HOST DEDENÍKU – Alimo: Já a kočky (3) – Kája

Někdy v době, kdy Líza byla těsně před kastrací, se u nás začal ukazovat velký, zřejmě starý, odrbaný a hlavně nekastrovaný kocour. Moc ráda jsem to neviděla, protože jsem rozhodně nestála o nějaká koťata, ale on si Lízy ani ostatních koček nevšímal, jen byl vděčný za každé sousto.

 

 

Líza šla na kastraci, potom Růženka uražená odešla a kocour byl na pergole pořád. S nadšením zbaštil všechny granule i kapsičky, nad kterými kočky ohrnuly vznešené nosíky. Stal se trvalým strávníkem. My jsme mysleli, že je opravdu tak minimálně 5-6 let starý, byl velký, veliká hlava, dlouhé nohy, kostnatý, šlachovitý a chodil (a chodí) velmi rozvážným krokem.

Měla jsem dojem, že je už i trošku šedivý… no, zdání klame. Řekli jsme si, že bude tedy jenom venkovní, už jsem zase vymýšlela bydlík ve stodole 🙂 Nekastrovaného kocoura jsem doma opravdu nechtěla, co je moc, je příliš. MLP mu začal říkat Karel, asi proto, že byl tak velký. Karel se svého času jmenoval synkův sklípkan, dorostl do velikosti podšálku – tedy včetně nohou samozřejmě. Já jsem to změnila na Káju, protože pavouk vypadá opravdu jinak.

 

 

Kája pobýval téměř pořád na pergole nebo v její blízkosti. Noci trávil na židlích. Všechny židle na pergole mají natažené polstrování. Občas tam bývaly obě kočky i Kája. Docela jsem z něj někdy měla obavy, je to opravdu kus kocoura a ty drápy – šavle hadr 🙂 Začínal si zvykat a když jsem seděla na pergole na houpačce, chodil se mazlit. Miloval hlazení za ušima, na hlavě, to začal vrnět a slintal, že jsem měla mokrou nohu.

Když jsem ho poprvé slyšela vrnět, docela jsem se vyděsila, že na mě vrčí a co chvíli mě sežere:)), zněl jak basová kytara. Jen se mu nesmělo sáhnout na bok, to zasyčel, tasil drápy a už byl pryč. Občas se i strefil, pak jsem byla jak po boji. A strašně moc chtěl dovnitř, bylo vidět, že by konečně chtěl mít svoje doma. Jakmile jsem nechala dokořán otevřené okno nebo venkovní dveře, už toho využil. No jo, ale nekastrovaný kocour !!! A já fakt nechtěla mít označkovaný byt.

A nechat ho kastrovat? V jeho (předpokládaném) věku? Radila jsem se s vetem a ten říkal, že je to 50:50. Buď bude značkovat, nebo nebude. Super 🙂 Nakonec to rozsekl MLP, když mi řekl: „A to toho starýho chudáka necháš venku v mrazu a zimě?“ Bylo rozhodnuto – nakonec lepší kastrovaný kocour, i kdyby musel být nakonec ve stodole, alespoň nebude dělat koťata.

 

 

Kájovi se po době pořádné stravy krásně zlepšila srst, už nevypadal jak bezdomovec. Dala jsem na pergolu přepravku, aby si na ni zvykl a vždycky jsem do ní dala něco dobrého. Naučil se tam chodit, dokonce tam i usnul. Máme vyhráno, říkala jsem si. Velká Kočka se někde nahoře popadala smíchy za břicho:)) Objednala jsem kastraci a nastal den D. Byli jsme objednáni na třetí hodinu, kolem poledního jsem dala do přepravky dobrůtky a Kája se jí vyhnul obloukem. A sakra, řekla jsem si, bude veselo. A bylo.

Káju jsme pustili do kuchyně a snažili se ho nalákat do přepravky. Marně. Nepovedlo se to ani za pomoci hrubého násilí, když si MLP vzal dlouhý kožený rukavice (asi na sváření nebo co) velkou osušku a snažil se Káju do přepravky nacpat. Všechno marné. Kája bojoval jak o život a řval jak tygr. Po třetí hodině jsme to vzdali, pustili Káju ven a já volala vetovi, že jsme Káju nedolapili. Tak příští týden, říkal.

Nevěřila jsem, že se do příštího týdne něco změní, ale naděje umírá poslední. Pak mě napadlo, že bychom mohli vzít pytel, Káju tam šoupnout, vrazit do kufru a jet. Nápad dobrý, ale já neměla ani pytel, ani Káju. Někdy kolem čtvrté se Kája objevil a že má hlad. Super, ale já pořád neměla ten pytel:)) Tak mě napadlo vzít staré povlaky na polštáře, naštěstí jsem vzala rovnou asi 4. Káju MLP popadl, já otevřela povlak, Kája tam byl vsunut, vytasil drápy a z povlaku byly třásně:)))

 

 

Nicméně byl nějak zabalen a nacpán do dalších povlaků a v komoře byla krabice s víkem, z umělé hmoty, průsvitná. Nacpali jsme tam Káju, zavřeli víko a já po páté hodině volala vetovi, že máme Káju, jestli můžem přijet. „Jeďte,“ řekl. Káju jsme v krabici šoupli do kufru auta a jeli. Je to přes dvě vesnice cca 10 km. MLP jel jak ve Formuli 1, aby se Kája v té bedně neudusil. Neudusil. Když jsme smykem přistáli na dvoře před ordinací, doktor vyšel a ptal se, jestli máme Káju v přepravce.

Vyndala jsem krabici s nas… kocourem uprostřed hadrů na cucky a vet jenom řekl: „No nazdar“. Vzal si krabici s kocourem, já mu k tomu přidala prázdnou přepravku a na pokraji infarktu jsme si sedli na lavičku před ordinací. Do půl hodiny bylo hotovo. Kája vážil 6,5 kg a když jsem se ptala, jak může být starý, vet mu prohlédl zuby a řekl, že tak +- 2 roky!!! Žádný starý pardál, mlaďoch to je!

S Kájou v přepravce jsme, už pomalu, dojeli domů, v kuchyni mu udělali pelíšek, dali misku s vodou a záchůdek. Já ho byla v noci kontrolovat, záchůdek použil, asi 2x se trošku poblinkal a spal už na židli. Druhý den měl hlad, na chvilku šel ven, ale za chvíli byl doma. Bála jsem se, že nás nebude mít rád, ale jako by se nic nestalo. Od té doby je pomalu víc doma než venku, teď, když už je chladno, tak ven ani nechce.

 

 

Pomalu se osměloval, teď už může všude, kouká s námi na telku a občas se přetahuje s MLP o postel 🙂 Chuť k jídlu má neustále, má minimálně o kilo víc, tj. přes 7 kg, už ho musím krotit, za chvíli by se kutálel. S holkama se snáší v pohodě. Čerťa si drží distanc, s Lízou si hraje na packovanou a honí se, ale v dobrém. Je zajímavé, že vrní jak basák, ale mňouká jak normální malá kočka.

Dávat Kájovi a Líze krmení je „zajímavé“ 🙂 Zleva i zprava mňoukaj, jak kdyby 14 dní nejedli, a motaj se mi pod nohama, jednou se o ně přerazím. Z Káji se vyloupl krásný kocour. Jen mám občas smíšené pocity, když se v pololeže koukám na telku a Kája si na mě ustele. Zadní nohy má u mých kolen, přední packy na ramenou, ksichtík kousek od mého, vrní = bručí, slintá blahem (už konečně vím, odkud se tohle úsloví vzalo) a mléčným krokem vytahuje malinko ty své šavle.

Když je v dobrém rozpoložení nechá se podrbat i na bříšku. Miluje česání. Obě kočky, když vidí kartáč, tak nejsou, zvlášť Líza, Kája naopak. Je černobílý, na nose má černou pihu 🙂 ale ouška taková černobílá, že působí jako šedivá. Obě kočky jsou zelenoočky, Kája má krásné světlé modrozelené oči.

 

 

Nikdy jsem nechtěla kočku a mám tři. Už jsem se smířila s tím, že občas zmizí na půl dne a nevím, kde jsou. Dělám jim posluhu, krmiče, uklízečku záchůdků a dveřníka, protože u nás se bohužel fakt do skoro metrových kamenných zdí nedají udělat kočičí dvířka. Dělám to ráda. I když se pořád považuju za „psího“ člověka, nedala bych je 🙂

 

První díl najdete zde, druhý tady

 

Fotky: první tři jsou Kája ještě nekastrovaný, další už po kastraci, Kája domácí 🙂

Aktualizováno: 4.12.2023 — 18:26

25 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Kájík je krásný pan kocour.
    Je dobře, že se má dobře.
    Mám pro tyhle bývalé tuláčky slabost.
    Jednoho takového jsme krmili na chatě, také se k nám přitoulal. Vykrmili jsme ho. Byl schopen sníst 3 kapsičky na jeden zátah.
    Na zimu se nasáčkoval k jedné hodné paní do baráčku, nedaleko naší chaty, co má kupu kočiček.
    Tuláček je kocourek venkovní, toulavý. Uvnitř moc být nechce. Ale pamatuje si nás, chodí k nám do chaty, manžel mu tam přilepšuje krmením.

  2. Alimo milý článek a kocour Káje je nádherně vybarvený macek a mazel. Hlavně jeho bílá perfektní koňská „blaze“ mezi očima se mi nesmírně líbí. Rozdíl mezi fotkami Káji na okně a rozvaleným krasavcem posteli – přesně jak se říká, že fotky jsou často víc než tisíc slov! Pro tebe to musel být nesmírně hřejivý pocit sledovat jeho proměnu, nejen vzledem, ale i chováním. A jako bonus se ze „starého kocoura“ vyklubal mlaďoch a tak Kájovi přeji mnoho dalších spokojených let v teple domova.

  3. Alimo, krása! Také jsem byla kdysi jenom psí a koňská. Kočky byly bytůstky, které se vyskytovaly ve stájích a chytaly hlodavce. Koně i my jsme je měli rádi a přilepšovali jsme jim. A potom před skoro půl stoletím, když jsme se s MLP nastěhovali do domečku nás adoptoval první kocour a pak už to šlo jako na běžícím pásu. Dnes, Dareček II., nám vládne pevnou drápatou tlapkou a bakteriálními zuby a je to náš miláček. Je mu už 11 let, váží také hodně přes šest kilo a také s ním musíme bojovat ve svářecích rukavicích 🙂 .

    1. Děkuju 🙂 Když k nám přišla před dlouhými lety Čertina, nikdy by mě nenapadlo, že nakonec budu mít dvě černé kočky a velkýho kocoura. Čerťa je z nich nejmenší… 🙂

  4. to je Pan Kocour! bylo to napínavé vyprávění, i když už víme všichni, jak to dopadlo a že Kája je milovaným a hýčkaným členem rodiny 🙂 Nejvyšší Kočka vždycky ví, kam má chudáka opuštěného kocoura poslat mňoukat za dveře – k dobrým lidem, kteří se ho ujmou a nechají se jím zakočičit 🙂 posíláme Kájovi obzvlášť vybrané podrbání za oušky a přejeme Vám hodně radosti s ním a kočičími dámami 🙂 Pětikočičín mává!

    1. Chudák opuštěný kocour se měl jmenovat Koule. Kdybych ho nezačala omezovat, tak by už nejspíš kutálel :-)). Ale kdo to mohl předvídat, když to byl starý, odrbaný kocour ? :-))). Podrbání samo předám, momentálně se cpe přídělem granulek.

  5. Fajn, že jsi Kájovi otevřela dveře. Do domu i do srdce. Diky za něj!
    Je mi záhadou, jak kočky vědí, že mají objednanou hodinu u veta. Ze zkušeností vím, že kočka, která má celkem pevný rozvrh dne, teď ven, teď domů, teď tohle, teď tamto, vysublimuje v den D do někam a prostě není. Stres, hádky ‘Snad jsi ho nepustil ven! Ježiš nevotvírej furt ty dveře! Radši ho někam zavři prosimtě!’ A úleva, když je utečenec lapen a nasoukán do přepravky! Takže, jak to vědí?

    1. To taky nechápu. Kája před tím dnem D přímo čekal (!!!) až mu dám do přepravky něco dobrýho a neváhal ani vteřinu. Nastal den D a přepravka byla najednou neviditelná :-))

  6. Alimo,máš krasavce kocoura,pořádnej kus je to ! No, vidíš my dvě se staly ze psích lidí i kočičími, máme to podobné, jak jinak taky, že?! Asi si nás Velká kočka dobře prověřila a CD přidělila. Damík je mi soustavně v patách,vaří se mnou ,jí se mnou, spí se mnou a hlavně mobiluje se mnou,jak vezmu mobil do ruky už se zhmotní a nalepí se na mne,ďobě do mne,ducá,packou občas hrábne, prostě se zúčastňuje mých hovorů. :-)Pokud zalehnu na sedačku, jsem v momentě jak obložený chlebíček,všechno se to přesune za mnou. Ali, moc hezké povídání,pěkně jsem si početla,zvláště souboj s kocourem byl tedy náročný. Tak ať se kočindám u tebe daří i nadále,jsou to fajn měkké,hebké kožíšky,i když občas drápnou. 🙂

    1. Děkuju 🙂 Já si taky nemůžu lehnout, v tu chvíli mám na klíně buď Čerťu nebo Lízu, nebo se po mně rozprostře Kája. Ani kafe si tak vypít nemůžu, holky mě nechají, ale Kája do mě ducá, že bych polila jeho i sebe :-))

  7. Děkuji za krásné povídání a děkuji za Káju.
    Ono opravdu zůstat na pospas venku kočce nepřidá.
    K nám se také schází nějakým řízením osudu, jako by jim Velká kočka namalovala pěšinku a řekka: “ Běž, teď je tvůj nejlepší den, budeš mít doma.“
    A tak se do našich životů přimotávají mourinky, zrzky, čertice, sněhánky…, co kde zrovna fuj odložil.
    Přeji spoustu krásných let s Kájou i oběma kočenkama a těším se, že časem přibydou další povídání 🙂

    1. Nejvyšší Kočka pozoruje, radí, pátrá, informuje. Prázdné náruče si tipuje, pak distribuci úkoluje 🙂 Není úniku – kdo má býti zakočičen, bude zakočičen a omotán hedvábnými tlapkami 🙂

  8. Jak Alimo ke Kájovi přišla 😀
    prej nebude kočičí 😀 chacháááá ..ty už kočičí jsi, jen děláš, že to nevíš 😉
    a všechny doma podrbéééj.

    1. Provedu a děkuju 🙂 Je fakt, že o dalším psu nepřemýšlíme (nebylo by to zodpovědné) a teď už navíc v kontextu – co by na to řekly kočky? :-))

  9. Výraz kocoura za oknem by mě přesvědčil spíš o tom, že bych šla omotat dům řetězem, aby se zločinec dovnitř nedostal 🙂 A chápu ten boj s kocourem, co má místo drápů šavle- máme doma podobný kousek, i když teď v devíti letech trochu vyměkl…

    1. Opravdu je to devět let, cos přinesla domů ta dvě koťata? Neuvěřitelně to letí! 🙂
      No, Oriáš je ranař, podobně jako třeba Alexin Oriáš.

    2. Jj, to on dokáže, tvářit se jako loupežník. A potom dělat, že je malej, hodnej a hladovej kocourek, co nejmíň 14 dní nežral. Přitom baštil sotva před hodinou :-))

    3. páááni devět let… jak to, že to tak uteklo? je to spíš Uriáš než Oriáš, že 🙂

  10. Milá Alimo, ty tvoje kočičí příběhy se tak krásně čtou! 🙂 myslím, že mě nikdy neomrzí číst o tom, jak bylo zvířeti bídně a najednou se stal zázrak a někdo mu nebídl domov. O to postupném sbližování a na konci je fotka maximálně spokojeného tvora – v tomto případě Káji v peřinách:))
    A víš, co mi na tom přijde úžasné? Jak vám odpustil ten boj před cestou na veterinu! Sice nerozuměl, bojoval jak o život, ale nakonec dokázal pochopit, že je u vás v bezpečí – navzdory rozdrásaným povlakům na polštář!
    Mimochodem, to byla hodně chytrá myšlenka! Doufám, že díky tomuto povídání nezapadne:)) Nakonec každá kočka není veliký Kája, takže těch povlaků třeba v jiném případě nebude třeba tolik:))
    No a je krásnej. Bez debat krásnej…
    Na to, žes nikdy nechtěla být kočičí, máš moc krásnou smečku! 🙂

    1. Děkuju 🙂 Momentálně se válí na sedačce, jedna kočka na okně, druhá – Líza chtěla ven, ale určitě je za chvíli doma, sníh ji moc nebaví :-). Doma zavládl klid a mír :-))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN