„Na to, že to jsou nesmysly, jste to četla moc hezky,“ pochválila mě zdravotní sestra poté, co jsem nahlas přečetla zadaný text. Tím ovšem skončila ta… důstojnější… část foniatrického vyšetření. Zvuky, jaké jsem musela vyluzovat v rámci dalších úkolů, neměly s důstojností nic společného.
Je to tak. Po třičtvrtě roce léčení na hradecké foniatrii mé po nemoci takřka ochrnuté hlasivky zase kmitají! Byť zatím jen na padesát procent. Pokrok jsme s paní doktorkou oslavily tím, že mě poslala na hlasovou rehabilitaci. Už nebudu jen rozeznívat lícní kosti srdečným óm nebo bublat hadicí do vody. Můj repertoár se rozšíří!
Rehabilitační paní doktorka zkoumala moje hlasové možnosti. Poté mi zadala celou řadu domácích úkolů i s vysvětlením, proč mám ty divné věci dělat. Pochopení podpoří píli, že ano. Dala jsem se do práce. Je to svým způsobem legrace! Když třeba doma bublám hadicí do vody, a do toho kvílím jako hasičská siréna, smějí se i psi. Ale dnes se už přebublám přes tři oktávy!
Tuhle jsem si opět vyjela do trutnovského lesoparku Houska. Nikde nebylo ani živáčka. Napadlo mě: co kdybych vedle psů trénovala i sebe? Zastavili jsme se u jedné křižovatky. Psi nosili klacky, zatímco já posilovala hlasivky. „S š“ cvičila jsem bránici. Pak přešla na hlavové tóny. Následně jsem se s chutí pustila do stupnic. Nahoru a dolů, s různou hlasitostí, prokládaných hezkým dlouhým „í“, abych uvolnila hlasivkové vazy.
Najednou se na cestě z lesa vynořil starý pán s paní a dvěma malými pejsky. Byli velmi milí, leč zdáli se hodně nervózní. Proč? A sakra, slyšeli mě! V jejich očích jsem blázen, a ještě s velkými psy! Naladila jsem hlasivky do civilizované polohy a zdvořile pozdravila.
Nejistě se na mě usmáli a viditelně si oddechli. Možná jsem byla blázen, ale patrně neškodný. Poté, co jsme se rozešli, mě maličko zlomyslně napadlo: „A to mě ještě neslyšeli bublat!“
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024
Tak co, taky někdy poslední dobou vaše okolí pochybovalo o vaší příčetnosti? 🙂
Dede, zajímavé čtení jak se lékařsky trénují porouchané hlasivky. Přeji dokonalé vyléčení.
Na procházkách v naši čtvrti si dost často tiše zpívám, nebo jen broukám. V jedné části ale vede silnice skrz lesík a tam přidám decibaly, abych si rozšířila bránici. Jenže jak i hlas stárne, už „nevytáhnu“ vyšší tóny – písnička začne nevinně a pak melodie stoupá. Musím se tedy nejprve“naladit“ na hlubší začátek (basy mi také nesedí), což chvilku trvá a moje „rozezpívání“ se pak může podobat tvému bublání do hadice. Naštěstí nikoho tím nestraším, když už vyjímečně někoho z dálky zahlédnu v protisměru, včas ztihnu 🙂
Hlavně, že zpíváš… Ostatní je vedlejší. Člověk by se měl snažit uhájit na věku co nejvíc ❤️
To mě přistihli jak si při chůzi po provozu vyzpěvuju Ódu na kočku, kterou jsem si sám složil. když jsem si všiml, že si všimli, vypadali, že jsou hotovi volat Chocholouška.
Zde je ta píseň:
héj čičí mňaučičí
potvora kočičí
převrhla nám květináč
děkujeme!
Není zač.
Vyházela skříň
Nic víc a nic míň.
Poblila nám koberec
Uklidí to?
Houbelec!
😀
Ale kde, chtěli pokračování! 🙂
Tři oktávy? 😮 Já mám nesjpíš rozsah jako Mistr Jiří Suchý (tedy v jedné písni): od C do C – a oktáva je moc. Takže je to prima 😉 …
Taky mě to překvapilo 🙂 Od té ztráty hlasu jsem nebyla schopná čistě zpívat. Pomaličku se to vrací. Pomaličku.
Tak hlavně že hlasivky hlasivkují 🙂 občas mluvím sama pro sebe a už na mě občas někdo divně zíral 🙂
Musíš se tvářit, že máš sluchátka! 🙂
Někdy se mi stane, že zahloubána do myšlenky hlasitě promluvím. Hlavně v lese na prochajdě. Trapas nastane, když se náhle na cestě objeví turista a evidentně mě musel zaslechnout. To potom kamufluji, že mluvím na Ajvinku….
😀 Copak nečekaná promluva se hovorem se psem zamaskovat dá. Horší je, když si jeden zaleze do keříčků kvůli naléhavé potřebě a tam na něj někdo mluví! 😛 (Ano, i to se mi stalo:))
Není to sice v poslední době, ale jako velký blázen jsem vypadala jednou u zubaře. Paní doktorka mi brala otisky na korunky (horní čelist). A já bohužel trpím velkým dávivým reflexem. Samozřejmě si všimla, co děje, a její rada zněla, ať dělám co nejvíc hlasitě: ÍÁ. No jako osel. Do čekárny to bylo určitě slyšet a k dovršení všeho byl v ordinaci opravář na telefon a ten taky nevěřil svým uším. Hlavní ale bylo, že hýkání pomohlo a že se otisky povedly a já přežila.
Jiřino, to muselo být něco! 😀 Ale zase, pokud to pomáhá, tak stojí za to si to pamatovat:))
Já o ní dost často pochybuji sama.
Tak s tím souzním. Ale aspoň to není veřejné 🙂