Řídím už kolikátou hodinu, cesta svižně ubíhá. Najednou si uvědomím, že už jsem velmi dávno nejela jen… tam.
Autem jezdím denně, avšak většinou se držím na známých místech. Zařizuju, navštěvuju. Tahle cesta je však jiná. Cíl je daleko. Jedu sama, jen se psem. Sice velkým a společenským, ale jeden si úplně nepopovídá. Sama se svými myšlenkami… To už je skoro něco jako putování.
Když mi můj muž vyprávěl o svých pěších cestách do Santiaga de Compostella, trochu jsem mu záviděla. Každý den vyrazit k novým obzorům! Sám. V tichu. Ptala jsem se ho, co je na putování nejhezčí? Zasmál se, a okamžitě odvětil: „Sprcha!“ Když se maličko zamyslel, dodal: Ten první odpočinek po cestě… No, a pak tichá rána další den. Vycházel jsem za tmy, sám, jen s čelovkou. Šel tam, kde jsem ještě nikdy nebyl. A pak ještě dál.“
Zasnila jsem se. Mnohadenní pochod nedám, ale představivost mi nechybí. Ne nadarmo bývala dlouhá osamělá pouť nejčastějším úkolem hrdinů. Museli bojovat s vnějšími nástrahami, nepohodlím, nepřáteli. Se svým strachem a nejistotou. Stále blíž k cíli, který sám o sobě býval nebezpečný. Na takových poutích, pokud člověk vydrží, zesílí.
Navíc putování, i to obtížné, má jednu výhodu. Odcloní většinu každodenních starostí. Na chvilku přetne vztahy s nejbližšími. Ty obtížnější ztratí svoji bezprostřední naléhavost. Pro ty plné lásky je najednou v hlavě víc místa. Není divu, že jsou tací, kdo podlehnou vábení a místo zakořenění na jednom místě dají přednost stálé změně.
„Ale no tak! Dávej přece pozor, nebo pojedeš do Štětína, místo na Stralsund!“ Na poslední chvíli se řadím do správného pruhu a konečně měním směr ze severu na západ. Hm, to bylo fous. Jak se zdá, snění do výbavy osamělého poutníka úplně nepatří. Hlavně, pokud si právě hledá cestu…
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Dnes je posledního června, ale prázdniny už běží. Budeme se tedy stylově zabývat úvahou o putování. 🙂
Jak se liší od běžného cestování? Musíme putovat daleko, aby to byla pouť? Musíme být sami? Podnikli jste někdy cestu, která by se dala za putování označit? Co myslíte? 🙂
Přímo putování jsem nikdy nezažila. vlastně i různě dlouhé toulky a tůry (z bodu A do B) jsem zažila až s manželem. Ale v Německu jsem často – jen tak pro vlastní potěchu – docházela či na kole dojížděla za manželem do práce – z jednoho městečka do druhého. Pak jsme se společně jeho autem vrátili domů. Milovala jsem to. Vybrala jsem si ideální počasí, byla jsem sama se svými myšlenkami, krásná lesní a polní krajina, sama jsem si udávala tempo chůze či jízdy, sama rozhodovala o pauzách. Ale vždy šlo jen o jeden směr (s jistotou na konci), takže jsem si cestu opravdu vychutnávala. Kdybych se musela zcela neplánovaně otočit a stejnou cestu jít (jed) i zpět, už by to zdaleka nebylo ono.
Rad se toulam krajinou sam, bavi mne byt i tulakem po hvezdach, kdy cestuji ruznymi casy, prostory a nechavam se unaset svou fantasii do dalav, kam lidska noha jeste nevkrocila, ci mista jiz davno opustila.
Z cest prirodou si prinasim fotky a pozorovanim si tribim a oprasuji sve prirodovedne znalosti. Pri toulkach fantasii zase cerpam inspiraci do hadanek a podobne. 🙂
Mně by se putování moc líbilo, dokonce jsem se tím nápadem i zabývala, ale nemohla bych jít sama, šla bych se psem. 🙂 A taky bych musela vždy dojít k ubytování pod střechou, už jen proto, abych nevláčela příliš těžké zavazadlo. No, už to asi nestihnu, ale představa je to moc hezká. 🙂
Putování jsem nikdy nezažila. Pokud jdu delší trasu, vždycky s někým. A venku jsem spala naposled na táboře před 40 lety.,Sama chodím jen se psy, ale to bych putováním nenazvala.
Nikdy jsem neměla příležitost k opravdickými putování, ale líbilo by se mi to. Nemám problém být sama a ráda chodím sama (leckdy si to naopak dost užívám) a hlavně oceňuju, jak si při tom člověk udělá pořádek v hlavě.
No a co ti brání?
Pěší putování má od jistého věku jednu solidní nevýhodu – musíš si na zádech nosit „domeček“, tedy vše potřebné. I při hodně snížených nárocích to bývá na záda ve věku 60 + moc. Však jsem si říkala, že kdybych měla náhodou putovat pěšky já, tak s vozíkem nebo kárkou 🙂
Lehké vybavení, strava po hospodách a uneseš to. Nebo rovnou jít s ubytováním. Varianta „další blázen jako doprovod v autě“ je asi jenom moje (takovej blázen se blbě hledá). Ještě to můžeš vzít jako šli Vagabundi (blázni co jdou pěšky odněkud z Vietnamu) – nějaký kus pouště šli se stavebním kolečkem. Bylo nutné vzít hodně vody, což by neunesli. Prý se s tím šlo výborně. Ovšem jak by se s tím šlapalo po našich turistických trasách…
a doporučuji k přečtení blog paní Veltrubské, píše velmi čtivě a … šlape. Po šedesátce. Sama. S domečkem.
https://blog.idnes.cz/veltrubska/6
Njn, mně tři různý doktoři zakázali nosit víc jak pět kilo. Tak úplně to nedodržuju, ale … když to překročím o třetinu, tak co mám?
Paní Veltrubská vypadá dobře, to si rozhodně přečtu.
Zano, jsem v tom s tebou 🙂
Zbývají ty ubytka (pak se do batůžku pod 5kg vejdeš). Nebo motorizovaný cvok, é, tedy, chci říct doprovod 😀
Kdepak já a pouť 🙂 . Já vždycky musím jít s někým, protože mám dokonalý orientační nesmysl a nikdy bych nikam sama nedošla. Líp se orientuju ve městě, ale to asi není ta „pravá“ pouť. Já i tady v lese, kam chodíme 30 let na houby jsem schopná zabloudit, natož pouť 🙂
Já se obvykle beznadějně ztrácím ve městech 😀
Máš značky, máš mapu v mobilu, nejsme v pralese – zkus to!
No mně vadí, že mi nikdo neodpovídá, když pokřikuju, že to je nádhera! ať už je to cokoliv. Sice jsem putovala párkrát sama a užila si to, ale úplně ono to nebylo.
Jo, s tím souhlasím. Jak jsme byli s Rexem na Rujáně, stávalo se mi to často. Když on nemá úplně smysl pro poetickou stránku světa 🙂
Druhého člověka bych asi nesnesla. Psa jo, ten se nehádá. Pokřikovat obvykle nepotřebuji, krásu si tiše vychutnám, vyfotím a jdu…
Letos mne trápilo zdraví, takže přiznávám i nějaké nepublikovatelné výkřiky (v 1 ráno v polích), ale jinak si obvykle tiše pádím. A rozhodně ne v létě!
Putování jsou většinou úžasná, ale bůhvíproč se mi spíš vybavuje putování po planetární stezce v Proseči. Bylo ukrutné vedro a my trubky jsme měli jen jednu malou poloplnou láhev vody. A v těch vnějších oblastech Sluneční soustavy od Jupitera dál jsou (nebo aspoň tehdy byly, nevím, je to dávno) docela pustiny, kde si nemáte komu říct o sklenici vody. Když jsme v heliopauze dohonili Voyager 1, tak jsme se vpotáceli do první restaurace a vypili jsme ji.
Jo, žízeň bez přístupu k vodě udělá drsné putování i z té naučné stezky. 😀