Když člověk napíše, že v pokročilejším věku objeví v kraji svého rodiště území, kde nikdy nebyl, o kterém v dětství jenom slyšel jako o místě, kde jsou medvědi, vlci a miny z druhé světové války, probudí možná jak čtenářovu fantazii, tak možná i nějakou tu poznámku o ignorantech.

Světa, Česka a Slovenska znalý čtenář už tuší – dostáváme se na nejseverovýchodnější cíp Slovenska, do Karpat, kde se potkávají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny, do Polonin. Ty jsou tedy hlavně na Zakarpatské Ukrajině, ale malým kouskem zasahují na Slovensko. Tady vznikl v roce 1997 Národní park Poloniny, druhý nejmladší na Slovensku.

Trasa túry z Nové Sedlice na trojmezí

Miny už tam dávno nejsou, zákopy zanesl čas a hlína, medvědi a vlci jsou tam stále a je to jediné místo výskytu zubra hřivnatého. Abych předešel zklamání čtenáře, tak poctivě přiznávám, že nikoho z nich jsem nepotkal. S tím medvědem je to stejné jako všude jinde – všichni vám říkají, ať si dáte pozor, nechodíte mimo značené stezky a děláte trochu hluk.

Sice mi nedoporučovali sprej na medvědy jako v Jackson Hole v Yellowstonu, ale člověk nikdy neví. Zvlášť, když večer před túrou slyší o medvědu, kterého tam lidé viděli a ráno hned za vesnicí najde jasnou stopu v blátě. Cynik ve mně poznamenal, že si tam tu stopu hýčkají místní pro turisty, ale kousek pochyb zůstal.

Výškový profil trasy

Je to daleko? Je. Z Košic nebo z Popradu asi tři hodiny autem, autobusem se tam dá dostat také, ale je to patrně na hodně hodin s několika přestupy.

Za Humenným směrem na Sninu už jedete v údolích listnatých lesů, ta se za Sninou prohlubují a když po mnoha otočení volantem dorazíte do Nové Sedlice, obce nejblíž k trojmezí, octnete se v prostředí, které na mně udělalo dojem. Obklíčená horami, roztažená údolím směsicí starých chaloupek a nových domů neurážejících očekávání prosté vesnice.

Letní sena ve východních Karpatech

Dvě hospody. Jedna i s ubytování pro turisty a tedy honosnější, nabízející skvělé kromě jiného skvělé pirohy a neustálý úsměv paní domácí. Od první věty rozhovoru s ní se cítíte jako byste do té vesnice patřili. Podvečerní procházka vesnicí pak poodhalí něco z historie.

Dřevěná maketa dřevěného kostelíku svatého Michala

Maketa dřevěného kostelíka svatého Michala, původně postaveného v roce 1754, ve velké, leč podživotní velikosti připomíná, že tady stával ještě do sedmdesátých let řeckokatolický dřevěný kostel. V těch sedmdestkách jej rozložili na prvočinitele, odvezli do Humenného do skanzenu a tam zase poskládali.

Pokud tím ti dobří lidé chtěli poukázat na geografickou ztracenost Nové Sedlice, kvůli které se turista musí plahočit mezi vlky a medvědy, tak se jim to moc nepovedlo. Museli by totiž odnést také ten kopec za ním, aby zachovali monumentálnost jeho umístění. Takto sice mají v Humenném dřevěný kostel, ale bez duše. V obci je místo něj pravoslavný Chrám Usnutia Presvätej Bohorodičky.

Soudobý Chrám usnutí přesvaté bohorodičky

Největší místní atrakcí ale je… Večerníček. Vlastě jeho chaloupka. Na Slovensku je televizní večerníček uváděn krátkým animovaným šotem dědečka, který vychází se světlem a pejskem před chaloupku zapálit večernici, jde přitom kolem stromu, který je podle ročního období patřičně aktualizován.

Chaloupka Dědečka Večerníčka…

A ta chaloupka má předobraz… v Nové Sedlici. Prý v ní žila rodina s tuším sedmi dětmi, dnes je načančaná, aby vyhověla očekáváním turistů z Bratislavy a Košic, a ti mohli svým ratolestem říct: „Tak vidíš, tu býva deduško Večerníček“. Děti nechají vlétnout mouchu do otevřených úst a pro ty nejmenší se svět pohádek zase o něco přiblíží tomu našemu.

… a její předobraz

Večer ještě návštěva druhé hospůdky, spíš tedy nalévárny pro místní. Tvrdé lavice, dobré pivo a chlapi kolem stolu, kteří mě nechali přisednout. A to bylo asi tak vše, nerozuměl jsem jim skoro ani slovo. Rusínský jazyk, ač bych mu měl s mým porozuměním ruštině, polštině a trochu i ukrajinštině rozumět, se stal nepřekonatelnou bariérou.

Haluška a pirohy

Cílem mého pobytu nebyl kupodivu dědoušek Večerníček, ale turistika. Ráno jsem vyrazil po červené Výchokarpatské magistrále směrem na Kremenec, jehož vrchol je tím trojmezím. Cesta vedla v červenci blátivým lesem, podél slovensko-ukrajinské hranice, občas jenom pár metrů od ní.

Pozor, jste v rezervaci

… a ta je občas divočinou

Je na ní potřeba překonat zhruba 800 m výškového rozdílu, ale po 12 kilometrech je člověk v cíli. Hezký sloup vyznačující tři země, které se tady potkávají je sice na rozlehlém paloučku, akorát člověk má chuť s Cimrmanem zvolat: „Dobyt! No teda, nic moc“.

Slovensko – ukrajinská hranice

Abych to vysvětlil – všude kolem trojmezí, které JE na kopci, jsou husté lesy. Tedy jediná možnost rozhlédnout se je vylézt jako Jeníček na některý ze stromů a kochat se. Nebo… podívat se do mapy a zjistit, že ne příliš daleko odtud je, již v Polsku, jiný vrchol, Wielka Rawka, vysoký 1304 metrů. Aby člověk poznal, že to je to správné místo, stačí využít výhod Schenghenu, popojít pár set metrů a otevře se výhled s příslibem.

Trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny

Pak stačí pouze sejít nějakých sto výškových metrů, dvě stě vyšlapat, uvědomit si, že to samé půdu zpátky a šup – jsme na výhledu, na který se hodí snad jenom to americké WOW! Nekonečný výhled na Zakarpatskou Ukrajinu a její poloniny, na Slovenské Karpaty a polské nížiny v dáli. A neodbytné myšlenky na to, co za hrůzy se dějí na východě té krásné země přede mnou.

Pohled z Wielke Rawky na Slovenské Karpaty

Cesta zpátky vede po slovensko-polské hranici bukovým lesem s minimálními výhledy, zato v tichém osamocení, bez turistů. Chtělo by se pokračovat až na Jarabiu skalu, ale pro dnešek stačí, scházím do údolí dlouhou lesní cestou.

… a na Zakarpatskou Ukrajinu

Okruh (viz nahoře mapa) měří zhruba 24 kilometrů, vede kolem staré železnice, kterou si vzala příroda, divočinou bukových (pra)lesů, blátem a úzkými stezkami a pokud chcete strávit den v tichu, samotě a krásné přírodě, je to to pravé místo. Snad také nepotkáte medvěda. Poradím: na každém desátém kroku cinkněte hůlkama o sebe. Možná to medvěda nezažene, ale alespoň budete (možná) klidnější 🙂

Dede: Děkuju Martinovi za pěkné vyprávění o ne moc známém kraji:))

Mám hned dvě otázky – ta první zní: Byli jste někdy na Poloninách? A ta druhá: je v kraji, kde žijete nebo jste žili, nějaké místo, kam se ne a ne dostat? 🙂