HOST DEDENÍKU – Ivana: Pan Černý aneb když se stane zázrak

Příběh Pana Černého je přinejmenším komplikovaný. Toulal se po vesnici už pěkných pár let. Někdy byl spatřen na horním konci, jindy úplně jinde, no zkrátka to byl takový skoro obecní kocour.

 

Jak už to u tuláků bývá, zakotvil nakonec i Pan Černý kdesi v kůlně sousední zanedbané zahrady a občas se přišel nažrat na naše krmné místo. Bylo téměř nemožné si ho pořádně prohlédnout, jak byl plachý. Ale na záznamech z fotopasti, kterou čas od času ze zvědavosti k venkovní misce s granulemi dávám, vypadal jako veliký, starší kočičí pán s jedním permanentně přivřeným zhnisaným okem.

Když se před třemi lety záhadně objevila kočka Madam, o nápadníky neměla nouzi. Byli mezi nimi i dva černí kocouři – jednoho jsem si pracovně nazvala „Pan Černý dlouhosrstý“ a druhého „Pan Černý jednooký“. Tomu „jednookému“ se s největší pravděpodobností podařilo Madam oplodnit. Ale o tom zase jindy. Prostě mu to jméno už zůstalo.

 

Pan Černý jednooký a venkovní

 

Pan Černý zpohodlněl nebo co, snad se mu už nechtělo shánět potravu všude možně, když tady ji měl jistou. Začal tedy pravidelně večeřet u nás. Nejdřív k sobě nenechal nikoho přiblížit. Potom pozvolna zjišťoval, zda je bezpečné nechat si naservírovat kapsičku rovnou pod nos. A pro jistotu při tom syčel a pouštěl hrůzu. Postupně a velmi pomalu se ochočoval.

Až jednou konečně přišel ten památný den, kdy sám od sebe hlavou přátelsky šťouchl do ruky, která mu podávala misku s krmením. Ten vám byl „nedomazlený“! Znenadání přišel na to, jak je hlazení příjemné. Možná na něho nikdo nesáhl už roky předtím. Jako mávnutím kouzelného proutku se z Pana Černého stal uvrněný mazel, který se neodbytně dožadoval svého.

 

Pan Černý jednooký

 

Najednou byl náš. Chtěl být náš a udělal by pro to cokoliv. Nechal se ošetřit proti parazitům, proti svrabu, dokonce si nechal mazat to své nemocné oko. Jenže oko se navzdory tomu nelepšilo. Z konzultace s veterinářem vyplynulo, že se jedná o vtočené řasy, které oko dlouhodobě dráždí. Rozhodli jsme se tedy pro chirurgický zákrok, který z Pana Černého jednookého udělá dvouokého.

Samotná operace proběhla bez problémů, rovnou se provedla i kastrace, kocoura jsme ubytovali v prostorné kleci v kotelně a čekali jsme, že po vytažení stehů zase vypustíme ven tu nespoutanou šelmu, která byla celý život zvyklá svobodně pobíhat po vesnici. Jak jsme se spletli!

Přišlo peklo. Dříve žravý kocour se začal rýpat v jídle. Ano, měl límec, se kterým se k miskám hůř dostával, ale stejně… A najednou už jenom ležel, bez zájmu o krmení, o mazlení, ztěžka dýchal a na první pohled bylo jasné, že tomu zvířeti je ukrutně zle. Místo původně plánovaného vytahování stehů nastal boj o život.

 

Pan Černý gaučový

 

První zprávy z veteriny nebyly vůbec dobré. Anestezie a s tím vším spojený stres patrně u kocoura vyvolaly silnou autoimunitní reakci. Krevní obraz měl úplně rozhozený, žádné bílé krvinky, měl horečku, potíže s dechem. Pan Černý byl teď sice dvouoký, ale za jakou cenu?! Na kapačkách a kyslíku ležel na veterinární klinice a nikdo netušil, jak to skončí.

Tohle se nemělo stát. Takový mazlík, který nám po tom všem, co už musel na ulici zažít, tolik důvěřoval! Našel si nás a my to s ním mysleli dobře. Operace oka mu měla pomoct, ne ho zabít! Bylo nám příšerně. Nebyl nakonec lepší jednooký, ale jinak zdravý…?

 

Setkání po letech s kočkou Madam

 

Druhý den zněl telefonát z veteriny o malý chloupek optimističtěji. V noci se prý stav Pana Černého zhoršil natolik, že málem volali, jestli mohou přistoupit k eutanázii. Kocour ale jako zázrakem zabojoval a ráno vypadal o něco lépe. Bylo to stále vážné, ale objevila se alespoň malá kapka naděje.

Pan Černý strávil na klinice skoro dva týdny, během kterých jsme denně dostávali informace o jeho zdravotním stavu. Zjednodušeně řečeno si krvinky doslova dělaly, co chtěly, a po pár dnech nám bylo řečeno, že by mohla pomoct transfuze krve od zdravého dárce. Po důkladném promýšlení jsme dárce udělali z našeho Lva, venkovního kocourka, jehož klidná a nekonfliktní povaha byla v tomhle případě výhodou.

 

Pan Černý hravý ulovil plyšový míček

 

Byl to právě Lev, můj kočičí hrdina, díky kterému se Pan Černý začal pomalu dávat do pořádku. Transfuzi zvládli oba na výbornou, a z veteriny pak už chodily jen lepší a lepší zprávy. Tedy až na to, že Pan Černý už nebude moct být venkovní a budeme se muset pokusit ho integrovat do naší vnitřní smečky.

Do domácího léčení byl kocour propuštěn s hrstmi léků, které dostával (a některé ještě pořád dostává) ráno i večer. Naštěstí se mu vrátila ta dřívější žravost, takže tabletu obalenou kouskem šunky spolkne, ani si nevšimne. S ostatními vnitřními kočkami se spíš seznamuje, je znát jakási ostražitost a nejistota na všech stranách, ale k větším potyčkám zatím nedošlo.

 

Pan Černý se zahojeným okem. No není krásný?

 

Kočky prý mají devět životů. Pan Černý se stal domácím gaučákem a jeden ze svých životů tomu obětoval. Je to vděčné zvíře. Nechci to zakřiknout, nechci psát, že příběh má dobrý konec, protože stále ještě není úplně vyhráno. Držme prosím i nadále Panu Černému palce!

Jo a jen tak mimochodem, ty dvě oči mu neskutečně sluší! 🙂

 

Tímto bych chtěla MOC poděkovat veškerému personálu veterinární kliniky MVDr. Procházky v Olomouci za skvělou péči nejen o Pana Černého, za starost o svěřené pacienty ve dne v noci, za milý přístup ke zvířatům i jejich majitelům. Pan Černý je bojovník, ale bez vás by to nezvládl. Jste úžasní!

Aktualizováno: 22.1.2024 — 22:04

45 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ivano, já bych ho pojmenovala Arnie 😀 je černočerný a bojovník…to by mi k němu sedlo jako hřeben do kožíšku 🙂

  2. Ivano, tohle bylo čtení o nervy. Ale protože jsem si nejprve sjela fotky a na poslední byl Pan Černý už krásně okatý, četla jsem s napětím, ale přeci jen už věděla, že to dobře dopadne. A moc též děkuji za vše, cos pro kocoura udělala. Ale všechno, co šťastnému konci předcházelo musel být horor!!! Hlavně ta nečekaná reakce po operaci oka (ano podobně u Alex). Jenže kocourovo oko vypadalo tak zubožené a když byla naděje mu ulevit je jasné, že jste to museli zkusit. Jak operace vypadala? Všechny řasy toho oka zcela odstranili (odoperovali), nebo jen nějak přichytili správným směrem nahořu, či jak? Dojaly mne kocouří oholené packy, přesně takové je měla i naše Dixie, když ležela na veterině (od kapačky a dalších injekcí). Držím mu palce, aby lysinky brzy zarostly a Pan Černý už si jen zcela zdravý lebedil na gauči. Jsem přesvědčená, že si plně uvěomuje, kdo mu od bolesti oka pomohl(a může zase koukat oběma),u koho teď našel nový domov a patřičně si toho váží. Je to náramný krasavec.

    A extra dlouhé pohlazení patří statečnému kocourovi Lvu, který daroval krev, kterou Pan Černý tolik potřeboval k přežití. Jak ten se zotavil? Jak to probíhalo? Četla a slyšela jsem o tom u psů, kde skutečně pod mírnou narkózou pes leží na stole a jeho krev pomalu přepouštěli psu nemocnému. Je to stejné u koček? Nebo větší množství krve jen Lvu odebrali a pak oddělene přidali do žil Panu Černému? Takže ještě štěstí navíc, že hrdinný Lev byl „při ruce“ !

    1. Maričko, operace oka vypadala – laicky řečeno – asi tak, že kocourovi přichytili víčko, aby řasy mířily správným směrem. Měl na spodním víčku několik stehů, proto zpočátku i límec, aby si stehy nevytahal. Teď jak mu okolí oka zarostlo černými chlupy, je jeho pohled velice pronikavý.
      I ty tlapky už mu začínají zarůstat, tam to ale nejde tak rychle.
      Pohlazení Lvovi vyřídím, byl vybrán tak na poslední chvíli – nebyli jsme si jistí, jestli není příliš malý (jedno z kritérií bylo, že by měl mít dárce víc než 5 kg). Ale nakonec to zvládl s přehledem. Byl – prý – pod mírnou sedací, odebrala se mu krev (ze žíly na krku) a Panu Černému se dala až potom. Sedace na Lvovi nebyla ale vůbec poznat, choval se stále stejně před i po. Čekala jsem, že bude v následujících dnech víc spát, že bude unavený, brali mu té krve celkem dost, ale Lev nic neřešil, neprožíval, lítal jako obvykle. Poznat to na něm bylo vlastně jenom podle vyholeného krku. On Lvíček je fakt takový nekonfliktní a nechá si kdeco líbit – někdy je to na škodu, ale teď se to hodilo.

  3. Jsem děsná plačka, dočetla jsem s napětím, jak vše dopadlo. Kocour je to krásný,doufám,že to dá i do budoucna, moc mu to přeji,po těch letech sice svobdných leč asi bolavých.Taky jsem měla jednou vpáčenou řasu a je to řezavé peklo.Vám děkuji za záchranu,máte to dobré u Nejvyšší kočky. Díky!

    1. Děkujeme, ale ten pocit byl fakt hrozný – člověk chce pomoct, a zatím… Snad už bude dobře.

    2. jsem tu tak ybulela…díky Ivano, díky pane veterináři….a pane Černý, bojujte dál..ten gauč za top stojí 😉 (připomíná mi trošíčku Kalíška)

      1. Vidíš, ta podobnost s Kalíškem mě vůbec nenapadla, ale ano – velký, černý, impozantní kocour… Pan Černý je bojovník. Doufám, že to špatné už je za námi… Zasloužil by si, kdyby už bylo jen dobře.

  4. Panu Černému jsme velice drželi tlapky, když jsi tu psala o jeho operaci a následném průběhu uzdravování jako na horské dráze. Je skvělé, že to zvládl a věřím tomu, že spolu budete ještě hodně dlouho a užijete si vzájemně spoustu radosti – protože je to Pan Kocour. Krásný, velký černý dráček 🙂 Vyřídíš mu od nás pohlazení po černočerném kožíšku?

      1. já si to představuji, když vidím ten kožíšek…hned bych zabořila ruce ( a naše kočky by žárlily přímo britsky) 🙂

        1. Když už britsky… Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale připadá nám, že Pan Černý má něco z britky. Kulatější hlavička a je fakt veliký.

  5. Krása. Podobné, jako jsme to měli my se Silverem a Jájou, taky oba otřískaní životem a jak rádi skončili u nás doma (i když zbytek osádky za to moc rád nebyl). Jste skvělí, že jste mu pomohli.

    1. Děkujeme. No, pomohli… Jak se to vezme. Byl to boj. A bez psychické podpory tady od všech by to bylo horší. Taky děkujeme zvířomilům tady na Dedeníku.

  6. Ta poslední fotka bere za srdce: „Jsem tvůj, že?“ „Máš něco dobrého k jídlu?“
    Velký boj jste všichni bojovali a přeju trvalé vítězství.

  7. Klobouk dolů před vaší vůlí dát Panu Černému šanci při obrovských pooperačních potížích. A vlastně vůbec! Díky vám!
    Líbí se mi jeho jméno. Našemu CD kocourovi dal náš český kamarád jméno Pan Kočička. Taky hezké 🙂 .

    1. Pan Kočička je super! :⁠-⁠) Já se přiznám, že mě baví těm velkým kocourům vykat. Pane Černý, pojďte… :⁠-⁠D

      1. náš Conny jr. Snížek II. svého času slyšel jen na uctivé oslovení Pane Kocourku 😀 což bylo o to legračnější, že pan Kocourek byl můj prastrýček ( takto povoláním kominík). velkému kocourkovi Eddiemu říkám pane Edwarde, když se např. usadí na sousední zahradě a předstírá nedoslýchavost 🙂 onehdy jsem na něj zavolala “ Edušo“, načež se mě David se smíchem otázal, proč volám na kocoura „Kafe“ 😀

        1. Tak volací jména jsou kapitola sama pro sebe. Já zkomolím i jinak hezké jméno do neskutečných patvarů. Třeba Mikeše jsem si už zakázala zdrobňovat, protože (aniž bych chtěla) z toho téměř vždy vyšlo něco krajně neslušného. :⁠-⁠D

  8. Trochu smutný, ale přitom úžasný příběh.
    Pan Černý věděl, kam má jít.
    Držíme všechny packy i tlapky, co jich tu máme, ať má už jen pěkné chvilky na svém gaučíčkovém místě.

    1. Moc děkujeme. Pan Černý vypadá, že si gaučink užívá. Co my víme, třeba někdy – kdysi dávno – byl domácí…? U těch tuláků mě mrzí, že nedokážou odvyprávět svůj příběh, odkud jsou, jak se jmenují, co zažili…

      1. Přesně tak.
        Nám domů kočky a kocouři přichází také od někud.
        Velká kočka je vždy jemně popostrčí k našim dveřím.

  9. Díky vam za ten šťastný konec!
    Tuhle jsem si na Pana Černého vzpomněla, jak to asi dopadlo s tím darováním krve a jestli to pomohlo.
    A jak přísné je to s tím, že má být domácí kocour? Teď během rekonvalescence ho ven nepouštíte vůbec, to je jasné, ale ani pak nebude smět ven? Vykastrovaný by se snad mohl držet kolem domu.
    My pokračujeme s ochočováním černobílého Pepita. Taky má špatné oko, teď ještě má i rýmu. Už se nechá trochu pohladit, když žere. Bohužel chodí dost nepravidelně. Na klinice u dr.Procházky (svět je malý) mám domluveno, že můžeme přijet kdykoliv, až ho odchytíme.

    1. Tak budu držet pěsti!
      No, vykastrovaný sice je, ale není naočkovaný a zatím užívá kortikoidy. A kdyby se mu nedej bože něco stalo, pod narkózu už prostě nepůjde, nikdo si už netroufne jeho organismus vystavit něčemu, na co by mohl špatně zareagovat… Ale gaučink mu zatím nevadí, spíš naopak. :⁠-⁠D

  10. Překrásný kocour – držím palce, ať jde vše jen k dobrému. A je dobře, že jste tu operaci nechali provést, i když následky byly málem fatální, ale to oko ho muselo strašlivě bolet… určitě se mu teď ulevilo. A na domácí pelíšek si určitě časem zvykne a při venkovních plískanicích se bude hovět pěkně v suchu.

    1. Děkujeme, ano, na luxus a teplo domova si zvykl až podezřele rychle. Možná byl někdy v dávné minulosti i domácí? Kdoví…

  11. Krása! Jsem ráda za dobrý (zatím) konec. A díky všem takovým lidem jako jste Vy, kteří dokáží obětovat kus života pro dobro jiného tvora. To z nás právě dělá lidi! Něco podobného jsem prožila s naší kníračkou ke konci roku. Takže vím moc dobře jaké to je, když se z banálního chirurgického výkonu stane boj o život. Článek na Dedeníku tady:
    https://1url.cz/OugJZ

    1. Ano, tehdy u Tvého článku jsme Pana Černého poprvé rozebírali, bylo to čerstvé a vůbec mi psychicky nebylo dobře. Ale sdílení zážitků pomáhá – vždyť vy jste na tom byli dost podobně a dopadlo to dobře. :⁠-⁠) Ajvinku pozdravujeme!

  12. No tfuj tfuj, ještě že to dobře dopadlo. Držím končetiny, ať se povede co nejlepší návrat k normálu!

  13. Milá Ivano, boj pana Černého jsem z povzdálí díky tobě sledovala a tedy vím, jak moc a moc zlé to bylo. A taky vím, jak moc a moc dobří lidé jste, protože jeho záchrana nemohla být levná a to v té době byl u vás jen nalezenec!
    Každopádně oko, které neustále dřou řasy, ho možná nezabíjelo, ale strašné to být muselo. Jen vezmi, jak nepříjemné je, když člověku něco spadne do oka, i když se mu podaří to brzy vyndat!
    Popravdě mě trochu zamrazilo, jak moc se váš případ podobá krizi u Alex, kdy Ajvinka málem umřela ne na operaci, ale na následnou alergii. Brr.
    A pan Černý je okouzlující a ty uhrančivé oči mu moc sluší.
    Nevím proč jsem měla pocit, že je má zlaté 🙂 Musela jsem se znovu podívat na fotky, abych se přesvědčila, že jsou zelené… 🙂

    1. Děkujeme. Mně připadají jeho oči taky spíš žluté, možná záleží na úhlu pohledu a možná i ta fotka trochu zkresluje… No, nedávno jsem se s Panem Černým mazlila a nejprve ve zcela jiném významu mu sdělila, že je můj nejdražší kocourek. A vzápětí jsem se musela smát tomu dvojsmyslu. :⁠-⁠D No jo, nalezenec, a přesto nejdražší kocourek! :⁠-⁠D

  14. Je krásný, já mám pro černé kočky slabost, i když zrovna dneska jsem měla chuť tu naši černou Lízu ve čtvrt na pět přetrhnout :-).
    Moc mu držím palce. Je velká výhoda, že baští prášky, o tom já si můžu nechat zdát, ještě, že jsou spoty na odčervení, blechy a pod.

    1. Ano, to jeho hltání je fakt výhoda! Sežere i normální velkou kapsli, když je na ní taveným sýrem přilepený kousek šunky! V tomhle je neuvěřitelný.

  15. No uf, to bylo teda drama! Panu Černému držíme všechno, co máme. Ještě že spolkne všechno! Zrovna včera jsem odčervovala spotem obě kočky (už to bylo nutné, oba loví, sotva nemrzne a myši vyčouhnou z děr), Oriáš léky nespolkne ani v šunce, ani v ničem.

    1. Některé naše kočky by polykání léků taky nedaly. Felínka po amputaci ocasu musela antibiotika dostávat injekčně – byl to boj, ale mnohem menší boj než s tabletami. Navíc když se něco dává pravidelně, kočky si to dají dohromady a když nastane čas na podání léků, kočky záhadně mizí. :⁠-⁠D Naštěstí to není případ Pana Černého. Ten sežere cokoliv kdykoliv. Děkujeme za držení palců.

    2. Matyldo, ještě k tvému přenádhernému rukodělnému výtvoru. Ty máš tak šikovné ručičky. Paví deku jsem obdivovala už na FB. Já momentálně bojuji s háčkem a tvořím čepici. Udělat tvar je pro mne už kumšt. Jak jsi v komentářích vzpoměla to 19.století a štrikování i na návštěvách, tak já takhle štrikovala v čekárně u doktora, na návštěvě atd. Dřív to bylo také docela normální. Já k tomu přidávala i vyšívání 🙂 .

        1. hýčkám si světle béžovou čepičku s krajkovým vzorem, kterou mi háčkovala mami, když jsem byla plus minus po střední škole. tehdy mě čepice nebavily, teď nosím klobouky a čepičky všechny možné a „vintage“ čepka se mi báječně hodí k jednomu vzorovanému kabátu 🙂 náročné je asi trefit tvar a velikost.

      1. zelenou šálu na první dobročinný bazar jsem pletla úplně všude, protože mě doháněl termín akce 🙂 ve vlaku do/z práce, doma u Rockové pípy, ve vinárně u Hrušky ( hosti se chodili dívat) 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN