Nesetkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi, říká známé přísloví. Já bych si dovolila ho trochu obměnit – nesetkávají se hory s horami, ale fotografové s fotografy. Nás jelo do Toskánska jen osm, a přesto jsme se někteří už z dřívějška znali.

Na fotoexpedici Moravské Toskánsko jsem se poznala s Olčou a Petrem. A velmi mile mě překvapilo, když tihle dva přistoupili do auta kdesi na parkovišti u Kaplice, kam jsme pro tyhle poslední dva členy naší výpravy zajeli. Bylo fajn se s nimi zase vidět. Krom nás a tohoto manželského páru s námi ještě jela dvojice žen, Ivana a Dagmar. A Ivana se už zase z jiné expedice znala s Olčou. To se nám to panečku pěkně sešlo.

A co bylo nejlepší, všichni jsme si fajn sedli. Proto i brzké ranní odjezdy probíhaly bez problémů. Ano, potáceli jsme k autu jak zombie (sovy proto, že se málo vyspaly, když nemohly večer usnout a ráno musely brzo vstávat, a skřivani proto, že se málo vyspali, protože chodili spát později, než byli zvyklí), ale většinou jsme brzo procitli a začali být zvědaví na další lokalitu.

Foto 1 Ráno poblíž vesnice Bagno Vignoni.

Foto 2 Mlhy dnes asi zaspaly, probral se jen lehký opar.

Foto 3 Trochu jiný pohled…

Foto 4 Zase krásná kroucenka.

Montepulciano, opět krásné středověké městečko, obklopené vinicemi. Stojí na strmých svazích, poskytujících krásné výhledy do dalekého okolí. Dorazili jsme do něj kolem půl osmé ráno a na hlavním náměstí (Piazza Grande) nebyla ani noha. Velmi zajímavou stavbou je katedrála Santa Maria Assunta, stojící přímo na tomto náměstí. Má zvláštní fasádu – když jsem se o to začala víc zajímat, zjistila jsem, že na fasádu měly ještě přijít mramorové bloky, ale ty už tam dodány nebyly. Proto je její povrch tak netypický.

Postavena byla v letech 1586–1680, na základech starobylého farního kostela. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, katedrála ještě nebyla otevřena, a my po prohlídce městečka hned pokračovali dál. I tak stála tato zastávka za to. Když pominu skvělou snídani v jedné z malých restaurací, tak náměstí s katedrálou, s Palazzo Comunale (nyní radnicí), Palazzo Contucci a Palazzo del Capitano je opravdu úžasné.

Foto 5 Těmito branami prošly už tisíce poutníků…

Foto 6  Paláce, obklopující Piazza Grande dodávají náměstí středověký rámec.

Foto 7 I radnice, Palazzo Comunale, je ve stejném duchu.

Foto 8 Palazzo del Capitano (zrovna tam probíhají nějaké opravy).

Foto 9  Katedrála Santa Maria Assunta s její prazvláštní fasádou.

Foto 10 Středověk tu dýchá z každého koutu.

Foto 11 Pohled z hradeb na podhradí, na staré střechy malých domečků je také kouzelný.

Z Montepulciana jsme přejeli prohlédnout si konečně také městečko, poblíž něhož jsme bydleli, San Quirico d’Orcia. Proti Montepulcianu s jeho cirka čtrnácti tisíci obyvateli je San Quirico jen malá vesnice o necelých třech tisících lidech. Maličké centrum vedle nového parku nádhery větších měst samozřejmě nedosahuje, ale i zde se najdou úzké uličky a krásná zákoutí.

Foto 12 Porta Capuccini, kapucínská brána, pozůstatek hradeb, které byly zničeny v roce 1944 za druhé světové války.

Foto 13 Další „pahýl“ hradeb.

Foto 14 Poměrně netypický, ale krásný park

Další přesun byl k místu, zvanému Gladiator Road. Toto místo se proslavilo hlavně tím, že zde byly natáčeny některé scény z filmu Gladiátor. Já, tímto filmem nedotčena, jsem obdivovala hlavně malebnou scenérii. Až když jsem přijela domů mi bylo ukázáno, v kterých filmových scénách tato cesta figurovala. A ano, poznala jsem ji :D.

Foto 15 Tak co, viděli jste film? Poznali jste cestu?

Sorano. Malé městečko s asi třemi tisíci obyvateli, místo, které pro mě bylo největším překvapením, byť jsme uvnitř něho bohužel vůbec nebyli. Na každé fotoexpedici se naši průvodci snaží najít další, neotřelé lokace pro focení. Letos se chtěli podívat do Sorana. Bohužel městečko je od míst, kde jsme byli ubytovaní, vzdálené přes sedmdesát kilometrů, takže přejezd na večerní focení byl dlouhý a tím pádem jsme už nestihli jeho uličky projít. Tak nebo tak, první pohled na starou část města mi vyrazil dech.

Domy jeden na druhém, stojící na tufových skalách, jsou teď už převážně prázdné. V měkké tufové hornině jsou vykopány nejen sklepy domů, ale i celé „byty“, kde lidé žili předtím, než začali na skalách stavět domy. Problém je v tom, že tufová hornina je sice ideální na kopání, ale také nestabilní. Časté sesuvy a zřícení skal město ohrožovaly, takže bylo v roce 1923 prohlášeno za „mrtvé“. Místní se však úplně vystěhovat nenechali, takže část domů je stále obydlená. Ty na krajích skal jsou však už léta opuštěné. Nicméně uličky jsou osvětlené, takže z vyhlídky naproti městu se naskýtá nádherný pohled. Nahoře městu dominuje pevnost Rocca degli Orsini, dále je tam upravená vyhlídka Masso Leopoldino. Úžasné musí být bloumání tím poloprázdným městem, ale to jsme bohužel nestihli…

Jako na dlani je město vidět z vyhlídky San Rocco, kterou od města odděluje padesát metrů hluboké údolí Fiume Lente. Vyškrábat se s fotografickými batohy a stativy na tuto vyhlídku bylo lehce dobrodružné (na sestup doporučuji mít s sebou baterky), ale ten pohled stojí za to.

Foto 16 Ano, takhle naskládané na sebe jsou domy na tufových skalách v Soranu.

Foto 17 Na nejvyšším vrcholu se tyčí pevnost Rocca degli Orsini.

Foto 18 Kostely tu samozřejmě nechybí, zde je vidět ten nejvýznamnější, Collegiata di San Niccolò, kostel Sv. Mikuláše.

Foto 19 Tady jsou vidět provrtané skály pod městem.

Foto 20 – 22 Město se postupně rozsvěcí, krásně osvětlená je i pevnost

Foto 23 – Jako poslední si dovolím dát tuhle nepovedenou fotku. Fotila jsem na delší čas, neuvědomila jsem si, že focení pořád běží a povolila kloub na stativu, že přestavím foťák. A v tom to cvaklo. Po pravdě, kdybych tohle vyfotit chtěla, tak to nedokážu…

Jaký náš výlet do Toskánska byl? Náročný. Úžasný. Krátký…

Ano, ráda bych se do Toskánska podívala znovu. Prohlédla si i další města, kolem kterých jsme jen projeli, zvlášť San Gimignato s jeho patnácti věžemi, prošla bych si s chutí Sorano, Luccu a další a další místa. Kdoví, třeba se mi můj sen splní. Stejně jako ten další, podívat se na kraj Evropy, na majáky a pobřeží Bretaně.

Na závěr bych ještě bych chtěla vyzdvihnout práci našich lektorů a průvodců, Ondry Prosického a Jirky Šebka. Oba „páni“ fotografové, kteří s námi amatéry měli bezbřehou trpělivost a mně osobně toho spoustu naučili. Dovezli nás vždy až na místo, poradili s nastavením foťáku, navíc znali místní restaurace, obchody, věděli, kde dobře nakoupit víno, kde mají domácí sýry, nejlepší zmrzlinu… Prostě byli skvělí.

Díky vám všem za to, že jste můj krátký „cestopis“ četli a moc doufám, že se vám aspoň některé fotografie líbily. A kdybyste měli chuť, Toskánsko je úžasné a jeho návštěvu moc doporučuji.