10. 2005 Už se mi tady líbí. Nevim, kdo vymyslel, že kočka se drží víc domu, než lidí. K čemu by mi byl dům bez mých holek? Jsem radši s nimi a bez domu. Lezení po střeše a skoky ze stromů jsem vyměnil zajiné sporty. Přeskakuju sedačku. Číhám za monitorem. Velká holka vždycky pěkně vykvikne, když na ni vykouknu.
Nejvíc mne baví hrabání v záchůdku. Ve 3 ráno je to správnej kocouří adrenalin. Vždycky tipuju, která z holek vylítne první. Vede velká. To jsem rád. Potmě a navíc bez čoček ani netrefí do dveří. Tuhle zašmátrala, chytla, vykřikla: „Už tě mám, hraboši!“ A zase školní tašku menší holky dala zpátky na místo.
- 10. 2005
Věděl jsem to. Věděl jsem, že kecá. „Prej „jedinej chlap jejího života“. Pche. Zrádkyně. Už má dalšího. Navíc je to ten malej pišišvor Bubu, kterej mi na dvorku nedal chvíli pokoj. Prý aby mi tu nebylo smutno. Nikdy jsem neřekl, že by mi bylo smutno.
- 10. 2005
Leze mi do misky, leze mi do pelechu k holce, leze mi po zádech. Leze mi na nervy.
- 11. 2005
Pořád mi leze na nervy. Ale už ne tolik. Naučil jsem ho hrát fotbálek. Je ještě neohrabanej, ale učí se rychle. Holky si mně předchází, abych viděl, že jsem pořád pán domu. No to bych mňouk, že jsem!
- 11. 2005
Velká holka dovlekla spoustu zajímavých hraček. Všechny je dala na stůl. Hned jsem je prozkoumal, jen ta velká pichlavá kola mě moc nezaujala. Prý nějaké věnce. Adventní. Neznám. Píchaj do pacek. Ale ostatní hračky vybrala dobře. Má je v krabicích, chodím si pro ně a hážu na zem. Bukvice, šištice a makovice jsou všude. Holka leze po čtyřech a loví je se mnou. Nadává. Prý to potřebuje na ty věnce. Tak to ne. Moje hračky se na žádný věnce lepit nebudou.
- 12. 2005
Vletěl jsem na terasu. Jel jsem jak namydlenej blesk. To bílý klouzavý mě studilo v kožichu a na packách. Bubu do toho radši ani nevlezl. Civěl ve dveřích na terasu a holka nadávala, že nemůže zavřít dveře. Civěl asi 10 minut. Pak ho musela odstrčit. Říká, že je Bubu rozvážný. Podle mě je úplně blbej.
- 12. 2005
Tak už vim, na co sem přitáhly ten pichlavej strom. Potřebovaly pod něj schovat plno bezva šustivých balíčků. S cancourkama. Dost jsem se vyřádil, nestihl jsem poškubat jen dva. Holka nejdřív dost ječela, ale pak se smála. Stejně jsem prý nejlepší dárek já. Doufám, že mě nebude chtít zabalit.
- 1. 2005
Dnes od rána cítím v kožichu zvláštní teplo. Napětí. Nevim, co to je. Snad to není nějaká nemoc.
Něco mě lechtá mezi nohama. A mám pořád chuť křičet. Řekl jsem holce, ať se podívá, jaké jsou příznaky vztekliny. Koukala divně a říkala, že jsem očkovanej. Jo. Tomu doktorovi, kterej mne píchnul jednou a já jeho drápama a zuby několikrát, bych akorát tak věřil. Určitě mám vzteklinu.
- 1. 2005
Už vím, co mi je. Nemám vzteklinu. A hlavně nemám ženskou! Nemám ženskou. Nemám ženskou.
NEMÁM ŽENSKOU!! Chci jí a přiřvu si jí. Stoupnu si do předsíně a budu volat tak dlouho, až přijde.
Piškot Pišutka v. t.
Pišišvor Bubu a jeho oblíbená poloha.
Dede: I v dnešním povídání pana profesora najdeme otázku k diskuzi – přijetí nového člena do smečky. Tedy kočičí smečky… U psů to bývá podstatně snazší, pokud se dvě podobně staré psí dámy nerozhodnou, že jeden dvorek je na dvě královny málo. Pak teče krev. Takže, jak se sžívaly vaše smečky? 🙂
Zcela OT, ještě dnes do půlnoci je možné toto vidět zadarmo, něco hrozného: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15732801684-20-dnu-v-mariupolu/
Bože.
Ti, kdo by to vidět měli, se nepodívají. Nebo řeknou, že je to vymyšlené. Je to strašné.
tohle snad nejde vymyslet…
Kdo nechce znát pravdu, prostě si ji nepřipustí. Fakta je obvykle nezajímají.
Minule jsem psala, že dost podrobností ze života prof. Piškota jsem už zapomněla. Ale na to „jaká ženskááá ???“ se dodnes pamatuji dobře :D. Takže teď velice ráda čtu jeho zápisky znovu.
Sžívání nové kočičí příchozí do domu měla někdy krátké, někdy delší trvání. U současné Bobinky to trvá nejdéle, už táhne na pátý měsíc. Je to mnohem lepší, pusinky si ale ještě rozhodně nedávání.
Ještě ke kočičímu hrabání v záchůdku. Vůbec se nedivím, že to Piškota baví. Naše kočky mají záchůdky dost velké (spíše vyšší) a když je čerstvě plním, dávám poměrně vysokou vstrvu kočkolitu, min.10cm. Bavím mě sledovat, jak se každá kočka plnou vervou snaží dohrabat až na dno. Je vidět, jak si hrabání užívají, i když je možná i zlobí, že se jim sypký obsah sesouvá zpět :). Jak postupně při čištění obsah ubývá, zkracuje se i kočičí norování. Až když nižší vrstvu celou vyhodím, záchůdek vymeji a znovu vysoce naplním, jejich intenzita hrabání se zvýší 🙂
Bobbinka už může být s ostatními v jedné místnosti? 🙂
To by bylo fajn pro všechny… 🙂
K nám postupně přibývali psi i kočky, jak šel čas a potřeby vůkol. Ája I., ta byla celá naše od štěněte, pak přibyly už bez Áji, kočky Čita a Mia, k nim pak Daník,kokr nalezenec, pak Babuška,vyhozená z auta,následovala Ája II.,týraná a to už jsme byly tři psi a dvě kočky, nechápu jak je to možný ale všechno proběhlo bez problémů a soužití bylo skvělé.Nakonec jsme zůstali před jedněmi vánocemi sami,MLP chvíli vzdoroval ale do vánoc byla doma Jenka,bolonka a potom Cony od Páji, nakonec kočky od Karolíny, jediný kocourek tu změnu nedal,jenže on přišel už hodně oslabený.Těď nám zůstali zase tři muštetýři.Dvě psice a Damík,doufám, že dožijeme spolu.
Piškotek mne moc potěšil a vzpomínám na něho, to byla kočičí osobnost. 🙂
Dík za pohlazení Pane profesore Piškote..do Vaší studovny, který je v Kočičí universitě za Duhou už tak nabitá k prasknutí,se včera na přednášku vetřela i moje Majolenka…no,moje..ona byla hlavně svá…tak k ní buďte trochu shovívavý,ať nemá index samou trojku…
Sharko, byla jsem pověřena panem Profesorem, abych vyřídila jeho vzkaz: Sharko, holko moje oblíbená, jsem zcela shovívavej a taky spolehlivej kocour. Studentka Majolenka se opravdu dostavila na mou přednášku na téma Kdy je záhodno aplikovat růžové náplasti? Vždycky! Jako zkušený pedagog jsem ovšem rychle poznal, že je velmi svá a tedy ze studia nesvá. Proto jsem ji pozval na svou oblíbenou paseku a tam jí přenechal několik zvláště hezky vybarvených motýlů. Její znalosti lovu jsem ocenil jedničkou! Vím, že je to asi těžké, ale jestli aspoň na chvíli nebudeš z očí kapat tu slanou vodu, tak ti taky dám jedničku!Kterou si ostatně zasloužíš stejně, za to, jak ses o (nejen) Majolenku starala. V úctě Piškot Pišutka, v.t., t.č. na nebeské pasece.
děkuju pane profesore Piškote, že jste se nové studentky ujal..já si až ta slaná voda dokape, stoupnu do fronty s indexem…a donesu Vám spoustu růžových náplastí….a Lucko,děkuju za vyřízení…
Sharko, to je mi.moc líto ❤️
To je mi moc líto. Sharko, tvoje smečka stárne, to je osud.
stárnem všichni,jen taková moje naivní představa – abychom měli stejnej čas odchodu (prostě pořád spolu)..jenže,to by na tom mostě z Duhy byla zácpa…
U nás měl problémy s přijetím kočičího přišlíka- mrňavé ušaté Adély- jen kocour. Oriáš to fakt těžko nesl, zatímco psice ji radostně adoptovaly. Psice adoptovaly jakoukoli kočku rychle. Karamel sice z Vanilky úplně nejásala, ale už za dvě hodiny jí půjčila svůj oblíbený míček. Občas ji zhučela na hromadu, ale jediný efekt byl, že štěně se naučilo huhlat jako ona a vyjadřuje tím mnohé emoce. Borůvka nebyla ze Světlušky urvaná, ale dala to, vlastně opravdu oprčená byla ze štěněte Karamel jen Světluška, ale beze stopy agrese, jen s ní nechtěla být v jedné místnosti 🙂
Poslouchej, že on si tehdy Oriáš uhnal i nějakou nemoc že stresu? Tedy, mám dojem, že si to pamatuju…
Jo, Oriáš si umí uhnat ze stresu zánět močových cest.
Trouba jeden malej velkej.
„Bubu je rozvážný“ 😀 Vzpomínky Pana Profesora nemají chybu, dobře, že jste je sem packou a rukou společnou a nerozdílnou daly. se sžíváním nových a původních členů rodiny nebyly žádné větší potíže – namátkou: Snížek I., tehdy už důstojný kocouří kmet, přijal mrňavého hemživého Eddieho a vychoval do dospělosti. a Eddie pak vlídně přivítal a vycvičil v kocouřích dovednostech ( hlavně v šéfování ) Snížka II. 🙂 je fotka, jak velký Eddie nakukuje do přepravky s mrnětem a láká ho ven 🙂 kotě Pippi se rozhlédla, cvičně zasyčela do prázdné kuchyně, něco uzobla z misky, pak zmerčila přihlížející Miu, začaly se honit a přepadat se a byla doma 🙂 Vincent, přišlík coby čtyřměsíční kocourek do smečky dospěláků, neřešil vůbec nic, jeho sebevědomí a napůl psí povaha mu dává jistotu, že všichni mají rádi kocourka 😀 smečka byla tou dobou ještě znejistělá po náhlém odchodu Luisičky ( na srdíčko ) a kotě, které se chovalo jako ona, vítalo hosty jako ona a přinesl ho milovaný páníček, prostě zahrnula do počtu a bylo.
Tedy musím říct, že na obvyklé kočičí móresy je vaše smečka vpravdě úžasná 🙂
obyvatelé Pětikočičína děkují všemi tlapkami 🙂
oni samozřejmě podnikají takové ty hry “ teď tě zalehnu rozcuchám a zmuchlám“, co se u nich strašlivě vrčí a řve a pak se lítá přes celý dům a na škrabák ke stropu a odtud na trámy a zpátky. to jsou ale hry, které berou vážně jen páníčkové a vždycky nadskočí leknutím 😀 závěr klasický “ jak jsem tě zmuchlal, tak tě zas olížu a učešu“ 🙂
Kouzelné mňauvídání 🙂
Většinou jsne problémy s doplňováním smečky – tlupy neměli. Všichni zapadli a bylo. Až na poslední dva přírůstky.
Andy přišel jako odrostlý vyhozený puberťák, takže když jsme donesli štěndo Napiho, měl strach, že ho i my odhodíme.
Chvilku jsme psí mimino hlídali a dnes to je dvojka k pohledání.
A mezi kočkami Nebulla byla hned asimilována Kurečkem a Uhura se jí vyhýbala. Na podzim se Kureček rozloučil a zůstaly dvě – stará Uhura a mladá Nebulla.
Nejprve starucha brčela a proháněla mlaďošku a teď mlaďoška číha na starušku. „Mňáu, vrrr, grrrr“ a pak di vedle sebe lehnou na lavici v kuchyni a spí 😀
To je krásné, s těmi kočkami:))
Víš, že jsem si myslela, že jste už Napiho měli, když jste dali domov Andymu? 🙂
Mamutku, jména Tvých šelmiček jsou super 🙂
Chci ženskou! Já myslím, že zanedlouho po tomhle vyřvávání následovala další návštěva veterináře a poté jsi už na ženské ani nevzdechl a mohl jsi se věnovat filosofii 🙂 .
Když jsem přinesla domů Zikmunda von Garden, tak to bylo v dobách, kdy mne ani nenapadlo, že by mohl nastat zádrhel. A asi proto taky nenastal. Sice Toya byla nasraná, že chce s ní spát a vždy ostentativně odešla, ale jinak se vše odehrálo bez masakru. Když přišla Brooke, tak nasraní byli oba, Zikmund žil měsíc ve vyšších sférách (na nábytku), ale pak se to utřepalo. Myslím, že Erníka už vůbec neřešil, akorát Frama si udržoval v bezpečné vzdálenosti.
Ty, Ygo, mě by už nepřekvapilo, kdyby ti Terka přinesla domů krokodýla… a tys ho prostě (byť s povzdechem či utajenou kletbou) zařadila do smečky… 🙂
Yga by neklela, jela by koupit další postel, neb krokouš by se s nima moc nevyspal…
Jo, ještě k mé otázce 🙂 Já jsem asi měla štěstí na jedince i jejich věkovou skladbu – v psí smečce jsem nikdy (ťuk ťuk) problémy neměla, když nepočítám počáteční okázalé zhnusené stávajícího člena smečky poté, co dostal pod nos přišelce. Asi největší ofuky dělala Ari – když ona je introvert s ADHD, s ní obvykle nic nešlo úplně samo. Tedy s výjimkou dětí v rodině – ty přijala okamžitě, s láskou a oddaností, která ve mě (šlo o Ari 😛 ) budila na vycházkách neklid. Pokud by nějaký mrňous někde spadl a začal brečet a v jeho blízkosti by se nacházel cizí člověk… No, prostě jsem musela a musím střežit našeho strážce a nepolevovat:))
Čita kdysi Miu vzala na vědomí bez problémů – obě byly koťata, v tomhle věku bývají snášenlivé i kočky:))
To znám, takhle miloval a hlídal Dagi Marka. On hlídal (a doufám, že i miloval) i mě, ale já ho fyzicky zvládla na rozdíl od malýho kluka. Nikdy jsme nemohli pustit Marka samotného s Dagem, i když teoreticky tak od 8-9 let by to šlo, ale venku stačilo, že se na Marka někdo křivě kouknul, nebo to tak Dag vyhodnotil, a měl psa na krku. A Dag měl svých 25 kg – malinko přerostlý stř. knírač 🙂
Pišišvor Bubu:)))
Pane profesore, nemáte to lehký. Ovšem nejvíc mě pobavila poznámka: „Tuhle zašmátrala, chytla, vykřikla: „Už tě mám, hraboši!“ A zase školní tašku menší holky dala zpátky na místo.“ 😀 V noci bez brýlí jsem na tom velmi podobně, jako tvoje velká holka 😀
Ale musím uznat, že na tak silnou kočičí osobnost, jakou nepochybně jste, ještě Bubu dopadl dobře. Ani ten kožich jste mu nepocuchal! 🙂
ono by nějaké cuchání kožichu přišlíkovi bylo Pana Profesora nedůstojno 😀