HOST DEDENÍKU – Luci 4+3: Šest týdnů ležení, fakt k zbláznění

„A do háje…temného! Kruci!“ Nic jiného mně po slovech doktora o tom, že zlomenina holenní kosti byla komplikovaná, operace složitá, ale povedla se…a teď je na programu šest týdnů vysoká orteza, ležení, klid a zákaz došlápnutí, prostě nenapadlo. Šest??! Týdnů? Ležet? Když jsem zvyklá kmitat od rána do večera?

 

Zděšení mi vydrželo až do návratu domů, kdy se moje sebeobviňovací a sebelitovací myšlenky (já blbec! chudák já) přeorientovaly na praktickou stránku následujících šesti týdnů. Protože stát se ze dne na den z dvounožce jednonožcem vyžaduje přizpůsobení podmínek k přežití.

Výhodou bylo, že některé potřebné vychytávky už jsme v domě měli, protože zatímco u mě šlo o první úraz, přítel si v uplynulých letech „pořídil“ vážných zdravotních problémů několik. Za úplně základní věc považuji polohovací postel. Má zdvihací části na obou koncích, takže horní část je oporou pro záda, dolní část jsem ocenila v době, kdy noha dost otékala a zdvižení do výšky ulevilo. Navíc má i možnost úpravy výšky postele.

Výhodou je i madlo nad hlavou, za které se lze přitáhnout a mimo jiné tak i posilovat ruce a zádové svaly. Důležitá je kvalitní matrace, protože šest týdnů ležení na zádech je děs sám o sobě, ne tak ještě na špatném „podkladu“. I tak jsem si o týdnu připadala jak princezna na hrášku. Postel není nutné kupovat, existují centra s pomůckami pro nemocné a handicapované, která za rozumné peníze postel půjčí.

Zapůjčit lze i invalidní vozík, který ale není ve standardním bytě nebo domě úplně ideální, obvykle neprojede dveřmi. Já jsem to vyřešila popojížděním na kolečkové židli od psacího stolu, v době, kdy jsem si ještě netroufala používat berle.

 

Noha 29. 1. 2024

 

Dalším neocenitelným pomocníkem je nástavec na wc. Velmi usnadní „dosednutí“, které je za pomoci jedné nohy dost obtížné… a to jsem poměrně malá. Pro člověka vysokého 180 centimetrů to musí být problém značný. Výborná jsou i madla u wc, díky kterým se lze přitáhnout a zvednout, stejně tak madla v koupelně, ve sprchovém koutě nebo u vany.

Pro sprchování je super speciální židle s protiskluzovýma nohama a nastavitelnou výškou. Na ochranu ortézy před vodou sice prodávají speciální návlek, ale stejně dobře posloužil velký pytel na odpadky, omotaný izolepou.

Neméně potřebným pomocníkem je i podavač předmětů. Na jednom konci rukojeť, spojená lankem s „drapákem“ na konci druhém. Na předměty na zem spadlé i na podávání věcí, na které se nedá dosáhnout… ideální.

Status „ležící jednonožec“ sice vyžaduje pomoc někoho, kdo je ochoten podat tu jídlo, tu nezbytné předměty, přesto je dobré mít možnost aspoň částečné sebeobsluhy. Takže vedle postele stolek, na něm lampička na čtení, léky, kapesníky, notebook, vlhčené ubrousky, pití a podobně. Jídlo v posteli usnadní velký tác nebo rozkládací stolek.  Příruční koupelnový regálek se zásuvkami posloužil na uložení nočních košil. Sice to vyžadovalo místnost trochu přeorganizovat, ale na těch šest týdnů to stálo za to.

A pokud jde o další drobné úlevy, tak: aspoň dva ledovací sáčky, na otoky, pomohly hodně. Kostivalová mast na zpočátku zatuhlý kotník a koleno. Nohu mít ve zvýšené poloze. Jizvu mazat a masírovat nesoleným sádlem a heřmánkovou mastí. V prodeji jsou i speciální masti a gely na jizvy, zkušenost s nimi nemám. Na hojení kosti stravu bohatou na bílkoviny. Z doplňků kolagen, vápník, vitamin D3.

Protože u většiny podobných úrazů je většinou nutné ředit krev, prevence trombózy a následných komplikací (embolie, mrtvice, infarkt), je třeba dávat pozor na multidoplňky stravy, které obsahují prvky, které naopak srážlivost krve zvyšují.

Jak vydržet šest týdnů nucené nehybnosti? Každý podle svých možností. Mám vzorně uspořádaný fotoarchiv, odkoukané filmy a přečtené knížky, na které roky nebyl čas. Co bylo třeba zašít, je zašito. A fakt jsem litovala, že neumím plést nebo vyšívat, to by bylo svetrů pro vnoučata 🙂

Do kontroly u doktorů mi zbývá týden. Pevně doufám, že řeknou „Vstaň a choď!“ Držte mi palce…. děkuji předem. 🙂

Lucka

 

Téma do pranice! 🙂 Tak co, byli jste taky někdy delší dobu jednonožci? A jak jste si s tím poradili? Pojďme si sdílet vychytávky, které udělají jednonožci život jednodušší… 🙂

 

Aktualizováno: 10.3.2024 — 18:44

45 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Luci,
    hlavně přeji brzké uzdravení a abys mohla co nejdříve chodit jako dříve. Asi se to lehčeji řekne než udělá. Tak ať kontrola dopadne co nejlépe a můžeš se pohybovat alespoň s berlemi.
    Mimochodem, spánek na zádech bych asi nedávala. Úplně mi stačila nutnost ležet takto několik hodin po zákroku, kdy mi napíchli tříslo (plánovaně) a pak jsem tam musela mít celé hodiny sáček s pískem. Mám záda docela v háji a bolest to byla fakt velká – a to šlo řádově o hodiny.

    Tak držím palce.

    1. Apino, děkuji. Jasně, určitě to nebude tak, že z vyšetřovny vytancim veselým krokem…budu ráda, když mi dovolí tu rehabku. A ano, spaní na zádech je fakt prisernost. Večer je problém usnout a ráno záda kvili a úpí.

  2. Měla jsem nohu v sádře třikrát, kvůli kolenním vazům, takže od kotníku až nahoru po stehno, naštěstí ale chodicí. Všechno v mladém věku, pak sice mělo kolenní jabko tendenci několikrát vyskočit z jamky, ale pokaždé se zase vrátilo na místo, no však taky jsem už na kolena opatrnější. Tak s vychytávkami pro jednonožce neporadím, jen budu držet palce, aby končetina prošla hned v prvním termínu kontrolou a ty aby ses vrátila mezi dvojnožce!

    1. Tohle znám také. Od dětství se mi vyhazovalo koleno (přesněji čéška) a bylo čím dál hůře. Nakonec to skončilo operací, která sice to vyhazování zastavila, ale mám kvůli ní zase jiné problémy – super artróza na místě, kde nebývá. No a nevím moc co s tím, protože ta čéška má úplně zparchantělý tvar, takže vrátit to jen tak nejde.

  3. Tak Luci, srůstej,srůstej, to je ale pech ale jsi výborný praktik, takže jsi to pojala úžasně a věřím,že už bude jen líp. Rehabilitace bude pro tebe už jen bonbónek, jo a klidně nadávej, mně to pomáhalo. Drž se děvče!
    Měla jsem kotníky postižené už několikrát, tak vím o čem mluvíš. Naposledy,když jsem prodávala byt v rodném městě a to byla lahůdka. Venčit jsem skákala po jednom schodu z 1.patra a nahoru taktéž. Teď bych to už nedala.Nohu jsem si doma posunovala na servírovacím stolku a nejhorší bylo dopravit horký kafe na místo.

    1. Jenny, děkuju. A ano, nadávání pomohlo, mám blíž k vztekani než k pláči… Moji drazí bližní mají za těch šest týdnů svatozář, padaly tu poznámky o očkování proti vzteklině a tak Protože mne deptala ta bezmoc, jsem zvyklá jakýkoliv průšvih aktivně řešit…a tohle prostě řešení nemělo, jen ke ezet. Uf

  4. Ještě jsem si vzpoměla. Jedna sousedka z ulice si zároveň zlomila obě ruce v předloktí a měla na obou rukách sádry, od prstů až po lokty….. Manžel kolem ní dělal úplně VŠECHNO!

    1. Šiš! To muselo být… no… hodně těžké. Skoro ostudné, bych řekla. Jsou dobří, že to dali 🙂 I když ono jim nic jiného nezbylo, že jo.

      1. V roce 68,zrovna když nás začali okupovat rusáci,jela moje kamrádka Věra na kole do práce a v podjezdu pod železnicí ji přejel autobus,zlomené nohy obě a roztržené paty. Sádry až nahoru, vozily jsme ji na kočárku ven do přírody a když ji pak mravenec vlezl pod sádru, nadělaly jsme ji v sádře dírky a honily mravence pletacími dráty až jsme ho udolaly.Pomohly ji Piešťny, když jela tam tak nechodila a zpátky přijela bez berlí a hopinkovala po schodech.

        1. Takhle tady už pár lidí postavila na nohy Vltava. Studená. Do vody je kamarádi odnesli, zpátky podpírali. Jeden blázen plaval i s tou ortézou na noze, v tom nepromokavém pytli.

        2. Tak to je drsné, i když asi měla velké štěstí, že přežila.
          Mravenec po sádrou!!! ještě toho kousek:))

    2. No nazdar. Tak to moje noha je nic, úplná pohoda. Mít zlomené obě ruce si nechci ani představit a tu péči taky ne. Chudák paní.

  5. Teda, Luci a vy ostatní, to jsou docela děsivé příhody. Přeju, ať se může noha začít zatěžovat co nejdřív – ale zase opatrně, aby se to pak ze samého nadšení nepřehnalo. ;⁠-⁠)
    Osobní zkušenost s tak dlouhým „jednonožstvím“ naštěstí nemám, ale nedávno – teda vlastně už tak před půl rokem! – si přítelův nevlastní otec přivodil komplikovanou otevřenou zlomeninu holeně a „jednonohý“ je dodnes. Lékaři mu snad každý měsíc slibují, že ten následující měsíc už vytáhnou z nohy kovovou konstrukci, která to drží pohromadě, a pořád nic. Takže už toho má chudák dost, stejně jako jeho žena, která kolem něho musí běhat… (Mimochodem, úraz to byl kuriózní. Dotyčný si připravoval stařičké auto na sraz veteránů, chtěl zkusit, jak běží motor, tak šel nastartovat – klikou vpředu… A omylem při tom nechal zařazenou rychlost. V podstatě sám sebe „přejel“.)

    1. Tedy Ivano, nebýt toho, že úraz přitelova nevl.otce byl vážný, tak mě to uvedlo do stavu,kdy tak trochu pukám… achjo, to jsou paradoxy. K tomu železu uvádím , že ho mám pro změnu v ruce a s doktorem jsme se dohodli, že ho tam nechám už nafurt. Souhlasila jsem, než zase operaci tak raději trochu kovu. 🙂

    2. Ivano, díky za přání, jasně, nejdřív opatrně, zlehka. Být přejet vlastním autem je taky smůla smolna hrozná, tím hůř, když je úraz tak komplikovaný. Otevřená zlomenina musí bolet děsně. Mne doktoři vylepšili čtyřmi šrouby a dlahou, no, být Železnou lady jsem nikdy netoužila, ale tak co už.

  6. Je to opruz. Měla jsem nedávno (dva roky zpátky?) nechodící sádru na kotníku. Berle jsem nenáviděla a do schodů do postele jsem směla, až přišel Kája, abych se nezabila. V přízemí jsem drandila vkleče na kolečkové židli. Nejhorší bylo, jak mi byla zima na prsty, i když jsem měla na nich navlečenou ponožku.

    1. V nějaké cizině (nevím kde), jsem viděla používat místo berlí takové chodítko na kolečkách, na kterém člověk klečel. Pro úrazy chodidla a kotníků fakt dobré! Od kolena nahoru už nefunkční, bohužel. Fakt dobrá vychytávka, něco jako koloběžka, na které klečíš.

      1. Ahoj, viděla jsem to ve „Skvělý doktor Pol“, to je v principu dlouhodobý dokumenární pořad o jednom americkém veterináři. Používal to přímo Dr. Pol po operaci kotníku a vypadá to opravdu jako koloběžka, jen s opěrkou na nohu. Dávají to National Wild nebo něčem podobném – prostě v té sekci o zvířatech.

  7. Lity, lity, když to čtu tak mám husinu. Já mám špatně srostlý zlomený kotník, už dlouho. Reoperaci mi nedoporučili protože mám ještě jiné obtíže. Šest týdnů někdy uteče jako nic ale ve tvém případě to je asi hooodně dlouhé. Přeji ti abys byla brzy v pořádku a bez bolesti.

    1. Marsko, ano, bylo to dlouhé. Teď už zbývají do kontroly tři dny, tak to už jde. Nesměle doufám, že doktor neřekne A ležet další dva týdny.

  8. Tak to si neumím vůbec představit ! Strašný to muselo být, naprosto strašný ! Já měla kdysi – to mi bylo cca 30 naštíplý oba kotníky, teda ne najednou :-), nechodící sádra taky na 6 týdnů, ale ležet jsem nemusela, jen prvních pár dnů. Měla jsem berle, hnus fialovej, ale doma jsem skákala po jedný. Dneska bych to nedala, ale jak říkám, byl mi 30… Byla jsem jak klokan, měla jsem takovou zástěrku s kapsama ale třeba kafe nebo jídlo (kromě housky 🙂 ) jsem si neodnesla, že.
    MLP je po operaci totální endoprotézy. Už v nemocnici nám šel o berlích naproti. Nástavec na záchod byl neocenitelný, navlékač ponožek měl, ale navlékač jsem byla já. I madla v koupelně. Ale to je něco jiného, tam se doporučuje pohyb, sice o berlích (které všude zapomínal), ale ležet se nemusí. Sádlo na jizvu se osvědčilo.
    Drž se, já mám zkušenost, že první dny – spíš týdny, po sundání sádry, byly děs běs, noha naprosto nepoužitelná a bolela jako čert, rehabilitace byly jak středověký mučení :-), ale ty máš koleno i kotník v pořádku, tak snad to bude lepší. Hlavně opatrně !

    1. Alimo, potvrzuji, JE to strašný. Teda…samozřejmě, jsou mnohem strašnější úrazy a nemoci, to si celou dobu svého nadávání na svůj stav uvědomuju.
      Na dopravu kafe, pití a nebo třeba talíře je právě skvělá ta jezdící židle, na základní obsluhu domácnosti taky, zatím si neumím představit, jak jednou rukou sviram berli a druhou dávám prádlo do pračky.
      Na kyčelním kloubu byl přítel taky a taky musel začít chodit brzy po operaci, s berlemi. Stejně tak po TEP kolene. Holt klouby mají jiný režim rehabilitace než zlomeniny.
      Nohu nemám v sádře a upřímně, neumím si představit, jak moc musí být noha ztuhla a zmarena po x týdnech v krunýři. Ortéza má výhodu, že ji lze aspoň na chvilku povolit, nohu promazat, a cvičit, protahovat svaly, šlachy. Že rehabilitace bude bolet, s tím počítám, ale neb to povede k chození, tak to dám.

      1. Batůžek je neocenitelný pomocník. Pití = termoska či PETflaška. I jídlo lze v nouzi přenášet v zavíratelných krabičkách.
        Mytí lze z velké části absolvovat žínkou, tedy bez nutnosti obalovat nohu a soukat ji do sprcháče.
        Tfuj tfuj, ať se to dobře a rychle hojí!

      2. Jak jsem psala o rozbitém koleni po pádu z koně, tak jsem měla sádru od kotníku po zadek skutečně celých šest týdnů. Ke konci jsem se s tím brodila i potokem (v taťkových holinách:)). Belhala jsem se rychle a bravurně. No. pak jsem dojela tramvají na středisko, kde mi sádru sundali a prostě mě poslali domů. Bylo mi šestnáct, něco jsem vydržela, ale tohle prostě nešlo. Ta noha vůbec nevěděla, jak chodit! Neměla jsem žádnou oporu a mladou holku bez viditelného zranění taky nikdo v tramvaji sednout nepustí. jak jsem se sádrou pomalu běhala, bez ní jsem se jen velmi těžko dostala domů. A pak se učila znovu chodit. pamatuju se, jak jsem koukala na jiné lidi a zkoušela je napodobit… Trvalo to (bez jakékoliv pomoci a rehabilitace) skoro dva týdny, než jsem dokázala zase normálně chodit.

  9. Ajta krajta, to je teda pěkná polízanice. Tak táhni a srůstej! A držím palce, ať si po kontrole můžeš kontrolovaně povyskočit!!

    Pámbuzaplať, ležákem jsem byla pouhé tři dny při zlomenině jakési kůstky v chodidle (ani se neptejte, jak jsem k ní přišla 🙂 ). Bylo to peklo – ještě štěstí, že po mamce zůstalo záhořovo lože v obýváku, protože o berlích jsem neměla šanci se vyčtverat do patra do ložnice (to bylo ještě v době lednické existence, nyní máme bydlení v jedné rovině). Naštěstí jsem po této době dostala na nožku apartní lehkou modrou plastovou ponožku, takže jsem se vlezla i do starých kecek a mohla se prakticky pohybovat normálně, i když mne minimálně jednou denně zachvátila moje minifobie z ponožek a měla jsem dojem, že UŽ TO NEVYDRŽÍM A MUSÍM TO SUNDAT! No ale vydržela jsem dalších sedm týdnů. Ano – před každou kontrolou jsem byla přesvědčená, že už půjde dolů a po každé kontrole mne přepadla chandra, že zase nic. Nakonec jsem se vrhla na užívání vo-ben-zi-nu 🙂 , teda wobenzymu (takový náš domácí vtípek) a jsem fakt přesvědčená, že mi pomohl. Stejně tak Terce na zlomený obratel a posléze i zlomený kotník…

    1. Ygo, děkuji, v povyskoceni doufám. Schody naštěstí nemáme, ale před několika lety byla na operaci kolene Piškotova holka nejoblíbenějši , taky ortéza a klidový režim a v baráku byly schody do patra, kde byla koupelna. Nejdřív jsme to vyřešily dětským nafukovacím bazénkem v obýváku, ale už za pár dní se dcera strachala do patra o berlích, za asistence zděšeně matky kvočny . A Profesora, samozřejmě, důstojné před ní kráčel a ocáskem navigoval směr cesty.

  10. Šišmarjá, to byla moje první myšlenka, když jsem si článek přečetla. Jednonožec jsem zaplaťpánbůh nebyla!
    Ale různé vychytávky už doma máme. Na toaletách madla, já mám postel na „vysoké noze“, tak jako nemocniční lůžko. Mám sice pouze polohovací rošt, ale zatím stačí. To polohovací lůžko je super.
    Byla jsem superležák pouze dva týdny na covidovém oddělení, připoutaná hadičkami k pípajícím přístrojům, čurající katetrem do pytlíku. Jednou za pár dní jít na velkou v posteli je hluboký životní zážitek, když se pořádně nemohou použít ruce z nichž ty hadičky vedou. Oceňovala jsem postel, kdy jsem si ovladačem mohla polohovat jak tělo potřebovalo. Po příjezdu domů Eva při mém sprchování použila plastovou židli ze zahrady (na nohách jsem se první dny neudržela). V takových situacích je opravdu nutné při kratší době improvizovat, při šesti týdnech se rozumně zařídit.
    Doufám, že už je lépe a dá se alespoň chodit o berlích! To hned vypadá život snadnější. Nezapomenu jak jsem zimně oblečená poprvé vyrazila s turistickými holemi na konec zahrady (40 m), tam jsem se zřítila na lavičku a po krátkém odpočinku jsem vyrazila zpět .
    Kdo něco podobného nezažil, nepochopí. Proto ti Lucko, držím všechny palce, aby rehabilitace probíhala snadno, bez problémů ♥️ .

  11. Lucko, neskutečná trpělivost a zkouška nervů..znám to..nucený klid a nicnedělání á neděl..a slova mého již nebožtíka praktika – Šárino,prosím Tě, dodrž ten klid! Doktor,kterej jindy říkal – je na Tobě,jak se s tím popasuješ, se svým svědomím si to srovnej sama..když tady prosil,tak jsem poslouchala jak hodiny…a vyplatilo se..nástavec na WC je super, když už ho nepotřebuju,slouží mojí 92 leté matce a madla tam má taky a je spokojená…polohovací postel si jednou pořídím vlastní..ten ovladač a hejblata do ní vyrábíme u nás..:-D na starý kolena nechci v bytě prahy a sprchovej kout bezpečnej pro mne..protože na starý kolena s drahým, asi v baráku bydlet nebudeme…
    Jinak jsem také přečetla zásobu knih,shlédla spousty filmů a naučila se ve dne spát 😀

    1. Sharko, mne také doktor při propuštění ze špitálu náležitě vyděsil, takže pod dojmem katastrofických vizi jsem ležela fakt dost poctivě. Polohovací postel je fakt skvělá věc, totéž byt či dům bez prahu. I velmi nízký práh je pro ztížený pohyb překážkou, stejně jako různé koberečky, předložky. O psích a kočičích hračkách na podlaze ani nemluvě. Slalom mezi míčky, plyšáky a podobně byl velkou výzvou.

  12. Palce držím!
    Nástavec na wc pro snadnější dosednutí jsem používala po operaci páteře, kdy je zákaz sezení. Výborná pomůcka.
    Měla jste také nástavec na navlékání ponožek, abych se nemusela ohýbat, to jsem také nesměla.

    Dnes je naštěstí spousta pomůcek možno objednat online, i tam při prohlížení jsem dostala nápad, co budu ještě potřebovat. Třeba pomůcku pro otření se po použití wc. Namotá se na to toaletní papír a člověk nerotuje v bedrech, když to nesmí. Různé zdravotní pomůcky mi ukončily stres, když jsem zjistila, že existují a jak se budu sama obsluhovat, když nesmím takový a makový pohyb a nechci stále obtěžovat okolí.

    Ovšem mé okolí mi bylo velkým pomocníkem a to je potřeba vyzdvihnout.

    Hrazda nad postel pro snadnější přitáhnutí a změnu polohy taky doporučuji. Dnes se dají tyto pomůcky (pokud je nepředepíše lékař na předpis) sehnat i v online bazarech a poměrně zachovalé.
    Vařila jsem na kolečkové židli po operaci menisku, to je také výborný tip na posunování se po bytě.

    1. Blážo, po té operaci páteře to muselo být pekelně těžké. A naprosto chápu touhu po samostatnosti. Díky za tipy!
      I když doufám, že je už nebudu potřebovat. Jenže nikdy neříkej nikdy, že jo.

      1. Naivně jsem si myslela, jak to všechno sama zvládnu a jak za 3 měsíce budu už v pohodě. Trvalo to rok a dodneška to není OK. Dle slov pídr si „na to musím prostě zvyknout“. Tak si zvykám.

    2. Děkuji za držení palců. Operovana páteř, to musí být také děs běs. A přesně, jak píšeš, kromě nuceného lezení je nejhorší to, že člověk zvyklý sebeobsluze a obsluze druhých je najednou v situaci, kdy musí „otravovat“ kvůli každé drobnosti. Další běs je, když nikdo jiný kromě mne nevěděl, kde co vlastně máme…a bylo nutno navigovat z postele, že sůl je v pixle ve spíži na prostřední polici. Jak, že tam není? Je tam. Neříkej mi, že ji nevidíš .Kriticky byl první týden, kdy noha ještě dost bolela a hlavně jsem měla v živé paměti výstražné vety doktora Nehýbat! Ležet! Klid! Tak jsem ležela a neklidne sledovala, jak vzniká chaos a s vydatným přispěním zvěře i binec… Později už jsem že židle v pohodě zvládla obsluhu pračky, susky, myčky a podobně (tiše doufám, že doktor nečte Dedenik ).

    3. Blážo, to muselo být strašné! Operace páteře a vůbec páteř moje vlastní je můj stresor. Zatím mám za sebou pouze MR a čekám na popis. Potom se uvidí.

  13. Milá Lucko, teď někdy to budou tři roky, co jsem si neuváženou otočkou v podstatě utrhla koleno 😛 Jak jsem byla za celý život na nějaké úrazy, tohle koleno jsem si už jednou předtím zmasakrovala po pádu z koně, tak tohle bylo poprvé, co jsem po úrazu měla nohu naprosto nepoužitelnou. Nedalo se na ni stoupnout ani trošku, takže jsem se naráz ocitla přesně v té situaci, jakou popisuješ.
    Protože to nebyla zlomenina a já byla optimista, vystačila jsem s úpravami prostředí v menším rozsahu.
    Důležitá byla ta kolečková židle! Pravda, chtělo to trochu cviku 😛 nakonec jsem zjistila, že nejlepší je račí pohyb, tedy na místo určení docouvat 🙂
    Židli jsem ve sprše používala taky – naštěstí máme v dětském pokoji skládací plastové – osvědčila se skvěle, ale jen díky tomu, že máme zděný a opravdu velký sprchový kout. Mít menší plastový, musela bych hledat jiné cesty.
    Berle byly šílený opruz. Bolela mě záda i dlaně. Ale nakonec se člověk přizpůsobí 😛 Byla jsem s berlemi nakonec i v lese. Měla jsem totiž dvě období – před operací (asi měsíc) a pak hojení po operaci – to bylo asi nejnáročnější.
    Držím ti palce na povolení došlápnout! Mimochodem, já ta povolení dostávala v procentech 🙂 Blbě se to odhadovalo:))

    1. Jo ještě něco. Neměla jsem podavač (mě fakt vůbec nenapadlo si něco sehnat!), takže jsem používala tu dlouhou obouvací lžíci z Ikei. Ten háček, který má na konci, je opravdu šikovnej. Pravda, opravdu zdvihnout se daly jen textilie, zbytek se tím dal jenom přitáhnout. Ale aspoň něco…
      Samostatnost je bolavě nutná…

      1. Ten podavač máme už doma také…. Uvažuji o obouvači ponožek, ale zatím se snažím obléct si ponožky i přes bolest sama.

    2. Mila Dede, na berlích v lese? Máš můj veliký obdiv. Zatím se na berlích posouvám jen po domě, ven chci vyrazit dnes. Záda ani ruce mne zatím neboli, ale pořád mám takový ten podvědomý strach, abych nespadla a nohu si zas nezmařila, další týdny lezení bych už dala snad jen v kleci a pod sedativy.
      Jinak mne fakt hodně pomohlo, že jsem už měla zkušenosti s omezením pohybu u přítele, respektive s tím, co život usnadní. Ocitnout se bez zkušeností náhle, bylo by to asi trochu složitější. I z hlediska toho, že vybavit prostředí pro pacienta asi nejde během půl dne.
      Vida, obouvatko, taky dobrá improvizace! Ono když člověk musí, přijde na mnohé pomůcky, které poslouží. Do podávání předmětů jsem se pokusila zapojit i psice, zejména u Denny, která brilantně chytá a nosí míčky, jsem doufala ve spolupráci, kdy podá tu upadly obvaz, tam třeba přinese kapesníky. Bohužel, obě svorně oznámily, že nejsou asistenční psi a podávat mám naopak já jim, pamlsky do tlamiček. Holt, jezevčíci, no.

      1. S těmi psy jsem to měla stejné 😀 Holky byly naučené, že na lidské věci se nesahá – míček by mi tedy přinesly ochotně, ale podat mi mikinu nebo ponožky? Ani náhodou… A to nejsou jezevčíci! 😛

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN