Je zima. To znamená, že netopýři hibernují. Pokud se jim nepovedlo před zimou řádně vykrmit, potřebují trochu vypomoct.

Prosinec.

Dokrmování netopýrů je v plném proudu. Člověk si u toho i provětrá počty. Čtyři netopýři přivezení na kontrolu mínus tři vykrmení odevzdaní, zbývá jedna ještě ne zcela vykrmená. Plus čtyři noví hubení, tedy pět. Dvě nové už jsou nakrmené, pět mínus tři. Takže dnes mě čeká zápolení se třemi zamrzlými mozky.

První holka je standardní zimní netopýr. Dokud po krmení nezkontroluji bříško a nezjistím, že je to kluk.

Při hektickém třídění spousty zvířat na hubené a vykrmené se to sem tam stane. Mám doma rezervní boxy, připravit mu samostatné bydlení je otázka páru minut.

Druhá holka jí. Zkouší si i sama vzít červa z misky, ale ani jednou se jí to samotné nepovede.

Další dvě holky nechtějí jíst. Třetí se mi zahryzne do rukavice. Rukavici naštěstí její zoubky neprokousnou, ale drobné modřiny vyrobit dokážou. Čtvrtá neustále cení zuby a uši má vzadu. Pro dnešek je obě strčím do boxu, ve kterém je miska s jídlem. Někteří netopýři z ruky nejedí, ale když je klid, sami se najedí z misky. Nebo že by už tyhle dvě dneska jedly?

Poslední holka už je celkem vykrmená, ještě pár dní a může zahibernovat. Když jí po krmení kontroluji bříško, ublikne si na moji rukavici.

Takže jsem si zpátky domů přivezla Houdini (LINK https://www.dedenik.cz/2025/01/22/host-dedeniku-netopyr-budecsky-zimni-netopyri-aneb-zamrzle-mozky/ ).

Netopýři rezaví v úkrytu (Foto ČESON)

Druhý den zase všechny krmím ručně. Dvojice dietářek si dá dvacet červů — není to moc, ale snad aspoň trochu přiberou. Houdini baští i za ně. Poslední dva netopýři, kluk a holka, každý hezky jí za sebe.

Třetího dne ráno mě budí neznámý zvuk. Jdu se podívat k netopýrům.

Kluk trylkuje?

Nahrávám zvuk mobilem a posílám jej k odbornému posouzení. Je to sociální hlas. Kluk chce asi společnost.

Sáhnu mu na záda. Možná je akorát rozehřátý na půldenní svačinku. Ožene se po mě.

Trylkuje:

Večerní vytahování netopýrů z látkového pytle zavěšeného na topení je jedna radost. Všichni netopýři přibrali do zimních špeků. Všichni baští.

Kdo že to nechtěl spolupracovat?

Portrét netopýra rezavého (Foto ZO CSOP Nyctalus)

Sváteční ráno. Čtu si v posteli. Z obýváku slyším netopýří hlásky a pleskot křídel. Julián se asi protahuje v boxu a rezouni mají ranní potlach. Sváteční pohoda.

Vstávám. Snídaně, drobný úklid. Měním ubrousky v boxech. Ten pánský má povolené víko. Zvláštní, určitě jsem včera zavřela…

V úkrytu nevidím žádný obrys. Nikdo nevisí ani na víku zespoda.

Kde je?

Jako první prohledám potah žehlícího prkna, květináče, deky, prádlo na žehlení, závěsy a další osvědčená místa. Na botníku nikdo. Nahoře na lince taky ne.

Zdá se mi, že slyším rachot nahoře na knihovně. Že by visel na některém vánočním dárku?

Mezi vánočními dárky nacházím jen loužičku a bobek. Netopýr nikde. Odsunu komodu vedle knihovny. Poodsunu knihovnu. Nikde nic.

Může být kdekoliv. Pravděpodobně někde, kam mě ani nenapadne se podívat.

Zbývá počkat do setmění.

To nevydržím!

Ještě není tma. Sedím u počítače a zničehonic za sebou slyším lehké plesknutí.

Na zemi je rozplácnutý netopýří kluk.

ODKUD?

Křeslo jsem prohledala, taburetku taky, stůl… Stůl! Nepodívala jsem se na rub ubrusu!

Samou radostí popadnu netopýra holýma rukama. Nekousne. Je zcela rozehřátý a tváří se trochu vyoraně. Posadím ho prozatím do boxu. V mnou slyšitelných frekvencích neříká nic, ale šmejdí po boxu.

Když ho o chvíli později beru ven na krmení, zase se mi zakousne do rukavice.

Nadává 🙂

Později slyším z jeho boxu trylky. Jen zní trochu naštvaněji. Útěkář strká palce křídel do mezírek kolem víka a kolem dvířek ve víku. To není chytré. Správný mistr úniků neukazuje tvoje triky!

Budiž mu trestem, že jsem všechna dvířka a víka důkladně zacvakla.

Houdini už tady jednu mám. Tomuhle budu říkat Copperfield.

Večer chci Copperfieldovi dopřát trochu netopýřího tulení před krmením. Když bude v boxu rušno, netopýří se rozehřejí.

Teoreticky.

V praxi se všichni shromáždili do hroznu a usnuli.

Po zavěšení na topení musí chtě nechtě kapitulovat. Netopýr nemůže být chladnější, než jeho okolí. Dvě nespolupracující holky zase čile nespolupracují, ale nějaké to jídlo do nich dostanu.

Houdini baští sama z misky. Pokud jí u toho prstem dělám správnou větev.

Po večeři se Copperfield zase snaží otevřít box. Drápkem. Zní to, jako kdyby se prokousával plastem.

Snaží se celý večer.

Když se vzbudím ráno, snaží se zase. Nebo ještě pořád. Chvíli spí… a pak pokračuje.

Na odbornou radu ho přesouvám na co nejdál od holek, hned vedle Juliána a Marielly. Jejich jinodruhová vůně snad přebije vůni holek.

Za chvilku zase slyším vzteklé škrábání drápku o plast.

Zářivě zrzavá netopýrka rezavá

Další večerní krmení. Kluk je vzhůru, jde první. V misce má ujezeno. Hurá! Radši ho ještě dokrmím ručně.

Pak pod dohledem jí Houdini. Tuhle naopak hlídám, aby to nepřehnala.

Tři hubenější holky zkusím krmit ve dvojici. Beru je na ruku. Dvě vedle sebe, třetí nahoře na nich.

Všechny baští rychle. Ta horní se natahuje po jídle a sjede do krabičky s červy. Jedna spodní ji následuje. Každá se rozeběhne na jinou stranu a u té příležitost vyhodí pár červů z krabičky.

Tak tohle nepůjde.

Všem třem kontroluju bříška. Nejrychlejší holka už je má docela docela velké… možná taky umí jíst z misky!

Zbylé dvě zkusím krmit dohromady. Nabírají tempo. Sotva jim stačím s podáváním.

O půl hodiny později se ze všech boxů ozývá jen kýžené ticho.

Den sedmý. Prohmatávám pět spokojených chlupatých kuliček s tukovými zásobami za krkem.

Můžou jet zimovat!