„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ Podobných rozhovorů tak osmi až devítiletých slečen s jejich rodiči jsem na pražském veletrhu Svět knihy, nad svou knížkou Z Rozárčina zápisníku, slyšela opravdu hodně.
Obvykle jsem byla v rozpacích. Lze vůbec do takového sporu vstoupit? Věděla jsem, že ač byly příběhy fenky Rozárky původně určeny pro dospělé posluchače Českého rozhlasu Hradec Králové, mají velkou šanci mladičké čtenářky oslovit. Nejen díky pozitivnímu obsahu, mapujícímu rok jedné obyčejné rodiny psíma očima, ale i svým formátem.
Kratičké kapitoly odpovídající zhruba dvouminutovému čtení, větší písmo a kouzelné ilustrace Jany Pastorokové lákají a neunavují. Navíc je tu důležitá okolnost. Je to kniha pro dospělé! A která devítiletá holčička by nechtěla mít a číst dospělou knihu, která ji navíc oslovila! Jenže rodiče mívají často pravdu. Není snadné poznat, kdy dítě myslí své sliby opravdu vážně a kdy jen moří, aby dosáhlo svého.
Ostatně dnešním rodičům vůbec nezávidím snahu vést děti ke čtení. Je tolik jiných lákadel! Navíc podstatně snáz konzumovatelných. To za mých časů byly knihy v podstatě jedinými dostupnými dveřmi do světa. Či spíš do všech myslitelných světů. Těch fascinujících zážitků! Od první třídy jsem chodila do dětské knihovny a týden co týden si nosila tašku knih. Pokud mě rodiče potřebovali přinutit k plnění povinností, číst mi dočasně zakazovali!
I proto mě potěšil e-mail od dívenky, která si knížku koupila pouhé dva dny předtím. Naty ji už měla přečtenou a zdvořile žádala o další. I její možný název mi navrhla! Měla jsem velkou radost a samozřejmě jí okamžitě odpověděla. Tak trošku doufám, že aspoň takhle holčička se chytila na čtecí vějičku – a už se jí nepustí:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Otázka je nasnadě – jak vaše rodinné děti objevují čtení? Snadno, nebo to klopýtá? Máte nějaké tipy, které zrovna u vašich dětí fungovaly jako lákadlo ke klasickému čtení? 🙂
Na vánočním perníčkování jsem předala Rozárku. Tři děti kamarádky mluví (tedy i rozumí) skvěle česky, bohužel čtení „louskají“ pomaloučku, samy by asi čtení nezvládly. Knížečka se ale moc líbila (dětičky rychle prolistovaly obrázky) a číst jim ji slíbila jejich maminka „jako večerníčky“. Jsem si jistá, že děti usínaly spokojené, jen se nechci přímo ptát a mail na toto téma jsem zatím nedostala. Osobně jsme se zatím neviděly. Ale časem určitě zjistím.
Dede tvůj časový odhad, že „Kratičké kapitoly odpovídající zhruba dvouminutovému čtení“ … při mém čtení Rozárky rozhodně limit hodně překročil :). U některých vět jsem skoro zamrzla – buď jsem se smála, nebo si prostě opakovaným čtením věty vychutnávala každé její slovo (podobně jako u Alžběty).
Eh, Maričko, ty jsi snový čtenář každého autora! 🙂 Však jsem ti vždycky byla za tvé poznámky moc vděčná:))
Jejda, to je téma přímo pro mne – já miluju knížky a čtení a vůbec všechno tištěné. V první třídě mi moc čtení nešlo, ale po prázdninách naráz prásk! a četla jsem jak z partesu – stal se zázrak. Chodila (a stále chodím) do knihovny. Na Vrbici byla knihovna až na druhý konec dědiny a než jsem došla domů, tak jsem jednu knížku měla přečtenou. Během dvou roků jsem měla přečtený celý dětský koutek a tak jako jedné z mála mi bylo dovoleno vybírat si z dospělé literatury!
Čtu furt – ranní kafe s knížkou je to nejlepší kafe na světě. Na dovolené jsem si brávala jeden kufr knížek a byl první, který jsem stěhovala z auta. Naštěstí teď díky čtečce mi tohle odpadá.
Terka začala číst až s Harry Potterem a docela jí to zůstalo, i když taková knihomolka jako já není.
Jejej Ygo, to jsme na tom byly stejně 🙂 Já jsem nakonec ve třinácti dostala výjimku a pustili mě do dospělé knihovny u Vinohradské vodárny. A že mě zpočátku knihovnice sledovaly jako ostříži… jestli se ke knihám umím chovat.
Patřím k těm, co jim rodiče knížku za trest zakazovali. Přečetla jsem úplně všechno – včetně téměř kompletního Jiráska. Spoustu knih jsem měla po našich, po babičce, po jejich známých, takže prvorepubliková vydání (třeba skoro všecko od Karla Maye z vydavatelství Vilímek).
Synkovi jsem hodně četla až do konce první třídy. Pak jsem řekla, že číst umí, tak ať se snaží. Ale ono mu to tak dobře nešlo, do toho se objevily první počítače… no, četl, ale zdaleka ne tak moc.
Víš, každé čtení se počítá – a pokud kdysi začal a četl, má to v sobě. Horší je, když děti prostě číst vůbec nezačnou. A nejsou to jen zřídkavé případy…
takové krásné téma dnes a já lítám jako drak v povětří 🙂
Tak až teď: Ondra je ta generace, která rostla s Harry Potterem. Četli jsme si spolu od mala, Krkonošské pohádky, Děti z Bullerbynu, Werichovo Fimfárum atd. Jak se naučil číst sám, četl všechno možné… teď už především odborné knížky z oboru IT, čas pokročil 🙂
Chichi, když si vezmu, jak naši kluci poskočili od pohádek rovnou k poslechu Wericha, Horníčka, Šimka a Grossmanna 😀 Marek doteď cituje neskutečné množství textů od všech těchto pánů:))
Popravdě, pohádkový čas byl u nich poměrně krátký. Potom naskočila fantasy… 🙂
Encyklopedie byly samozřejmostí, že jo.
Když jsem v pátek vezla Mušketýra do nemocnice na vyšetření a zákrok, měla jsem v kabelce Rozárku. A když jsem ho tam v pátek kvůli komplikacím vracela, tak jsem mu ji tam nechala na čtení. Přečetl celou a chválil (jinak moc nečte).
Kamarádčina dcera odmítala číst něco jiného než Harryho Pottera. Ukecala jsem ji na Hotel u devíti koček a má z nej zápis do čtenářského deníku. Moc se jí to líbilo. Rozárku má slíbenou 🙂
Jsem ráda, že Rozárka umí pomáhat. Vím o dalším člověku, kdo ji má v nemocnici 🙂
Jejda! Držíme Mušketýrovi tlapky i drápy…Rozárka i Hotel jsou skvělé knížky na vytvoření dobré nálady, na ty je spoleh!
Už je doma, teda dneska v práci. Prostě někomu se běžné vyšetření a zákrok zvrhne v poněkud dobrodružnější akci.
No uf, ještěže už je doma. Mávám a pozdravuji do úplného uzdravení.
A koupila ta maminka dcerce Rozárku? Určitě ano, viď?
Poměrně dost rodičů dětem vyhovělo – patrně i proto, že to byla kniha pro dospělé, takže pokud by děti nečetly, pořád se dala darovat dál 🙂
A je krásná… ty ilustrace jsou tak kouzelné! Smějící se Rozárka vypadá přesně jako Collete, fenka border kolie mojí kamarádky z práce 🙂
Já si bez knížky neumím představit den od doby, kdy jsem se naučila číst, t.j. od 6 let, první třídy. Tak, jako se dnes za trest zakazují telefony, tak mně se zakazovaly knížky. Přečetla jsem kde co, ale nejvíc mě v dětství zaujaly asi knížky J.Verna a májovky.
Syn četl, ale je v tomhle po tátovi, četl zejména různé encyklopedie pro děti, dinosaury počínaje a konče třeba vesmírem 🙂
Vnučka Anička čte takové ty holčičí knížky, za Rozárku sklidila ve škole velkou pochvalu a jedničku – pátá třída. Máťa půjde v září do školy, tak jsem zvědavá 🙂
To je hodně časté a u nás to měli kluci podobné, že dávali přednost encyklopediím před beletrií. Naštěstí tu beletrii objevili také. Patrick je teď ve fázi encyklopedie (hlavně letadla) a sem tam na mírný až větší nátlak přečte beletrii. Kačenka čte, i když ne tak, jako kdysi já – ona se vyjadřuje hlavně výtvarnem 🙂
Docela mne překvapují některé naše bazénové děti:
– klučina dloube do mobilu, tak se ptám co hraje – „ále, jenom takovou ptákovinu, došla mi knížka“… a následujících 10 minut rozhovor co všechno čte, protože čte hodně.
– sedmiletá droboučká holčička co mluví strašně potichu, tak se bavíme že musí přidat, že takhle ani zpívat nemůže – „ne, zpívám hlasitě“ – kecáš, tak něco zazpívej, klidně třeba skákal pes… „cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…“
Máš podobné zkušenosti jako já 🙂 Mimochodem, já taky furt čumím do mobilu 😛 Mám tam Kindle aplikaci a prostě si v mobilu čtu knížky. Na cesty nic lepšího neznám, ale chce to mít s sebou nabíječku nebo power banku:))
napřed mi četla mamka..obrázkový knížky dobrý, ale ta písmenka, mi chyběla..a když byla nemocná, tak jsem četla já jí…čtení mne neopustilo..jako se toulal Londonův Tulák, toulala jsem se i jáí..bez svěrací kazajky..jsou světy a čas, do kterého bych se ráda vrátila, ale asi to nejde..jsou místa,kam bych se ráda podívala, ale zatím, se příslušná brána neotevřela..tak se kamarádím s Jakubem Vandrovcem a je mi s ním neskutečně dobře…do svého příběhu se mne na Šumavu pokusil dostat i pan Křivanec se svým Sagittariem, ale ačkoli kriminalisté Horn a Bachová, jsou docela fajn,. zatím odolávám..
díky za každé dítě,které si knižky najdou a ono je…ale i v dospělosti se dá začít číst….
Skoro bych řekla, že v naší generaci jsme v podstatě neměli na vybranou – kromě knih nic moc nebylo. Dnes je toho, no, až moc. navíc jen tak na něco koukat je prostě snazší než číst.
Já jsem také jako malá vášnivě ráda četla. S kamarádkou jsme chodily do dětské knihovny a přečetly kdeco.
A tak bylo samozřejmostí, že jsem vedla ke čtení i svoje syny. Četla jsem jim od útlého věku před spaním.
U toho staršího se mi to povedlo, Péta četl a čte rád.
S Pavlem to bylo horší, byl těžký dysortografik a dyslektik a tak mu číst nešlo. Vyřešila jsem to tím, že jsem mu kupovala audio kazety s načtenými knížkami a tak i on knížky znal.
Též mému vnukovi Samíkovi jsem kupovala knížka od mala.
Četl hodně, ale bohužel teď v téměř v 15-ti letech už moc nečte.
Jen mě trochu mrzelo, že když jsem mu nabízela Foglara, tak mi řekl, že ho to nebaví. Já ho čtu dodnes a moji synové ho také měli rádi.
Vnuk raději četl Deník poseroutky.
Míšo, Foglara a jeho Záhadu hlavolamu,dostal syn mého partnera, jako povinnou četbu..je nečtoucí..nebaví ho to..prohlásil to za prehistoriia že jsou ti kluci moc divní…tak jsem mu pustila film…dal ho do půlky…jak já ti rozumím..ale oni jsou prostě jiní…
Naše kluky bavily komiksy s Rychlými šípy – měli jsme na chalupě ty originální, co vycházely v Malém čtenáři. Později jsem jim je koupila i jako knihu. Jestli četli Stínadla, nebo Chatu v jezerní kotlině, to netuším. Patricka to nikdy nezaujalo. Je to prostě mimo…
Foglar je specifický, trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta může na leckoho působit zvláštně. Ony v něm nevystupují lidé, nýbrž archetypy. Navíc děj těch knížek je…úžasný, propracovaný, napínavý a….veskrze nepravděpodobný. Ano, to lze říci o mnoha knihách, ne-li o většině, ale tyhle se tváří jako realita. Například svět dospělých lidí je tam jen jakýmsi přízračným stínovým světem, který interaguje se světem dětí jen velmi okrajově. Mne Foglarovy knížky opravdu nesmírně bavily, miluju je (i když kromě zmíněné trilogie jsem četl už jen Chatu v jezerní kotlině), ale umím pochopit když někomu připadají prostě divné.