BTW: Otevřené dveře

První adventní neděle nemohla začít lépe. Byla to taková radost, až mi skoro vyhrkly slzy. Tiše jsem stála vzadu, na místě vyhrazeném pro turisty, a celou duší vnímala dechberoucí hudbu znějící ve vznešeném prostředí mého nejoblíbenějšího pražského kostela.

 

 

Zvenku vypadá jako pevnost, která navíc v průběhu staletí přišla o věž. Vevnitř je to mohutná vlna baroka, která člověka smete. Buď v upřímném obdivu, nebo v nevíře, kolik zdobení dokáže jinak relativně strohá stavba unést. Ano, mluvím o pražském klášterním kostele sv. Jakuba Většího na Starém Městě.

 

 

Jen málokdy se mi povede dostat se v Praze „dolů“ do centra, natož v neděli. Nicméně nádherný zážitek s poslechem svatojakubských varhan mě namlsal. Chtěla jsem ještě! Jenže povinnosti bohatě proložené chorobami v celé širší rodině způsobily, že jsem se do Prahy dostala až odpoledne na Boží hod Vánoční. Zaradovala jsem se – kdy jindy, než teď by měl být kostel otevřený?

 

 

Inu… nebyl. Pevnost byla tichá, vrata pevně zavřená. Nájezdníci měli smůlu. Přitom jsem chtěla tak málo! Jen postát v té kráse, nechat se utišit vznešeným prostorem a poděkovat. Samozřejmě vím, že se krade. Že Štědrý den loni vyšel na neděli a na Boží hod ráno byly mše. Jenže pro mě byly Vánoce…

 

 

Přesně na tohle zklamání jsem si vzpomněla, když jsem ve čtvrtek před polednem došla ke kostelu sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Byla jsem neklidná. Náš mladý pes byl právě v narkóze na veterině a já toužila po troše útěchy. Vnější dveře byly otevřené. Aspoň nakouknu, řekla jsem si. A najednou jsem si na těch vnitřních přečetla cedulku: „Pojďte dál, není zamčeno!“

 

 

Vstoupila jsem, vděčná těm, kdo to umožnili nejen v době mše, ale dokonce i ve čtvrtek před polednem. Zdejší kostel je proti sv. Jakubovi ze Starého Města malý a podstatně méně zdobný.

Ale byl otevřený, když ho člověk potřeboval. A to se počítá.

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2024

 

Poznámka, který se do textu nevešla 🙂

Mám ráda kostely. Velké, malé, městské katedrály nebo venkovské kostelíky, u nás i v jakémkoliv zahraničí, kde jsem kdy byla. Líbí se mi jako stavby, baví mě sledovat postupné míchání historických stavebních stylů. Ráda se dívám, jak jsou vevnitř zdobené i vybavené. To je… obecná záliba.

Pokud to jde, ráda si je vevnitř projdu, dívám se kolem sebe. Pak si sednu a v duchu poděkuju. A tady se to už liší. V některých kostelích je mi lépe než jinde. Z nějakého důvodu, který se těžko vyjadřuje.

Není to velikostí ani mírou zdobnosti. Dokonce ani stavebním stylem 🙂 Třeba v Praze mám odmala nejradši právě sv. Jakuba na Starém Městě. Ale ráda jsem chodila i do kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad (ten s placatou věží:)). Těžko najít rozdílnější interiéry! 🙂

Z gotických mám nejradši sv. Alžbětu v Košicích. Tady se hanebně přiznám, že se mi líbila víc stará, tmavá a neopravená, včetně jednoho „mého obrazu“ sv. Antonína. Teď je nádherná, světlá, zářící… a pro mě najednou neosobní. Z pražských gotických mám moc ráda Týn (Týnský chrám, kostel Matky Boží před Týnem), ale naprosto ke mně nemluví katedrála sv. Víta na Hradě. Je nádherná, ale pro mě naprosto neosobní. Pokud se mě zeptáte, jak moc osobní je tedy Jakub nebo Týn, nedokážu vám odpovědět, protože jde o můj subjektivní pocit 🙂

Dnes se tedy zeptám možná trochu zvláštně – máte svůj oblíbený kostel? Místo, které k vám mluví, dokonce i když nepatříte k žádné církvi, nebo jste nevěřící? Možná se ptám na genia loci, ale v osobní rovině 🙂

 

Aktualizováno: 3.2.2024 — 18:53

41 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jako malý jsem s bábi a dědou projel hromadu kostelů, jezdívali jsme na poutě. Kopeček, Hostýn, Provodov, Ruda, Czenstochoa, Uh. Brod, Uh. Hradiště, Velehrad, Otrokovice, Staré Město u UH, Hradčovice a hromada dalších.

    V zahraničí jsem měl radši menší kostely, které nebyly takovými turistickými trháky. 🙂

    Vždy se dalo posedět, v klidu rozjímat.

  2. Nemohu říci, že mám jeden „nej“ kostel. Na Jiříku jsme měli cirkevní svatbu, ke sv. Štěpánu jsme nejčastěji chodili na mše z Žitné, ale podle příležitosti i do řady jiných kostelů. Kostel sv. Jakuba je krásný, máme ho také rádi a s manželem tam zašli vždy nakouknout, když jsme se při návětěvách v těch místech toulali, podobně jako „k Jezulátku“, Janouba zmíněný Tadeáš a další pražské.Tenkrát ještě bývaly otevřené.
    Nejraději ale mám malé vesnické kostelíky. Mám ráda jejich poklidnou atmosféru, kamenné studené ticho, vnitřek provoněný kadidlem a vůní květin o které se pečliě stará některá z místních paní, aby byly stále čerstvé. V mnoha takových jsme s manželem byli na mši, kdy v předních lavicích seděla jen hrstka věřících a kněz dost pospíchal, protože musel ještě stihnout další dvě tři mše v okolních vesnicích. Tenkrát také bývaly otevřené , člověk mohl usednout do lavice a nerušeně soustředit mysl a přemýšlet.

    Dede !!, naštětí jsem si nejprve přečetla komentáře, takže vím, proč byl Rex pod narkózou (ale i tady nejprve honem zpětně šla přečíst, co se stalo a co jsem propásla). Takže Dede, též moc a moc držím palce (ty na noze se držet nadají ale počítají se),aby vše dobře dopadlo a psí klučina zase běhal s Ari a s větrem o závod a trhal kartonové krabice !!!

    1. Děkuju moc, milá Maričko!

      A ještě k těm kostelům – věřila bys, že u sv. Štěpána jsem nikdy nebyla vevnitř? Kolem jsem chodívala, ale nikdy jsem tam nevešla…
      A svatba na Jiřáku musela být úžasná, je to velmi přijemný (a přitom obrovský) kostel…

  3. Ano, mám kostely obecně ráda a mám oblíbený už od pubertálních dob, ale dnes už si ho moc neužiju. Sv. Mikuláš na Malé Straně. Dnes je vstup zpoplatněný s ohledem na cizince a jejich „bezedné peněženky“. Nevím, jak teď – bývalo to aspoň tak, že brzy ráno tam člověk mohl zaběhnout se pomodlit. Jenže to je pro mne z Bohnic dost z ruky…
    Ještě mám hodně ráda kostel Panny Marie Sněžné u Václaváku. A kapucínský kostel Kostel Panny Marie Královny andělů na Loretánském náměstí – tam mají úžasné jesličky (no, spíš jesle – prakticky v životní velikosti), ty jsem chodila každé Vánoce s babičkou obdivovat.
    A potěší mě každý kostel s hvězdičkovým stropem!

    1. Tak podívat se u Panny Marie Sněžné nahoru na klenbu, to se jednomu zatočí hlava 🙂
      Věřila bys, že Loretánské jesličky vůbec neznám? Jsem ostuda 🙂 Možná jsem tam byla jako malá (s našimi jsme hodně chodili „po jesličkách“, ale prostě si to nepamatuju. Nahoru nad Hrad skoro nechodím, a když ano, tak do Strahovského kláštera… .)

  4. Nejsem věřící, ale občas….ani ne nevěřící.
    Do kostela (kdekoli) se vždycky ráda podívám a posedím, vnímám ten klid…
    Mezi moje oblíbené patří kostel. Sv. Mikuláše v Lounech, je to vyhlášený klenot pozdní gotiky. Moc ráda mám kostelík v Potvorově, to je vesnička kousek od nás, pozdně románský kostel Sv, Mikuláše , postavený někdy před r. 1250. Tam se dokonce v létě pořádají koncerty vážné hudby ( Ženatý, Svěcený – housle např.)a koncerty dobové hudby. Neskutečný zážitek.
    Za to kostel Sv. Petra a Pavla v Kralovicích mě nijak neoslovil. Před lety jsme tam byli na varhaním koncertě, ale vysloveně se mi tam nelíbilo a kdyby mi nebylo trapný, že ruším, tak jsem v půli odešla. Proč – nevím 🙂
    OT – jak je marodovi chlupatýmu ? 🙂

    1. Musím si ty tvoje kostely aspoń vygooglit. 🙂 Tady u nás jsou koncerty hlavně v Kuksu a pak na zámku ve Smiřicích.
      S marodem je to špatné. Zánět se rozšířil i na zadní nohu, takže teď má funkční nohy jen po diagonále – pravou přední a levou zadní. Dnes jsme byli na kontrole, tak mám zprávy. Vzali mu krev – běžný rozbor je skoro dobrý (maličký problém kolem červených krvinek a hemoglobinu, ale fakt málo). Na CRP čekáme, stejně jako na imunitní vyšetření.
      Je nešťastnej, bolavej, nechce pořádně jíst (i když už trochu jí z misky, nemusím ho už krmit z ruky) a zhubl dvě kila.
      Zatím veterinář věří, že je to pořád mimořádně hnusný případ zánětu okostice (tedy růstová věc). Nabízejí se dvě další hnusoby (autoimunitní – proto ta krev), ale vet si na hodně procent myslí, že to nebude ten případ. Tak doufám.
      Nesmí se skoro vůbec hýbat, pokud je bez dozoru, musí být v kleci.
      Pokud byste mohli podržet palce, byla bych moc vděčná.

      1. Rexíčkovi i tobě držíme palce i celé pěsti- ať se z toho hodně brzy zmátoří. Člověk ani neví jaké choroby existují-

      2. Ach jo 🙁 Držíme všechny palce co máme, i MLP a všechny kočky (dvě) a kocour, ten vydá za dva 🙂
        Bude líp – musí !!!! Chudinka malej ….

      3. Držíme tlapky i pěsti a posíláme hodně sil pejskovi i paničce! Pro takového aktivního mladíka to musí být obzvlášť těžké. Tak ať je brzo líp!
        A pokud jde o Kuks… Ach! Kuks je dle mého jedno z nejkrásnějších míst vůbec… Zažila jsem tam teda jen malý koncertík v rámci prohlídkové trasy, ale i ten stačil k tomu, abych zcela propadla gemshornu (píšťale ze zvířecího rohu). A tak vůbec. Kdybych Kuks neměla tak daleko, jezdím tam čerpat energii každou chvíli. 🙂

      4. Moc mě mrzí Rexovy bolavé tlapky a držíme všechny palce a kopyta, co jich máme. Se zvířaty je to jako s dětmi, člověk by tu jejich bolest vzal nejraději na sebe. Tak ať je brzy líp <3

  5. Jeden z nejkrásnějších kostelů je kousek od vás, Dede, obec Žireč. On je takový… poklidný a pohodový. Možná to bylo tím, že jsme tam byli v době, kdy klienti blízkého domova měli dobročinný jarmark a nabízeli nám nádherné velké dětské hračky-polštáře, že prý zbyly. A že prý stačí, když zazpíváme. 🙂 A dovolili mi zahrát na tu skvělou zvonkohru s klaviaturou, ta si napřed povzdechla, kdo tu chce preludovat v C-dur, ale pak se do toho opřela jako prý už dlouho ne a hrála nádherně. Tak se z návštěvy vyklubal neplánovaný minikoncert a bylo všem líp na duši. 🙂
    Naše brněnské kostely jsou Domy Boží všechny, jen se do nich dostat. Ale v tom Vítovi se mi zdá, že už tam šoupání a dusání četných turistických výprav ničí to, co dělá kostel kostelem. A navíc se tam platí vstupné, což je další kapitola a na delší diskuzi.

    1. JJ, to musel být úžasný zážitek! Ano, ten kostel znám, jen ke mně nějak nikdy nepromluvil. Byli jste v Kuksu? 🙂
      Jo a s Vítem máš pravdu. Stala se z něj turistická atrakce a kouzlo se vytratilo. Možná je tam pro zvoníky… 🙂

      1. Jasně že. Lékárnické muzeum jsme měli povinně. 🙂 Když in tam pan magistr kdysi mrzl nad diplomkou, to se nezapomíná.

  6. Ano, mám to stejně. Některé kostely mají klidnou atmosféru, v některých se naopak moc dobře necítím, všude ale prohlížím a obdivuju umělecké zpracování – obrazy, sochy… Můj bývalý přítel, nyní dobrý kamarád, miluje architekturu a hudební nástroje, zejména varhany. S ním jsem obešla opravdu mnoho různých kostelů. V Olomouci jsem vyrůstala i studovala a tam bylo mé „útočiště“ v kostele sv. Michala ve sklepení u skalní studánky. Kouzelné místo, navíc volně přístupné. Kromě toho má Olomouc taky takovou zajímavost – vojenskou nemocnici v bývalém barokním klášteře. Klášterní Hradisko. Má úžasnou atmosféru. Dodnes vzpomínám, jak jsem tam byla na nějakém vyšetření a měla jsem neskutečnou radost, když mi sestřička dovolila vyjít ven jakýmisi tajemnými neoficiálními dveřmi! A vůbec… Na toto téma bych toho napsala s chutí daleko víc :⁠-⁠D ale ušetřím vás. :⁠-⁠)

    1. Vojenská nemocnice v bývalém klášteře je opravdu kouzelný paradox 🙂
      A pokud chceš psát, piš! Máš o čem.

      1. Klášterní Hradisko v Olomouci:
        https://www.vnol.cz/index.php/cs/uvod/o-narodni-kulturni-pamatce-klasterni-hradisko
        Mám k tomu ještě jednu vtipnou příhodu… Kdysi dávno, v prvním ročníku na VŠ, vyprávěla jedna ze spolužaček, že se s kamarády z kolejí vydali obhlížet neznámé město. Už z dálky viděli impozantní budovu Hradiska, tak vyrazili tam. Kolem projela sanitka. Jejda, tam se asi něco stalo, pomysleli si. Za chvíli další sanitka! No ne, máme tam vůbec chodit?! Tam se muselo přihodit něco hrozného! Nakonec přece jen došli až na parkoviště pod kopcem a nevěřili svým očím. Nemocnice! 😀

  7. Do kostelů se ráda dívávám. Už pro rituál příchodu. Žádná razance, do nich se nevlítne, ale vchází. Já trochu ostražitě, jako po špičkách, abych neprotrhla tajemno a naděje, které v nich vnímám. Nebývám dlouho, cítím se nepatřičně, jsem tam jen pro atmosféru a to není moc. Trochu závidím lidem, kteří v tichu porůznu sedí, ponoření do svých rozjímání, proseb a díků. Já tohle neumím, tak se potichoučku zase vytratím.

    Mne se líbí trochu atypycký pražský kostel Sv. Josefa na Náměstí Republiky, více známý jako u Sv. Tadeáše. No právě kostel, je to spíš venkovský kostelík jak exteriérem, tak interiérem, ale byl postaven na místě, které má mít velmi pozitivni energii. Což je vedle OC Palladium velice potřebná síla. A také zážitek poté, kdy se strkáš s lidmi do dveří, které se sami otevřou a kousek dál vcházíš sám do dveří, na které zatlačíš vlastní silou 🙂 .

  8. Nejzvláštnější kostel který jsem v Praze v rámci vycházky navštívila je kostel sv. Vojtěcha v Libni. Asi celý dřevěný, hezký, ale takový ten pocit jaký mám v jiných kostelech se nedostavil.

    https://1url.cz/pu0jB

    Pro mě jsou jako balzám na duši kostely sv. Jiljí v Husově ulici a sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí.

    1. Sv. Jiljí je fajn! Ve sv. Ignáci jsem byla jen jednou, takže si ho moc nepamatuju.
      Libeňský kostel sv. Vojtěch vůbec neznám. Díky za připomínku 🙂

  9. Do kostela jsem chodila s dětmi, abych jim ukázala architekturu a nasypala do nich něco všeobecných znalostí o nábožeství, je to součást naší kultury a bez určitých vědomostí je pak hůř pochopitelné i výtvarné umění. Jinak do kostela chodím, když mám pocit, že mi svět jinak spadne na hlavu. Nemodlím se, jsem poloviční ateista, jen tam tak sedím. V tom nejbližším, nemám preference. Bohužel většina není otevřených a tuhle možnost mám jen v době mší, což mi není příjemné, radši jsem tam sama.

    1. Matyldo, máme to vlastně úplně stejně. Nejsem křesťanka, ale to neznamená, že jsem zároveň ateista 🙂 A děti jsem do kostelů brala ze stejných důvodů jako ty.
      Co jsou kostely většinou zavřené (chápu proč, ale…) musela jsem změnit názor na svoji přítomnost při mši. Nakonec Baty mi řekla, že na mši může přijít kdokoliv, kdo chce poslouchat. A třeba sv. Jakuba bez mše otevřeného nezastihnu. Tak jsem tam minule přišla na závěr mše a pak si šťastně vykoupala duši při poslechu těch úžasných varhan. Pak má člověk pocit, že se zase může lopotit dál 🙂

  10. Mám ráda kostely a ráda do nich nahlížím a taky tam tvořím aspoň chvíli usebrání. Nejraději mám baziliku na Hostýnku, kde i naprostí bezvěrci nacházejí leckdy útěchu.Sama vím o jednom člověku,který byl a asi i je zarytý komunista ale když bylo zle jeho postižené dceři, bral ji do auta a i v noci jeli na Hostýn, kde se jí ulevilo. Za to mám jeden kostel v nedalekém městě,kde jsme měli sraz vloni se Zvířetníky a tam já osobně nemohu,nevím proč ale pro mne má špatnou energii,která mi brání už ve vstupu. Takže trochu tajemna. 🙂 Jinak je většina kostelů postavena na zvláštních místech, která i před jejich stavbou někomu něco říkala. A mám ráda ty staré legendy. 🙂

    1. Jenny, na Hostýnku jsem doteď nebyla, jsem ostuda. Zkusím to letos napravit! 🙂
      A máš pravdu s těmi… nezvyklými, možná magickými místy. Většina současných kostelů stojí na místech bývalých kostelíků, kaplí, na místech, který byla lidmi po staletí, možná tisíciletí považována za svatá. Něco na to musí být 🙂

    2. Svatý Hostýn Poutní bazilika minor je vůbec nádherné místo. Nejvíc mě zaujalo schodiště k bazilice kde každý jeden schod věnovali věřící a mají na nich i vytesaná jména a křížová cesta od Dušana Jurkoviče.

  11. Jo tak tohle je téma přímo pro mě. Naše dovolené jsou putovní, takže těch kostelů a kaplí jsme viděli neurekom. Dokonce jsme unesli Bimba do Polska, takže i tam. A když si tak přemýšlím, který ten kostel je pro mne ten „můj“, tak kupodivu asi tenhle: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_m%C3%ADru_ve_Sv%C3%ADdnici
    Přiznám se, že nemám moc ráda baroko, nějak mne to ruší
    A u nás asi bazilika svatého Prokopa v Třebíči

    1. Inko, ten je opravdu zvláštní! Zajímaví je, že ho nazvali kostelem Míru… Díky za sdílení 🙂

      1. Kostely Míru jsou, tedy spíš byly, tři. Jeden bohužel vyhořel. Nebudu tady rozepisovat jejich historii, kdo bude chtít, v odkazu je. Je to obří, mělo by mi to vadit, ale nějak kupodivu nevadilo, spíš mě to uchvátilo. To holt člověk neovlivní, prostě to tak je. Třeba moje nitro neoslovil kostel Nanebevzetí panny Marie v Neratově. Líbí se mi, ale jen líbí.

  12. Do kostelů chodím ráda ze stejných důvodů – klid, ticho, obdiv řemeslné zručnosti předků.
    U nás ve městě mám ráda kostel Nanebevzetí Pany Marie z poloviny 13.století. Zvenku psaníčková sgrafity, které mám moc ráda, vevnitř skromný, ale příjemný, s dřevěným betlémem, znázorňujícím město.
    Byly doby, kdy pro mě tento kostel představoval útočiště – v horkých létech, na polovině cesty z práce domů nabízel chládek a klid. Dnes už tam zajdu jen občas, hlavně na koncerty vážné hudby.

    1. Alčo, dřevěný betlém zobrazující město! 🙂 Dvůr má taky takový, vypadá to dost zvláštně, protože v pozadí jsou i žirafy 🙂

      1. Měli jsme v Brně výstavu betlémů, byl tam jeden z Tišnova taky s městem a významnými obyvateli, a taky brněnský – ten byl skvělý, protože se Jezulátku přišel klanět brněnský drak s truhličkou, Janáček s liškou Bystrouškou ruku v tlapce, Franta Kocourek s tyčí, Bezruký Frantík, celý hokejový tým… prostě, jak tam potkáte staré známé, hned je vám betlém milejší. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN