Když jsem odjížděl na Nový Zéland, neměl jsem žádné extra očekávání. Všechno pro mě bude nové, u protinožců budu poprvé. Nechám se překvapit. Trochu výjimkou bylo, že to v našem věku, pomalu se blížíme šedesátce, dáme s partnerkou stopem. Tímhle způsobem jsme ujeli 1724 km a bylo to báječné.
Potkali jsme skvělé lidi, viděli sopky, moře, lachtany i stromové kapradiny. O tom všem budu psát, nebo už jsem dokonce psal. O tom, že gejzír Lady Knox, velká atrakce vulkanického plata, je vlastně podfuk na turisty, si můžete přečíst v magazínu Koktejl, tedy v jeho webové verzi tady a o tom, jak mě fascinovaly tamní záchody (nebojte, nejde moc „eklhaft“ téma) zase tady.
Stratford Taranaki
Atperyx mantelii
Co by to byl za Nový Zéland bez kiviho. Upřímně, viděli jsme jen tohoto, vycpaného, v muzeu. Kivi hnědý pochází ze Severního ostrova, je hostitelem klíštěte kachního (to jste asi vědět nechtěli) a podle Červené knihy Světového svazu ochrany přírody patří mezi ohrožené druhy. Systematika kiviků je dost chaotická. Do konce 19. století bylo popsáno nejméně 10 druhů kiviů, které australský ornitolog Gregory Mathews k radosti nás amatérů v roce 1931 zredukoval na tři. A z nich jsme viděli dva, oba v podobě muzejních vycpanin.
Atperyx mantelii
Černá labuť
Chtělo by se říct, že černá labuť je něco jako černá ovce. A vlastně ano. Jde o invazní druh, který na Nový Zéland doputovat z Austrálie. Pro nás, co jsme zvyklí na labutě bílé, lišící se jen barvou zobáku (labuť zpěvná ho má žlutý, velká červený) je to nezvyklé. Ale vidět ji je lepší, než strávit 104 minut u Černé labutě v hlavní roli s Natalii Portman. A to mám akční filmy docela rád.
Černá labuť
Kapradina
Zejména Severní ostrov je zemí zasvěcenou kapradinám. Jsou všude a ve všech formách. Od mini druhů krčících se v mechu, přes epifyty plazící se po kmenech za světlem až po mohutné stromové kapradiny, které by si v pohodě mohly zahrát v Zemanově Cestě do pravěku. Na Novém Zélandu jich roste kolem 200 druhů, přičemž 40 % z nich jsou endemické.
Kapradina
Kuirau park – bazén waiparuparu
Park je také součástí Rotorua Walkway, který zahrnuje 26 km propojených stezek z nichž můžete sledovat geotermální aktivitu na vlastní oči v reálném čase. Bublající jezera, závoje páry, usazeniny.
Kuirau park – bazén waiparuparu
Mech tarnaki
Detaily mě baví. Hlavní motiv je trs mechu, ale když se pečlivěji podíváte, tak uvidíte kalé kapradiny. Je to focené na úbočí sopky Taranaki, nejsymetričtější sopky ostrova a celé země. Jedno z míst, které rozhodně doporučujeme k návštěvě, ale chce to mít hezké počasí.
Mech tarnaki
Metasekvoj
První, co mě napadlo, bylo, že jsem se ocitl v lese metasekvojí. Odpovídal vzrůst, typ kůry i jehličí… ale když jsem teď, abych vám nelhal, info ověřoval, jsem na vážkách. Tahle dřevina se sice na Zélandu vyskytuje, ale neměla by tvořit tak starý, souvislý a zapojený porost. Že by šlo o sekvoj? Teoreticky to možné je. Velké exempláře lze najít v parcích po celém Jižním ostrově, kde dosáhly průměru přes 3 metry ve věku 120 let. Obchodní návratnost pěstování obří sekvoje na Novém Zélandu je považována za střední. Druh je k dispozici pro nákup z školek na Novém Zélandu, přičemž jedna školka v Christchurch nabízí odkup pro výsadbu ve velkém. V každém případě pobyt pod baldachýnem těchto obrů byl úchvatný zážitek.
Metasekvoj
Pláž u ústí řeky Patea
Nevozíme si z cest klasické suvenýry, ale pomalu si budujeme sbírku písků. V průhledných skleničkách to vypadá docela dekorativně. A jsou různé, máme bílý křemičitý, červený i lávový černých. Jednu „dávku“ jsme si odnesli i odtud. Zbytek suvenýrů musí být jedlý nebo pitelný, takže se nám doma nekumulují lapače prachu.
Pláž u ústí řeky Patea
Sírové jezero Roto Karikitea neboli ďáblova koupel s živými kyselými zelenými barvami v parku Wai-O-Tapu, Rotorua.
Vypadá jedovatě a asi taky pěkně žíravé bude. Tady stojí za jeho barvou asi skutečně síra, na rozdíl od podobných barev v Yellowstone, kde za pestrostí barev najdeme řasy, sinice a času dalších mikroorganismů.
Sírové jezero Roto Karikitea neboli ďáblova koupel s živými kyselými zelenými barvami v parku Wai-O-Tapu, Rotorua
SS Waitangi
Parník SS Waitangi byl postaven v Grangemouth Dock v Anglii v roce 1889 a původně se jmenoval „Banks Peninsula“, ale v roce 1896 se jeho jméno změnilo na „Waitangi“. Zkratka SS nemá nic společného s nacisty, jde o označení Steam Ship – parník. Počátkem roku 1919 loď koupila společnost Pātea Farmers Freezing Company. SS Waitangi byl 171tunový ocelový dvoušroubový parník o délce 36,5 m a šířce 6 m. Upravená byla na převoz mraženého masa. Těsně před polednem 5. května 1923 u ústí řeky Patea narazila do vlnolamu a najela na mělčinu na západní pláži. Všichni členové posádky vyvázli bez zranění a náklad byl vyzvednut nepoškozený. Pokus o záchranu ztroskotal. Pojistka ve výši 3000 liber byla vyplacena společnosti Pātea Freezing Co.
SS Waitangi
Tui
Tui zpěvný (Prosthemadera novaeseelandiae) je super. Pták, kterého poznáte. Stačí, abyste ho párkrát viděli a díky jeho bílému „kolárku“ ho rychle „dostanete do oka. Ovšem blbě se poznává po zvuku, protože je dokonalý imitátor. Má velikost mezi menšího holuba a Novozélanďané ho mají právě pro jeho zpěv rádi. Na snímku je zachycený, jak saje nektar na lenovníku novozélandském, což je vlhkomilná bylina tolerující i zasolenou půdu. Přirozeně roste okolo řek a vodních nádrží.
Tui
Vrabec
Taky jsem kdysi podlehl mýtu, že vrabci ubývají. Je jich méně a může za to člověk, protože má lepší metody sklízení, menší ztráty a chudák vrabčák nemá na polích co žrát. Jenže opak je pravdou. Vrabců je dost a rozšířili se do celého světa. I na Nový Zéland.
Vrabec
Železnec
Nemám odvahu říct o jaký druh železnece se jedná, má totiž přes 50 druhů, takže zůstaňme pouze u rodového jména. Železnec (Metrosideros) květe hodně nápadně na Zélandu je doma. Přiznám se, že strom obsypaný květy na mě dýchnul exotikou. Jde o jednu z prvních fotek po příjezdu do Aucklandu.
Železnec
V úvodu jsem několikrát zmínil magazín Koktejl, který ale prošel radikální změnou. Ta ale, pokud o ní nevíte, není vidět. Přesto má pro nás až revoluční charakter. Zatímco na papírovém časáku se nic nemění, pořád vychází coby dvou měsíčník, tak jeho webová varianta je deník!!!
Z hlediska redakce na tom makáme tři. Šéfka Bára Literová, čerstvá redaktorka Bára Olejáková a já. Sám tomu nějak nemůžu pořád uvěřit, ale denně, opravdu denně dáváme 3 – 4 materiály a během několika málo týdnů má počet stoupnout na 6 – 8 nových věcí každý den, což je fakticky honička, pokud chceme předkládat věci vyzdrojované, zajímavé, poutavě zpracované.
Děláme, co můžeme, tak nám držte palce a pokud si najdete čas a chuť, tak nám zachovejte alespoň občasnou přízeň.
Dede: Děkuju Topimu za poutavý pohled od protinožců 🙂 Topiho vášeň pro fakta, mechy a lišejníky se nezapře:)) Jinak denní novinky na webové variantě časopisu Koktejl je skvělá zpráva! Takové čtení mám ráda. Co vy? 🙂
Omlouvám se za hnidopišení, ale kiwi je Apteryx, ne Atperyx. Jinak díky za zajímavý článek
Vážený a ctěný Topi Pigulo,
Dovolím si opět povykouknout ze své komfortní nory s kulatými dveřmi a připodoktknout toto:
1. Děkuji za zajímavý článek plný skvělých fotek a snad ještě zajímavějších odkazů.
2. Ještě jednou děkuji za přednášku v muzeu v Chebu, byla vážně (i vesele ;-)) moc dobrá.
3. To jordánské éro je patrně F-5 nebo Mirage (viz bod 2).
S přátelským zvoláním: INDIVISIBILITER AC INSEPARABILITER!
L. Kopp
Také děkuji Topimu, to je něco pro mne, paráda, jsem v tom až po uši ! 🙂 Budu s radostí a očekáváním číst a dívat se. Za dnešní šperky děkuji, časopis jsem stejně kupovala i když ne pravidelně a zase budu a teď půjdu na ty denní stránky, už jsem nahlídla,těším se! Za mne sekvoje jsou nej,ovšem ostatní taky.
Top fotky od Topiho ze Zélandu Nového! díky za úžasné pokoukání a gratuluji ke Koktejlu 🙂 dostávám chuť se vypravit též na cesty.
Paráda, krása, velmi zajímavé – tak tam se taky nepodívám :-)).
Nejvíc se mi líbí železnec, to je opravdu exotika.
Shodou okolností je momentálně na rok – teda teď už asi na kousek víc než půl roku, můj synovec, který tam částečně pracuje na farmě a za vydělané peníze cestuje. Na cestu si vydělal při studiu na Ostravské univerzitě, pracoval (a studoval) jako záchranář, hasič a pod., studoval něco jako architekturu výstavby hasičských a záchranných stanic se všemi specifiky, co k tomu patří. Už se těším, až přijede a udělá si čas na vyprávění 🙂
Gratuluji ke Koktejlu.
Je úžasné vidět jak tuny ocele parníku se mění v hromadu rzi. Neúprosný čas.
Žijí ještě vůbec kiviové?
Sekvoje rostou u nás, u Brna a prodávají i semenáčky. Rostou rychle a divím se, že lesníci nesáhli po možnosti zacelit obrovské suché plochy, odlesnění po kůrovci, touto dřevinou. No, to by ale nesměli být Češi, že?
Kiviové tam žijí, ale jsou soumrační až noční, takže živé jsme je neviděli. Jen vycpané v muzeu,
Milý Topi, blahopřeju k nové práci! Webové stránky časopisu Koktejl jsou teď plné opravdu zajímavých článků, je to radost číst 🙂
Tvoje fotografické střípky jsou moc pěkné a plné zajímavostí. Tak jsem přemýšlela, kterou označit jako tu nej? Sírové jezero? Vrak parníku na pláži? Moje milované sekvoje? (ten pohled se ti fakt povedl!:)) Nebo Tui! Vypadá tak zamyšleně 🙂 Nebo obludné mechy! 🙂
Každopádně doufám, že to nejsou poslední střípky. Ještě bych ráda výhledy do krajiny… (minimálně:))
V nejbližším chystaném vydání, co jde do tisku zhruba za týden, bude velká reportáž z Nového Zélandu.
Prima 🙂 Právě tě nenápadně upomínám o víc fotek 🙂
Skvěle! Moc se těším.
Určitě ještě něco napíšu na web (respektive něco napsané je, jen čeká na vydání) a rád bych navázal na článek o gejzíru Lady Knox povídáním o tom, proč je Zéland vulkanicky tak aktivní.
https://www.koktejl.cz/zazitky/na-vlastni-oci-novozelandsky-gejzir-lady-knox-je-trochu-podfuk-na-turisty/
Další bude o jedné konkrétní kapradině Alsophila tricolor, která se stala pro Novozélanďany symbolem. Mají ji namalovnou na letadlech, lodích, odpadkových koších… a „ta moje“ ji má jako přívěšek ve stříbrné barvě na krku.