HOST DEDENÍKU – Eva Kiesler: Odetta s hůlkou

Cesta k mému koni vede uzounkou asfaltečkou skrze zahradní kolonii. Malé chatičky, pergoly, zahrádky, rajčata, kytky a kompost. Projíždím takhle nedávno zpátečním směrem a náhle vidím ve zpětném zrcátku mávající hubeňoučkou starou paní, celičkou ve světle béžové adjustaci, s velikou nákupní brašnou a hůlkou, o kterou se opírala. Zastavila jsem tedy, couvla a optala se, jak jí můžu pomoct.

 

Paní pravila se silným přízvukem východního směru, že do města potřebuje a nedojde, tedy jsem pravila, že ji svezu, a ona důstojně usedla do mého terénního neuspořádaného vozidla. Přes vedro venku měla na sobě svetr a tepláky a silné ponožky v sandálech, jinak čisťoučká, úpravná, s pečlivou manikúrou, stříbrnými vlasy, a křehká jak uschlý list.

Jste z Ukrajiny, ptám se jemně, aby řeč nestála. Paní se přihrbila. Z Ruska jsem, povídala potichu. Jsem tu už mnoho let. Němůžu za to, co se děje, němůžu!, vykřikla do prostoru omláceného Citroenu, až na palubovce nadskočily účty za drahou naftu. Já vím, pravila jsem co nejšetrněji a odbočila na křižovatce doleva.

Já tančila v divadle, povídá ta paní. V Bolšom těatre i tady v Národním. Znáte Labutí jezero? Lebedinnoje ozero, vzpomněla jsem si na překlad, ano, znám. Já byla Odetta, poznamenala paní hrdě. Ukážu vám fotográfiji. A vy tu bydlíte, v chatičce, zajímám se, v létě..? Celyj rok, odpověděla stará paní. Topím si v kamnech, sbírám dřevo.

Syn špatně se oženil, přišel o byt, mě poslali sem. Jezdí sem a křičí na mě, není to dobrý syn. Moc pije, bojím se ho. Proto jedu do pojišťóvny, snad mi pomůžou. To spíš právník, myslím si, dám vám nějaký telefon…

Pak jsme zajely do Kauflandu a ona tam, mezi regály s rejží a těstovinami, bzučíc si ústy melodii, tančila part Odetty, v těch tlustých ponožtičkách, v tom zvetšelém svetru, a byla to nejkrásnější Odetta všech Velkých Divadel ever.

Na náměstí mi požehnala, ať mi dá Bůh zdraví, a odkráčela, lehce se opírajíc o hůlku. Do té pojišťóvny, která ji zachrání před synem alkoholikem a stínem Vovky Putina…

 

 

Další texty autorky najdete zde https://rabinova-vnucka.cz/

 

Na adrese levapradni@seznam.cz Objednávat si můžete knížky Praštěné básničky mešuge babičky a sbírku básní Pusťte mě domů.

 

Další články autorky najdete zde: https://denikn.cz/autor/evakieslerklementova/

Aktualizováno: 3.4.2024 — 11:07

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ten obrázek, co je k tomuhle textu na webovkách autorky, je neuvěřitelně hezký. Výstižný a laskavý.

  2. I z Odetty byla najednou stará labuť..ale duše jí zůstala čistá a bílá…jednou zatančí v těch silných ponožkách naposledy…snad ještě prožije něco hezkého, než přijde její čas…

  3. Ach – život není černobílý. Někdy barevný, někdy šedivý… Odettě v tlustých ponožkách přeju lehký krok v nelehkém životě.

    Evo – moc hezky napsané, děkuju za to, že jste se s námi o tento okamžik podělila.

  4. Všechny jste to řekly už přede mnou. Myslím na ně, na všechny ty nádherné a nyní i bolavé baleríny, umělkyně,novinářky,vědkyně, co nejdou s „jejich“ myšlením,ty statečné ženy,které trpí ať už jakkoliv. Krásně napsáno, děkuji.

  5. smutně krásné a dojemné… takový je někdy život. a Vy jste to podala lehounce a procítěně, jak když baletní sukýnka zavlaje a Odetta běží do zákulisí před dalším obrazem 🙂

  6. Milá Evo, krásný střípek – půvabný i bolavý.
    Mívám také štěstí na příběhy, lidé se mnou rádi mluví. Ovšem málokdy vybočují z… jak to jen říct? Běžného života? Většinou je ráda poslouchám, i když někdy srdce bolí.

  7. Děkuju vám.. mám takové velké štěstí, že potkávám krásné divné lidi a události..

  8. To je krásný příběh. Jako obraz. Samozřejmě leccos z toho nádhera není, ale jako celek.

  9. Pěkné, děkuji.
    Já se onehdy na Bajadéře potkala se starší paní z Ukrajiny, taky bývalou baletkou. Říkala mi, že když byla malá, dokonce tančila s Pliseckou (asi byla ve sboru, počítám).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN