HOST DEDENÍKU – Ivana: Textilní řemeslná sobota z pohledu účinkující přadleny

Vrána k vráně sedá, říká se. Když se něčím intenzivně zabýváme, začneme si prý do života přitahovat stejně naladěné lidi. Věřím tomu. Kdyby to tak nefungovalo, těžko bych začala s kolovratem navštěvovat řemeslné akce. I na těch malých a zdánlivě bezvýznamných akcích je šance, že si vás někdo všimne, získáte kontakty a pozvánky na akce větší… A tak se to všelijak vrství a nabaluje a najednou jedete třeba příst do litovelského muzea. Chcete jet se mnou?

 

Byl to poněkud hektický pracovní týden, takže k chystání věcí na sobotu jsem se dostala až v pátek odpoledne. Pokyny od pořadatele Textilní soboty byly jasné, srozumitelné, a hlavně včas zaslané, což miluju – pokud jde o organizační záležitosti, jsem velmi zásadová a ke spokojenosti potřebuju, aby vše šlapalo podle plánu.

 

Na akci, která měla širokou veřejnost seznámit s nejrůznějšími textilními rukodělnými technikami, jsme měli být s kolovratem tři. Jedna přadlena s klasickou ovčí vlnou, jeden přadlák s rostlinnými materiály a já s něčím jiným nebo méně tradičním – třeba angorskou králičí vlnou nebo psí srstí. Nakonec jsem se rozhodla pro psí srst, ale stejně jsem pro jistotu přibalila aspoň vřetánko s trochou angory (které jsem stejně nakonec nepoužila).

 

Vybrala jsem si nejmenší a nejlehčí ze svých starožitných kolovratů, ze skříňky vytáhla zbytek vyčesané srsti z leonbergera, kterou jsem před lety dostala a nedopředla, a zhodnotila jsem, že ačkoli materiálu už nezbývá bůhvíjaké množství, na nějakých šest hodin času, které jsem předením měla strávit, mi to vystačí.

 

Sbaleno na cesty

 

Vzala jsem si trochu srsti a seřídila jí kolovrat na míru, abych se tím pak nemusela zdržovat v muzeu. Každý druh vlákna totiž vyžaduje trochu jiné nastavení, takže je třeba tu a tam něco utáhnout či povolit, aby byla příze zkroucená tak akorát. Taky jsem kolovrat promazala a utřela z něj prach. Ať slušně reprezentuje.

 

Hotové výrobky a ukázková klubíčka volně k osahání jsem přihodila k dalším přadláckým i osobním nezbytnostem, nacvičila upevnění kolovratu na příruční vozík a bylo to. Dobrodružství může začít!

 

Někteří lidé, kteří jsou už dlouhá léta zvyklí objíždět řemeslné trhy a podobné akce, říkají, že nadšení časem opadne, stane se z toho rutina. Podobně pragmatický pohled na věc mají pochopitelně lidé, které rukodělná tvorba a její ukázky živí. Já jsem stále ten žasnoucí začátečník, v atmosféře dobových jarmarků a ukázkových akcí se vyžívám a odměnou je mi už jenom pouhá přítomnost tam.

 

Transport všelijakých věcí ve svém malém autíčku už mám vcelku zvládnutý, do Litovle to nemám daleko – cesta takhle v sobotu ráno může být docela osvěžující, když víte, že jedete za něčím hezkým.

 

 

Moje místo v muzeu

 

Ani jsem se nesnažila nacpat na malé parkoviště u muzea a nechala auto na větším parkovišti na druhém břehu potoka. Ano, Litovel je město proslulé různými kanály, protéká jím několik ramen řeky Moravy a přezdívku Hanácké Benátky nedostalo jen tak pro nic za nic. Známé jsou i lužní lesy ve zdejší chráněné krajinné oblasti – v Litovelském Pomoraví.

 

S batohem na zádech, taškou přes rameno a kolovratem na příručním vozíku jsem přeběhla most, našla hlavní vchod do muzea a pak už jsem se nestačila divit, když ke mně přiskočil jeden z organizátorů, galantně mi vynesl vozík do patra a ukázal mi moje místo na příštích několik hodin.

 

Ještě před začátkem jsem stihla zběžně obhlédnout okolní tvůrce. Byly tu patchworkářky, malířka na hedvábí, dámy provozující pletení, plstění či háčkování, tkadleny i tkalci a také paní, která se věnovala pro mě dosud neznámé severské technice zvané nalbinding. Měla speciální jehlu a na ní navlečenou širokou přízi. Vypadalo to, jako by něco šila, přičemž jí ale pod rukama vznikaly úchvatné rukavice. Fascinovaně jsem na to koukala, ale první nadšení („to musím zkusit“) brzy vystřídala skepse („to je moc složitý, to nedám“) a raději jsem zůstala u obdivu.

 

Kolem desáté hodiny začali chodit první návštěvníci. Někteří se jenom dívali, ale většina se zastavovala a ptala se na to, co je zajímalo. Tehdy jsem byla opravdu ve svém živlu a neváhala jsem odpovídat, ukazovat, případně rozdávat navštívenky. Kupodivu psí příze lidi lákala a jak jsem zjistila, je to dost kontroverzní materiál. Zatímco jedni by si na sebe něco takového nikdy nevzali, druhé ta možnost vysloveně nadchla.

 

Mimochodem, předení psí srsti není až tak neobvyklé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Psí chlupy k textilnímu využití se vykupovaly během války a jeden kmen severoamerických indiánů dokonce k tomuto účelu vyšlechtil dnes již neexistující plemeno – sališského vlněného psa.

 

Ve volnějších chvilkách, když zrovna nechodili návštěvníci, jsme si povídali s ostatními tvůrci v sále. S přadláky jsme se shodli na tom, že na každé akci se najde několik (a ne málo) lidí, kteří s vámi vtipkují na téma pohádky o třech přadlenách a ptají se, zda máte velký palec či chodidlo 🙂 , společně jsme se mnohému zasmáli a předali si i cenné zkušenosti.

 

 

Ukázka výrobků především ze psí srsti

 

V čase oběda jsme od pořadatelů dostali výbornou polévku a někteří z nás si šli prohlédnout, co se odehrává v jiných patrech. Tak jsem se seznámila třeba se šikovným přadlákem, který zpracovává rostlinné materiály – len, kopřivy a konopí. Jelikož jsem mu sdělila, že neumím zacházet s přeslicí, ale láká mě to, bez váhání mě usadil u svého kolovratu, vysvětlil mi, co a jak, a s jeho pomocí jsem si to na vlastní kůži vyzkoušela. Úžasné!

 

Litovelské muzeum mělo připravenou také komentovanou módní přehlídku. Místní dámy vytvářející všelijaké doplňky, tašky i oblečení technikou patchwork samy předváděly své krásné výrobky. Přehlídka proběhla během dne dvakrát, přičemž na té odpolední se sešlo opravdu mnoho diváků.

 

Když se se západem slunce nachýlila ke konci i Textilní řemeslná sobota, pozvolna jsme si všichni sbalili své věci, rozloučili se a vyrazili k domovům. Nevím, jak ostatní – možná to někdo opravdu bral jako rutinu a něco, co dělá každý víkend… Já byla plná dojmů a zážitků, stejně jako byla cívka kolovratu plná leonbergří příze.

 

Leonbergří příze

 

V tom chladu lednového podvečera jsem skládala věci do auta, pozorovala své kolegy dělající totéž, a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, jezdit na podobné akce častěji, toulat se na cestách s kolovratem, potkávat prima lidi, týden co týden šířit povědomí o starém řemesle a považovat předení v muzeu za rutinu. Napůl zasněná jsem dorazila domů a po zbytek víkendu se snažila vrátit svůj mozek zpátky do reality. Bylo to skvělé.

 

Více fotek najdete na stránkách litovelského muzea: http://www.muzeumlitovel.cz/cs/o-muzeu/kronika-udalosti/27-ledna-se-vratila-textilni-remeslna-sobota.html

a města Litovel: https://www.litovel.eu/cs/urad/uredni-deska/aktualni-informace/textilni-remeslna-sobota-za-nami-nova-vystava-patchwork-v-muzeu-litovel-pred-nami.html

 

Dede: Děkuju Ivaně za bezvadné povídání – však se jí ptejte na zajímavosti z jejího oboru! Třeba… ten spředený leonberger je zajímavá podrobnost:)) Ostatně: nosili byste oblečení z upředené psí srsti? 🙂

No a pak by mě zajímalo, jestli jste někdy byli účinkujícími na podobné akci (v různých oborech:))

Aktualizováno: 11.2.2024 — 19:34

48 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. To bylo krásné povídání, děkuji.
    O psí stri vím, kamarádka se mi směje, že mám pravidelně vyčesávatvty své dvě hafací bestie 😀
    O kopřivě také vím, protože při přípravě na výuku jsem našla kdysi článek, že jsme přeskočili celou Evropu ne-li svět, protože na Pálavě našli při průzkumu archeologickém kopřivová vlákna 20000 let stará.
    Do té doby držela rekord Francie s 15000 lety. Šikovný praprapračlověk 😀
    Jediné, co mne mrzí, že jsi tak daleko, protože bych tě pozvala k nám na přednášku a ukázky pro žáky. Ti by koukali 🙂

    1. A odkud zhruba jsi? Třeba by se tam v okolí našel někdo podobně „postižený“… :⁠-⁠)

        1. To není zase tak daleko… :⁠-⁠) Tam poblíž znám třeba jednu přadlenu z Havířova, která se specializuje na angorské králíky. A jinak Beskydy jsou plné přadlen…

  2. Psí svetr jsme si před časem pořídili ze srsti choďáka a berňáka. No…. kousal, smrděl jak zmoklý pes (několikrát vyprána jak vlna tak svetr) a strašně se dík své váze vytahoval… ale ještě je někde schovaný 🙂

    1. Ano, psí věci mají tendenci se roztahovat, to můžu potvrdit. Osvědčilo se mi té věci trochu způsobit teplotní šok, aby se zdrcla (máchat na střídačku v horké a ledové vodě), ale chce to vychytat. Taky se mi povedlo z pračky vytáhnout čepici velikostí na panenku – původně byla moje. :⁠-⁠D Až přijdu na to, jak moc tu vlnu „šokovat“, aby ještě pak byla použitelná, dám vědět. :⁠-⁠D

  3. Ivano, díky za seznámení s akcí. Jestlipak tam byli i přadláci muži? Já jsem kdysi byla na exkurzi u manželů Hodboďových z Kláštera Hradiště (NJ), od kterých mám ručně dělané koberečky.Vždy jsem si v Rožnově ve skanzenu o vánočním jarmarku brala navštívenky od všelijakých ručních výrobců a pak se byla u nich podívat.Bohužel nemám ani za mák nadání na ruční práce avšak hluboce tu zručnost obdivuji.

    1. Ano, ano, i muži přadláci. Ten s rostlinami a taky jeden, který přímo tam nepředl, ale tkal – ten taky příst uměl. Chlapi taky předou.

  4. Samozřejmě, že bych nosila psí (nebo kočičí) spředené chlupy! My, potomci drobných kovozemědělců, víme, že se nemá nic vyhazovat, co se jenom trochu může zpracovat. Bohužel se mamka nikdy k předení nenachomýtla, jinak si myslím, že by spředla i prasečí štětiny 🙂 na kolovrátku, který by taťka vyrobil 😉 .

    Jinak děkuju za moc hezkou reportáž ze zajímavé akce.

  5. Zajímavé, jsi moc šikovná, jako asi ostatně další předvádějící.
    Svetr z psí vlny bych nosila s chutí, jen nevím, jestli by nekousal. Ale psa už nemám a mít nebudu, i když z našich labrošů by bylo svetrů :-)). Ale co takhle kočičí svetr? Kája má chlupů na dva svetry, jemné, měkoučké… vyčesáváme ho denně, drží, má to rád. A co teprve na jaře, to bude úroda !

    1. Záleží na plemeni psa a kvalitě jeho srsti, jestli bude kousat, nebo ne. :⁠-⁠) Když je extra kousavá, dá se z toho ale pořád vyrobit třeba taška nebo kobereček, co se přímo na těle nenosí.
      Jestli je kočka dlouhosrstá, dá se také příst. Taková příze je pak měkká a velmi jemná. Předla jsem ragdola a mainskou mývalí. Takže by to šlo. ;⁠-⁠)

      1. Bohužel, nebo spíš bohudík, Kája není dlouhosrstý ale obyčejnej vesnickej macek se spoustou, ale fakt spoustou jemných černých a bílých chlupů. Taky je to kus kocoura -cca 7 kg 🙂

    2. Podsada z koliáků je jemná, nevím zda by svetr kousal? A je jí pořád hodně. Teď už máme jen jednoho /slzičky/

  6. to bylo tuze pěkné! ráda bych Tě někdy viděla za kolovratem naživo…napadá mne, jestli bys sem nedala pozvánky na akce, kterých se chceš zúčastnit? pro nás, co nechodíme na Facebook.
    k otázce – kdysi dávno jsem byla v týmu organizátorů umísťovací výstavy a podstatnou část programu pro návštěvníky jsem moderovala.. pro moji komediantskou dušičku pohlazení 🙂 oděvní doplněk ze psího chlupu bych s radostí nosila. mám několik lehce výstředních kloboučko-čepiček z plstěné ovčí vlny a nosím je pořád, vlna mě naštěstí nekouše 🙂 psí srst je určitě ještě jemnější.

    1. Jemnost či hrubost psí srsti záleží na plemeni. A dokonce i v rámci jednoho plemene můžou být rozdíly.
      Momentálně na žádnou akci přihlášená nejsem, ale jestli chcete, až budu, dám vědět. :⁠-⁠)

  7. Jé, tak to mě mrzí, že jsem to prošvihla. Litovel mám co by kamenem dohodil a na spřádání psí srsti se mě ptá vetšina mých zákazníků . Snad někdy příště .

    1. V průběhu roku pořádají různé tematické řemeslné soboty. Ta textilní bude zase až v lednu, jestli jsem to dobře pochopila. Ale určitě stojí za to i jiné jejich akce. Byla jsem i na Dřevěné sobotě a taky to bylo moc fajn.

  8. Moc ráda jsem si uvedení na řemeslnou sobotu přečetla. Zajímavé, dobře se čtoucí. Jak ráda bych nosila něco ze Scottova kožichu! Ale stále se opakující otázka… kouše, nekouše? 🙂

    1. Může a nemusí – plemeno, délka a typ srsti… To je oč tu běží. :⁠-⁠) A taky záleží samozřejmě na citlivosti konkrétní osoby – co někoho nekouše, může jiného sežrat a naopak.

  9. Několikrát jsme dělali předváděčky agility, buď „soukromně“ třeba pro pacienty nějakého zařízení apod., nebo jako součást dětského dne nebo podobné akce.
    Je to zajímavá a náročná zkušenost, zejména když tomu týmu (jezdí vždy víc psů) šéfujete a potřebujete to udělat zajímavé, šikovně všechny protáčet a ještě to z velké části odmoderovat.

    1. Jo, o moderování psích akcí něco vím:)) Když máme předváděčku se stopováním (obvykle pro děti s tématem „Jak se neztratit a co dělat, pokud se už opravdu ztratím“:)), taky to musím odmluvit. Co nadělám, když Danina bloodhoundice Týnka je jako předváděcí stopař prostě nejlepší? 🙂 tedy, nejen jako předváděcí, že jo.

      1. Ale „Jak se neztratit a co dělat, pokud se už opravdu ztratím“ by mohlo být zajímavé všeobecně, nechceš na to spáchat článek?

        1. Mám dojem, že podobné téma už Dede zpracovala – od té doby vím, že i na sebemenší výlet si s sebou mám brát mobil, papírové kapesníky a igelitový pytlík 🙂

      2. Ale to by se mi zrovna moooc líbilo jako projektový den pro školu :⁠-⁠D Taktéž lituji, že jsme od sebe tak daleko.

  10. Jo, ještě ty akce – jsem zapomněla.
    Něco podobného jsem vlastně zažila jen jednou a to teď v prosinci v Brně na tom knižním veletrhu. bylo to fajn, ale stačilo na delší dobu 😀 Takže až pojedeme v květnu do Prahy, budu už asi zase nedočkavá.
    Divadlo je jiné – to je u nás záležitost i s cestou, chystáním scény, představením a následným úklidem cca 3,5 hodiny. To je časově nesrovnatelné.
    Ovšem, když jsme měly koncem července dopolední představení jedné hry v Babiččině údolí a druhé večer ve Velichovkách, to už bylo něco 🙂 daly jsme to, samozřejmě, ale dalo to zabrat 🙂
    A ne, nechtělo by se nám to opakovat moc často! 🙂

    1. To je zajímavé. Ale taky možná bude rozdíl v tom, že já můžu na akci příst, takže se nenudím – dělám něco, co mě baví, zároveň chodí lidi se na to dívat, a já si naplno užívám, že mám šanci několik hodin v kuse příst. Doma bych toho nebyla schopná, protože doma existuje milión jiných a důležitějších činností. Možná proto je to na akcích spíš relax. Vždycky jsem si říkala – kde ty profesionální přadleny berou na předení čas? Už tomu asi začínám rozumět – když profesionální přadlena předvádí kolovrat na celodenní akci, má večer hotové klubíčko. Takhle jednoduché to je. :⁠-⁠D

      1. Jo, vyhrazený čas, kdy vlastně nemůžeš dělat nic moc jiného 🙂 Tak na takové akci jsem zatím nebyla 🙂 Tedy jako předvádějící

  11. Víš, už mě tolikrát napadlo – proč, sakra, ta holka bydlí na druhém konci republiky! Jak ráda bych se ti dívala pod ruce a na takové akci bych ti klidně dělala řidiče a podrž-podej:))
    Věci z psí vlny bych klidně nosila, pokud by mě nekousaly a to by se muselo vyzkoušet. Nejsem super přecitlivělá, ale přece.
    Když už jsme u toho, mám pro tebe sáček Rexí baby vlny:)) Pošlu ti ji, jen bude tady trochu líp.

    1. Dede, moc děkuju! Na rexovlnu se moc těším, snad už bude pejskovi líp. A kdyby to bylo někdy v létě, třeba bych vyjela na nějakou vzdálenější akci – tedy pro mě vzdálenější, pro Tebe bližší. ;⁠-⁠)

  12. Myslím, že JJ to vystihla dobře s tou únavností. Jezdívali jsme na historické akce, kde lidi chodili koukat, jak v kostýmu vaříme, sedíme u stolu a vyšíváme, chlapi čistí zbraně… čas od času prima, příliš často únavné. Protože tím člověk zabije celý víkend a v podstatě tam nic moc nedělá, jen posedává, postává a jednou za den vyrazí na průvod, případně do bitvy. Příprava na to, sbalit všechno, postavit stany, pak zase zabalit, případně usušit stany (ty historické schnou dlouho), vyprat všechno… asi si to nikdo neumí předszavit, kdo to nezažil 🙂
    Ivano, kouše ta příze? Mne kouše skoro všechno 🙂

    1. Jestli jsi na to citlivá, pravděpodobně by tě kousala i psí příze. Hodně záleží na plemeni, popř. kvalitě srsti jednotlivých jedinců.

  13. Psí vlna – záleží na tom, jestli kouše nebo nekouše. Podkladová asi (tolik) nekouše, když je chlup měkčí, tak proč ne?

    Popularizační akce jsou fajn tak jednou do měsíce, už dvakrát je dost a častěji je to únavné. Takhle u nás vypadá září, když nastoupí v těsném sledu výjezd se středoškoláky, Festival vědy a Noc vědců (a nedej bože ještě něco k tomu). Užijeme si to, ale už býváme rádi, že je po maratonu.(Některá místa mají tak mizernou akustiku a vysoký šum, že jsme začali vozit ozvučení. Za víkend můžete přijít o hlas, i když jste v podstatě profesionál.)

    Ivano, jestli budeš chtít nafotit materiál nebo výsledek, s důvěrou se obrať. Už mám len, bavlnu, králíka, jehně, vlasy… potřebuju nutně psa. 🙂 (Ne, vážně, opravdu bych potřebovala doplnit databázi textilních materiálů.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN