Šly jsme s Alex pěšinkami po zarostlých loukách nad jejich domem. Byly jsme dost vysoko na kopci, takže jsme měly úchvatný výhled na Brno, korunovaný v pozadí chronicky známým obrysem Pálavy. Nebylo divu, že na tom nejhezčím místě byla postavená lavička. Sedly jsme si, Rex a Ajvinka si hráli vedle nás, a bylo nám moc dobře. Jistě, hlavně proto, že jsme byly zase po delší době spolu. Ale řeknu vám, bez lavičky by to tam nebylo ono!
Pokračovaly jsme na moc pěknou vyhlídku, kde k lavicím přibyl i bytelný stůl a přístřešek. Hezké to tam mají! Přiznejme si, že od určitého věku už člověk radši posedí na pohodlné lavici než na zemi. Alex sice brblala, že tam vyhlídka a pohodlí láká spoustu neukázněných lidí, kteří se neumějí v přírodě chovat, ale když jsme tam byly samy, nemělo to chybu.
Sedíme na lavičce s krásným výhledem 🙂
Vzpomněla jsem si, že i u nás už přece jen v krajině před lety začaly „růst“ lavičky! V lese u královédvorské nemocnice jich je kolem cest poměrně dost. Nové jsou i na Zvičině, aby si lidé mohli pohodlně užívat zdejších čarokrásných výhledů při západu slunce. Tři jsou dokonce i nad naší vískou, i když dvě z nich už pohltil les, takže místo výhledu skýtají spíš soukromí:))
Vyhlídka, co je zároveň útulek 🙂
Pamatuju si, jak měl můj tatínek v hlavě podrobnou mapu s pozicemi všech možných míst, kde se dalo na cestách sednout. Když vás bolí nohy nebo dožene vysoký věk, jsou lavičky takřka životodárným útulkem, kde je možné znovu nabrat nebo přeskupit síly. Své o tom vědí i maminky malých dětí.
Krásně se tu sedí, za sluníčka je tu stín, za deště sem neprší 🙂
Lavičky jsou totiž velmi důležité – a to nejen tehdy, když vás zrovna bolí nohy. Jsou jedním z nezbytných prvků veřejného prostoru. A lidé veřejný prostor zvoucí k setkávání, postávání, popovídání, randění, a tak trochu i snění velmi potřebují.
Jak se na lavičce povídá! 🙂
Jsme totiž od přírody tvorové společenští a společnosti se daří tam, kde má vhodné prostředí. Kde je bezpečno a jsou pohodlně dostupná vhodná místa, kde se mohou košatět mezilidské vztahy. A tam, kde lidské vztahy košatí, bývají lidé zdravější a spokojenější.
Povídají si i pejsci 🙂
Dobří architekti vědí, jak důležité jsou široké a pohodlné chodníky, všelijaké proluky a kouty, kde provoz nezabrzdí zapovídané babičky, hrající si děti nebo postávající parta puberťáků. Náměstí potom jsou – nebo spíš by měla být – srdcem měst a obytných čtvrtí. Sama jsem zažila, jak zesmutněl Dvůr Králové, když tamější náměstí kvůli zdlouhavé rekonstrukci roky pořádně nefungovalo!
„Já ti to prozradím! Nic mi, panička, nedopřeje!“ 😀
Už naši předkové znali hodnotu laviček na návsi. My jsme se po dlouhém období neúcty k městské přírodě přece jen naučili stromy nejen kácet, ale také sázet a trochu o ně pečovat. Nebylo by od věci vedle těch stromů ještě občas zasadit i lavičku. Však na ní také umí ledacos vykvést:))
„Podívej na moji paničku. Aby se z toho halamy nezbláznila! Má mě, co chce víc?“ 🙂
A tak se ptám – jsou kolem vašich domů nějaké lavičky? Myslíte, že jich je dost?
Kdo další spočítal, kolik na sezení z fotek vejde introvertů s knihami, udělejte čárku! 🙂
(Za mě vede vyhlídka)
Moc pěkně jsem se dámy prošly, i psí duo bylo jistě spokojené. Alex pomuchlání Rexe skoro závidím 🙂 Na fotkách vám to sluší, ale Dede všimla jsem si, že jsi se vzdala blond vlasů (ale i tak ti to sluší)?
Pokud vím, lavičky jsou tu pouze v parku (evropský typ cest lesem či v polích tu nemáme). Velký park má uprostřed jezero a po celém obvodu parku vede udržovaná cesta s několika lavičkami (několik jen lavice bez opěradel). V jeho horní části je dětské hřiště, kde jsou také menší lavičky pro dohled rodičů. S fenkami Trixie a Sadie jsem často do parku chodili, teď občas zajedeme když je tu švagrová, nebo se jen my dva přinutíme jít si víc protáhnout nohy. Pak – pokud jsou volné – si sedáme nejraději na houpací lavice (ale s opěradly). Jsou tam myslím 3 nebo 4, uprostřed trávníků pod – v létě stinícími – stromy. Jsou na konstrukci s tlustými řetězi a betonovým pláckem pod nohami. Pohodlně si tam sednou tři osoby a pohyby jsou spíše mírné pohoupání, nijak vysoko to nejde. Jsou na kopečku, takže je z nich příjemný rozhled po celém parku a jezeře (s kachnami a husami).
Houpací lavice musejí být fajn, stejně jako výhled na rybník 🙂
Musím říct, že bez cest přírodou, hlavně lesem, bych asi vyhynula… 🙂
My bydlíme u lesa, kousek od začátku naučné stezky. Na 2 km trase jsou, pokud dobře počítám, 4 lavičky. 3 z nich jsou vyloženě odpočinkové bez výhledu, z jedné je možno kochat se pohledem do kraje. Souběžně vede cesta za město k rybníku, kde je možno z laviček pozorovat vodní ptactvo – momentálně stále ještě sedí na hnízdě labuť. Krom toho nechalo město instalovat dřevěné sochy – k rybníku vodníka, vážku a zvoničku a na stezku medvěda a sovy, které vznikly v rámci místního Dřevosochání. Hezké to je! Jenom, jak to píšu, jsem si uvědomila, že jsem asi nikdy tady na žádné z laviček neseděla. Nemám čas! 😀 A taky jdu ven za účelem utahání zvířete, aby byl doma aspoň chvíli klid!
No jo, utahat zvíře je fuška 🙂 Mám štěstí, že na jedné z našich tras je lavička, nebo spíš altánek přímo u potoka. Tam si můžu chvilku sednout, když je zvěř ve vodě. Je fakt, že do ní musím průběžně něco házet, aby měl junior co dělat:))
Naja lavečky, to je téma! V Lednici, jakožto lázeňském a turistickém letovisku lavečky jsou kolem lázeňských domů, kolonádě i náměstí, o parku nemluvě (ale čím dál od zámku, tím je jich míň, ač logicky by to mělo být naopak, protože delší cesta a větší únava). A cestou k rybníkům se dalo sednout u Červené studánky, kde je udělán přímo přístřešek (však nejednou jsem tam viděla ráno spát na stole čundráka, by mu nešla rosa na cemr).
Tady v Poštorné je to horší, lavečkové posezení prakticky jenom u kostela a u dětského hřiště (vyjímám sídliště, kam už nechodím, ale nějaké ty lavky tam jsou).
A musím opět vzpomenout na dětství (však tuhle jsme se ségrama na to vzpomínaly) a na lavečku v každé předzahrádce. Co jsme se tam naplkali blbostí a nahráli karet (hlavně Vole lehni) o prázdninách! A v neděli odpoledne tam sedávali tetičky a strýci a probírali světaběh. Tak ty už jsou minulostí. A já pořád přemýšlím, kam bych tu svoji lavečku umístila, aby se na ni dalo hezky posedět a přitom nezavazala. Zatím s Erníkem sedáme na schodech a pozorujeme cvrkot – teda hlavně Erňa je veliká Keliška.
P.s. moc vám to spolu sluší!
No, já před domem sedět můžu – leč toho cvrkotu je tu pomálu:)) Tedy, pokud nejsi pes a nepočítáš i pohyb kočičáků. To může být i napínavé (heslo – prohnat nebo aspoň oštěkat Lojzu:))
To je pro mne aktuální téma:-) Na naší nejčastější venčící trase na Švédské šance (kopec) se asi před měsícem objevila nová lavička. Nebo spíš lavice. Někdo ji pěkně umístil zády k polní cestě a výhledem do údolí a Dobrčický les. Ještě se mi nepodařilo zjistit, čí je to práce, ale moc mě to potěšilo.
Jo, lavička na venčící trase nemá chybu – pařezy se taky dají, ale kromě vlhkosti a nerovného povrchu mívají i hmyzí osazenstvo, takže člověk kolikrát nekončí jen navlhlý, ale i poštípaný.
Tak jak píše Alimo. Ještě tak před třemi lety jsem lavičky okolo cest neřešila. A to od nás do Vranova vede kapličková Sedmiradostná cesta. Sedm zastavení, u každé kapličky, které jsou vybavené QR kódy je lavička! Když před sedmi lety cestu budovali, tak jsem se smála, že ve stáří budu chodit od kapličky-lavečky až na Vranov. Tehdy jsem dělala lesní 6-ti kilometrový okruh levou zadní. Dnes se šourám okolo dvou a to si ráda posedím. Rychle se mi všechno změnilo.
Alex, tam musíme taky zajít! 🙂 Třeba bychom si daly jedno auto do Vranova 🙂
U našich na soutoku vyrobil místní okrašlovací spolek (fakt je tam okrašlovací spolek) dvě krasné velké lavičky, jednu s výhledem na Vltavu, druhou nad Sázavou.
Hezky jste se prošly a poseděly 🙂
Okrašlovací spolek mi připomíná Annu ze Zeleného domu 🙂 Ale je to dobrý nápad a lavičky by se mi moc líbily. Ráda koukám na vodu 🙂
Z okrašlovacích spolků miluji První evropský neregistrovaný nevládní nezávislý dobrovolný vzájemně prospěšný občanský kruh přátel restaurací a tvorby nových památek se sídlem v Brně. Jejich přístup „kde památky chybí, je potřeba je vytvořit“ vedli k takovým perlám, jako Památník neznámého zajíce nebo Karafiátových Broučků. 😀
Jen ty lavičky ještě chybí, asi mají mladé nohy. 😀
http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=966
JJ, to je naprosto boží projekt! 😀 nespolupracovali i s Járou Cimrmanem? 🙂
Pokud jde o Rexe a Ajvi, tak starší dáma (je stejně stará jako Ari) nejdřív na juniora preventivně zaječela, ale Rex to ustál jako profík (však má se starými dámami své zkušenosti, že:)) Pak už to bylo v pohodě, Ajvi si s ním chvilkami i hrála 🙂
Vůbec mi udělal radost, protože po měsících nesocializace dané jeho nemocí (v té době mu byly dva, tedy dospěl) je pořád tím vesele přátelským tvorem, co byl.
Jen nemá rád, když se ho starší psí samci snaží preventivně srovnat stylem „mladej, uhni“. To už umí nahlas vyjádřit svůj názor, ale vždy je to jen vokální záležitost, nikdy (zatím) neublížil.
Je fakt, že hodně hlídám, ke komu ho pustím – když vidím, že druhého psa rovnou drží nakrátko a ustupují stranou, držím ho taky. Nikdo nestojí o rvačku, já nejmíň.
Byly doby, kdy mi nepřítomnost laviček nevadila, zvládla jsem 30 km s báglem na zádech i bez nich 🙂 Kde ty loňské sněhy jsou !!! Při chození do práce a z práce, poletování po nákupech, jsem taky lavičky nepostrádala.
Šel čas, no, podle mne spíš pádil 😀 a tady na vsi sice nějaké lavičky jsou, ale ne tam, kde bych je potřebovala. Chodíme na procházky „kolem vesnice“, vyjdeme kopeček pod les a potom rovnou cestou, z jedné strany les, celkem strmá stráň a z druhé kolem chalup a nových domků k silnici a po ní zpět do vsi a domů. Pod lesem je krásný výhled do kraje a na vesnici, ale lavička žádná. A že by se tam krásně sedělo!
Moc vám to Alex a Dede sluší a pejsci jsou krásní kámoši.
lavičky v krajině se teprve začínají množit 🙂 U nás je třeba jedna někým jen tak stlučená z prken na moc hezkém místě na kraji lesa poblíž Zálesí. Nic oficiálního, ale je moc fajn.
Další jsou pak u rybníků. Jo, Královédvorské lesy se přece jen snaží kromě těžby občas vyčarovat i hezká místa (s lavičkami:))
Ta lavička byla také před mnoha lety vybudována jenom z prken naším starým sousedem. Potom se obecní úřad pochlapil a nechal udělat parádní i s opěradlem. Okolo vísy je dost laviček
Je potřeba dát vaším zastupičům n á p a d!
Parádní článek a moc Vám to sluší, Alex a Dede! Užily jste si to obě báječně, to je znát i z fotek. Pejskové se radovali taktéž – oba jsou výrazově bohatí a těší je dávat to všem najevo 🙂
Lavičky – na Pernštýnském náměstí je jich mrak, v parcích taky a na třídě Míru jsou po obou stranách chodníků, což je pro chodce moc fajn.
I v Automatických mlýnech mysleli na pěší se stolky se židlemi, pohodlnými schody a samozřejmě velkou pohodlnou kavárnou, přelévající se z vnitřního prostoru Mlýnů plynule ven na nádvoří a podestu k nábřeží 🙂
Musím říct, že lavičky přímo na ulicích jsou vzácné zboží, takže je fajn, že to v Pardubicích někoho napadlo 🙂
A mám moc ráda, když se přívětivá pohostinství přelévají částečně na chodník. Ve Dvoře tak aspoň ožila na náměstí podloubí.
Ještě k lavičkami technicky vychytaným – ve středu Brna najdete lavičky otočné na středovém nosném sloupku. Můžete se kochat vůkol anebo správně natočit ke sluníčku. ⛱️
Tomu říkám nápad! 🙂
Ve Dvoře na náměstí jsou taky nové lavičky – buď kovové nebo kamenné. Asi proto, aby tam lidi zbytečně nevysedávali… :/
Napřed musím, Dede, pochválit krásný článek a fotodokumentaci. 🙂
K lavičkami – když naše okolní paneláky ještě byly mladé, vyprojektoval před nimi někdo rozumný pás zelené rozdělený na dvě poloviny dlouhým plotem. Před plotem byla zeleň veřejnější bez laviček, za ním před každým domem v řadě pískoviště a z každé strany kolmo na plot lavička. Moc hezká oáza, aby se děti dobře hlídaly/nezaběhly až k silnici. Dneska pískoviště zarostly, ale od lavičky k lavičce korzují starší lidé. Takže koutek pořád žije.
Tyhle koutky jsou moc potřeba! Myslím, že skoro dokonalé jsou jako sídliště Lužiny – nechci mluvit za celé Stodůlky, ty jako celek až tak prochozené nemám.
Kdysi byly lavičky jen v rondelech, tedy ve velkých vnitroblocích, ale pomalu se objevují i v obíhajících ulicích. Spolu s dalšími dětskými hřišti a tělocvičnami pro dospělé.
Není divu, že Marek s rodinou rádi zůstali 🙂 My jsme si tedy hledali jiné místo, a opět skončili na Vinohradech, u nemocnice. Tam jsou staří lidé chudáci – mimo parky (Lobkovičák, Hollarovo náměstí) není jediná lavička. Možná by se mohli unavení jedinci opírat o zaparkovaná auta…