Stojím před autem, zírám dovnitř a v duchu dělám inventuru. Chystám se klást stopu pro Daninu bloodhoundici Týnku a pak pojedu ven se psima. Takže s sebou musím navíc k obvyklým proprietám pachovku (moje den nošené ponožky v zipovacím pytlíku, kterého si nikdo jiný zevnitř nedotkl) a na těle nesu čistou mnou vyžehlenou utěrku, kterou položím na konec stopy. Sedět pět hodin v zimě v lese není nic moc 🙂
Co dalšího v tom autě mám? Vodítka, psí postroje, pás, misku na vodu, lahev na vodu, deky, ručník na psy, pamlsky a s*ací pytlíky. Pro mě další láhev s vodou, navíc flísová čelenka, rukavice a tenká mikina – to, kdybych doma při oblékání posoudila počasí příliš optimisticky.
Trvale je v kufru auta prostorná bezpečnostní klec pro psy, dále tam najdete nordic walkingové hůlky, nákupní tašky poskládané v červeném termokošíku, papírové ubrousky, drobné na parkování, tiktaky (děti mi je vždycky vyjedí:)), proteinová tyčinka poslední záchrany (ta je tak nechutná, že ji nikdo nemlsá, takže vydrží:)), čelovka, nůž a v zimě navíc malá lopata a škrabka na okna.
Další drobnosti včetně tužky, náplastí a plata ibuprofenů jsou v uzavřeném prostoru pod opěradlem zakončujícím středový tunel auta. Na chvilku se do auta zadívám cizíma očima. Najednou nevidím stroj. Vidím zabydlený prostor, který o mně možná prozrazuje víc, než bych byla ochotná připustit.
Pejsci 🙂
Každý, kdo musí autem denně jezdit, ten pocit určitě zná. Auto je prostě takový malý obývák na kolečkách. A nejen to. Pokud bydlíte na malé vesnici, po čase se vaše auto stane i součástí osobní identifikace. Moje je navíc hodně nápadné, takže ho lidé registrují. I proto, pokud si ho v rodině někdo půjčí, preventivně varuju: „Jezdi slušně, nebo to bude na mě!“ 🙂
I to je důvod, proč lidé jako jsem třeba já obvykle auto neradi půjčují. Ne proto, že ten druhý jinak nastaví sedadlo a zrcátka, ale proto, že jde o vstup do osobního prostoru člověka. Možná i z toho důvodu mívají auta často nějaké jméno. Já vím, je to hodně ženská záležitost. Pokud muži říkají autu jinak než auto, používají název tovární značky. Ale v tónu hlasu to jméno slyšíte.
Divadlo – v tomto případě většina rekvizit a konstrukce pro stavbu scény na Vánočnice
Proč vlastně tolik citových investic? Vždyť taková chladnička, sporák nebo pračka jsou pro život rodiny patrně důležitější, ale přesto málokdy vyvolávají tento druh emotivní vazby. Možná to souvisí se svobodou, jakou nám auta dávají. Auto nás poslouchá, reaguje na naše podněty, propůjčuje nám svoji rychlost a sílu. Byť je to jen stroj, lidé k nim dokážou vztah podobný, jako kdysi ke koním.
Když tuhle synek kriticky zhodnotil vzhled mého vozu, všechno to bahno zvenku i pod pedály, neodpustil si jemně pichlavou řečnickou otázku: „A tohle jako má být auto dámy? Pohladila jsem svého Draka po kapotě a spokojeně odvětila: „Ale kdepak, je přece moje… a podle toho i vypadá!:))“
Za Rescue Stopaře na Dni spolků ve Dvořek Králové – jen, že je to hezká fotka (s tou věží vzadu:))
Takže dnes se ptám – máte zabydlené auto? Co o vás prozrazuje? A… pojmenováváte svoje auta? 🙂
Moje auto je zatím málo zabydlené – jen náhradní deštník, tašky a deka. Je docela nové, ale jméno už má – Modrouš Víťa (Suzuki Vitara).
🙂 Nové auto se obvykle zabydlí rychle:)) Tak ať se vám dobře jezdí!
Krásné téma. Osobní identifikace podle auta, to je přesné. Mnohdy prostě mávám na auto, aniž bych si ověřovala, kdo v něm jede. A na vesnici to tak mají všichni – když jsem před pár lety byla izolována s covidem a ve stejnou dobu jela máma mým autem, byl z toho slušný poprask. Sousední obcí (kde učím) se ihned rozšířil drb, že s covidem nezodpovědně chodím do práce. :-D Inu, někdo viděl moje auto…
A co vozím stále? Smetáček a skládací lopatu (ačkoliv tu jsem naštěstí nemusela použít od té doby, co mám 4×4), deštník (kdyby náhodou) a rukavice palčáky – ty jsou nezbytnost. Závidím vyhřívaný volant. K autům si vytvářím citovou vazbu, takže svého Swiftíčka měnit nehodlám, ale bohužel výměnu volantu za vyhřívaný Suzuki neumožňuje (zjišťovala jsem). Stejně ho mám ráda. :-)
Musíš mít vyhřívané rukavice:)) A jo, vyhřívaný volant používám i teď, kdy opravdu nemrzne – ale lezavo být umí 🙂
Poznámky: „Viděla jsem tvoje auto u hřbitova, tak jsem si říkala, aby mi za tebou neutekl pes. Viděla jsem tvé auto na náměstí! Byla jsi se psy na Zvičině?“ Všude tam mohl být Martin, případně některý z kluků (auto si půjčují, když jsou se psy), ale lidé tam viděli mě 🙂
První, co mne napadlo v zabydlení auta, bylo „najdi pět rozdílů „. 🙂 Přidala bych snad jen upínací pružné šňůry s háčkem na obou stranách, mnohokrát se osvědčily.Můj červený dráček, v pořadí druhý , by se však mohl jmenovat spíše odranec. 🙂 V březnu ho dávám na hloubkovou kosmetiku,no plastiku. Budou opraveny odřeniny za přiměřenou cenu,snad neomdlím. Za mnohé dobré služby mu budu časem muset udělat nějakou památeční destičku. V létě doplňuji pro jistotu spacák a hamaku, kdybych se musela někde v přírodě zavěsit.
Milá Jenny, máme podobné priority, žijeme podobným způsobem, jezdíme ven se psima… takže se holt i ta naše auta podobají 🙂
Držím palce na přiměřenou cenou rekondičního pobytu tvého dráčka! 🙂
Hmm – tak já se přiznám, že k autu mám vztah jako k… autu. Prostě naše auta nemají jména, protože k nim nemám až takový citový vztah – teda akorát tomu stařičkému renoltku, co momentálně dožívá jako minináklaďáček pro krátké cesty do lesa (vozí psy a dřevo), říkám žgard (:o)) .
Ovšem co všechno se v našich vozidlech najde, z toho mi často přechází zrak. (:o))
Možná beze jména, ale asi vypovídající, co? 🙂 Když vezmeš, že ti přechází zrak:))
Naše auto se jmenuje Roomster 🙂 Jména jsme nějak nikdy neměli potřebu vymýšlet, i když citová vazba tam je, to zase ano. Moc věcí v něm ale nevozíme, tak akorát deštníky, kapesníky, tašky na nákup. Co se ale snažím mít vybaveno, je lékárnička. Možná se to ani nemá, ale už mnohokrát se hodilo, že tam mám náplasti, dámské potřeby, ibalgin…
Dede, jak se daří Rexovi? Neměli jste dnes jít na kontrolu? Už několikrát jsem přemýšlela (zvláště při pohledu na nehybně ležící a po mnoho hodin spící kočku), co se proboha doma dělá s mladým akčním psem?!
Roomster – já bych z něho měla Rumíčka nebo Rumínka…
Proč by se to nemělo – vozit si příruční lékárničku? 🙂 V době stávkujícího kolena jsem měla v autě i pružné obinadlo:))
Rex… byli jsme dnes na kontrole. Už vypadá (a zlobí:)) skoro jako zdravej pes, ale tu pravou zadní stále odlehčuje. Sice ho tam bolí už jen jedna kost, ale pořád trochu bolí. Zítra se dozvím výsledky rozboru krve a podle toho budeme pokračovat.
Jinak ano, konečně nastalo období psa, který by zlobil/běhal až by brečel a prd. Není to lehké:))
Sháním i kupuju kousací věci, máme ten čuchací kobereček, jenže to všechno ho zabaví v součtu jen minuty…
Dodatek – naštěstí se ještě poměrně rychle unaví a pořád je ochoten chodit spát do klece. To pomáhá.
Rexíkovi už otrnulo – což je na jednu stranu dobré (bolesti téměř opadly) a na druhou stranu si dovedu představit, že je momentálně na zabití 🙂 🙂 . Udržet mladého téměř zdravého psa v režimu „klid na lůžku“ je hodně o silných nervech.
Jinak Fram je už fit – tak fit, že mne dneska na vycházce regulérně sejmul. Jsa na postroji a pružném vodítku (+ já též v postroji) uviděl ty srnky spíš než já – a já měla jenom zlomek sekundy na to se rozhodnout, jestli ho udržím ve stoje nebo v leže. Ještě že tam byl krásný, vodou nasáklý mech. Erník byl z toho na prášky, vůbec netušil, proč se tam plácám jak rozšláplá beruška. Dnes poprve jsem po tom hajzlíkovi (Framovi) mrskla vodítkem – akorát bylo blbé, že jsem se samosebou netrefila…
Ygo! To mu tedy otrnulo pořádně. Ještěže to bylo na mech, navíc mokrej. To je skoro peřinka:)) Jo, už máte povinný klid za sebou nebo v tom ještě lítáte? 🙂
Jinak tohle udělal Rex Martinovi. Martin sice náraz ustál, ale vodítko nikoliv 😛 Karabina vydržela, ale praskl ten popruh… Ten Rex taky umí být pěkný kůň:))
Právě že Terka ho pomalu začíná dávat do kondice, tak je momentálně jak z brka vystřelený.
No nic, ještě zítra a pak si ho zase přebere ona (já mám vždy dva dny v týdnu službu).
Chápu. Taky čekám, že budu mít tryskového Rexe a bude těžké to ustát:)
Psala jsem to před chvílí na FB jako odpověď.
Mé auto je zelená Fábinka. Neteře ji kdysi pokřtily na Žabí hlen, protože se jim ta barva nelíbila. No, my jsme s tátou vybírali tenkrát mírně zlevněný model a na výběr byly je dvě barvy – ta zelená a pak červená, prostě jako rudé trenky nebo prápor, takový, jakým se tu kdysi naplno mávalo. Prostě tu červenou jsem nedala, i když jinak to auto mělo o něco málo lepší výbavu.
Jinak má Fábinka je už takový můj fetiš. Před pár dny to bylo 21 let, co jsme ji koupili. Najeto má celkem málo a na to, co potřebuji ještě stačí. Je to takové městské auto, ale když potřebuji někam jet, tak jsme spolu daly i 500 km za den. S Fábinkou ještě jezdili oba mí rodiče, mámě dala možnost být o něco déle samostatná, když jí čtyři kola nahradily nedostačující dech a dvě nohy, které už nešlapaly, jak by bylo třeba. Pak jsme s Fábinkou obrážely skoro tři roky různé doktory. Nyní v zimě jsem s Fábinkou jezdila po veterinách s Amálkou jen bych zjistila, že jí bohužel nemohu účinně pomoci, tak aby to k něčemu bylo. Tak už Amálku držím spíše doma a snažím se, by jí bylo tak dobře, jak to jde a tak dlouho, jak to pro ni bude ještě únosné. Fábinka mi dává možnost udělat větší nákupy (včetně drobnějšího nábytku), dopravit pytle s granulemi nebo krabice s kapsičkami a konzervičkami, které si nechávám posílat do práce. Odvezu i věci do sběrného dvora. Když si vzpomenu, tak mě Fábinka odveze v podstatě, kam si vzpomenu. Jinak já v Praze nemusím jezdit denně, naopak jsem ráda, když ji mohu nechat doma, protože parkování, to je v Praze opravdová výzva. Do práce mohu jezdit vlakem, který se ukázal jako to nejlepší a nejpohodlnější spojení, do centra pak klidně MHD. Ale jsem ráda, že Fábinka na mě vždycky počká až zase někam vyrazím.
Apino, je to tak. Někdy se auto hodí i v Praze, hlavně, když je potřeba pečovat a malé děti a starší už ne moc pohyblivé lidi.
A jsi skvělá, žes to zvládla. Já jsem moc ráda, že vlastně řídím pořád od chvíle, kdy jsem dostala řidičák. Což nebylo v osmnácti, ale o devět let později…
Přesně, malé děti, staří, vození nákladů, řemeslníci, kteří potřebují vozit své různé nářadí a věci… Jinak autíčko máš krásné a je mi jasné, že pro Tebe je tam u vás doslova životně důležité.
Děkuju za pochvalu – a je životně důležité 🙂
Hledali jsme už dost dlouho mírně ojeté auto a když jsem viděla tohle, s tou jásavou barvou a černým drakem na dveřích kufru, věděla jsem, že ho chci:)) I když vypadá jako princátko, v terénu se neztratí. Bohužel jsem ho zatím zkoušela jen v bahně – sněhu za ten rok a půl, co ho mám, nikdy nebylo tolik, aby si ho vůbec všiml 😛
Auta jsem měla vždy pojmenovaná. To poslední se jmenovalo Ledůvka – ve velkém techničáku měla barvu metalíza arktická zeleň. A to současné je Beruška, je oranžovo červené. Je také plná věcí nezbytně nutných při toulkách přírodou, nejenom pro mne ale i pro Ajvinku. Bohužel, Beruška má pro mne z neznámch důvodů míň úložného prostoru.
Akci jezdí od malá na zadním sedadle. Manžel udělal takovou lavici, která stojí v té mezeře mezi předními opěradly a sedačkou vzadu, aby tam psice nespadla třeba při prudším brždění. Vím není to ideál, ale když byla malá, tak za žádnou cenu nechtěla jezdit v zadním prostoru, v kufru. To byla moc daleko ode mne a řvala a řvala. Takže zadní sedadlo. Za jízdy nikdy neměla snahu mne otravovat, sedí nebo leží (podle unavenosti). Ale jakmile z auta odejdu třeba na nákup, přeskočí na přední sedadla a já ji najdu, jak sedí za volantem. Z toho důvodu ji také odepínám ze šráků, aby nezůstala někde viset.
Jinak já říkám i automatické pračce Beruška, protože patřím ke generaci, kdy jsme právaly s maminkou ještě klasicky. Takže vynález Berušek byl úžasný!
Jo, Tvoje autoBeruška je velmi půvabné stvoření!
A souhlasím s oddaností pračkám. Sice jsem už vyrůstala doma s automatickou, ale celé týdny na horách, kde nebyla tekoucí voda a co se nevypralo v ruce se muselo prát v pračce (Romo?) do které se ta teplá voda ohřívala na kamnech. Pračka pak stála na dvorku, protože vypouštěla vodu s mydlinkami (obvykle mýdlovými) do kýblu, úplný zbytek pak na zem (kvůli sklonu). Máchalo se v potoce a ždímalo ve staré ždímačce, která se jmenovala tuším Perla. V létě, jednou za čas, to mohla být i zábava, ale dělat to pravidelně, brr.
Takže chápu i pojmenované pračky 🙂
ano, ždímačka byla Perla, těžká válcovitá věc s nožní brzdou 🙂 prádlo bylo třeba řádně poskládat, aby netancovala jak Čardášová princezna 🙂
Taky to pamatuju… Člověk získal k automatce úplně jiný vztah.
Si pamatuju na moji první automatickou Tatramatku s plněním zepředu. Jsem si před ni sedla na dětskou židličku (tedy já už byla hodně dospělá a měla jsem už děti) a koukala jsem, jak pere. To bylo pokoukání, jak na barevnou televizi 😀
Naprosto ti věřím. Pere se to samo… Jupí! 🙂 Kdo pral pro víc lidí v ruce se nemůže na automatickou pračku dívat bez vděčnosti:))
Automatickou pračku jsme měli doma asi od mých 5 let, kdy se máma vrátila z Ameriky a ta pračka byl první nákup po návratu. Do té doby jsme měli vířivku, ze které se prádlo muselo vytahovat a ždímat.
Připomněla jsi mi ale praní na chalupě. Tam jsme měli samostatnou prádelničku s kotlem na prádlo, pod kterým se topilo. Ten kotel existuje dodnes, jen jsme museli vyměnit starý propálený. Naštěstí už i to je minulost, protože to znamenalo napumpovat ze studny do konví vodu, tu donést do kotle, zatopit pod ním a vyvařit velké prádlo, které se pak ještě muselo pořádně ve vaničce s další nanošenou vodou vymáchat. Jak jednoduché je to dnes s pračkami. Ale tyhle dělnice jsou bezejmenné.
Máme to to samé s Edýskem. Na zadním sedadla má psí sedačku. Sedí tam jako pán a když ho to přestane bavit tak má tendenci zalézat pod potah. Jak z auta vylezu tak si sedne za volant. Také se bojím ho nechat připoutaného. Auto nemám pojmenované je bílé. staré auto je Plechovka a nejspíš jsem ho tím urazila, začíná trochu zlobit.
Někdy se Ajvi ptám, když přijdu zpět k autu: „Tak už to odřídíš domů, buď tak hodná…“
a ona na to, že nene, že jo 😀
Na sedadlo řidiče kdysi moc ráda skákala Berry. Potíž byl v tom, že na byla velká a měla silné drápy… a ty ďubky v koženkovém polstrování toho opěradla na středovém tunýlku už nešly nijak odstranit.
Jo a jednou si na mě takhle zatroubila! 🙂 Prostě seděla na sedadle řidiče (velkej pes:)) a opřela se o klakson… Byla jsem zrovna na stopě s Ari, tak akorát vyděsila člověka, který v té době hlídal odložená auta a psy 😛
Naše auta jména měla a má. Žlutá Škodotka – synek to tenkrát neuměl pořádně vyslovit a už mu to zůstalo. Potom byl Felda, to už uměl vyslovit :-))), ale byla to Felicie a teď naše Fábinka , není to originální, ale o to víc s láskou vyslovované, zatím ( třikrát zaťukat !) nás vždycky dovezla.
Škodotka zní jako Bardotka:)) Jo, spolehlivé auto se může jmenovat jak chce a vždycky je to miláček. Zvlášť, když na něm člověk závisí (já třeba skoro absolutně – řešení je jen jiné auto:))
Beruška je také Felda. Doufám, že bude tak spolehlivá jako její všechny Škodotkové předchůdkyně. Bohužel je narvaná elektronikou, se kterou ještě občas bojuji a proto ji moc nedůvěřuji. A tak ji raději, když do usednu v garáži před jízdou pozdravím a oslovím jménem. Kdo ví, třeba je ta elektronika už něco jako AI, tak si to u ní dělám dobré.
Já učiním jen malinkatou poznámku, auta nemajíc, tak ho nemůžu mít zabydlené ani nezabydlené, že, ale mám pračku, a ta ode mě jméno dostala. Jmenuje se Fifina. A měla jsem pojmenované i kolo, jmenovalo se Skoťák, ale to mi bohužel před lety těsně před kolařskou dovolenou ukradli. Tak jsem dovolenou odjela na starém Modroni a toho mám dosud.
Koukám, že malinkatá poznámka se nějak rozrostla, tak se omlouvám 🙂
Milá Olčavo, poznámka je naprosto k věci – pojmenování neživých věcí, které jsou pro nás důležité 🙂
Moje kolo se třeba nenápaditě jmenuje Keliška, protože je to značka Kelly’s 😛
Dnes si klepla hřebíček na hlavičku.
Jména naše auta mají. Poslední dvě dácie jsou:
Zlatonka – je sice červená, ale v době vcelku přebytku aut jsme na ni čekali, jako by byla ze zlata, a navíc nás už 14 let bezpečně vozí (prostě zlatíčko).
Nová je „my moon mouse“ – má to na sobě i napsané. Měsíční myška vznikla kvůli panu prodejci, který označil barvu jako měsíční kámen ale do techničáku napsali „šedá“ – a co ten třpyt, pánové! 😀
A co se týče vybavení a kapoty a bláto a fuj a podobně, no prostě jsou to auta pro všechno – pro nákupy, pro psy, pro materiál…
Zrovna teď mám v kufru balík březového proutí na věnečky a třímetrové pruty vrby na školní slavobránu.
To by žádnej metrouš nesnesl, óch 😀
Praktická auta pro praktické ženy 😀 Pro tento přístup mám velké pochopení. Konec konců, vesnické ženy toho navozí!
No a tažné zařízení taky nemůže chybět, že jo:))
Mimochodem Moon mouse je kouzelné jméno! Moc se mi líbí:))
všichni naši kluci – David, Ondra, švagři – mají auta zabydlená :-), do zabydlenosti toho Davidova jsem lehce zasáhla doplněním propriet jako je rezervní deštník a nákupní taška. tatínek míval v autě taky vždycky vše “ für alle Fälle“. jména? no jasně 🙂 tatínek měl Rosničku (zelený Trabi kombík), Karkulku ( červený Favorit kombík). Davidova auta jsem pojmenovala vždycky já : Černucha ( černá Škodovka), Modřinka ( modrý Hyundai), Pan Topaz ( Octavia podle TP v barvě topaz). Ondra říkal svým autům Modrý a Bílá, teď jezdí služebním a říká mu Auto 🙂
Inu… tenhle typ pojmenování mi je blízký 😀
My jsme kdysi měli Starouška (ojetá škoda 100), Fanouška (favorit), Felinku (Felície).
Tuhle Drakovi (koupila jsem ho s černou samolepkou draka na zádi:)) jsem chtěla říkat Žabák, ale neprošlo to 🙂
barva Tvého auta je jasně dračí, nemůže se jmenovat jinak 🙂
ČVásrečně zabydlené auto mám, ale tolik jako ty ne. A říkám mu Rapid, protože je Rapid. Podle mě to plně vystihuje. Nemám tam čelenku, ale zato trvale šusťákovou bundu, náhradní ponožky, deku, tašky a košík, ručník, misku, prostě takové ty běžné věci 🙂
Rapid může být klidně jméno – zní tak 🙂 Můžeš dodat „ty kluku divokej“, protože je to rychlé a hbité autíčko:))
Tak my ho máme zabydlené doslova 😀
Jména samozřejmě mají.
V v něm i spíte, že jo? 🙂 To je bezvadný způsob využívání auta! Opravdu expediční:))