České víly a skřítkové ke mně dorazili v dobách, kdy naše děti byly malé. Obydleli naši domácnost i široké okolí a stali se součástí našeho života. Děti se v nich perfektně vyznaly – podle knížek Vítězslavy Klimtové rozeznávaly skřítky hodné i zlomyslné. V podobě pohádkových postaviček jsme je potkali na výstavě na Šumavě, když jsme tam byli na dovolené. Myslím, že to byl tehdy nejlepší zážitek 🙂 a hrnek se skřítkem chůvičkou jsem měla ještě dlouho.

Čeští skřítci jsou výrazně jiní než ti z anglosaského světa. Nejsou tak éteričtí, jsou spíše slovanského typu – baculaté tvářičky nemají jen ti, co jsou v podobě starých hubených stromů a bledých přízraků. Skřítci a skřítečky jsou mladí i staří. Najdeme tu i skřítčí dědečky a babičky – jsou tak nějak méně ideální a mladincí. Zaujalo mě, že na rozdíl od anglosaské mytologie vzhledově stárnou. U těch anglosaských poznáte stáří jen pohledem do očí.

Pokud se dokážete odtrhnout od každodenních starostí a všedností, možná zahlédnete elfíka pokojového, jak nenápadně pomáhá opečovávat rostliny u vás doma, v jahodí v lese šustí jahodníček nejmenší, který lesním zvířatům vytahuje trny z kožíšku a pod květy na louce najdete skřítčího dědečka, kterého zlobí mrňous. Nad loukou se vznáší elfka vyhřívající křídla ve slunci a u kořenů rostlin si malá skřítečka prohlíží šneky a chtěla by nakouknout do jejich domečku.

Možná bychom se měli aspoň občas vrátit do kouzelného světa takových bytostí. Je klidný, mírný a barevný. Skoro všechno, co náš svět už není.