Pokud už konečně můžeme někam odletět – kam tedy? Koncem března? Hm. Skotsko ne! Někam, kde je teplo. Když už se musím učit to flamenco… co takhle Andalusie? Jo! Pro návštěvu jižního Španělska je březen tak akorát.

Ari už dávno není ve stavu být v psím hotelu, takže nabídka hlídání, kdy sousedka spala se psy u nás doma, nám zase jednou umožnila vyrazit na cesty. Vlastně poprvé od vánoční dovolené v Izraeli v roce 2022.

Naše plány byly jednoduché. Máme pět dní – od středy do neděle včetně cesty. Budeme se tedy toulat. Půjčíme si auto a každou noc budeme spát jinde. Opět jsem ocenila technologický pokrok – díky kabelu a telefonu jsme v půjčeném Nissanu Qashqai mohli zapnout Google mapy a omezit tak ztrácení se na neznámých cestách na minimum.

Nikoliv však na nulu:)) Všechny hotely, které Martin objednal, byly v uprostřed historických center navštívených měst, takže nám navigace dvakrát oznámila – a zbytek cesty musíte jít pěšky:)) I tentokrát jsme si tak užili podivné průjezdy velmi úzkými uličkami. Nikde jsme však naštěstí neuvázli. Nissan s podivným jménem je přece jen menší a užší než Martinovo obvyklé auto:)) Ale i tak se musel Martin kolikrát při odbočování do úzkých ulic vytáčet na dvakrát.

V Córdobě jsme bydleli hned naproti věhlasné katedrále, bývalé mešity Mezquita. Cesta do centra vedla přes závoru a znamenala prodírání se autem davem lidí. Na rozdíl od Španělů byl Martin jako řidič asi méně asertivní, takže si z nás lidé nic nedělali. Jeli jsme třeba za paní s kočárkem, za starým pánem s hůlkou, za dvěma klábosícími stařenkami… 🙂

Když jsme bez ztrát na životech dorazili k hotelu, zjistili jsme, že má podzemní garáž! Patrně v původních sklepech, soudě podle neskutečně prudkého klesání hned za kovanou bránou. Přes kapotu opravdu nebylo vidět dolů! Jak já byla ráda, že zrovna neřídím:))

Jakmile jsme se ubytovali, vyrazili jsme ven poznávat město. Šlo o náš oblíbený styl, který Marek poněkud neuctivě nazývá „od kavárny k hospodě a zase zpátky“:)) Když jsme někde jen na skok, potom chodíme. Naštěstí nás oba baví koukat na města a na jejich lidi, stejně jako ochutnávat místní speciality. I když bylo v době našeho pobytu v Andalusii ještě po ránech a večerech chladno, dalo se většinou jíst na ulici, což je něco, co nás baví. Vůbec po naší středoevropské zimě!

Co se nám moc nevedlo, byly návštěvy těch nejznámějších katedrál. Mylně jsme předpokládali, že koncem března se do nich normálně dostaneme. Omyl – všude bychom museli mít zajištěné lístky dávno předem. Ty jsme měli koupené ne na vstupy do katedrál, ale na dvě akce. Na představení vysoké jezdecké španělské školy v Córdobě a na flamenco v Seville.

Co mi nejvíc utkvělo ve vzpomínkách z Córdoby? Řeka Gaudalquivir, římský most a cappuccino s kopcem studené mléčné pěny:)) No a pak koníčci, koně… Protože to představení bylo naprosto úžasné. Krása a síla koní, elegantní a respektu plný způsob, jakým je jezdci ovládali. A poprvé jsem viděla na vlastní oči tančit andaluské hřebce… Vidět kapriolu nejen na volných koních, ale i pod sedlem byl neskutečný zážitek.

A na závěr nějaké ty tapas se sklenkou španělského vína…

01 Katedrála Mezquita

Uličky staré Córdoby

Římský most

Pár dní před naším příjezdem byly v Andalusii bleskové povodně, takže řeka Gaudalquivir byla pořád velká a zkalená

Foto – město: MartinR

Ostatní já 🙂