HOST DEDENÍKU – Ivana: O hraní nejen v kapele

Slíbila jsem, že vám napíšu něco o svém hraní s kapelou. Je to téma velmi široké, rozsáhlé a po pravdě nevím, kde začít. Na hudební nástroje hraje jistě řada z vás a docela určitě i mnohem lépe než já. Podle mě se tedy nejedná o nic tak výjimečného, aby se o tom muselo psát, ale sliby se mají plnit, takže to zkusím. A zkusím začít od začátku.

 

K hudbě mě přivedl táta. Když jsem byla malá, často u nás hrály gramodesky s českou country a bluegrassem, a když už nehrály desky, hrál přímo táta na kytaru nebo mandolínu. Nikdy nechodil do hudebních škol, něco se naučil sám a něco ho naučili kamarádi. Líbilo se mi to. Je tedy celkem přirozené, že jsme v určitou dobu s bratrem oba zatoužili naučit se taky hrát. Bratrovi to vydrželo chvíli („áu, bolí mě prsty, to dělat nebudu“), mně o něco déle, ale taky jsem kytaru brzy odložila. Člověk by chtěl všechno umět hned, že ano, ale někdy to prostě nejde.

 

Moje i tátova první kytara

 

Změna nastala, když táta dostal k padesátým narozeninám dvanáctistrunnou kytaru. Ta jeho původní, klasická stará šestistrunná, najednou ležela ladem a já začala přemýšlet, proč jsem s tím vlastně tenkrát v dětství „sekla“. Byly to skvělé prázdniny – to léto jsme s tátou sedávali každý večer na zahradě a brnkali jsme spolu. Úplně první písnička, kterou jsem dokázala zahrát bez větších zádrhelů, byla Zátoka. Chtěla jsem ji pak hrát pořád dokola a tátovi už pěkně lezla na nervy. 🙂

Z vyprávění jsem věděla, že na střední škole táta působil ve školní kapele jako baskytarista. Basa mě magicky přitahovala, učila jsem se basovat na nejhlubší struny na klasické kytaře a tajně jsem snila o tom, že si třeba jednou v životě budu moct vzít do rukou skutečnou baskytaru.

V té době se u nás na vesnici občas konaly takové sousedské kulturní akce, kdy každý, kdo na něco hrál, vzal svůj nástroj do hospody a společně se hrálo, zpívalo, popíjelo. Já ještě nebyla v hraní tak dobrá a byla jsem dost velká trémistka, takže jsem většinou na muzikanty jenom koukala. Až jednou…

 

Archivní fotka – začátky s baskytarou

 

Jeden ze sousedů ji přinesl. Stařičkou červenou Jolanu. Tedy baskytaru značky Jolana. Celý večer na ni hrál a já z ní nespustila oči. A odhodlávala jsem se k činu, ke splnění tajného snu. Moje chvíle nastala kolem druhé hodiny ranní, když muzikanti začali pozvolna balit své nástroje. „Můžu… Mohla bych… Mohla bych si na ni aspoň sáhnout?“ vykoktala jsem ze sebe skromné přání.

Dal mi TU VĚC do rukou a já si zahrála s ostatními hudebníky ještě dvě písničky. Sen byl splněn, ale soused nečekaně pravil: „Víš co? Já ji vlastně už nepotřebuju. Můžeš si ji nechat půjčenou… Na dobu neurčitou.“ To už nebyl sen, protože na něco takového jsem ve svých snech ani nepomyslela.

Následovaly roky snažení, krve, potu a slz (těch nejvíc), než jsem se svými výkony byla aspoň částečně spokojená. Ale „mezi lidi“ jsem stále nešla. Až na jednom takovém sousedském hraní, které se rozjelo natolik, že se v hospodě mezi stoly (i na nich) tančilo, mi dal táta na chvíli podržet kytaru. Jen jsem ji hlídala, nic víc. A vida! Najednou mě všichni okolo považovali za člena kapely a nikdo mě nezval k tanci! Já totiž tancuju strašně nerada. Napadlo mě, že tohle by mohlo být řešení, jak na takové akci být, užít si ji, ale nemuset tancovat.

 

Při nákupu nového ukulele

 

Největší problémy mi dělala tréma. Zpočátku jsem nedokázala hrát střízlivá. To jsem se naučila až po tom, co jsem prodělala mononukleózu a musela dlouho dodržovat přísnou dietu. Byla jsem tedy okolnostmi donucena hrát bez alkoholu, a dokonce jsem tomu přišla na chuť – když jsem se někde uprostřed písničky ztratila nebo „přehmátla“, reakce byly rychlejší a dokázala jsem chybu lépe opravit či zamaskovat.

Naše obecní „sousedská kapela“ se na delší dobu ustálila na nás třech – hrávali jsme spolu já, můj táta a právě ten soused, který mi půjčil (tedy vlastně daroval) baskytaru. Jen občas se přidal někdo další. Bylo to pěkné období. Soused ale zanedlouho začal hrát s opravdovou zábavovou kapelou a na takové to přátelské hospodské brnkání už nezbývalo tolik času. Tak jsme se scházeli jenom příležitostně, popřípadě sem tam s partou jiných muzikantů, když bylo třeba někde za někoho zaskočit, vypomoct…

Hraní mi chybělo. Kdo to někdy zkusil, kdo někdy „přičichl“ k obecenstvu (byť malému), které se dobře baví vaší produkcí, ví, že je to návykové. V roce 2018 začal můj tehdejší přítel, skvělý hudebník, hrát s kapelou složenou mimo jiné z pár našich společných známých a dalších lidí. Prý kamarádská parta, která se schází jednou za dva týdny v malém salónku nejmenované vesnické hospody, občas hraje i venku pro lidi a její repertoár tvoří česká country muzika a bluegrass.

 

Letní hraní venku

 

V té době jsem už hrála i na ukulele (protože když umíte na kytaru, umíte zároveň i na ukulele, i když o tom nevíte), takže jsem vzala ukulele – aby bylo víc různých nástrojů – a na jedno z těch letních venkovních hraní vyrazila taky. A bylo to báječné. Poprvé v životě jsem kolem sebe měla tolik výborných muzikantů! Je to úplně jiné, když se o sebe můžete v kapele navzájem muzikantsky „opřít“, když během hraní cítíte, že jste zajedno, že vám to šlape, zní kolem vás kvalitní hudba a vy si uvědomíte, že jste její součástí.

Tenkrát při prvním hraní s touhle partou jsem slyšela (a hrála) spoustu písniček, které jsem si matně vybavovala z dětství, z těch gramodesek, které u nás doma hrávaly. Možná to bylo tím, že jsem zrovna prožívala psychicky náročné životní období a v takových chvílích se člověk často vrací myšlenkami do dětství, nebo to bylo tou atmosférou a lidmi, nebo něčím úplně jiným, ale já tomu propadla a začala s nimi víceméně pravidelně hrát.

Složení kapely se od té doby lehce obměnilo, ale hraní mě nabíjí stejně pozitivní energií jako před pěti lety. Jsme jenom amatéři, ale beru to jako radost, a především bezvadnou relaxaci. A ano, veřejně teď přiznávám – tehdy v tom nelehkém období byla právě tahle kapela jednou z mála věcí, které mě držely nad vodou.

 

A jestli můžu, dnes se zeptám já Dede: Během psaní odstavce o „závislosti“ na publiku mě napadla otázka – divadelní herci to mají stejně? 🙂

 

Dede: Mají! 😀 U našich diváků ještě navíc doufám, že se budou i smát:))

Dnes se tedy ptám velmi jednoduše – hrajete nebo hráli jste na nějaký hudební nástroj? Zkoušeli jste někdy i hudbu tvořit?

Aktualizováno: 21.11.2023 — 16:59

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já jsem chodila 4 roky do hudebky na housle a p.učitelku jsem nesnášela. Potom jsem objevila sborový zpěv a toho se držím celý život (s asi 15 letou přestávkou). Už se těším na adventní koncerty.

    1. No vida, další pěvuška 🙂 Jako Zuzka. Sbory se krásně poslouchají… Jen si říkám, jaká to musí být fuška vás všechny dostat na zkoušku v jeden čas! My jsme v divadle čtyři a někdy aby jeden kouzlil, pokud se máme všechny sejít! 🙂

  2. Mým majstršychem ve výuce klavíru byl valčík Na krásném modrém Dunaji a valčík z baletu Copelia, z donucení a dodnes lituji mou paní učitelku z hudební školy.Každé vánoce jsem musela hrát Tichou noc a strašně jsem při tom zuřila.Jinak mám hudbu moc ráda.

    1. Víš, myslím si, že spousta dětí je přirozeně hudebních, aspoň nějak. Je neuvěřitelné, kolikrát to byl právě styl výuky v hudebkách, které děti od muzicírování odehnal. Už jen ten hloupý zákaz písniček! Asi aby se děti při tom učení moc nebavily…

      1. LŠU byly přece seriozní..ne pro obveselování a radost..tu přinesla ta dřina tam, později,pokud to děti vydržely..já tam byla na 3 lekce kytary a pak se na ni učila hrát za DALŠÍCH 8 LET SAMA PODLE SEŠITU…

        1. Jo, to jsi řekla přesně. Čest výjimkám, určitě existovali i tehdy učitelé, kteří prostě chtěli předat radost z hudby a po etudách dovolili i písničku – nebo ji sami navrhli! 🙂

  3. Ivano, moc pěkný článek, hezky se to četlo.
    Když našim někdo daroval křídlové piano (potřebovali se ho zbayvit a u nás pro něj bylo místo), tak bratra i mne maminka zapsala na soukromé hodiny k jedné známé paní. Oba jsem ještě chodili do ZDŠ a hodiny klavíru nám vydržely jen asi rok, pak nás to přestalo bavit a maminka nás dál nenutila. Piano dělalo v pokoji pár let jen parádu, občas jsme na něj něco zabrnkali (včetně maminky-samouka), ale před našim stěhováním bylo darováno dál. Brat se sám naučil na kytaru(má skvělý sluch), já na hudební nástroj prostě talent nemám . Na kytary krásně hrají i moji další tři bratranci a jedna sestřenice. Přibuzenské táboráky na chatě dlouho do noci se zpěvem a min. jednou kytarou patří do mých krásných dávných vzpomínek. Asi před deseti či více roky sem k nám přijela kamarádka a přivezla svoje malé ukulele na které se nadšeně učila hrát. Společně jsme tu za jejího doprovodu zpívali a já se nástrojem nadchla. Pouštěla jsem si pak různá ukázková videa a říkala si, že přeci jen na 4 struny bych se mohla naučit hrát. A že by to i moje (pro kytaru) krátké prsty zvládly. Už, už jsem se ho chytala koupit, ale pak jsem si to přeci jen rozmyslela, první nadšení jaksi opadlo. Ale umět sednout ke klavíru, vzít housle, kytaru či jiný nástroj a prostě začít hrát (podle not, zpaměti, nebo improvizovaně) pro svoji radost či radost ostatních – to je talent, který lituji, že já nemám.

    1. Krátké prsty jsou častá výmluva (nebít prosím :⁠-⁠D ), ovšem slyšela jsem i opačný extrém, že dotyčný měl příliš dlouhé prsty a nemohl je tam poskládat. Znám dlouho- i krátkoprsté muzikanty. Pravdou ale je, že ukulele je o mnoho příjemnější na hraní, malé, skladné, nedám na něj dopustit. Vzhledem k mým problémům s prokrvením prstů mám na ukulele ráda i to, že má měkčí struny a nemám tak výčitky svědomí, že si ruce dobrovolně ničím. Není ani tak drahé, prostě za mě ideální nástroj. Neházej ukulele do žita :⁠-⁠D , třeba by to šlo. ;⁠-⁠)

    2. Maričko,mám krátké prsty..kytara lze i s nimi, pokud užší hmatník a nastavená výška strun..kytara mi po 40 letech udělal pápá a já si pořídila novou..v práci jsme bulela,že se mi moc líbí černovínová španělka,ale že vysokej hmatník a strunyže dopřimáčknu..kolega muzikant jel s emnou do hudebnin, vzal kytaru, šroubovák..prodavačovi vstaly vlasy hrůzou a najednou byly struny blízko hmatníku- nízko a já si odnesla po zaplacení svoji španělku..,koupil mi do ní jiný struny a baví ho,že se po 15 letech ve společné práci dozvěděl,že si drnkám…:-D

  4. Hrála jsem – na housle. Od svých pěti do dvanácti let. Pak se oženil můj učitel a já , zfanfrnělá puberťačka, s tím sekla.
    Pak už mi zbylo jen zpívat – ve školním sboru na základce, na střední, ale hlavně u večerních ohňů na vandru.
    A teď už ani vnukovi zpívat nebudu. Poslední virus mi sežral hlasivky. Mohla bych parodovat tak leda Amandu Lear 😀
    Trošičku závidím všem, kdo vytrvali s hraním.
    Ovšem, dlouhé drápky jsou dlouhé drápky, tak se na kytaru už nenaučím 😀

  5. Když je dnes ta sv. Cecilie 🙂
    Jo, hrával jsem kdysi dávno v nejrůznějších seskupeních. Venkovské tancovačky i kostel…
    Ne moc dobře, tak raději trošku OT:
    Mohl bych někdy napsat, kde se u nás (a v Polsku, nikde jinde!) počátkem 60. let vzal pro jistý druh hudby název Big Beat – bigbít.
    Hudební publicisté si nad tím marně lámali hlavy a nevědí to dodnes.
    Já to vím. Opravdu!

  6. Já hrála jako malá na klavír – teda hrála, snažila jsem se brnkat. Moc dlouho mi to nevydrželo, protože – viz Dede, etudy mě ze srdce nebavily a nic jiného jsem vlastně hrát nesměla. Ostatně žádná škoda, já stejně byla antitalent. Zpívat neumím, taky říkám, že leda v sebeobraně, já navíc slyším, jak to zpívám blbě, ale jinak to nedám :-))
    Hudební talent podědil, čert ví po kom, synek. Je sluchař, nikam nechodil, to jsme ho nedostali, ale sám se naučil na klávesy, kytaru… Jako kluk chodil do chlapeckého pěveckého sboru, sjezdili tenkrát půl Evropy. Po něm je asi Andulka, chodí do Lidušky na sólový zpěv a ještě ve školce chodila do sboru, paní profesorka ji vybrala tenkrát jako jedinou ze školky. Ale hudbu máme rádi všichni 🙂

  7. Nehrála jsem na nic a hrát nebudu, navíc mi rodina kdysi laskavě yvsvětlila, že blbě zpívám, tak jsem zpívala jen dětem (jim to nevadilo, asi jsou taky nahluchlé). Radši jsem kreslila a k tomu jsem se vrátila 🙂

    1. Tak se zpíváním mám taktéž problém – trochu s nadsázkou říkám, že zpívám jenom v sebeobraně a v práci. Jako učitelka ve školce zpívat musím. Před dětmi se nestydím, před kolegyní už taky ne – jsme na tom podobně… :⁠-⁠) Ale jinak souhlasím, k výtvarce mě to taky vždycky táhlo víc.

  8. Klasicky jsem chodila (tehdy) do Lidušky na klavír. Vydrželo mi to, než jsem šla na gymnázium, nevycházelo mi to s dojížděním. Ne že bych byla nějaký virtuóz. Navíc jsem nikdy nehrála s někým dohromady, takže pro hraní v kapele jsem takřka nepoužitelná. Zato na vlastní hlasivky mi to jde skoro samo. Ve sboru jsem zpívala na základní i střední škole. Pak dlouho nic. Až naše tehdejší knihovnice dala dohromady pár svých čtenářů na předvánoční představení. Psal se rok 2003 a letos už hrajeme a zpíváme 20. rok. Z původní sestavy jsme zůstali 3.

    1. To je krásné! Obdivuju lidi, kteří umějí zpívat a to tak dobře, že se dostanou ke zpívání ve sboru apod.

    2. Zuzko, občas jsem si pustila videa, když je dáš na FB a pak mě mrzí, že jste tak daleko! 🙂
      No, ve Vánočnicích na konci zpíváme první sloku „Nesem vám noviny“. Eh… zakázala jsem, aby to Radek (zvukař) podkreslil hudbou, jak chtěl. Protože potom byl náš zpěv už naprosto neposlouchatelný! 😛 Naštěstí je to komedie… 🙂

  9. Nehrála, nehraju a nebudu hrát. Jako dítko jsem se kdysi zhlídla v klavíru, ale mamička prohlásila Buďto heligonka nebo nic a já zarputile řekla nic!! No, mezi námi, s našim pověstným rodinným hudebním hluchem maminka moc dobře věděla, že by byla garmóška moc drahým dveřním zarážedlem, tak mne ani nepřesvědčovala… Ale obdivuju všechny, kdo vládnou hudebním nástrojem navíc, když ještě k tomu lahodně pějí (ani ten hlas mi nebyl dán, a to zpívám opravdu ráda 🙂 ). No tož co nadělám – kochám se jinýma.

    Terka chtěla mocí mermo chodit do Yamahy (výuka na klávesách). Myslím, že absolvovala aspoň šest ročníků, aby nám za hodinového přemlouvání pod stromečkem zahrála Ovčáci čtveráci… včil už milé klávesy zapadaly prachem zapomnění, a vlastně i tím skutečným. Halt na tomhle poli umění naše rodina štěstí neudělá…

    1. nejlepší koncertní sál je sprchovej kout nebo koupelna 😀 a hřeben v ruce místo mikrofonu,nebo sprchová hlavice..občas se prostě neudržím…asi postpuberta nebo co 😀

  10. Hrávala jsem na klavír až do cca 18 let, bylo to fajn a pak už mne to přestalo bavit 🙂 Obdivuji každého, kdo umí a hraje 🙂 díky za vyprávění, Ivano.

  11. Milá Ivano, děkuju! Je to krása, jak k tobě hudba přišla tak nějak přirozeně – a už s tebou zůstala.
    Já jsem začala jako malá brnkat na piáno – maminka hrála, měli jsme ho doma. Tak mě naši „dali na piáno“. Jenže to byla doba, kdy se brnkání písniček bralo jako hřích a jediné, co jsem směla a zároveň musela hrát, byly etudy a stupnice. Velice rychle jsem začala hudebku (ne hudbu) nenávidět, ale naši trvali na svém – dokud nezjistili, že moje sabotáž hudebního vzdělání šla tak daleko, že jsem na hodinách místo přehrávání venčila paní profesorce psa.
    Dnes mě to mrzí. Pořád si říkám – co je špatného na hraní písniček? každému muselo být jasné, že nejsem talent na opravdové hraní, ale kdybych si mohla hrát to, co mě bavilo, mohla jsem třeba aspoň hrát…
    Nebo taky ne. Konec konců, brzy na to jsem začala s výtvarkou a tak skutečně dochodila těch obvyklých 8 let…

    1. Mimochodem ta v podstatě darovaná baskytara mě skoro dojala! 🙂 A tvůj boj s trémou chápu a jsi dobrá, žes to dokázala překonat. To není nic samozřejmého!

      1. Děkuju! Já byla tenkrát taky dojatá, s něčím takovým se nedalo počítat a úplně mě to dostalo! :⁠-⁠)

    2. Ano, taková ta klasická výuka v hudebních školách podle mě nemůže nikoho motivovat, obzvlášť ne děti – kdo má rád hudbu, chce hrát písničky a užívat si to.
      Já byla nucena začít s klavírem při studiu učitelství pro mateřské školy, to bylo v mých asi 30 letech a bylo to šílené. Naštěstí nároky ke zkoušce nebyly moc velké a já to pojala jako výzvu, takže jsem se dobrovolně naučila ještě něco navíc. Muzicírování obecně mě baví, ale mám to takové nesourodé, kdeco si chci vyzkoušet, hraju vlastně částečně na všelijaké nástroje, ale pořádně nehraju na nic. :⁠-⁠D

  12. sladký dřevo a hluchý střevo..ale ještě občas struny na hmatníku pohladím a stisknu..jen tak pro sebe prohrábnu ty natažený kovový vlasy,co začnou promlouvat a uvnitř mne to zpívá…jinak si foukám na kazoo, klapu kastanětama a tamburína s trianglem jsou moji oblíbenci…občas mi přijdou pod ruce bonga nebo si potřásám rumbakoulema…na klimpr dám Ovčáky a část skladby Balady pro Adélku…u hry na housle bych dopadla jako Karel Černoch,když ho učil Jiří Wimmer, s piánem podobně a pan Malásek by měl problém..https://www.youtube.com/watch?v=Tq1wROLQY6M
    Jo,básniček mám plnej šuplík, ale ty si píšu pro sebe..jednou je někdo najde, ale já už nebudu vědět,jaký byl jejich osud…

    1. Pěkný výčet. Já vlastně hraju na kdeco, ale na nic pořádně. Třeba teď s prvními sněhovými vločkami na mě jde vánoční nálada a sem tam si doma hraju na píšťalu z kravského rohu (gemshorn), to je jeden z mých oblíbených nástrojů… Ale jinak ukulele, kytara, basa – to je taková klasika. A základy klavíru potřebuju kvůli práci.

      1. to můj sen je biniou-kozh – bretonský malý dudy..ale to by bylo jako s husitama – všichni by zděšeně prchali 😀

  13. Cha, podle mé maminky ke klasickému vzdělání (to ještě netušila, že v chlívě to potřebovat nebudu)prostě patří hudební nástroj a cizí jazyk. Takže jsme se ségrou klimprovaly, jen se od nás prášilo. S matinkou vedle sebe, protože naši výchovu v tomto směru brala smrtelně vážně. Ségře jednou zavřela piano na ruce. Ještě horší to bylo s těmi jazyky, protože ona byla polyglot a my střeva. Nicméně jsem také od druhé třídy chodila do sboru a tam jsem se seznámila s kytarou. Dovedete si představit jak krásně to zní, když u ohně zpívají školené hlásky a na kytary hrají hráči, kteří měli vesměs jednoho učitele? A to nebyly dvě tři kytáry.
    Prohrála jsem se celou střední školou, tahala to dřevo na tábory i na vodu, přivedla ke kytaře synátora. Leta jsem na kytaru nesáhla, nikdy jsem nebyla kytarista, ale hrála jsem moc ráda.

  14. V mládí jsme se nikdy neučili na nic hrát. Strýc mi ukázal pár akordů na kytaru, ale nikdy jsem si ji nepořídil, abych se naučil.

    Tak v dnešní době umím dobře hrát na nervy a mým hlavním hudebním nástrojem je pero a verše. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN