Náhle otvírám oči. Snažím se rychle zorientovat. Co mě probudilo tentokrát? S nataženýma ušima poslouchám tmu. Někde u okna bzučí zmatená moucha. Trochu to zašplouchalo v trubkách ústředního topení. Nic moc. Jo, už vím! Jedou popeláři. Jen jsou ještě daleko.
Spaní jako na vodě. Stav, kdy k probuzení stačí jen maličko. Nejen hluk, třeba i pouhý upřený pohled psa, mentálně signalizujícího nějaké své přání. Člověk si zvykne, stejně jako se naučí rychle hledat zdroje vyrušení. Někdy jsou zjevné, jindy je třeba pátrat.
Jako když mě jednou nad ránem probudily kroky na schodech. V době, kdy jsem byla v domě sama. Kdo? Co? Proč neštěkají psi? Inu… jakmile jsem zase chytla dech, rázně jsem synovi vysvětlila, že jestli ještě jednou takhle nečekaně přijede, má o matku méně. Jako lehký spáč samozřejmě závidím těm, kdo umějí spát nerušeněji.
Vzpomínám, jak jsem jako malá holka při čtení dobrodružných příběhů uvažovala nad tím, jak mohou hrdinové někde v úkrytu spát, když se za nimi plíží nějaký ten pirát, bandita nebo vrah. Jak se ve spaní kontrolují, aby třeba… nechrápali? Nasální orchestr mnohých borců je kolikrát slyšet i přes zavřené dveře, což teprve v tichu otevřené krajiny nebo opuštěného stavení!
Tehdy jsem pochopitelně ještě netušila, že se dá spát i jinak než tvrdě. To, že na mě při mých zřídkavých nočních cestách na záchod maminka obvykle dokázala z plného spaní koherentně promluvit, jsem brala jako součást poněkud popuzujícího mateřského vševědění. Teprve s narozením prvního syna jsem pochopila. Není to zázrak, je to mozek jedoucí ve stand-by režimu. Únavné, ale funkční.
Jenže proč pořádně nespím teď, když bych si to mohla klidně dovolit? Studium problému přineslo nečekané odhalení. Zdá se, že můj mozek neplete z mozkových vln dostatek spánkových vřeten, která mají během spaní odclonit naslouchající uši. Je to jasné. Jsem noční nepleta!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Tak co, patříte k těm, kdo mají vřeten dostatek, nebo jste spíš nepletové? 🙂
Díky Culkovi jsem si všimla, že určité zvuky nebo děje, stanou-li se běžnými, v noci přestávám registrovat. On totiž je náš první pes, který se nám vlámal do ložnice. Bohužel si umí otevřít dveře a zamykat se před ním jsme nechtěli, stejně by na dveře skákal a škrábal. Tak sice usíná na pelechu v předsíni, ale během noci se přesune do ložnice. Zprvu mě pokaždé probudil, dnes už nevnímám, kdy přesně přijde. A to nespí stočený třeba v nohách, ale jako se štěňaty v pelíšku, tělo na tělo. 🙂
Miláček 🙂 Jak se všichni vejdete? Strakáč není úplně drobeček:))
U nás chodila sem a tam do ložnice Berry, dokud mohla po schodech. Budila mě zásadně pohledem – černý pes v černé tmě… (tady u nás se v noci vypíná veřejné osvětlení)
Večer spím strašně tvrdě a neslyším nic, asi se vypne tělo i hlava. Po půlnoci je to jinak. Slyším psí packy na podlaze, kočičí kroky a dloubání packou do dveří, co by dáma chtěla otevřít (ehm, zkouší to na jakékoli dveře včetně skříní a linky, takže večer fičí ven, ovšem ani neprotestuje), dusání kocoura a drápání na roh postele (taky fičí ven), slyšela jsem dětské nožičky přes dvě místnosti… když mělo dítko přijít ze zábavy v domluvenou hodinu, tak jsem se na půl oka probrala a pokud nepřišlo, tak jsem se probrala hodně a druhej den si nepřejte slyšet to tóčo… začali chodit včas 🙂
A to jsou u nás v noci slyšet vlaky (podle toho, odkud fouká vítr), auta (no, jsme konec dědiny, tady je noční auto fakt hodně slyšet)… v létě je otevřeno v ložnici na balkón a to pak slyšíte zaštěkat psa i na druhém konci dědiny- ale to nejsou důležité zvuky, budí mě jen ty důležité. V noci tu občas lítá vojenský vrtulník a od začátku války na Ukrajině mě teda budí fest.
Tak noční vrtulník bych taky registrovala – zvlášť teď. Nedivím se ti.
Hehe, Dede s těma hrdinama jsme to měly stejné..pak jsem konstatovala, že hrdinové nemají potřebu..tedy krom střelby a utíkání ze zajetí nebo tak..spala jsem intenzivně a ráda..jak začneš v paneláku nebo v bytovce vnímat všechny zvuky a ne všechny jsou pravidelné,tak jsi v háji..to se moc nevyspíš…Oskar (křeček), taky nebyl v noci příliš spací..venku dupali ježci a řvali kocouři, projela kolona vojenských vozidel do V.Mýta, prošli opilci….pak jsem si zvykla i na psí dejchání,psí spací zvuky a chybělo mi to, než se dostavily kočičí zvuky..ale jedno při tom fungovalo – hlídali jsme se v noci vzájemně..půljsem spala tvrdě já,půl oni..teď- spíme všichni, kočky stárnou a do té postele mne zahánějí..polehají si ,zapnou vrnítka a já se propadám do Říše snů..pak vrním já jim..pro ně to je asi očistec nebo peklo…odbourala jsem panelákové zvuky v potrubí..někdo splachuje,někdo se sprchuje, v topení něco zabublalo…výtah prakticky nevnímám..ale v Ronově to je jiné..slyším auta,noční ptáky, houkající šikanzen (motoráček) a někdy i šplouchnutí,jak vyskakují ryby nad hladinu rybníka..a tenhle víkend i kačery..ale hlídač je Leon, on ví ,jak dům pracuje,kdy si vzdechne, kdy uleví..já si můžu nerušeně nahlas spát a on poslouchá dům…
Člověk si domov naposlouchá, takže pak dokáže přespat ledacos. Já jsem třeba v dětství spala v pokoji, který měl okna na Vinohradskou, kde jezdily tramvaje. Tehdy velmi hlučně jezdily tramvaje… 🙂 V zásadě jsem je neslyšela ani tehdy, když jsem měla otevřené okno. 🙂
Mimochodem mám dojem, že teď máš Ronov jako oázu 🙂
… jestli ještě jednou takhle nečekaně přijede, má o matku méně… přiznám se, že jsem se zasmála skoro nahlas.
Krásně řečeno. Ale chápu, jsou to přesně ty momenty, kdy by se v člověku krve nedořezal.
Když jsme se přestěhovali, tak ten dům mluvil nějak jinak, než jsme byli zvyklí. Prostě to v něm jinak šustilo, praskalo, hučelo než v tom původním. Dost slouho jsem si nemohla zvyknout. Teď po skoro 20 letech už to nevnímám, ale tenkrát jsem skoro nespala, jak to bylo divné. Mimochodem, nyní se dost často budím tak v půl třetí nebo čtvrté, blbé je, že pak neusnu, až tak čtvrt hodiny před budíkem, což ale dost často zmaří pro změnu kocour. Můj miláček má totiž v poslední době ve zvyku mě budit tak 15-20 minut před budíkem, a tomu se nedá odolat. Studený čumáček a fousy, které strašně lechtají, mě nenechají spát. Když on to ale myslí dobře. Na druhou stranu, zaplať pánbůh za studený čumáček, že.
Apino, na ten děs si pamatuju doteď a že je to už pár let, co k tomu došlo 🙂
Tohle noční buzení si užívám taky, ale naštěstí jsem se naučila zase usínat – většinou. Někdy to taky nejde a nejde… Takže lity lity.
Ovšem ten čumáček je radost 🙂
Když už usnu, tak spím. V podvědomí někdy registruju, když skočí z parapetu kočka a zavadí o topení, ale to mě nevzbudí, nebo ihned usnu. Nejhorší je, když se mi něco zdá, vzbudí mne to a samozřejmě už nevím o co šlo, ale já v tu chvíli nevím kde jsem (Most, Louny, Žatec, Žihle), jestli je ráno nebo večer, mám jít do práce nebo co se vlastně děje. Když se proberu a uvědomím si, že spím ve vlastní posteli tam, kde jsem už dávno doma a do žádné práce nemusím, sice hned neusnu, ale to blaho 🙂
Tak ten pocit po probuzení z něčeho hnusného do klidu vlastní ložnice – a bez nutnosti někam vyrazit – si užívám taky 🙂
Přiznám se, že si úmyslně plánuju povinné aktivity tak, aby nebyly hned ráno. Nejde to vždycky, samozřejmě, ale dělám hodně proto, aby to tak bylo většinou 🙂
Zaklepu to – když spím, tak věru spím. Probudí mne podstatné zvuky – sousedi odcházejí ráno v 5,15 do práce, mrknu, znova usnu. Kocour drápe a vztekle kvílí, neb chce být vpuštěn do ložnice. Nečekaně pozdě přijede Ondra z Hradiště domů a odemyká dům.
Na stráži je u nás David…lehké spaní mu opravdu nezávidím. Náš domeček je prvorepublikový, plný zvuků a žije si vlastním zpěvným životem…
Jo, zvuky domu také znám a podvědomě kontroluju. Popravdě umím na pouhý poslech určit, když je čas dopustit vodu do topného systému 😛
Pevné spaní nepokrytě závidím 🙂
Kdysi „zamlada“ jsem spala jak do vody hozená. Nic mě nevzbudilo. Jako těhotná jsem měla strach, zda novorozeňátko v noci uslyším plakat.
Slyšela jsem každé jejich hnutí. Ba i nadechnutí.
A teď, když se mílovými kroky blížím k 60 ti letům, zase spím jako na vodě. Budím se několikrát za noc, ale naštěstí hned usnu. Vzbudí mě ledacos.
A noční skoky kocoura na kliku od ložnice a otevření dveří na první dobrou, to je teprve něco. Vždy se leknu. A donutilo to nás, se na noc v ložnici zamykat.
To je kocourek akrobat! Nikdo z našich koček toto neovládá ( naštěstí)
Tedy Míšo, Daník je borec, ale zamykání chápu:)) Ostatně, musí to být v noci hodně divný zvuk, ten skok!
Také se počítám k lehkým spáčům. Nejčastěji mě vzbudí pes ťapkající po schodech, manžel jdoucí na WC apod. A někdy mě vzbudí vlastní chrápání . Lehký spánek jsem taky začala mít až s dětmi. To je asi úděl matek .
Máš pravdu, s těmi dětmi – však to tam taky píšu. Popravdě mi to funguje i na praděti 😛 když u nás jsou 🙂
Mě občas (no, často) budí hypnagogické jevy. To je silné a náhlé vyrušení ze spánku, obvykle hlasitým zvukem. Zvonek u dveří. Rána do stolu. Krátký a ostrý výkřik přímo do ucha. Nic z toho se pochopitelně doopravdy nestalo, váš mozek se tak probudil sám.
Tak z toho by mě kleplo! Brr. To ti fakt nezávidím.
Příjemné to není, ale časem si zvykneš.
Jo, chápu. taky jsem si už musela na ledacos zvyknout. Ale stejně!
Jednou mě dost nepříjemně vzbudila naše kočka, uklízela si ráno záchod tak vehementně, že to bylo slyšet až do ložnice a znělo to…no, jako kroky ve štěrku. Vylítl jsem jako splašený, v předsíni sundal tam u dveří visící obušek a prohlížel celý byt. :o)))
Jj, to chápu! Psi umějí věrohodné kroky po schodech, ve spaní se čtyři nohy nepoznají:))
Ježiši! To by bylo asi po spánku, jestli ne po mně samotné! Minimálně bych si musela jít dát Magne B6 Forte na zklidnění.
Proč se to děje?
Popravdě nevím, nikdy mne to neničilo natolik, abych to řešil.
No, jestli se jen probudíš a víš, že to byl jen sen, OK 🙂 horší by bylo, kdybys vyskočil a prováděl nějaké bojové akce!
Když jsem na to ještě nebyl zvyklý tak ten stav zmatení chvíli trval, dneska už obvykle zmizí v řádu jednotek sekund.
Mně se občas zdá – a nemá to na zážitky, které popisuješ – že mi zazvonil budík. Což u rozespalého jedince vede k tomu, že že halt teda vstane – jednou jsem si až po osprchování uvědomila, že touhle dobou má být venku světlo…
to byl taky zážitek z kategorie Nikdy více, že?
Jsou lidi, kteří takhle dojdou až do práce. V neděli ráno. Já nikoho takového neznám, ale slýchám o tom.
To se mám na co těšit…