Darečkovi bylo začátkem září dvanáct let. Když se ohlédnu zpět, tak za těch dvanáct let jeho života se v tom mém přihodilo spousta věcí. Radostných (přišla k nám Ajvinka), smutných (zemřela moje maminka) i bolestných (covid, kdy jsme málem umřeli s manželem na covidovém oddělení). Dvanáct let je v životě velmi dlouhá doba. I Dareček prošel vývojem.
Ze střeleného kotěte, které se nenechalo hladit a mazlit vyrostl super kocour, dnes umazlený, neuvěřitelně ukecaný, ale stále je svůj. Hrdý a svobodomyslný. Minulý rok se začal měnit, začaly jakési malé zdravotní problémy. Na nose se mu udělal krvavý výrůstek, nakonec velikosti čočky, který se pomalu zvětšoval a nechtěl zmizet. Bála jsem se, že jde o sarkom, ale po třech měsících se ztratil sám od sebe.
V průběhu povodní najednou přestal mluvit. Domem křičelo ticho, Darek ani nemukl, ani nevrněl. Natož aby s námi vedl diskuse, což on velmi rád. Odpovídával různými hlasovými tóny nejenom doma, ale i na procházkách. Ticho. Mělo pouze jeden dobrý efekt, že jsem se ráno vyspala, nikdo mne nebudil řevem chci véééén, mám hlááád. Prostě ticho.
Neužívala jsem si ho, jak by si někdo mohl myslet, spíš jsem znervózněla, pár dnů jsem bojovala sama se sebou, že našeho naprosto neošetřitelného kocoura budu muset nacpat do přepravky, stresovat ho jízdou autem a co potom v ordinaci!? Na tu mám asociaci, krvavé hluboké šrámy (i na duši), ošetřená veterinářem betadinou a leukoplastmi.
Cesta autem proběhla v relativním klidu. Přepravka vedle mne na sedadle spolujezdce mlčela, za to kočičí pracky zuřivě lomcovaly mřížkou. Jakmile auto zastavilo, kocour přestal zkoušet odolnost přepravky a zvědavě čekal, co se bude dít. I dlouhou dobu v čekárně strávil v tichém očekávání, takhle se chová vždy, nejenom když nemůže mluvit. Ale potom nastala ta chvíle!
Přepravka na stole, my s techničkou dlouhé kožené rukavice. Jen jsme na něj sáhly, (pořád byl v přepravce s odklopenou horní polovinou, aby se chudák nestresoval) začal řádit. Doktor mu potřeboval prohmatat krk a podívat se mu do něj. Zaútočil, naprosto nečekaně, protože zaútočil potichu, na prohmatání krku nedošlo. Pandr se do krku podíval, když kocour s vyvrácenou hlavou přilepenou k tělu zuřivě otvíral tlamu a sekal okolo sebe drápy a zíral se na nás se směsicí vzteku a stresu. Bylo zjištěno, že tlamka je v pořádku, Darek dostal pro jistotu dlouhodobou injekci ATB, nastal další boj. Obdivuji zručnost našeho doktora…
První dny jsem se náhodou dostala na jedné přednášce o Jižní Americe do společnosti několika veterinárních lékařů. Všichni se shodli, že by Darečkovi měla být odebrána krev (nevím čí by měla krev být, Darkova určitě nee), hlavně na funkci štítné žlázy, že to určitě dělá štítovka a měl by brát léky. Jak prosím? Jak je do něj dostat, každý den pravidelně? Propašované do nějaké dobrůtky? Chachááá, bude bleskově odhalena, každý den kocoura přispávat, tak to je holý nesmysl. Přemýšlela jsem získat radu od známého veterináře, který pracuje v ZOO, jak podávají každodenní léky nebezpečným zvířatům.
Pátý den po tvrdě vybojované injekci ATB se ozval tichý hlásek, takové nesmělé tichounké pípnutí, že by si jako rád přidal ještě trochu kapsičky. Věřte, že jsem se málem rozbrečela, nasypala mu další kapsičku, přidala dobrůtky, které miluje a radostně jsem poslouchala tichounké vrnění. Hlasivky fungují!!! Hlasivky sílily každý den víc a víc a já jsem opět některá rána buzena kvílivým jekotem.
Ale už si ho celkem i užívám a vážím si ho. Přemýšlela jsem, co se mohlo přihodit. Když tak moc pršelo a byla zima, Darek se několikrát vrátil úplně promočený. Proč se nechal tak zmáchat nevím, nikdy tak mokrý nebýval. Zřejmě si nachladil hlasivky, já tomu říkám tipec a o problém bylo postaráno.
Díky pane doktore, že nejste tak moderně akční a napřed při takovém problematickém zvířeti zkusíte jednoduchou cestu. Na to přispání a odběry by určitě došlo, pokud by se stav pacienta nezměnil. Takže zatím dobré, dál vedeme s kocourem diskuse a užíváme si jich. O politice nejsou, spíš o kočkách na ulici.
Jsem ráda, že se Darečkovi vrátil hlas v plné síle – je to úžasný kocour.
Milá Alex, jsem ráda, že nejsem sama, kdo řeší podobné „banality“ typu kocour přestal mluvit, kočka je smutná, kůň má divnou bouličku…
Naše kočka je také bojovníce, tak je opravdu štěstí, že Darečkovi stačila jedna dávka ATB. Přeji mu i vám hodně dalších šťastných let.
Však to znáš. Když žijeme celý život se zvířaty, malými i velkými, tak si všímáme každé maličkosti. Po těch letech vím, že i z kdejaké hlouposti může vzejít fatální problém.
Darek je krásný kocour! Věřím, že se vám muselo ohromně ulevit, když po zásahu veterináře se jeho náhlé odmlčení vyřešilo. Tak hlavně ať mu zdraví slouží a není žádý důvod k léčbě a nežádoucí manipulaci.
Se psy to většinou bývá jednodušší, dají si říct. Ačkoliv jsem znala jednoho takového nerváka, který musel být očkován v autě, kde se cítil bezpečně, a doktor s injekcí se k němu plížil jak Apač na válečné stezce.
Náš Culek se k veterináři dere jak velká voda, bouřlivě se vítá – a na stole pak zvadne. On je zvlášť citlivý na tlapky, nemá rád ani jejich utírání, a při stříhání drápků ho MLP musí pevně držet, zatímco já k němu laskavě hovořím. 🙂
Jo, jo,psové se dají ukecat a pro pánečka jsou schopni snést ledacos.
Alex, to je skvělé, jak to dopadlo! Chudák Darek někde nastydl a sedlo to na hlasivky – brrr, ještě že tak. Máte skvělého veterináře.
Žít s tak ukecaným kocourem je radost. Jsem moc ráda, že už je mu líp. Přeju Vám ještě hodně společných dnů, plných kočičího mňoukání.
Dareček moje tajná láska.Uchvátil mne těmi procházkám,které s vámi leckdy absolvuje. 🙂 Jsem moc ráda,že je už v pořádku a zase mu to krásně kecá.Náš Damik ještě u veta nebyl ale čeká nás prohlídka zubů,něco se mi nezdá,budeme se objednávat.
Díky našemu kocourku Johánkovi, který hned ze startu pobytu u nás přišel k úrazu po bitvě s cizím kocourem, zavedl náš pan vet zákaznickou kartičku a slevu na další ošetření . *Johánek si chtěl hrát a ten starousedlík chtěl okolním micinám ukázat kdo je kápo. Skončilo to utrženou kostí přední tlapky v nártu (operace, reoperace, léčení).
A pak každý další rok další a další úzazy a operace…
Traduje se, že to byl nejdražší nalezenec v širém okolí.
Nakonec dožil úctyhodných 17 let.
A musím říct, že jak Johánek, tak všechny naše micky a micouni, vcelku veterinu zvládají. Asi jim Johi povyprávěl, že ho tam zachránili a to je dobře.
Johánek byl zkrátka Johannes doktor Faust 🙂
To byl tedy dobrodruh! 🙂
Jsem ráda, že je Darečkovi lépe. Je fajn, že ATB zabrala, hlasivky se uzdravily a Dareček opět mohl začít vyžadovat své a že jsi i ty přežila tu veterinu. Je fakt, že 12 let už není úplně málo, ale na druhou stranu, kočky mohou být hodně dlouhověké, některé se dožijí i 20 let, tak věřím, že si Dareček své bude vyžadovat ještě dlouho.
A Amálkou to bohužel bylo jinak. Doma neošetřitelná, bylo to zásadně ve stylu „prosím nesahat, jinak budu zlá“. Přišla pouze sama, to se pak stulila u mého boku. U veterináře buchta, tady mě máte. Jen jednou, když jsem u toho nebyla (Amálka přispaná), jim ukázala něco ze svého rejstříku. Děvčata se divila.
Jenže pak přišla pohroma – skvamocelulární karcinom horní čelisti a lícní kosti. Možnosti léčby – ozařování, radikální operace specialistou = odstranění celé zasažené oblasti – čelisti i té lícní kosti, další ozařování, další plastická operace. Všechno by bývalo muselo proběhnout ve Vídni nebo Frankfurtu. Když jsem se zeptala, jak by se Amálka najedla, tak prý by jí dali jícní sondu a tou bych ji krmila. Přitom jsem musela vzít v úvahu Amálčinu povahu, tedy styl „prosím nesahat, jinak budu zlá“. Představa, že několikrát den zápasím s kočkou někde pod postelí, abych do ní dostala jídlo, že jezdím na ozařování kdoví kam, že jí nechám uříznout půlku hlavy (jak se vyjádřil jiný veterinář), byla nesnesitelná, a to nemluvím o nákladech v řádu několika set tisíc. Ty peníze bych oželela, kdybych bývala viděla reálnou šanci na uzdravení… Nakonec jsem se s těžkým srdcem rozhodla Amálku netýrat léčením a jen se snažit jí ulehčit posledních pár měsíců života. Dožila se 13 let a možná jsem ji měla nechat odejít tak o dva týdny dříve, ale já nemohla…
Apino, udělalas to nejlepší, co jsi mohla. ❤️ Taky si myslím, že nechat kočce uříznout půl hlavy a krmit ji sondou je spíš kruté trápení než léčení. Někdy člověk prostě vyhrát nemůže, takže dobrá paliativní péče je tou správnou cestou.
Já vím, ono kdyby to bylo bývalo jiné místo, asi bych zkusila více, smířila bych se s kočkou bez oka, ucha, ocasu, packy, kdyby to bylo někde v břiše, v místě, kde se to dá rozumně vybrat, něco bych bývala zkusila, ale tohle, to byla čirá hrůza.
Něco podobného se stalo jednomu mému příbuznému. Když mu v Motole sdělili, co s ním chtějí dělat – v principu to, co Amálce, jen by mu asi časem dali novou titanovou čelist, tak z té nemocnice normálně utekl. Pak si to nechal jinde „oškrábat“, během několika dalších měsíců zemřel. I toto jsem měla na paměti. Jenže člověk alespoň ví, co podstupuje nebo nepodstupuje, ale zvířeti to vysvětlit nelze.
Mineček měl osteosarkom v přední pacce..vet řekl – ta mrcha má někde druhou..a zatím není jasný kde..tu najdeme až to propukne v poslední fázi..zvládla bych Minečka na třech nohách..jenže ta druhá mrrcha, byla za plícema..sáhnout na tu první,znamenalo,rozjet tu druhou..o jak dlouho bych mu ten čas prodloužila? Hojil by se pahýlek po amputaci ? Nebo by ho zabila narkoza? Taky šel ve 13 letech…však tvoje Amálka pro mne byla rána, měla jsem tu nespoutanou kočku moc ráda…a věděla,že zkusíš všechno, co půjde..ale i to má své hranice…Amálka to věděla..věděl to i Mineček,Pitinka…jen se ty jizvy po smutku z jejich odchodu,pořád nějak nehojí….
Ten sarkom je ještě horší prevít než to, co Amálka měla. Však mě veterinářky říkaly, že je to oproti sarkomu ještě lepší diagnóza. Přitom to bylo blbé až dost. No, chudák malá vydržela možná o pár měsíců déle, ale ten nádor narostl do strašných rozměrů. Zničil jí čelistní kloub, na což jsem přišla až po její smrti, protože na sebe prostě nenechala sáhnout. Krmila jsem ji z ruky jen tekutou stravou, jinak se nemohla najíst, prostě jednoho dne už šel i Moureček okolo, a to jsem věděla, že je konečná. Amálka se přitom tvářila, že nemá problém, ale už vlastně nemohla. Nechat uspat zvíře, které to ještě úplně nevzdává, to byl opravdu problém, takže to, že tu tlamu už vůbec nemohla otevřít, mě nakonec trochu uklidnilo, že to nebylo ani trochu předčasné, naopak, možná už trochu po…
Apino, rozhodla ses správně…ulehčila jsi Amálce zbývající čas a zbytečně jsi ji netrápila. Máme zodpovědnost i za to, že se správně rozhodneme a zvířátko necháme v klidu odejít.
Vím, ale ještě teď je mi těžko. To je ale vlastně každému, kdo musí nechat své zvíře nechat odejít.
většinou posílají za sebe hned nebo v krátkém čase zástupce, to mě vždycky nějak uklidňovalo, když odešel někdo z našich miláčků…
Zatím mám Mourečka, to momentálně musí stačit.
ano, to vím..Moureček má funkci dvoukočky, i za Amálku…
Apino, vím jak je to těžké, takhle se rozhodovat, ale pro Amálku to bylo to nejlepší!
Udělala jste pro ni to nejlepší, co jste mohla. Dožila tam, kde to znala, kde ji měli rádi.
Já ji měla ráda, máma také, ale zbytek rodiny…. Amálka bohužel způsobovala alergie, které vyvolávaly šílenou nenávist dalších členů rodiny… Když bratr řval, že by tu kočku nejradši zabil, když prasynovec, malé nevinné dítě, říkal mamince, že ho pálí oči, že za to může Amálka a jeho maminka mu „moudře“ přikyvovala, že má pravdu.
Věděla jsem, že musím stát jako hráz mezi Amálkou a zbytkem rodiny, i když to znamenalo, že se toky nepodívám na chalupu, která mi zčásti patří… Prostě hráz mezi pohodou a katastrofou pro tu kočku, protože, i kdybych ji vrátila, tak by tato naprostá solitérka, musela žít s dalšími 10 kočkami, což by pro ni bylo bývalo strašně složité. Jen tak tak zvládala Mourečka.
co si vůbec dovolovali něco takového vykládat? oni přišli na návštěvu k vám domů, ne vy k nim. vadí ti naše kočka? tak k nám nechoď. jak znám kočky, byla to spíš zpětná vazba na nevlídné lidi.. Ty ani Tvoji rodiče jste alergii nikdy žádnou neměli, je to tak?
To se těžko vysvětluje…. Je ale fakt, že Amálka byla čistokrevná mainka a měla nejen dlouhé chlupy, ale i hustou velmi jemnou podsadu. Takže k alergii byl řekněme důvod. Nicméně chování bratra nejen k Amálce, ale i ke mně je samo o sobě kapitolou. Amálka se před nimi schovávala, když přišli na návštěvu, prostě s nimi nechtěla nic mít, a když už se náhodou ukázala, spíše měla tendenci utéci nebo je seknout, což jí měli o to více za zlé. Ano, byla to její zpětná vazba. Jenže pro mámu byli její syn, vnučky i pravnoučata. Dlouho jsem hlavně její chování k mém bratrovi nechápala, ale pak jsem pochopila, že máma je od toho, aby odpouštěla … všechno.
Všechno ne. Za sebe mohla odpustit, ale za tebe měla zasáhnout. I to je v matčině pravomoci. Je mi líto tebe i Amálky, že jste neměli zastání.
já vím, psala jsi tady o tom párkrát a pokaždé jsem pěnila 🙁 Tvoje maminka to možná měla nastaveno tak, že máma má odpustit všechno…ale neměla by dopustit, aby jedno z dětí křivdilo tomu druhému. Teď se Ty sama za sebe určitě dokážeš postavit a bratrovi vymezit hřiště.
No to tedy byla patálie, ještě, že to tak dobře dopadlo ! Všichni naši psi byli vzorní pacienti, labroši mě do ordinace vysloveně táhli a ocasem rozmetali, co bylo v dosahu 🙂 Čerťa i Líza jsou spolupracující kočky, Líza dvorního veta snad i miluje, přede mu pod rukama. Jen se děsím nutnosti dostat na veterinu Káju a jeho ošetření. Kája má cca 8 kg, drápy jak šavle a ty zubiska ! A je jak rtuť, strašně rychlej, i když kráčí svým rozvážným krokem. Nechá se hladit a česání má rád, ale když má dost, nejdřív varovně mňoukne a když to člověk nezaregistruje a pokračuje v (už nelibé) činnosti, sekne nebo se ožene zubem. Já si dávám sakra pozor, ale MLP vypadá pořád jak po boji 🙂
Alimo, u nás je to naprosto stejné, Darek je mazlivý, ale jak už má dost, tak přestane příst a já končím s drbáním. Můj manžel to neumí, takže vloni v létě ho Darek sekl zubem do hřbetu levé ruky a byl z toho dvouměsíční boj se třemi druhy ATB, ruka na pásce a hrozba nekrózy. Ono se tomuhle zranění i nějak latinsky říká a trpí jim nejen pánečci, ale i veterináři. A co si myslíš, nejenže dál neumí Darka číst, ještě ho i provokuje a zlobí…..
No ještě že to dopadlo dobře. Fíďalka protestuje během přepravy, to ječí jak kdyby jí kradli, naštěstí to máme jen 2 minuty jízdy autem. Ale u veterináře v čekárně je pak v klidu a zvědavě čumákuje z přepravky a přímo v ordinaci je to pak jakž takž.
No, jo, úplně stejně, v auttě ječí a lomcuje mřížkou a v čekárně ani nedutne. Za to předvede celý kočičí arzenál zbraní v ordinaci.
Jinak jsem ráda, že je Darek už OK, vím, jak je to stresující, když kočce něco je, člověk je pořád pozoruje, teď nevíš, jestli je to normální nebo ne, protože ony občas mají různé vrtochy…
Jinak už několik let praktikujem, abychom nestresovali sebe i je, že nám je jezdí veterinářka očkovat domů. Známe ji ještě z Gabridu, kam jsme jezdili s tou první partou. Je fajn, šikovná, a doma jsou oočkovaní raz dva, aniž by si toho pomalu všimli, vyhneme se té šílené jízdě na veterinu se čtyřma kočkama, to bylo vždycky strašný.
Šiš, čtyři šílící kočky v autě, tak to bych nedala, trnula bych, aby to přepravky ustály.
My se k veterinářkám něco najezdili s bývalou smečkou. Většinou se ošetřit dali víceméně v pohodě, jak Čenda, tak Tobiáš i Jája. Největší strach jsem měla ze Silvera, toho jednookého rváče. Když jsme ho konečně přichýlili tak, že u nás začal i bydlet, bylo nutno mu vyléčit různé bolístky a já se fakt bála, jak to uděláme. A světe div se, kocour si nechal kapat do místa, kde míval oko (aby se vyléčil zánět nebo co tam měl), do ucha, kde měl jakési šílené bakterie, na které nám dělali kapky až v nějaké specializované lékárně v Praze, a nechal si v klidu ošetřit i bolavou packu. Teď jsou trojčata pětiletá, zatím vše OK. Rozárce je 15, a tam je to s ošetřením u veta špatné. Cesta ji strašně stresuje, při kontrole bojuje jak lev a dostat do ní lék je fakt šílené. Zatím není třeba, ale až bude… No budeme to muset nějak zvládnout. Tak snad ještě pár let vydrží v pohodě.
Pět a patnáct! Kde ty roky jsou! Vždyť to jsou koťata, ti tři! 🙂 Tedy byli…
kam se to podělo, všechny ty roky… Rozárce Bubáčkovi je 15 a koťatům 5, jak je to vůbec možné 🙂 Taky jsme to o Vánocích počítali…nejstarší a nejmenší Mie bude tak 13, Pippi letos 8, Edovi 7, Snížkovi 6 a Vincentovi 4. Kočičí roky letí jako splašené a že by těm chlupatým buřičům přibývalo na rozvážnosti, to se říct nedá 😀
Na původní partu a jejich příběhy vzpomínám pořád. I na svojí původní partu…všichni jsou nezapomenutelní.
Ufff to jsem si oddechla, že můj osobní kočičí oblíbenec a komentátor je zpět v plném lesku a síle hlasu! Posíláme podrbáníčko a pochvalu za to, že kámoše doktora veta přece jen nezakousl,jak původně určitě plánoval 🙂
Mě se líbilo, jak kocour vyhrožoval tak mohutně, že mu doktor viděl do krku 😛
no přesně tak…aniž to tušil, pomáhal vetovi s ošetřením 🙂
Ještě k ošetřitelnosti. Díkybohu všichni moji psi byli a jsou ochotni ošetření tolerovat. Je fakt, že Ari je v ordinaci tak nervózní, že podle našeho veterináře ještě neslyšeli, jak jí normálně bije srdce – vždy ho má strachem zrychlené. I to beru v úvahu, když řeším Ariino trable (obrovská artróza v kolenech, pravou zadní už má trvale oteklou). Vždy přínos možného zásahu (ne, že by jich moc bylo) versus její obrovský stres.
Všechny kníračky byly v ordinaci v pohodě a to si všechny prodělaly i operace. Píchala jsem jim doma i ATB. Jen Ajvinka po tom loňském krachu se v ordinaci bojí, ale nechá si všechno líbit. Všichni kocouři se daly ošetřovat, podávat pilulky do tlamky nebo pasty, jen tomuto pacholkovi musím i na odčervení kupovat předražený spot-on.
tak Darečka pěkně pohlaď a že jsem ráda,že zase mluví….
Uf, pamatuju si, když to bylo aktuální. Těch dohadů, co jsme měly a přitom člověk nic nevěděl. A doktor je frajer – nejen ošetřil tygra, ale vydržel být trpělivý (což není totéž, co lhostejný).
Mám radost, že to Darek úspěšně přestál. Že se ten bolák ztratil a kocour je opět hlasitý právě tak, jak chce:)) Přiznám se, že po mých všelijakých zkušenostech mám tendenci být ve svých odhadech a úvahách katastrofik. Jsem opravdu ráda, že se moje pochmurné úvahy nepotvrdily:))
Dede, my ženy to máme všechny stejné. Mrknu na kocoura nebo na psa a řeknu, že se mi nějak nezdá, načež MLP odvětí, že na něm nic nevidí, že je vpořádku. Nu, a za pár hodin i on vidí, že nee.
Oriáš umí zařvat, když ho člověk přišlápne, ale jinak jen tak potichu skřípe. Návštěva veta je pro něj tak stresující, že efekt ošetření je nula. Poslední zdravotní problém odešel, až jsem ho léčit přestala. Teď trochu zhubnul, trochu víc zvrací (ale kočky to občas dělají, že), trochu mu teče z oka(následek celoživotních bojů- to jsem léčila posledně, kdy na to oko skoro neviděl a druhé nebylo lepší), lehá si tak nějak opatrně- ale doma ho neudržím. Má lepší a horší dny, někdy ho necháme přes noc doma a někdy si vynutí pobyt venku… je to s ním těžký.
Všechny naše kočky měly obrácený kočičí režim. Ve dne venku, v noci zavřené doma. Chodily, i Darek chodí na zavolání a na zapískání pozdě večer domů a spí až do rána. U nás chodí v noci divočáci, lišky, kuny a soused mi nedávno říkal, že zahlédl mývala a místní myslivci mu to potvrdili. S takovými zvířaty by kočka neměla šanci ve zdraví vyjít ze střetu. Domů Darka volá i Ajvinka. Na povel „Zavolej Darečka“ párkrát štěkne a kocour se přižene.
My bydlíme u pole, ne u lesa, tak to není tak zlé. Navíc v létě se chodí domů jen nažrat, v létě se v noci dějí venku nejzajímavější věci a já potřebuju v noci spát a ne chodit třikrát za noc pouštět kočky. Na pobyt venku mají slámou zateplené boudičky, pokud v zimě trvají na pobytu venku- když je moc chladno, ubytujeme je na noc v technickém přízemí, ale to mám skoro jistotu, že ve čtyři budou mlátit do dveří, já je musím jít pustit, a pak v půl šesté vstávám.
Já to měla s kočkami kdysi stejné. Jako polovenkovní by taky byly chodily pořád sem a tam, takže měly kolem domu bezpečná místa (to bezpečí mimo jiné zajišťovali i venku nocující Nazgúlové) a přístěnku boudičku. Stejně chodily budit lidi spící pod střešními okny 😀 Nic člověk tak nenadchne, jako v noci se náhle otevřevší původně jen pootevřené střešní okno, kterým člověku do postele propadne kočka 😛
k našemu vetovi, MVDr. Beránkovi, chodili kdysi páníčkové s norskou lesní, zlatíčkem asi osmikilovým. Ta se bavila v noci tím, že skákala na svoje spící páníčky z poličky nad postelí 🙂
No potěš! 🙂
Ha, ha náš šestikilový Dareček mi v noci také skáče na hrudník, zalehne a mohutně přede. Zjistila jsem, že jsem se naučila spát jenom na boku. Manželovi to nedělá, tomu se slastně válí na klíně u televize, nebo když si v křesle čte. To potom MLP za čas vstává celý polámaný.
Já se to kdysi dávno dočetla v knize o kočkách od nějaké angličanky, ještě za socíku. Musí se s tím začít od kotěte. Jde to otočit.
přesně tak to je… Jak máme spát, když tu kocour drápe? Jak máme spát, když tu tlapkou buší? |:-)
My to máme taky tak, kočky přes den venku, v noci doma. Ale u nás nemají úplně volný výběh, můžou jen na dvůr a zahradu, protože kolem je městská zástavba, za námi koleje vlaku a před barákem frekventovaná silnice. Tak je to z toho takový trochu kočičí vězení, ale myslím si, že pořád je lepší, mít je bezpečně na menší ploše, než aby se toulaly volně v nebezpečném okolí. Ta první parta byli víceméně přitoulanci, co se tu uměli pohybovat, a stejně jich pár skončilo nehezky. Tak to máme jak to máme, pro nás i pro kočky myslím nejlepší řešení.
To určitě – mají kliku, že vůbec můžou ven.
U nás je to jiné, no. Navíc měly za zády psy. Jak moc to bylo důležité jsem zjistila, když jsme byli v Norsku, kočky bydlely v Praze a já je v létě zase vzala domů, aby mohly ven.
Copak Mia nevytáhla od domu paty, ale Čita radostně vyběhla ven na louku – a vrátila se chudák spráskaná od nějakých cizích koček, které za ní mohly až domů. Když se pod bránou protáhne jedna kočka, projde i cizí – pokud tam nejsou psi.
Nakonec se mi moc ulevilo, když si kočky vzala Jenny – prostě s tím přestěhováním do Norska jsme přestali mít pro kočky odpovídající podmínky.
naše smečka má taky pro sebe celý dům, naši a sousedovic zahradu a květinový dvorek…vypadají spokojeně, že je to prostoru dost 🙂
Naše kočky jsou polovenkovní, teda teď už bez Čerti, ta odmítá chodit ven. Ale doma si hraje, lítá, honí imaginární myši, je, zdá se v pohodě. Kája je nejvíc na pergole, Líza lítá po sousedovo džungli a okolních zahradách, ale na zavolání přijdou oba. Kája hned, pokud nespí jak dřevo ve své boudičce, Líza podle toho, jak daleko je. A už z dálky slyším mňau mňau mňau – už jduuuu. Volám je teď, když je v noci zima, protože i když se mají kam schovat a mají pěkně husté kožichy, nestojím o nastydlou kočku. V letních vedrech to neřeším, to zase ve dne odmítají opustit studenou dlažbu, tak řádí a i spí v venku v noci.
Dareček je opravdu krásný pan kocour.
Jo s podáváním léků a návštěvou veterináře máme také své zkušenosti.
Nejhůř to šlo s Hepinkou. Sice se nervala, ale syčela a byla ve střehu. Naše paní veterinářka o ní říkala, že je to nespolupracující kočička.
Kočičí kluci byli a Daník je většinou v pohodě.
Alex, chápu, že toto je situace, kdy ticho může deptat. A máš skvělého pana veterináře, co má odhad. A kocourek je spolupracující, otevřel si na něj hubu tak, že mu bylo vidět skrz krk až do žaludku.
Je fajn, že všechno dobře dopadlo, ale s takovou bojovnou kočičí osobnosti v rodině bych si známost s veterinářem tygrů udržovala. 🙂
Dnes v 6 hodin ráno (pro mne je ještě po půlnoci, tak to my senioři, co jsme celý aktivní život vstávali v pět, máme) se dožadoval jídla. Začal jemným pípáním a když jsem nereagovala doufaje, že si to alespoň o hodinu a půl rozmyslí, přidal na intenzitě a končil řevem basbarytonu. Poslušně jsem vstala a dala mu jídlo. Stejně to byla moje chyba, neb jsem zapoměla mu večer nasypat do granulkové mističky. To je právě ten vychytaný majstrštyk, aby byl ráno klid. Nezapomínat!!!
Vidíš, kočky slouží k procvičení paměti. 🙂 Taky budík, co se nedá zaklapnout, jako děti. Jenže těm můžeš od určitého věku brouknout „obsluž se sám“, s kocourem nevím, jak by to dopadlo.
Líza, když spí doma už od večera (prší, fouká hodně vítr, to ona nemusí) se domáhá puštění ven kolem páté ráno. Mňouká a hází po mně z poličky nad postelí brýle, mobil.. a i když i to se nesetká z odezvou , jakože obvykle jo, vleze si ke mně, vrní tak, že se třese postel 😀 a šmátrá po mně tlapkou. Nejdřív bez drápků, potom přitvrdí 😀
Jo, pěkně si nás vycvičili, miláčkové.