Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Deník Dagmar Ruščákové o zvířatech a lidech
Vydavatel: Ing Dagmar Ruščáková
ISSN 1805-0107
Vychází ve všední dny.
Šéfredaktor
Dagmar Ruščáková
(Dede)
Redaktor a webmaster:
Andrej Ruščák
(andrej.ruscak@outlook.com)
Loga:
Marek Ruščák
(marek.ruscak@outlook.com)
Všechna práva vyhrazena, použití článků či jakéhokoliv zde publikovaného textu či jeho části je možné pouze se souhlasem redakce a autora, vždy s uvedením zdroje.
Copyright © DeDeník, 2014
Tohle téma je pro mě tak háklivé, že ani nevím, jestli mám něco psát, asi bych nebyla moc slušná.
Nicméně – Vyhnání Gerty Schnirch jste někdo četli, případně i v HaDivadle viděli?
Je mi to celé moc a moc líto a jsem moc ráda za náš brněnský Meeting, oni jsou naprosto skvělí: https://www.meetingbrno.cz/
No, on by asi i George-Jiří z Austrálie něco napsal, jestli jsem to pochopila dobře, půlku jeho rodiny taky vyhnali.
Moji rodiče se sešli v Kroměříži, tatínek z Holešova, maminka z Cetechovic v Chřibech. Dědeček mečový přišel do Holešova z Býškovic, které dobře zná naše Jenny :).
Ještě ve třiceti jsem byla přesvědčená, že takový domased jako já zůstane tam, kde se narodil. No, dopadlo to jinak. Nejdřív jsem se stěhovala za PeRi k Čáslavi, pak znovu na střední Moravu, ale na opačnou stranu řeky Moravy. A zatím (?) poslední místo pro život jsem našla na Slezsku v Třinci. Zajímavé může být, že jsem se dostala do místa nedaleko rodiště mojí babičky, která se začátkem dvacátého století provdala do Cetechovic.
Alčo:
my to měli opačně, mamka s rodiči a sourozenci ze Sudet musela pryč… po přeslici : jsem ze Sudet (Stvolínky u České Lípy) , já se tedy narodila v Děčíně. Mečová rodina byla z Pardubic a bytem v Chrudimi. Po mém narození se v roce 68 stěhovali z Děčína naši do Chrudimi. A Chrudim už neopustili. Já ano – přehnízdila jsem do Pardubic a následně do Ronova nad Doubravou…
Zdravím všechny a za průletu nakukuji…doufám, že se sem později dostanu a připíšu o historii naší rodiny 🙂
Pardubáci jsme od roku 1978, pocházím z Berouna a rodina mečová je přímo z Rudné u Prahy ( dříve Hořelice), přeslicová z Dobříšska ( Malá Hraštice a Velká Hraštice)…život je pestrý a složitý 🙂
Moji rodiče byli louňáci, i když táta rodilý Pražák, ale tam žil jen jako malé dítě. Po válce se odstěhovali do Žatce, kde táta dostal práci a byt. Bylo to kousek, ale Žatec byly Sudety, Louny ne. Nicméně pro naše nic neznámého, mamka chodila (dojížděla) do Žatce na německou obchodní akademii a do války tam pracovala. Já jsem vlastně, až na 10 let, celý život v Sudetech, narodila jsem se v Žatci, vdala se do Loun, kde jsem byla těch 10 let, pak jsme bydleli cca 30 let v Mostě – Sudety, a teď už jsem 13 let náplava tady -taky Sudety. V Žatci i tady byli a jsou starousedlíci i přistěhovaní, v Mostě spíš jen ti přistěhovaní z různých koutů republiky. Ale moje generace už to tak nevnímala, to spíš jejich rodiče, my jsme byli zkrátka mosťáci o synovi už ani nemluvě.
Moje kořeny po meči jsou západní Krkonoše (Sudety) a po přeslici Královédvorsko (okraj Sudet). Naši oba šli studovat do Prahy a už tam zůstali. Co vím, nikdy nelitovali. Já jsem v Praze vyrůstala, tak dobře, jak se za daných časů dalo, ale nikdy jsem tam zůstat nechtěla – potřebuju k životu les. Ale i tak se mi podařilo odejít až v osmatřiceti. Začátkem července to bude 24 let, co tu žiju a nelituju. Ale obě děti (v Praze narozené) se do ní zase vrátily. U Marka mám pocit, že nebýt jejich domácí profesní specializace na jadernou fyziku (opravdu oba:)), žil by radši mimo město. Takže já jsem se vlastně jen za sebe vrátila k původním rodinným kořenům, ale celkově Praha vyhrává.
Moji rodiče zde žili od narození, což bylo na konci války. Prarodiče i praprarodiče zde žili také, pradědeček padl v bitvě 1. pluku útočné vozby československé armády (tanková brigáda) proti pancéřové divizi Freikorps a znám z podrobného vyprávění co se tady dělo, takže můj vztah k nějakému odpouštění a smiřování je…řekněme, že rezervovaný. Ale to samozřejmě nikomu nevnucuji. Žiji tu celý život i já a i když miluju celou naši vlast a jsem na ni strašně moc pyšný, tak nikde jinde bych žít nechtěl. :o)
S tím odpouštěním a smiřováním jsme na tom stejně. Není to moje osobní zkušenost, ale co vím, jsou události od lidí, kteří je zažili na vlastní kůži.
Chápu. Moje zkušenost to samozřejmě také není, ale ono i to vyprávění předků člověka zasáhne, pokud má alespoň minimální empatii a k tomu když se třeba dozví jak maličko stačilo k tomu aby tady on sám nikdy nebyl.
Víš co? Děda byl v protiněmeckém odboji a pak koncentráku v Německu a přežil hlavně díky své odvaze a perfektní němčině. My, jeho vnuci jsem byli vždy zásadně protiněmečtí a nechápali, jak se děda může s Němci kamarádit. A že těch dobrých známých měl! Byli jsme už dost velcí, když jednou děda s námi ztratil trpělivost a pohovořil s námi kromě jiného o kolektivní vině. Na závěr dodal: Ten, kdo mě udal, byl Čech… bylo to sakra názorná lekce, kterou jsem nikdy nezapomněla.
To, co jsem psal není o konkrétních Němcích, vždyť já jsem jednu dobu chodil s Němkou. :o) Spíš mám averzi k různým revizionistickým snahám a naznačování, že historie se píše od roku 1945 a ignorování efektu zhoupnutého kyvadla. Ale nechci tady úplně rozviřovat debatu tohoto typu protože i kdybychom se dostali až Velkému Třesku tak bychom stejně nic nevyřešili. :o)
Tvůj děda byl moudrý člověk.
Hm, rodiče jsou celoživotní Brňáci, náplava jsem já tady na dědině. Už 15 let náplava 🙂
Taky jsem 15 let na dědině náplava. A neměnila bych. Jinak jsme oba panelákové děti z Přerova. Taťkova rodina byli zPřerova a okolí, mamky rodina se přistěhovali za prací ze Šumperka. Ohledně Sudet mne překvapilo, že části okresu Přerov – na Hranicku – už byly Sudetské.
Můj muž je z Ostravy, předtím z Chropyně a předtím z Újezda u Boskovic, předtím z Ostravy- měl stěhovavé rodiče 🙂 Moje rodina je sice z Brna, ale v rodinném achívu byl nalezený dokument, že praděda měl za války domovské právo ve vedlejší dědině, takže jsem se jen splavně vrátila- a neměnila bych…
Byla jsem na besedě ke knize Sudety:ztracený ráj. Autoři velmi příjemní,povídaví, moderátor skvělý (ředitel naší knihovny). Tématem bylo odpuštění, smíření, ale i vykořenění. Mnoho obyvatel Sudet v našem věku je teprve první generací ve svém rodišti. Jak to máte vy? Byli vaši rodiče „dobrodruzi“, kteří přišli odjinud do neznáma a zde založili svou rodinnou větev, nebo patříte ke starousedlíkům?