Pokusila jsem se seřadit letošní drabble chronologicky podle děje, ne podle pořadí, v jakém byla zadávána témata.

Úvodní drabble se odehrává asi o patnáct let dříve než ostatní.

Otrávené jablko z ráje

Téma: Otrávené jablko

Mnich Silvestr hledí na vystrašeného chlapce a pohrává si se svazkem vrbových prutů. Strach v dětských očích ještě zesílí, ale Silvestrovi to nestačí. Chtěl by vidět vzdor, aby jej mohl zlomit, ale u tohoto „Vašíčka“ se odporu nedočká, ušklíbne se. Kluk se po každé ráně jen schoulí a pak potajmu pláče.
Na něj musí jinak.
„Bernarde… jak se vlastně jmenuješ doopravdy?“
„Václav,“ vzlykne chlapec.
„Václave,“ převaluje Silvestr jméno znechuceně v ústech, ale snaží se vypadat laskavě.
„Jsi chytrý chlapec, ty to můžeš dotáhnout výš než ostatní.“
A od tohoto rozhovoru Silvestr chlapci zaséval do mysli vědomí vlastní důležitosti a výjimečnosti.

Závěrečná poznámka:

Silvestr využil metodu hada z ráje – „nikoli nezemřete, ale budete jako Bůh“

Na mne si nepřijdete

Téma: Zúčtujeme spolu

Na stole leží odhozený list.
S jakou nedočkavostí před chvílí lámal pečeť a otvíral jej. Čekal tak dlouho. Konečně.
Dychtivě začínal číst známé rozmáchlé písmo.
Nevěřil svým očím.
… nespokojen… došly stížnosti… od Jana i Jakuba Cimburských… pán na Zástřizlech je znepokojen stavem kostela…
Bere znovu do rukou dopis a pokračuje ve čtení.
… nejtěžší žalobu podává Vladan z Archlebova. Věrný syn pravé církve, štědrý donátor… žádal o intervenci v jeho při s Cimburskými a ty jsi jej odbyl… zasaď se o nápravu, jinak budu nucen tě odvolat… zklamal jsi…
Znovu odhazuje list a zatíná pěsti.
Ještě poznáte, kdo je Bernard. Všichni.

Co po mně budou chtít?

Téma: Gumička na poušti

Bernard sedí ve fortně rajhradského kláštera. Od rána tu dřepí a už se pomalu blíží večer.
Proč musel přijet právě sem? Proč dostal druhý dopis tak brzy po tom plném výčitek? A proč jej nechávají tak dlouho čekat?
Zkouší se modlit, ale myšlenky mu ubíhají. Už několikrát se spletl v modlitbách, které dobře zná od dětství.
Obrátil se k bratru fortnýři, jenže ten na nevyslovenou otázku jen pokrčil rameny.
Jak to říkal ten starý popleta Bořivoj? Že se má obrátit k Bohu jako k milujícímu otci? To má určitě od toho hrnčíře, mračí se.
Milující otec? Nikoho takového nikdy nepoznal…

Přidávám závěrečnou poznámku určenou těm, kdo hodnotí, zda text odpovídá zadání:

Tak nevím, jestli bude stačit, že má Bernard nervy napnuté k prasknutí a je na duchovní poušti…

Co o tom víš?

Téma: Srdce je párový orgán

Bernard s Bořivojem sedí proti sobě u stolu a vzájemně se pozorují. Bernard přezíravě a Bořivoj s obavami. Nasupená Hana mezi ně položí mísu s kouřící kaší a džbán mléka a s brbláním odchází. Bernard zaslechne jen… „dost dobré“… „na lepší“.
Bořivoj vzpomíná na včerejší večer, kdy mu Metoděj povídal něco o Božím srdci. Prý Bůh čeká s otevřeným srdcem na to, že k němu člověk přijde se srdcem pokorným a kajícím. Nepletu to nějak? uvažuje stařec.
„Co víš o Božím srdci?“ obrátí se nečekaně na Bernarda. Na odpověď nečeká, šourá se od nenačatého jídla a nechává zmateného kaplana samého.

Vzpomínky

Téma: Uhoď ho, nemá žádné kamarády

Bernard sedí celý zkoprnělý. Co to do starocha vjelo? Vždycky tu sedí, s hlavou svěšenou, něco žmoulá a dnes tohle… Kde přišel na takovou otázku?
Mladý kaplan ví, že jej Bořivoj nemá rád a Hana už vůbec ne. Vlastně o jejich přátelství ani nestojí. Radši je sám za sebe. Je to jistější.
Vidí se znovu v klášterní škole. Mnich Silvestr uměl mezi chlapce postavit bariéry. Bernard byl jediný, kdo od jisté doby nedostával ochutnat lískovou medicínu, ale mnich nezakročil, když Bernarda ostatní chlapci bili a nadávali mu. Měl zpočátku jednoho kamaráda, ale ten nevydržel dlouhé hodiny na kolenou a utekl.

Proč mne odmítáš?

Téma: Soutok

„Synu, proč mne odmítáš?“
Mladý kaplan vstává a protahuje si nohy ztuhlé z dlouhého klečení. Otvírá rychle okno, aby zjistil, odkud zazněla slova, jež jej vytrhla ze soustředěné modlitby. Nebyl to stařecký hlas Bořivojův ani mladicky přeskakující Hanina vnuka Pavla. Otevřeným oknem vhání prudký vítr studené dešťové kapky. Raději zavírá a hledí ven. Pozoruje stružky vody slévající se na okenních tabulkách do silného proudu.
Jak to ten starý povídal? Co vím o Božím otevřeném srdci?
„Čekám tu s milujícím otcovským srdcem, až mě pozveš do svého.“ Zase stejný hlas.
Milující otec? Takového neznám.
Bernard nechává slzy volně stékat po tvářích.

Zpěváček

Téma: Kapitola sama pro sebe

Hospodyně Běta je matkou mladého muže, kterého známe jako Bernarda. Jako mladičkou dívku si ji vyhlédl vysoký člen církve a „obdařil“ ji několika dětmi. Tři starší synové se dostali k mnichu Silvestrovi, dvě dcery jsou vdané.
Od narození posledního dítěte – Michala – ji už nenavštěvuje.

„Maminko, neplač,“ objímá vytáhlý chlapec hospodyni Bětu a zatrylkuje jako kos. „Brzy tě přijdu navštívit. Otec Ambrosius je hodný. Ještě nikoho neuhodil. Jen když něco pokazíme, taktovkou ťukne do pultíku a přísně se podívá.“
Běta si otře oči. Její nejmladší je jiný než ostatní její děti. Od malička si pozpěvoval a klepal a drnkal na všechno, co mu přišlo do cesty. Otec Ambrosius, varhaník a vedoucí kúru, si jej vybral sám. Hlavně že Michal nemusel k Silvestrovi jako Václav a Martin.
„Mniši nemají Silvestra rádi,“ dodává chlapec. „Říkají o něm, že je kapitola sama pro sebe, a vyhýbají se mu.“

Lhář a podvodník

Kněz Bořivoj si před časem uvědomil, že svou službu nekonal správně. Přišel se poradit k hrnčíři Metodějovi, o kterém věděl, že v kraji chodí s Božím slovem.

Téma: Podvodník – postavy z obrázku

Po nesmělém zaklepání na dveře dílny vchází kněz Bořivoj.
Bane, šourá se. Je to úplně jiný člověk než ten, který včera po dlouhém rozhovoru odcházel. Včera to byl také shrbený stařec, ale jeho oči byly jasné a dech pravidelný. Zato dnes v tváři popelavý, ruce se mu třesou…
Metoděj k němu polekaně přistoupil.
„Co se stalo?“ usazuje hosta na lavici.
„Měl jsem sen… Promluvil ke mně Bůh… Z ostnatého keře jsem slyšel hlas: Jsi zatracen!“
„Bořivoji, takto Bůh nemluví. Tímto způsobem obviňuje satan, ten had, lhář a podvodník, který pokoušel Evu v zahradě Eden. Bůh trpělivě čeká na tvé pokání.“

Součástí zadání byl obrázek s řadou kresbiček, ze kterých bylo nutné vybrat jednotlivé postavy. Vybrala jsem následující:

Bořivoj: kněz, stařec, zlomený člověk
Metoděj: dnešními slovy laický kazatel (a hrnčíř) a vlastně také starý muž
hlas z keře
satan: had z ráje

Na prádle

Hana je sestra a zároveň hospodyně starého kněze Bořivoje.

Téma: Velký flám

Hana opatrně schází k lávce, kam ženy z okolí chodí prát. Nerada vidí, že tam posedává největší drbna z městečka, ale vracet se nebude.
„Co to máš, Haničko? Smrdí to jako putyka,“ nakrčí Zuza znechuceně nos.
„Bernardovu sutanu,“ zavrčí Hana. „Ráno jen vystrčil ruku, hodil ji na zem a vyštěkl: Vyprat a hned.“
„Přece měl ten můj pravdu,“ zatetelí se Zuza. „Včera zašel do hospody a viděl Bernarda, jak o čemsi přesvědčoval dva cizí chasníky. Když odmítli, vyskočil a začal svolávat hromy blesky. Jeden z těch chasníků nevydržel a vychrstl na Bernarda pivo.“
„Určitě chystá něco nekalého,“ leká se Hana.

Zůstaneme ještě s Bernardem, ale podíváme se s ním i na Cimburk. Jan Cimburský je na panském sněmu a Bernard vycítil příležitost, jak mu ublížit.

To jsi sluha Boží?

Téma: Slepičárna

Zbrojnoš Ctibor namáhavě sestupuje do sklepení. Dávno zraněná noha bolí, žádné koření nepomáhá.
„Co tam ta stará všudybylka hledá?“ hubuje.
Vysvětluje Máří, kdo venku čeká.
„Ten kněžík, co tu byl nedávno. Ten s tím oslem, pamatuješ? Dnes má s sebou osly hned tři,“ šklíbí se stařec a dodává: „Jsou s ním dva biřici. Naparuje se jako kohout v kurníku. Nechal jsem je stát za branou, budou řádně rozezlení.“
„Jan Cimburský nás posílá pro pannu Svatavu, máme ji doprovodit do kláštera, kde setrvá do jeho návratu.“
„Lžeš! To se chceš nazývat sluhou Božím?“ odvrací se a nechá jej stát před branou.

Máří si ví rady

Téma: Nejistá konstanta moderní doby

„Konečně jsou pryč,“ sesunul se Ctibor na své místo u ohně. „Hodnou chvíli tam bušil na vrata, křičel, ať mu okamžitě otevřu, pak křičel na ty dva, aby přelezli do dvora, ale neposlechli.“
Máří sedí mlčky, ruce v klíně a modlí se. Pak se obrátí ke Ctiborovi.
„Něco nekalého chystá, to vím jistě. Jen nemůžu přijít na to, co má za lubem.“
Po chvíli dodá:
„Pošli vnuka s vyřízením k paní Alžbětě, ať jí poví, co se tu stalo. Že ji prosím, ať přijede a odveze děvčata k sobě. Na ni si netroufne. A ať to poví i bratru Metodějovi.

Závěrečná poznámka:

Paní Alžběta je Svatavina budoucí tchyně. Máří ví, že zámožnou statkářku si Bernard netroufne znepřátelit. Bernard však není jediný, kdo chce využít situace a dosáhnout svého.

Falešný zájem

Téma: Kočičí zlato

„Lituji, pane Vladane, že jsi vážil cestu k nám darmo. Syn provází Jana Cimburského na sněmu.“
„Přijel jsem vlastně navštívit svou neteř,“ studené oči bělovlasého muže byly dostatečně výmluvné.
„Zdeňku,“ oslovila Alžběta nejmladšího syna, „zajdi za děvčaty, že je přišel navštívit pan Vladan z Archlebova.“ Podívala se významně na mladíka a ten hned pochopil, o kterého ptáčka se jedná.
„Přišel jsem pro tebe, milá neteři, abych tě ochránil před…“ šlehl výmluvně pohledem po paní Alžbětě.
„Pane, tvůj zájem o moje bezpečí je falešný. Vím, oč se ti jedná, ale já důvěřuji paní Alžbětě, protože jí věří i můj strýc Jan.“

Závěrečná poznámka:

Doufám, že falešný zájem o bezpečí mladé dívky je dostatečným ekvivalentem kočičího zlata 🙂

Máří se stýská

Téma: Zde leží počátek všeho

Máří se stýská. Druhý den je tu sama jen se starým Ctiborem a Martinem ve fortně a už se jí stýská po ruchu, jaký tu panoval před dvěma týdny. Jan s Vítkem a štolbou Václavem odjeli na sněm a Svatavu s Dorotkou odvezla paní Alžběta do Kožušic.
Stará chůva vchází do jizby, do které jinak nikdo nechodí. Když byly děti malé, často se ptávaly, proč jsou dveře zavřeny a nikdy je neotvírají.
Máří zvedá víko truhly u dveří. Pohladí upracovanou rukou ženské šaty z jemné látky a rukáv liščího kožíšku. Vzpomíná na den, kdy do ní věci s pláčem ukládala.

Setkání

Jan je pořád ještě s bratrem Jakubem, nastávajícím zetěm Jiřím a Vítkem na zemském sněmu.

Téma: Vrána k vráně sedá

Zadumaný Jan se znenadání ocitl v medvědím objetí tělnatého muže. Chvíli zmateně hleděl, teprve až muž promluvil, poznal svého dávného přítele Ondřeje.
„To jsem rád, že se potkáváme,“ hlaholil Ondřej. „Jak se ti daří?“ Nečekal na odpověď: „Viděl jsem tvého laskavého strýčka, Vladana. Netušil jsem, že ten starý havran ještě žije.“
Jan se nadechl k odpovědi, ale Ondřej pokračoval:
„Ještě pořád se domáhá svého práva? Viděl jsem jej s jedním věčným sudičem. Dost o něm. Změnil ses, brachu, šedivíš.“
„Taky už nejsi kudrnatý,“ opáčil Jan.
Ondřej se bouřlivě rozesmál, pak se vážně zeptal:
„Co tvé hledání?“
Jan sklíčeně pokrčil rameny.

Otec dle srdce

Téma: Biootec

Jan zavřel oči, ale spát nemohl.
Setkání s Vladanem jej hodně rozrušilo. Ten stařec je tak chtivý majetku, že Janovi v rozhovoru předhodil, že nemá žádné dědice, a proto by měl panství předat jemu a po něm jeho dětem.
Ještě že je tady sám a nemusí se stydět skrývat slzy. Bolest nad ztrátou jediného syna jej svírá i po letech. Kdyby aspoň věděl, co se s dítětem stalo… Osud mu nedopřál být otcem a vidět své děti vyrůstat.
Ne, vzchopil se, přece se stal otcem, byť své děti sám nezplodil. Svatava, Dorotka a vlastně i Vítek jsou dětmi jeho srdce.