HOST DEDENÍKU – Alimo: Já a kočky (2) – Růžena a Líza

Později, někdy vloni na jaře, se u nás začala objevovat cizí kočka. Kočka, zjevně vcelku dobře živená, milá, chtěla se kamarádit zejména s námi. Záhy jsem zjistila, že kočka je Růža, je jí asi rok a kousek a je jedním z koťat, kterých se, spolu s jejich mámou, ujala sousedka přes ulici. (První díl povídání najdete zde.)

 

Kočka – máma, byla původně jejich sousedů, ale ti kočku vykastrovat nenechali a když přivedla na svět 6 koťat, vykašlali se na ně. Kočka i s malými se přestěhovala o pár metrů dál a udělala dobře. Paní sousedka jim poskytla ubytování i se stravou ve stodole. Jejich fenka, už starý pes, si jich nevšímala. Všechna, včetně mámy (tu jako první), nechali vykastrovat.

Většinou byla černo bílá s různým podílem černé a bílé. Jen jedna kočička byla bílá s mourovatými fleky, čumáček a tlapičky růžové, proto dostala jméno Růžena. Koťata rostla, sousedka je z části rozdala do rodiny, některá zůstala. Jak jsem později zjistila, Růža se se sourozenci moc nemusela. Zjistila, že u nás je jen jedna kočka, která je většinou doma, a mírumilovný pes.

Já nechávala zvenku na parapetu kuchyňského okna misku s granulemi pro Čerťu, když byla na pergole, a Růženě přišly k chuti. Byla to (a je) vesnická micka o hodně větší než Čerťa. Když jsme byli venku na pergole, chodila se mazlit. Bylo vidět, že by strašně ráda do domu. Nám druhá kočka nevadila, ale komu vadila, byla Čerťa. Ta usoudila, že „můj dům, můj hrad“ a ten hrad se jala bránit.

Nikdy před tím jsem neslyšela kočku vrčet, Čerťa mi to předvedla a to ne jednou. Párkrát se do sebe pustily, jen chlupy lítaly, ale kdo vlastně vyhrál, nevím. Nakonec uzavřely křehké příměří. Bylo jasné, že kamarádky nebudou nikdy, ale tolerovaly se, a hlavně si šly z cesty. Každá měla svoje místa a to respektovaly. S Darkem kamarádila Čerťa, Růženka se mu s úctou vyhýbala.

 

Růženka

 

Darek už byl starý pán a bolely ho nohy. Cukrovka mu taky asi nepřidávala, i když byl na insulinu a kompenzovaný. Odešel za Duhu 11.července… Přišel podzim, pak zima, kočky pomalu ani nechodily ven, a když tak na chvilku. Co tam taky, když je tam mokro a mráz, že jo. Jen Růženka, ta nám dávala zabrat. V noci, někdy mezi 3-4 hodinou si usmyslela, že musí ven.

Mňoukala nám u uší a když to nepomáhalo, vyskočila si na poličku, kterou máme nad postelí a kromě upevněných lampiček na čtení tam máme mobily, nabíječku, brýle a jednu věc po druhé mi házela na hlavu. To by bylo, abys nevstala!!! MLP to nedělala. Vycvičila mě dokonale, při prvním náznaku, který mě probudil, jsem startovala a pouštěla ji ven. A pak hurá do postele a pokračovat.

Ale někdy mě probudila tak dokonale, že jsem dlouho nemohla usnout a zabrala jsem až v době, kdy jsem měla vstávat. To bych ji přetrhla jak hada :-)). Ráno vstává pravidelně první MLP a vždycky našel Růženku klepat kosu za oknem. Dobře jí tak, mohla v klídku spát a já taky. Ale ono se jí toho zas tak moc nestalo, měla tak hustý kožich, že nešlo dohlédnout na kůži.

Někdy koncem února začalo kolem domu, u dveří a u všech oken běhat malé, černé kotě. Mňoukalo, že má hlad, že je mu zima a takhle hulákalo asi 3 dny. I soused se ptal, co nám Čerťa udělala, že jsme ji vyhodili. Musela jsem mu vysvětlit, že to není Čerťa, ale cizí kotě. Já už nechtěla další kočku, říkala jsem si, že pochopí, že mu u nás pšenka nekvete a vrátí se domů. Nevrátilo. Po třech dnech jsem to vzdala, kotě vyhrálo.

 

Kotě Líza

 

Za okny jsem nepoznala, jestli je to kočička nebo kocourek – doufala jsem, že kocourek, a rozhodla jsem, že když to bude kočka, bude to Líza, když kocour, Lojza. Byla to Líza. Doma se hned zabydlela, věděla i k čemu je záchůdek. Lidí, t.j. nás, syna ani vnoučat, se nebála. Čerťa i Růženka ji jako kotě tolerovaly. Měla dlouhý tělo, dlouhý nohy, uši jak netopejr a byla hubená. Myslím si, že to byl asi nevhodný dárek pod stromeček a když přestal bavit, prostě ji někam odvezli a vyhodili.

Nedokázala jsem odhadnout, jak je stará. Bála jsem se, aby nedopadla jako kdysi Čertinka, která asi při prvním mrouskání zabřezla. Ukecala jsem veta (moc práce mi to nedalo, je fakt zlatej) a hned druhý den, v sobotu, jsme mu ji přivezli ukázat. Prohlédl ji, dal patřičné injekce, spot na blechy a odčervení a hlavně injekci – antikoncepci, s tím, že až povyroste, půjde na kastraci.

Líza baštila a rostla, ale spíš do délky a do výšky, hubená byla pořád. Chodila ven, ale na zavolání se vracela, buď hned, nebo po chvíli. Podle toho, kde zrovna byla a jak to stihla. Dodnes je kouzelná, když letí ze zahrádky, div, že se o ty svoje dlouhý nohy nepřizabije a celou cestu mňouká, že už jdeeee! Čerťa byla v pohodě, ale jak začínala Líza pomalu dospívat, začala vadit Růženě. Růženka je totiž docela dominantní kočka. Čerťu akceptovala, ta tady byla přece jen před ní, ale měla dojem, že z Lízy jí roste konkurence. Občas po ní sekla packou, zasyčela. Líza jí neutekla, ale začala se jí víc vyhýbat.

Pomalu nastal čas objednat Lízu na kastraci. Navíc se u nás začal objevovat starý, velký a hlavně nekastrovaný kocour. Nastal den D. Líza celý den promňoukala, protože nedokázala pochopit, že nebude nic k jídlu. Nakonec si mi vlezla na klín, dala packy kolem krku a usnula. Odpoledne jsem ji uložila do přepravky a jelo se. Kastrace proběhla v pohodě, Lízu jsme nechali v přepravce v pokoji, kolem ní udělali pelíšek, dali misku s vodou. Večer se probrala, nechala se pohladit a pokračovala ve spaní.

Ráno byla v pohodě, trošku se napila, jíst nechtěla, ale hlavně chtěla ven. Bylo teplo, sucho, tak jsme ji pustili. Stejné to bylo i s Čerťou a Pepinou, zalezly do stodoly, ale druhý den se ukázaly, dostaly syrové kuřecí, nadlábly se a pak další den přišly domů a v pohodě. Ne tak Líza. Na kastraci byla ve středu – to už nedostala najíst, odkráčela bez jídla ve čtvrtek, v pátek nikde, v sobotu nikde. To už jsem donutila MLP aby se „vloupal“ do sousedovo džungle, ale hledejte v tom chroští černou kočku…

Co já se nabrečela, navolala, pořád jsem ji měla před očima, jak mi položila packy kolem krku a hladová důvěřivě usnula. V neděli jsem odpoledne seděla ubrečená na pergole a pletla. Zvedla jsem hlavu od pletení a přede mnou stála Líza. Sotva pletla nohama, hubená… Popadla jsem ji a odnesla domů, dostala trošku najíst a napít, krmila jsem ji co tři hodiny po troškách. Jizvu měla v pohodě, ale potom, už doma tak třetí den, si ji začala lízat (vhodné jméno jsem zvolila), až si ji rozlízala do živého.

 

Líza (už větší)

 

Přestala žrát a bylo vidět, že jí není dobře. Volala jsem veta, poslala mu po tlf. fotku bříška a vet hned ten den přijel. Prohlédl ji, dal injekci na bolest a injekci ATB a takhle to dělal 10 dní. Potom jsme od něj vyfasovali spec. mastičku, měla to sice už bez otoku a krásně se to začínalo hojit, ale přece jen tam byly 4 flíčky nezahojené. Dal nám i sterilní gázu, já měla představu, že jí to zavážu a dám pruban, ale nešlo to. Líza si od nás nechala líbit všechno, ale ten obvaz šel přes kyčle a ona nemohla chodit.

Tak jsem 3-4 x denně mazala bříško, resp. ty nezhojené flíčky, Líza si uměla na povel „udělej děvku“ :-)))) lehnout na záda a roztáhnout zadní nohy :-)) a potom jsem ji hodinu měla na klíně a přes bříško měla ruku, aby na něj nemohla. Ruku jsem měla olízanou dočista do čista :-). Ranky se hojily téměř před očima. Lízinka měla tentokrát 3 týdny důsledně zaracha, protože už jsem viděla v barvách, jak se někde válí v prachu i s tím bolavým bříškem a my zas budem otravovat veta.

Mimochodem, za ty injekce, mastičku i s dojížděním k nám si nevzal ani korunu! No, ale nastal problém s Růženkou. Já, jak jsem chtěla udržet Lízu co nejvíc v klidu, jsem vždycky Růže sice dala najíst, co hrdlo ráčí, ale dala jsem jí to ven a nepustila domů, protože jsem se o Lízu bála. Když byla už Líza fit, nechala jsem otevřené dveře, Růža přišla a s Lízou se do sebe pustily. Párkrát se to opakovalo, a nakonec uražená Růženka odešla. Shodou okolností jsem zjistila, kde bydlí a že se má dobře. Je tam jediná kočka, ani psa nemají, a to jí vyhovuje. To mi spadl kámen ze srdce, věřte mi.

Líza se s Čertinou snese. Je už to velká kočka, ale pořád dlouhá a nohatá. I když baští jak nedovřená, rozhodně netloustne. Je lovecká, co ta nám už přinesla myší, rejsků a bohužel i ptáčků, dokonce i dva potkany. Jednoho velkýho, jednoho malýho – teda malýho, bez ocasu tak 10 cm. A vždycky se děsně diví, že ji s tím dárečkem nechci pustit domů 🙂

Starý, takový zanedbaný, odrbaný, hlavně velký a nekastrovaný kocour se u nás objevoval čím dál tím častěji, on si nevšímal koček, kočky jeho. Jak asi myslíte, že to dopadlo? Já NIKDY nechtěla kočky :-))

 

Pokračování příště 🙂

Aktualizováno: 26.11.2023 — 17:37

26 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Alimo, krásné, hřejivé povídání. Černá Líza je lesklá, ebenová krasavic. Krásná je i Růženka, která si sice našla jiný domov, ale má se dobře a ty o ní víš. Podle fotky má stejně hustou srst jako měla naše první kočka Kotě. Když s námi jednou byla v Praze a přišel nás navštívit kamarád, při pohledu na ní prohlásil :“to je americká kočka, že“. Když jsem se divila, jak to pozná, řekl, že tak mohutnou domácí kočku ještě neviděl.

    Úplně se dovedu vžít do pocitů, které jsi prožívala když se Líza ztratila. Moc hezky se četlo, jak se konečně a nečekaně před tebou zjevila a tu radost ti moc přeji. Však i já kdysi několikrát zaběhlou kočku hledala a jeden z důvodů, proč jsme si nakonec kočičku Bobinku vzali do domu. Čím jsem starší, tím slabší mám nervy na jejich utíkání a nebezpečí, které na kočky může číhat.
    Na povídání o Karlovi se těším a doufám, že přidáš i fotky jeho „před a po“ proměny 🙂

  2. To je moc pěkné pokračování kočičího seriálu. Dobře, že víte, že Růženka se přestěhovala na – podle ní – lepší.
    Těším se na starého kocoura! Snažím se tu jednoho ochočit, ale nejsem pořád úspěšná. A on by tak potřeboval ošetřit oko, jinak vypadá dobře.
    Černou Lízinku mají rodiče. Když jim krátce po sobě odešly dvě kočky, chtěli se po kotěti poohlédnout na jaře. Jenže potřebné kotě se objevilo na podzim. Nebylo přijato s velkým nadšením, navíc potřebovalo zkraje docela drahou pomoc veta, ale teď je to, samozřejmě, miláček, který může i to, co předchozí kočky nesměly 🙂

    1. My Růženku měli rádi, ale bylo to, jak to bylo. Jsem ráda, že se má dobře a že se k nám i hlásí. Na druhou stranu je fakt, že u nás zavládl klid a mír :-))

  3. Moc moc hezké!!! A už tuším, jak to dopadne příště se starým nekastrovaným kocourem.
    Alimo dyť ty jsi kočičí máma, jak když vyšije! Díky za všechny kočky, které jsi zachránila!

    1. Děkuju 🙂 Kočičí máma… pořád ještě objevuju, co všechno kočky umí a jak na ně 🙂

  4. to je krásné vyprávění o hebkých kožíšcích 🙂 Růženka není Šípková, ale Zásadová 🙂 to víš, magické slovo “ nejsem kočičí“ byv vysloveno, ihned putuje k ouškům Nejvyššího Kočky a ten neváhá, hned úkoluje CD. Lízinka bude malá dračí kočička… že prchne s ještě nezahojeným bříškem, koho by to napadlo! klika, že věděla, kam se vrátit 🙂

    1. Jj, měla kliku a já taky, do smrti bych si to neodpustila. A další kliku měla, že nám vlastně bezmezně věří, nechala si líbit (ošetřovat) úplně všechno.

  5. Alimo, hřejivé povídání, hezky se čte. Už se těším na odrbaného kocoura. K nám se kdysi také jeden takový nastěhoval. Ubohý, skoro bez chlupů a pak obrostl do opravdu krásného zvířete s dlouhou srstí, který nás a psa posléze převzal do své péče. Mám fotku, kde žere ze své misky a za ním je spořádaná fronta malého westíka (návštěva) a velkého zlaťáka, kteří čekají, co jim utrousí. Kdo myslíte, že se dostal k už vyleštěné misce poslední. Ano, náš velký trouba, který respektoval pořadí ve frontě. Jo a kocour jim, tedy tomu prvnímu, vždycky něco nechal.

    1. Každá kočka u nás má svoji misku. Čerťě dávám její paštičky na její okno, protože ona je „váhavý střelec“ a než by se rozhoupala, nic by jí nezbylo. A Kája zbaští svoje a pak spořádaně čeká, jestli něco nenechá Líza – obvykle nenechá :-). Na okně, kde má Čertina polštářek, je z druhé strany na parapetu krmítko. Ptáčkům kočka/y nevadí, už dávno pochopili, že kočky mají smůlu. Tady napadlo hodně sněhu a hlavně sýkorky (ale i ostatní) mají hody. Dopoledne jsem koukala jak zjara :-))) Na okně byla Čerťa na polštářku a vedle ní se tlačili bok po boku Líza a Kája, koukali jak na telku :-)))

  6. Krásné – povídání i kočičky. Růženka je opravdu krásná koč, taková „do kroja“ 🙂 – tím je myšleno, že je kríf a mlíko 😉 – a je dobře, že si nakonec našla bydlo, které jí vyhovuje. Líza je nohatě elegantní – černé kočky mají obrovské kouzlo. Tak teď se těším na fotky starého, velkého, zanedbaného a nekastrovaného kocoura – předpokládám, že už dávno není zanedbaný a nekastrovaný.

    1. Předpokládáš správně 🙂 Růženku občas potkáváme, když se jdem projít. Přijde, řekne to svoje vrrrau mňaau, nechá se pohladit a zas jde domů 🙂

  7. No jasně, ty jsi použila kouzelné slovo! Od jisté doby vím, že slůvko „nikdy“ je lépe nepoužívat. NIKDY! V tu chvíli se totiž osud strašlivě zasměje a udělá si poznámku 😉
    Krásné kočenky máš!

    1. Alimo,moc hezky! Teda u vás je kočičí provoz,skoro jako nějakém kočičí marketu. A ještě si můžou vybrat kam půjdou bebo jestli zůstanou. 🙂 Dobře si vás zoracovaly.Mne jednou utekla Mia,dveřmi v chodbě a sousedka ji vyhnala ven což jsem zjistila dodatečně. Po dvou dnech jsem ji našla ve sklepě,jak jsem tam furt lítala se sackem masíčka a třepala s ním,tak mňoukla. Čítá zase u MLP ve vigvamu,oknem a přes střechu ven.Nasla jsem ji taky za dva dny.Skakala sousedům dole na okno.Taky jsem to probrecela.(Píšu z mobilu).

      1. Máš pravdu, jsou to dobré cvičitelky páníčků :-)). Ale přiznám se, že mi dalo hodně práce naučit sama sebe, abych nevyšilovala vždycky, když se kočky „ztratily“ na víc než hodinku.

        1. to stejně budeš vždycky trochu nervózní…Eddie takhle chodí na průzkumy do všech tří jím spravovaných oplocených zahrad a stejně chodím ode dveří k oknu a číhám, když dlouho nejde…

  8. Tedy Alimo, na nekočičího člověka si vedeš velmi zdatně! 🙂
    Růžena je evidentně kočka, která hledala ažn našla ideální domov, kde může být samostatnou vládkyní. Ty teď máš svoje černé krásky – a nohatá Líza je neodolatelná! 🙂
    Naprosto chápu to zoufalství, když se po té kastraci ztratila – brečela bych taky! Ta bezmoc…
    Naštěstí má tebe a nakonec se i tahle patálie zpravila.
    Těším se na další díl! 🙂

    1. Ta bezmoc byla šílená….ale Lízinka nám to svojí láskou vynahrazuje. Má ráda nejen nás, ale i vnoučata, včera jsme suplovali stávkující školku a Matěj byl v sedmém nebi, že si ji může hladit – u druhých prarodičů to nejde, mají kočky venkovní a ty se nedají.

  9. K nám tolik koček nechodí, snažila se k nám vloudit Mínafrída, ale té jsme bleskově našli rodinu- měla štěstí. Do dnes dostáváme zprávy, jak je to geniální kočka 🙂
    Oriáš svého bráchu Kiliána vyhnal, protože se spolu v dospělosti nesnesli. Kilián se mi pak přišel ukázat, tak vím, že bydlí v dědině. U nás samozřejmě zůstalo hysterické potrhlo, že. S Adélkou se občas handrkují a proženou se, ale o kus menší mňaudáma si z toho nic nedělá a splácí mu to, jak to jde…

    1. U nás se kočky občas objevovaly, ale Darek jim to vždycky „vysvětlil“. Chtěl si hrát, ale kočky to holt chápaly jinak. To až Čerťa se nedala, ale dnes chápu, že to bylo z hladu, ze zoufalství a hlavně proto, že měla koťata (což jsme netušili) a jako správná máma se snažila je zabezpečit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN