Rodina na útěku, nebezpečí ze všech stran. A malá Meda, která je… zvláštní.

Téma 15 Manipulační jízda

Nokturnus

Nokturnus, tvor živící se lidskými emocemi a životní silou, dlouho hledal, na koho z ochabujícího hrbáče přesednout. Zvířecí emoce pro něj byly slabé a nevýživné. Člověk, to je jiná! Snažil se svého nositele dostat blíž k lidským sídlům, ale hrbáč odolával. Poustevničil daleko od lidí už léta, neměl zapotřebí stýkat se s nimi. Dlouho vzdoroval bytosti, která ho posedla, a o které neměl ani potuchy. Pak ho konečně přemohly hrozné vize, kterými ho nokturnus trápil, a odevzdaně se nechal hnát pustým krajem. Tak došli k řece, kde nokturnus spatřil novou kořist. Ztepilého, mladého muže. Nečekal a lačně po něm hrábl.

Téma 16 Mez bezmeznosti

Náraz

Nokturnus si své působení ve světě lidí bezmezně užíval. Tam, kde byl doma, byly emoce podřadných  bytostí mizivé a soupeřilo o ně mnoho hladových myslí. Dostat se sem bylo skvělé. Tento svět emocemi překypoval a on byl pánem lidí. Bez obav hrábl po další kořisti.

Meda zahlédla drápy, sápající se po Janušovi. Úzkost jí sevřela srdce. Její mysl v té chvíli zareagovala jako pokaždé při ohrožení – ohromným výronem obrané magické energie.

Nokturnus nikdy nezjistil, co za sílu ho odrazilo a smetlo pod kopyta vyděšeného koně, který, ač ho neviděl, ho ostrými hranami kopyt rozdrtil.

Jeho záhubu postřehly jen Mediny oči.

Téma 17 Prodaný ženich

Melchior

„To by mě nenapadlo, že mi setkání s lidmi udělá tak dobře,“ pochvaloval si hrbáč Melchior cestou k brodu.

Anina se usmála. „Možná nejsi založením poustevník.“

Melchior se zakabonil.

„Válka, co,“ řekla s pochopením Anina.

Hrbáč přikývl. „Býval jsem hraběcí podkoní. Jenže… zamilovala se do mě jeho dcera. Chtěli jsme utéct, vzít se a zmizet ve světě. Nějak na to přišel. Jednou ráno jsem se probral ve vojenském ležení, v ruce peníz, který jsem prý v hospodě dobrovolně přijal. Kdo ví, kolik za mě dostali.“ Ušklíbl se, když mu neušel Anin pohled na hrb.

„Nemíval jsem ho. Zranění z boje.“

Téma 18 Fosilie

Živoucí fosilie

„Hodně jsi zažil, co?“ zaujalo Januše Melchiorovo vyprávění.

Hrbáč se usmál. „Mrtvý jsem mohl být snad stokrát. Kolik mých kamarádů padlo… Než jsem byl sám raněn, bál jsem se navázat hlubší přátelství. Když přicházíte o druhy…“

„Být sám je hrozné, ne?“ nedalo Anině.

„Jeden mi zůstal,“ řekl pomalu Melchior. „Byl… zvláštní. Tvrdil, že už je mu osmdesát, ale vypadal sotva na třicet. Nikdy neutrpěl ani škrábnutí. Kdybych se ho víc držel… Jenže já se začal bát. U ohňů se šeptalo, že je fext. Nevěřil jsem, ale když vidíte, jak kráčí v dešti kulek… Kdo ví, co je na tom pravdy…“

Téma 19 Bota robota

Co všechno nechodí po světě…

„Fext?“ podivil se Januš. „Neznám takové slovo.“

Hrbáč si povzdechl. „Možná člověk. Nebo sám ďábel v lidské podobě. Či něco, co ďábel sestrojil, figura podobná člověku, ale nelidská. Mluvil jsem s ním, mnohokrát. Věděl, co nikdo jiný. Znal události z let, kdy moje bába byla dítě. Nebál se  ani lidí, ani zvířat. Vysoký, toporný jak panák na orloji, ale jindy rychlý jak blesk.“ Změřil si Januše. „Dobře o hlavu vyšší než ty. A boty…“ podíval se mu na nohy, „do jeho by ses vešel dvakrát.“

„Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ pokřižoval se Januš. „Kdo všechno nechodí po světě…“

Téma 20 Pro někoho odpad, pro jiného poklad

Čas večeře

Zastavili u potoka. Anina otevřela torbu, vytáhla placky. Tvrdší, ale pořád dobré. Rozdala je a vrátila se k brašně. Chtěla ji pořádně vytřepat – všimla si hrsti drobků na dně. Za chvíli by měli jídlo plné různých brouků.

Melchior ji s úzkostným výkřikem zastavil: „Co děláš? Jídlo se nevyhazuje! Nikdy! Žádné!“ Vytrhl jí vak z ruky a všechny drobečky i s několika brouky si opatrně přesypal do ruky. Pak je s blaženým úsměvem schroupal. „Co bych za takovou dobrotu občas dal,“ vrátil jí prázdnou brašnu. „Když roky přežíváš na chlebu ze stromové kůry, nevyplýtváš ani ždibec jakéhokoliv jídla, to mi věř!“

Téma 21 Hon na vejce

Téma 21 Hon na vejce

Úlovek

Tetschen už byl co by kamenem dohodil. Před nimi zbytky další vesnice.

Maja vlétla do trávy. Ozvalo se kdákání, jak se rozčilená slepice snažila vetřelce vyhnat, ale neměla šanci. Meda jásala. V ještě teplém hnízdě našla tři vajíčka.

Úspěch je povzbudil.

„Hledejte, třeba tu bude vajec víc,“ zavelela Anina. „V městě je prodáme.“

Pátrali v trávě i pod keři.

Výsledkem byl poklad. Dvanáct vajec!

Anina je pečlivě uložila do brašen. Dvě z nich si dlouze prohlížela, ale pak usoudila, že budou asi kachní. Byla větší, s tmavě žlutou skořápkou a na omak drsná.

Pokrčila rameny. V omeletě se to nepozná.

Téma 22 Škrábej se

Neklid

Aninu nad ránem probudil podivný zvuk. Tma, ještě neředěná svítáním, jí nedovolovala poznat jeho původce. Beztak to bude Melchior, pomyslela si a otočila se na bok. Měla bych říct Medě, aby se od něj držela dál. Pořád jí něco vykládá… Zase! Škrábe se, jasně, že se škrábe. Kdo ví, co má za nemoc. Jestli nějaké boláky, mohla bych mu uvařit odvar ze šalvěje. Možná někde objevíme kalenduli, usušila bych květ…

I Melchior se probral a hleděl do tmy. Podivné škrábání zaslechl už včera. Odkud se line? Januš i Meda spí klidně, to Anina se vrtí… Na blechy? Máta přece… Usnul.

Téma 23 Zlá krev

Ten v lese

V žaludku mu kručelo, plášť ho chránil před skučícím větrem jen málo. Vztekle sykl. Možná neměl toho vojáka zabíjet. Znovu v něm vzkypěl vztek. Zasloužil si to, práskač, tak  jsem měl cinknuté kostky, to je toho. Ale co, stihl zdrhnout, kaprál mu chystal oprátku. Jenže už nikdy nezažije šturm na město, ani jak civilisti kvičí a ženský pod ním prosí o život. Ústa mu stáhl škleb. Nezažije? To by se na to podíval. Když zběh, tak zběh. Meč a pistole má. A civilistů kolem taky ještě pár je.

Vystrčil hlavu z úkrytu.

V dálce zahlédl dva koně a hlouček lidí.

Téma 24 Nemoc šílených dětí

Bůh nás vede, kam se mu zlíbí

„Opravdu nás opustíš?“ Anina zesmutněla, na Melchiora si už zvykla.

„Bůh mě teď prostě vede sem…“ kývl směrem k domkům, krčícím se na kraji lesa. „Tady žije má příbuzná. Tedy… doufám, že ještě žije. Byl jsem tu naposledy asi před rokem. To jsem se ještě bál, že mě zas chytí a jako zběha pověsí.“

Anina mu podala pár placek. „Vezmi si. Ať máte co jíst.“

„Teta bude ráda. Tehdy se starala o pár dětí, co nalezla v lese. Byly šílené strachy, rodiče je tam schovali před vojáky, ale už se nikdy nevrátili. Jestli tu ještě jsou, pomůžu jí s nimi.“

Téma 25 Noc plná zázraků

Johana

Složila misky a povzdechla si. Zítra musí sehnat další jídlo. Pohlédla na postel, kde spaly čtyři děti. Zas je bude muset nechat celý den samotné. Zas jí budou viset na sukni, ať nikam nechodí. Zas je večer najde uplakané, namačkané někde v koutě. Chápe je. Od chvíle, kdy je našla opuštěné v lese, se ti malí cítí bezpečně, jen když je s nimi.

Ve vsi říkali, že se zbláznila. Čtyři hladové krky! Ale copak je tam mohla nechat?

Kroky na zápraží ji vylekaly. Pak lehké zaťukání.

„Melchiore?“

Objal ji a předal uzlík s plackami.

„Už tu nebudeš sama.“

Rozplakala se.

Téma 26 Křoví

Oči ze tmy

Krčil se za vzrostlým keřem jalovce a tiše mezi zuby drtil kletby. Možná měl jít za tím hrbatým, co se ze skupinky odpojil. Snadná kořist… Jenže… ti dva mají koně. Takže je naděje na nadité váčky. Zatracený déšť! Kvůli němu zalezli do zájezdní hospody. Palcem přejel po ostří nože. Potřeboval by, aby přespali venku. Tam by si s nimi poradil raz dva. Nejdřív by šmikl jeho, pak ji a toho fracka. Nebo možná prvně fracka a ji až na konec. Jo, to bude lepší.

Odplížil se hlouběji do lesa, tak, aby viděl na cestu.

Kdo si počká, ten se dočká.

Téma 27 Zelenáč

Střet

Když se zběh s taseným nožem nocí blížil k ležení, kde si vyčíhané oběti ustlaly, začal mít podivný pocit. Hlad ho ale hnal nemilosrdně dál. Nejsi žádný zelenáč, povzbuzoval se.

Plížil se proti větru, věděl, že mají psa. Potřeboval pracovat tiše.

Čeho si nevšiml, byla torba se zásobami.

Když mu pod nohama zakřupaly skořápky, bylo vše ostatní dílem okamžiku.

Dvě zlatisté entity z tmavě žlutých vajec bleskově vklouzly do dvou nejbližších spáčů. Vše ostatní – stromy, kameny, věci, lidi – rázem obalily třpytivými kokony.

Vzápětí zazněl temný výbuch a kokony i se vším, co v nich bylo, zmizely.

Dualité se konečně nasytili.

Téma 28 Chiméra

Nezvaní

Tmou se potácejí dvě malá těla. Dívka a pes. Na čem utkví strnulým pohledem, to se obalí bleskotavým kokonem. Vzápětí se ozve smích či štěkot a kokon i s obsahem zmizí.

Kdyby je spatřili strážci rozhraní, měli by jasno. Dualité, přísavci. Fungují jen ve dvojicích, naštěstí málokdy přes rozhraní pronikne pár. Poslední, kterému se to podařilo, tu zanechal potomstvo.

To teď v tělech Medy a Máji sílí a roste. Až budou větší, najdou si jiné hostitele. A až budou dospělí, jedním kokonem vymažou klidně celou vesnici. Tolik chutné energie všude kolem!

Pak prý, že najít vhodný svět je jen chiméra…

Téma 29 Speed dating

Srážka

Dualité nechápou. Proč se jejich těla vrhla k vodě a začala dychtivě tu odpornou tekutinu lemtat? Vždyť tu mají tolik skvělé energie! A proč se tak potácejí? Nejvyšší čas najít nová.

Meda vyčerpaně leží na břehu řeky. Nejedla už tři dny.

Na její tělo padnou stíny. „Odkud jsi, holka? Kde máš rodiče?“ Dítě se namáhavě rozesměje.

Z křoví z posledních sil zaštěká pes.

Stíny odskočí. Skryjí za skálou, kterou jiskřivý kokon nestihl omotat.

Vzduch protnou zelené záblesky. Smích i štěkot zmlknou.

V písku už leží jen dítě a pes.

Dualité jsou pryč, zničeni paprsky wigitorů.

Meda s námahou otevře oči.

Téma 30 Myš poslední naděje

Příběh nekončí…

„Už bude dobře,“ konejší Medu štíhlá žena.

„Mám hlad,“ pípne dítě.

Vedle stojící muž vyloví z vaku placku a jablko. Meda se do nich okamžitě zakousne. Pak ale vyskočí. „Mája! Kde je můj pes?“

Žena ukáže ke křoví, odkud předtím zaslechla štěkot. Meda se tam okamžitě vydá. Nohy má ještě slabé, ale Máju tady nenechá!

Cestou si všimne roztřepeného rozhraní. Lehce ho rukou srovná.

„Švédové, musíme pryč,“ zaslechne ženu.

„Bez Máji nejdu,“ protestuje Meda.

Žena vezme do sedla ji, muž Máju.

Vojáci o nich neví, ale smyčka se rychle stahuje. Tudy neproklouzne ani myš.

Vjíždí do lesa. Tudy snad uniknou…

Jak jsem psala na začátku, navazovala jsem na příběh z roku 2022. Myslím, že jsem ho dávala Dede i sem na Dedeník. Pokud jste ho nečetli (nebo si nevzpomínáte, což je jasné, dva roky jsou dva roky,) a zajímalo by vás, jak to s Medou, Riaggonem a Šejlou (to jsou ti dva, kteří Medu zachránili), může se začíst do příběhu, který začíná drabblem s názvem Chlapi těžký to maj. Nebude trvat dlouho a Meda se objeví.

https://www.sosaci.net/node/49568

A pokud by někoho svět strážců rozhraní zaujal ještě víc, tak v roce 2022 vyšla v Albatrosu knížka Strážci rozhraní – Hrozba z minulosti, kde se tedy Meda nevyskytuje, ale Šejla a Riaggon samozřejmě ano.

https://www.albatrosmedia.cz/tituly/80027802/strazci-rozhrani-hrozba-z-minulosti/

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo jste dočetli až sem a popřát vám krásné léto.