Každý člověk dostane do vínku celý balík všelijakých schopností. Některé sotva problikávají a jiné jasně září, protože splynuly s podstatou naší duše a je v nich skryta velká síla.
Některé talenty o sobě dají vědět samy, jiné jsou časně odhaleny, protože patří k rodinnému dědictví a rodiče po nich u svých ratolestí cílevědomě pátrají. Znáte to: děda hrál na trumpetu, táta hrál na trumpetu, syn hraje na trumpetu… a vnuk jim hraje na nervy, protože s trumpetou akorát honí psa.
Potom si rodičové vzpomenou, že babička vlastně vždycky stihla vyběhnout na kopec a shrabat seno do kupek dřív než z hřímající bouřky začalo pršet, takže chlapec asi bude mít rychlé nohy a cit pro počasí.
Ale talenty zdaleka neznamenají jen umělecké sklony. Někdo to umí s čísly, jiný má cit pro dřevo, další se snadno učí cizí jazyky. Je nesmírně důležité zjistit, co se v člověku skrývá. Nejen proto, že s každým neobjeveným nebo nevyužitým talentem je společnost chudší, ale především pro pocit osobního uspokojení a úspěchu.
Jaká je to radost, když může člověk dělat to, pro co se narodil! Ono sice více méně platí, že kdokoliv může dělat cokoliv, ale někomu to dá zatraceně víc práce. Vtip je v tom, že pokud děláte něco, co vám nesedí, nikdy to nebude ono. V takovém oboru totiž nedokážete hledět kupředu a hledat nové cesty.
A tak jsem chtěla říct: hledejte pečlivě talenty a schopnosti, a to nejen u svých dětí, ale i u sebe. Nikdy není pozdě naučit se něco nového. Proč nezačít se synkem cvičit karate, s dcerkou pískat na flétničku, s vnukem hrát počítačové hry a s vnučkou malovat? A že se bude leckdo divit, posmívat nebo si ťukat na čelo? A čí je váš život, ha?
A tak se docela drze ptám – máte dojem, že jste už všechny své talenty objevili? A že je využíváte? 🙂
Hm, tak přímo talent na něco nemám. Nebo jsem ho sama v sobě neobjevila, nikdy jsem necítila nějaké „umělecké nutkání“ které bych se byla měla snažit rozvíjet. Na druhé straně vím, že v mnoha věcech (hlavně manuálních) nejsem vysloveně nemehlo a tak jsem spokojená s tím jaká jsem se narodila (hm do perfektnosti daleko..) O to víc obdivuji nejen jasně vrozená neuvěřitelná nadání ( hudební, vědecká atd), ale i všemožné talenty lidí, kteří je umí využít, obohatit jimi společnost a udělat spoustu dobra a radosti kolem sebe. Viď Dede !!!
Eh Maričko, a nejsi náhodou dobrou vílou své zahrady? S vytrvalostí, která se nevzdává? 🙂
O nějakém svém zvláštním nadání nevím, snad až na nadání na jazyky, to obě děti zdědily po mně, každý z nich jich na nějaké rozumné úrovni umí několik (samozřejmě, že s fenomenálním Andym se nemůžou ani v nejmenším srovnávat), nejlíp asi angličtinu, oba mluví bez přízvuku a mají opravdu širokou slovní zásobu.
Děti jsou na to v naší generaci s jazyky skoro vždycky líp – i díky příležitostem, které za nás nebyly. Ovšem chce to talent, aby mluvili velmi dobře. Mě tedy u nás v rodině přeskočil:)) Děda byl polyglot, mamina se učila snadno cokoliv, já a taťka se celý život snažili naučit jediný jazyk 😛
Myslím, že mám organizační talent a s tím se pojí talent k hledání a nalézání řešení nejrůznějších zapeklitých záležitostí. Při té příležitosti se učím spoustu takřka nepoužitelných věcí – včera jsem například nastudovala princip fungování lavinových batohů a možnosti cestování s nimi 🙂
Kam vyrážíte?
A moc zdravím po čase, už jsem tě tu dlouho neviděla. Jak se máte a co děláte?
Vyráží můj šéf, já sníh nerada
Obdivuju lidi s organizačním talentem, pro které není zařizování noční můra, takže jsou rychlí a efektivní 🙂
Já samozřejmě zařizuju, co už – bez toho to nejde. Když mám ale zařizovací den, cítím se vyčerpaná a mám pocit, že jsem promrhala den. Když nad tím přemýšlím, vlastně každá moje práce nějaké zařizování chtěla, to dá rozum, ale nikdy to nebyla hlavní náplň práce.
Svého času se rozlišovalo nadání a talent…radši mám, když se řekne “ schopnosti a tah k něčemu“ 🙂
Výrazný talent k něčemu…až tak asi ne, ale na některé věci jsem šikovná a jdou mi, jen čas není nafukovací. Zúročila jsem toho, co mu sudičky nasázely, docela dost – hlavně nadšení a schopnosti zařizovací a obstaravačské :-)k muzice jsem měla tah vždycky, tak velké nadání, jako měl dědeček přeslicový, nemá v rodině nikdo. Čtyři hudební nástroje, hrál a zpíval z listu, rozepisoval partitury pro malý orchestr. Maminka a její sourozenci hráli dobře, víceméně z povinnosti, bez většího nadšení. V rodině se traduje povzdech strýcova učitele houslí: „Bez nadšení. Čísti noty a hráti každý den!“
Zařizování – viz výše 🙂
Hudba – podle mě se nadání pozná podle snahy a schopnosti hudbu aktivně provozovat. Není třeba být extra mistr, aby si člověk procvičil prsty a potěšil srdce 🙂
Já se třeba věnovala všeličemu – kreslení, malování, keramika, různé druhy tance… a hudební nadání mě prost obešlo, i když bych k němu měla mít sklony po meči i po přeslici 🙂
právě! a když není skvělého nadání, hlavně že je láska k hudbě a člověk může zpívat třeba na zahradě, když pleje neb sází kvítky.
já a talent – zatím jsem žádný neobjevila 😀 Jsem šikovná na ruční práce všeho druhu, ale nevím, jestli se tomu dá říct talent.
Syn měl a má výrazný výtvarný talent, ale je to u něj dnes jen koníček. Po kom nikdo neví.
Proč myslíš, že šikovné ruce a cit pro ruční práce nejsou talent? 🙂 To říkej někomu, kdo má ruce volšový! 🙂
Alimo, to je náhodou velký a hodnotný dar, mít šikovné ruce na ruční práce! Nemusíš s každou drobnou opravou do krejčovství ap.
Já jsem manuálně naprosto nezručná, ale šít, plést a háčkovat umím. Ale kdybych měla třeba něco nakreslit nebo namalovat, to by byla katastrofa.
Moc se mi líbí hudba, ale na nic hrát neumím, ani zbytek rodiny, bohužel (až na snachu, ta umí hrát na saxofon a teď se učí na klarinet, který dostala k Vánocům).
Tak já nevím, asi by to měl posoudit někdo jiný, než daný jedinec. On si třeba myslí, že je talentovaní a druzí na to mají jiný názor. Každopádně vím, že talent na jazyky jsem po své matce nezdědila
Inko, v tom bych nesouhlasila.
Talent v něčem poznáš tak, že tě to k tomu táhne. Že se ti to daří a chceš se v tom zlepšovat. Že ti to přináší opravdovou radost. Tohle ostatní moc neposoudí.
Mohou posoudit výsledky tvé práce, to jo. Víš kolik lidí ale nikdy nezačalo kreslit, zpívat, vyšívat, vyřezávat… cokoliv… protože je někdo shodil a pokořil, když kritizoval jejích první výsledky?
Tím se nikdy nedostali dál. A co kdyby šli dál, a ukázalo se, že jen nezapadali do aktuálních škatulek? Jen si vzpomeň na impresionisty!
Jistě, každý člověk dělá plno věcí jen proto, že musí nebo se to od něj očekává. A mohou v tom být dobří i bez talentu.
Karate jsem zkusila- ale talent jsem na něj neměla, jen mě bavilo. Talent mám asi na cizí jazyky.
A na výtvarné činnosti obecně, řekla bych. Neposoudím tvoje karate, ale tvoje šití i obrázky v sobě tvůj talent nesou 🙂
podepisuju a dvakrát podtrhuju…
Talent… Mnozí si jej pletou se zálibou, ambicemi, projekcí. V rodině může být „dědičná“ činnost několik generací, aniž by k ní měl kdokoliv ze zúčastněných talent.
Kacířsky si dovolím tvrdit, že jen málokdo svůj talent objeví a ještě méně z nás jej využívá.
Ano, souhlasím – dědění nějaké činnosti nemusí znamenat talent. Ale on se tam může objevit a pak je ten jeden v dědičném řetězu prostě lepší. Nemusí se to odrazit v penězích – hlavně, pokud by šlo o umění. Hledání a nacházení nových cest nebývá vždy oceněno 🙂
K té poslední větě – naše školství celé věky dělalo vše proto, aby různé talenty zabilo. Jen si vezmi oblíbené rčení: „ty si myslíš, že jsi něco zvláštního? Zapomeň. A koukej makat podle…“ aktuálně platné šablony na cokoliv.
Ani rodiny nebyly často jakkoliv aktivní ve vyhledávání doopravdových talentů svých dětí. Hledalo se v nich hlavně to, co společenská norma požadovala. Nebo se děti prostě nedostaly k tomu, aby mohly talent rozvíjet – městské děti měly málokdy přístup do dílen nebo stájí, venkovské zase třeba k výuce zajímavých, ale nevšedních jazyků nebo umění.
Myslím, že právě tohle se naštěstí už změnilo – nebo aktuálně mění.
Naprostý souhlas.
Mám moc ráda obrazy a už jsem prošlo docela hodně galerií po Evropě.
Myslím, že pro to mám cit.
A tak plánuji, až budu v důchodu, že budu na Univerzitě třetího věku studovat dějiny umění.
To si to budu užívat.
Jinak máš pravdu DEDE, že se ten talent dědí mnohdy přes kdovíjaká kolena. Moje sestřenice má dvě děti a obě jsou hudebně nadané a mají to ze strany matky od prapradědečka, který byl řídícím ve škole a hrál na několik nástrojů. A projevilo se to až u těchto dvou.
Míšo, moc ti takový kurz přeju! Užiješ si! 🙂
Máš pravdu, Dede. Já se takhle ujala jedné zapomenuté kytary u nás doma a velice mě to baví. Taky začínám být šermíř-teoretik 🙂 – tady mě mrzí, že moje kolena už mají na praktický šerm úplně jiný názor. Ale aspoň mám čestný titul Držka mečů (držím meč, když si syn nasazuje rukavice apod. :D) – lepší než Zbrojnoš (to si druhý syn myslel, bůhví co to nebude, a ono to opravdu znamenalo nosit na zádech tašku s osmikilovou zbrojí :D).
Držka mečů! 😀 Mimochodem, taky mě mrzí, že jsem tohle prošvihla. Můj seznam činností na příští život se povážlivě prodlužuje 😛
Jo a hraješ a zpíváš moc pěkně 🙂 To už vím jistě 🙂
Tak já ten praktický šerm za sebou mám a vím určitě jedno- ženská v něm musí být minimálně třikrát lepší než chlap, aby měla šanci, protože ten chlap to nažene silou. X-krát jsem si to vyzkoušela a málokdy jsem to vyhrála. Spíš jsem stihla zdrhnout 🙂
a to zase páni šermíři nestíhají 😀