Znalost děje předchozích tří dílů (Vave, Adam, Proklatost), které vyšly v minulém Literárním Létu, je pro srozumitelnost této povídky nezbytná, neboť se na ně na mnoha místech odkazuje. Děkujeme za pochopení.

 

Preludium, bezčasí.

Vave si po ukončení tréninkového boje krátce plácla dlaní se svou soupeřkou a kamarádkou, otočila se a přešla k žíněnce položené u stěny, kde měla odloženou láhev s pitím. Byla unavená, ale poznal by to na ní jen ten, kdo ji opravdu dobře znal. Kdokoliv jiný by stále viděl pružný, pevný, ostražitý krok. Zdvihla láhev s iontovým nápojem, donesla ji k ústům, zaklonila trochu hlavu a chtěla se napít, když jí upoutal lomoz a rozruch na opačné straně tréninkové haly. Halasily tam rozhořčené hlasy, mezi nimi vynikal podrážděný baryton hlavního trenéra Sergeje Soboleva. To Vave zaujalo protože, když se tenhle ruský kliďas rozzlobil tak to už muselo být něco zásadního. Vave se tedy napila, sledujíc, co se tam děje.

Dva judisté drželi třetího každý za jednu paži, čtvrtý seděl na zemi, ohmatával si krk a nejevil snahu postavit se na nohy. Sergej ztišil hlas a něco zblízka řekl tomu uprostřed, který byl držen za paže. Pak se podíval směrem k Vave, chvilku zaváhal, ale nakonec vzal mladého judistu se žlutým páskem za rameno a přiměl ho jít s ním přes celou halu k Vave. Když byli až u ní, prohlásil: „Vave, vezmi ho prosím tě na zájmovou pětiminutovku.“
Vave odložila láhev a přesunula pohled ze Sergeje na mladého sportovce, který se tvářil lehce vzdorně, nicméně pod Vaveiným ostrým pohledem ten vzdor poněkud měkl. Vave požádala hlavního trenéra, aby s ní šel trochu stranou a zeptala se ho potichu: „Sergeji ty víš, že tyhle inovativní metody moc nemusím, proč to mám dělat zrovna já a hlavně…co provedl?“

Sergej si povzdechl a odpověděl: „Nepustil ze škrcení Jouniho i když se Jouni vzdával jako o život. Ještě teď se nevzpamatoval.“

Vave chápavě přikývla, ale namítla: „Dobře, ale znovu se ptám – proč mám dělat exekutorku zrovna já, víš jak mě to nebaví a víš jak mi ty tvé metody jdou fakt proti srsti, říkám ti to pořád.“

„Za prvé proto, že jeden výprask udělá víc než půl hodiny domluv a za druhé proto, že když takový mladý blázen dostane naloženo od ženy, je to pro jeho ego výchovnější. A co se týče mých metod, dobře víš, že tady neděláme jen sportovní judo, tady se i připravujeme na nebezpečná povolání.“

„Tak támhle jsou Siiri a Lena, proč to musím dělat já?“

„Protože jsi nejlepší. Děkuju.“ prohlásil Sergej a nápadně rychle odkráčel, asi neomylně vycítil Vaveinu nevoli. Ta pokrčila rameny, vrátila se k čekajícímu mladému judistovi a ukázala mu na nejbližší žíněnku. Sama se na ni postavila a vyčkávala. Mladý muž se postavil proti ní a i když to na něm nebylo znát, vnitřně se zachvěl při pohledu do Vaveiných očí. Byly děsivé. Vave vždy soupeři vyčítali její oči. Dokázala pohledem své protivníky zrentgenovat tak, že o nich a jejich slabinách okamžitě věděla i to, co oni sami ne.

Vzájemně se poklonili. Ona rutinně, on váhavě. Pokusil se hned zaútočit, ale byl beznadějně pomalejší a ona s ním skoro až profesorským způsobem hodila na zem, pomohla tomu nastavenou nohou, přes kterou upadl. Vave šla k zemi spolu s ním a než se stačil nějak bránit, nasadila mu nepříjemné škrcení. Šikovně blokovala jeho ruku, nohama ho obemkla kolem šíje a stehny ho škrtila. Pokusil se z toho dostat, ale byla to snaha zcela marná. Začal trochu panikařit a plácáním dával najevo že se vzdává. Vave proti všem svým instinktům nepovolila. Pustila ho teprve tehdy když začal malátnět nastupující ztrátou vědomí, kvůli zastavení přívodu krve do mozku. Pomohla mu se vzpamatovat a pak seděla na žíněnce vedle něho čekajíc až se uklidní. A samotné jí ze sebe nebylo dobře. Pak se obrátila na vedle ní sedícího poněkud zkroušeného bojovníka a řekla: „Víš, co by se stalo, kdybych tě nepustila? Za další dvě sekundy bys byl v bezvědomí, za patnáct sekund bys byl mrtvola. Tak si to pamatuj, běž k ostatním a už o tom nebudeme nikdy mluvit, ale jestli uděláš ještě jednou jedinkrát něco takového, Sergej ti roztrhá legitimaci, vyrazí tě odtud skrz zavřené dveře a okolní oddíly dostanou echo co jsi zač. Běž už…“

Cestou z tréninku se Vave unaveně a otráveně rozhlížela kolem sebe. Jako bych neměla svých problémů dostatek, ještě musím krotit mladého cvoka, který by v oddílu vůbec neměl být. Vave nešla domů. Po chvíli chůze stála před nízkým domkem se zahradou plnou zvláštních soch, kde měla soukromou ordinaci známá (a podle toho i drahá) psychiatrička, doktorka Tammi Kiprusoff. Vave tam nebyla poprvé, její psychické problémy ji k tomu donutily už dříve, protože se jí je nedařilo je zvládnout a začalo to mít vliv na její práci i její výkon při sportu. Zhoršovalo se to a Vave už nevěděla kudy kam.

Zprvu jen těžké sny. Stále častěji. Později noční můry. Spánková paralýza (tu Vave obzvláště nenáviděla, protože nesnášela pocit bezmoci), se dostavovala už nejméně jednou týdně. Přátelé ji nakonec umluvili k návštěvě odborníka. Doktorka Kiprusoff si ovšem s Vave i přes nespornou erudici nevěděla rady. Když selhaly běžné analytické a terapeutické metody, pozvala Vave ještě jednou s tím, že jí sdělí svůj nový návrh.

V ordinaci Vave sedávala v měkkém koženkovém křesle a proti ní drobná psychiatrička v křesle v přesně stejném. Netvářila se profesionálně, tvářila se ustaraně. Nedržela v ruce blok a tužku, to strašné klišé psychologických sezení, měla ruce složené v klíně.

„Jak jste se měla?“

„Pořád stejně paní doktorko, žádné zlepšení nevidím. Spíš naopak. Moje noční můry se zhoršují, já…“

„Na to jsem se neptala,“ přerušila ji jemně ale naléhavě psychiatrička a zopakovala původní otázku. „Jak jste se měla?“

Vave na ni otráveně pohlédla, protože věděla, co doktorka Kiprusoff chce slyšet. Ale ovládla se a poslušně vyprávěla co dělala celý den, jak bylo v práci a jak před hodinou musela umravňovat mladého judistu metodou, která se jí nelíbila a o které si byla jistá, že by se nelíbila mnoha lidem, pohybujícím se v tomto sportu.

„Dobře, teď mi povězte tedy znovu o svých snech.“

Vave se nadechla a spustila: „Víte, zhoršuje se to, všechny moje noční můry teď končí úplně stejně. Mou smrtí.“

Doktorka Kiprusoff přimhouřila oči. „Můžete to konkretizovat?“

„Moc ne, prostě se… cítím být mrtvá… chápete? Já vím, jak absurdně to zní, ale je to příšerný pocit, věřte mi.“

Psychiatrička chvíli mlčela. Pak potichu promluvila. „Mohu vám nabídnout nový experimentální typ hypnoterapie. Těch snů vás možná zbaví, možná nezbaví, ale měli bychom zjistit, proč je máte. S tím se pak už dá lépe pracovat.“

„Co je na té terapii experimentálního?“ zeptala se poněkud prostořece Vave. „Hypnóza je, pokud vím, stará jako lidstvo samo.“

Lékařka se pousmála. „Ano, ale tahle je s podporou jisté chemikálie, jejíž složení je tajné. Musela bych vás zařadit do kontrolovaného experimentu a musela byste podepsat poučení a kvalifikovaný souhlas. Samotná chemikálie nebezpečná není, ale ta hypnóza nemusí být moc příjemný zážitek.“

Vave neměla co ztratit, byla opravdu zoufalá. Každý večer se bála usnout a probouzela se s křikem nejméně dvakrát za noc. Také doktorce neřekla všechno. Neřekla jí o bílé růži, která ve snech ležela na jejím hrobě.

…..

„Až napočítám do tří, pomalu se probudíte.“ Vave zamrkala a protřela si oči.

„Kde to jsem?“

„V mé ordinaci. Přišla jste kvůli děsivým snům a těžkému smutku. Jste po hypnóze dezorientovaná, to je úplně normální.

Nahrála jsem s vaším souhlasem vše, co jste v hypnotickém stavu řekla. Později to spolu můžeme rozebrat.“

„…?“

„Mluvila jste česky. Už zase. Dalo mi posledně trochu práce to zjistit. Musela jsem kontaktovat svou známou, soudní překladatelku. Vy jste žila v Čechách?“

„Ne, nikdy jsem v Čechách nebyla a česky nemluvím, proč si to myslíte?“

„Musíte mít hrozné zážitky… anebo…“

„Anebo co?“

„No… jak se teď cítíte?“

„Je to lepší, děkuju.“

„To jsem ráda. Přijdete za měsíc a povíte mi, jak se vám daří?“

„Ano, jistě.“

„Jednou jste mluvila o tom, že byste ráda odjela někam do přírody. To mohu vřele doporučit, seberte se a jeďte někam k jezeru a odpočívejte. Víte, tahle forma hypnózy není ještě zcela prozkoumaná a někdy dává pacientovi vhled do…“

„Do minulých životů?“ ušklíbne se Vave. „Odpusťte, ale na to nevěřím.“

„Ne. Do budoucnosti,“ hlesla tiše lékařka nevšímajíc si udiveného Vaveina pohledu.

 

Smutek, slepota

V krbových kamnech prskala smrková polena a sršela jiskry do skleněných dvířek. Veliký šedobílý kocour vyskočil na opěradlo křesla a otřel se hlavou o paži mladé ženy, sedící v křesle se šálkem bylinkového čaje.

„Chyběl jsi mi, Rutherforde…“

„Ty jemu taky, Kirstiin. Jsem tak rád, že jsi zase doma. Už se nemůžu dočkat, až se zabydlíš a otevřeme kancelář,“ pronesl starší muž z protějšího křesla.

„I s tvým Tomášem, jak se jen přistěhuje za tebou.“

Mladá žena ho zamyšleně pozorovala, hladíc přitom kocoura.

„Ty už se nevrátíš k policii, tati?“

„Ne!“ odpověděl nečekaně ostře, „Ta cesta je zavřená.“ Nadechl se jako by chtěl ještě něco dodat a současně to v sobě vší silou zadržoval. Byl na něj podivný pohled. Mladou ženu v křesle to znepokojilo. Vzala kocoura a položila ho na podlahu, ten nespokojeně zamňoukal a přesunul se staršímu muži k nohám. Neomylně vycítil jeho rozpoložení tak, jak to umí jen kočky.

„Něco se stalo, když jsem byla na stáži v Praze. Vím to. Vidím to na tobě. Neřekl jsi nic ani mamince. Na prezídiu okolo mne všichni chodili jak kolem křišťálové vázy a nechtěli mi nic říct, dokonce ani kapitán Tomek ne. Na komisařství tady v Kuopio se mi nikdo ani nepodíval do očí. Co to znamená??“

Pohnul hlavou ze strany na stranu a upřel pohled do ohně. Suk z polena zapraskal a přehršel jisker vyletěla do komína. Kocour zlobně zamručel a pak zase vyskočil mladé ženě na klín. Nastalo ticho, rušené jen kočičí cirkulárkou.

„Nikdy se nedohaduj s policejní psycholožkou, tati. To je předem prohraný boj.“ pravila zlehka.

Rozpačité ticho.

„Musíš mi to říct. Prosím, Ada!“

Teď byl v koncích. Elfí řečí mu připomněla spojenectví otce a dcery, společnou zálibu ve fantasy a dávnou dohodu říkat si pravdu za všech okolností.

„Věříš v odpuštění, me elaine luned?“

„Nejtěžší je odpustit sám sobě. Pověz mi, co se tenkrát stalo…“

Povzdechl si. „Snad mne pochopíš a nebudeš mne soudit.“

„Tak jako ty soudíš sám sebe?“

…

Muž šel jako beránek, se sklopenou hlavou, naprosto odevzdaně. Neudělal ani náznak pohybu, který by mohl být považován za pokus vzepřít se.
„Strčte ho do dvojky, toho…“ komisař Paavoläinnen odporem zasyčel jako had.

„Nemá u sebe žádnou zbraň pane, zkontrolovala ho zásahová skupina.“

„V pořádku. Dejte mu vodu a hlídejte ho. Češi už si pro něj jedou.“

Doufám, že si pospíší, aby nám tady netrčel dva týdny a my se o něj museli starat, pomyslel si v duchu.

„Chtěl tužku a papír, pane komisaři.“

Komisař krátce přemýšlel a pak přikývl. Věnoval Adamovi ještě jeden znechucený pohled a odešel sepsat dokumenty pro předání zadrženého v rámci přeshraniční spolupráce.

Adam se bez jediného slova zhroutil na lůžko v cele. Jeho duše se zmítala v bezhlesém křiku.

…

„Našli jsme ho oběšeného. Ona se zabila pár dní poté, tu jsme objevili ve vaně s podřezanými žilami a bílou růží v ruce. Teď víš všechno, holčičko.“

„Nebyla to tvoje chyba, tati.“
„Ne, to ne. Uznala to i vyšetřovací komise a očistila celý tým komisariátu, který byl tehdy ve službě. Nepodařilo se nám zjistit, jak je možné, že měl u sebe ten pás. A teď už se to nedozvíme.

Jen stále přemýšlím, jestli jsem nemohl udělat něco víc, abych ty dva ochránil. Nejhorší bylo, že chvíli předtím, než jsme ho našli, přišla zpráva od pražských kolegů, že odhalili skutečného pachatele toho hrozného činu…“

Muž ztěžka vstal z křesla a zamířil k dřevěnému sekretáři, nasadil si tam ležící brýle, chvilku se přehraboval v přihrádkách, a nakonec se vracel s knihou v ruce. Knihu rozevřel a vyjmul z ní několik popsaných archů papíru. Obojí podal Kirstiin.
„To jsou ty jeho poznámky, tati?“

„Ne přesně, je to překlad do finštiny. Originál je ve skladu důkazů. “

Kirstiin přikývla a pak pohlédla na přebal knihy. Emanuel Swedenborg.

„Je to jiné vydání, než měl on, ale to nevadí.“

 

Nepokoj, rozhodnutí

Kirstiin trpělivě čekala až profesor Mattilla uzná za vhodné promluvit. Ten zatím své někdejší studentce jen mlčky podal zpět popsané archy papíru, které mu minulý týden přinesla. Nakonec si sundal brýle, které nosil na čtení, odložil je na psací stůl a zeptal se:

„Je ten překlad přesný?“

„Můj otec si tím není jistý, ale je to úřední překlad, takže by tam nepřesnosti být neměly.“

Profesor přikývl a pokračoval další otázkou: „Opravdu ten člověk nežije? Nepodařilo se sebevraždě zabránit?“

„Nepodařilo, pane profesore.“

„To je mi líto.“

A jak to teprve přijde líto mému tátovi, blesklo hlavou Kirstiin.

„Musíme tedy vycházet jen z toho, co o sobě napsal.“ řekl věcně profesor. „Víte, nechce se mi tomu skoro věřit, protože všechny moje instinkty, znalosti i zkušenosti říkají, že ten člověk nelže. Ale přitom… přitom popisuje naprosto nereálné jevy. Nenašla policie v tom domě halucinogeny? Nebyly v jeho potravinách nějaké toxiny? Nerostou tam v okolí jedovaté rostliny?“

„Ne, ne a ne, pane profesore, bylo to v listopadu.“ Kirstiin doufala, že jí její oblíbený profesor klinické psychologie poradí lépe, tyto otázky už napadly nejen jeho, ale i ji a před nimi další. Profesoru Mattillovi se náhle zablesklo v očích a řekl: „Mohla byste mi to ještě půjčit?“

Kirstiin mu ochotně podala Adamův text. Profesor v něm zběžně listoval, otočil stránku, převrátil ji zase zpět a zeptal se: „Vave…Vave…prosím vás, to mi něco připomíná, ale to nebude jméno, zní mi to jako přezdívka. Jak se jmenovala?“

„Vavärikke. Vavärikke Hasselborn.“

Profesor Mattilla sebou trhl a měl pocit, jako by na něj sáhla smrt. „Proboha… to je ona??“

Kirstiin svého profesora nepřerušovala zbytečnými řečmi, znala ho natolik dobře, aby věděla, že teď mluví sám k sobě. Profesor Mattilla vstal, šel ke svému psacímu stolu, na kterém ležel jeho kožený kufřík, vyndal z něj diář a chvilku v něm listoval. Když našel, co potřeboval, napsal na papírek několik slov a papírek podal Kirstiin.

„Já vám pomoci nemohu, ale hodně by mohla objasnit návštěva této dámy, máte tam na ni telefon.“

Kirstiin vzala od profesora Mattilly papírek a přečetla si na něm slova:

Doktorka psych. Tammi Kiprusoff. A u těchto slov telefonní číslo.

Kirstiin se na profesora tázavě zadívala.

„Ta Vave, milá Kirstiin, byla nejhorším neúspěchem mé kolegyně, skvělé psychiatričky a uznávané terapeutky. Tady jsem vám napsal telefon a vzkaz pro ni.“

„Nebude se zlobit?“

„Určitě ne, ví velmi dobře, že bych to neudělal bez vážného důvodu. Kdysi mi moc pomohla s případem, který byl velmi podobný tomu, o který se zajímáte.“

Samozřejmě, pomyslela si Kirstiin. Všichni rozebíráme zleva zprava shora zdola psychiku toho nešťastného muže z Čech a nikoho nás dosud nepadlo podívat se taky na jeho osudovou ženu. Kirstiin svému profesorovi vřele poděkovala a odešla z fakulty.

 

„Samozřejmě, Vave… nikdy na ni nezapomenu.“

Doktorka Kiprusoff pracovala zrovna na zahradě. Neměla se k bližšímu vysvětlování, odmlčela se a na tváři se jí zračil smutek. Sochy na doktorčině zahradě ke konverzaci také ničím nepřispěly.

„Víte, napadlo mne, že kdybych se o ní dozvěděla víc, snad bych víc pochopila i jejího… hm… řekněme partnera.“ řekla Kirstiin a v duchu pro sebe dodala: a táta by měl konečně klid a přestal by si už vyčítat neštěstí těch dvou.

Doktorka chvíli váhala. Pak pokynula Kirstiin do domu.

„Jste policejní psycholožka, víte dobře, že bych s vámi mluvit neměla, ale zaručil se za vás profesor Mattilla, kterému věřím. A ten případ je už uzavřený. “ řekla, zatímco pokládala na stůl před Kirstiin malý podnos s dvěma hrnky horkého ceylonského čaje. Pak se posadila naproti Kirstiin a začala vyprávět. Její povídání bylo pomalé, dělala přestávky, lovila z paměti podrobnosti a občas se vyrovnávala s vlastním smutkem.

„Přišla ke mně v podstatě částečně proto aby vyhověla naléhání svých přátel, kteří o ni měli strach. A částečně proto, že se její potíže zhoršovaly tak, že si s nimi nevěděla rady. Zkoušela s nimi bojovat meditacemi, ty praktikovala často před náročnými zápasy. Ale bylo to prý spíš horší, místo aby jí navodily pocit klidu, tak… Zkoušela jsem jí pomoci, ale jednak to rušila její nevíra a neochota, a hlavně jsem měla pocit, že její potíže jsou … hlubšího rázu.“

„Co měla za problémy?“

„Strašné noční můry, ze kterých si ale vůbec nic nepamatovala, víte, něco jako je u dětí pavor nocturnus.“

Ano, noční děsy. „Misty ghosts of childhood fears“, vytanula Kirstiin slova písně.

„Tyhle byly bohužel o dost drsnější… Probouzela se ze spánku s hrozným křikem, ale nemohla si vzpomenout, co se jí zdálo. Alespoň nějakou dobu to tak bylo. Pak začaly její noční můry mít konkrétní podobu. Začalo se jí zdát o její vlastní smrti, popisovala to jako pocit, že je mrtvá. Často se jí dostavovala i spánková paralýza. Dělala jsem co jsem uměla, ale nic nepomáhalo, takže jsem jí nakonec nabídla… hm… medikamentózně podporovanou hypnózu.“

Kirstiin věděla o čem doktorka Kiprusoff mluví. O projektu „Somnus“. Byl zastaven pro nepředvídatelné výsledky, každý pacient reagoval jinak. Na fakultě to na přednáškách žádný z profesorů nechtěl příliš rozebírat. Doktorka Kiprusoff, jak si teď Kirstiin vybavila, se zasazovala o hlubší průzkum souvislostí, proč někteří pacienti reagují přehnaně citlivě a u jiných se naopak nedostavují žádné odpovědi na podanou látku.

„Podala jste jí Psilohypnox?“

„Ano. Zdálo se, že jí to pomohlo, byla pak uvolněná, odjela na dovolenou tábořit někam do lesů za Siilinjärvi, nebo co. Jenže když se pak u mne ukázala znovu, byla v příšerném stavu, zjevně zklamaná z nějakého vztahu, ale zklamání není dostatečně popisný výraz. Byla… byla rozlícená, zlá… nikdy jsem ji tak předtím neviděla.“

Kirstiin mlčela a věděla že teď v žádném případě nesmí doktorku přerušit. Ta pokračovala.

„Málokdy se mi v praxi stalo, že jsem byla úplně bezradná. Nemohla jsem z ní dostat co ji tak rozrušilo. Navrhla jsem jí další seanci hypnózy s podporou léku. Tehdy poprvé jí to pomohlo a křičela že se nedokáže vypořádat s tím co se jí přihodilo.“

„Absolvovala tedy medikamentózní hypnózu znovu?“

„Ano, to už se vědělo o tom, že to často způsobuje přetížení receptorů pro GABA-ionofory. Ale, zklidnilo ji to alespoň natolik, že nevyváděla jako smyslů zbavená. Říkala něco o vysvětleních na policii, ale nechtěla mi za žádnou cenu prozradit podrobnosti.“

Smyslů zbavená, to je mi ale odborný psychiatrický termín, pomyslela si Kirstiin. Výtku, jak mohla podat pacientce látku o které věděla, že může být pro ni potenciálně nebezpečná, pro tentokrát spolkla. Přeci jenom, doktorka s ní vůbec nebyla povinna o ničem hovořit. A ona jediná znala pacientčinu anamnézu.

„Když jsem se pak dozvěděla o její sebevraždě, myslela jsem docela vážně, že zavřu ordinaci a ukončím kariéru.“

„Děkuji vám, paní doktorko. Odpusťte, že jsem ve vás probudila takové bolestné vzpomínky.“

Doktorka se smutně usmála a vyprovodila Kirstiin ze dveří ordinace. Kirstiin kráčela k domu rodičů zářivým slunečným dnem, hlavu plnou otázek, na které nebylo jak najít odpověď.

Doma se pak zabrala do čtení knihy „Svět duchů a posmrtný stav člověka“, která měla na Adama takový vliv. Nevnímala kocoura, který se dožadoval její pozornosti, zapomínala na jídlo. Otec ji starostlivě pozoroval a říkal si, že se neměl nechat umluvit. Jeho dcera se do toho případu zavrtala až po uši.

„… já jsem však byl silný protože Boží láska byla se mnou a Boží láska silnější je než ďábel, než smrt a dokonce i než…“

Kirstiin už asi po sedmé četla tuto jednu konkrétní pasáž. Zneklidněla. Přemýšlela. Několik dní chodila jak tělo bez duše a rodiče i přítel o ní měli vážně strach. Zamčená ve svém světě, měla neodbytný pocit, že řešení má na dosah, jen uchopit osnovní nitku…

Kocour toho měl už tak akorát dost. Na takové opomíjení od milované paní nebyl zvědavý, zejména poté, co se v posledních dvou letech musel spokojit jen s jejími občasnými návštěvami v rodičovském domě. Nadstandardní péče, které se mu od nich dostávalo, nebyla podle jeho názoru odpovídající kompenzací. Nakráčel rozvážně ke křeslu a skočil Kirstiin rovnou do otevřené knihy. Objal ji tlapkami kolem krku a zabořil čenich k jejímu uchu.

Rutherforde, kdybys věděl… bezmyšlenkovitě hladila hedvábnou srst.

Ale vím, ale vím, říkalo jeho předení. Kocour vrněl hlubokými, uklidňujícími tóny a dýchal jí do vlasů. Kirstiin se poddala těm téměř meditačním vibracím a pustila myšlenky na volnoběh.

Půjdu za tebou nejhlubším mořem, miláčku,

Budu tě provázet do nejtemnějšího pekla… odkud znám tu melodii…?

Jsi moje řeka, hluboká a divoká, pádící….

Skrze prostor a čas?

Kirstiin se probrala. Pohlédla do bezedných zelených kočičích očí. Zlatě se zaleskly.

Myšlenka dostala tvar.

…

Doktorka Kiprusoff otevřela dveře svého bytu, spojeného s ordinací v přízemí úhledného městského domu.

„Slečno Paavoläinnen? Myslela jsem, že už jsem vám řekla všechno, co jsem mohla?“

„Potřebuji, abyste provedla chemicky podpořenou hypnózu se mnou.“

„S vámi, slečno Paavoläinnen? Já to nechápu, projekt byl už zastaven, dobře to víte.“

„Zastaven. Ne zrušen. Protože žádný z klientů neměl po jeho absolvování potíže fyzického ani psychického rázu. Kromě Vavärikke Hasselborn, ale ta měla potíže, na které medikace nestačila, sama jste to řekla.“

Kirstiin zmírnila tón hlasu.

„Potřebuji si ověřit zásadní fakta ke kterým se jinak nedostanu. Moc vás prosím, paní doktorko.“

Obě ženy si mlčky hleděly do očí dobrou minutu.

„Nikdy se nedohaduj s policejní psycholožkou, že? Dobře, vyhovím vám. Především kvůli vašemu otci. Je to dobrý člověk a mnohokrát pomohl spravedlnosti. Podepíšete mi souhlas.“

„Ráda.“

„To nebyla prosba.“

 

Průlom, mosty

Vave byla unavená a znechucená po posledním podání vysvětlení na policii v Kuopio. Nekonečné protokoly, v nichž se musela opakovaně vracet k nejhorším okamžikům svého života… byť se k ní policisté chovali s pochopením a respektem. Teď ležela na terapeutickém lůžku doktorky Kiprusoff, která jí právě čistila desinfekcí místo po vpichu subkutánní injekcí.

„Vaše starosti se zhmotňují do černé koule, která pomalu odplouvá do zapomnění. Uvolněte se… usínáte… spíte…“

…

Adamovo tělo leželo bezvládně na lůžku v cele, popsané papíry se válely všude po podlaze. Adamova duše se svíjela v bezhlesém řevu. Třetí stádium fosfenu… já jsem nic neudělal… nech mě…

…

Vave se vznášela v bezhraničné prázdnotě, její slzy se pomalu osušovaly a její duše se uklidňovala.

…

Chemikálie začala účinkovat. Poslední, co si Kirstiin vybavila, byly Rutherfordovy zlatozelené vědoucí oči. Pak se rozplynula v nicotě…

Měla pocit, že se vznáší v nekonečné oblačné mase, která ji podpírá i nadnáší. Zklidnila svoji mysl a ukotvila se. Díky podpoře medikamentů to bylo překvapivě snadné. Soustřeď se, Kirstiin, říkal její vnitřní hlas. Vnímala mlhu všech silných emocí kolem sebe. Zda byly její vlastní nebo jiných, nebylo v tu chvíli podstatné. Soustřeď se…

Přítomnost se spojuje s minulostí. Most snů. Stříbrná nit.

Kde jste, vy dva?… Mysl pátrá.

Černá neprostupná zeď. Tudy ne. Za zdí… Ne, pryč!

Tady jsi. Průzračná duše, tak plná lásky a smutku…

Znám tě, Vave…

…

Adam se třásl v hrozné zimnici. Fosfen zmizel, za chvilku se dostaví přechodová forma… já jsem nic neudělal… ne, lásko ne!!! To hrozne bolí !!!

…

Kirstiin zformulovala jedinou myšlenku se vší psychickou silou, kterou byla schopna použít.

Slyšíš mě, Vavärikke? Vaše bílá růže. Nevinnost. Láska. Naděje. Život. Tvůj pás. Černý… černý jako smrt! Ještě není pozdě!

…

Adam se zalykal hrůzou. Nech mne, to strašně bolí!! Za chvíli je tu! Já jsem nic neudělal… smiluj se nade mnou!

 

Vave náhle vidí ztracenou bytost, potácející se nad propastí, ke které ho dostrkali jiní. A ona ho do té propasti pomáhá srazit. Vzpomněla si na slova svého mistra. Přemýšlej jednou, než pochválíš, dvakrát, než odsoudíš a třikrát, než začneš jednat. Ty průzračné a čisté oči padají do propasti.

…

Kirstiin má pocit, že musí křičet, ale to jen síla myšlenky, kterou posílá, vytváří iluzi.

Vave!!! Bílá růže, bílá květina… nevinnost! Černý pás… smrt!!! Spěchej! Spěchej!! Spěchej!!!!

…

Adam třeští oči do prázdna, tvář se křiví děsem pekelných hrůz. THERIANTROPUS! Nech mne, neříkej mi to, já to nechci slyšet! Pomoc, proboha pomoc!!!

…

„Vave! Vavärikke! Teď hned se probudíte! Už vás neudržím. Tři dva jedna! Jste vzhůru! Jste v bezpečí, uklidněte se. Dýchejte zhluboka.“

Vave se rázem probírá z hypnózy, okamžitě bdělá jako na tatami, seskakuje z lůžka, odstrčí překvapenou doktorku a vyletí z ordinace. Teď je z ní drak, střemhlav prolétající mračny. Jak je to možné? Rychle! Zuřivě se rozhlížela kolem sebe. Sochy. Ulice. Uviděla otevřené auto a pádila k němu. Jeho majitel se jí v tom snažil zabránit, ale složila ho na trávník, skočila do auta, zařadila rychlost a vyrazila na zběsilou jízdu ulicemi města. Cestou vyhrabala z kapsy mobil a když zjistila že je vybitý, vztekle ho odhodila a vynadala si do blbých hus a trollích matek, že nezatelefonovala z ordinace. Včas si dobít mobil byla odjakživa její neschopnost. Několikrát se jen tak tak vyhnula srážce, ale nakonec zastavila před policejním komisařstvím.

Vyběhla z auta, vpadla jako uragán dovnitř a pádila ke kanceláři komisaře. Dva policisté se ji pokusili zadržet, ale odstrčila je silou naplno rozjeté lokomotivy. Prázdná kancelář. Ne! Udeří dlaní do dveřní zárubně. Alarm se okamžitě rozječí hlasem, řezajícím do uší. Nezvládnu to! Kam mám jít? Známý hlas?

Tudy!

O pět minut dříve komisař Paavoläinnen zvedl mobil urgentní linky: „Tomek, Praha. Komisaři, máte tam našeho člověka. Okolnosti se změnily, máme skutečného viníka. Dávejte na něj pozor, ať se k němu nikdo nedostane. Jsme na cestě, právě jsme přistáli v Helsinkách.“

„Rozumím, konec.“

„Juho, kdo hlídá Čecha?“

„Jukka-Pekka, pane komisaři.“

„Co dělá?“

„Teď sedí na zemi, dívá se do zdi a kýve se, ucpává si uši. Předtím psal jako o život. Jukka vám od něj posílá tyhle papíry. Šel si odpočinout, já ho vystřídám. Jen jsem vám je přinesl a jdu tam zpátky.“

Komisař zběžně prolistoval štos papírů. Byl popsaný v cizím jazyce, samé háčky a čárky, asi čeština. Jen na poslední straně jediná latinská věta.

„Tak za ním zajdeme, volali z Prahy. Ale musím nejdřív volat na ředitelství, počkejte na mě…“

Další slova mu přetrhl neurvalý jekot alarmu z jeho kanceláře a výkřiky dvou konstáblů, marně se snažících zastavit téměř nepříčetnou Vave. Zarazila se až o něj, protože povalit komisaře by bylo asi stejné jako pokusit se vyvrátit dub. Chytil ji za paži:

„Slečno Hasselborn, co tady děláte? Mluvte! V pořádku…“ zastavil oba konstábly gestem ruky.

„Já, já… Adam… On umírá… Rychle, prosím…“ nedokázala ze sebe dostal souvislou větu. Zoufale se rozhlížela kolem sebe.

Komisaře zamrazilo. Instinkt zkušeného policisty mu říkal, že něco je velice špatně. Pohlédl znova na štos papírů ve svojí ruce. Poslední strana. Jediná věta latinsky. Komisař sice latinsky neuměl, ale význam zrovna tohoto univerzálního zvolání zná skoro každý. I on. Pojal strašlivé podezření.

„On je tam teď sám???“

„Juho, Erno, se mnou! Vy tady zůstaňte, rozumíte?“

Hodil papíry na nejbližší stůl a rozběhl se k Adamově cele, vzdávaje přitom díky svojí vyměněné kyčli.

Adam tluče hlavou do stěny až krev stříká… už nemůžu… neříkej mi to… miláčku ne, já jsem to neudělal… co je to… tvůj černý pás. Bože smiluj se nade mnou!

Rachot rozražených dveří od cely. Rychlost, s jakou komisař Timo Paavoläinnen skočil od odemčené mříže k Adamovi, byla poctou celému týmu ortopedů ve fakultní nemocnici v Helsinkách. Dobrý Bože, stůj při nás, mumlal si komisař, snaže se nadlehčit bezvládné tělo, zatímco Juha zápolil se zadrhnutou oprátkou z černého pásu.

„Nejde to rozvázat, rychle nůžky nebo nůž, to je jedno!!! Jak dlouho tu je?“

Položte ho. Opatrně.

„Pane Týnecký! Adame! Slyšíte mne!!!?

Komisař klečí na podlaze vedle Adama. Stokrát nacvičené kroky z povinných školení první pomoci.

Zkontrolovat dech. Uvolnit dýchací cesty. Zkontrolovat oběhové funkce. Volat záchranáře. Resuscitovat. Vyčkat příjezdu záchranářů.

„Nedýchá. Juho, masíruju, Ty dýcháš. Nesmí nám tady umřít!“

Jedna…dvě… tři… čtyři… třicet stlačení hrudníku. Dva vdechy.

Jedna… dvě… tři… čtyři… třicet… Dva vdechy.

Žádná odezva. Jedna… dvě… tři… čtyři…

AED! Kde jste s tím? A vypněte někdo ten zpropadený alarm, řve to jak trouby z Jericha…“, křičí Erno na kolegy.

„Tady, AED!“

„Adame!!! Adame lásko proboha …“

„Říkal jsem, ať počkáte venku! Odveďte ji někdo!“

Šílené vteřiny vyplněné usilovnou snahou o záchranu života. Minuty věčnosti. Záchranáři na hlasitý odposlech.

„Už dobrý… Chytil se. Dýchá.“

Houkání. Modrá světla. Dupot nohou záchranářů. Stručné dotazy na stav pacienta….

„Díky, už si ho převezmeme. Všichni ven, říkám všichni! Nechte nás pracovat.“

Intubovat. Připíchnout flexilu. Připojit EKG. Hlídat dýchání. Tým zdravotníků pracuje v precizní souhře.

Adam konečně dýchá pravidelně a probírá se k vědomí. Úleva všech přítomných je doslova hmatatelná.

„Vave…“ Adam chce mluvit, ale jen sípe.

„Adame… lásko proboha co jsi to chtěl udělat… mám naši růžičku, pořád ji mám, víš?“

Netušila sice, jestli ji slyší, ale musela mu to říct.

Osazenstvo stanice beze slova uvolňuje uličku jedoucím nosítkům

„Vezmeme ho s sebou. Přežije to, následky se teprve ukážou. Zavolejte tak za dvě hodiny.

Jedeme! Komisaři…“ lékařka pokývne na pozdrav. Vave se opírá o mříž a už si ani neotírá oči, ze kterých kapou slzy na betonovou podlahu chodby.

„Slečno Hasselborn.“

Uslzená Vave hledí na komisaře pohledem právě probuzené sněžné sovy.

„Všechno bude v pořádku, nemějte strach.“

„Jak… nerozumím?“

„Praha tu věc objasnila. Váš přítel je z toho venku. Volali mi to pár minut předtím, než jste sem vtrhla jako los střelený do brňavky. Nemusela jste kvůli tomu zmodřit moje podřízené. A kdyby tolik nespěchal s odchodem na onen svět…“

Vave se samým ulehčením rozpláče znova. Pláče a směje se zároveň.

„Teď, prosím, jděte s konstáblem Keränenem sepsat protokol o tom autě. Myslím, že majitel bude rozumný. Vždyť šlo o život. Tuomasi? Ujmi se slečny Hasselborn a sepište nacionále. Já přijdu za chvíli.“

„Ano, pane. Prosím, pojďte se mnou a nebojte se, už jsem s ním mluvil.“

Komisař pohlédl s odporem na rozstříhaný černý pás, odhozený u zdi cely.

„Tak tohle bylo…“

„O vlásek bahenní víly, pane komisaři.“

„Já vám dám bahenní vílu až zčernáte, vy vtipálku. Jak se ten pás k němu dostal?? Vždyť ho prošacovali, když ho sebrali v tom domě. Který extraordinérní kretén mu tohle nechal??“

„Hledali jen zbraň a tu neměl, komisaři. A ta žena ho zpacifikovala ještě před příletem zásahovky. My už jsme ho znova neprohlíželi, vždyť to víte.“

„Že vím?? Musel ho mít v kapse těch zatracených cargo kalhot, co má na sobě. Vypadají prázdné, i když jsou nacpané jak skřítkův špajz. U všech… ať nekleju, Bože.“

„Saatana perkele vittu…“ přidal se druhý konstábl.

„Nechte si ty sprosťárny, Erno… Připadám si jako praštěný Kalevalou do hlavy. Ještě jeden takový den a nechám se převelet k celní stráži a budu celý den spokojeně razítkovat kolky na ruskou vodku. Nebo rovnou požádám o odchod do výslužby. Co jsem komu udělal?“

„Jemu jste zachránil život, přinejmenším. Ale komisaři, já tomu pořád nerozumím…“

„On je nevinný, Juho. Ušili to na něj. To je to, proč mi urgentně volali z Prahy. Asi se přimotal do nějaké velké kauzy a někdo nechce, aby vypovídal jako svědek. Co my víme, co teď Čechům hýbe světem?“
„Tak to by byl průs… průšvih.“ odvětil Juha. Erno přitakal.

„Jo, to už by nás nevzali ani k ochrance do Prisma. Ani na statek hlídat telata a kuřata. Musím jít sepsat ty papíry… Budu mít ještě hodně co vysvětlovat nahoře, jak se nám tohle mohlo stát. Ale hlavně, že přežil! A spravte, prosím vás, ten alarm u mojí kanceláře.“

…

Komisař dočetl hlasitě text protokolu.

„Hotovo. Žádné výhrady k textaci? Návrhy na doplnění? Dám tedy tisknout… Tady se podepište a na každou stránku ještě parafu na souhlas s obsahem. Tím je to vyřízeno, majitel to pochopil, nežádá žádnou náhradu. Má dceru ve vašem věku a není nic, co by otec pro svoji dceru neudělal…“

„Jedno pare pro vás. Teď můžete jít. Oficiální rozhodnutí vám přijde poštou. Já ještě musím sepsat protokol o dnešních událostech a vyřídit všechno s nemocnicí. Česká strana už činí procesní úkony k zastavení trestního stíhání proti vašemu příteli, ale to už jsou jen právní detaily, podrobnostmi vás nebudu unavovat. Až odejde z nemocnice, bude volný právně i fakticky.“

Komisař zaznamenal Vavein prosebný výraz.

„Ale samozřejmě tu můžete zůstat a počkat, až budu volat, jak se daří vašemu příteli.“

Stihla ho vděčným pohledem.

„Myslím, že potřebujeme oba ještě jednu kávu. A taky minerálku s magneziem. A možná koláček, co myslíte? Nechám je přinést.“

Na monitoru komisařova počítače naskočil spořič: fotografie rozesmáté rodiny u jezera v zimním slunci. Pohled do podzimního lesa v jihovýchodní Anglii. Vave poznala Ashdown Forrest, Stokorcový les Medvídka Pú, svojí druhé nejmilejší knihy z dětství, hned po mumíncích. Fotografie mladé ženy se šedobílým kotětem v náručí. Měla stejný úsměv jako muž, sedící naproti ní, komisař Timo Paavoläinnen.

„Kirstiin… je…vaše dcera? Prosím, vyřiďte jí moje nejhlubší díky. Nikdy jí nebudu moci oplatit to, co pro mne, co pro nás, udělala.“

Komisař hleděl na Vave, nic nechápaje.

„O čem to proboha mluvíte? Ano, moje dcera se jmenuje Kirstiin. Je policejní psycholožka. Teď je druhým rokem na dlouhodobé stáži v Praze na Policejním prezidiu. Nemohly jste se setkat…“

Pak se ale nechal přemoci Vaveiným šťastným úsměvem a bez dalšího jen zaklapl složku s případem.

…

Kirstiin se pomalu probouzí z hypnotického spánku, ale v podvědomí jí ještě stále rezonují slova starého filosofa.

„…já jsem však byl silný protože Boží láska byla se mnou a Boží láska silnější je než ďábel, než smrt a dokonce i než ČAS.“

Neuvědomuje si ale, proč jí právě tato slova nyní znějí v hlavě, ani odkud je vůbec zná.

5. Láska

Kapitán Tomek a Adam s Vave stáli před domem na pasece, na kterou se opíralo ranní slunce, nevídaný úkaz v tuto roční dobu. Díky detektivově rozvaze a statečnosti vydal dům svoje tajemství a původní majitelé konečně došli klidu. Proklatý sklep byl vyklizený, vyčištěný a zapečetěný.

Obrátil se na Adama, anglicky, aby rozuměla i Vave:

„Vy jste se tam vážně nikdy nepodíval?“

Adam zamyšleně mlčel a Vave, která se o něho opírala a rukou ho objímala kolem pasu, stočila pohled od Tomka na Adama, který ji držel kolem ramen.

„Ne, pane kapitáne, víte… já jsem se tady pořád něčeho bál dokud nepřišla Vave. A ty dveře dole pro mne byly symbolem nejhlubší záhady, kterou se nemám pokoušet řešit.“

„A už se nebojíte?“

„Prosím vás, když tu jste se ženou, která přepere devět chlapů z deseti a s tím desátým uhájí remízu, tak čeho byste se bál?“

Vave se smíchem Adama plácla.

„A vy, slečno?“

„Adam mi o té místnosti řekl, ale tehdy na to nedošlo a teď už je to jedno. Chtěli jsme si z toho udělat sklep na zeleninu a víno.“

„No vy máte ale nervy. Vy tu chcete bydlet?“ Tomek se v duchu otřásl.

„Ano,“ odvětila Vave a pevněji se přimkla k Adamovi. „Koupili jsme si to za peníze, které Adam dostal za prodej Loquidova softwaru, já prodám svůj byt v Kuopio a za to to tu opravíme. Policie našla potomky bývalých majitelů a ti byli rádi, že se o to nemusí starat. Jen ten krásný inventář samozřejmě musíme vrátit.“

„Varhany vracet nemusíme. Opravím je.“ řekl Adam a políbil Vave na krk. Ta ho na oplátku jemně kousla do ucha.

Tomek je s úsměvem pozoroval, pak ale zvážněl a řekl: „Pane Týnecký, doufám, že mi můžete odpustit. Vy také, slečno. Opravdu se upřímně omlouvám.“

Oba na něj pohlédli tak, že neměl nejmenší pochybnost o tom, že všechno je v pořádku.

…

„Asi se půjdu na chvilku natáhnout na pohovku, než se maminka s Tomášem vrátí z kanceláře. Pak uděláme večeři. Byl to náročný týden, viď, holčičko? Ale dnes byl na stanici celkem klid.

Ty ses měla dobře?“

Kirstiin přikývla. „Sednu si u tebe tati, a budu si chvilku číst. Podívej se, co jsem objevila v antikvariátu.“

Starší muž přejel prsty po zdobené vazbě. „Stará kniha, první vydání, v perfektním stavu. To bude nějaký poklad.“

Kniha vydala nezaměnitelnou vůni dřeva a starých tisků. „To je zvláštní, je mi povědomá, jako bych ji už někde viděl.“

Jmenovec slavného fyzika se uvelebil na kraji pohovky a jeho předení ukolébalo staršího muže do spánku. Kirstiin zůstala sedět v proutěném křesle, zamyšlená, zvláštně klidná a smířená. Nenadálý průvan zalistoval otevřenou knihou. Zachytila dlaní stránku a oči jí utkvěly na větách, které svítily, jako by je někdo poznačil fosforeskujícím fixem.

„…Boží láska silnější je než ďábel, než smrt, a dokonce i než ČAS.“

 

Celá tetralogie je věnována švédskému vynálezci a mystikovi Emanuelu Swedenborgovi. Díky za inspiraci a za vaši víru.