HOST DEDENÍKU – Hanča: Jak šel život s Denisem

Poprvé jsme ho viděli 26. července 2009, ještě u maminky – nemohla jsem se dočkat, a tak jsme za ním vyrazili na návštěvu. Kolem fenky se batolilo osm štěňátek a jedno z nich v teplém odpoledni docapkalo k mé noze, přitisklo se a usnulo. Denis! Jako by už tenkrát věděl, že bude náš.

 

Po čtrnácti dnech jsme si černožlutobílou chlupatou kuličku odvezli domů. Celou cestu mi štěně leželo na klíně, trochu poplakávalo, ale když se probudilo ze spánku, bylo už opravdu naše.

 

 

Snad právě pro to bezpečí, které cítil v mé náruči, byl pak Denoušek jako můj stín, chodil stále za mnou. I na zahradě hopkal v mých stopách, ani v lese nemusel být na vodítku, protože si hlídal, aby mi byl pořád nablízku. Na vycházkách a výletech chodil vlastně na volno celý život, neměl zájem utíkat, natož lovit. I když, přiznávám, pár drobných úletů v mladých letech by se našlo.

Za jednou zvlášť sympatickou fenkou vnikl na její zahradu, já za ním a před udivenými zraky majitelů původně poklidně popíjejících kávu jsem na jejich pozemku honila svého rozdováděného psa. Jindy mi zmizel, zaujatý stopou hárající feny, ale když jsem přiběhla domů pro posilu, došel už Denis taky, se sousedem. V zimě na horách se pustil přes závěje sněhu z kopce, aby si prohlédl králíky v kotci u domu v údolí. Tenkrát jsem se ani nezlobila, bylo tak hezké dívat se na šťastného psa letícího čerstvým sněhem!

Zvířata ho zajímala, ale lovit je nechtěl, ačkoliv setkání se zajícem nebo srnčí zvěří nebylo u nás nic neobvyklého. Jen jednou jedinkrát přinesl ze zahrady domů myš a zdálo se, že tak úplně neví, co s ní, takže ji celkem ochotně vyměnil za plátek salámu. Ptactvo ho zajímalo přece jen víc – takhle vyplašit hejno kachen odpočívajících na břehu rybníku, to byla podle Denise ta správná psina! Jako mladý pes málem uštval bažanta, patrně už dosluhujícího seniora – až jsem mu tu zábavu musela zatrhnout.

Zvířata si užil i v ZOO Praha, to mu bylo už 13 let a byli jsme domluveni, že pokud by nezvládal, vrátí se s ním páníček dřív do pensionu a já dokončím prohlídku s vnoučaty. Jenže Denise to bavilo! Odpočinul si vždy před pavilony, kam psi neměli přístup, od každého z nás dostal k obědu kus řízku a se zájmem pak pokračoval dál. Nejvíc času jsme strávili u lemurů, které zkoumal velmi podrobně a tak trochu je proháněl. Dlužno však poznamenat, že to bavilo i lemury.

 

 

Denisova výchova byla poměrně jednoduchá. Samozřejmě jako mladý strakáč byl temperamentní a když jsem s ním začala chodit na cvičák, zdála se mi poslušnost tamních ovčáků, boxerů a rotvajlerů nedostižnou metou. Časem se ale i Denis otrkal a začal vnímat, co se po něm chce. Součástí výcviku bylo i zdolávání různých překážek, což ho velmi bavilo, a nakonec chodil cvičit rád. Vyzkoušeli jsme si jen tak pro radost i agility a dvakrát jsme se zúčastnili týdenního psího tábora.

Podruhé už jako dospělý získal 1. místo ve skupině „rodinných psů“ zaměřené na souhru psa s páníčkem. Byl opravdu lehce ovladatelný, vstřícný, jemný, ochotný a spoustu věcí dělal proto, že mi chtěl vyhovět, proto, že mě měl rád. Na našem prvním setkání strakáčů mě překvapil svým nasazením v různých soutěžích. Bez zaváhání proběhl cestičkou mezi piškoty, a ačkoliv aport mu do té doby neříkal nic, tentokrát na povel přinesl pamlsek a dokonce jej (ehm, téměř dobrovolně) odevzdal.

 

 

Byl opravdu rodinným psem a měl to štěstí, že nikdy nebyl díky našemu způsobu života dlouho sám. Maximálně pár hodin. Za celý život strávil bez nás jen dvě noci, kdy jsme usoudili, že to pro něj bude v synově rodině, kde to velmi dobře znal, pohodlnější. I tak zjevně ožil, když jsme si jej vyzvedli. Jezdil s námi na všechny dovolené, s vnoučaty, a moc si to užíval. Měl svoji vlastní tašku, kterou poznal, a dobře věděl, co znamená, je-li vytažena ze skříně.

Pokud si vzpomínám, čirou náhodou právě na prvních dvou prázdninových pobytech měl příležitost pohrát si s pejsky majitelů pensionů, a tak po návratu z výletu ještě řádil s kamarády. Jel s námi lanovkou, vystoupal na několik rozhleden, sestoupil do dolů v Jáchymově i do podzemí ve Světlé nad Sázavou. Dostal se dokonce i do kostela sv. Václava s kryptou v Letovicích, kam nás vpustil jeden z milosrdných bratří – a choval se tam přiměřeně decentně.

Byl prostě vždy s námi, pokud to bylo jen trochu možné, anebo s jedním z nás, absolvoval velké rodinné oslavy včetně svatby na zámku a vždy si našel spoustu obdivovatelů a na oslavách také těch, kterým sem tam upadl nějaký ten kousek masíčka. Zvlášť děti ho měly rády, vypadal mile a také se tak choval.

Měl tři svoje vlastní, naše vnoučata, a na nejstarší vnučce, která byla starší jen o ¾ roku, se naučil, jak s pidičlovíčkem vycházet. Ze začátku jsme malému Denouškovi museli dát jasně najevo, že štěkat na lezoucí mimino a pobízet ho tak k větší rychlosti, je zakázané. Pochopil rychle – a jiný problém nebyl. Že si ti dva vyměňují svoje hračky se neřešilo. S dětmi si užíval, stavěly mu na zahradě překážkové dráhy, pořádaly závody.

 

 

Pravidelně chodíval na 2 procházky denně, jednou s páníčkem a jednou se mnou. Těch cest, co jsme prošli, co zajímavostí jsme v blízkém i vzdálenějším okolí objevili! Měli jsme období, kdy jsme objevovali drobné církevní památky – křížky, kapličky, svaté obrázky. Ze začátku jsem si tiskla mapy na papír, pak jsme chodili podle GPS v mobilu. Ale pokud jsme se vraceli stejnou cestou a já váhala, kde přesně odbočit, Denis to vyřešil za mě, bezchybně. Měl svoji GPS v hlavě.

 

 

V roce 2019 jsme se zapojili do soutěže nazvané Strakatá turistika pořádané naším klubem strakáčů. Jaké nové nápady a cíle se nám otevřely! Kolik rozhleden, soutoků, vrcholů, naučných stezek, přírodních památek, zřícenin jsme navštívili! A když nám páníček stávkoval, řka, že už toho lezení po horách má dost, vyrazila jsem s Denisem sama na prodloužený víkend do Jizerek. Obešli jsme několik rozhleden a ohromně jsme si to užili! A víte co, vůbec jsem se necítila sama, s Denisem nikdy!

 

 

Denis stárnul celkem nenápadně, díky strakatému čumáku nebyla šedivá vidět a běžné denní trasy zvládal pořád docela dobře. Postupně se mu zhoršoval sluch, ale vyzkoušeli jsme, že slyší alespoň ostrý hvizd anebo píšťalku, takže mohl pořád chodit na volno, jak byl zvyklý.

Letos v květnu jsme ještě vyrazili na setkání strakatých seniorů. Denise to bavilo, nás také, absolvoval vycházky a různé disciplíny jako vyhledávání pamlsků a dog fitness. Během dne rozhodně odmítal odpočinek v chatce, přednost dal ležení na verandě, aby měl přehled. Získal bronzovou plaketu jako třetí nejstarší účastník.

 

 

Na začátku července jsme s vnukem a Denisem strávili týden na Vysočině a potom jsme si domů přivezli strakaté štěně. No tak z toho tedy radost neměl! Opravdoví parťáci se z nich už nestačili stát, Denis si jen hlídal, aby ho malý raubíř příliš neotravoval.

Na druhou stranu si užíval, že za začátku štěně zůstávalo doma a na procházky jsme chodili jen my dva. Když se karta obrátila a malý Culek potřeboval na delších trasách upustit páru, bránil se Denis úlevám a chtěl chodit taky. Na zahradě jsem s Culkem cvičila chůzi u nohy – a u druhé nohy šlapal Denis.

 

 

Opustil nás 7. prosince.

Štěstí jsou nenápadné okamžiky, jako třeba – jdu po cestě, přede mnou běží pes, ohlíží se na rozcestí s otázkou, kudy že dál? A já cítím neviditelné pouto mezi námi, jsme oba Blíženci, máme stejnou povahu. Pokynu mu a vím, že za chvíli přiběhne a čumákem se zlehka dotkne mojí dlaně, jen tak pro připomenutí, že jsme tady spolu.

Bylo to šťastných 14,5 roku s tebou, Denoušku! Nikdy na tebe nezapomenu!

 

Aktualizováno: 18.12.2023 — 21:25

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Hančo, moc hezky jsi o Denisovi napsala a také moc dobře vím, jak taková ztráta zvířecího miláčka bolí (když nám umřela kočka Kotě, já chodila snad týdny s pláčem opuchlýma očima a dlouho jsem ani nemohla vyslovit její jméno, abych se nerozplakala). Denis se dožil 14.5 let, což je pro psa krásný „důchodový věk“, ale pro tebe se teď najednou musí zdát že roky uběhly jak mávutím proutku a jeho život byl krátký. Prožili jste si s ním všichni krásné přátelství, dokonce i vaše vnoučata si ho jistě budou i do budoucna dobře pamatovat. A protože malý Culek je stejná rasa, Denisovy vzpomínky tak trochu i v něm budou žít dál.

    1. Maričko, já jsem vůbec nemohla o tom mluvit, když mě známí pejskaři viděli jen s Culkem a ptali se na Denise. Stejně ho na procházkách i doma pořád vidím. Ale máš pravdu, že část vzpomínek na Denise je spojená už s Culkem – třeba jak Denis po několika dnech, co jsme měli štěně doma, si tak trochu ostýchavě vyzkoušel Culkův malý pelíšek. Sice z něj přetékal na všech stranách, ale tvářil se velmi spokojeně. 🙂

  2. Jak já to znám… Napsala jsi krásnou vzpomínku, všechna láska a stýskání se do ní vešlo. Náplastí na Deniska je Culek a věřím, že časem ho plnohodnotně nahradí…já vím, že to nejde, ale pomůže ti tu bolest zmírnit.
    Můj srdcový pes byl Majk, Darek byl skvělej, úplně jinej povahou, ala Majk byl jen jeden. Po Majkovi Darek, po Darkovi …tři kočky :-))
    OT: Dede, přeju všechno nej k svátku, hodně štěstí a zdraví a hodně poslušných nezdrhacích psů :-))))

    1. Je pravda, že každý pes je originál, i v rámci jednoho plemene se povahy mohou výrazně lišit – Culek je zatím svérázný živel, tak uvidíme, co z něj časem bude.
      Majka si pamatuji, byl to krásný pes.

  3. Hančo,krásně si se rozloučila, moc hezky napsáno. To byla prostě čistá láska. Je to těžké,když tě kamarád opustí a ty musíš tomu sama čelit a on tak chybí, až to bolí. Všichni to tady máme za sebou,víme… Denise dobře pamatuji,hodili jste se k sobě,pasovali jste si. Tak hodně dalších bezva časů se štěníkem,odrostlým,zase bude dobře.

    1. Díky, jenny, lépe se mi o Denisovi psalo s tím, že tady u vás najdu pochopení a porozumění.

  4. Moc hezké povídání, plné radosti štěstí, lásky a pak tíživé bolesti. Takový je život se psím parťákem, velice intenzivní a obohacující, ale ne nekonečný. Krásné vzpomínky zůstanou, bolest opravdu přebolí a nové zážitky se štěnětem dokáží vrátit radost do každodenního života. Jsou úžasní ti naši zvířecí průvodci na společné cestě.

  5. Denis byl báječný a veselý pejsek, srdcový pes, část Tvojí duše…věřím tomu, že takové zvířátko za sebe včas najde a pošle pokračovatele. ať máte jen ty hezké vzpomínky na Denise a spoustu radosti a zábavy s Culkem 🙂

  6. Hančo, Denise si ze Setkání pamatuju jako prima psa. Nevzdaloval se od tebe a dělal ti stín. Je báječné, jak moc jste spolu byli propojení- ne všichni psi tohle dokážou. Jeho odchod je moc smutný, ale měl se báječně a máš mlaďocha, aby ti pomohl.

    1. Uvědomuji si, že jsme měli štěstí i v tom, že se Denis dožil poměrně vysokého věku. Zatím mi to ale moc nepomáhá. Culek mě ze smutných nálad vytrhává svými lumpárnami, zatím.

  7. Krásně napsáno, pes je člen rodiny, odešli mi již 4 a minimálně 2x mě to ještě čeká, bolí to strašně moc, čas a druhý pes jsou velkou pomocí, zapomenout na členy rodiny se nedá a časem ta bolest otupí, takže vzpomínky už vyvolávají úsměv na tváři a ne slzy v očích.

    1. Psi jsou úžasná zvířata (nejen) tím, jak se dokázala přizpůsobit a porozumět člověku, proto se z nich stávají právoplatní členové rodin. Díky za komentář.

    1. Ano, na zvířetnických setkáních se vždy zapojoval do soutěží – ještě máme na poličce pohár z Doks za coursing. 🙂

  8. Je to moc krásné povídání a pocta úžasnému pejskovi.
    Byli jste si zřejmě souzeni.
    Denísek byl krásnej pes.
    A ačkoliv jsem kočičí, takového pejska bych brala.

    1. Ach ano, bylo to štěstí! Culek je zatím uragán křížený s katastrofou, snad z něj vyroste taky fajn pes.

  9. Hančo, tak krásně jsi napsala poctu svému psovi! Ten smutek je hrozně velký, kdo to zažil, tak ví. Užívejte s novým pejskem, my už si dalšího nepořídíme… asi…

  10. Krásně sepsáno! Naše Ajvinka je těžkým závislákem. Asi je to tím, že k nám přišla až jsme byli doma, v důchodu. Předchozí kníračky bývaly přes den samy, na zahradě a my v práci. Přávidím, že máš náhradu, Culka.
    Dnes už také podnikám výlety s Ajvi sama nebo s Evi a Meggie. MLP už také nechce chodit a někam jezdit. Jsem Ajvince moc, moc vděčná, že je nadšená se mnou podnikat cokoliv. Kamarádka-parťačka.

    1. To je právě úžasné na psích parťácích, že člověka udržují v pohybu a v jejich doprovodu se necítí sám. Četla jsem o hrůze, co jsi měla s Ajvi, a jsem moc ráda, že to dobře dopadlo. Tak jen si užívejte výlety dál! MLP zatím odmítá jen ty kopce, po rovině šlape – jsem ráda, že aspoň jednou denně vyrazí do lesa s Culkem.

    1. Jako člen rodiny měl svoje práva i úkoly – které si sám stanovil, hlídal dům i zahradu, večer ji celou několikrát oběhl a štěkáním na všechny světové strany dával najevo, že tady to je pod jeho kontrolou.

    1. Že jo? Nejdřív jsem musela Denise hledat (v mobilu:)) a pak mi teprve došlo, jak moc se ta fotka povedla.

        1. Já se také přidávám s přáníčkem jen všeho dobrého, k tomu hodně zdraví a živá štěstíčka okolo sebe máš.

    2. To je Zlatý vrch u České Kamenice. Je sice rozsáhlejší než populárnější Panská skála, ale zase se tam nenatáčela Pyšná princezna. 🙂

  11. Milá Hančo, měla jsi obrovské štěstí na Denise! Srdcový pes, viď? Byl váš, miloval celou smečku, ale to nejužší pouto měl s tebou… aspoň tak to vypadá.
    Dlouhý spokojený psí život. Jenže… ono ani to vědomí teď moc nepomáhá, viď? Bolí to a bolí.
    On však nakonec pomůže čas a ty vzpomínky budou právě tak krásné, jak mají být.
    A přinesl piškot! Ty jo 😀
    Culek je kouzelnej:)) Doufám, že nám ho v příštím povídání představíš 🙂

    1. Je to tak, byla to tehdá v létě 2009 správná volba – a to jsem vybírala jen podle obrázku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN