HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: Netopýři mezi lidmi

Na jaře začala našim netopýrům další sezóna práce v popularizaci. Jakpak jim to asi jde?

 

 

1.

Letos mají Mariella a Julián první vystoupení s netopýřím stánkem na Den Země. Už jsem tam byla loni. Možná i předloni. Pamatuji si obří davy lidí a vedro.

Letos bude několik změn. Stánek je na jiné straně parku, vím, na které zastávce vystoupit, abych si ušetřila kilometrovou štreku do kopce s rukama plnýma nákladu, a hlavně… vedro letos nebude.

Fakt ne.

 

Když ráno připravuji kolečkovou tašku s věcmi na stánek a tašku s netopýřím boxem, podívám se na předpověď počasí. Teploty už jsou jen jednočíselné. Pořád lepší než vedro, pomyslím si naivně. S vedrem se nedá nic moc dělat. Naopak lezavo neexistuje, existuje jen špatné oblečení. Oblékám si zimní kabát a do batohu balím mikinu, termosku s časem, KeepCup, termosku s kávou a láhev s mlékem do kávy.

Stánky už naštěstí stojí a dostáváme stoly, které musíme otřít od deště. Kontroluji předpověď. Pršet bude půlku oficiálního konání akce. Co se dá dělat.

Rozkládáme boxy s netopýry, prodej, letáky k rozebrání, zapečetěnou netopýří sbírku. Netopýří kvíz zůstává v krabici, protože v tomhle dešti není kam vyvěsit netopýří naučnou stezku, a navíc nám prší na část stolu.

 

Stánek

 

První návštěvníci jsou osazenstvo okolních stánků, která se snaží zahřát pohybem a zahnat zvědavost. Netopýra zpravidla vidíte jen jako šmouhu na nebi, pokud máte štěstí. Pokud máte hodně velké štěstí, zahlédnete nějakého spícího viset na trámu nebo v jeskyni.

Následují otužilí jedinci, rodiny a skupinky, které ani počasí neodradilo od zajímavé akce. Lidí je celkově asi desetkrát méně než loni. Ti ostatní jsou zalezlí někde v teple.

Kafe a čaj mi dojdou ještě před polednem. Krátce nato posíláme ze stánku domů netopýrařku, která měla obstarávat kvízy. Už prší jen na čtvrtinu stolu, ale kvízy pro dnešek vzdáváme. Když chvíli neprší, jdu si pro horký džus a čerstvě upečenou palačinku ke stánku s jídlem. Než dojdu zpátky k našemu stánku, je obojí studené.

 

Hlazení (foto Milena Davídková)

 

Na ukázku máme dvojice netopýrů rezavých a moje netopýry velké. Z těch lidé na davových akcích vídají jen světlá bříška skrz průhlednou stěnu boxu. Tentokrát je oba odkrýváme. Julián se obvykle odejde schovat. Obvykle. Někdy se schovat nejde. Jednou dokonce sám vystrčí hlavu z úkrytu, aby si mohl decentně vzít zophobáka a zacouvat zpátky.

Mariella samozřejmě musí předvést svou osobnost. Když xté skupince návštěvníků ukazuji, jak netopýři velcí loví zophobáky z krabičky, strategicky strčí křídlo dovnitř a vytáhne další dva, než se mi povede krabičku dostat z jejího spáru. Diváci se baví.

 

Velká a malá aneb Mariella a Pipouška

 

Kolem třetí dokonce vysvitne slunce. Abychom ale nebyli moc nadšení, brzy zase zmizí za mrakem.

Úderem šesté už pilně balíme. Nejsme ani zdaleka první, některé stánky to vzdaly dříve. Je asi pět stupňů. Jdeme na nejbližší zastávku. Domů toho vezu hodně, takže si volám taxi.

Rozmrznu až doma ve sprše. Přejezení netopýři mezitím usilovně tráví v boxech.

 

2.

Další jarní akce se koná v Mariellině zimovišti, kde ji před pěti lety v zimě našel náhodný pejskař. Moc by mě zajímalo, jak by reagovala. Nakonec se rozhoduji nechat ji doma. Pojedu hromadou dopravou více než hodinu a mým netopýrům by to zkazilo náladu.

Dorazím krátce po začátku akce. Všude je plno, kromě stánku a netopýrů v boxech je ještě k dispozici netopýří dílnička pro děti. Sedím u vědomostního kvízu. Občas předvádím netopýry rezavé. Parta holek, klasicky v boxech po dvojicích, aby se prostřídaly. První dvojici lze rozeznat už podle povahy. Jedna sama nastupuje do ruky, zatímco druhá v ruce být nechce a hladí se jen v boxu. Když ji někdo chce vzít do ruky, obvykle pohotově spustí ječák.

Když je kolegyně zaměstnaná prodejem, předvádím zvířata já. Podložím ruku pod jednu netopýrku a čekám na reakci. Pustí se a nastoupí na ruku. Pár lidí si ji pohladí.

“To je zrovna ta, co do ruky nechce…” všimne si kolegyně po chvilce.

 

Nepřekážej mi v jídle! (foto Milena Davídková)

 

Netopýrka jako na povel spustí pískot. Vracím ji do boxu a nastavuji ruku, aby mohla nastoupit její kamarádka.

Netrefím se ještě jednou. Tentokrát dostanu varovný štípanec.

 

Ukazujeme druhou dvojici netopýrů. Odměňujeme holky krmením. Pohoda zvířat je to hlavní. Druhý den po akci mívají odlehčovací.

V ruce držím spokojeně rozvaleného netopýra. Otáčím jej čumáčkem k návštěvníkům a komentuji.

“Co to dělá?” zeptá se někdo najednou.

Netopýr divně… škytá? Natahuje se dopředu, jako když…

Zvrací!

Fofrem ji měním za nějakou nepřejedenou.

 

Rozhlíží se a rozeslýchá (foto Milena Davídková)

 

3.

Příští akce je kratší a koná se v pracovním týdnu nedaleko mé kanceláře. Julián a Mariella přijdou v její druhé půlce vystřídat unavené a přejedené netopýří kolegyně. Oba je beru už ráno s sebou do kanceláře. Balím každému tři zophobáky, to je jídlo na celý den. Teoreticky. Na akci určitě bude nějaký další hmyz.

V kanceláři už je (lidská) kolegyně. Ukazuji jí netopýry a krmení. Dva zophobáci padnou na svačinku. Mariella nemá náladu na hlazení.

Jdeme na oběd.

Co když někdo přijde během obědové pauzy a zvuky pískání a divného rachotění je vyděsí? Pro jistotu píšu zprávy.

Když se vracíme, zjišťuji, že jedna kolegyně opravdu přišla. Netopýry objevila dřív než zprávu. Jiná možnost než netopýři ji ani nenapadla.

Když se v kanceláři sejdeme všichni, ukazuji další krmení. Mariella a Julián vyběhnou z úkrytů a tváří se, jako kdyby týden nežrali. Určitě vrhají velmi významné pohledy na moje kolegy. Kapituluji a do misky dávám zbývající čtyři zophobáky.

Mariella se pak chviličku nechá hladit.

Po práci vezu netopýry na večerní šichtu. Cestou z budovy se stavuji na jiném oddělení, kde pracuje další zvířecí záchranářka. Je nadšená a omylem si pohladí Juliána místo Marielly. Julián se omylem nechá pohladit.

Na akci samotné oba netopýry ze začátku jen odkrývám, k hlazení jsou k dispozici netopýři rezaví. Pak párkrát zkusím Mariellu vytáhnout ven. Někdy dá najevo nesouhlas hned, někdy si nechá jednou pohladit a chce zpátky do boxu. Jindy se mi rozvalí na ruce a spokojeně vrní. Někteří návštěvníci si tak můžou porovnat, jak různě hebké jsou různé druhy netopýrů.

Pro ostatní je vždy spolehlivě k vidění charakteristický myotisí zubohmat.

Když odpovídám lidem na otázky, Mariella vykoukne z úkrytu, posadí se způsobně k misce s vodou a napije. Poprvé za čtyři společné roky ji takhle vidím pít.

 

Úsměv! (foto ZO ČSOP Nyctalus)

 

V mezidobí mezi netopýřími výlety mezi lidi se Julián zvládne předvést i doma.

Jako už mnohokrát přestavuji jarní obývák v lodžii na voliéru. Je to jednoduché, stačí přinést box s Juliánem, přikolíčkovat k prádelní šňůře moskytiéru, aby měl po čem šplhat, a případně zakrýt nábytek dekami, aby bylo na čem pohodlně viset. Protože v mé přítomnosti nelítá a jsem unavená na čekání, jdu si lehnout.

Ve tři ráno mě probudí klepání na sklo. Ve tři ráno a v osmém patře. Čtyřikrát. Div nespadnu z postele, protože jsem večer koukala na Doctor Who.

 

Pár týdnů nato hledám netopýry ve voliérce. Voliérka je evidentně tak akorát, protože se v ní zvířata hledají pěkně těžko. Na podlážce je fleecová televizní deka. Taková ta s rukávy. Rukávy mají netopýři obecně rádi. Asi jako kapsy a nohavice.

Koukám do rukávu. Uvnitř spí Julián… na zádech?

Netopýři na zádech normálně nespí. Často to znamená, že se neudrží ve visu a slábnou před smrtí.

Anebo že dostali k dispozici kvalitní měkkoučký fleece.

 

5.

Koncem května nebo začátkem června se v Praze koná Mikroklima. V parku s jezírky, stánkem s výbornými koláči a kávou pro stánkaře zadarmo. Letos se účastním jen dopoledne. Odpoledne totiž pojedu s netopýry na jinou akci.

Je vedro. Už v osm ráno se po ranní kávě zvládnu zpotit. Beru Juliána a Mariellu a vyrážím ven. Mariella nemá náladu na lidi. Doufám, že ji to v průběhu dne přejde.

Kolegyně už rozkládají stánek. Můj box dávám do zadní části, kde odpočívají “rezervní” netopýři. Na pultu jsou k vidění dva netopýři hvízdaví a k hlazení dvojice netopýrů rezavých. Kmitám kolem kvízů, přišlo hodně dětí ze základních škol. Moji dva netopýři velcí zůstávají v zákrytu.

Dokud nedorazí kameraman místní televize. Když je dokončen komentář, kameraman si jde natočit lovící netopýry velké. Dávám jim do boxu misku červů. Ani je nehne. Přistrčím misku k úkrytu a ten poodkryju.

Velké děsivé zuby

Každý netopýr předvede dva ukázkové zubohmaty. Kameraman bude mít z čeho vybírat.

 

 

 

 

Před polednem jedu domů. Budu mít prezentaci o netopýrech a prezentaci netopýrů pro mezinárodní anglicky mluvící publikum. Kromě Marielly a Juliána budu mít s sebou dvojici netopýrů hvízdavých a netopýrů rezavých.

Doma balím do batohu notebook a pro jistotu i prezentér, flash disk a adaptéry. Člověk nikdy neví, kdy na místě zjistí, že HDMI kabel přestal fungovat a je třeba se napojit na VGA, prezentér má vybité baterie nebo si projektor a počítač neporozumí a bude třeba spustit prezentaci z jiného stroje z flash disku. Vždycky se něco zkomplikuje.

Abych se nenudila, pokaždé se komplikuje něco jiného.

Tentokrát počasí a čas. Samozřejmě jsem deštník zapomněla doma.

 

Z jarního vypouštění (foto ZO ČSOP Nyctalus)

 

Akce se koná několik kilometrů od Mariellina zimoviště. Nezdá se ale, že by reagovala jinak než na jakékoli jiné akci pod širým nebem. Zájem projevuje pouze o misky s jídlem. Priority má srovnané jasně.

Na místě jsou naštěstí party stany. Jakmile na chvíli přestane pršet, spustí se venkovní program bez ohledu na plán. Pro mě to znamená rozložit netopýry na stoly pod párty stanem a předvádět je přítomným divákům. Z první skupiny přijdou prakticky všichni. Jsou zvědaví.

Na začátku show jsou boxy zakryté a vidět je jen do krabiček s krmným hmyzem. Postupně odkrývám a představuji jeden z nejmenších (třígramové huňaté n. hvízdavé) a naopak jeden z největších českých netopýřích druhů (n. velké). Nakonec odkrývám a vytahuji zástupce českého nejpřítulnějšího druhu. Lidé jsou nadšení, fotí, natáčí a hladí si netopýří holky po zádech. Ptají se na jejich historii, jména, detaily.

Zkouším vytáhnout Mariellu. Jde to, pokud přitom sedí na plné misce a může volně baštit obsah.

 

Zahalená tajemná dáma

 

Druhá skupina se vrací z exkurze a vrhne se na občerstvení a gril. Na netopýry se postupně přijdou podívat asi tři čtvrtiny z nich. Ke konci předvádění zůstává jen pár lidí. Mám dojem, že některé jsem někde viděla. Ano, byli v předchozí skupině. Šli se podívat a pomuchlat si ještě jednou.

Třetí neoficiální ukázka se koná během balení, když jeden z organizátorů dorazí s malými dětmi. Mariella se nechá asi třikrát pohladit a pak už chce do úkrytu. Naštěstí rezavé holky nezklamou a jejich heboučká záda jsou k dispozici.

Cestou domů jedu autem s organizátory. Stavujeme se v hlavním stanu. Na netopýry se ptá jiný organizátor. Nestihl ani jednu prezentaci a mrzí ho to. Zaběhnu do auta a vytahuji Mariellu. Bude rychlá čtvrtá ukázka.

Nebude.

Uprostřed mezi lidmi se Mariella zahřeje třesem a vypustí na moji ruku pěkně plnou odpadní nádrž.

Cestou domů jí musím bříško vysušit ubrousky.

Je to prostě osobnost.

 

Další den mají netopýři odlehčovací. Nejen co se týče jídla, ale taky lidské pozornosti. Záměrně netopýry nehledám a když se pouští do lehké večeře, nedívám se do postýlky. Nejradši bych je pohladila, ale asi by to neocenili.

 

Dede: Milá Netopýrko, klobouk dolů! Učit lidi není snadné nikdy, ale pokud se do toho motají netopýří (ne)nálady a vrtošivé počasí, chce to opravdu silné jedince 🙂 Díky vám má ale spousta lidí lepší vztah nejen k netopýrům. Myslím, že děláte moc a moc záslužnou práci.

Aktualizováno: 15.6.2024 — 20:57

40 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Netopýrko, díky za všechny netopýry! Četla jsem až dnes, schvátila mne vedra a včerejší příjemný den jsem strávila mimo domov. Dneska mne zase čeká ta horká morda,jsem jako ti netopýři, vyhovuje mi tmavá noc. 🙂

    1. Mně zas nejvíc chladné ráno… pokud ještě nejsem unavená z veder předchozího dne 😛

  2. Neotopýrko velmi pěkný článek a fotky. Tvoji energii, péči a oddanost netopýrům obdivuji,já bych z tolika akcí byla nejméně týden vyřízená. Nejen dopravit vše potřebné na stanoviště, ale rozložit na stánek a pak vše zase poskládat, tedy včetně boxů živých netopýrů.
    Ovšem i já bych si ráda netopýra pohladila, třeba jen prstíčkem, abych „živě“ pocítila hebost jejich kožíšků. ALE dotaz. Netopýři jsou přeci nejčipernější za šera, jak to, že jsi je přemluvila, aby spolupracovali i ve dne? Nebo tihle jsou už na denní světlo vzyklí a vlastně i na různé cestování ?
    U poslední fotky tajemné dámy jsem si uvědomila, že přesně taková velká ušiska si lidé tvoří rukou – založí dlaň za ucho jen proto, aby lépe slyšeli :). Že by to okoukali od netopýrů?
    Zrovna včera za soumraku jsem na obloze nejen viděla a slyšela větší hlouček rorýsů (asi první snůška právě vylétla z našeho komína), ale mezi nimi i několik netopýrů. Někdy je od rorýsů rozeznám snáze (přeci jen trochu jiné tvary), jindy jen podle jejich zcela tichého letu, zatímco rorýsi švitoří furt.

    1. Vyřízená obvykle pár dní jsem, někdy i zdravotně 😀
      Netopýři jsou inteligentní zvířata a jejich hlavní zájem je pořádně se najíst a rychle pochytí, jak to u lidí chodí. Ti moji se naučili rozpoznat, když dávám vychladit do lednice cvrčky, protože to znamená, že za nějakých deset minut bude dobrota. Takže se naučili, že když mají ve dne šichtu, bude taky hodně jídla. Zrovna u rezavých máme dojem, že mají rádi to hlazení.

      S jejich denním režimem je to asi taky všelijaké, prý spí 21 hodin denně jako kočka, ale vypozorovala jsem, že některí chodí jíst vícekrát za noc a mezitím pospávají.

      Mariella momentálně už ví, že přibližně za soumraku bude jídlo (přestože její druh létá spíš později za tmy) a vždycky už čeká u misky 🙂

  3. Milá Netopýrko,
    mám štěstí, že jsem sem nakoukla a zastihla tě tu. Hodila by se mi tvá odborná rada. Zrovna teď o víkendu jsme byli na babiččině chatě a jak tak sedíme v podvečer venku, zastihli jsme vylétat zpod střechy jednoho netopýra za druhým. Celkem jsme jich napočítali rovný tucet, ale může jich tam žít i víc. Je mi jasné, že až to zjistí babi, bude se jich chtít zbavit. Co myslíš, představuje taková kolonie v chatce nějaké riziko? Trochu se bojím problémů s trusem nebo nějakých breberek.

    1. Ahoj. Když lidi říkají tucet, často se z toho vyklube nějaká ta stovka, ale nechci strašit 🙂 Babičce by teoreticky mohl vadit zápach na půdě a tmavé fleky na dřevě (to jsou netopýří značky z pachových žlách na čenichu). Některým druhům ale stačí 1cm mezírka ve střeše, takže možná ani vůbec na půdě nejsou. Takže jestli sama neříkala nic o zápachu nebo bobcích, asi bych se jí na to neptala, lidi pak najednou začnou vidět bobky a cítit zápach všude 🙂

      Teď je zrovna doba porodů a další měsíc tam budou mít miminka. Vydrží s nimi babička do podzimu? Jakmile odchovají mládata a naučí je lovit, odletí pryč sami. Kontaktovala bych pak ČESON (ceson.org) nebo Nyctalus (https://nyctalus.cz/ , tam je číslo na Netopýří SOS linku), tam už jí poradí, jak je příští rok přimět najít si jiné letoviště.

      Jestli někde jsou bobky, vypadají jako divný kmín, ale toho už byste si všimli. Netopýři obvykle vypustí zátěž při odletu. Je to případně dobré hnojivo na zahrádku.

    2. Breberky mají jako všechny zvířata, veverky, ježci a tak… sem tam se stane, že přijde do stanice zablešený netopýr.

      1. Dóky moc za odpověď a za kontakt na odborníky.

        Dokud o netopýrech babička neví, tak s nimi vydrží (Letos zatím nebyla na chatě přes noc, tak je neviděla.) Doufám, že jí nic nepoštípe, protože pak by zahájila manévry. Doslova.

        1. Myslím, že jsou někde v prostoru mezi střechou a stropem, kam není člověčí přístup. Půdu jako takovou chata nemá. Tak snad by vadit nemuseli.

  4. V létě večer poletují batmani i na sídlišti. Je to vždycky okamžik když prolétnou jako tichá střela takže nemám šanci zjistit druh. Ale ať už je to netopýr, brutopýr či tarapýr, všichni jsou skvělí. :o)

  5. Konečně jsem se zase dostala k netopýřímu článku. Vím, je to moje chyba.
    Hezky jsem se začetla.Máš úžasnou trpělivost a jsi spolehlivý, zodpovědný člověk. Vždy, když vidím lovit netopýry nad zahradou, tak na tebe vzpomenu.
    Ty akce jsou bohulibé, zvlášť pro děti.

    1. Děkuji!
      Oni i ti netopýři dělají bohulibou činnost, žerou hmyz, který určitě chtěl sežrat pozorovatele 🙂

  6. Víš jak si představuju tvoji svatozář? Zlatá netopýří křídla nad tvojí hlavou…a pokud z tebe někdy bude anděl, tak budeš mít ta jejich křídla na zádech…

  7. Díky za skvělý článek, díky tobě vím o netopýrech tolik, co jsem za celý život nevěděla 🙂 A díky za zachráněné létavce a za osvětu !
    U nás jsem letos viděla netopýry snad jednou nebo dvakrát, druh neumím určit. Ale byla tady pořád dost zima a hlavně foukal a fouká dost silný vítr. Vadí jim vítr? A dost pršelo, i když ne silně, to jim asi taky vadí… Přes noc jsem vyprala prádlo, že ho ráno pověsím ven. A ono co? Poprchává…. Venku je vlhko a to se MLP splašil a včera jsme se pustili do malování ložnice. To asi moc schnout nebude. Všude binec, kočky na prášky 😀

    1. U větru nevím, ale asi se jim přitom bude špatně lovit. Takže odhaduji, že stejně jako za deště a chladu zůstanou ten den zalezlí a počkají na lepší počasí.

      Tady je naopak sucho 😛 prádlo včera v noci vůbec neschlo, ale včera odpoledne uhodily tropy

      1. Dneska jsme byli venku brzo ráno, pak ještě na skok za Mafou na Slovač (víc vedro, ale i víc vody) a včil čekáme na soumrak. Jenže to si člověk nevybere – není tak horko, zato útočí krvežíznivé hordy… ani netopýři na ně nestačí.

  8. Smekám 🙂
    Tolik práce kolem a tolik starostí
    Děkuji za krásné poviídání i za ty drobečky.

  9. Tohle se tam dobře čte! A nejn proto, že umíš psát 🙂 Už je Juliánovy pokroky jsou neuvěřitelné – konečně si i život v zajetí může užívat, když už ho strach nenutí být pořád v úkrytu. Mariella je prostě Mariella – carpe diem 😀
    A pak je to celá ta namáhavá procedura zvaná „edukace veřejnosti“. Je to strašně důležité, tahle setkání skutečně mohou rozhodnout o tom, jak se lidé zachovají ke zvířatům v nouzi – nejen netopýrům.
    Prostě klobouk dolů – a zasmála jsem se! 🙂

    1. Právě, ono je to složité a taky dvojsečné. Že jsou zvířata roztomilá a chlupatá, neznamená, že se chtějí nechat chytat a hladit. Dost musíme zdůraznit, že naši netopýři u nás žijí spoustu let a denně jsou v kontaktu s lidmi, a přesto jich spousta je nekontaktních a ukazujeme jen ty ochočené nebo ochotné nechat na sebe koukat v boxu.
      Často pomáhá přirovnat kousanec k propíchnutí prstu jehlou od šicího stroje, a to 4x 🙂

  10. Díky za další vhled do života netopýřího nadšence a jeho svěřenců.

    Jsem ráda, že už s večerem u nás rejdí létavci, kteří se nejprve mísí s rorýsy, aby nakonec převzali vládu nad letní nocí.

  11. Netopýrko, jsi skvělá a máš můj uctivý hlubokosklon a velký obdiv za to, jak se staráš o létavce 🙂 netopýři jsou moje oblíbená zvířátka hned po kočkách, psech a lemurech a ty je umíš tak poutavě představit, že si je určitě oblíbila spousta dalších lidí.

  12. Je nadšená a omylem si pohladí Juliána místo Marielly. Julián se omylem nechá pohladit.
    Myslím, že tohle je skvělé shrnutí předvádění netopýrů na veřejnosti. Někdy se chtějí předvést a někdy ne a někdy to prostě jen snesou. Ovšem tak to má většina zvířat, i těch jinak hladících.

    1. Ti dva jsou nekontaktní a spousta netopýrů snese kontakt jen se svým pečovatelem. Je třeba to respektovat. Mariellu zkouším opatrně zvykat, holt to není netopýr rezavý, kteří si pozornost vyloženě užívají

  13. Netopýrko, díky za článek. Jste – vy i netopýři – hodně zocelení.
    Nejhezčí jdou ale formulace „omylem se nechal vyndat a pohladit“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN