Milí čtenáři, při příležitosti už uplynulého desátého výročí první premiéry Dedivadla dávám konečně dohromady facebookovou stránku divadla. Koho by to zajímalo, najde ji zde. 🙂 Při té příležitosti jsem našla i scénář scénky, kterou jsme hrály v červenci roku 2017 v rámci královédvorského kulturního léta.

Článek k akci najdete tady 🙂

Takže teď už zvu na virtuální pódium královnu Žofii a její dvorní dámu Hubertu, paní z Doubravice a Velehrádku 🙂

Jak Žofie ke Dvoru přišla

Osoby a obsazení:

Královna Žofie Bavorská – Gabriela Lašťovka

Dvorní dáma Huberta, paní z Doubravice a Velehrádku – Dagmar Ruščáková (Ctěná paní Huberta je osoba zcela fiktivní:))

Místo: Hradní síň, v ní sedí s vyšívacím rámem dvorní dáma. Místnost naznačuje, že obvykle ji obývá víc žen najednou.

Dvorní dáma Huberta medituje nad vyšívacím rámem a neskrývá svoje rozčarování nad tím, že tato činnost vůbec existuje.

H (brblá pro sebe): To by mě zajímalo, koho napadlo udělat z vyšívání málem hlavní povinnost dvorních dam. Počítám, že to byl nějakej mužskej, kterej si myslel, že tím ženské udrží v bezpečné vzdálenosti od jeho politiky, lovu a pití. Pche, vsadím se, že takovej mudrlant nikdy nevyšíval, protože by musel přijít na to, že při takhle pitomé činnosti mozek prostě hledá sám způsoby, jak se zabavit. Hm, možná i to je důvod těch nekonečných dvorních intrik.

Najednou se rozlétnou dveře a do místnosti vpadne mladá královna Žofie. Oči jí září touhou cosi sdělit, ale zarazí ji prázdnost oné místnosti.

Ž: Dámy! Dámy? Huberto, kde jsou všechny mé dvorní dámy?

H: (poněkud ještě ztracená nad myšlenkami o zbytečnosti vyšívání): Venku na hradbách – koukají panošům na nohy.

Ž: (přísně) Huberto???

H: (s povzdechem, povstáním a úklonou) Má královno, tvé dvorní dámy si vyšly na hradby, aby svojí přítomností podpořily panoše v jejich snaze vyjít vstříc nárokům jejich bojového mistra. Mají dnes přehlídku pořadových cvičení.

Ž (zklamaně): Ach tak…

H: (rozjasněně) Má paní snad má nějakou novinku???

Ž: (zase se rozzáří – radostí, ve které jsou ale znám i obavy) Ach Huberto, neuvěříš, co mi právě král daroval!

H: (pozorně si ji prohlíží) Nový šperk má paní? Nebo snad ušlechtilého psa či dokonce oře?

Ž: (mírně rozechvěle) Kdepak, Huberto! Král mi právě daroval město! Chápeš? Celé město! Jmenuje se Dvůr, pamatuješ, jak jsme tam tuhle byli, když jsme cestovaly naproti králi, když hasil ty věčné problémy s okrádáním olomoucké diecéze?

Huberta přikyvuje a vypadá, že by se na něco zeptala, ale královna pokračuje.

Ž: Ach Huberto, řekl, že je to nyní mé věnné město, a že se o něj mám starat a budu z něj dostávat berně a… a já nevím… Ach Huberto, já jsem tak rozrušená – co když si s tím nebudu vědět rady? Město! Chápeš?

H: (konejšivě, ale s respektem) Má královno, tvůj manžel ti projevil oprávněnou důvěru! Tohle je velkolepý dar a tu péči o něj bez problémů zvládneš.

Ž: (najednou rozčilená) Huberto, radši zmlkni, hloupé lichocení si představím sama. Tohle není legrace!

H: (klidně) To není hloupé lichocení, má paní, to je fakt. Ve chvíli, kdy tě přejde rozrušení to poznáš sama.

Ž: (zavřískne) Já nejsem rozrušená! Ty to nechápeš! Kolem jsou samí lidé, kteří věci zvládají, podívej třeba na mého tchána – císař Karel stavěl a rozvíjel a pečoval a vždycky si věděl rady! I ta Eliška Rejčka si ochočila všechna svoje města, že jí zobala z ruky a nakonec si za ně nechala mastně zaplatit. A jaké zkušenosti mám já?

H: (stále klidně a vlídně) Má drahá paní, prosím sedni si a třeba si vezmi tuhle vyšívání, pomůže ti to uklidnit mysl. Potom sama uznáš, že dokonce i tvůj slovutný a ctěný tchán – a že to fakt nejsou jen slova, nějak začínal a kdybyste slyšela tolik, co já, tak jeho začátky byly… eh, víc bouřlivé než cokoliv jiného! Ke své velikosti se musel tvrdě vypracovat. Což znamená, že ani ty, má drahá paní, teď nemusíš vůbec vědět, co s městem, ale když si to bedlivě – (ironicky) nad vyšíváním – rozmyslíme, nemůže to být extra problém.

Žofie si skutečně si sedne a automaticky vezme do ruky vyšívací rám. Pak se zadívá na to, co je tam vyšito a zarazí se, a znechuceně nakrčí nos.

Ž: Co je tohle?

H: (rychle vymění rámy) Promiň má paní, dívala ses se na moji práci. Už je to lepší?

Ž: (vypadá zamyšleně, rukou hladí vyšívací rám, jako by jí to přinášelo jistotu) Huberto, já vím, že ty vždycky něco vymyslíš! Jenže v případě města nevím, jestli máš ty potřebné zkušenosti!

H: (sedne si naproti královně, v ruce drží svůj vyšívací rám, aniž by se na něj ovšem dívala) Má paní, správa města se zase tak moc neliší od správy hradu a panství a o tom už něco vím. Ostatně, než jsem přišla k tobě do služby, měla jsem na starost naše panství, protože můj choť trávil většinu času po boku svého krále. Samozřejmě jsem měla na práci lidi. Ale věř mi, má paní, jak jim nekoukáš pořádně pod ruce, každý vás ošidí. Měla jsem štěstí na našeho purkrabího i hospodyni. A co ti mám povídat, moje paní tchýně, ta byla teprve dráb! (Huberta povzdechne a na okamžik se ztratí ve vzpomínkách) Prostě já tu představu mám a vím, kde zeptat, když ji mít nebudu.

Ž: (sleduje, co Huberta říká a nervozita v ní opět narůstá) No jo, ale to jsi ty! Já mám dojem, že jsem celý život akorát vyšívala!

H: A hezky!

Ž: Nedělej si ze mě legraci!

H: (rázně) Vůbec si nedělám legraci! Já vím, má paní, že jsi chytrá a umíš se učit. Máš něco v hlavě a věř, mi že království potřebuje královnu, která umí myslet, vyjednávat a postarat se o to, co jí patří. A je lepší učit se to v malém, a to ti ten Dvůr umožní. Eh, můžeš u toho klidně vyšívat, prý to pomáhá soustředění. (Povzdech) Někomu. (Pak se pousměje a zkouší kout železo, dokud je žhavé) Má paní, mohla bych s tvým souhlasem přestat předstírat, že vyšívám?

Ž (pobaveně): V žádné případě, milá Huberto. Jestli někdo potřebuje vyšíváním ukáznit svoji neklidnou mysl, jsi to ty!

Obě se ne sebe chvíli dívají a pak se královna rozesměje a vezme Hubertě z rukou její vyšívací rám.

Ž: Díky za lekci, milá Huberto. Máš pravdu, byla jsem… rozrušená. Co myslíš, že bychom tedy měly s tím městem dělat? Aspoň teď?

H: Nejdřív asi má paní přijmeš delegaci městské rady, tedy místního rychtáře, purkmistra a nejspíš pár zasloužilých konšelů. Budeš se vznešeně tvářit a všechny budeme bedlivě naslouchat, protože z toho pochopíme, jak se měšťané ke jmenování Dvora tvým věnným městem vlastně stavějí. Od toho potom rozvineme strategii.

Ž: (s intenzivním zájmem): Strategii? Na co?

H: Inu, z města pro tebe budou plynout berně, a mít vlastní příjem je víc než žádoucí. Pokud vím, tvůj choť nedávno potvrdil Dvoru předchozí výsady a svobody a udělil mu právo várečné. Pokud mají měšťané pod ochranou koruny své pivo, bude s nimi jistě řeč. Prozkoumáme město, poučíme se jinde a pokusíme se zařídit, aby se městu dařilo co nejlíp. Protože když se bude dařit jemu, bude se vlastně dařit i tobě, má paní. A navíc se naučíš plno praktických věcí – nikdy nevíš, kdy je bude tvoje království potřebovat!

Ž: (poslouchá a vypadá stále nadšeněji) Ach Huberto, to by mě vážně bavilo! Něco budovat, na něčem se podílet, něco nechat růst…

(Najednou znepokojeně zmlkne) Myslíš, že mě nechají? Že mi dovolí být něčím víc než ozdobou? Bože, jak já nenávidím to všechno zbytečné vyšívání!

Obě se na sebe překvapeně koukají – vypadá to, že Žofie je víc překvapena než Huberta.

H: Eh, vidím, má paní, že máme společného víc, než jsme si myslely, že?

Ž: (jen se zasměje a rychle pokračuje v předchozí debatě) Dobrá, necháme se pozdravit delegací a odhadneme, co si měšťané doopravdy myslí. Co dál?

H: Pojedeme tam samozřejmě na návštěvu! Vzkážeme, aby nám připravili nějaký pěkný dům k obývání, ty věže jsou dobré tak pro pacholky a zbrojnoše. Možná si později nějaký můžeš, má paní, koupit – když je to nyní tvoje město, budeme tam asi častěji. No a pak se zamyslíme nad tím, co by se tam dalo vylepšit.

Ž: (s citem) Jednoznačně by si měli vyčistit rynek!

H: (pokyvuje hlavou) Jo jo, dobře si pamatuju, jak to tehdy mlasklo, když Tvoje Veličenstvo seskočilo z koně. A ty šaty pak čistili strašně dlouho!

Ž: (nakrčí nos) Fuj, nechci na to vzpomínat. Mohli by ten rynek vydláždit, co říkáš? Poslouchej, nevíš, jestli jsou u toho města nějaké lomy na kámen?

H: No, postavili tam hradby a čtyři věže, takže určitě tam kámen někde bude. To je vzrušující představa má paní – a jaké pěkné trhy by tam mohly být! Určitě by jim dláždění hlavního rynku nemělo trvat příliš dlouho. A jak to jednou bude, je to na věky! I konšelé musejí pochopit, že mít čistý a přístupný rynek je pro obchod zásadní. A bez obchodu nejsou peníze – ani berně, že.

Ž (ustaraně): Huberto, musíme opatrně, aby nám to někdo nezatrhnul. Ono se řekne královna… ale kdekdo se cítí oprávněn mi říkat, co mám a nemám dělat. (zamyslí se) Už vím – když budou nějaké řeči, budu koukat nevinně a říkat: „král to ode mne očekává!“ To by mohlo fungovat. Co říkáš?

H: (s přehnanou péčí se ukloní): Má paní, jsem potěšena a hrdá, že mohu být tvojí dvorní dámou. (pak se narovná, usměje a řekne) Ano, myslím, že to bude fungovat. Ku prospěchu tvému i toho města. Dvora. Teď už Dvora Králové…

Ještě jednou odkaz na stránku divadla: https://www.facebook.com/dedivadlo