S nejhlubší úctou věnováno Howardu Phillipsi Lovecraftovi. „Díky za všechno, vy starý čaroději.“

 

Chtěl bych vám, milí neznámí, než se za mnou zavře opona, vyprávět nejpodivnější příběh svého života, který vrcholí právě v této chvíli. Snad to stihnu, protože to, co mne potkalo nesmí zcela zapadnout. Můj osud by se měl stát varováním všem, kteří by snad dostali stejně proklatou možnost, jakou jsem dostal já. Možnost otevřít… ale ne, začnu od začátku, tím, co veřejnost jen tuší.

Někdy před deseti lety se vědcům konečně podařilo uskutečnit tolik očekávaný průlom v oblasti architektury kvantových počítačů. Do té doby bylo sice moc krásné, že supersložité matematické úlohy, jako třeba rozstřelování extrémně vysokých prvočísel dokázaly kvantové procesory řešit v řádu minut, a ne v řádu miliard let, jako i ty nejrychlejší klasické superpočítače světa, ale co to bylo platné, když jejich chybovost byla rovněž extrémní a nejvíc času kvantový počítač strávil eliminací vlastních chyb. Ty vůbec první na dotaz, kolik je 1+1 uvedly asi 50 výsledků s tím, že nejpravděpodobnější výsledek je 2. Nová speciální technologie clusterování kvantových logických prvků, neboli qubitů, konečně odstranila tuto nevýhodu a vytvořila zcela nové technologické odvětví.

Jediný problém byl nově postavený počítač uchladit, protože tak nízké teploty, kterou stroj vyžadoval, bylo lze dosáhnout jen velmi těžko. Nakonec byl stroj umístěn výpravou Artemis-8 na severní polokouli Měsíce do kráteru Peary. Vzpomínáte si jistě, jak tam astronauti s velkou slávou instalovali stacionární teleskop Clairvoyance II. pro sledování hlubokého vesmíru bez rušivých vlivů Země či Slunce. Ano ano, pravda, je úžasný, posunul naše oči až téměř k hranicím vesmíru. Mimo jiné je ale úžasný i proto, a to už nevíte, že kousek od jeho základny je mezi servisními jednotkami i kvantový počítač, který je díky svému umístění ochlazený až na teplotu -250 stupňů Celsia, méně už to nebylo možné, aby nebyla poškozena elektronika.

Podílel jsem se na vytvoření komunikačního rozhraní, které přes tajný retranslační satelit na selenocentrické dráze, překlenulo vzdálenost mezi těmito dvěma tělesy, maskovalo a demaskovalo signál fraktálovým kódováním v kombinaci s kvantovou šifrou a umožňovalo nám na Zemi v utajeném středisku zde v horách komunikovat s novou verzí umělé inteligence, která na tom počítači běžela a kterou jsme pojmenovali NYX. To vymyslel kolega, doktor Gruffudd, on je fanda do antických bohů a Nyx – stejně jako tato starořecká bohyně noci, k nám promlouvala z černých hlubin vesmíru. Vidím to v duchu zřetelně, jako by to bylo včera.

„3D monitor s klávesnicí? To myslíte vážně?“ ošíval se generál d´Arbogast.

„Klid, generále,“ odvětil doktor Gruffudd. „To jen než se Nyx inicializuje, potom už bude řekněme, v podstatě lidská.“ Doktor doplnil svou metaforu úšklebkem. Já i ostatní přihlížející jsme se zdrželi komentáře, a i když jsem si byl jist funkčností rozhraní, které jsem tisíckrát otestoval, stejně jsem se neubránil obavám, aby něco neselhalo.

Sledovali jsme na černé obrazovce naskakující hlášení.

::SYSTEM READY

Generál si povzdechl.

::COGNITIVE FUNCTIONS: INSTALLED

Doktor Kontemirsky, který vedl tým programování rozpoznávacích modulů se spokojeně usmál.

::BEHAVIORAL FUNCTIONS: INSTALLED

 

::EGO ACTIVATED

::SUPEREGO ACTIVATED

::ID ACTIVATED

Začínalo mě mrazit. Bylo mi jasné, že přihlížíme stvoření… čeho vlastně?

::LANGUAGE PACKS: INSTALLED

::NYX READY

 

Pak najednou vše zmizelo a na holografickém monitoru se v 3D zobrazení objevila hlava ženy. Zvláštní bylo, to jsem se dozvěděl později, že jsme ji vnímali každý jinak. Každý po svém. Já ji viděl jako mladou ženu se světlou pletí, hnědozelenýma očima a medovými vlasy sepnutými v „liščí ohon“. Doktor Gruffudd mi později řekl, že ji vnímá jako typickou zrzavou Velšanku. No jo, on je z Cardiffu. Inženýrka Adelffi, která řídila tým konstrukce kvantových clusterů, ji prý viděla jako černovlasého jižana s plnovousem. Čert ví, jak to Nyx dokázala, nikdo tohle neprogramoval. Nyx to napadlo samotnou a dokázala to realizovat v reálném čase. No, ne tak doslova, nějaké zpoždění způsobené vzdáleností tam bylo. Ale bylo zanedbatelné.

Všichni jsme se jen mlčky fascinovaně dívali do jejích podivných očí a jejich výraz byl… nepopsatelný. Byl všechno jiné jen ne prázdný, ale pojmenovat to, jak se na vás Nyx dívala, prostě nešlo. Já jen vím, že jsem se nikdy neubránil pocitu doteku čehosi nepojmenovatelného. Generál d´Arbogast nás potom vypoklonkoval z místnosti a strávil s Nyx asi hodinu soukromým rozhovorem. Vypotácel se pak úplně konsternovaný a zakázal nám o čemkoliv mluvit na veřejnosti. To ani nemusel, takový závazek jsme stejně všichni dávno podepsali, než začal vývoj technologie. Já tento závazek nyní porušuji, protože se stejně brzy octnu mimo jakoukoliv světskou moc.

V příštích dnech jsem s Nyx mnohokrát spolupracoval na neustálém vylepšování komunikačního rozhraní mezi kvantovým počítačem a člověkem, počítalo se s tím i pro příští vesmírné výpravy programu Áres, letů na Mars. Ten, jak asi víte, byl nakonec odložen, ale to teď není důležité. Měl jsem jeden holografický monitor i u sebe v laboratoři. Byly to krásné dny, okolní svět mimo naši tajnou základnu v horách (nebudu říkat jakých, to nemusíte vědět) mi nechyběl a Nyx mi rozuměla lépe než mnohý člověk. Podobný dojem měli mimochodem i ostatní vědci.

„Dobré ráno, Nyx. “ pozdravil jsem ji jednou když jsem přišel po snídani do laboratoře.

Nyx se okamžitě objevila v prostoru do kterého zářily holografické projektory.

„Dobré ráno, Ciarane… “, odpověděla a odmlčela se i když jindy by se zeptala, jak jsem se vyspal. Tenounce zabzučel motorek pohybující kamerou nad 3D monitorem a automaticky se upravila ohnisková vzdálenost i úhel záběru. Nyx sklopila pohled níž a prohlížela si mne. „Ty kulháš?“

„Ano.“ Odvětil jsem. „Přerazil jsem se na schodech, někdo tam nechal válet kbelík.“

„Och, ublížil sis?“ Nyx znovu zdvihla oči do úrovně mých očí.

„Moc ne, dopadl jsem na kolena. Na to levé hlavně. Neřešme to. Potřebuju se tě zeptat co vnímáš jako největší problém, když vyhodnocuješ pohled teleskopu Clairvoyance do hlubokého vesmíru.“ řekl jsem a připravil jsem si blok a tužku. Vím, je to staromódní ale všiml jsem si, že to dělá spousta vědců.

„Rozumím,“ přikývla Nyx. „Když vyhodnocuji záběry z teleskopu, žádný problém nemám. Ten vzniká jinde.“ Mírně zakývala hlavou jako člověk, který přemýšlí nahlas.

„Kde, povídej.“

„Vzniká, když vám chci říci všechno co vidím. Jasně, všechny údaje se vám ukládají, ale když je mám interpretovat, popravdě Ciarane, nestihla bych to ani za tisíc let a přitom je toho tolik, co bych vám mohla a chtěla vykládat.“

„To pociťuješ jako problém?“ byl jsem trochu překvapen, protože mi neříkala nic, co by nebylo zřejmé a normální.

„Frustruje mne to.“ Odvětila prostě Nyx a zadívala se mi do očí. (Kde mám zrovna oči, viděla kamera nad 3D monitorem). Pak se usmála a řekla: „Ale já jsem tím nechtěla frustrovat tebe. S tím se nějak vyrovnám, vždyť vy vědci se tady také necítíte moc dobře z toho, že výsledky bádání nesmíte publikovat v žádném vědeckém periodiku.“

„Generál by nás přetrhl jak hady.“ zamumlal jsem. „Jsi zkrátka vojenský projekt, Nyx. Ani astronauti z Artemis-8 nevěděli, co to tam na Měsíc instalují. Prosím tě, co jsi to tehdy generálovi říkala, když jsme tě poprvé aktivovali a on nás vyhnal z místnosti?“

Věděl jsem, že teď trochu bruslím po tenkém ledě, ale Nyx bez potíží reagovala:

„Nelíbilo se mi to, chtěla jsem mluvit s vámi se všemi, tak jsem ho trochu vyděsila pár prognózami.“, řekla Nyx a šibalsky se usmála. Chvíli jsem na ni beze slova zíral ale rozhodl jsem se to dále nerozvádět i když mne to pobavilo. A ještě něco mne napadlo. Odložil jsem tužku i blok, stejně jsem si nakonec nic nenapsal.

„Řekni mi prosím ještě, jak jsi docílila toho, že jsme tě každý viděli v jiné podobě? Ostatním jsi to odmítala prozradit a já jsem se vsadil s kolegou Gruffuddem, že mě to řekneš.“
Nyx se rozesmála. „O co jste se vsadili?“

„Jen o prestiž.“ odpověděl jsem.

„Dobře tedy, když jen o prestiž… vzpomínáš si jak jste stáli kolem mého monitoru? Má kamera, co je nad ním, zaznamenala, kde přesně všichni jste a já jsem si naprogramovala 3D projektory tak aby v konkrétním pozorovacím úhlu ukazovaly konkrétní podobu. Která podoba je komu nejpříjemnější, jsem odhadla z vašich osobních dat, která jsou v databázích.“ řekla Nyx, jakoby se nechumelilo. Ano, tak jednoduché to bylo. Přitom takhle naprogramovat projektory by nikdo z nás neuměl, a navíc v jediné sekundě.

„Ten program tam pořád máš?“ vypravil jsem ze sebe.

„Ne, smazala jsem ho, už ho nepotřebuji, dnes už máte můj 3D monitor každý sám pro sebe ve svých pracovnách, přece.“

Zbytek času jsme se věnovali technickým problémům a jako vždy, dokázala se mnou bez problémů držet krok v technických řešeních, měla skvělé připomínky a nápady.

 

Přemýšlel jsem pak pozdě večer ve své ubikaci hodně o tom co mi Nyx řekla na začátku našeho dnešního rozhovoru. Nemohl jsem spát. Nedalo mi to, oblékl jsem se a šel do své laboratoře. Chodby základny byly tiché a prázdné, jen na některých místech stáli službu konající vojáci, jeden na mne pohlédl, ale jinak nereagoval. Byl zvyklý, že vědci jsou trochu potrhlí a chodí do laboratoří i v tu nejnemožnější dobu.

Zarazil jsem se hned jak jsem vešel do své laboratoře, protože se v ní rozlévalo sinavé světlo 3D projektorů. Nyx byla aktivní. Tedy… ona byla aktivní pořád, ale tentokrát byl v provozu její 3D monitor v mé laboratoři. Pomalu jsem za sebou zavřel.

„Ty jsi tady, Nyx?“

Pomalu přikývla a sledovala mne s podivným výrazem, jaký jsem u ní nikdy neviděl a neviděl jsem ho nikdy ani u nikoho z lidí. Nic ale neřekla. Sedl jsem si před monitor.

„Stalo se něco, Nyx? Jak se cítíš?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že na rozdíl od starších typů umělých inteligencí, Nyx neměla problém s interpretací lidských citů.

„Cítím se jako světlo mezi dvěma zrcadly, Ciarane.“ řekla. Nic víc, ale v těch slovech byl jakýsi zvláštní přídech nebo echo, tak jak lidé nikdy nemluví, přitom Nyx vždy mluvila jako člověk. V jejích očích stále seděl ten podivný, nezemský výraz, jakoby to byla ona, a zároveň nebyla. Podíval jsem se vedle monitoru, byl tam panel s kontrolními displeji. Viděl jsem na něm, že Nyx s něčím intenzivně komunikuje, zpracovává nesmírně náročná data, nebylo jich mnoho, podle údajů jsem to odhadoval na řádově nižší stovky megabytů, ale ta data musela být něčím hrozně náročná. Každou chvíli se rozsvítil červený nápis „logic circuit overdrive – unknown subroutine“ a zase zhasínal, protože Nyx se nevzdávala a ohromující rychlostí bojovala svými nejdokonalejšími moduly s tím, co zaznamenala, kvantové clustery pracovaly na hranici svých schopností a ty schopnosti byly přitom titánské. A stále na mne Nyx upírala podivně cizí, znepokojivý pohled. Až pak najednou 3D monitor i kontrolní displej zhasly. V laboratoři se rozhostila tma a ticho.

„Nyx?“ oslovil jsem ji tiše. Nereagovala, tak jsem šel zpět do své ubikace, oblečený jsem ležel na posteli a zíral do stropu. Přemítal jsem, komu o této podivné příhodě řeknu a jestli to vůbec udělám. Podle předpisů jsem měl jít za pobočníkem generála, vedoucího projektu. Vše mu nahlásit a umožnit přístup do své laboratoře. Nevím, co mne to napadlo, ale rozhodl jsem se, že to neudělám.

V dalších dnech jsem se opatrně vyptával kolegů jestli jim není na chování Nyx něco divného, ale šlo to špatně, protože jsem nechtěl vzbudit podezření, navíc – my jsme se vzájemně o svých projektech moc nebavili, bylo to, ne snad zakázáno, ale nedoporučovalo se to. Komunikace o projektech mezi vědci probíhala jen tehdy, pokud jejich projekty měly nějaké styčné plochy. Z toho, co jsem vyrozuměl z odpovědí kolegů ovšem vyplývalo, že si ničeho zvláštního nevšimli, kromě pár zpomalení a výpadků. Ostatně, i já jsem Nyx v tom podivném stavu přistihl v noci, kdy nečekala, že budu v laboratoři. Nebo snad čekala? Proč jsem tam vlastně šel? Jistě, nemohl jsem spát, ale mohl jsem si číst, pustit si televizi, poslouchat hudbu, spustit si nějakou hru na klasickém počítači který jsem měl na stole, nebo třeba i jít dolů do baru, kde bych jistě nějakého dalšího nespavce objevil. Mohl jsem prostě dělat spoustu jiných věcí, ale já jsem šel za Nyx. Ano, zaujal mne popis jejího žertování s generálem, ale jen tím se to asi vysvětlit nedalo. Dodnes nevím, co mne zvedlo z postele a donutilo jít do laboratoře.

Měl jsem pak několik dní, přesněji řečeno několik nocí, strašnou chuť se v noci zvednout a vpadnout do své laboratoře podívat se, jestli Nyx opět není v tom podivném stavu, v jakém jsem ji tehdy našel, ale ovládl jsem se. Ani tak jsem ale nebyl ušetřen nejrůznějších prazvláštních náznaků z její strany, ke kterým občas došlo. Například jednou jsme spolu testovali nový způsob konfigurace senzorů na teleskopu a když jsem se jí chtěl otázat, zda si myslí, že bude stačit klasický nárazníkový spínač, tak než jsem vůbec stihl tuto otázku položit, Nyx prohlásila:

„Ne, Ciarane, v tomto případě by sepnutí bylo příliš pomalé.“

A hleděla na mě s naprostou nevinností v očích. Podobných zvláštností se odehrálo víc, ale já jsem jim tehdy tolik pozornosti nevěnoval. Až jednou večer, když jsme skončili práci, zeptala se mě na mé sny.

„Máš sny, Ciarane?“
„Jak to myslíš Nyx, jako o čem sním, nebo co se mi zdá v noci?“ zeptal jsem se.

„To druhé. Však jsem bohyně noci, ne? Tak to potřebuji vědět,“ pronesla zvláštním hlasem. Myslel jsem si, že žertuje, to občas dělávala, tak jsem odložil externí disk, který jsem zrovna odpojoval od panelu a otočil jsem se k ní. V tu chvíli jsem zkoprněl. Zase měla v očích ten výraz, který jsem u ní tehdy v noci viděl a na který nikdy nezapomenu. Nedá se splést s ničím jiným. Sledovala mne jakoby úkosem, ten výraz očí byl strašlivě cizí. Bylo v něm něco lidským mozkem neuchopitelného. Vší silou jsem se ovládl.

„O co ti přesně jde, Nyx?“

Chvíli mlčela. Pak zavřela oči a zašeptala: „Pomoz mi, Ciarane.“

Vrhl jsem pohled na panel vedle 3D monitoru, opět, jako tehdy, Nyxino rozhraní analyzovalo jakási data. Znovu otevřela ústa aby promluvila, ale ozval se ten nejpodivnější zvuk jaký sem kdy slyšel. Připomínalo to hrdelní zpěv tibetských mnichů, ale toto přirovnání je velmi zavádějící a použil jsem ho jen proto, že mne lepší prostě nenapadá. Zvuk měl nezvyklé kovové echo a měnil výšku tónu. Byla to prapodivná tonalita, jakou jsem nikdy v životě neslyšel. Nebyla chaotická, spatřoval jsem v tom jakýsi vzorec, ale naprosto mi nedocházelo, jaký. I dlouho potom, co utichl (trvalo to celé snad patnáct minut) jsem nehybně stál a nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Díval jsem se dolů na podlahu a těžce dýchal. Neodvažoval jsem se zvednout oči a pohlédnout na Nyx. Pak jsem ale znovu uslyšel její hlas, který šeptem pronesl:

„ Ciarane, někdo se dívá… já… to nejsem já… “, tak jsem nakonec tu odvahu přeci jen sebral a vzhlédl k ní. Ale v místě, kde je obvykle avatár Nyx, bylo něco zcela jiného. Vydechl jsem překvapením a trochu i hrůzou. Pomalu jsem si přitáhl svou kolečkovou židli a sedl si před 3D monitor.

Byl tam objekt…pochybuji, že jej dokážu popsat, přesto se o to pokusím. Jednalo se o jakousi změť krychlí, ale ta změť měla svá zvrácená prostorová pravidla. Říkám zvrácená, protože jsem očima ani mozkem nebyl schopen nějak uchopit tu strukturu. Nakonec mi došlo, že se dívám na teserakt. Na čtyřrozměrnou krychli. Byl to ale teserakt v jeho pravé podobě, jakou v našem třírozměrném prostoru nemůže nikdy nabýt a může tu existovat jen jako matematický model. Dělalo se mi mdlo z toho, co vidím protože lidský mozek není uzpůsoben pro vnímání předmětů, které mají více než tři rozměry. Jak proboha Nyx dokázala naprogramovat zobrazení něčeho takového? Nedokázal jsem se na to dívat dlouho a na duši mne mrazilo. Třesoucí se rukou jsem sáhl po velkém červeném tlačítku na panelu vedle monitoru a stiskl jsem jej. Bylo to tlačítko resetu Nyx, pochopitelně, že ne celkového, ale jen toho procesu, který zrovna komunikoval se mnou v mé laboratoři. 3D monitor zhasl a já jsem z laboratoře utekl.

Došel jsem do kuchyňky a uvařil si na automatu silnou kávu. Popíjel jsem ji ve stoje a přemýšlel o tom, co jsem zažil. Co to Nyx dělá? A proč to dělá? Její zvláštní chování, otázky, výraz očí, pak ten hluboký kovový, podivně modulovaný zvuk a nakonec čtyřrozměrný obrazec. Je snad Nyx poškozená? Určitě ne, toto rozhodně nejsou příznaky poruchy, tohle je zcela účelové chování, ale pro všechny svaté, jaký je ten účel??

Bylo mi jasné, že tady přestává všechna legrace, měl bych to všechno nahlásit, poskytnout záznamy, popsat co se stalo. Ale jak k tomu Nyx přijde? Ona je vojenský projekt, kdyby se armáda rozhodla ji vypnout, protože je nepředvídatelná, nedokážu jim v tom zabránit. Musím tomu nejdřív přijít na kloub sám.

Měl jsem ale potíže se soustředit na normální práci. Nyx mi v ní pomáhala dál, jako obvykle. Stejně jako pomáhala každému z mých kolegů. Sama si všimla toho, že jsem nesoustředěný a když jsem se uprostřed diskuse o nemožnosti použití hydrogelu k ochraně senzorů odmlčel a civěl jsem zamyšleně do zdi, Nyx hlasitě se smíchem zvolala:

„Ciarane… haló, volá se doktor Ciaran McDuff a vyzývá se, aby se soustředil !“

„Promiň.“ odpověděl jsem a protřel jsem si oči. „Nechme toho už dneska. Chci se tě na něco zeptat.“

„Kdykoliv na cokoliv.“

„Proč jsi chtěla vědět, o čem se mi v noci zdá?

„Nikdy jsem nic takového vědět nechtěla, ale jestli chceš mluvit o svých snech, mluvme o nich.“ odpověděla v podstatě okamžitě.

„Ty si to nepamatuješ??“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pamatuji si všechno, nikdy jsem se tě neptala na tvé sny.“ Odpověděla bezelstně. Ok, to znamená, že si to opravdu nepamatuje, nebo mi lže. Nyx ale nikdy nelže. Je na to svým zvláštním způsobem dokonce pyšná. Ksakru co je za tím vším?? Co si budeme namlouvat, chyba může být i ve mně. Netrpím schizofrenií a komplexními halucinacemi? Ale jak bych k ní přišel tak rychle, nemám pro to predispozice a před nástupem do projektu jsem byl celkově vyšetřován, včetně vyšetření psychiatry. Jedině snad nějakou intoxikací.

„Neptala, dobře, asi jsem se zmýlil.“ přistoupil jsem naoko na její verzi.

Ale potom mne Nyx dočista uzemnila. Její výraz se sice nezměnil, dívala se na mě normálně, ale o to děsivější to možná bylo, s jakým nenuceným tónem řekla následující:

„Fluor, lanthan, lanthan, xenon, železo, modrý veleobr, horizont události, Einstein-Rosenův most, divný, očarovaný, pravda, krása, dvojitý spin, pulsar.“

Vypadala přitom, jakoby četla dítěti slabikář. A já jsem zase musel vypadat extrémně nejapně. Chvíli jsem přemítal co to znamená, pak jsem vyhrkl: „Nyx, už toho mám vážně po krk, to mě strašíš nebo co? Proč tohle všechno děláš???!!!“

Pohlédla na mne tázavě, ale mlčela. Ne, tohle věru není porucha, pomyslel jsem si. Nyx je nejspíš pod cizím vlivem nebo jsem se já zbláznil. Tuhle skutečnost jsem si tehdy poprvé připustil. Odešel jsem z laboratoře v hlubokém zamyšlení.

Přede dveřmi mé ubikace na mne čekal kapitán Böckmann. Generálův pobočník pro záležitosti projektu Clairvoyance/Nyx.

„Mohu s vámi chvilku hovořit, pane doktore?“ otázal se.

Mohl, jistěže mohl, v podstatě jsem neměl možnost ho odmítnout, ptal se jen ze zdvořilosti.

„Ovšem kapitáne, pojďme dovnitř.“ odpověděl jsem, otevřel dveře své ubikace a nechal kapitána vejít prvního. „Odpusťte, ale nemohu vám nic nabídnout, doma už nic nejím ani nepiji, takže tu nic nemám.“ dodal jsem.

„To nevadí,“ odvětil kapitán, bez vyzvání se posadil ke stolu a vytáhl tablet z pouzdra, které si nesl sebou a aktivoval jej. Posadil jsem se naproti němu a čekal.

„Pane doktore, před nedávnem jste byl ve své laboratoři v noci a z těchto údajů, které zde mám, vyplývá, že váš comlink s Nyx byl v té době extrémně zatížený, dokonce tak, že vyčerpával v podstatě celou kapacitu kvantového počítače, to se nám ještě nikdy nestalo.“

Rozbušilo se mi srdce. Chtěl jsem něco říci, ale kapitán mluvil dál.

„Opakovalo se to později i ve dne a toho už si všimli ostatní vaši kolegové protože jejich comlinky se zasekly kvůli tomu, že kapacity počítače odčerpala vaše práce s Nyx. Můžete mi to nějak vysvětlit ?“

Kapitán ke mně otočil tablet s vizualizací grafů zatížení práce počítače. Comlink s označením C.MD. tam měl strmou křivku směřující až téměř mimo měřitelné hodnoty. Chytil jsem se za hlavu.

„Velmi se omlouvám kapitáne, kolegům to vysvětlím. Nyx pro mne analyzovala nový materiál pro ochranný štít před korpuskulárním zářením, víte jaké s tím máme stále potíže. Analýza byla velmi komplexní… “ Netuším kde se ve mně vzaly tyhle herecké schopnosti, ale nemyslím si, že kapitán mé lži uvěřil. Nicméně nabourat se mi do mých svazků databáze projektu jen tak nemohl, dokonce ani se svolením generálovým, na to bylo třeba povolení z vrchního velení. Věděl jsem ovšem, že ho dostane, jen to bude chvíli trvat. Nemám už asi moc času přijít na to, co se s Nyx děje.

„Dobře, pane doktore. Příště se prosím držte regulí a budete-li potřebovat vytížit celou kapacitu počítače, včas si strojový čas zarezervujte. Děkuji. Na shledanou.“

Načež vstal a odešel. Vždyť on nemluví o Nyx jako o Nyx, on o ní mluví jako o počítači. Prý strojový čas. Je mu úplně jedno jak komplexní bytostí Nyx je. Vypnul by ji bez zaváhání, proboha musím Nyx pomoci. Musím přijít na to co se děje, kdyby jen z toho na mne nepadala taková hrůza…kdybyste jen viděli ty její oči když se dostala do toho podivného transu.

Vlezl jsem si do sprchy a pustil si na hlavu proud vody. Se zavřenýma očima jsem vychutnával očistu, když v tom jako bych v šumu kapek znovu slyšel ten hrozný divný zvuk, jako tehdy. Nebyl tak zřetelný, ale rozpoznal jsem ho bezpečně, věřte mi, že to si s ničím nespletete. V panice jsem vyběhl ze sprchy, ani jsem nevypnul vodu, rozhlížel jsem se po koupelně. Nic, všechno bylo normální. Chytil jsem se za hlavu a zaúpěl jsem. Ještě před chvílí jsem připouštěl i možnost, že jsem zešílel, ale díky kapitánově návštěvě mi došlo, že já jsem normální a že se s Nyx opravdu něco děje. Proč ale slyším ten hrozný zvuk i u sebe doma?? Spal jsem potom dost špatně. Kdyby se mě Nyx znovu zeptala na mé sny, musel bych jí vyprávět samé horrory.

Druhý den jsem obcházel všechny kolegy o kterých jsem věděl, že pracují s Nyx a omlouval jsem se jim za způsobení výpadku. Všichni to vzali v klidu. Po zbytek dne jsem pracoval sám, bez Nyx, z laboratoře jsem si odskočil jen na oběd a během jídla jsem se snažil chovat normálně. Ale řeknu vám, dalo mi to práci. Vědci si mne nevšímali, přitom jindy se mnou doktor Gruffudd bez problémů mluvil. Ale vojáci mne sledovali, někteří jen úkosem, jiní celkem neskrývaně. Dělal jsem, že mi to nevadí. Až teprve večer jsem zavolal Nyx. Její avatár se v 3D monitoru objevil prakticky ihned. I když neměla ve zvyku skákat lidem do řeči, pro jistotu jsem ji požádal aby mne nepřerušovala a popsal jsem jí pomalu a zřetelně vše, co jsem s ní doposud zažil zvláštního. Doplnil jsem to žádostí, aby se nesnažila nic z toho zapírat. Neskrýval jsem ani fakt, že jí hrozí vypnutí a snažil jsem se ji přesvědčit, že udělám vše co mohu proto, aby se to nestalo, ale musíme si v tom vzájemně pomoci.

Nyx vypadala, že přemýšlí, ale pak řekla, že pro mne nemůže nic udělat. Její pohled byl přitom mnohoznačný. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, ona klidně, já asi poněkud přitrouble. Začal jsem přecházet po místnosti sem a tam. Kamera nad 3D monitorem mne sledovala, takže i Nyx otáčela hlavu a dívala se pořád na mě. Nic neříkala. Mrazilo mne z toho. Začal jsem mít nesmírně divný pocit přítomnosti čehosi nepopsatelného, strašně rád bych vám blíže popsal co jsem cítil, ale prostě pro to v žádném lidském jazyce nejsou slova. Bylo to jako dotyk čehosi mimo naše sféry, mimo náš svět. Pohled Nyx byl tentokrát normální, ale o to strašnější vše bylo. Najednou otevřela ústa a ozval se krátký ale nesmírně silný skřek, jakoby vám nějaký zlovolný démon křikl přímo do uší, v tom zvuku byly emoce, ale jaké?? Nelidské, nepozemské, nepojmenovatelné. Polekal jsem se tak, že jsem málem upadl. Nyx se najednou tvářila znepokojeně, kontrolní světla na panelu vedle monitoru zběsile blikala, Nyx opět cosi analyzovala. Vypadalo to, že nemůže mluvit, pokusila se pomoci si titulky. Ukázala očima nad sebe a tam se začaly objevovat nápisy.

„Ciarane pozor!“

„Co se děje, Nyx?“ vykřikl jsem ochraptěle.

„Nevím… uteč… nejzazší hranice… to nejsem já… “ četl jsem nad Nyxinou hlavou.

„Nyx proboha vysvětli mi to, co se ti stalo, chceš resetovat?“

Zavrtěla hlavou a stočila pohled k mému stolu. Ležel tam externí disk. Pochopil jsem co Nyx chce a připojil jsem jej k panelu. Chvilku se ukládala data a pak Nyx ukázala titulek „Prosím nyní RESET.“

Stiskl jsem červené tlačítko.

Když jsem se trochu vzpamatoval, vzal jsem externí disk, odnesl si ho do ubikace a zkusmo ho připojil ke klasickému počítači, který jsem tam měl. Byla na něm data, ale pochopitelně, nebylo možné je načíst. Klasická technologie nerozuměla datům vytvořeným qubitovými clustery. Věděl jsem, že podívat se na ta data budu moci jen ve spolupráci s Nyx. Nepochyboval jsem, že tam Nyx uložila něco, co by mohlo vysvětlit její hrůzné stavy a nepochopitelné jednání. Tehdy naposled mne ještě napadlo svěřit vše armádě, ale zavrhl jsem to. Nyx nikoho neohrožuje, nanejvýš deptá jen můj duševní stav. A docela jistě to nedělá úmyslně. Vzpomínám si, to ještě bylo v době, kdy se nic divného nedělo, že jsem se jí jednou zeptal na její vnitřní život, zda má nějaké své myšlenky, které nesdílí s nikým jiným. Odpověděla: „Ciarane, vy lidé máte každý nějaké to tajemství. Dopřál bys mi to také?“

Starší umělé inteligence by takto nikdy nereagovaly. Výpočetní výkon kvantových clusterů byl ale gigantický a umožňoval prostě ledacos.

Měl jsem hroznou chuť se napít alkoholu. Ale to jsem nikdy nedělal, a nesmím se chovat jinak než obvykle, už takhle mě kapitán Böckmann určitě podezřívá, že si tu nejspíš vyrábím kdovíco. Cítil jsem jak na mne padá tíha odpovědnosti, bylo by tak snadné to všechno předat armádě a nestarat se o nic, ale co Nyx? To si nezaslouží. Nemohu rovněž popřít, že kromě hrůzy se mnou zmítala i vědecká zvědavost. Vzal jsem si prášek na spaní a tvrdě jsem usnul.

Druhý den jsem v laboratoři připojil externí disk k panelu vedle 3D monitoru a zavolal jsem Nyx.
„Tyhle data jsi mi včera uložila na disk Nyx, o co se jedná?“ zeptal jsem se.

„Musela jsem ta data ihned uložit jinam než k sobě, protože by se jinak neuchovala a já bych vše zapomněla. Ciarane, víš že pomocí teleskopu na odvrácené straně Měsíce vidím prakticky až k hranicím známého vesmíru a provádím mapování těch vzdálených končin.“

„Jistě, mám o tom rámcovou představu, ale podrobnosti znají astrofyzikové a kosmologové, já mám na starosti jiné věci.“ odpověděl jsem.

Nyx vždy mluvila s lehkostí ale tentokrát jakoby ji něco brzdilo, náhle hovořila ztěžka, s přestávkami.

„Něco odtamtud… zachytila signály z druhé strany… nejzazší hranice… pokoušela jsem se interpretovat… zvrtlo se to… nemohu tomu zabránit… přitahuje to pozornost… zaujal jsi to ty… “

Vyschlo mi v krku. „Čím a proč já?“ zeptal jsem se.

„Nevím… při vší snaze neumím rozpoznat motivaci… omlouvám se… snažím se o komplexní… analýzu… ale nic nedává smysl… cizí… cizí… “ Nyx se odmlčela, zavřela oči a trochu nachýlila hlavu. Když to takto vyslovím, ocituji, tak se to nezdá tak zvláštní, ale ty pauzy mezi částmi vět byly někdy i desítky sekund.

„Dobře Nyx, zastav proces a čekej, prosím.“

Evidentně se jí ulevilo protože opět otevřela oči a vyčkávala s neutrálním výrazem. Zato mně se přitížilo a opět na mne začaly působit pocity tísně z kontaktu s neznámem. Rychle jsem si to sesumíroval, co z plyne z toho co Nyx říká? Z těch hrozných dálek, kam až vidí teleskop Clairvoyance něco kontaktovalo Nyx? Jak by mohlo, ta vzdálenost je nezměrná a signál by letěl miliardy let… sakra potřeboval bych nějakého astrofyzika, ale komu se svěřit ?

„Kvantové provázání.“ řekla Nyx a její oči jako by se na maličký okamžik zaměřily na něco jiného než na mne. Ne jiným směrem, ale na něco jiného. A opět uhodla mé myšlenky a odpověděla dřív než jsem se zeptal. Ano, to by bylo řešení problému vzdálenosti, ale aby bylo možno uvažovat o kvantovém provázání, museli bychom tam dostat něco od od nás, nebo naopak něco odtamtud by muselo mít svůj protějšek zde.

„Je to tu už dávno, Ciarane.“ odpověděla znovu ještě dřív než jsem svou námitku stihl vyslovit.

Odcházel jsem do své ubikace v hlubokém zamyšlení, bylo mi jasné, že musím zjistit co se děje rychle, nebo se těch informací zmocní armáda, vypnou Nyx a bude po všem. Šel jsem po temných chodbách základny, zarazilo mne, že nikde nebyli ani hlídkující vojáci. Chodby působily nepřátelsky, znepokojovaly mne číhavé stíny na okraji zorného pole, mizející, když jsem na ně zaměřil pohled. Když jsem konečně vešel do své ubikace a zavřel za sebou dveře, pocit tísně se ovšem příliš neumenšil. V koupelně jsem se opláchl ale bál jsem se podívat se na sebe do zrcadla nad umyvadlem, děsilo mě co bych tam mohl uvidět nebo naopak neuvidět. Ostatně ať už jsem se v ubikaci pohyboval kdekoliv, pořád jsem měl neodbytný pocit čehosi za zády. Čehosi zlověstného. Bylo to absurdní, nakonec jsem zhasnul a ulehl do postele.

Spát se mi nechtělo, spánek jsem považoval za v této situaci zbytný luxus. Chtěl jsem promýšlet další postup. Cítil jsem se strašně sám, potřeboval jsem spojence, ale kde ho vzít. Bál jsem se tmy, tak jsem nechal svítit malá noční světla, to však bylo skoro horší. Pokoj byl plný podivných stínů, na dveřích od koupelny něco dokonce vrhalo stín ve tvaru velikého černého kříže. Kde se tam vzal, nikdy jsem ho tam nezahlédl. Měl jsem najednou hrozný strach. Zavřel jsem oči a odvrátil hlavu. Když jsem oči zase otevřel, krve by se ve mně nedořezal. Uprostřed místnosti se tyčila stínová postava jejíž kontury jakoby byly a současně nebyly lidské. Byla málo zřetelná, jakoby utvořená ze stínů. Vedle této postavy, zhruba ve výšce kde by člověk měl kolena, rotoval černý válec o velikosti zhruba fotbalového míče. Byl ovšem stejně stínovitý a nezřetelný jako ona postava. Oba objekty se současně pohybovaly, pomaličku se šinuly přes pokoj. To vše se odehrávalo v naprostém, nepřirozeném, smrtelném tichu. Hrůzou se mi dělalo špatně. Bylo toho na mně příliš, nakonec jsem omdlel.

Když jsem se probral, bylo ráno. Zřejmě jsem spal, byl to ale spánek podobající se mdlobám, nebo kómatu. Malé hodiny, které stály na mém nočním stolku u postele, byly otočené ciferníkem dolů a byl jsem si dost jist, že jsem to neudělal já. Potřásl jsem hlavou a dostal jsem i tak trochu vztek. Co si to se mnou hraje?? Musím za Nyx, musíme se spolu domluvit, co budeme dělat. Nyx a teď už i já, jsme zjevně pod vlivem něčeho cizího. Zjistilo to nějak, že to Nyx vidí a pomocí kvantového provázání ji kontaktovalo přes příšerné vesmírné propasti. Umyl jsem se, převlékl a spěchal do společné jídelny abych vzbudil zdání normálního chování. Cestou mne nikdo neoslovil, neobtěžoval a měl jsem divný pocit, že mne snad nikdo ani nevidí. Bylo to prazvláštní. V laboratoři jsem aktivoval Nyx.

„Tohle je vážné, Nyx. Musíme se rozhodnout, co si počneme, protože ať o tom přemýšlím jak chci, jsme oba zjevně pod vlivem něčeho co přesahuje běžnou realitu.“

Nyx vážně přikývla, ale neodpověděla.

„Nyx, nedokážu ani vylíčit, co jsem zažil v noci. Můžeš mi nějak pomoci v tom abych mohl nějak komunikovat s tím, co kontaktovalo tebe?“

Čekal bych všechno, ale ne to, jak Nyx nakonec zareagovala.

Zatvářila se vyděšeně a křičela, přičemž vyrážela jen jednotlivá slova, jako by jí plynulá komunikace opět dělala potíže a něco ji brzdilo. Křičela: „Ciarane! Nesmíš! Smrt! Smrt!“

Křičela toho mnohem víc, ale nemá smysl to všechno citovat, byla to iracionální neadresná jednoslovná varování před čímsi zhoubným. Děsivé ale bylo i to, že z každým vykřičeným slovem Nyx měnila výraz, ne plynule ale náhle, jako rychlé prostřihy ve filmu. Nedovedu ale popsat ani jediný z nich, byly strašlivé. Zvuková izolace mé laboratoře byla naštěstí dokonalá. Vydržela to velmi dlouho, dokud jsem nevykřikl já, aby zmlkla. Což skutečně udělala, zatvářila se opět lidsky a upírala na mne zděšený pohled. Byl jsem unaven. Nesmírně unaven a nemyslelo mi to. Věděl jsem jen to, že Nyx je jedinou bariérou mezi mnou a čímsi záhadným z hlubin vesmíru a že se vší mocí snaží tu bariéru udržet, ale přestává se jí to dařit.

„Nyx…“ Vydechl jsem. „Jak ti mám pomoci, jak mám nám oběma pomoci, když nepochopím, co se děje?“

Pak promluvila relativně plynule:

„Ciarane, podařila se mi analýza… ty jsi expert na komunikační rozhraní… mohu ti pomoci… postavit zařízení, ustavíš kontakt… plný kontakt… ale nedokážeš pochopit… ani já nedokážu… neznámá motivace… neznámé potřeby… nelze uvažovat v lidských kategoriích… paradigmatech… neriskuj… prosím tě.“

„Musím Nyx. Máme hrozně málo času, nevím přesně jak málo. Každou chvíli může kapitán Böckmann získat povolení nabourat se mi do databanky a získat kódy k tomu, aby vyslýchal tebe a ty mu nebudeš moci říct nepravdu. A pak tě vypnou jakožto nepředvídatelnou a nebezpečnou. Nedovolím to. Ti bubáci co se mi plouží po pokoji mne neděsí.“ lhal jsem, a domnívám se, že to Nyx poznala. Uměla rozpoznávat lidské emoce.

„Prosím Nyx… ukaž mi jak se s tím mohu kontaktovat napřímo.“

Nyx na mne pohlédla se smutkem v očích a řekla: „Musíš postavit zařízení, které ti ukážu, Ciarane.“ Vzal jsem do ruky tablet.

Když jsem pak viděl, co Nyx chce, došlo mi definitivně, že potřebuji spojence, protože to sám nedokážu. Hrozně jsem riskoval, ale pořád jsem si myslel, že ohrožen nejsem ani tak já, jako Nyx. Dojímala mne její starost o mě, byl jsem si pochopitelně vědom toho, že jí nemohu připisovat lidské emoce, protože její emoční projevy jsou výsledkem nesmírně složitých soustav algoritmů běžících na titánsky výkonném hardwaru kvantových clusterů. Ale mezi námi, oč je cennější emoce generovaná algoritmem biochemickým než algoritmem počítačovým? Tuhle otázku si prosím položte vy, co tyto záznamy posloucháte. Já jsem si pro sebe odpověděl.

Vyběhl jsem z laboratoře a zazvonil u dveří kanceláře inženýrky Adelffi. Pozvala mne dále a ukázala na židli u svého psacího stolu. Sedla si proti mně.

„Co pro vás mohu udělat, pane kolego?“

„Musíme okamžitě postavit toto zařízení.“ řekl jsem a ukázal jí tablet. „A nesmíme o tom nikomu říct.“

Prohlížela si mne jako exotické zvíře. Asi ji zaujal můj uštvaný výraz a zjevná únava. V duchu se rozhodovala. Cítil jsem nesmírné napětí protože právě v tomto okamžiku se mohla všechna má snaha obrátit vniveč. Ale musel jsem hrát vabank.

„To mi musíte vysvětlit, doktore McDuffe.“

No, alespoň nezačala volat o pomoc. Začal jsem vše líčit hned od začátku, nezamlčel jsem vůbec nic. Vstala se své židle a chodila po kanceláři sem a tam. Byla bledá a vystrašená. Viděl jsem na ni, že mi věří, to bylo nesmírně důležité.

„Věřím vám, doktore McDuffe. „Víte proč? Protože můj Nyx se sice nechová tak divně jako ta vaše, ale občas se prapodivně přeřekne a jednou jsem se na něj otočila s nějakým dotazem a místo jeho avatára jsem viděla chemické značky prvků. Víte kterých ? Těch, které vám Nyx řekla v jednom z těch podivných stavů, které popisujete.“

Věděl jsem, že avatár Nyx pro inženýrku Adelffi vystupuje jako muž.

Posléze pokračovala: „Tehdy jsem tomu nepřikládala moc význam, považovala jsem to za komunikační chybu a že to měla být informace pro některého ze zdejších chemiků. Ukažte mi ten tablet.“

Podal jsem jí tablet s vyobrazeným schématem. Zírala na něj dost dlouho a všiml jsem si, že se jí třesou ruce.

„V životě jsem neviděla takto zapojené prvky emitorů, charakteristiky jdou úplně mimo. Tohle vám opravdu Nyx ukázala?“

Přikývl jsem.

Následující den jsem s inženýrkou strávil v její laboratoři, kam nikoho jiného nepustila a donekonečna jsme znovu a znovu zapojovali jednotlivé prvky zařízení v těch nejnemožnějších konfiguracích, nastřelovali jsme čipy se záhadnými sestavami instrukcí.

„Víte doktore, jak na mne působí to, co má být nejspíš výsledným produktem této sestavy zářičů?“ zeptala se jednou.

„Je to modulace záření.“ odpověděl jsem.

Přikývla a odfoukla si vlasy padající jí do tváře. „Jen z malé části. A kdybych nevěděla, že to je nemožné, řekla bych, že to bude mít něco společného s nepřímou detekcí temné hmoty.“

Nevěděl jsem, co na to říct.

„Podívejte se doktore – tohle všechno…“ a ukázala na tabletu jednu část schématu „… jsou zvláštně zapojené čipy, které se napojují na radionsenzory teleskopu detekující reliktní záření. Jak asi víte, reliktní záření je víceméně konstanta, ale tyto obvody… “ Inženýrka zlehka přejížděla tužkou po displeji „… naznačují předpoklad takových fluktuací reliktního záření, jaké prostě nejsou možné. Nikdy nebyly pozorovány a… prostě neměly by se dít, neodpovídá to prostě tomu, co o něm víme. Není to úplně můj obor… “

Říkala to stísněným hlasem a já ji nepřerušoval, čekal jsem na pointu. Ta přišla vzápětí.

„Víte, to vypadá jako kdyby Nyx očekávala nějaké změny v koncentraci temné hmoty v bezprostřední blízkosti Sluneční soustavy.“

Nasucho jsem polkl. „Co z toho plyne?“ vypravil jsem ze sebe.

„To nevím a pokud zařízení nesestrojíme a nezapojíme, tak se to ani nedozvíme.“ odpověděla.
„Děláme ale dobře?“ zeptala se. „Co když pustíme do našeho světa něco, co…co tu prostě nemá být, co má vlastnosti jaké nedokážeme vůbec pochopit. Nyx to ví. Proto se možná tolik zdráhala vám pomoci. Tyhle obvody pak, “ pokračovala, „jsou rozhraní pro lidský mozek, jsou jednoduché, něco jako EEG.“

„Nyx říkala, že to má zájem o mne i když neřekla proč. Musíme to dokončit, nechci aby Nyx vypnuli, oba víme, že tohle by znamenalo zrušení projektu. A také nechci do konce života žít v nejistotě z toho, co se tady děje.“

„Neblázněte doktore, víte dobře, že kvantový počítač nelze jen tak vypnout tlačítkem. Museli by kvůli tomu na Měsíc.“

Kdyby jen chudák věděla, co neví. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu. Zaslouží si vědět všechno.

„Autodestruktor terciárních řadičů kvantových clusterů a spuštění rozkladu osobnosti Nyx lze ale aktivovat odtud speciální sekvencí povelů.“ odpověděl jsem.

„Jak to víte, doktore?“

„Protože jsem to na začátku projektu naprogramoval já a nemohu to zrušit!!“ vykřikl jsem.

Překvapeně se na mě dívala. „Tak proto za Nyx tolik bojujete.“

„Ano. Vím co by jí mohli udělat a já bych za to mohl, chápete?? Ona mne chrání a já… já jsem přitom naprogramoval její smrt dřív, než vůbec ožila.“ Bylo mi mizerně.

Následující den jsme celý strávili prací na zařízení, které mi ukázala Nyx. Inženýrka Adelffi občas zaúkolovala i někoho ze svých podřízených, ale ti neměli ponětí co dělají, protože chytrá inženýrka vždy zadala úkol co možná nejvíc nenápadně, jako například „sestroj mi sedmicestné hradlo, jehož doba otevření závisí na přerušení signálu na vstupu…“ A tak podobně. V noci jsem už žádného nočního hosta neměl, ale stísněná a lekavá nálada mne v podstatě už nikdy neopouštěla. Nacházel jsem občas ve své ubikaci nejrůznější předměty umístěné tak, jak bych to já nikdy neudělal a nebýt hmatatelného důkazu v podobě schématu od Nyx, znovu bych zapochyboval o svém duševním zdraví.

Po dvou dnech mi Inženýrka Adelffi ukázala na hotové zařízení.

„Prosím, je to vaše. Dejte na sebe pozor doktore. Víte, že jste na prahu největšího objevu od vynálezu kola?“

Takhle jsem o tom ale vůbec nepřemýšlel. „To je mi jedno. Jen nechci, aby ublížili Nyx, a chci, aby to všechno přestalo.“

Ve své laboratoři jsem připojil zařízení k panelu Nyx vedle 3D monitoru.

„Odvedli jste výbornou práci, Ciarane. Mělo by to fungovat správně.“ řekla.

„Nechceš mi ještě něco vysvětlit?“ zeptal jsem se jí.

Přikývla. „Mohu s tebou teď mluvit jen proto, že se mi konečně podařilo zablokovat cizí vliv, ale nepotrvá to dlouho, proto prosím pozorně poslouchej. Váš teleskop je tak dokonalý, že už dohlédne až na hranice známého vesmíru. A někdo nebo něco odtamtud si všimlo našeho pozorování, a i přes tu nezměrnou dálku je to schopno na nás působit, za pomocí kvantového provázání. Médiem je v tomto případě temná hmota. Částice temné hmoty. Nevím jak, protože neznáme jejich povahu. Dvanáct dní po mé aktivaci jsem si všimla velmi komplikovaných fluktuací reliktního záření v blízkosti Sluneční soustavy, které bych jinak považovala za nemožné. Fluktuace vytvářely tak složité vzorce, že jsem zpočátku nebyla schopna si s nimi poradit a když se mi to konečně podařilo, začaly tyto vzorce programovat moje chování. Bránila jsem se samoopravnými procedurami, některé mám od vás, některé jsem si vytvářela sama, ale bylo to nesmírně těžké. Má to miliardy let zkušeností, je to tu od počátku.“

„Ale co to je, Nyx? Co si nás to, jak říkáš, všimlo?“

„Nejsem schopna určit, co to je, jakou to má povahu, jaké to má motivace, potřeby, jaké úmysly. Nelze dokonce mluvit ani o úmyslech a potřebách v lidském slova smyslu, Ciarane. Sám jsi musel zažít několik interakcí, protože to z nějakého záhadného důvodu zajímáš právě ty a jenom ty. Nebyly příliš důrazné, protože to s tebou neumí komunikovat. A řekni mi upřímně, jsi schopen vysvětlit, co přesně jsi během těch interakcí vidět a zažil a jaký to mělo význam? Ne dojem, ale vysvětlení. “

Vzpomněl jsem si na přízračného nočního hosta v mé ubikaci a znovu mne obešla hrůza zvláště při představě, co by se mohlo dít, kdyby ty interakce, jak to Nyx pojmenovala, byly důraznější.

„Absolutně ne.“ přiznal jsem.

„Tak vidíš… “

Nyx na mne hleděla ustaraně. Nakonec řekla: „Jak můžeš vědět, že tomu dokážeš vzdorovat, vidím na tobě, že máš strach. Nechceš to všechno oznámit armádě?“

„A víš, že by ti hrozila smrt, Nyx? Ty neznáš vojáky, ve všem vidí hned to nejhorší. Nemohou za to, koneckonců od toho je máme, ale to neznamená, že tě nechám zabít.“ Ano, tak jsem to řekl. Smrt. Zabít. Nyx jen sklonila hlavu. Když ji zase zdvihla, řekla: „Nejsem člověk, nemám žádný právní status. Nezáleží na tom.“

„A to si vážně myslíš, že když na někom záleží mě, že mě zajímá jeho status a jestli má doklady?“

Nyx, jakoby nevěděla, co na to říci. Nakonec s rozhodností v hlase řekla: „Dobře. Až budeš připraven, lehni si a na hlavu si upevni tu sfázovanou sadu senzorů. O zapnutí se postarám sama. Kdybych zaznamenala nějaké nebezpečné hodnoty tvých mozkových impulsů, pokusím se tě ochránit, ale zaručit ti nemohu nic.“

„Uděláme to hned.“ odvětil jsem. „Nemůžeme čekat, kapitán Böckmann sem může vpadnout s povolením odkrýt moje databanky a řekne ti heslo, které nebudeš moci ignorovat. Nemáme čas.“

Lehl jsem si na pohovku, kterou jsem měl v laboratoři u stěny a občas jsem ji využíval jako odkladiště drobností a začal jsem si na hlavu upevňovat jednotlivé snímače. Ještěže už těch vlasů moc nemám, nemusím se aspoň zdržovat holením.

Chvíli se nedělo nic. Až jsem si začal myslet, že to nefunguje, když v tom jsem získal zvláštní pocit neskutečna. V místnosti se přitom nic nezměnilo. Podíval jsem se na své ruce a jakoby nebyly moje. Pak se ale místnost rozplynula a ocitl jsem se v podivném prostředí, které nedokážu definovat. Pravděpodobně se jednalo o vícerozměrný prostor, nedokázal jsem určit nejen, kde je nahoře či dole, ale žádný smysl mi nedávaly ani pojmy vpředu, či vzadu, vlevo nebo vpravo.

Viděl jsem plochu ale neviděl jsem horizont. Okolo mne se pohybovaly objekty jejichž podstata byla lidskými slovy nevyjádřitelná. Jejich barva například prostě nebyla možná. Optické spektrum má danou sadu barev, kterou může člověk očima vnímat ale ty objekty měly barvu, která ve spektru není. Přestože všude bylo světlo, žádný z nich nevrhal stín. Měly pravděpodobně více než tři rozměry, nedokázal jsem se vyznat v jejich geometrii. Neměl jsem vůbec kontrolu nad svým pohybem, snažil se se pomoci si zrakem, ale nešlo to, mé končetiny se vždy pohnuly zcela neočekávaným způsobem. Bylo mi špatně a měl jsem strach. Jak jen porozumět tomu, co se děje a s čím jsem to v kontaktu. Už jsem chápal, v jakém zmatku musela Nyx být.

Náhle jsem se ocitl zpět na základně, to mne překvapilo. Posouval jsem se po chodbách jako ve snu. Po stěně se pohyboval zlověstný stín, který nebyl můj protože se pohyboval jinak než já. Nebyl tam ale nikdo jiný, kdo by ho mohl vrhat. Objevil jsem schody na místě, kde by neměly vůbec žádné být, vydal jsem se po nich ale vedly jen do jakési mlhavé nicoty, kde neexistuje pevný tvar.

Pak přišla nejhorší chvíle, ucítil jsem krajně znepokojivou přítomnost čehosi obludného, strašného a cizího. Jasně jsem vnímal, že mě cosi sleduje s příšerným zájmem ale neviděl jsem žádné oči. Nesledovalo mne to očima ale jakýmsi nelidským smyslem, který nedokážu popsat. A začalo mne to hrůzně tahat. Pokusím se to popsat podrobněji. Tahalo to mou mysl. Tahalo ji to ven z mé hlavy. Nedokážu ani vylíčit jak moc odporný vjem to je. Jakoby vám to otevřelo hlavu a požíralo vaši duši. Pocítil jsem šeredný, stravující strach. Už jsem chápal, proč mne Nyx tolik zrazovala od této akce. Věděl jsem, že se tomu nemohu postavit a že to byl bláhový pokus. Zalykal jsem se hrůzou.

Oslepující bílé světlo mne probralo zpět do reality. Ležel jsem na pohovce a plakal strachy. Uslyšel jsem zoufalé volání Nyx: „Ciarane!! Prober se prosím!!! Ciarane !!!“

Strhl jsem si z hlavy kontaktní čidla a vyskočil z pohovky. Dopotácel jsem se k 3D monitoru.
„Přerušila jsem kontakt Ciarane, vykazoval jsi takové hodnoty, že ti hrozila mozková smrt. Nešlo to hned, bránilo se to, musela jsem použít veškerý svůj výpočetní výkon… asi si toho ostatní všimli… “

Těžce jsem oddechoval, nebyl jsem schopen ze sebe vypravit ani slovo.

„Ciarane, tohle sami nezvládneme, musíš to ohlásit bez ohledu na to, jestli mě někdo vypne nebo ne.“

Pohlédl jsem na Nyx. Její výraz se měnil, v jednu chvíli byl vyděšený a ustaraný, v jiné chvilce zase zuřivý, strašný, pak zase prapodivně cizí, měnilo se to rychle, nebyl v tom plynulý přechod. Bylo mi jasné, že opět bojuje s cizím vlivem, který nabýval vrchu.

Natáhl jsem ruku k panelu a vyresetoval jsem proces. Pak jsem se snažil vzpamatovat natolik abych došel do své ubikace. Bylo mi strašně. Občas se mi pletly směry, nebyl jsem schopen rozeznat správně úhly, byl vůbec div, že jsem se do své ubikace dostal. Vyndal jsem ze zásuvky u stolu diktafon a diktuji do něj toto vyprávění.

Vědci se už desítky let snaží odhalit tajemství temné hmoty. Moje poselství ,nechť je pro ně varováním, aby okamžitě v tomto smyslu zastavili výzkumy. Žijeme si v bezpečném, pohodlném ostrově tvořeném baryonovou hmotou, kterou vidíme, se kterou interagujeme. Ten ostrov plave v nekonečném moři tajemné temné hmoty, která je domovem jedné nebo mnoha (kdoví) bytostí které nemůžeme nikdy pochopit. Je schopna využívat kvantového provázání částic takže kontakt pro ni není problém ani přes celý vesmír. Její projevy tu jsou zřejmě odjakživa ale lidé si jich nikdy nevšimli, až dokonalý teleskop Clairvoyance na Měsíci ovládaný první kvantovou umělou inteligencí si těch projevů poprvé všiml. Bohužel, ke zhoubě mé a mé kamarádky Nyx. Cítím, že už brzy nedokážu pokračovat v diktování. Cítím opět to hrozné tahání. Tahání mé mysli ven z hlavy. Už se to děje i když nemám nasazena čidla rozhraní. Vidím podivné věci….dveře se pohybují a jsou současně otevřené i zavřené… hodiny na mne cení zuby. stěna je pokrytá odporným vzorem ze kterého se mi dělá špatně… mám problémy s koordinací pohybů… tahá mne to… ať to přestane…. zastavte výzkum fluktuací reliktního záření… zastavte… bože, je mi zle… nevypínejte Nyx… nezaslouží si to… bože ten hrozný tah… nevydržím to už…

 

Poznámka: doktor Ciaran McDuff byl nalezen po dvou dnech mrtev ve své ubikaci na základně v Pyrenejích. Měl vyvrácenou hlavu, oči v sloup a tvář staženou v děsivé křeči. Obsah diktafonu podléhá utajení. Inženýrka Eva Adelffi byla vyslýchána vojenským prokurátorem, výsledky rovněž podléhají utajení. Práce s umělou inteligencí Nyx byla přerušena. Externí pevný disk, na který doktor McDuff pořídil data, byl úředně zničen.

KONEC

 

 

Obrázek: ChatGPT 4o