HOST DEDENÍKU – Alex: Trocha adrenalinu

Tuto příhodu mám zprostředkovanou od mého manžela. Během tohoto týdne se jedno odpoledne vydal můj manžel na procházku s Ajvinkou. A s kocourem Darkem. Vzal ho sebou proto, že byl všední den, a to bývá i v odpoledních hodinách na loukách a na okrajích lesa celkem klid, turisté a jich psi se nevyskytují.

 

Darek vychází na procházky buď zároveň s námi, když je v domě, nebo se přidá nedaleko domu, když lelkuje někde venku. Venčení obou probíhalo v klidu až v lese, v úvozu, kde se vzal, tu se vzal, přiběhl labrador. Dareček vystartoval k vysoké borovici, kde zmizel ve větvoví asi deset metrů nad zemí. Sichr je sichr, že. Labrouše odvolala panička a zmizela s ním v lese, ale Dareček usoudil, že na zemi není bezpečno, takže odmítal na volání a pískání slézt.

 

Znaven po ranní rozcvičce

 

Manžel přitvrdil a nasadil poslední zbraň – pamlsky. Ani to s kocourem nehnulo. Páneček byl zoufalý, nevěděl, co se bude dít, a tak přemýšlel, že dojde domů, pro dlouhý skládací žebřík, uloží jej na střechu auta a dojede co nejblíž úvozu a kocoura sundá. Tak to jsem mu při poslechu hned zamítla, protože než by se doštrachal, kocour by už byl doma a ještě by mu před garáží pomáhal žebřík přidělat, jak má ve zvyku okolo auta asistovat.

 

„Však počkej, veverko, já tě dostanu!“

 

„Já osobně,“ komentovala jsem, „bych volala spíš hasiče. Ale zase… Nevím, jestli by se s technikou do úzkého lesního úvozu dostali, že?“ Celou situaci jsem intenzivně prožívala a už ve mne zrál plán – zákaz doprovodu kocoura na vycházky. Přece jenom mu bylo už jedenáct let a už nemá takovou kondičku (i když deset metrů v koruně borovice, to už je výkon a kilometr od domova).

 

V okapu

 

A tak páneček neochvějně lákal a lákal, až se Dareček, zavěšený přes větev, otočil zadkem dolů, po kmeni mrštně zručkoval/zpackoval, seskočil z asi tří metrů na zem a bleskově zmizel zpět po své vlastní stopě. Než manžel došel s Ajvinkou domů, už stepoval u dveří na dvoře a vrkal, že si zaslouží celou kapsičku, po tak heroickém výkonu.

 

„Tááák, a nikam nepojedeš!“

 

Dede: Děkuju za prima povídání na známé téma – kočka vysoko a co teď? Naštěstí se Darek nechal přemluvit k návratu:))

Takže dnes bychom si mohli povídat o zvířatech dočasně nedostupných – schovaných nebo uvízlých na nevšedních místech. Kočky, psi, potkani, netopýři… každý se může svěřit 🙂

Aktualizováno: 7.2.2024 — 20:56

45 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. To musely být nervy, ještě že to dobře dopadlo 🙂 Já tedy nevím, naše kočky asi taky lezou po výškách, ale naštěstí to nevidím. Co odešel Darek, tak s námi už Čerťa na procházky nechodí, taky už se pasovala do role staré dámy :-). Ale poslední dobou mne doprovází k obchodu Kája, je to tedy tak 50 m a co jsem mu zakázala chodit až do obchodu = odvedla domů a zavřela, tak chodí alespoň na roh vedlejší zahrady a tam čeká. Pak jdeme spolu domů.

  2. Tedy Alex to věřím, že manžel byl rozhodnut vrátit se pro žebřík. Jsem ráda, že Darek se rozhodl slézt sám. Gratuluji k jeho kondici, možná právě tyhle procházky ho v ní udržují. Na svůj věk je opravdu borec. Fotky jsou velice výmluvné

    Zažila jsem to s naší Woody. Psala jsem o tom, ale ve zkratce napíšu znovu, pro mně tenkrát nervy a adrenalinový zážitek. V r. 2013 jsme se rozhodli vzít domů kotě, které jsem nejprve 2 měsíce chodili krmit do zdejší husté divočiny. Takže v den D jsem do lesa šla rovnou s přenoskou, ale kotě nikde. Volala a číčala jsem, až jsem z dálky a z hloubi svahu zaslechla žaslostné mňoukání. Navíc bylo slyšel „z výšky“. Došla jsem k vysokému stromu, který měl převážně holý kmen, tenké větve až skoro v koruně. Malé, šedé kotě tak vysoko, že jsem ho nejprve ani neviděla jen slyšela. Odhadem dobře 20m nahoře. Takový prcek by tam sám jen tak nelezl, musel ho tam vyhnat strach, útěk před zaběhlým psem,jiným divokým zvířetam. Těžko říci, jak dlouho tam plakalo. Vylézt tam nepřipadalo v úvahu, musela jsem lákat a lákat. Podařilo se mi ho přemluvit, aby slezlo (no poslední metr, dva už seskočilo) a od té doby je Woody naše.
    Tady je odkaz na video, jak Woody z výšky slézala (jsou dvě za sebou, naležato, protože tak vysoký strom se do záběru nevešel – tedy aby bylo vidět i kotě). Na půlroční kotě docela výkon. Můžete koukout, Dareček asi slézal stejně.

    https://www.rajce.idnes.cz/marickac/album/kocicka-woody/691914522

  3. Mně se líbí, jak s vámi kocour chodí na procházky 🙂
    Také už jsme „zachraňovali“ kotě ze stromu, když jsme ho předtím dlouho hledali v kanále, kam se nám zdálo, že vběhlo před psem. Nikdo, ani ten pes, si nevšiml, že vyběhlo na strom.
    A takové to známé nahánění koní, kdy on si nechá člověka přijít na délku paže a pak zase odběhne na druhý konec louky, o je, to jsme si užili už mockrát.

  4. Jo, teď jsem si všimla! Ty černé knoflíky na zádech jsi mu přišívala ty? Fešák!

      1. Pan Kocourek má luxusní zbarvení „van“ a řekla bych, že každým chloupkem dává najevo, jak je důležitý 🙂

  5. Kočka na stromě, to znám, mockrát.
    Vždycky jsem měl dojem, že když je vysoko, tak nemůže/bojí se slézt, seskočit dopředu, hlavou dolů. A lézt pozpátku se stydí! Tak čeká, až člověk odejde, aby pak slezla.

  6. Darek je frája a krasavec.
    Je tomu už drahně let. V pozdním večeru jsem vypnula pc a hudbu a chystala se požádat pana Fištíka, aby se laskavě odebral ven, kam vždycky na noc dle svého rozhodnutí odcházel. Leč – kde je Fištík? V pokoji vidět nebyl, jen jedna hluboká skříňka – podle mne dobře uzavřená – tiše předla. Otevřela jsem a ticho, skříňka až ke dvířkám „nahečmaná“ knihami a podobným materiálem. Skříňku jsem zavřela a jala se hledat bílomourka. Odejít nepozorovaně nemohl, tím jsem si byla jistá. Volání nepomáhalo. Ovšem almárka opět tiše předla. Jenže po otevření dvířek zase ticho a na pohled ani chloupek. Situace se opakovala ještě jednou, načež jsem se s určitými nepublikovatelnými výrazy (naštěstí už bylo po dvaadvacáté hodině) jala vykládat obsah skříňky. A až úplně vzadu se na mne laskavě díval kočkomňouk spokojený s tím, že jsme se zase našli. Dodnes jsem nepochopila, jak se tam dostal a hlavně jak se propletl až dozadu.

  7. Na několik stromů už jsem pro naříkající kočky (cizí) vylezla. I když ony potvory nespolupracují. Udejchaná se cpu výš, ony ještě výš, vrkám, že je lezu zachránit a když budou pitomé, slítneme obě. No musím uznat, že dolů, s kočkou v náručí, to jde mnohem hůř. Většinou jsem je pár metrů nad zemí už pouštěla.

    Ještě mám na kontě netopýra u kamarádky ve sklepě, chyceného do síťky na motýly, půjčené od sousedovic dětí. Ona ho tam nechtěla, já bych si ho nechala. Netopýrko promiň, jistě byla záchrana neodborná, ale chlapec odletěl. Pak tu máme naši opilou straku (campari na terase) která se z opilecké rozvernosti usadila na nejvyšší jedli v okolí a že jí můžeme vlízt na záda. Bombardovali jsme ji šiškama, no tak že jó, že tedy k nám po větvích dodrncá. Dole jsme ji jen sebrali. No a pak ještě vzteklého jezevce, kterého jsem potajmu pustila z klece, kterou na něho nastražil jiný soused, protože mu rozrýval trávník. Pak jsem, zase potajmu, mu chodila ten trávník udupávat. Za tu klec dostal vynadáno od jiné sousedky, takže dal už pokoj. To je asi vše, žížaly z asfaltu a nějaký ten hmyz nepočítám 🙂 .

        1. No, hlavně jinak, se slepeným peřím na hlavě, jak tu palici strčila do skleničky. Je drzá, jde vzpřímeně, slavnostně pochodovým krokem, ne moc jistým rozběhem vzlétne, blbě přistane na větvi a po kouskách po větvích šplhá vzhůru. Nahoře je vítěz, než spadne a po jednotlivých větvích se dokutálí na zem jako ulepené klubko a usínající se nechá odnést do koupelny. Detailní popis, že ano, ale už je to minulostí.

          1. 😀 no to ses opravdu nenudila, napřed odchytit a pak omýt. Nametené savce už jsem viděla, ale pták je pro mě novinkou 😀

            1. viděli jsme nametené havrany v sadu u zdymadla takhle na podzim…činili dle hesla “ vegetím si v tom sadu a žeru starý ovoce..“

  8. Tedy Alex,mně by taky omývali,je vidět,že to má Dáreček zmáknuté. 🙂 Obdivuji,jak s vámi chodí ven a čeká na vás na keři atd.Je to borec!

  9. Jeden čas jsme byli papouškový. „Kakariki rudočelý je bezvadný druh papouška pro začátečníky! Hlavně sameček“ líčil Jeníkovi jeden jeho známý, chovatel téhož. A samosebou že ho umluvil a už byl u nás doma. Mezi námi – byl to hajzlík první třídy. Když uletěl z klece, tři dny to trvalo, než jsme ho tam zas nalákali. Navíc se ukázalo, že to není on, ale ona; Jeníkovi z norem udělala salát, když si z nich vyráběla falešná pírka a pchala si je do drdólu – teda do ocasu. A vajíčka jsme nacházeli ještě rok po jejím skonu.

    Ale proč to píšu – v létě jsem ji letnila na balkonu. Jednou jsem špatně zavřela dvířka a milá kakarička vzala dráhu. No, je pravda, že tenkrát jsem toho až tak neželela (zrovna jsem našla nacancourkovanou dost drahou encyklopedii), ale jaké my máme štěstí – jiným se milovaný papoušek zahnízdí na nejvyšším smrku v okolí, nám se trhanka otevřenými balkonovými dveřmi vrátila zpět – a pak jsme ji zas pět dnů lovili doma!

    1. Ygóó,no tohleto ješte chybělo! Pukám od smíchu. 🙂 Musím se podívat jak to tiché stvoření vypadá.

      1. Taky jsem se podívala, krasavec! Musel(a) být ještě hezčí, vylepšená papírkama v ocase 🙂 !

    2. Ygo, nemůžeš se na ni zlobit. Výroba tenkých dlouhých pírek je u kakariki typické hnízdní chování – a že si je cpe do ocasu – jak jinak je má nosit, když jste jí nepořídili nákupní tašku, aby je do hnízda nosila v ní? 🙂 A nedošlo vám a nedošlo, že potřebuje chlapa, co? 😀

  10. Chystali jsme velkou svatbu, v ulici plno nazdobených aut, všichni nastrojení, nevěsta naložená, nervozita, auta troubí,je pozdě,proč už nejedeme?
    No u nás se hledá kocour
    P.S. Byl v botníku

  11. Andulky? Když vezme andulka dráhu, dopadne to většinou špatně, protože letí a letí. Jen třikrát to u nás dopadlo dobře – jednou proto, že obratem po úniku letce se spustil lijavec s bouřkou, který trval až do rána. Ráno při prohledávání cílového prostoru seděla na větvičce mokrá nastydlá hromádka neštěstí. Ale vyléčily jsme ji (dávali už jste někdy andulce aspirin?) a byla ještě dlouhá léta. Druhého dezertéra zastavilo okno půdy (uf). No a tu třetí umluvil partner. Samička vzala dráhu oknem do dvora, sedla na javor a vřeštěla. Samečkovi jsme zamkli klec, postavili ji na otevřené okno (jaro nebo léto) a ať se snaží. Po chvíli ticho, samička sedí na střeše klece a řeší si to s chlapem nablízko. Tak šup klec do bytu, okno zavřít, holku zavřít a uf.

    Na tom javoru skončil jednou i kocour, co bydlel nad námi ve čtvrtém patře. Nechápu jak, když větve, které by ho unesly, byly až pár metrů od oken. Paní tam zvládla nahodit koš na laně a v něm asi něco dobrého. Kocour se milostivě přesunul a nechal vytáhnout.

    Ovšem Alex, Darek je tedy na svá léta ve formě, po stromě jak namydlený blesk. U nás na chatě by to bylo víc o nervy, tam se les hemží, hlavně takhle na podzim, bouchaly (nepíšu myslivci, o těch mám mínění dobré). No, ještě že tak. A že byl doma první, tak to se samozřejmě dalo čekat, přes ploty a stromy je to vždycky rychlejší než po cestě. 😀

    1. Když na jaře táhnou andulky a papoušci…. To je moje oblíbené motto, jednou jsem takhle lovila roselu. V dobách bezinternetových. Ulovila jsem ji podběrákem na ryby, za radostného aplausu přihlížejících dětí. Zpráva se bleskově rozkřikla po vísce (kam se hrabe internet) a za malou chvíli u nás zvonil uplakaný chlapeček z druhého konce dědiny, v ruce klec, obklopený kamarády, že je to jeho papoušek, že uletěl mamince při úklidu. Ano, je to jarní tah papoušků.
      Myslivci bumbácové v téhle části lesa nestřílí. Jistojistě by trefili turistu, cyklistu, kteří se tady nadměrně hemží.

      1. Podběrák na ryby je na odlovy malých pernatců ideální. Akorát ho obvykle nemám. 😀 Chlapeček byl celý nadšený a ty jsi měla dobrý pocit. 🙂

  12. to bylo kdysi dávno před 14 lety, kdy jsem si k Bedulce jela pro želvičky..malé roztomiloučké kočičky, které mne dostaly nafocené v muškátech, měly tehd ypracovní jména-Jéčka, protože Jesika a Janinka..(nojo,občas prostě jedna zblbne)..maličká Bezulka se rozhodla,že je s náma nuda a je potřeba se vyspat a zmizela…prohledaly jsme panelák od sklepa po střechu..Beda venku lozila, nadzvedávala i kameny a číčala…prolejzaly jsme křoví a náletové dřeviny…lezly jsme pod auta..Karolína prohledávala lidem v paneláku botníky,co měli na chodbách…no psí kusy jsme dělaly..abychom tu malou želvici nakonec našli za šuplikem uvnitř nočního stolečku,kam si zalezla,aby si schrupla…3 hodiny jsme měly nervy v kýblu..a Beda ten kýbl naplnila slzama..pravda, Bezulka by se za ten šuplík už nevešla..z malých želviček vyrostly nádherný želvy…zestárly se mnou a já si užívám každou vteřinu s nimi…nedokázala jsem je rozdělit ani tehdy, když byly v těch muškátech a vzít si jednu..nedokážu si představit, že by zůstala jen jedna…pořád jsou spolu, pořád se mnou…Jesika/Bezulka a Janinka/Nenelka …s oběma to už bylo hodně nahnuté a Bezulce jsem odpočítávala hodiny, ale ještě zabojovala a tak mi zase spokojeně v noci myje obličej a blaženě si u toho funí….s já už nevrčím a nesyčím…užívám si to…

      1. myslíš,že by ti někdo v paneláku věřil,kdyby tě přistihl,že hledáš v botníku želvu-kočku?

        1. Asi bych v sebeobraně spustila Malé kotě spalo v botě… No, dneska už se asi usmíváš, ale nervák to musel být parádní.

          1. teď už jo..když jsem ji nahmátla za tím šupletem , protože už jsem u Bedy v bytečku prolejzala ze zoufalství i kuchlinku s hrnkama…a najednou mi do oka padnul noční stolek..a říkala ajsem si,proč by Beda měla tak blbě povytažený to šufle…kočka se rozespale vysoukala,vykulila oči a já myslela,že ji tím šupletem vezmu po hlavě..ale ze srdce mi padaly Himaláje….

            1. Až se mi chvěje osrdí, když si pomyslím, že bys chtěla Bedě ušetřit čas a tím šuplíkem kmásla, aby se usadil tam, kde má…

  13. Tedy, ten Darek! Ten si vás vychutnal:)) Je mi jasné, že se vám nechtělo ho nechat samotného v lese, ale popravdě pokud jde o zkušenou kočku, což Darek je, s největší pravděpodobností mu nebezpečí (pravda, s výjimkou od myslivců) nehrozilo – vůbec, když jste si mohli být jistí, že trefí. Jenže fakta jsou jedna věc, city druhá – mohla bych vyprávět 🙂
    Já si pamatuju jen jednu podobnou příhodu a už jsem to tu kdysi psala. Mia k nám přišla jakou toulavé kotě s velikou kýlou, takže se rychle stala natolik domácí, že ani nechtěla z domu. Pokud by mohla žít jen na krbové římse (viz Betty Mac Donaldová:)), činila by tak 🙂 Já jsem ale kočky, jakmile dospěly, nechávala venku, kdykoliv nikdo nebyl doma. Konec konců, zahrada je velká, bezpečná, za zády měly Nazgúly, takže jim nic nehrozilo. Před domem je jen místní cesta a pak už jen louky, pole a les.
    Jenže Jakmile jsme poprvé venku vypustili Miu (jako kotě, jen aby si „užila“:)), vylezla okamžitě na střechu až ke komínu. Volali jsme, lákali, pamlsky nabízeli… a mouraté kotě sedělo za komínem a ječelo. Takže pro ni Marek vylezl a sundal ji dolů. Podruhé venku šla za komín už najisto. Opět ji Marek sundal (ty city!) Potřetí řekl, že už toho má dost a pokud může kočka vylézt nahoru, může slézt i dolů. Eh, tak trochu jsem ještě panikařila, ale jakmile Mia zjistila, že za ní nikdo nepřijde, skutečně bez potíží slezla dolů. Tehdy jsme měli na střeše kanadský šindel a ten kočky milovaly – nesmekal se a mohly kamkoliv. I otevřeným střešním oknem domů… 🙂

    1. To je jak z Deníku kocoura Modroočka, ten taky slezl, až když zjistil, že ho nikdo sundávat nebude. 😀

    2. Miu potvrzuji. 🙂 U nás se už ani nenamáhala,jen jednou, když jsem vypálili mikrovlnku. Rychle otevřeným oknem na střeše vysublimovala aby se následně zjevila za oknem z druhé strany střechy,ovšem za síťkou.Takze jsem musela síťku sundat a kočku pustit domů.To už bylo vyvětráno a vše vymyto octem,celá kuchyň.

  14. Byl lednový večer, tma, sníh a mráz. Bylo mi 12, doma jsem byla sama. Vyzvedla si mne sousedka, že náš kocour uvíznul ve větvích jejího ořešáku.
    Došly jsme spolu na její zahradu. Kocour byl vysoko nad zemí v rozsoše. Jenže tam nebyl sám. O jedno rozvětvení výše byl druhý kocour! Obraz: nemohoucí kocour ve větvích, se proměnil v obraz: pán přilehlých zahrad vysvětluje vetřelci, že zde není vítán. Vědomě mu blokoval sestup.
    Přivolat se mi ho nepodařilo. Po nějaké době se dostavil domů, abych ocenila jeho velké vítězství. Druhý kocour opustil ořešák asi o 20minut později…

    1. Blokovat sestup, v to je Dárek mistr vůči Ajvince. Sedí načuřeně uprostřed schodiště a Ajvi se ho bojí obejít. Jenom tiše píská. Když ho takhle vidím, hned ho zaženu. Šikanu nesnáším!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN