo, tak je mi to jasný. Dědovi tak nikdo jiný neříká.“

„Si to nikdo jinej nedovolí,“ zasmál se mládenec. „By mu děda jednu vyšil… třeba tady tím granátem,“ ukázal na atrapu, zatěžující štos starých novin.

„No a co vám teda nabídnu z toho, co tady je?“

„Potřeboval bych si půjčit něco na sobotu… do průvodu.“ Jonáš se rozhlížel sem a tam po rozvěšených oděvech z různých dob a vojsk. Jeho pozornost upoutala uniforma příslušníka RAF v prosklené skříni v rohu místnosti.

„Tohle?“

„Jo, to tady děda má bůhvíjak dlouho, ještě si to nikdo nepůjčoval, co si pamatuju. Schovává to tady takhle za sklem, asi kvůli broukům? Tak jo, já to s váma sepíšu a pak se s dědou nějak srovnáte.“

„Chcete si to vyzkoušet? Možná ne, vypadá to, že by vám mohla padnout. A stejně tu z druhý války nic děda teď jinýho nemá, sorry.“

„Díky moc…“ Jonáš zaplatit základní poplatek, nechal na místě svoje nacionále a kontakty a nesl úlovek domů. Bylo to zvláštní, vypadala jako nová, ale materiál a nášivky jasně říkaly, že tohle je originál po příslušníkovi 313. stíhací perutě RAF v hodnosti Flight Lieutenant. Čs pilotní odznak svítil, jako by ho na uniformu připíchli včera. Jen písmena na domovence byla oproti zachovalosti celého oděvu poněkud zašlá a poškozená. Jonáš rozeznal jen počáteční písmena CZECH a A na konci. Látka a zpracování odpovídaly 40. letům, tolik Jonáš věděl o historii našeho odboje v Anglii. Už na škole ho zajímaly osudy letců, jejich hrdinské činy za války i to, jak se s nimi vlastní národ, prezentovaný tehdejší vládnoucí stranou, vypořádal namísto vděku a uznání.

 

 

Možná i tohle ho nasměrovalo po gymnáziu na katedru letecké dopravy ČVUT v Praze. Rodiče mu jeho volbu schvalovali i přes dobře skrývaný strach. V oblacích je každý sám za sebe, ale zodpovědnost má za x cestujících v kabině za sebou – nebo za posádku. Jonáš chtěl létat s civilním letadlem. Vojenská kariéra ho sice lákala, ale rodiče by se pravděpodobně zbláznili strachy, kdyby jediný syn pilotoval vojenský vrtulník tu v Mali, jindy v Afghánistánu nebo v Sýrii na mírové misi.

Vozit cestující do zajímavých dovolenkových destinací je dobrodružné až dost.

 

 

Plzeň, sobota, den oslav

„Brácha! Ukaž se mi! ty vypadáš jako Nebeský jezdec,“ vykřikla Sára, spatřivši Jonáše, oblečeného
do kompletní uniformy a obouvajícího si právě boty v předsíni rodinného domu. „Mami, tati, podívejte se na něj!“

Rodiče se obdivně zadívali na obě děti. Sáru v květovaných šatech – vysněném modelu podle černobílého filmu s Natašou Gollovou, a kloboučku, pro který si nelenila zajet k modistce až do Kutné Hory; a Jonáše, který jako když vystoupí z filmu o válečných letcích.

„Vyfotím si vás, stoupněte si k sobě,“ pokynul pan Langšádl oběma. „Dáme to do alba i spolku, vypadáte oba báječně.“

„Máš tam stín, tati. Se ti tam ještě někdo přimotal do objektivu, koukej,“ žertovala Sára. Skutečně, zdálo se, že za Jonášem stojí další postava.

„Hmm, fotka proti sluníčku, to je vždycky věc. Tak jdeme, ano?“

Náměstí a přilehlé ulice byly zaplněny davy. Lidé se vzájemně zdravili, smáli se, nakupovali
u stánků a v otevřených obchůdcích, seděli u stolků v kavárnách a popíjeli, jak jinak, Plzeňské pivo. Swingový orchestr hrál melodie George Gershwina, Cole Portera i Jaroslava Ježka a lidé tančili nebo postávali kolem podia a pohupovali se v rytmu hudby.

Langšádlovi se zdravili s přáteli, oblečenými stejně vybraně jako oni sami a vydali se na průzkum krásného odpoledne.

Po chvíli je dav rozevlál na různě strany a Jonáš se bez přesného cíle procházel městem. Měl namířeno ke stánku s anglickým čajem, o kterém věděl, že ho přijede otevřít nadšený čajovník z Pardubic a jeho žena, i s malou obchodně nadanou dcerkou. Později se pozdraví s kolegy z historického spolku, a ještě později půjdou všichni na tematickou taneční zábavu do kulturního domu JAS. Sára, jeho skvělá hubatá sestřička ho před dvěma lety přemluvila, aby jí dělal partnera v tanečních, a nakonec spolu tančili pokaždé, když se naskytla příležitost. Tango, swing, ča-ča, slowfox byly jejich výstavní kousky. I teď se těšil.

Loudal se ulicemi, sem a tam zasalutoval šaržím nebo se uklonil maminčiným kamarádkám, oblečeným v odpoledních šatech s imitacemi liščích boa kolem krku. Báječný den. Báječný mír a pohoda.

Ohlédl se přes rameno, protože ho zaujal pohyb kdesi za ním.

Zase. Ve skupince za ním se mihly dlouhé tmavé vlasy, zvlněné podle módy z konce 2. světové války. Dívka byla oblečená do rozevlátých odpoledních šatů a malého kloboučku, jak si v rychlosti stihl všimnout. Viděl ji poblíž sebe to odpoledne už podruhé.

Byla štíhlá, asi dvacetiletá a pohybovala se na podpatcích lehce jako víla.

Znám ji odněkud? Přemítal Jonáš. Když se znova ohlédl, už ji v davu nespatřil, jen mávl rukou. Dneska je tu tolik lidí v kostýmech, že není divu, mít pocit, že se všichni známe.

Znova se rozhlédl, jestli v davu nespatří Sářin malinko výstřední klobouček, aby se vydali na čaj společně, ale nikde na něj nezasvítil. Potkají se večer na zábavě.

„Jeden čaj, prosím,“ požádal Jonáš dívku u pultíku dobového baru.

„Tea for two?“ Usmála se na něj. „Nikoliv, jsem tu sám,“ odvětil Jonáš. Obsluha se však dívala kamsi
za jeho rameno.

„Pro mne také jeden, prosím,“ uslyšel za sebou. „Vypijeme si ho společně, poručíku?“ pravil hlas, znějící jako stříbrný zvoneček.

Jonáš se překvapeně otočil a s údivem zjistil, že hledí na dívku, kterou už dvakrát zahlédl v davu.

„Zajisté, slečno,“ řekl zdvořile. „Posadíme se?“ Ukázal ke stolečkům opodál.

Chvíli pili čaj beze slov.

„Promiňte… vidíme se dnes už potřetí. Dovolíte, abych se vám představil?“

„Máte uniformu mého pradědečka,“ přerušila ho dívka. Dívala se na něj velkýma zadumanýma čokoládovýma očima a ve tváři měla údiv. „Ano, sledovala jsem vás mezi lidmi. Chtěla jsem se vás zeptat, kdo jste a kde jste k ní přišel?“

„Jmenuji se Jonáš Langšádl a žiju tady v Plzni s rodiči a sestrou. „Vždycky jsem chtěl létat…a splnil jsem si to. Pilotuji dopravní letadlo.“

Dívka na něj tiše hleděla a ruce se jí lehce chvěly.

„Promiňte Vy. Jsem Klaudie Fólová, bydlíme v Křimicích také s rodiči a bratrem. Máme statek a pěstujeme ovoce. Můj pradědeček… byl to pilot před druhou světovou válkou.“ Odmlčela se.

„Ta uniforma není moje. Je vypůjčená. Od starého pana Maxiána, má bazar v té zastrčené uličce za kostelem.“

Přikývla. „Ano, vím kde, ale nikdy jsem u něj nebyla.“

„Víte, sháněl jsem na poslední chvíli dobové oblečení a tato visela u něj ve vitríně. Nic víc o ní nevím.“

„Dovolíte?“ Dívka se dotkla rukávu uniformy a jemně promnula látku mezi prsty. „Je dozajista pravá, poznám to.“

„Hmm?“

„Ano. Jsem krejčová, vlastně teď studuji dálkově oděvní průmyslovku a pracuji v muzeu. Jednou bych chtěla restaurovat dobové oblečení a hledat jeho historii.“

Zakroužila šálkem. „Ale ze všeho nejvíc bych chtěla…létat. Jako pradědeček.“

Jonáš konečně uchopil tu pravou nit rozhovoru.

„A váš pradědeček. Kdo jím byl? Mám pročteno spoustu knížek o letcích naší armády po vzniku republiky, po Mnichovu, o československé peruti RAF…Jak se jmenoval váš praděda?“

„Já… já vlastně nevím. Nevím nic o pradědečkovi. Jen… mívám sen. Opakuje se. Ta uniforma…“ Najednou asi nevěděla, jak splavně pokračovat.

„Dojdu ještě pro čaj a koláčky, jste pro? Klaudie?“

„Ano, to bude příjemné,“ kývla.

Konvici s čajem a šálky přinesla tentokrát osobně majitelka čajovny spolu s talířkem pravých anglických odpoledních koláčků.

„Doufám, že vám budou chutnat. A děkuji za jablíčka, slečno Fólová, byla skvělá. Jako všechno z vašeho statku.“

Klaudie se na ni půvabně usmála. „Řeknu babičce, aby vám přivezla i sušené hrušky, až bude mít cestu do Pardubic.“

„Díky.“ Majitelka odplula za dalšími čaje a zákusků chtivými návštěvníky a Jonáš s Klaudií se nadechli vůně čerstvě připraveného čaje Earl Grey.

Klaudie ochutnala koláček a upila čaje. Jonáš ji nechal přemýšlet. Věděl, že čaj a dobrý zákusek spojuje i uklidňuje. Měl zářný příklad doma – paní L. pekla téměř každý víkend nějaký skvělý koláč nebo bábovku a ochutnávky velkoryse rozposílala po přátelích ze sousedství. Nejednou ji lákali do místní cukrárny jako stálou dodavatelku, aby jim pomohla rozšířit sortiment.

„Kdybych tak měla čas,“ smála se pokaždé. Mlsní hosté proto vyzvídali už dopředu, kdy bude na pořadu trouby čokoládový dort či jablkový perník se slaným karamelem nebo jen obyčejný jablkový závin, z čehož přijdou přebytky do zdejší vitríny.

Konečně Klaudie zvedla oči od šálku.

„Je to dlouhý příběh…“ Podívala se Jonášovi přímo do očí.

„Mívám sen. Odehrává se na letišti v Anglii. Vidím Spitfiry a Hurricany, připravené ke vzlétnutí do boje. U jednoho z nich stojí muž ve vycházkové uniformě 313. perutě RAF. V té, kterou máte na sobě. Usmívá se na mě a kývne. Pak se probudím.“

„Je to můj pradědeček. V tom snu ho znám. Jenže pradědeček zmizel beze stopy v roce 1938 a nikdy už se neobjevil.“

Jonáš na ni zůstal bez hlesu zírat.

 

 

Vesnice u Plzně, listopad 1938

„Pojď sem, holčičko, a pověz mi, co je s tebou? Vždyť víš, že na tobě všechno poznám. Chodíš jak tělo bez duše. Snad jste se nerozkmotřili s Jindrou? Už jsem ho tu pár dní neviděla.“

„Babičko…“ řekla dívka nešťastně.

„Rózi? Nejsi snad…“

Přikývla a dala se do pláče.

„Jindra někam odjel. V neděli se se mnou loučil, jako by mě už neměl nikdy vidět! Chtěla jsem mu to povědět, ale už nepřišel. Já mám strach. Chtěli jsme se vzít, vždyť to víte, babičko. Co budu dělat, když se nevrátí?“

„Neplač. Něco vymyslíme. Nejdřív ze všeho to musíš říct vašim. A pak půjdeme za farářem.“

„Svoji nejmilejší vnučku, která mi je tolik ve všem podobná, nenechám ve štychu,“ pomyslela si stará paní. Takových pádů už bylo a vždycky se našlo řešení.

Pojednou zaznamenala dívčina otce, stojícího ve dveřích, nejspíš slyšel celou jejich řeč.

„Nic se neboj, Rozárko, to se spraví,“ řekl vlídně.

„Tatínku? Vy se na mě nezlobíte?“

„Není proč. Vždyť jste se měli brát…“

Stará paní na něj úkosem pohlédla. Viděla mu na očích, že něco ví, ale nemůže to říct. Natolik znala svého syna.

Farář Jan Chaloupka sloužil ve farnosti Bohu a lidem už drahně let. Znal všechny svoje farníky s jejich drobnými hříšky a nedokonalostmi a dávno si odvykl divit se tomu, jací lidé jsou. Věk mu ještě víc přidal na vlídné shovívavosti. Rózinku Kocourkovou znal od jejího křtu a když za ním přišla s babičkou a otcem na poradu v zapeklité situaci, nikterak se nehoršil.

 

„Sousedko? Vy jste věděla, že Kocourkovic Rózi měla svatbu?“

„A koho že si vzala? Já nic nevím!“

„Jindru Fóla, toho, co mají rodiče v Plzni opravárenskou dílnu.“

„Ale to není špatná partie! Šikovný chlapec, peníze umí vydělat, bydlet mají kde. A co že tak narychlo?“

„Prý že on pojede do Ameriky, tak aby tam mohla přijet za ním.“

„Do Ameriky, představte si to! Jen jestli ono to spíš nemuselo být. Onehdy jsem ji potkala v krámě, byla celá bledá a smutná.“

„Myslíte, sousedko? Zeptám se v neděli pana faráře, ten ví přece všechno.“

 

 

Květen 1939, neděle

Skupinka slavnostně oblečených lidí vešla do vyzdobeného kostela. Jeden z nich držel v náručí pokojně spící děťátko, oblečené v křestní košilce. Uvítáni starým farářem, představili mu synka.

„Čeho žádáte pro svého syna Jana?,“ otázal se farář podle liturgie.

„Svátost křtu, otče Jene.“

Jan František Fól, manželský syn Rozálie, rozené Kocourkové a Jindřicha Fóla, nešťastně zahynuvšího při nehodě lodi na cestě do Ameriky, rostl a prospíval v péči svojí matky, její soudržné rodiny a kmotra Františka Maxiána, nejlepšího přítele svého otce.

Když si na sklonku roku 1941 povolal Pán stařičkého faráře k sobě, nebylo už nikoho, kdo by znal okolnosti zápisu ve farní matrice ohledně tajného sňatku Rozálie a Jindřicha, i Jindřichova odchodu. Pouze Rozárčin otec znal celou pravdu a nechal si ji po celý život pro sebe, aby chránil obě rodiny.

 

 

Velká Británie, cca 15 mil od Londýna, rok 1942

„Děkuji za odvoz, poručíku.“

„Bylo mi ctí, Vaše Lordstvo.“

„Neužívám titul, jsme ve válce, poručíku. Mé jméno je Ian Fleming. Jestli pilotujete tak, jako řídíte, má ve vás peruť velkou posilu.“

„Vaše jméno?“

„Jindřich Fól, pane.“

„Vy nejste Brit?“

„Ne, Čechoslovák.“

„V tom případě… mluvíte ještě jinou řečí než anglicky?“

„Ano, Vaše… pane. Německy, polsky a francouzsky.“

„Tady máte moji vizitku a hlaste se v pondělí v deset hodin na Admiralitě. Odvedou vás rovnou za mnou. Jestli chcete pomáhat svojí zemi i jinak než ze vzduchu, mám pro vás nabídku.“

 

 

Vesnice na jižní Moravě, přibližně 1956

Muž ve tvídovém saku a kalhotách kráčel rychlým krokem po prázdné vesnici. Neznal to tu a tak se mu podařilo nešťastně vystoupit o dvě stanice dřív. Teď hledal, jak se odsud dostat. Bylo před polednem, neděle, nikde ani živáčka. Kolem něj přejelo černé auto a zmizelo za zatáčkou. Instinkt mu kázal schovat se a vyčkat. Zatím ale nebylo kam. V jediném otevřeném domku v dohledu stál na zápraží mladý muž, spíše ještě výrostek.

Hluk motoru najednou začal v dálce opět sílit. Mládenec se zaposlouchal a začal na chodce usilovně mávat.

„Rychle, pojďte dovnitř. Co jste zač?“ zeptal se zvědavě, když ho muž pozdravil. „Máte sako, jaké míval můj dědeček na neděli, od anglického obleku!“

Muž otevřel ústa k odpovědi, ale nedostal se k ní. Mladík ho zatáhl do chodby a ukázal na starou skříň.

„Sem si vlezte a ani muk. Vracejí se. To jsou tajní, už dva dny tady šmejdí. To hledají vás?“

„Nazdar, Fanku! Co to, že nejsi v kostele s vašimi?“ Otázal se mladší ze dvojice mužů, kteří přibyli k domku o chvíli později.

„Buďte zdráv, strýcu… Nešel jsem, mám moc učení na zítřek a hlídám kozu. Bude mít mladé.“

„A tak… Náhodou jsi tu neviděl nikoho cizího, když tu tak stojíš?“

„Ne, nikdo tudy nešel. Vy někoho hledáte?“

„Moc se vyptáváš,“ zabručel starší muž, postrčil si klobouk na hlavě a zadíval se na Františka pátravým pohledem. Ten si připadal jako králík, když ho pozoruje had, ale nedal najevo strach.

„Dobrá. Tak jdeme dál.“

„Vyřiď rodičům, že se ještě vrátíme a zeptáme se jich, jestli někoho neviděli. Nebo něco podezřelého.“

„Ano, určitě jim to řeknu,“ odpověděl mládenec zdvořile. „S Pá… Na shledanou.“

„Fanek je dobrý kluk, učí se na soustružníka. Nelhal by nám. Za to ručím. Jeho otec je účetním v družstvu.“

Starší z obou mužů se zamračil. „Když to říkáš… ty je tady všechny znáš.“

Nesnášel lidi, se kterými se musel dennodenně stýkat. Ty přímé a rázné sedláky, kteří si o něm museli myslet svoje, i když za neproniknutelnou maskou zdvořilosti nedali nic najevo. Nesnášel tohle místo, kam ho převeleli z Prahy, aby tady střežil nové pořádky. Ty úhledné domky, pečlivě nabílené a udržované s hrdostí na dědictví po předcích. Vlastně nesnášel tuhle práci. Musel se tvářit jako komisní, věci oddaný soudruh a aspoň naoko přísně a nesmlouvavě zasahovat proti nepřátelům režimu, číhajícím ve stínech. Přitom si chránit záda, aby se nikdo nešťoural v jeho minulosti a původu.

Mladší muž úslužně přitakal.

František zůstal stát ještě hodnou chvíli na zápraží a předstíral lelkování. Teprve, když si byl jist, že oba muži zašli dost daleko, vešel rychle do síně a otevřel starou skříň s dvojitým prostorem.

„Jsou pryč. Pojďte, najdu vám něco na převlečení. Po dědečkovi jsou tu nějaké kalhoty i oblek. V tomhle jste nápadný na kilometr daleko. Naši se za chvíli vrátí z kostela, ale nebojte. Oni nic neřeknou.“

Toho večera bylo v domku u večeře o jednoho strávníka a v chlívku o čtyři strakatá kůzlata víc.

„Tož s Pánem Bohem a dobré pořízení,“ vyprovodil domácí svého nečekaného návštěvníka následující den na vlakové nádraží v okresním městě. Nenápadně oblečený do kordových kalhot a saka s mírně otřepanými rukávy, s pracovní brašnou na rameni se nijak nelišil od ostatních cestujících.

„Děkuji za všechno, hospodáři. Pomohl jste dobré věci,“ pronesl tiše na rozloučenou. Nikdy se už nepotkali.

Jiří Rachůnek si celý život nechal příběh pro sebe. Vyprávěl ho až svému nejstaršímu vnukovi, když na sklonu života, dlouho po listopadové revoluci, sepisoval rodinnou kroniku.

 

Letiště Plzeň – Líně, 2019

„Ahoj, Mirku. Vedu ti Klaudii, ráda by se naučila lítat.“

„Klaudie, tvá pleť je jako porcelán!“ zadeklamoval teatrálně podsaditý chlapík v šedé kombinéze, mávaje do rytmu utěrkou na leštění skel. “Klaudie, jsi zámek a já kastelán!“ Předstíral, že si nevšímá blesků, sršících Jonášovi z očí.

Klaudie se naopak báječně bavila.

„Klaudie ti možná nabije,“ zazpívala a zaujala u toho přehnanou stepařskou pózu.

„Ach šmordijé,“ vykřikl a chytil se dramaticky za srdce.

Klaudie se zaculila jako měsíc na zakázanou skládku.

„Jirku Korna mám nastudovaného od jeho začátků v Matadors, díky babičce. Neznáš víc jeho písniček než já. Klidně si uděláme soutěž.“

„Promiň, opravdu jsi Klaudie? Neznám jinou dámu s tak vznešeným jménem,“ sdělil jí.

„Já tě varoval,“ zavrčel Jonáš. „Klaudi, dovol, abych ti představil mého leteckého instruktora. Mirek Dušín, v celé svojí komediální podobě. Klaudie Fólová, moje přítelkyně.“

„Těší mne velice, pane Dušíne,“ předvedla Klaudie dobře vychovanou slečnu z dobré rodiny. Její oči však říkaly: S tímhle jménem si tak můžeš dělat z někoho legraci.

„Ok, Klaudie, jestli ti tak můžu říkat. Už jsi někdy letěla v malém letadle? Máš nějaké zkušenosti? Rogallo, balon, něco takového? Ne?“

„Ne.“ Pohlédla na Jonáše. „Jonáš říkal, že naučíš lítat i sektorový nábytek. A já chci lítat s velkým letadlem… jednou.“

„No dobře. Je fajn mít sny. Objasnil ti Jonáš aspoň rámcově, co to obnáší?“

„Ano.“

„Lékařskou prohlídku máš? Bezva. Brýle nebo čočky nosíš? Ne? Fajn. Tak si pojďte sednout sem
ke mně a já ti vyjmenuji, co tě čeká na cestě za lítacím snem.“

 

 

Dům Langšádlových – Plzeň, po oslavách

Jonáš se vrátil z města v náručí plnou uniformy 313. stíhací perutě RAF a hlavou plnou novinek a zmatku. Klaudie a maminka k němu vzhlédly od čaje.

„Tys ji nevrátil? Bylo zavřeno? Nebo… co se stalo?“

Předal plnou náruč Klaudii: „Je tvoje… starý pan Maxián tě nechává uctivě pozdravovat. Viděl tě na slavnosti. Prý jsi mu tak podobná… neřekl komu, ale byl celý dojatý. Přeje ti, ať se ti daří.“

Jonáš zopakoval lehce nesourodý rozhovor slovo od slova:

„Viděl jsem tě s Klaudinkou Fólovou, vyrostla z ní krásná mladá dáma,“ pravil starý pán “Jak je to dlouho, co jsem gratuloval jejím rodičům k narození dcerky! To byl ten rok…1996. Vzpomínám si, jak sem přišel do krámku ten cizinec. Tehdy to byl jen antikvariát, patřil mému tátovi a já tu byl prodavačem.

Dal mi tuhle uniformu a vzkaz. Měl jsem ji předat jeho rodině pro jeho vnučku, až bude rozum brát. Jenže já ho někam založil a pak celé roky čekal, kdo si pro ni přijde. Proto visela ve vitríně. Až jsi přišel ty a naše mladá ti ji půjčila, nic o tom nevěděla.

Znám rodinu Fólových roky, i moji rodiče se s nimi znávali, i když jsme se vídali zřídka. Taková zamotaná historie s tím jejím pradědečkem… Přijďte spolu, budu vám o tom vyprávět. Spoustu toho možná neví ani její babička a máma s tátou.

Ta moje paměť už mi tolik neslouží. Ale na staré časy si vzpomínám dobře. Táta mi nechal svůj deník, co si psal ještě před válkou a těsně po ní. Byly tam založené i jeho fotografie z leteckého klubu. Taková podoba!“

Klaudie bez dechu zírala na Jonáše a probírala mezi prsty lem uniformy.

„Podívejte, tady něco je…“

„Ty švy, podívej, Klaudi. Jsou jiné než tyhle a tyto. Jonáši, podej mi, prosím tě, tu starou učebnici po babičce Marii, tu z odborné školy pro ženská povolání.“

„Je to tak. Tohle jsou staré švy, původní. Tenhle je nový. Takhle jsem se učila šít já někdy v 80. letech.“

Paní Langšádlová se natáhla pro párací háček a začala jemně, s opatrností očního optika, rozdělovat jednu nitku po druhé. Otvor v podšívce se otevřel a na stůl se vysypala složka papírů a britské válečné vyznamenání.

Klaudie zvedla zažloutlou stránku, popsanou drobným, téměř kaligrafickým písmem.

„Moje milá Klaudie,

tento dopis Ti rodiče přečtou, až budeš starší a budeš chápat, co ti zde vyprávím. Jsem šťastný, že moje rodina pokračuje tak krásnou dívenkou a všichni žijete v bezpečí a dostatku.

Tvoji prababičku jsem neopustil. Okolnosti tomu chtěly, že jsem byl nucen opustit republiku, jestliže jsem chtěl pomáhat k její svobodě. Celá léta jsem byl rodině nablízku a sledoval, jak se Vám daří. Vy jste nesměli nic tušit, váš režim byl neúprosný.

Dopis, který teď držíš v ruce, ti doručil syn mého věrného kamaráda, toho, jenž mi pomohl uprchnout, skrýt se a nakonec se dopravit do Anglie, kde jsem se přidal k letectvu. Chci Ti vyprávět, jak se všechno seběhlo…“

Stránky běžely jedna za druhou. Klaudie četla a paní Langšádlová a Jonáš pozorně naslouchali.

Klaudie dočetla až na poslední stránku. Tady stálo:

„Kéž vyrůstáš do krásy a zdraví k potěše svých rodičů a jsi šťastná. Jdi za svými sny a neboj se žádných překážek. Vždycky budu s Tebou.

Tvůj pradědeček Jindřich Fól.“

Klaudie zvedla oči a zadívala se na Jonáše, dojatá jako malá holčička. Jonáš a paní Langšádlová ji objali každý z jedné strany.

„Ofotíme to, ať nepoškodíme originál. Ležel tam 23 let…“

 

EPILOG 

Letiště Václava Havla Praha, současnost

 

„Dámy a pánové, hovoří k vám Váš kapitán. Dnešní let pilotuje Klaudie Fólová. Na místě přistaneme přibližně za hodinu a dvacet minut. Předpověď počasí je dobrá, očekáváme klidný let, žádné turbulence. Bouře ve sklenicích s vašimi nápoji se nepočítají.“

Jonáš na nejbližším sedadle za pilotní kabinou se rozesmál. Tohle je celá Klaudie, z regulí, co říkat a neříkat si nikdy nic nedělá.

Klaudie zkontrolovala přístrojovou desku a mrkla na co-pilota.

Ukázala prstem: „Co dělá tenhle knoflík?“

Zazubil se na ni a zvedl palec nahoru.

„Let ´s dance!“

Klaudie zatáhla za knipl a buldok 737 zvedl nos k nebi. Pohlédla předním oknem ven.
Na okamžik se jí v oblacích zjevila usmívající se tvář pradědečka Jindřicha…