BTW: Drobná ostří

„Ty tvoje spratáky! Jak můžeš vařit v tak velikejch hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde maminka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože tohle byl nekonečný příběh. Babička vždycky měla poznámku o zbytečně velkém nádobí, zatímco její dcera někdy mlčela, jindy odvětila cosi o tom, že nebude donekonečna umývat sporák jen proto, že z malých hrnců všechno uteče.

 

Už jako malou holku mě zajímalo, proč se to pořád opakuje? To babička zapomněla, co jí mamka vysvětlila? Já si to tedy pamatovala dobře! Teprve o hodně později mě došlo, že to bylo něco jako… rituál. Babička to řekla, maminka to spolkla, protože věděla, že to nic neznamená, a život šel dál. A byla jsem o mnoho starší, když mi došlo, že to třeba nebylo pro moji mamku tak nevinné, tak nezraňující, jak to vypadalo. Dobrá, asi ji to nezraňovalo, ale štvát ji to mohlo!

A došlo mi, kolik takových drobných ostří často jeden druhému v běžném životě nastavujeme. Někdy to tak opravdu nemyslíme, jindy je to cílené dloubnutí. Někdy to v klidu ignorujeme, jindy nás to zabolí. No, zkuste si sami vzpomenout na různé opakované poznámky, na které vaše vnitřní já umí zavrčet!

„Prosím tě, učeš se!“ Jak já jsem nesnášela tuhle větu! Ne, není na ní nic špatného, není agresivní, dokonce tam bylo „prosím“. Jenže já ji slyšela klidně i pět minut poté, co jsem vyšla z koupelny s vykartáčovanou hřívou! Můžu za to, že mě příroda obdařila nepořádně kudrnatými vlasy, které prostě nikdy nevypadají opravdu učesané?

Tohle jsou samé nevinné příklady. Existují horší. „Když jste si pořídili děti, tak je holt musíte i vychovávat.“ „Tobě chutná, že?“ „Určitě se časem naučíš i zaparkovat!“ Drobná ostří často bývají schovávána za rádoby vtipné poznámky, ale věřte, že je-li jich moc, dá se na nich vykrvácet. Braňte se jim – a opravdu je zkuste nepoužívat na druhé:))

 

Dnešní otázka je tedy nasnadě: říkají vám vaši blízcí či známí něco, co vám spolehlivě takříkajíc otevírá kudlu v kapse? I když to oni (možná) nemyslí nijak zle?

 

Aktualizováno: 30.1.2024 — 20:27

87 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Místo „zavrčet“ jsem omylem přečetla „zvracet“ a věřím, že takovéhle reakce nejsou výjimečné 😛

      1. Pokojovky, rady, tipy, výměna, už jsme se odhlásili, divná skupina. Buď někdo nepozná úplně běžné kvítko typu voděnky, zelence, potosu, atd., nebo má někdo přelité kvítko a diví se, že mu neroste, nebo někdo hrozně za draho prodává běžné kytky. Tady v tom případě šlo o nějaký atypický filodendron s hodně velkou fenestrací a chtěli za to snad 12 nebo 15 tisíc za průměrně velký řízek. Kdosi se nad tím podivoval a dostal výše zmíněnou odpověď.

    1. K tvojí matce… Vím, že takové jsou. Ale pořád mit o přijde těžko představitelné. ❤️

  2. Na tahle drobná bodnutí byla expert naša mamka. Tak dlouho žďárala, až se dočkala výbuchu (u mne), na což reagovala větou „Já nevím, že je tá Yvetka tak urážlivá, pro nic za nic!“

  3. Já jsem úplně alergická na větu „tak co, jak je v Praze, blaze?“. To je tááák blbý a absolutně nevtipný, že to vždycky chvíli rozdýchávám. Možná bych to brala o chlup líp, kdybych tu bydlela ráda, ale takhle to nesnáším úplně strašně.

    1. Chápu. Jakákoliv tzv. vtipná poznámka začne člověka časem opravdu štvát.
      Byla jsem jedna z prvních, kdo v okolí chodil s nordic walking hůlkami. Nepřej si vědět, kolikrát jsem slyšela rádoby vtipný dotaz: a kde máš lyže? Tak desetkrát to ustojíš, po sté už se ti skutečně otvírá ta kudla v kapse. No a ti lidé si patrně vždy připadali velmi vtipní a originální… 🙂

      1. Já tě chápu, ale když jsem viděla kdysi dávno v Jeseníkách na sjezdovce nácvik s těmito hůlkami (v létě), mohla jsem se smíchy potrhat – on ten pohled z dálky byl opravdu velmi veselý. Pravda, když jsem je nakonec vyzkoušela, tak jsem si říkala, co na tom ti lidi mají… než jsem zjistila, že nestřídám ruku a nohu, ale chodím ruka-noha levá a ruka-noha pravá! 🙂 🙂

  4. k otázce – toto se mi už dlouho nestalo a sama se to snažím blízkým nečinit…co mne dokáže možná víc namíchnout a urazit, to je, když někdo, s kým jsem byla v přátelských vztazích, od mne žádá pomoc a rady a dělá ze mě strakatou. navíc aniž by se předtím aspoň zeptal: “ jak se máš, co děláš, co máma?“ to je odchod na ignorlist bez dalšího 😉

    1. Hm, a uznáváš upřímné přiznání: „Ahoj, jsem hrozná, vždycky přitáhnu, jen když něco potřebuju.“ ?

      1. to uznávám a vůbec mi to nevadí…se spoustou lidí, které znám, takto fungujeme ve vzájemné kooperaci a je to OK 🙂 ale vyžaduju, aby se mi řekly zásadní informace po pravdě. v tomto konkrétním případě to bylo bez úvodních zdvořilostí prostě “ a jak se řeší tohle a tamto?“ dotyčná osoba se pěkně trefila do času, kdy jsme řešili pozůstalost po mojí mamce…což zajisté nemohla vědět, když se nenamáhala se zdvořilostmi, že ano 😉

        1. No doufám, že ji pak hanba fackovala. Když někoho otravuju, tak se i v tom největším kvaltu ptám, jestli na mě má čas nebo se domluvíme na jindy.

          1. dost pochybuju… do dneška ji to asi ani nenapadlo 😉 a já svoje rodinné záležitosti moc nezveřejňuji ( když, tak jen ty veselé) 🙂 když s někým nejsem dva roky v kontaktu, jen občas čtu jeho příspěvky na netu, tak se zeptám, jak se má atd., než na něj vytasím požadavky. každý to holt máme jinak. dost dlouho mě to mrzelo, pak jsem doplnila ignor-list a je vyřešeno 🙂

          2. To já jsem tady jedné, co už tu nechodí, se snažila poradit seč mi síly stačily,dokonce jsem ji svým jménem odkázala na odborníka a vysloužila jsem si pochvalnou ódu,na situaci,kdy mi umřel pes a noticku, že karma je zdarma. Tak doufám, že se jí daří dobře. Znáš ji.“ Dnes už se tomu směji.“ :-)Jak říkala jedna prvorep. diva.

            1. Pamatuji si na ni na hvězdu se psy a kocourem…taky doufam že se má dobře a tím pádem už nás nikoho nebude otravovat svými starostmi a požadavky

              1. Ano, myslíme tu samou osobu. Taky doufám, že se má dobře, ale nemám nejmenší chuť to zjišťovat. Asi už stačilo.

  5. Tak Rex má rozsáhlý zánět okostice – hodně levá přední, trochu i pravá. Není divu, že naříkal.
    Je to ale pořád nejlepší z nabízejících se možností, mohlo to být horší. Tohle je růstové a mělo by to odeznít.
    Nařízen je vedle léků i striktní klid, takže v jídelně je pro Rexe velká klec z auta. Smí se chodit jen venčit. Copak teď není problém, dospává narkózu, ale chci vidět, jak dáme ten cca týden, kdy to tak bude muset být. 🙂

    1. ufff oddechla jsem si…určitě se dá do pořádku. držíme tlapky i nadále a máváme 🙂

    2. Hip hip hurá, tak jak píše, dobré to není, ale mohlo být hůř. No počkej, až pejsek popadne druhý dech, to chci vidět klidový režim. 😀

    3. Dokud ho to bude bolet, tak ten klid dá. Žužlací hračky a pamlsky, čmuchací koberečky a IQ hry. Týden dáte!

    4. Chudák Rex, ale z těch možností je to podle mě jedna z těch lepších. Pokud bude mít klid a možná i nějakou dietku, určitě se brzy uzdraví. Jo, za chvíli to bude o nervy, ale ty vydržíš.

    5. Zaplaťpánbu že není hůř. Ale dřina to bude, to je jasný…
      Držím vám oběma palce!

      1. Vcelku běžné, hlavně u větších psů. Z mých to nikdo neměl. Všechno je jednou poprvé, no.

    6. Alespoň, že tak ! Ten týden dáte, musíte ! Já si vzpomínám, jak jsem kdysi, když byl Majk po nějakém zákroku a měl být dva dny v klidu, proseděla u jeho pelíšku a nejdřív vyprávěla a potom ze zoufalství četla pohádky 🙂 . Můj hlas ho uklidňoval a udiveně poslouchal, byl v klidu. Já skoro o hlas přišla 🙂 . Naštěstí pak přišli „střídači“ 🙂

      1. A nohou být libovolné nebo to musí být pohádky o zvířátkách? Takhle z odstupu je to moc milá historka.

    7. Dede, no to je nadělení,chudáček malý,je mi to tak líto, posílám jemné pofoukání a pohlazení. Doufám, že bude zase dobře, když je to růstové. Tohle slyším poprvé a to už bylo u mne pejsků.

      1. Já to taky neznala. Ale trochu jsem googlila a zjistila, že to dost běžné je. Prý z toho vyrostou, i když se to může objevovat až do dvou let.

    8. Chudáček – i když nakonec to není tak špatná zpráva, ale týden v kleci. Ach, ach, ach… pro tebe!

      Fram je bez stehů a má dojem, že je doléčen. No a zatím ještě aspoň tři týdny klidového režimu, z toho šest dnů ho budu mít za krkem já! No to bude horor. Doma je hodný, ale při venčení už má roupy.

          1. Hm, když si představím Framovu razanci ve chvíli, kdy má pocit, že už klid nepotřebuje… tak lituju Ygu! 🙂

    9. No tak to je relativně dobrá zpráva. Teď jen aby Rexe končetiny moc nebolely – dostává asi něco proti bolesti, že? a aby byl brzo v pořádku! A tobě, Dede, pevné nervy a hodně nápadů na hry doma! 🙂

    10. Nenapadlo mne, že zánět okostice probíhá i jinde v těle. Slyšela jsem o tom jenom v souvislosti se zubama. Tak ať to ustojíte s neporušenými nervy!

  6. O tomto tématu bych mohla napsat román. Velmi nerada si vztah mezi matkou a dcerou připomínám. Zato obě babičky byly skvělé a pořád na ně vzpomínám s láskou a úctou.

    1. O tom mi chvilku povídej…. doopravdy nejvíc mě může naštvat, když MLP nebo syn řekne: ty už jsi jako babička ! A oni to vědí a dělají mi to schválně ! 🙂 NEJSEM jako babička ! :-)))

        1. NEJSEM :-))) Teda takhle – podobou jo, ale povahu mám zcela po tátovi. Však i ta babička říkala :Ty jsi celá R…ová, a znělo to jak nadávka 🙂

  7. pravdu má moje oblíbená autorka, že k vlastním si dovolíme to, za co by nám cizí nakopali…a to je smutné 🙁

    1. Jo, je to tak. Babička často nebývala na maminku moc… příjemná. Mamka si ráda dělala věci po svém. Asi to babičku dráždilo…

        1. Naštěstí jsme pohromadě nebydleli. My v Praze, ona ve Dvoře. Její občasné návštěvy byly stresující, všechno se muselo uklidit! 🙂 Popravdě se občas k mamce chovala jako tchyně. Taťku rozmazlovala 🙂 Víš, byla skvělá a obětavá babička a matka svých mladších dcer. To s mamkou to nefungovalo. Byla moc dědova a málo její…

          1. rozumím… potom ale nechápu, proč chodila komentovat postupy v domácnosti, která nebyla její a byla tam na návštěvě 🙁

            1. No, to jsem si myslela taky 😛 Leč stávalo se. Ale taky vždycky pomohla, komukoliv. Babička byla skvělá. maminka byla skvělá, jen ty dvě prostě nebyly kompatibilní – v běžných věcech. V průserech se ale kryly záda, jak má být.

  8. „Co z Tebe jednou vyroste!“

    Komentář k mé, podotýkám velmi slušné, žádosti, aby maminka chvíli mlčela.
    Co se dělo – jako velmi nevyježděná řidička jsem vezla rodiče silničkami třetí třídy do Českého Krumlova. Celá trasa byla dlouhá asi 60 km. Máma celou dobu vykřikovala: „Ty se řítíš, kam se to řítíš!!“ Jela jsem tak maximálně okolo 60 km/h. „Kam to jedeš, doleva, zahni doleva, DOLEVA…. doprava, doprava…“ Vedle mě jel táta, který byl v klidu, máma na zadním sedadle. Celou dobu jsem byla zticha a snažila se soustředit na jízdu. Asi 10 km od Krumlova už jsem to nevydržela a požádala ji, zda může mlčet….

    Odpověď viz výše. Bylo mi 32 let. Sebevědomí to zrovna nepřidá.

      1. Tak to mám stejný dotaz. Apino, jsi naprosto pohodový člověk, žes to vydržela tak dlouho. (U nás by táta pacifikoval osádku už dávno. On se učil řídit na vojně, bez papírů, prostě ho posadili do náklaďáku, tak dodnes chápe, když něco nepořeším úplně stoprocentně.)

        1. Máma byla docela dominantní člověk, nakonec toho v životě i hodně dokázala – univerzitní profesuru opravdu neměla zadarmo, píše jí házeli klacky pod nohy.
          Nevím, jestli chtěl mít táta klid, ale také se mnou „řídil“, což mi, na rozdíl od mámy, pomáhalo.

    1. Apino, to je na zabití. Jak já jsem byla ráda, že v mých začátcích se mnou jezdil jen taťka, který uměl tiše poradit a jinak vydýchal i to, když jsem zcouvala že silnice do louky 🙂

      1. S maminkou, dej jí nebe věčný klid, to nebývalo jednoduché. Když odcházela, tak jsme si i hodně vysvětlily, takže i na tuto příhodu se dnes dívám s humorem.
        Tenkrát jsem ale zastavila doslova na fleku a předala řízení tátovi, protože na pokračování už jsem neměla nervy.

        Mimochodem, s tátou jsem zkoušela jezdit někdy v 17 letech, a to jsem to při couvání málem napálila do zábradlí jednoho malého mostku, takže ta Tvoje louka je ještě celkem fajn.
        U nás bylo auto vždy jen jedno v rodině, a to měli k dispozici naši. Na provoz a údržbu svého bych bývala při výzkumnickém platu ani neměla peníze. To bylo dlouho tak na jídlo a trochu ošacení. Takže jsem ročně měla nájezd 34 km – 1 x do Třeboně a zpět a k tomu jednou těch asi 50 km do Krumlova. Nakonec to stejně byla máma, která mě donutila řídit, ale to už bylo po smrti táty. Já si uvědomila, že jednou bude mou pomoc potřebovat, tak jsem se snažila… Hodilo se to a hodí se to pořád.

        1. No jo, když nejlepší pomocnou ruku najde člověk na konci vlastního ramene, co si budeme povídat. 🙁

      1. Zrovna tam by to bývalo vlakem dost složité. Prostě se ta snaha o trochu vyježdění moc nepovedla.

    2. Kdo se hádá s řidičem, je sebevrah.
      Hádá-li se řidič, je to blbec, ale pro tu chvíli má pravdu, i kdyby ji stokrát neměl.
      Spolujezdci mají řidiče podle potřeby „opečovávat“ – vlídným hovorem, či naopak držením huby, ovládáním toho co ovládat mohou (dle řidičových potřeb!),… prostě tak aby se mu řídilo co nejlépe.
      Stresování řidiče je nejlepší cesta do pekla. Někdy rovnou a bez čekání.

      1. Tak, tak, již mnohokrát jsem uvažovala o vraždě. Přitom,když jsme měli nové auto, jel MLP ostříhat psy a na parkovišti otočil auto kolen VO sloupku, bylo to nejdražší stříhání asi z celé EU.

      2. Přesně! A řidičovým svatým právem je vysadit protivného spolujezdce doprostřed silnice kdekoliv v přehledném úseku vozovky. Když ono je to někdy bezpečnější řešení…

        1. Ještě, že ten řidičák doteď nemám. Pokoušela jsem se o něj dvakrát, ale fakt to nešlo (jsem na levé oko tupozraká; v GB bych asi řídit mohla, tady fakt ne).

  9. Prosím o přidržení palců. Rex si něco udělal s levou přední nohou, už druhý den navzdory injekci naříká. Za chvíli jdeme na velký rentgen (uspí ho na to). Bojím se, co tam najdou…

    1. tak to držíme fest…snad to bude jen natažená šlacha nebo něco podobného, co spraví klid a rehabilitace!

    2. Držím palce, ať je Rex co nejdříve v pořádku. Doufám, že to není nic vážného.

    3. vím, že máte dobrého veta + kdyby bylo potřeba, můžu doporučit dvě „psí“ veteriny tady v HK a jednu specializovanou ordinaci na RHB pohybového aparátu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN