Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Nesnáším ledovku, namrzající déšť a klouzačku obecně :-/ V zimě má být hebký vycpaný sněhový polštář, který stateční silničáři prohrnou, posypou pískem nebo soličkou a všichni dojedou bezpečně, kam mají namířeno. Na louce, poli a horách závěje, tam patří. Iluze… počasí má jiné plány 🙂
Pěknou ledovku a jízdu/chůzi po ní jsem zažila cca před třemi lety v prosinci v Harrachově, mezi svátky. Místní radní se zřejmě rozhodli, že když je ve vzduchu koronavir, že nebudou teda ani sypat chodníky a cesty. a jak se pěkně střídal mráz s oblevou, cesta z lesa od vodopádů do centra byla cik cak led/sníh sníh/led. v půlce kopečku jsem to vzdala a s hláškou “ Já jedůůů“ ( podle Barbuchy) jsem zbytek doklouzala po zadku na bundě. Jelo to moooc pěkně! Svěřuji této diskusi, že se ke mě přidalo asi pět lidí, kteří to taky nemohli vybalancovat na stojato a že dlouhá bunda Tchibo vše vydržela bez prodření a promáčení 😀 Na konci u parkoviště byl kus suchého asfaltu a stromky, tak hup všichni zpátky na nohy 🙂
Někdy je nejbezpečnější, pustit se z kopce po zadku:)) Jediný problém by byl, kdyby to končilo na silnici… Dobrá bunda, když vydržela!
Pomáhal jsem partnerce před dvěma lety odvézt vzorky vody do vodárny na testy. Vodárna jest situována v lesích na docela slušném vršku. Vede k ní cesta úzká tak, že se tam dvě auta většinou nevyhnou, do prudkého kopce, lesem. Ta cesta se v zimě příliš neudržuje. Kdo to tehdy celé takto vymyslel, to byl vskutku žertéř. Přijeli jsme k příslušné odbočce, cesta nahoru plná sněhu a ledu. Rozjel jsem se a BANZAI !!! auto (jen přední náhon) bylo nesmírně statečné, hrabalo, házelo sebou, bojovalo jako tygr, pomáhalo mi (kontrolky asistentů se rozvěcovaly a zhasínaly jak na diskotéce) a vy víte že za žádnou cenu nesmíte zastavit jinak už se nerozjedete a modlíte se abyste nepotkali v protisměru auto. Nu, co čert nechtěl, auto jsme nepotkali zato si to proti nám mašíruje skupina dětí na vycházce. Už jsem se chystal v jejich zájmu vzdát ten strašlivý zápas, ale jejich dospělý průvodce zavelel a děti naskákaly do lesa, takže když jsem pak jel kolem nich, zamával jsem na ně že děkuji.
To musel být hrozivý zážitek! Vůbec, kdo staví vodárny takhle na kopci a navíc v lese, to mi někdo vysvětlete!
Netuším. Doubí u Karlových Varů, nad přehradou. Fakt to tam je.
Přeji všem dobrý rok a klidné dny.
BETLEM od Víly- https://www.rajce.idnes.cz/renatae/album/betlem-2024 připomínám, na rajčeti ke shlédnutí, včetně hádanek, nakoukněte, byla by škoda nevidět tolik krásy a humoru – i výherní koníci z aukce tam jsou.
Pokud se někomu nedaří přihlásit na rajče, napiště mi na email rada.nova naseznamu, poskytnu info i cestu.
Díky Radka
Jo, zapomněla jsem na auta : To se ví, že mám svoji klouzací historii – když jezdíte pořád bez ohledu na počasí, tak se to prostě nasbírá.
Za zapamatování stály dvě příhody. Ta novější se odehrála před jedenácti lety, když jsme hledali ztracenou Ari – byl typický čas, kdy byl sníh uježděný do ledu a silnice se ještě zdaleka tak často nesolily. To se mi povedlo dostat do hodin svoje tehdejší Subaru 😀 Samozřejmě se to stát nemuselo, to auto zvládlo hodně, jen za moji nepozornost nemohlo. Dopadlo to dobře, točila jsem se na místě, kde bylo dost prostoru a nic proti nejelo (doteď si na to vzpomenu, když jedu kolem a já kolem jezdím:))
To druhé se odehrálo pár let předtím, to jsem ještě měla svoji starou oktávku. Jely jsme s kamarádkou ze Žirče (kde jsme dobrovolničily:)) a já to automaticky vzala „výletovou“ trasou, tedy přes trať nahoru do kopce. Je to úzká silnička, kopec prudký, zatáčky podivné (ne serpentýny). Zjistila jsem, že není posypáno, ale řekla si, že to půjde 😛 Šlo, dokud jsem se držela prostředku cesty ve vyjetých kolejích. Jeneže pak jelo proti auto, já musela uhnout a bylo to v háji. Auto se začalo klouzat a veškerá moje snaha skončila akorát tím, že jsme se klouzaly nosem dopředu:)) Je to pusté místo, nic nejelo, takže jsme se jako sáňky blížily ke trati.
„Co když pojede vlak?“ vyděsila se kamarádka, která byla už tak jako tak trochu zelená (být spolujezdec je peklo, vím). Tak sjedu do příkopu, ujistila jsem ji. Naštěstí vlak nejel a kousek před přejezdem jsme se konečně chytly tak, aby kola fungovala. Pravda domů jsme pak jely pěkně oklikou před Dvůr Králové 😀
Upřímně řečeno, ani do jedné z těchto situací bych se nedostala, kdybych trochu myslela. Mnohem horší je to na silnicích, hlavně na dálnicích, kde je člověk v takovém případě fakticky bezmocný.
A co takový Adršpach v zimě, to je věc! Ta jedna cesta je snad v zimě i docela zavřená, protože při klouzačce by se tam auto neudrželo ve svém směru.
Ledovka je děs ! Já jsem schopná se přerazit v horkém létě na naprosté rovině 😀 , natož na ledu. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi ještě v hlubokém totáči pomalu v leže plazila od zastávky autobusu do práce. Všude samý led, já nebyla schopná udělat krok, ale nějak jsem se doklouzala ke křoví a tím křovím jsem se prodírala k úřadu. Potom mi pomohl kolega, který měl přece jen šikovnější boty – já kozačky na podpatku, ale stejně jsme sebou málem několikrát řízli.
A když vidím sníh a musíme někam jet, jsem na prášky. My měli kdysi, to bylo Markovi 6 let a měli jsme Škodu 120, havárku na zimní dovolené u Medlova. Jeli jsme tenkrát po ránu do Nového Města a před sjezdem z kopce MLP přeřadil z 3 na 2 a už jsme lítali z jedné strany na druhou. Silnice byla na takovém náspu, takže skutálet se dolů… Vzadu kluk, který samozřejmě nebyl připoutaný ani v žádné sedačce…Připadala jsem si jak ve zpomaleném filmu, ale musel to být fofr, potom, už skoro dole to MLP zastavil o strom. Když jsem vystoupila z auta, rovnou jsem sebou sekla, protože silnice byla jak kluziště, ne led, ale ujetý sníh. Za námi zastavila Avie a řidič nám pomohl vyrvat blatník z kola, abychom mohli jet dál. Já s Markem jsem zbytek kopce sklouzala pěšky, MLP doklouzal s autem. Když jsme byli dole, jel sypač….
Brr. To si člověk pamatuje. I proto jsem tak vděčná, že tady u nás mám už třináctým rokem šikovnou čtyřkolku. Protože ta pomoc takového auta je fakt znát.
O tom vůbec nepochybuju, ale tenkrát v roce 1987 a čtyřkolky ? Bylo to nějak těsně před Vánoci, a tu rekreaci jsme si vzali proto, že byla škola, ale Marek šel do školy v 7, je zářijovej, tak že toho ještě využijeme. To jsme si pomohli 🙂 , auto sice pojízdný, trošku nám ho poštelovali v tamní opravně, ale jednooký, a když jsme se po pár dnech vraceli, tak za Prahou po sněhu ani památka 😀
Já vím, tou dobou jsme měli Škodu 100 🙂 Ale musím uznat, že to byl vytrvalý traktor a u nás na horách na špatných cestách, ve sněhu i v blátě byla lepší než pozdější Favorit 🙂 To ten zadní náhon, lépe zabírala…
Nekontrolovatelný autoklouz jsem zažila v dobách mé mladosti a z důvodu mé marnivosti 🙂 . To nás kamarádka objednala na sestřih k vyhlášené kadeřnici, dlící ve vedlejší vesnici. A jak na sfiňu ráno poledovica. Ale když už jsme se dostaly na její seznam, tak nebylo radno se nedostavit. Hrdinně jsem vyvedla rodinného oře z garáže, nabrala Vlastu a šmrdolila si to dolů (od nás to bylo vždycky dolů!). V půli bořečáku nás to hodilo šikmo přes silnicu a zapíchla jsem to do škarpy. Pámbu zaplať, že další auto, co se vydalo na ledovou plochu, jelo z Bořetic o pět minut později – nejenom, že jsem do něj nenarazila, ale vzalo nás zase nahoru, protože tou naší stovkou jsem se z toho příkopu nemohla vyškrabat. Když náledí opadlo, jsem zajela s taťkou ho vytlačil na silnicu a odjela v záři poledního slunce k domovu – ani plíšek se nezohl 🙂 . Ale od té doby mám před poledovicí velký respekt.
P.s. ostříhat jsem se nechala až za měsíc!
Jo, ten pocit když auto jede jinam než člověk chce, je příšerný. Samozřejmě jsou jisté možnosti co s tím dělat, ale od stolu se to dobře radí.
O ledovém kopci, na kterém bydlíme se dají psát romány. Za socíku se nic neudržovalo, nestalo. V zaměstnání věděli, že když je ledovka, tak si beru dovolenou, neboť se nedostanu dolů a autobus stejně nejel. Po devadesátých začaly solit, ale stejně jsem několikrát jela autem dolů styl hodiny, hodiny a hodiny. V rytmu pomalého valčíku jsem dotančila dolů, k hlavní silnici a tam už se pneumatiky chytily. Nikdy jsem neuznávala celoroční gumy, vždy jsem si přezouvala zimní s dobrým vzorkem, díky našemu kopci. Ono vyjet ho i dnes, kdy padá „teplý“ sníh je kaskadérský kousek. Před Vánocemi jsem se pokoušela na třikrát. Dvakrát mne kopec otočil čumákem dolů, na potřetí jsem vyjela. Měla jsem v kufru velký nákup, tak jsem nemohla auto nechat dole. Vtipné bylo, že když jsem odklidila od sněhu i šikmý nájezd do garáže, tak přijel pluh…
Do vašeho kopce jsem několikrát jela a musím říct, že při ledovce si to nechci ani představit:))
Alčo, to je opravdu aktuální téma 🙂 Led samozřejmě vnímám čím dál víc – s tím, jak už člověk není pružné mládě, mohou být pády, kterým se člověk dřív zasmál, opravdu nepříjemné a s dlouhodobými důsledky. (I když koleno jsem si urvala na suchém chodníku, že jo:))
Za mě jsem zažila nejhorší ledovky v Norsku – tamní doba ledová, umocněná tím, že i chodníky a tehdy i menší silnice se nechávaly „v přírodním stavu“, v lepším případě s posypem (nebydleli jsme ve městě, uznávám) Nesmeky byly samozřejmostí, mám i boty, které mají přímo hřeby v podrážce – úžasný vynález, jen se v nem blbě řídí:)) No a na totálně zledovatělých cestách v přírodě se mě naučil Kazan jistit. Byl na to tak hrdý, že jsem si občas nechala pomoct i tehdy, když jsem to nepotřebovala, abych mu udělala radost 🙂 A pamatuju si, jak jsem párkrát spadla a prostě nedokázala na místě najít cokoliv s dostatečným třením, abych si mohla stoupnout. Takže jsem se musela odplazit na kraj cesty, obvykle ke zmrzlému sněhu, kde se už nějaké to užitečné tření našlo 🙂
Má pravdu, předsedo!
Na tření lidé nesmírně nadávají, jaký je to padouch – ale jakmile začne ledovka, velmi po něm touží. 🙂
Ano, už taky nejsem pružné mládě, takže dávám přednost pěkně křupajícímu sněhu, to je ta správná romantika, tak 5-10 cm.
Ledovky a zmrazků na chodníku se fakt bojím a nosím na botách nesmeky. S nimi se cítím bezpečně.
Já totiž nesmím upadnout na to nové koleno.
Nekontroloovaně jsem klouzala po svých v tom roce, kdy tak strašně namrzl déšť- byl to prosinec 2014. Pamatuju se, že Kačka zrovna chodila do školy v Prostějově a odmítla jsem ji pustit na vlak, což se ukázalo jako prozíravé, protože nejen že od namrzlých ledem obalených drátů lítaly modré blesky, ale vlak do Prostějova se zastavil uprostřed polí a celý den tam stál. Na pole to máme do kopečka z kopečky a dodnes ví, jak jsem v trekových botách za těmi psy jela…
to si pamatuju! měla jsi tenkrát strach i o Káju, psala jsi “ silnice typu sklínka“. to byl běs!
Dnes se má výrazně oteplit, pak zase ochladit, což předpokládá ledovku. Někdy v devadesátkách jsem jela služebním autem do horského městečka. Bylo brzy ráno, silnice jako sklo. Při sjíždění z kopce (na dvojku) jsem uviděla nabouraná auta, zraněné. NEŠLO ZASTAVIT! Až v městečku bylo posypáno, takže na policii nahlásit, sepsat. Autoškolu jsem dělala v zimě a o zimní podmínky u nás v horách nikdy nebyla nouze. Ale jen jednou v životě jsem zažila tu šílenou bezmoc a bezradnost.
Stalo se vám někdy něco podobného? A nejen v autě, ale i když jste se třeba vydali po svých a zcela nekontrolovatelně jste klouzali?