HOST DEDENÍKU – Marie Michlová: Kde se vzal kult mládí?!

Zase se v diskuzi začalo řešit, kdo je ještě „slečna“ a kdo „paní“. Etiketa v tom má jasno, „paní“ osmnáctiletá, maximálně dvacetiletá a starší, paní je zkrátka kdokoliv, kdo vypadá, že je plnoletá. Je to jako když se kupuje alkohol – nezletilé slečně prostě neprodáte, paní 18+ ano.

 

Jenže pak tu je vždycky armáda vdaných čtyřicátnic se třemi dětmi a pěti tituly, které se „ale ještě cítí mladé“. „Paní“ jako kdyby nemohla být mladá, nebo se cítit mladě. „Paní“ je snad jako do starého železa.

Ve své dizertaci, obhájené loni v lednu, jsem se snažila pochopit, jak život a smrt vnímali lidé v době, kdy průměrná délka života byla kolem 35 let – a přibližně stejné číslo tu máme po celou dobu existence homo sapiens sapiens od doby kamenné až prakticky do 20. století. Jasně, z velké části to bylo dětskou úmrtností, ale i tak se díky moderní medicíně a základní hygieně a komfortu v průměru dožíváme vyššího věku než kdy dříve. Stáří se stalo prakticky samozřejmostí.

Během několika generací se ze sedmdesátileté „stařenky“ stává kolikrát naplno pracující žena, která třeba o víkendech v domácnosti opět zastává plně rodičovskou funkci a je z ní energická babička. Ani osmdesátník nebo devadesátník už není taková vzácnost a čím jich je více, tím obtížněji se o ně společnost dokáže postarat ve smyslu demografického nepoměru. V 19. století sice starobní důchody teprve vznikaly spíše na teoretické než praktické úrovni, ale demografický poměr byl příznivý, starců bylo málo, většinová populace byla mladých, která by teoreticky neměla velký problém odvádět dost daní na malé množství potenciálních starobních důchodců.

Mládí bylo přitom dříve kolikrát spíš na obtíž. Jasně, pár nějakých hvězd tanečních zábav nebo spanilých šlechtičen si užívalo mládí a přitažlivost, ale dobová mentalita tlačila na lidi vybírat si vyzrálé partnerky a spíše podle rozumu. Namítnete-li, že přece srdci neporučíš a srdce se často táhne za krásou. Jasně, jasně, ale podívejte se, jak málo mladíků (a mladých dam) tenkrát nosilo brýle – minimum. Přitom nedokonalý zrak trápil velmi mnohé…

Ještě můj táta rád vyprávěl, jak kluci v tanečních vyrazili pro holky bez brýlí a byli rádi, když na konci vůbec vyzvali k tanci dívku, natožpak tu, kterou měli vyhlídnutou. A to už bylo koncem 20. století. Krása byla mnohdy v 18. a 19. století ztotožňována s jinými atributy než s mládím. Klíčová byla kvalita pleti, respektive její nepoďobanost od pravých neštovic. Žena nepoďobaná od neštovic byla téměř automaticky kráska, kór jestli měla ještě zuby a nekulhala, tak to byl jackpot.

 

Frederick Daniel Hardy – The First Birthday Party, 1867

 

U mladých dívek i chlapců se často setkáváme s hodnocením odkazujícím na jejich „potenciál“. Mladé hodnotili podle toho, čeho mohli jednou dosáhnout. No a pak, někdy kolem 40-60 let, se konečně mohlo sumarizovat, jestli toho člověk opravdu dosáhl.

Mládí byla doba zrání, kdy se má člověk učit a připravovat se na život, ideální věk pro prvorodičku měl být až kolem 30. Nehledě na celkově riskantní život v 19. století, se tak rozhodně nikam nemělo spěchat, úspěch v mládí byl fajn, samozřejmě, ale netlačit na pilu, nic se nemělo uspěchat – lepší pozdě než nikdy.

Muž měl jako první a zásadní životní milník, když oblékl poprvé opravdové pánské oblečení a zcela odložil poněkud genderově neutrální šaty a tuniky. Dlouhými kalhotami a opravdovým kloboukem dával najevo připravenost přijmout výsady i povinnosti dospělého, studovat, pak vydělávat a postarat se o ženy ve své rodině (matku, sestry, tety…), případně i o manželku a děti.

Neprovdaná slečna byla podle klasického scénáře v závislé pozici, bez ohledu na věk. Měl ji vždy zaopatřit nějaký muž: otec, bratr, strýc, synovec, bratranec atd. Provdala-li se, zajišťoval ji manžel, pokud zemřel, opět byla závislá na příbuzných, nebo jeho příbuzných. Dokonce i vydělávající ženy umělkyně, vědkyně, podnikatelky stále měly v zásadě nárok na podporu od mužských příbuzných.

Když se slečna stala paní, když se vdala, získala větší svobodu, protože byla sice stále finančně závislá na muži, ale měla být hospodyní a hlavou domácnosti (ne vnějším představitelem, ale vnitřním manažerem). Teoreticky disponovala rodinným majetkem i manželovým příjmem, ze kterého právě ona financovala domácí rozpočet. Společensky byla vdaná žena (ideálně i matka, matka synů) nejvýše, co to bylo možné v rámci ženské hierarchie. Být paní byla výsada – přitom klidně taková mladá pětadvacetiletá paní a matka byla společensky nadřazenější neprovdané sedmdesátileté slečně.

Na druhé straně, i když ženatí muži a vdané ženy byly společensky výše bez ohledu na věk, existoval i určitý kult vyššího věku obecně. Lidé se chtěli dožít stáří, jakkoliv to bylo relativně náročné a vzácné, o to více po tom lidé toužili. Dneska naopak leckdo říká, že nechce být kmet, nechce mít s tím spojené zdravotní a mentální problémy. Ale v 19. století se každý další prožitý rok oslavoval. Lidé této doby prakticky vynalezli fenomén oslavy narozenin, už se neslavila jen výjimečná kulatá jubilea, ale třeba děti oslavovaly každý rok, kdy přežily a to znamenalo, že unikly nástrahám, kterému tehdy musely čelit. Dneska to lidi frustruje, že jsou „zase o rok starší“, protože stárnutí je pro nás přirozené, tedy samozřejmé, proto málokdo, vyjma chroniků, oslavuje, že přežil další rok, naopak nás mrzí, že jsme starší, protože kult mládí nás může začít vytlačovat mimo společenský zájem.

Kolem a kolem je to logické, že vznikl kult mládí – dřívejší kult zrání byl neudržitelný ve chvíli, kdy téměř každý v naší společnosti „dozraje“, už to není žádná velká výsada, stáří není výjimka. Ani ta radost z prvních narozenin batolete už není taková jako dříve, kdy dítě překonalo důležitý milník, který nasměroval dítě k větší šanci toho, že se dožije dospělosti a jednou bude „zralé“, takhle dneska asi nikdo nepřemýšlí, pokud je dítě zdravé, tak se automaticky předpokládá, že bude žít alespoň do 70+.

Naopak je dnes v naší společnosti méně dětí, méně mladých, vizuálně je tak mládí vzácnější, protože průměr populace je starší 40 let. Částečně nám to (kult mládí) způsobila i průmyslová revoluce, která už v 19. století začínala starší generaci pomalu odsouvat na druhou kolej. Rychlá změna životního stylu už nedělá ze starých zkušené mudrce, kteří vědí, co a jak, ale naopak už dneska kdejaký třicátník je „pozadu“ za mládežnickými vychytávkami a osmdesátiletá babička bývá plně závislá na tom, aby jí mladí radili, jak pracovat s novými technologiemi.

Dochází tak k částečné inverzi křivky zkušeností a učení, kdy rady a zkušenosti starších jsou mnohdy zcela nepoužitelné v současném životě, naopak starší lidé vyhledávají pomoc mladých. Dříve sice mladí pomáhali starším fyzicky, pomohli jim ze schodů, nebo jim přečetli dopis, ale od pravěku byly starší generace nositelé klíčového know how. Průmyslová revoluce a rychlý vývoj omezil to, co může starší generace předat mladší, a naopak starší generace je víc závislá na té mladší.

Být „zralou“ ženou, vdanou, matkou, už není dneska bráno jako zásluha. Zásluhou je, když taková žena vypadá jako slečna. I když nevypadá, tak ji to leckdy potěší, když si ji jako kdyby „spletou“ s tou slečnou. Dává to smysl, ale skoro bych řekla, že je to občas škoda… No… Ale historikům nepřísluší hodnotit. Věci jsou, jak jsou.

 

Autorka má doktorát ze světových dějin.

 

Dede: Děkuju Marii za velmi zajímavý text, nad kterým stojí zato se zamyslet. A hned trochu vlezle se zeptám – slavíte narozeniny? Slaví je i vaši starší blízcí a přátelé? 🙂

Aktualizováno: 7.4.2024 — 18:15

28 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Zajímavý článek, děkuji, nenapadlo mě koukat se na tyto záležitosti z této perspektivy.
    My v rámci rodiny a přátel slavíme rádi a pořád, větší rodinnou oslavu jsme měli teď 30. 3. – troje narozeniny a jeden svátek, už jsem to sem, myslím, psala.
    Byli jsme v moc pěkném bistru na Pekařské. Mají to vietnamští majitelé, tak se to poměrně vtipně jmenuje Večerka. Vaří tam spíš mezinárodní kuchyni, ne jen vietnamskou, pochutnali jsme si. Nejvíc na oslavě vydělala dceřina kamarádka, která má květinářskou firmu (všecko si sama pěstuje), těch květin, co jsme si navzájem rozdaly (my dívky) bylo opravdu hodně.
    V práci ale neslavím, i když mám kolegy ráda (hlavně ty mladé ve věku našich dětí, ti jsou vážně bezvadní, jsem moc ráda, že je tam máme), nějak se to tam neujalo.

  2. Moje prostřední sestra tvrdí, že slavit se má všecko, protože člověk neví dne ani hodiny. S narůstajícím věkem a ztrátami nejbližších s tím souhlasím – na setkání s rodinou a kamarády je každý důvod dobrý! Pravda, někdy stačí i to, že je krásně a dá se sedět venku 😉 .

    Ještě k oslovení – já si donedávna myslela, že slečna je vyhrazena pro dívky a ženy svobodné, paní pro dívky a ženy vdané či ovdovělé… u rozvedených si nejsem jistá 🙂 . Ale díky FB 🙂 🙂 jsem zjistila, že jak má ženská osmnáct, tak je paní ať chce či nechce.

    Poznámka jedna: mladá paní mi zase tak nevadí – stejně jako Dede mne tak oslovovali v okamžiku, kdy už jsem byla jasně za zenitem a mne bylo jasné, že je to oslovení typu „abych neurazil“ 🙂

    Poznámka dvě: Jeníkův kamarád kdysi byl v pomykově, jak oslovit novou barmanku v oblíbeném báru a tudíž vymyslel titul paní slečno!

  3. Hezký a zajímavý článek!
    Já, když si nejsem jistá jak dotyčnou oslovit, tak se mile zeptám, s úsměvem. …. paní nebo slečno? Vždy dostanu správnou odpověď a spokojenost je na obou stranách.

  4. Narozeniny slavíme, teď už jsme na ně tři :-)) Máťa 15.7., MLP 17.7. a já 18.7. Nijak moc to nepřeháníme, ale teď bude mít Matej půlkulatiny, bude mu 5 :-)), tak nevím nevím jak to zbytek rodiny pojme. Máťovi to bude tuším jedno :-))

  5. z nezapomenutelných bych vypíchla svoje padesátiny, kdy kamarádky svěřily přípravu dárku jedné z nich a ta objednala hedvábný šál: šedočerný s černou krajkou 😀 naštěstí to včas řekla 😀 vzkázala jsem, že se chystám na narozeniny, ne do hrobu ani do důchodu. holky fofrem zrušily onu nešťastnou objednávku a dostala jsem krásný malovaný šál s vílou… mám ho zarámovaný 🙂

  6. slavit narozeniny svoje i rodiny mě baví – už jenom přípravy akce jsou zábava, občas dobrý zmatek 🙂 většinou každý z hostů dostane na starost část pohoštění – to, co umí nejlépe a já organizuji kdo kam co a jak 🙂 pak se všichni sejdeme a všeho je spousta a je to ten správný šrumec 🙂 větší akce svoláváme do spřátelené vinárny, menší se dají pořádat doma – máme velkou kuchyň a sezení venku na zahradě. a myčku nádobí, to je dost podstatná věc 🙂

  7. neslavím, nikdy jsem si je neužila (teda kromě těch 30..to bylo velké a nezapomenutelné a to se nikdy nebude opakovat), jen jsem se starala,aby všichni měli všechno a byla pak urvaná a radost nikde..takže neslavím..kdo si vzpomene,vzpomene..potěší to, že to někdo má buď napsané,nebo to prostě ví…já si zajdu do města,dám si poctivou vídeňskou, vychutnám si ji a doma vydám grilované kúře..a kožíškové mají radost a já taky…
    a s mamkou si dáme ajrkoňak a obě si v duchu řekneme, že jsme rády, že ten den můžeme být spolu..a já si budu přát,abychom si ten vaječňák daly i v září…na ty její 93…

    1. no, já si se svojí maminkou už bohužel kafe ani panáčka nedám…odešla před dvěma lety v necelých 94 🙁 jak svoje nejsoukromější záležitosti na netu nesvěřuji, ví to jen ten, kdo se zeptá…

  8. Jo, ještě k tomu kultu mládí – dřív byl mladý v podstatě každý (dobrá, spousta dětí se nedostala ani tam), zato stáří byla výsada! Zdraví, štěstí… a pokud ještě měl z čeho žít, pak věru bylo co obdivovat (nebo taky závidět).

  9. Jo, k těm narozeninám 🙂
    Slavíme. Ne opulentně, ale rádi.
    Ten zmíněný problém vidím u starších lidí. Pokud už nejsou hodně starší! 🙂
    Třeba tatínkovi bude ve čtvrtek 90 let a myslím, že mu na té metě hodně záleží ❤️

    1. Tatínkovi přeji všechno nejlepší a hodně zdraví k nadcházejícím narozeninám.

    2. tatínkovi přeji hlavně hodně zdraví a sil a radosti ze života. devadesátka je krásný věk.

  10. Milá Marie, děkuju za zajímavou úvahu. Slečna a paní – ono se to nezdá, ale jeden aby občas našlapoval jak po vejcích, aby se někoho nedotkl:))
    Ovšem není tu zmíněn patvar mladá paní. Kdysi, jako skutečně čerstvá mladá paní, jsem moc doufala, že se mi tohoto titulu dostane 😀 Tehdy jsem ke svému mírnému úžasu zjistila, že se tak říká dámám věru nemladým!
    Takže když mě prvně v obchodě oslovila prodavačka titulem mladá paní, bylo mi jasné, že už to mám prakticky za sebou! 😛
    Kde se tento podle mě pitomý zvyk vzal? Víte někdo?

    1. Patvar mladá paní je nepochopitelně rozšířen. K mé nelibosti. Má zpustošená tvář si zdaleka takové oslovení nezaslouží a tudíž nevím, jestli to mám brát jako nemístnou ironii, nebo se pýřit za poklonu. Vysvětluji si také tím, že mě dotyčný nevnímá, což také není nic moc. V každém případě se mně to jaksi dotýká a oslovení je to blbý. Ale beru to s humorem, jak jinak 🙂 .

      1. Víš co mě teď napadlo? Že je to snaha oslovit zdvořileji starší dámy, leč české „paní“ není úplně samozřejmě samonosné. Aspoň v běžném jazyku. Funguje oslovení Paní+Příjmení (nebo jméno) nebo ve spojení s funkcí Paní doktorka, učitelka… Ale oslovit někoho jen paní, ve smyslu Madam, prostě někomu nejde z pusy.
        Co myslíte, může to tak být?

        1. Jo, přesně takhle jsem to měla, když jsem prodávala. Bylo mi strašně hloupé, volat na dotyčné dámy jen paní, tak jsem občas (někdy to šlo i bez oslovení) použila „mladá paní“ a někdy jsme se tomu pak společně zasmály. Nevím, smály-li bychom se, kdybych použila „stará paní“.

  11. Mně říkali paní při nákupu v sámošce, když mi bylo 14 let, a to jsem byla fakt namíchnutá 🙂 To, že je někdo vysokej, brejlatej a má ehm v oblasti hrudníku už naděleno, je podle mého názoru neopravňovalo v takové urážce 🙂
    Narozeniny slavím, protože je to fajn příležitost setkat se, dostat dárky a kytky- to číslo je mi dost šumák 🙂

    1. Hm, tak když mně bylo 13, stále ještě si v obchodech mysleli, že jsem chlapec. Taky nic moc!

      1. Narozeniny u nás v rodině slavíme a myslím, že je to dobře. Alespoň se jako rodina sejdeme. Co se oslovení týče, tak mladou paní také nesnáším. Jen někdy mám problém oslovit mladé dívky, o kterých nevím, zda jsou vdané. Slečno nebo raději hned paní?

    2. jo, to jsm ena tom byly stejně, al ekdyž mne pak vdanou nepustila uvaděčka do kina, protože Četa byla od 18 let a já zapomněla občanku na intru a moje svěřenci prošli všichni a já čekala venku na lavičce až skončí kino…(bylo mi 25)

      1. Jj, to znám, když jsem jako vedoucí putovního turistického tábora nedostala v hospodě pivo přes to, že ho dostali kluci ve věku 15-17 let. Musela jsem jít potupně hrabat pro OP na dně báglu a MLP se velmi dobře bavil 🙂 . To mi bylo 24 🙂

  12. Ještě malá poznámka k definici slečny – jakmile má dítě, už je to paní, bez ohledu na stav (ne)manželský.
    Narozeniny? No, nejlepší byly ty sté pana profesora Černohorského. Bohužel, byly i poslední.

    1. Také vysokoškolský titul dělá ze slečny paní.
      Takže svobodná, bezdětná a neotitulovaná jsem slečna, nebo podle definice v článku (18+) paní?

      1. Podle současné české etikety je kdokoliv ženského pohlaví starší cca 20 let „paní“, i když ještě nemá ani děti, ani manžela, ani vzdělání, „slečna“ je pro puberťačky nebo tak působící osoby. „Mladá paní“ je podle etikety nevhodné oslovení vůbec. Bohužel v praxi se pak „slečna“ říká pomalu i pro 50+.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN