Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Původně jsem učitelka, ale musela jsem odejít a vyzkoušela jsem ledacos. Posledních 20 let před důchodem ve zdravotnictví bylo fajn.
Vždycky jsem se snažila o to, co řekl někdo moudrý: je dobře, když děláš práci, kterou máš rád, ale důležitější je, najít něco pozitivního na práci, kterou rád neděláš, a to se mi podařilo.
To jsou moudrá slova.
Jako malá jsem chtěla kreslit a živit se výtvarným uměním. Jako o něco větší jsem pochopila, že jako příležitostný přivýdělek je to fajn, ale živit se tím nedá. Pak jsem si vysnila založení malého vzdělávacího centra a pořádání kurzů, přednášek a tak. Ale k realizaci jsem se nikdy nedokopala.
No a pak samozřejmě práce se zvířaty – což se splnilo a už čtyři měsíce žiju sen. Je skvělé ráno vstávat s pocitem, jako bych nešla do práce, ale jela na výlet. A dost možná teď žiju sen i jiných lidí, moc si to užívám, vážím si toho a řekla bych, že je to snad i čím dál lepší. Dělám ošetřovatelku zvířat v zoo a neměnila bych.
Trvalo ti to, než jsi dostala svoji příležitost, ale teď znáš opravdu šťastně. Jsem moc ráda!
Díky! Připadá mi, že osud se už nemohl dívat na to, jak se v tom plácám, a tuhle příležitost mi poslal přímo pod nohy, abych o ni zakopla. 😀 😀
To je prostě práce snů a ty jsi pro ni stvořená.
máš mailííík 😀
to patřilo pod Půa – máš mail ohledně psaní.
Děkuju, máš odpověď, jen jsi netrefila mou profesi, tak jsem ji blíže vysvětlil. :o)
Chtěla jsem být knihovnicí, veterinární sestřičkou a nějak pomáhat lidem nebo zvířátkům. Vlastně se mi to splnilo 🙂 Hrabu se v knihách, lidem a zvířátkům pomáhám 🙂
Tak také jsem chtěla být veterinářka. Mimochodem, bylo to po dost hrůzném zážitku s naší Trůdinkou (fenka, takový mětaj), které bylo strašně špatně. Bylo mi asi 10 let tenkrát jsem v slzách prosila mámu, aby s ní šla na veterinu. Snažila jsem se Trůdinku krmit po lžičkách, ale ona nemohla, někde bylo něco zásadně špatně. Jenže bylo to na chalupě, zrovna u nás byla návštěva rakouských příbuzných, auto také zrovna nikde, máma v jednom kole, veterina daleko. Když příbuzní konečně odjeli, máma se konečně odhodlala jet s Trůdinkou autobusem na veterinu. Tenkrát jsem před odjezdem tu zmučenou hlavu hladila a nemohla jsem přestat. Trůdinka umřela před jednou cukrárnou v Třeboni, už nedošla. Nevím, zda by Trůdince někdo pomohl, kdyby se šlo dříve, ale určitě bylo možné jí zkrátit utrpení.
Pak jsem se zhlédla v koních, asi jako mnoho z nás. Nakonec jsem vystudovala hnojárnu, zootechniku. Sice jsem o prázdninách na nějakých zemědělských brigádách byla, ale více z praxe, jsem viděla až na VŠ. Nakonec jsem skončila ve výzkumu a oklikou jsem se dostala k půdám a rostlinám. Asi nejlepší období bylo v Udine v Itálii, to jsem denně vstávala s radostí, že zase mohu jít do práce (sic!!!) a co tam bude nového. Těšila jsem se i na všechny spolupracovníky. Asi i proto jsem po návratu u toho zůstala, i když ta radost se někam vytratila. Dnes je to hodně o povinnostech, snažit se získat peníze nejen pro sebe, ale i pro tým. Ale teď vyšel jeden mezinárodní projekt, tak snad zase bude trochu radosti.
Mimochodem, včera jsem v jedné ekonomické sekci četla, jaký by byl důchod pro člověka, který celý život bral minimální mzdu. Když jsem si přečetla jeho výpočty té minimální mzdy od roku 1991 (tenkrát ještě neexistovala), tak jsem zjistila, že jsem se více než polovinu profesionální kariéry pohybovala dost těsně nad minimální mzdou. Prostě to byla daň za to, když se člověk snažil dělat to, co má rád.
Jako spousta dalších jsem chtěla jít na veterinu. Medicína obecně mě zajímala, se zvířaty umím vycházet, jako pomocník jsem jich ošetřovala dost – od plachých koček po nervózní koně. Jenže naši argumentovali – správně – že jsem malá, nemám extra sílu a tehdy to byla hlavně veterina velkých zvířat. Dokonce do přesvědčovacího spolku dostali i pana Pecháčka, mého idola na jízdárně 😀 tehdy mě vzal na vyjížďku jen ve dvou a tohle mi vysvětloval. Nerada, ale uznala jsem, že asi mají pravdu.
Jinak jsem pokud jde o zaměstnání velké sny neměla a vlastně me bavilo všechno, co jsem dělala. A že s malými dětmi jsem byla jak Ferda mravenec, práce všeho druhu. Od železničních staveb až k softwarové firmě. Ničilo mě jen účetnictví, které jsem dělala dva roky po doma, když byl Marek malý – na to jsem buňky neměla a nemám, takže to hodně dřelo 🙂
No a od roku 1997, kdy už byl Marek ve škole, jsem začala psát a zjistila, že jo, to je to pravé 🙂
Je super, když si člověk uvědomí, že je přesně tam, kde má být.
Chtěla jsem být baletka, učitelka a posléze módní návrhářka. Chtěla jsem pak mít obchod, kde bych prodávala kromě vlastnoručně navrženého oblečení i doplňky. Tak to se mi nikdy nesplnilo a to byl asi největší sen. Ale učila jsem na učilišti dva roky a dál bych to dělat nechtěla. Učit dospělé v jazykovce byl úplně jiný level a to mě bavilo, i když náročnost byla značná. Baletka při mé figuře jaksi nepřichází v úvahu 🙂
Dneska pracuju na obchodním v líhni kuřata a ač to nebyl teda sen, tak se ukázalo, že všechno se v životě děje z nějakého důvodu a ta maturita ze zemědělství na gymplu (experiment školství) mi k něčemu je.
Ale kdyby šlo o to, co je sen, tak je to něco jako salón Elliott.
Tenhle sen jsem měla taky a seriál jsem okoukávala málem jako studijní materiál. A splnila si jej. Během mateřské jsem se naučila šít a obšívala rodinu a kamarádky. V říjnu 1989 jsem se vrátila do práce v ostravském domě kultury a v lednu 1990 podala výpověď. Začala jsem se živit zakázkovou krejčovinou. Brzy jsem měla v bytě vyčleněnou jednu místnost jako krejčovství a pět švadlenek, které pro mne šily doma. Já stříhala a zkoušela. Fungovalo to pět let a pak jsem zjistila, že pracuju sedm dní v týdnu až dvanáct hodin denně a jediným výsledkem je to, že mám plno spokojených zákaznic, švadlenky mají výplatu jistou, ale já jsem udřená, nemám na nic čas a převracím každou korunu. Takže konečná. Dnes si s chutí šiju jen pro sebe a živí mě řemeslo perníkářské, které se za ty roky stalo po všech stránkách mou prací snů.
Hm, já jsem takhle skončila s překládáním knížek- obracela jsem každou korunu a makala x hodin denně. Dneska nepřekládám nic- a čtu hlavně česky. Bohužel mě ty překlady teda někdy štvou 🙂 Angličtinu používám v práci a víc asi nepotřebuju. Učím se moderní ruštinu, ne to, co jsme měli ve škole.
Kdysi jsem si vypomáhala překlady z italštiny, občas angličtiny v jedné agentuře. Byla to otročina. V té době byly k dispozici jenom tištěné slovníky. Většinou jsem překládala nějaké návody, úřední dopisy, překlady účetních závěrek atd., někdy ale člověku ani neřekli, o co se vlastně jedná. Tak to se pak špatně překládalo. K tomu mi zavolali třeba v 20 hodin s tím, že překlad má být hotový do 8 do rána. V lepším případě na to měl člověk 2 – 3 dny. Jako přivýdělek, aby člověk vůbec vyšel, to šlo, ale placené to bylo dost mizerně, když si ho člověk přepočítal na hodiny.
Někdy to byl i zajímavý text, jako třeba pastýřský list jednoho francouzského arcibiskupa (v italštině), který chtěli přeložit Maltézští rytíři.
Protože jsem tam neznala spoustu specifických termínů a byly jen těžko dohledatelné, tak to byl výdělek asi tak 3 koruny za hodinu. Mimochodem ty termíny neznali ani mí italští přátelé, tak se kamarádka šla zeptat děkana fakulty, který byl shodou okolností kněz. Později vyprávěla, jak tam šla v minisukni a s obrovským výstřihem. Nevím, co si děkan myslel, ale vysvětlil jí to. Šlo o specifické názvy modliteb a modlitební knihu pro kněze. Jenže pak jsem sice věděla, o co jde, ale nevěděla jsem, jak to říci česky. Tak jsem šla za jedním jáhnem, který mi to vysvětlil česky. Byl to překlad, na který jsem měla mít hromadu času – celé tři dny. Takže i takovou „zábavu“ jsem měla.
Ježiš, to dobře znám, to se mi stává velice často. Naštěstí nejsem placená od stránky (dělám i jiné věci), takže mě to tolik nepálí. Ale půldenní hledání správného termínu, telefonování na všechny strany a prověřování všech možných pramenů fakt znám důvěrně.
Ale teda Apino, máš můj velký obdiv, tohle bych asi nedokázala (no, v posledku asi ano, myslím), jseš fakt šikovná.
Regi, viděla jsem tě na stánku s výsledky tvé práce a musím říct, že i Baba Jaga z perníkové chaloupky by zbledla závistí:))
Já chtěla celý život pracovat v knihovně a nikdy se mi to nepovedlo. Pořád mne to mrzí.
Já byla cukrovarské dítě. Bydleli jsme vedle cukrovaru, tatínek tam pracoval a já to tam od malička milovala. Chodila jsem za taťkou a on mne občas brával do provozu. Nejvíc se mi líbila laborka, byla to taková voňavá oáza klidu a čistoty. Až později jsem zjistila, že tam „voní“ líh a éter. Chtěla jsem tam pracovat, SPŠPT v Praze jsem si vydupala, byla to v té době jediná škola tohoto oboru v republice (druhá byla v Banské Štiavnici), zkoušky jsem udělala a úspěšně odmaturovala. V cukrovarské laboratoři jsem pracovala 12 let, nejdřív jako směnový chemik, posledních 7 let jako vedoucí laboratoře, byla jsem už 4 generace cukrovarníků. Pak se narodil syn, odstěhovali jsme se do Mostu, tam mi cukrovar nikdo nepostavil 🙂 a já úplně změnila profesi. Stejně mi bylo jasné, že s malým dítětem bych tuhle práci dělat nemohla a posléze cukrovary vlastně zrušili. Ale vzpomínám ráda.
Pár cukrovarů nám tady zůstalo… třeba ten v Českém Meziříčí…přežil úspěšně všemožné kolotoče s privatizací a vyrábí ostošest 🙂
koukni 🙂 https://tereos-ttd.com/cukrovar-ceske-mezirici-historie
A záložka “ Vše o cukru a lihu“ ta je perfektní 😀
Já vím, že pár cukrovarů zůstalo, ale na druhém konci republiky. A vzhledem k tomu, že v kampani (řepné 🙂 ) je to práce od nevidím do nevidím 7 dní v týdnu, s malým dítětem by to stejně nešlo – a tím „malým“ myslím i školáka.
Nakonec jsem skončila jako „ouřada“ na MěNV, opravdu čirou shodou náhod. MLP pracoval v Chemopetrolu, o práci v laborce by nebyla nouze, ale na směny a to se mi s malým klukem nechtělo. Šla jsem se tedy poptat na tehdejší pracák, byl součástí ONV a sídlil ve stejné budově jako MěNV a shodou náhod jsem na chodbě narazila na paní, personalistku MěNV…a bylo to. Vůbec jsem netušila do čeho jdu, ale nakonec mě to začalo i bavit a vydržela jsem vlastně téměř to samé dělat až do důchodu. Pořád jsem se motala kolem dopravy, přešla jsem na ONV a po jejich zrušení se nechala delimitovat do Litvínova, kde jsem zase dělala to samé- měla jsem na starosti, řidičáky, autoškolství a dopravní přestupky.
To byla krásná práce a potřebná…Samo Tě to tam navedlo, zkrátka osud 🙂
Tak já mám práci, kterou jsem chtěla dělat jako velká. 🙂 A baví mě moc, pokud tedy neřeším nějaké ty náplavy protivných povinností okolo.
Jako malá jsem chtěla být taky zvířátková paní doktorka, jak píšeš. Jenže, jak v té době byla veterina hlavně veterina velkých zvířat (a o jiných se moc nevědělo), rodina mi to zarazila s tím, že přece nebudu tahat telata z krav. (A to by mě tedy zrovna bavilo, Inko, jako tebe.) Nakonec jsem skončila tak maximálně na tahání klíšťat kolemjdoucí zvěři a kurýrování andulek, což jsou hodně zdraví ptáci. 🙂
No, kdyby nebylo revoluce a kolapsu JZD, tak bych asi dál dělala se zvířaty. I když nevím, jestli by mě to stále tak bavilo. A veterina velkých zvířat mě bavila víc, než ti pejskové a kočičky. Jako studenti jsme praktikovali v hradecké nemocnici a tam jsme mohli pomáhat i mimo praxi.
Pár telat jsem z krav vytáhla a je to prima. Tenkrát nás naučili i různé fígly, co dělat při komplikacích, a kdy už je to pro veterináře.
No, porody a inseminace, to byl můj denní chlebíček. Když se drala na svět Kačenka, byla děsná bouřka a na rizikovém se to houfně rozrodilo. Takže na nějakou čekatelku na porod neměl nikdo čas. Požádala jsem spolutrpitelku na hekárně, aby mi sehnala nějakou porodní asistentku, že už to fakt bude. Přihnala se taková ta pořádná porodní bába a hned ve dveřích mne sprdla, že nebude tak zle. No bylo, docela se divila, takže jsem jí lakonicky sdělila, že těch porodů mám za sebou pomalu jako ona a kráva jako člověk.
Inko, chtěla bych vidět její obličej, když jsi jí řekla o té krávě ❤️ A máš pravdu:))
V té době, kdy ses rozhodovala o budoucím povolání, byla myslím veterina jen v Brně a v Bratislavě. Pár veterinářů se už tenkrát specializovalo na léčení malých zvířat, nebylo jich moc, ale byli. Pamatuji si třeba veterinární kliniku v Berouně, kde léčil tatínkův kamarád a kam jsme chodili s naším špicem Bobíkem 🙂
Veterina byla (a je) jen v Brně a v Košicích, žádné nové nepřibyly a staré neubyly. V Bratislavě byla (a je) farmacie. Do 90. let tam učilo (a studovalo) hodně Čechů, kteří po rozdělení republiky zamířili zpátky (zbytek tam zůstal). Azyl dostali na brněnské veterině a vznikla tam farmaceutická fakulta (krátce po jejím vzniku dokonce existovala možnost pro absolventy veteriny dodělat si farmacii ve zkráceném režimu, což jsem bohužel prošvihla, byla jsem na mateřské; řada mých spolužáků a spolužaček toho využila). Teď před časem (rok? dva?) z veteriny farmaceuti odešli a připojili se k Masarykově univerzitě, ono je to logičtější.
P. S. Já jsem od dětství chtěla být ta paní magistra z lékárny, ale máti mi to zakázala (byly jsme samy dvě a asi by na to dojíždění nebyly peníze, farmacie byla jen v té zmiňované Bratislavě a v Hradci Králové; VŠ v rodném městě mi prošla).
Aido, můžeš to brát tak, že dobrých vetů není zas tak moc…farmaceutů je víc. A že jsi teď přesně tam, kde být máš, není to tak?
No, když ale já to nedělám, nemám praxi (ordinaci), pracuju ve státní správě. Vlastně jsem překladatelka (což byla druhá volba po té magistře farmacie, jenže v 80. letech se na fildu bez protekce dostat nedalo, takže tuhle volbu jsem zavrhla hned; chemie i biologie mi šly, škola mě nakonec moc bavila, ale byla natolik náročná, to si fakt musíš „vygumovat“ několik let osobního života, že jsem ji dětem nedoporučila a každý z nich vystodoval něco jiného).
já vím, že nejsi přímo v terénu, brala jsem to tak, že pracuješ v „literárním“ zázemí oboru, překládáš technickou literaturu a podobné…
Ne technickou, naši odbornou. Nejsou na to žádné slovníky, hlavně musíš znát ten obor a rozumět tomu, o co v textu jde. Moc v tomhle směru bojuju s ředitelstvím pro překlady Komise (dělám jim konzultanta). Oni jsou opravdu strašně šikovní, fakt moc, jazyky mají vystudované a umí je opravdu dobře, ale jak jeden den překládají něco o zbraních, druhý den o účetnictví a třetí den něco našeho, je to občas složité. Už jsem jim tam byla párkrát něco terminologického povídat, ale jak pořád rotují, v té chvíli, když si jednu směnu/generaci „vychovám“, osazenstvo se změní a můžeme začínat od začátku. Už na to přestávám mít síly.
No, já ne, na pilota vrtulníku mne limitovaly oči. Tak jsem si alespoň splnil druhý sen, který moje mamka kdysi dávno charakterizovala jako „furt se v něčem vrtat“. 😀 😀
Já bych ráda věděla, zda jste dělali, alespoň chvíli, práci, kterou jste si vysnili jako malí.
Já jsem například chtěla být zvířátková paní doktorka. Dostala jsem se až na zvířátková sestřička a potom to holt bylo buď studium a strana, nebo ne. Ale alespoň něco podobného jsem dělala, měla jsem na starosti reprodukci a s milovanými krávami jsem byla v denním styku. A moc mě to bavilo. A jak jste na tom vy?