Jestli můžu něco v Itálii doporučit, tak jsou to snídaně. Když vstáváte ve čtyři, pak hodinku dvě běháte se stativem nahoru dolů po loukách cestou necestou, tak jsou čerstvá cornetta (místní verze croissantů) plněná pistáciovým, vanilkovým nebo čokoládovým krémem naprosto boží pochoutka. Stejně tak míchaná vajíčka, opečená slanina, místní sýry a uzeniny. K tomu samozřejmě capuccino či espresso, jak je komu libo. Na mě jako na někoho, kdo kávu nepije, bylo koukáno trochu svrchu, ale i čaje měli dobré. Ovocné, zelené, černé…

A při snídani se samozřejmě můžeme kochat tím, co jsme nafotili (zatím aspoň v hledáčku fotoaparátu).

Foto 1 V údolí nedaleko Castelnuovo Berardenga začíná svítat. Před námi osvětlené usedlosti (Italové venkovní světla nezhasínají, jak jsem zjistila), vzadu na obzoru se rýsují věže Sieny.

Foto 2 Mlhy nás opět nezklamaly, i dnes se tu nějaké vylouply.

Foto 3 Nad Sienou svítá.

Foto 4 Jak slunce stoupá, barvy se mění.

Foto 5 A ráno je tu coby dup.

Přejíždíme do Pienzy. Předtím se ale ještě stavíme na Via dell’Aiola. U další krásné serpentýny, lemované cypřiši.

Foto 6 Tyhle pohledy se neokoukají.

Pienza je další z malých městeček v údolí Val d’Orcia. Má asi dva tisíce obyvatel a je nádherná. Opět zemitě okrově hnědé barvy staveb, všude plno květin. Úžasná zmrzlina a výborné sýry. Místní olivový olej je taky vyhlášený. Toto „ideální město renesance“ vytvořil velký humanista Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II. Piccolomini měl dostatek peněz a vlivu na to, aby svou rodnou vesnici proměnil v to, čím by podle něj mělo být utopické město.

Město, které je příkladem zásad a filozofie klasických dob a velké italské renesance. Projekt navrhl architekt Bernardo „il Rossellino“ pod vedením velkého humanisty Leona Battisty Albertiho. Během pouhých tří let byla dokončena skupina úžasných a harmonických budov: katedrála, papežský neboli Piccolominiho palác, radnice a půvabné centrální náměstí, na které všechny tyto budovy shlížejí. Do dnešního dne je historické srdce Pienzy prostě úžasný skvost.

Foto 7 Ulicím dominují medové tóny budov, doplněné bohatou květinovou výzdobou

Foto 8 Není to nádhera?

Foto 9 Katedrála Nanebevzetí Panny Marie na ústředním náměstí Piazza di Pio II.

Foto 10 Naproti katedrále je Portik Palazzo Comunale. Náměstí je tak malé, že vyfotit ho celé v podstatě vůbec nešlo.

Foto 11 Tyhle rozhraní uliček se mi v těch malých městečkách moc líbily.

Foto 12 Některé z uliček vedou na hradby, z kterých se dá shlížet dolů.

Foto 13 Pohled do údolí Val D’Orcia.

Foto 14 A zas se noříme do úzkých uliček. Všude je plno restaurací, cukráren, kaváren. Obchody nabízí místní speciality – víno, sýry, olivové oleje, uzeniny. Vše vynikající.

Oběd v malé restauraci v Pienze byl vynikající, stejně jako všechna jídla v Itálii. Místní specialitou jsou těstoviny zvané pici – tlusté, ručně tvarované těstoviny, pocházející typicky z oblasti Sieny. Jsou podobné špagetám, ale širší, a často se připravují s lanýži nebo omáčkou aglione (česneková omáčka). Já je měla jak s česnekem, tak i ragú a rajčaty nebo kachním masem. Všechny způsoby mohu doporučit. K obědu samozřejmě lehké italské víno, pokud možno vino fatto in casa, místní domácí.

Další focení proběhlo u Capella della Madona di Vitaleta – malé kaple, orámované dvěma řadami cypřišů.  Postavena byla na místě, kde se podle legendy zjevila pastýřce Panna Maria. V roce 1533 byla v kostele instalována socha Panny Marie od Andrey della Robbia , která je dnes uložena v kostele Madonna di Vitaleta v San Quiricu. Podvečerní a večerní focení na krásném místě. Jen počasí si s námi trochu zahrálo, západ slunce narušily mraky. Ale i tak stála návštěva u kaple za to.

Foto 15 Kaple, cypřiše a opět jedna z vlnovek místních cest.

Foto 16 Usedlost kus od kaple – mraky a slunce nám nakonec rozehrály krásný koncert světla.

Foto 17 Kaple, podsvícená nízkým světlem zapadajícího slunce.

Foto 18 Cestou zpět jsme se ještě zastavili u vyhlídky na noční Pienzu. Jako všechna města a městečka krásně osvětlená a velmi, velmi fotogenická.

Abych dokončila svou kulinářský přehled – večeře jsme většinou měli až „doma“, tedy v penzionu, kde jsme byli ubytovaní. Přes den jsme si někde nakoupili bagety, sýry, klobásky a jiné pochutiny a pak si sedli k jednomu stolu, povídali, jedli a pili víno.

Jenže protože nás stejně vždycky další den čekalo brzké vstávání, většinou se naše sedánky neprotáhly moc přes desátou hodinu, kdy jsme padli do postele a před usnutím se těšili na další den (a současně hrozili dalšího brzkého vstávání).