Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce! Navíc, při stále stejných příležitostech. Copak to asi znamená?
Inu, právě jsem se v průběhu svých denních prací dotkla drobných dědictví. Tedy předmětů, které patřily mým blízkým, kteří už mě pozorují akorát zpoza Duhového mostu. Jsou to ty nejobyčejnější věci. Růžový skleněný džbán po babičce, stejně jako její porcovací souprava ze solingenské oceli – dlouhý nůž, který děda brousil tak často, že má mírně zúženou čepel, nůžky na drůbež a dvojbodec s jedním zubem o maličko kratším.
Nebo kuchyňské kleště mojí maminky – lehký a dokonale ovladatelný nástroj, který pamatuju celý svůj život. Je natolik unikátní, že musí pocházet spíš z laboratoře, než z domácích potřeb! Následují kořenky, misky, utěrky… prostě drobnosti každodenního života, díky kterým jsou se mnou moji milí i v těch nejobyčejnějších okamžicích.
Existují samozřejmě další důležité předměty, které nás pojí s předchozími generacemi. Fotky, dokumenty, obrazy, knihy, parádní sklo, porcelán. Potíž je v tom, že když máte to štěstí a osiříte až po šedesátce, je těžké do vlastní domácnosti vstřebat větší množství památečních předmětů. Tou dobou už člověk spíš řeší, jak se věcí zbavovat! Jenže… některé věci prostě vyhodit nebo rozdat nedokážete.
Rozum praví, že památka na nejbližší nespočívá ve věcech! Tu si člověk nosí v srdci. Jenže vysvětlujte si to, když zrovna tenhle obrázek jste milovali už v době, kdy visel u babičky nad gaučem, a ukazovali vám ho, když jste jako malí ubrečení človíčci potřebovali útěchu!
Takže teď jde o to, jak se propojit s předky a nebýt přitom zavaleni předměty. Nutné třídění opravdu není lehké! Nicméně je to cesta nejen k pořádku, ale kupodivu i ke smíření.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Máte také nějaké drobnosti po předcích, které se staly součástí vašich každodenních aktivit? 🙂
S babičkou si silně spojuji hmoždíř. Mosazný, těžký.
Zvláštní je ale je taková věc… ten, který jsem si od ní půjčovala, totiž nakonec skončil u mých rodičů. Já podobný, jen menší, sehnala před pár lety na výměnném bazaru. Ale kdykoliv se na něj podívám, spojím si jej s tím velkým, co jsme půjčovali od babičky a drtila jsem v něm koření na sladké pečivo. Připomíná mi prarodiče daleko víc než šperky a ložní prádlo, které jsem dostala od prarodičů jako památeční.
Taky se musím přiznat, že jsem nevytahovala rodičům ze skříní oblečení, ale knihy 🙂 mají u mě v knihovně čestné místo. A že to nejsou ledajaké knihy! (Tohle by ale bylo na celočlánkový rant 😀 )
Moc hezký článek Dede. Ano, mám toho tady po mamince hodně. Letos to bude už 15 let, co jsem letěla do Phy pomoci bratrovi vyklidit maminčin byt. Měla jsem s sebou pevný kufr a v něm velkou plátěnou tašku, protože jsem počítala, že si při zpáteční cestě připlatím za druhé zavazadlo. V pevném kufru tak pak byly křehčí věci (cukřenka,hrnečky, vázička, talíř, keramická ryba na bábovu a mnoho dalších drobností). Také pár knih, hlavně kuchařka od Sandtnerky, kterou mamince daly (a podepsaly) její 3 sestry v r.1940 jako svatební dar. Odvážela jsem si i několik maminčiných nejmilejších svetrů, které byly její oblíbené, jeden jsem jí kdysi sama upletla. Nosím je velmi málo (počasí, že!), ale „byly maminčiny“. Prostě jsem návrat se spoustou „drobného dědictví“ předem plánovala A přesně jak Dede píšeš, také se občas v kuchyni usměji, když beru při vaření do ruky nějakou její věc. Kuchyňské věci dost používám, na některé se jen dívám, ale hřeje mě pocit, že je tu mám.
Když umřela maminčina nejstarší sestra, od jejich synů jsem dostala obálku ve které byla krásná zlatem lemovaná Madonka, po jejich mamince, kterou měla stále nosila. Nečekala jsem to, dojalo mě to, obzvláště, že v obálce byl papírek „Tuhle Madonku po naší mamince prosím předejte mojí neteři Maričce, která jediná ji bude ráda nosit“. Stále mám jak papírek, tak Madonu, které říkám „létající“, protože ji od té doby mám vždy na krku v letadle.
Maričko, to je tak hezké a dojemné…Madonka Tě určitě chrání na všech Tvých cestách 🙂
Děkuji Evo, milovala jsem všechny 3 maminčiny sestry (nejmladší byla moje kmotra), po každé z nich tu máme také „drobné dědictví“. Madonku jsem fakt nečekala, maminka tetu přežila o hodně let, takže ji mohla podědit ona (ostatní dvě sestry už byly mrtvé a teta měla další neteř a 2 snachy). Takže právě to, že ji extra odkázala mně, mě dojalo.
Maričko, to s tou Madonkou je moc hezké – a milé.
A na co jsem nevzpomněla – krásné tenoučkou přízí pletené a háčkované kulaté dečky a ubrusy, po babičce i po mamce. Já jsem si kdysi, když se to nosilo, upletla takový z tenoučké příze límeček k tmavě vínovým šatům, i k jednomu svetříku jsem ho nosila. Kdo ví, kde je mu konec 🙂
Jé, Alimo, díky za připomínku! Něco takového mám po prababičce Marušce – kulaté dečky vypadající jako barevná krajka
Pár věcí mám – v kuchyni omletou vařečku (s jinou nezadělávám), parádní konvičku, ta je vystavená na poličce a ještě jiné maličkosti. Ovšem kdy si nejvíc vzpomenu na moji mámu, to když používám dřevěnou plochou naběračku na knedlíky. Když jsem byla ve věku -náct, šly jsme s mámou na prohlídku židovského muzea na Starém Městě. A tam jsme přesně takovou naběračku viděly vystavenou. A cestou z z muzea jsme ji, úplně stejnou, uviděly v nějakých domácích potřebách. A máma řekla, že mi ji koupí do výbavy. Moc jsme se tomu nasmály. Je to už dlouho, pořád je jak nová a dobře slouží. Třeba i po mně ji ještě dcera nebo vnučka zdědí.
Jo, to jsou bezvadná dědictví – i s historkou!
Mám plechovou zadělávací mísu na těsto, kolečko na krajení tyčinek, došikma omleté vařečky- jsou nejlepší, šufánky a naběračku na houskové knedlíky, kterou vytahuju z plechu půlky kachny. Taky hmoždíř a staré váhy i se sadou závažíček v dřevěné krabičce. No a porcelánový svatební servis mé prababičky. Používám všechno.
Hmoždíř a váhy taky pamatuju, ale ty babiččiny skončily jinde než u mě.
Já stále používám pekáče po mamince z její výbavy a je jim letos 90 let. Jsou červené s modrým smaltem uvnitř a ten smalt je stále jako nový. Mám také dva čajové šálky s konvičkou a cukřenkou po prababičce asi z roku 1870. Kdoví kde to všechno skončí až za chvíli nebudu…
Samozřejmě v kuchyni by se něco našla, třeba obří bábovková tmavomodře smaltovaná forma na bábovku (péct v ní pro dva je makačka, ale už jsem to vychytala).
Ale to hlavní – teda kromě vzpomínek – je v knihovně, že…
Knihovny jsou problém – nejsou nefukovací! Dnes je to u nás už tak, že kolik knih přinesu, tolik (nebo aspoň polovinu) jich musím poslat dál.
a kam ?
No jéje, téma pro mě jako sběratele všeho 🙂 Věcí z několika rodin předků se u nás sešlo už dost, mimo jiné jsem se díky tomu začala intenzivně zajímat o sklo.
Ale jen dva střípky: když si u nás teta s dojetím všimla jejich „dětského“ ubrusu, který u mě skončil po babičce, když ho nikdo nechtěl. A velký honosný obraz – svatební foto manželových rodičů, které si vyžádal náš tehdy sotva dvacetiletý synek jako památku na prarodiče a své časté návštěvy u nich.
Vyšívaný ubrus po babičce Emilii máme dodnes a prostírali jsme ho vždycky na Vánoce 🙂 S kočkami prostíráme jiný, tento je ale stále krásně vypraný a nažehlený v komodě s ostatními ubrusy a tam odpočívá 🙂
Je fakt, že když pak člověk navštíví příbuzné a najde tam věci, které sám pamatuje, bývá to milé i zvláštní.
No jéje, volám stejně jako Alimo! Věci užívané rodiči i prarodiči, plné hezkých vzpomínek, ladící i hladící ruce i duši, když jsou používány a tím stále žijí 🙂
Za všechny budu jmenovat „krajbovanou“ porcelánovou misku, co pamatuje nesčíslně vyšlehaného tvarohu s rozinkami na koláče od maminky, hrneček na sůl, co používala babička Emilie a dala ho do výbavy mamince, smaltovanou zadělávací mísu, ve které se kynuté těsto povede vždycky. jemné broušené skleničky. prádelník a šatní skříň, co krásně voní dřevem. spoustu obyčejných věcí jsme rozdali, to důležité jsme si nechali a používáme dál. vlastně i ty klasické utěrky s kostkovaným vzorem, protože jsou nejlepší ze všech! 🙂
Jak se zdá, jsme jedné krve, ty a já 😀
pravil Mauglí Baghírovi 🙂
Ještě tam jsou 2 litinové pekáče – slunečnice a list. 🙂
Co se týče mých věcí, tak to jsou převážně knihy. Kancionály z 19. století, stejně jako jeden díl Böhmova Světa zvířat. 🙂 Nebo růženec po prabábi a tak podobně. 🙂
Ano, to jsou výrobky mamčina bratrance k tovaryšským zkouškám…něco takového se nedá jinak získat.
Ty jo, to musí být paráda… A litina báječně peče. Jen je zatraceně těžká.
Dede, pošlu Ti fotku upečeného koláče z té formy… sem to neumím vložit 🙂
broušených a skleněných věcí mám hafo a dceru /svobodnou/ jednu. Kam to chudák jednou dá nevím.
No jéje, když se rozhlédnu po bytě (domě), to je věcí! A nevyhodila bych je ani za nic. Mám po mamce takovou obyčejnou mísu na zadělávání, už jsou vidět i prasklinky, ale bez ní bych asi neuvařila 🙂 . Pár hrníčků, staré utěrky, ale ty nejlépe utírají, broušené sklo, které někdo někde na netu nazval kýčem, jo a vařečku, ta je fakt nejlepší do ruky. Naštěstí Marek má k těmhle věcem stejný vztah jako já, tak snad ještě nějaký čas budou, až my tu nebudem 🙂
S těmi utěrkami to podepíšu:)) Jo a taky jsem našla staré bavlnění plínky 😛 Není nic lepšího na měkký přiléhající obklad, jako i na leštění. I takové věci se k nám přestěhovaly…
A ty kleště jsou nejlepší – bez problémů do nich bezpečně vezmete i vajíčko! 🙂
(Mamina byla mj. chemik a v laborkách byla jak doma:))
Přiznám se, že mám jen dva hrníčky z čínského porcelánu a cukřenku po babičce. Moji rodiče se ještě těší dobrému zdraví, jen po devadesátce začal mít tatínek starost, co budeme dělat s tou spoustou „krámů“ co mají doma, že budeme muset objednat kontejner a házet to z okna. Tak mu říkám, že těch, kteří na ně budou chtít mít památku je tolik, že to bude akorát… Vždyť už mají prapravnouče!
Jo, širší rodina pídící se po památkách, se hodí 🙂
Já toho po rodičích mám doma pomálu, zůstalo to u ségry, ale pár upomínek mám. Nůž od nejstarší kamarádky, který už pomalu nejde používat, jak je obroušený. Talířky po babičce, které miluju a jiné drobné připomínky. Bimbo jich jednou bude mít mnohem víc, protože připomínky jeho rodičů a prarodičů maminka průběžně stěhuje k nám.
Ale v pátek jsem byla na pohřbu dlouholeté přítelkyně a najednou mi naskočila vzpomínka na ni z doby, kdy naše holky byly opravdu malé. Takže nemusí to být věc, stačí krásná vzpomínka, při které se člověk usměje, asi jako já na tom obřadu.
Díkybohu za vzpomínky, viď?
Jinak upřímnou soustrast, kamarádka je v podstatě taky rodina…
Tomu rozumím, mám takových věcí spoustu po rodičích, něco taky v kuchyni, něco stojí za mnou v mém počítačovém koutku na komodě, něco je ve vitríně s mým historickým sklem. Nejsi sama Dede, tohle asi dělá každý. A pokud ten obraz o kterém mluvíš, není jen vymyšlený příklad, ale je opravdový, tak ten nevyhazuj, pokud mohu radit. To není jen dědictví ale část tvého dětství a bolelo by tě to.
Neboj, obrázek už visí v jídelně, abych na něj pořád viděla 🙂 Spolu dalšími obrazy! Začínám mít dojem, že budu moct otvírat náš dům k prohlídkám jako galerii 😛
Legrace je, že když vezmu naše obrazy plus ty zděděné, je naprosto jasné, že hlavní téma jsou hory 😀
Nic jiného to ani nemůže být, Dede…jste rodina horalů, jen na čas a přechodně za účelem průzkumu přesazená do města Prahy 🙂