Mnozí z vás si jistě (doufáme) ještě vzpomenou na KattyV – Kateřinu Vágnerovou, která na Dedeníku publikovala své texty, třeba povídky Za oponou, Z ohně zrození, Stín duhového stromu nebo cyklus drabblíků Hovory s Karlem (IV.).

Příběh party kunčických dětí začala psát v roce 2019. Těžká nemoc jí však nedovolila knížku dokončit. Ve chvíli, kdy pochopila, že už ji sama dopsat nestihne, požádala nás, abychom to udělaly za ni. Společně jsme už předtím napsaly dvě jiné knihy, věřila tedy, že rozpracovaný příběh dokončíme podle jejích představ. Dlouho nám trvalo, než jsme se dokázaly do jejího příběhu znovu ponořit a dokončit ho s lehkostí a humorem, jak by si Katty přála. Ztráta byla bolestná a moc velká. Proto až po třech letech jsme podle jejích poznámek a pokynů knížku dopsaly.

Halda je nyní k dostání jako e-kniha v nakladatelství E-knihy jedou, viz odkaz: https://eknihyjedou.cz/halda_vagnerova

Pokud preferujete knihy tištěné, je možné si ji také u tohoto nakladatelství objednat, a to zde (jen počítejte s tím, že je to tisk na vyžádání a tím pádem dodací lhůty jsou delší).

https://eknihyjedou.cz/halda_vagnerova

Potěšilo by nás, kdybyste si na Katty prostřednictvím této knížky vzpomněli a pokud si ji přečtete, bylo by fajn zanechat recenzi nebo alespoň hodnocení na Databázi knih: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/halda-565690

Pro vaši představu vám nabízíme k přečtení klíčovou kapitolu knížky.

Klíčová je ze dvou důvodů: za prvé tím, co se v ní odehrává, a za druhé tím, že právě někde v této kapitole jsme na Kattyin text navázaly s psaním my.

Naše milá Katty, dělaly jsme, co jsme mohly…   Regi, JJ, Tora

Na četníky a na zloděje

Hra na četníky a na zloděje je naše oblíbená. Teda, máme ji rádi hlavně já, Jožka a Ruda. Libuška s Alešem na takové dobrodružné věci moc nejsou. Ale vždycky se nechají přesvědčit, a to je štěstí, protože hrát ji ve třech by se vážně nedalo. Ono to není tak, že by tady poblíž nebyly žádné jiné děti kromě nás pěti. Jenom si prostě nějak nesednem a s ostatníma se nekamarádíme.

Ten den jsme rozlosovali, kdo bude kdo. Ruda odvedl Pobertu domů, protože by nám hru kazil. Je z nás nejrychlejší a každého hned najde. Když se Ruda vrátil, předklonil se, zavřel oči a Jožka mu zabubnoval na záda.

„Bum tarata na vrata, kdo je ten?“  ukázal na mě.

„Četník,“ prohlásil Ruda. Poskočila jsem radostí. Četník jsem daleko nejradši.

Jožka pokračoval.

„Bum tarata na vrata, kdo je ten?“  ukázal na Libušku.

„Zloděj,“ rozhodl Ruda. To bylo taky prima, protože my tu hru hrajeme tak, že zloději se někde schovají, ale musí za sebou dělat šipky a nechávat zprávy, aby je četníci měli šanci najít. A Libuška je právě dobrá v těch zprávách. Protože ona má fantazii. Většinou vymyslí něco legračního a taky to často dokáže udělat jako básničku.

Nakonec byl další zloděj ještě právě Ruda, a Jožka s Alešem byli se mnou četníci. Na Aleše se sice Jožka šklebil, protože věděl, že neumí moc rychle běhat, a to ho štvalo. Oni totiž zloději na konci, když poznají, že je četníci našli, můžou ještě utíkat. Jožka se bál, že Aleš nikoho nedohoní. To teda možná ne, ale zase, protože znám Libušku, věděla jsem, že si na nás určitě vymyslí nějaké hádanky. A na ty se bude Aleš hodit. Zvlášť pokud budou z počtů.

Pozorně jsem si Libušku s Rudou prohlídla. To je důležité, když hrajete tuhle hru. Ruda měl na sobě kostkovanou košili a přes ni modrou vestu. Hm, to je dobré. V tomhle oblečení se v křoví moc  neschová. Horší to bude s Libuškou, která má hnědou sukni a zelené tričko. Tak to nám opravdu moc nepomůže. Zářivě červené mašličky, které měla uvázané na konci copánků, byly sice prima, ale bohužel si všimla, že na ně koukám. Usmála se, stáhla je a strčila do kapsy. Co se dá dělat.

Zloději museli dostat náskok, takže jsme šli počkat k Jožkovi za dům. Což bylo dobře, protože jsme na konci ulice zahlídli soudružku učitelku. Kdyby nás viděla, beztak by si jako vždycky myslela, že provádíme něco nepatřičného, a začala by se vyptávat. A ani trochu by se neohlížela na to, že jsou prázdniny a že už nás neučí. Naštěstí si nás nevšimla.

Když uplynulo dost času, vydali jsme se na start. První šipka vedla rovnou do Vrbiny. No to se dalo čekat. Ale teď už dokonce ani Aleš neprotestoval. Po pár desítkách metrů jsme na cestičce uviděli vyrytý křížek a trojku. To znamenalo, že tři metry od křížku je někde ukrytá zpráva. Našli jsme ji natotata, byla zastrčená pod velkým kamenem. Četli jsme:

HLOUPÍ, HLOUPÍ ČETNÍCI,

MAJÍ V HLAVĚ KRUPICI.

SPOČÍTEJTE PĚT KRÁT PĚT,

TOLIK KROKŮ JDĚTE ZPĚT.

TAM NA VRBĚ VELMI SVATÉ,

DALŠÍ ZPRÁVU UHLÍDÁTE.

Tak hloupý, aby nevěděl, kolik je pět krát pět, nebyl dokonce ani Jožka, ale co mysleli tou vrbou?

„Jak může být vrba svatá? Svaté věci přece neexistují?“ staral se Aleš.

Věděla jsem, že tohle mu zaručeně říkal jeho otec. Naše babička měla na věc jiný názor, ale nechtělo se mi to moc rozebírat. Stejně jsem ani já nevěděla, co tou „svatou“ vrbou Libuška myslela. Ruda tuhle básničku přece nepsal, to dá rozum.

Koukala jsem z jedné vrby na druhou, bylo jich tam vážně sto a ještě jedna, a nevěděla jsem si rady.

„Bacha,“ sykl najednou Jožka, chytil mě za ruku a zatáhl hlouběji za kmeny stromů. „Ten gyzd^[1] Urbanek! De po nas!“

Přikrčili jsme se a sledovali, jak tlustý plešatý muž kráčí rozhodným krokem k hospodě. U jednoho stromu se zastavil, zakroutil hlavou a odplivl si. Pak pokračoval dál.

„Nejde po nás,“ zašeptala jsem. „Vůbec o nás neví.“

„Ale co tam dělal?“ natahoval Aleš krk.

Vylezli jsme z křoví a došli na místo, kde se Urbánek zastavil.

„Čumte, tady je na te vrbě jakysyk křiž,“ všiml si Jožka. A pak mi to došlo. Vzpomněla jsem si, že babička jednou vykládala, že na jedné vrbě ve Vrbině bývalo cosi jako „svatý“ obrázek. Zlobila se, že ho komunisti sundali. Já si na něj sice nepamatovala, ale věděla jsem, že babička povídala, že tam lidi vyryli aspoň křížek do kůry, prý na památku. Netuším sice proč, ale to je jedno. Tohle byla jasně ta správná vrba. A byla pěkně vykotlaná. Usoudili jsme, že zpráva bude schovaná v ní.

Stoupla jsem si na špičky a nakoukla do té černé díry. Zavanula ztrouchnivělým dřevem. Trochu neochotně jsem zašmátrala uvnitř. Prsty se mi zapletly do pavučiny. Znechuceně jsem nakrčila nos a hledala dál. Pak mi přes zápěstí cosi přeběhlo. Vyjekla jsem. Vytrhla jsem ruku z dutiny a setřásla obrovskou osminohou potvoru.

Jožka se mi chechtal.

„Si tam sáhni sám,“ zavrčela jsem na něho. „Je tam pěkný sajrajt a ty necháš za sebe všechno dělat holku!“

Normálně se tím, že jsem holka, neoháním a pavouků se náhodou skoro vůbec nebojím, ale tenhle byl vážně obrovský.

Pokrčil rameny a odstrčil mě. Aleš se tvářil, že tam vlastně ani není, asi abychom se neobrátili na něho, a studoval předchozí zprávu.

„Píšou NA vrbě,“ zamumlal.

„No a?“ zeptala jsem se nevrle a sledovala Jožku, jak je vnořený v dutině až po rameno.

Jenže pak mě zaujal Alešův upřený pohled. Zvedl hlavu a zíral kamsi vzhůru. Koukla jsem se tam taky… a metr nad námi visela další zpráva. Byla přivázaná Libuščinou červenou mašlí. Vylézt na větev a odvázat ji už byla brnkačka.

Rozbalili jsme ji a četli:

KAT OC, ICÁRTYHC? ILŠAN ETSJ UVÁRPZ? UT ÍŠLAD ETÁKSÍZ U OHÉKSNITSOH YDOVJEV. UVOL RADZ!

Nechápavě jsme na tu změť písmenek zírali. Pak to Alešovi došlo.

„Musí se to číst pozpátku!“

Měl pravdu, teď už to bylo snadné.

TAK CO, CHYTRÁCI? NAŠLI JSTE ZPRÁVU? TU DALŠÍ ZÍSKÁTE U HOSTINSKÉHO VEJVODY. LOVU ZDAR!

Polkla jsem. No, skoro snadné. Pan Vejvoda dělal v hospodě Ve Vrbině hostinského teprve dva roky. Kdyby šlo o starého pana Camrdu, co tam byl, když jsem tam ještě chodila s tatínkem, byla by to hračka. Ale takhle? Aleš vypadal stejně pobledlý jako já, naštěstí se Jožka zasmál.

„Se vsadim, že to vymyslel bracha. My k Vejvodovi chodíme fotrovi pro pivo. A Ruda eště pro zbytky pro psa. Hospodsky nas zna. Ten nas neseřve.“

Doufala jsem, že nekecá, ale rozhodně jsem se do hospody nehrnula jako první. Ve výčepu si pan Vejvoda utíral čelo. Vypadal celý zpocený, asi jak zavážel sudy s pivem do sklepa, protože zas takové vedro ten den nebylo. O pult se opíralo pár chlapů a umlouvalo ho, aby jim nalil.

„Nerob fory, co ti to urobi, dat každému jedno pivo,“ žadonil pan Gajdoš.

„No ba,“ přidali se k němu i další. Nikoho z nich jsem neznala. Na pana Vejvodu to ale zkoušeli marně.

„Mějte rozum, chlopi. Teď sem ty sudy navalil, budu zpěněne a pivo vam poteče aji ušima. A vubec, otviračka je až za hodinu. Ja vam včil otevřu, kdosik mě praskne, mě zavřu a nalivat vam pak bude kdo?“

Pak se obrátil na nás a zatvářil se spíše pobaveně než nasupeně.

„Tak co, pionyři? Na co si hrajete? Tajne zprávy, partyzáni a tak?“

„Skoro,“ zadrmolil Jožka a vzal si poskládaný papír, který mu pan Vejvoda ochotně předal. Poděkovali jsme a vypadli z hospody jako namydlené blesky, protože chlapi se začali zajímat, co že to vlastně máme za tajnosti. A my se jim rozhodně nemínili s našimi hrami svěřovat. Po rozbalení jsme četli.

PGLJGBEK OKUVQ PC EGNGO UXGVG,

VQ LG VC UVCXDC, MFG PCU PCLFGVG.

Zkoušeli jsme číst zepředu i zezadu, ale marně. A byl to zase Aleš, který si všiml dvojky, napsané na rubové straně papíru.

„To přece není druhá zpráva, to musí něco znamenat. Já myslím, že musíme přičíst nebo odečíst dvě písmenka.“

Měl pravdu. Ale stejně jsme dostali zabrat. Nakonec jsme zjistili, že musíme odečítat – ona to vlastně byla mínus dvojka – a rozluštili jsme:

NEJHEZCI MISTO NA CELEM SVETE,

TO JE TA STAVBA, KDE NAS NAJDETE.

V duchu jsem se zapřísáhla, že se budu šifrování více věnovat. Bude to můj letošní prázdninový úkol. To by tak hrálo, aby mě, budoucí detektivku, trumfnul nějaký Aleš! Zatímco jsem se v duchu rozčilovala, že se mu to tak povedlo, překonal mě i Jožka.

„Jediny krasny barak ve Vrbině je altan,“ pochopil okamžitě. Zatraceně! Zatím jsem se moc neosvědčila! A proti Jožkovu logickému závěru jsem nemohla namítnout ani slůvko. Altán, ve kterém se v neděli občas konaly koncerty, byl opravdu jediná možnost. Žádná další stavba ve Vrbině nebyla a hezčí už vůbec ne.

„Připližime se tam ze třech stran,“ rozhodl Jožka, když jsme už měli altán na dohled. „Andula zprava, Aleš zleva a ja zezadu. Oni nas budu čekat tady zepředu, a tak je překvapíme.“

Souhlasili jsme a vydali se opatrně na cestu. Byla jsem pevně odhodlaná, že aspoň tuhle část hry fakt zvládnu na jedničku. Snažila jsem se pohybovat tak, abych byla co nejvíce chráněná křovím a abych nedělala rámus. Najednou jsem se zastavila. Někde blízko jsem zaslechla dva cizí hlasy. Mužské. Naštvané. Polekala jsem se a stáhla zpět do křoví. Obejdu je, rozhodla jsem se. Opatrně, aby mě neslyšeli, jsem se prodírala porostem, abych se obloukem dostala do původního směru. Šlo to špatně. Ostružiny mě chytaly za nohy. Ještě, že jsem si ráno vzala kalhoty, jinak bych byla samý škrábanec. Nevím, jak dlouho jsem je obcházela, ale asi dost. Byla jsem naštvaná, protože to znamenalo, že mě ostatní četníci předběhnou. Budu zase poslední! Konečně jsem se doplížila do míst, kam jsem předtím mířila.

Vtom mezi listím problesklo cosi modrého. Připlácla jsem si ruku na pusu a zadusila smích. Ten Ruda to taky hezky motá! Vždyť má být úplně jinde! Altán je vzdálený ještě aspoň dvacet metrů, pomyslela jsem si a plížila se ještě opatrněji. Byla jsem přesvědčená, že když si dám pozor, tohohle zloděje hravě dopadnu. Stačí ho plácnout a bude lapený.

Protáhla jsem se mezi keři a napětím ani nedýchala. Pořád ještě si mě nevšiml. Teď! Plácla jsem ho a vzápětí strnula. To přece není Ruda! Ten má úplně krátkého ježka, a ne takhle dlouhé vlasy! Vyděsila jsem se. Vždyť já praštila někoho úplně cizího! Vlastně ne tak úplně cizího. To je přece ten blonďák od Bulhara ze zahrady, došlo mi o pár vteřin později.  Rychle jsem přitáhla ruku zpátky a chystala se tryskem zmizet, než mě ten člověk chytne. Jednou stačilo.

Jenže on se nepohnul. Ani nemohl. Z rozbité hlavy mu tekla krev. Otevřené oči nemrkaly. Vypadaly jako skleněné a zíraly kamsi do prázdna. Vyděšeně jsem koukala na svou dlaň. Byla celá od krve. Zvedl se mi žaludek.

Někde v dálce zapraskala větev. Zaječela jsem.

^[1] gyzd = podrazák, parchant, člověk, který se nechová správně